Chirurgická posluchárna Oblasti-7, se vším tím dřevěným obložením na stěnách a řadami opotřebovaných divadelních sedadel, by mohla být jedním ze stovek zdravotnických zařízení racionálního světa, pomyslel si Geissler, když pájel kabeláž na místo. Jediným nesourodým detailem byly mříže nad okny vyhlídkové galerie.
Jeho myšlenky přerušila řezavá bolest pájky, která mu znovu sklouzla a popálila mu ruku. Prudce se nadechl, ale zabránil si cokoli vykřiknout. Strážný s krysím obličejem vypadal, že by se mu takový výbuch mohl líbit, a beztak nepotřeboval přivolanou pomoc, aby mu tato část práce šla rychleji. Tahle část projektu byla pro jednoho muže. Znovu uchopil železo a sklonil se nad těžkopádným svazkem kabelů a drátů, který se vinul kovovým potrubím. Tolik drobných detailů, tolik obvodů, které bylo třeba uspořádat přesně tak, jak mají být. Stačilo jedno vybočení z řady a tento postup by se stal opravdu velmi nepředvídatelným.
Hlavní dveře posluchárny se se skřípěním otevřely a uvolnily cestu třem sadám vysoce postavených bot, které přišly zkontrolovat jeho postup. Jeho oči zůstaly upřené na jeho práci. Věděl, kdo to je.
"Jsme tu teprve dvě hodiny. Myslel jsem, že si děláš legraci, když jsi říkal, že dnes večer."
"Pracuje rychle, že ano. Myslím, že chce vidět výsledky stejně jako my."
Geissler poznal mezi důstojníky nevzrušený hlas Černikova. Nemohl si pomoci, ale cítil záchvěv hněvu nad Černikovovým zvykem mluvit o něm, jako by v místnosti nebyl. Vždyť on prakticky vynalezl toto nové vědní odvětví, které tito grázlové tak rádi využívali. Stiskl páječku pevněji.
Ozval se nový hlas. Sípavý, chraplavý šepot. Žena, pomyslel si. "Plukovník svolal plánovací výbor devatenáctého kongresu na naše dohodnuté místo. Sejdou se za tři dny. Myslíš, že do té doby budeme připraveni?"
Černikov se teď obrátil na něj. "Doktor Geissler. Co říkáte? Dodržíme termín projektu, o kterém jsme mluvili?" "Ano," odpověděl.
Geissler se otočil, železo stále v ruce. Uviděl Černikova, po jehož boku stál mladý atašé a žena v komisařské uniformě. Byla mnohem mladší než hlas, který slyšel před chvílí. Doktor viděl, jak se mu v jejích brýlích odráží přístroj, který konstruoval.
"Za předpokladu, že máte předmět v ruce, budeme do večera hotovi. Potřebuji ty klece. A lidi, kteří je budou montovat. Pokud nechcete, abych se tu potácel a sestavoval je taky."
Černikov se usmál. Vytáhl malý blok, načmáral na něj poznámku, utrhl ji a podal mladíkovi po loktech. Atašé se zasalutováním odběhl zpátky ke vchodu a vyběhl z operačního sálu. "Čeho všeho můžeme dosáhnout, když budeme spolupracovat. Komisaři Rosensteine, myslím, že budete s naší dnešní prací spokojen."
Major Černikov poplácal komisaře po rameni a otočil se k odchodu. Komisařka stála na místě a dívala se na Geisslera, tvář měla netečnou, oči zastřené odrazem masy kovu a drátů v jejích velkých brýlích s černými obroučkami. Zdálo se, že Geisslerova nenávist opustila místnost s Černikovem a nahradilo ji hluboké znepokojení nad ženou před ním. Najednou se mu zatočila hlava, natáhl se, aby se opřel o vzpřímený kovový sloupek sloužící jako jádro přístroje, a snažil se udržet rovnováhu. Pájka s rachotem dopadla na podlahu.
Komisař Rosenstein nijak nereagoval. Dál ho mlčky pozorovala. Zklidnil se, hlava mu plavala. Opětoval její pohled. Nebo si to alespoň myslel.
Komisař se elegantně otočil a začal odcházet zpět. Najednou se mu vrátila rovnováha. Pro jistotu držel ruku na sloupku. Prošla dveřmi. Ty se za ní zavřely.
Podíval se na svého krysího přisluhovače. Oči stále upíral k východu z místnosti, na jeho matných rysech byl jasně patrný strach.
Doktor znovu zvedl žehličku i zatoulanou kovovou hadici a připojil ji k nedalekému elektrickému portu na přístroji. Nebylo času nazbyt.
