Info
Originál: https://scp-wiki.wikidot.com/matryoshka-six
Autor: Kalinin does not match any existing user name
Překladatel:
Operační sál Oblasti-7 by mohl být, se všemi těmi dřevem vykládanými stěnami a řadami opotřebovaných sedaček až příliš podobným těm v divadlech, jakýmkoliv ze stovek zdravotnických zařízení racionálního světa, pomyslil si Geissler, zatímco pájel kabeláž na své místo. Jediným prvkem hrubě vyvracejícím jeho úvahu byly mříže překrývající okna vyhlídkového ochozu.
Z myšlenek jej vyrušila řezavá bolest, jak mu páječka opět vyklouzla a sežehla ruku. Ostře se nadechl, nedovolil si však vykřiknout. Strážný s krysím obličejem vypadal, že by se mu podobný výlev mohl líbit. Snad by i poslal pro pomoc, aby mu to šlo rychleji. To doktorovi ještě scházelo. Tato část projektu byla určena pouze pro jednoho muže. Znovu se chopil pájky a sklonil se nad mohutným svazkem kabelů a drátů, jenž se vinul kovovým potrubím. Tolik drobných detailů, tolik obvodů, které bylo třeba uspořádat do přesně daných pozic. Stačilo by byť jen jediné špatné zapojení, a celá procedura by se stala značně nepředvídatelnou.
Hlavní dveře sálu se se zavrzáním otevřely a uvolnily tak cestu třem párům vysokých bot, které přišly zkontrolovat, kam ve pokročil. Pohled nechával upřený na své dílo. Dobře věděl, kdo to je.
"Jsme tu teprve dvě hodiny. Myslel jsem, že si děláte legraci, když jste říkal, že to bude ještě dnes večer."
"Pracuje rychle, to ne, že ne. Domnívám se, že si přeje vidět výsledky stejně tak jako my."
Geissler mezi důstojníky rozpoznal nevzrušený hlas Černikova. Nemohl si odpustit pocit zloby nad Černikovovým zvykem mluvit o něm, zatímco stál hned vedle. Vždyť on prakticky zcela sám vyvinul nový vědní obor, právě ten, který tito grázlové nyní tak rádi využívali. Jeho stisk pájky zesílil.
Ozval se nový hlas. Sípavý, chraplavý šepot. Nejspíše žena, pomyslel si: "Plukovník svolal Plánovací výbor 19. kongresu na smluvené místo. Zasedají za tři dny. Myslíte, že do té doby budeme připraveni?"
Černikov se konečně obrátil na něj: "Doktore Geisslere, co říkáte Stíháme ten termín, o kterém jsme mluvili?"
Geissler se otočil, pájku stále v ruce. Uviděl Černikova, po jehož boku stál mladý pobočník a žena v komisařské uniformě. Byla mnohem mladší než hlas, který před chvílí slyšel. Doktor viděl, jak se v jejích brýlích zrcadlí přístroj, který právě konstruoval.
"Za předpokladu, že už máte subjekt zajištěný, budeme do večera hotovi. Potřebuji ale ještě ty klece. A lidi, kteří je sestaví. Pokud tedy nechcete, abych si i to zajišťoval sám."
Černikov se usmál a vytasil malý blok, cosi do jednoho z jeho listů papíru načmáral, načež jej utrhl a podal mladíkovi po svém boku k loktu. Ten se zasalutováním odběhl zpátky ke vchodu a kvapně opustil operační sál. "Je s podivem, čeho všeho se jen dá dosáhnout, když lidi spolupracují. Komisařko Rosensteinová, domnívám se, že s naší dnešní prací budete nadmíru spokojena."
Major Černikov plácl komisařku po rameni a otočil se k odchodu. Komisařka dál nehnutě stála na místě a upírala pohled na Geisslera, tvář postrádající jakýkoliv výraz, oči zakryté odrazem změti kovu a drátů v jejích velkých brýlích s černými obroučkami. Geisslerova nenávist jako by opustila místnost společně s Černikovem, přičemž ji vystřídalo hluboké znepokojení z ženy, jež se nacházela před ním. Zničehonic se mu udělalo nevolno, a tak natáhl ruku, aby se zapřel o vzpříčený kovový sloup sloužící coby jádro přístroje, snaže se udržet rovnováhu. Pájka s rachotem dopadla na podlahu.