SCP-1041 se začala probouzet; musela usnout v křesle. Trhla hlavou od opěrky a zátylek i prostor za očima jí prudce pulzovaly bolestí. Zasténala, viděla ještě rozmazaně po probuzení. Polkla a ucítila bolest v krku, jako by si namohla sval. Přidržela si ruku pod bradou a jemně si masírovala citlivé místo. Místnost byla příliš světlá. Protřela si oči a posadila se zpříma.
Před ní seděl muž středního věku ve vojenské uniformě, blonďák a usmíval se. Klobouk měl úhledně posazený na složeném kabátě na stole, vedle něj vlasy, mírně rozcuchané. Za ním stála žena v jiné uniformě. Tmavé vlasy, brýle. V ruce držela desky s dokumenty.
"Aha, už jste vzhůru. Skvělé." Natáhl ruku v rukavici a jemně ji vzal za ruku, když instinktivně ucukla před přítomností cizích lidí. "Pst, pst. To je v pořádku, to je v pořádku, jsem přítel. Jsi v pořádku, i když si možná nepamatuješ, jak ses sem dostala. Vzpomínáš si?"
Přemýšlela a pátrala ve svých vzpomínkách. Bolest hlavy a jasná světla ji dezorientovaly. Jak se sem dostala? Na co si naposledy vzpomněla? Nějaká… cela? Možná. Jak se tam vůbec dostala? Podrobnosti byly nejasné.
"Začněme vaším jménem. Pamatujete si své jméno? Kdo jste?"
Zamyslela se. Uplynul okamžik. Proč to nebylo jasné? Pak se jí něco vynořilo v mysli.
"Moje… jmenuji se Eileen Warnerová. Eileen Warnerová z Jižního Kensingtonu."
Muž před ní se usmál a přikývl na odpověď. "Eileen Warnerová," zopakoval ženě vedle sebe. Ta zvedla několik stránek na deskách, než začala psát řadu poznámek.
"Eileen Warnerová. Číslo sedmdesát tři v pořadí. Jak se očekávalo." Ženin hlas byl chraplavý. Ošklivý, zadýchaný a skřípavý.
Muž se k ní otočil. "Můžete nám říct ještě nějaké podrobnosti? Nic moc osobního, pozor. Povolání, jména rodičů? Pak skončíme a můžete odejít."
Srdce jí dál bušilo rychleji, přestože výslech zdánlivě skončil. "Co je to? Jsem snad zatčena? Co se děje?" Začínala si vzpomínat. V cele už někdy byla. Ale lidé byli jiní. A předtím nebyli vojáci.
"Ještě pár podrobností, paní Warnerová. A pak to můžeme vysvětlit."
Odmlčela se. Odporovat jí nepřipadalo moudré. "Já… já… já… já jsem bankovní manažerka… moji rodiče byli Todd a Mary Trostovi, přísahám, že jsem nic neudělala, já…"
"Pšt, pšt. Komisař Rosenstein?"
Žena znovu nahlédla do svého klipboardu. "Vyhovuje."
"Fantastické. Jste propuštěna, paní Warnerová."
Chvíli se nikdo nepohnul. Pak se muž naklonil dopředu a ovinul jí ruce kolem krku.
Bojovala, jak se jí do krevního oběhu vyplavoval adrenalin, máchala rukama proti jeho obličeji, ale byl příliš silný. Stiskl jí přímo místo na krku, které ji bolelo, a jí se zatočila hlava, náhle zeslábla. Zrak se jí zatemnil, když jí držel ruce kolem krku, slabě do něj ještě několikrát kopla ze sedu, jak jí ztěžkly končetiny. Ještě pár vteřin a ztratila vědomí.
Temnota kolem ní se mihotá, výjevy vzpomínek a fantazie i životy ostatních lidí se mísí a splývají. Odvíjejí se desítky životů, věcí, které se staly, a věcí, které se stanou, scén, v nichž každý pohled patří jí. Na všech ostatních poznává svou vlastní tvář. Ví, že sní, a nechává se unášet proudem jako vždycky.
Napříč každou scénou se něco děje, zatímco ona proplouvá nicotou, která se táhne mezi všemi těmi nesourodými vizemi. Muž, usměvavý a strašlivý, jeho ruce se natahují, aby z ní uškrtily život, znovu a znovu, každý z jejích životů přichází na stejné místo. Ale není to smrt, po čem touží. Pokaždé ji nedokoná. Jeho postup přes každou její tvář je neúprosný. Co udělá, až dojde na konec? Zacyklí se znovu, stejně jako ona? Ta myšlenka je děsivá.