Komisařka Rosensteinová nereagovala, pouze jej dál mlčky pozorovala. Pokusil se uklidnit, zatímco hlavu měl jako na moři zmítaném bouří. Opětoval její upřený pohled. Nebo si to alespoň myslel.
V tu chvíli se komisařka jakoby nic elegantně otočila a vydala se zpátky ven. Rázem se mu pročistila hlava. Pro jistotu se však stále přidržoval sloupu. Prošla dveřmi. Ty se za ní s mírným klapnutím zavřeli.
Zadíval se na svého dozorce s krysím obličejem. Jeho oči se stále upíraly k východu z místnosti a na jeho tupých rysech byl jasně patrný strach.
Doktor znovu uchopil pájku, stejně tak jako odhozenou plechovou hadici, a připojil ji k nedalekému elektrickému portu na přístroji. Nebylo času nazbyt.
SCP-1041 se začala probouzet; musela usnout na židli. S trhnutím odlepila hlavu od opěrky, zátylek a prostor za očima jí ostře tepaly bolestí. Zasténala, zrak měla po probrání stále rozmazaný. Polkla, načež ucítila bolest v krku, jako by si namohla sval. Přiložila si ruku pod bradu a něžně si masírovala ono citlivé místo. V místnosti bylo příliš světla. Promnula si oči a napřímila se.
Naproti ní seděl muž středního věku ve vojenském stejnokroji, světlovlasý a usměvavý. Čepici měl pečlivě posazenou na složeném kabátě na stole vedle něj, jeho vlasy mírně rozcuchané. Za ním stála žena, též v uniformě, avšak jiné, s tmavými vlasy, brýlemi. V ruce držela desky s jakýmisi dokumenty
"Ach, už jste vzhůru. Skvělé." Napřáhl ruku v rukavici a jemně uchopil tu její, když instinktivně ucukla před přítomností cizích lidí. "Ale notak, pst. Nemusíte mít strach, jsem přítel. Jste v pořádku, i když si nejspíš nepamatujete, jak jste se sem dostala. Nebo ano?"
Zamyslela se a zalovila ve své paměti. Z bolesti hlavy a ostrých světel se necítila dobře. Jak se sem dostala? Co je to poslední, na co si vzpomíná? Nějaká… cela? Možná. Jak se ale dostala tam? Všechno bylo až moc nejasné.
"Pojďme začít s vaším jménem. Víte, jak se jmenujete? Kdo jste?"
Znovu se zamyslela. Vteřiny uběhly. Proč si nemohla vzpomenout. V tu chvíli jí najednou něco vytanulo na mysli.
"Já… jmenuji se Eileen Warnerová. Eileen Warnerová, z Jižního Kensingtonu."
Muž naproti ní se usmál a spokojeně pokýval hlavou: "Eileen Warnerová," zopakoval ženě vedle sebe. Ta nadzvedla několik stránek na svých deskách, načež si do nich začala psát řadu poznámek.
"Eileen Warnerová. Sedmdesátá třetí v sekvenci. Podle očekávání." Žena měla chraplavý hlas. Ošklivý, přidušený a skřípavý.
Muž se otočil zpět k ní: "Mohla byste nám sdělit nějaké bližší informace? Nic příliš osobního, prosím. Třeba povolání, jména rodičů? Pak budeme hotovi a vy budete moci odejít."
Srdce se jí i přes zdánlivý konec výslechu rozbušilo ještě rychleji. "Co se děje? Jsem snad zatčena? O co tu jde?" Začínala si vzpomínat. V cele už někdy byla. Lidé tam ovšem byli jiní. A nebyli to vojáci jako dřív.
"Jenom pár věcí, paní Warnerová. A pak vám všechno vysvětlíme."
Odmlčela se. Odpor by nebyl nikterak platný: "Já… já… já… já jsem ředitelka banky… moji rodiče byli Todd a Mary Trostovi, přísahám, nic jsem neudělala, já…"
"Notak, klid. Komisařko Rosensteinová?"
Žena za ním se opět podívala do papírů. "Sedí."
"Fantastické. Jste propuštěna, slečno Warnerová."
Na těch pár okamžiků nehnul nikdo ani brvou. Pak se onen muž naklonil dopředu a ovinul své ruce kolem jejího krku.
Zmítala se, jak se jí do těla vyplavoval adrenalin, oháněla se rukama po jeho obličeji, ale byl příliš silný. Stiskl jí hrdlo přímo v místě, kde ji bolelo, a ona pocítila závrať. Naráz úplně zeslábla. Zrak se jí zatemnil, jak jí svíral ruce kolem krku, a z posledních sil do něj ze sedu ještě několikrát slabě kopla, než jí začaly těžknout končetiny. Uběhlo pár dalších vteřin a ona ztratila vědomí.
Kolem ní se mihotá tma, výjevy vzpomínek a představ a životy jiných lidí se ztrácejí a prolínají. Rozvíjejí se desítky životů, věcí, které se staly, a věcí, které se stanou, scén, v nichž skrze všechny oči hledí ona. Na všech ostatních poznává svou vlastní tvář. Ví, že sní, a nechává se unášet proudem jako vždycky.
V každičké z těchto scén se něco děje, zatímco ona proplouvá nicotou, jež prostupuje napříč všemi těmi nesourodými vizemi. Muž, usměvavý a strašlivý, jeho ruce se napřahují, aby v ní zadusily život, znovu a znovu, každý z jejích životů spěje k témuž bodu. Není to však smrt, oč mu jde. Ani jednou ji nedorazí. Neúprosně pokračuje ve svém díle, míje přitom nespočet jejích tváří. Co udělá, až dojde na konec? Začne zase nanovo, stejně jako ona? To pomyšlení vzbuzuje hrůzu.
Sotva se vrátila ze světa. Jekatěrina se musela dostat ven. Díky Bohu za to. Ale já jsem pořád tady, pomyslí si. Něco musí být špatně. Je v rukou GRU-P. Kdyby věděli o její práci s Geisslerem, o tom, jak mu pomáhala, pak by ji mohli hledat. Právě ji. Hlavou jí probleskne, že musí utéct.
Snaží se vydat opačným směrem, proti pomalému proudu, který ji unáší zpět do jejího těla, fyzické podoby, kterou střídavě sdílí se všemi ostatními verzemi sebe sama, bojujíc proti svým vlastním snům. Míjí jeden z výjevů. Geissler jí kolem hlavy rozmístil síť elektrických senzorů, přičemž jí vysvětluje své nejnovější úvahy o tom, jak by mohly oblasti mozku souviset s jednotlivými specifickými osobnostmi. Zaniká, ztrácí se v proudu, a míří k usmívajícímu se muži s rukama na jejím hrdle. Přichází další, její vzpomínky na práci volně proudí, derou se z skrze bariéry v její mysli, zatímco se ona pokouší tu záplavu zarazit. Geissler se snaží ve svých poznámkách vylíčit fyzické umístění toho, co stále ještě odmítá nazvat duší. Jeho (i její) frustrace se odplavuje a je nahrazována stále rychleji probleskujícími scénami. Říká mu, proč nemůže každých 213 dní chodit. Vypráví jí, jak Nadace lživě informovala jeho rodinu o jeho údajné smrti ve spojeneckém zajateckém táboře. Načrtává další čáry do diagramu na stěně s desítkami svých vlastních jmen. Ptá se jí, zda může věřit informacím, které mu poskytla Jekatěrina (mohou). Řekne mu, že to, co navrhuje, není lék. Vítězoslavně vykřikne při pohledu na hodnoty, v něž doufal, že se objeví na monitoru mozkových vln. Střípky proplouvají kolem. Nadace nesmí být ohrožena. Všechno by to pak přišlo vniveč.
Bojuje s proudem, ale řeka pouze bez potíží obeplouvá jakýkoli odpor. A její tok ještě zrychluje usmívající se muž. Nezbývá než čekat, až na ni přijde řada, a doufat, že to bude nějaká jiná, která se probudí a uvidí jeho tvář.
Náhle se objeví štiplavý zápach. Cítí, jak se jí otevírají oči, tok je přerušen, je to teď na ní-
SCP-1041 se začala probouzet. Rozkašlala se, jak se jí z nosních dutin pomalu uvolňovaly ostré, štiplavé výpary. Hrdlo jí hořelo. Uviděla před sebou muže, jak vkládá zátku do malé lahvičky, načež si ji strká do kapsy. Tváře měl lehce zarudlé.
"Kde to jsem? Kdo ty sakra seš?" Vyhrkla a neznámé prostředí ji okamžitě vyburcovalo do stavu pohotovosti. "Být tebou, začla bych mluvit. Hned."
Muž, voják, jak odhadla podle uniformy, se pohodlně zaklonil do židle a s rozzářenýma očima se na její účet pobaveně chechtal. Instinktivně si sáhla na bok; nic tam však nebylo. Byla navlečená do jakéhosi vězeňského úboru. Jiného, než jaký nosila ve Vladimirsku. Vzpomínky ještě víc rozdmýchaly její narůstající hněv. Pohlédla na ženu stojící za mužem před ní. V ruce držela desky s dokumenty. Nevýrazná, netečná.
"Děvko. Ty. Řekni mi, o co tu jde."
Černikov se na ni zazubil; zdálo se, že se mu od něčeho ulevilo: "Hezké. Nech mě hádat, Světlana Savčuková?"
Naklonila se dopředu, blíž k němu: "Přesně tak. Všichni tady určitě dobře víte, kdo jsem."
Ohlédl se na komisařku Rosensteinovou, která mu odpověděla úsečným pokývnutím. Otočil se zpátky k ní: "A co je to psolední, na co si vzpomínáte, než jste se probudila tady, Světlano?"
V mžiku se postavila a vytrhla zpod sebe skládací židli. Splácla ji, sevřela ji oběma rukama a co nejsilněji se rozmáchla proti Černikovově hlavě.
Černikov se jen lehce prohnul, přičemž židle zachytila pár pramínků vlasů, jež mu odstávaly z temene hlavy. Aniž by zdánlivě vynaložil jakékoli úsilí, učinil jediný krok vpřed, přičemž se zbytek jeho těla posouval jako tanečník, a vrazil jí pěstí do břicha. Židle s posměšným žuchnutím dopadla na cementovou podlahu, zatímco ona se sesunula za ní. Celý proces trval zhruba dvě vteřiny.
Rachot jeho bot se odrážel od vyztužených stěn. Postavil se nad ní a šlápl jí na nataženou ruku právě takovou silou, aby ji udržel na místě, ač bolestivě. Vzhlédla k němu pohled. V jejích očích nespatřil ani stopu divokosti, ani špetku zuřivosti. Žádný projev bolesti, přestože ležela přišpendlená k podlaze. Bez hněvu na něj zasyčela, v obličeji pohled, jenž v sobě skrýval příslib vyrovnání onoho chvilkového potupení, které jí způsobil. Pohled, pro který si Černikov za ta léta vypěstoval zálibu.
Sebral si svou čepici: "Opravdu to tak bylo, přesně jak je psáno v hlášení, Světlano. Až na to, že na rozdíl od toho strážného z bloku 4 jsem naživu. Komisařko Rosensteinová, máme naši ženu."
Dřepl si a stanul tváří v tvář SCP-1041, dočasnému hostiteli Světlany Savčukové, známé člence rodiny Marčenko a třikrát usvědčené vražedkyni: "Jděte pro Geisslera. Řekněte mu, že máme náš subjekt. Můžeme začít."
« | Pátá Část | Matrjoška | Sedmá Část | »