Vždyť se právě vrátila ze světa. Jekatěrina se musela dostat ven. Díky bohu za tolik. Ale já jsem pořád tady, pomyslí si. Něco se musí stát. Je v rukou GRU-P. Kdyby věděli o její práci s Geisslerovou, o tom, jak moc jí pomáhala, pak by ji mohli hledat. Konkrétně po ní. Napadne ji, že musí utéct.
Snaží se jít opačným směrem, proti pomalému proudu, který ji nese zpět do jejího těla, fyzické podoby, kterou sdílí postupně se všemi ostatními verzemi sebe sama, bojuje proti svým vlastním snům. Projde kolem scény. Geisslerová rozmístila po celé hlavě síť elektrických senzorů, zatímco jí vysvětluje své nejnovější myšlenky o tom, jak by mohly oblasti mozku souviset s jednotlivými specifickými osobnostmi. Bledne, ztrácí se v proudu, míří k usmívajícímu se muži s rukama pod jejím hrdlem. Další teď, její vzpomínky na práci volně plynou, prorážejí bariéry v její mysli, jak se snaží přehradit záplavu. Geissler se snaží ve svých poznámkách vysvětlit fyzické soužití toho, co stále nechce nazývat duší. Jeho (i její) frustrace se odplavuje a je stále rychleji nahrazována blikajícími scénami. Každých 213 dní mu říká, proč nemůže chodit. Vypráví jí, jak nadace falešně informovala jeho rodinu o jeho údajné smrti ve spojeneckém zajateckém táboře. Načrtne další čáry na schéma na stěně s desítkami svých jmen. Ptá se jí, zda může věřit informacím, které mu dodala Jekatěrina (mohou). Řekne mu, že to, co navrhuje, není lék. Vítězoslavně vykřikne při pohledu na údaj, který doufal, že uvidí na monitoru mozkových vln. Střípky se promítají. Nadace nemůže být ohrožena. Všechno by to bylo zbytečné.
Bojuje s proudem, ale řeka jen obtéká jakýkoli odpor. A její tok urychluje usmívající se muž. Nezbývá než čekat, až na ni přijde řada, a doufat, že to bude nějaká jiná, která se probudí a uvidí jeho tvář.
Náhle se ozve ostrý zápach. Cítí, jak se jí otevírají oči, tok je přerušen, je na řadě ona…
SCP-1041 se začalo probouzet. Rozkašlala se, když se jí z nosu a dutin vyvalily ostré, štiplavé výpary. Hrdlo jí hořelo. Uviděla před sebou muže, který do malé lahvičky vložil zátku a strčil si ji do kapsy. Tváře měl lehce zarudlé.
"Kde to jsem? Kdo sakra jsi?" Vyhrkla, neznámé prostředí ji okamžitě uvedlo do pohotovosti reflexy. "Měl bys raději začít mluvit. Hned."
Muž, voják, jak poznala podle uniformy, se opřel na židli a s vytřeštěnýma očima se zasmál, zřejmě ho pobavila. Instinktivně si sáhla na bok; nic tam nebylo. Byla oblečená v nějakém vězeňském oděvu. Jiný než ten, který měla ve Vladimirsku. Vzpomínky ještě víc rozdmýchaly její rostoucí hněv. Pohlédla na ženu stojící za mužem před ní. V ruce držela desky s dokumenty. Prázdná, netečná.
"Mrcha. Ty. Řekni mi, co se děje."
Černikov na ni zazářil; zdálo se, že se mu ulevilo. "Okouzlující. Nech mě hádat, Světlana Savčuková?"
Naklonila se dopředu, blíž k němu. "Přesně tak. Všichni víte, kdo jsem."
Podíval se na komisařku Rosensteinovou; kvitovala ho úsečným přikývnutím. Otočil se zpátky k ní. "A co jste dělala naposledy, než jste se tady probudila, Světlano?"
V mžiku vstala a vytrhla zpod sebe skládací židli. Rozplácla ji, vzala ji do obou rukou a co nejsilněji se rozmáchla po Černikovově hlavě.
Černikov uhnul, jen nepatrně, židle zachytila několik pramenů vlasů stojících na temeni hlavy. Bez zdánlivého úsilí udělal jediný krok vpřed, jeho tělo se pohybovalo jako tanečnice, a vrazil jí pěstí do břicha. Židle s obscénním žuchnutím dopadla na cementovou podlahu, když se v hromádce sesunula k zemi. Celá výměna trvala dvě vteřiny.
Zvuk jeho bot se odrážel od vyztužených stěn. Stál nad ní a šlápl jí na nataženou ruku právě takovou silou, aby ji bolestivě udržel na místě. Podívala se na něj. V jejích očích neviděl ani stopu divokosti, ani stopu zuřivosti. Žádný vnější výraz bolesti, přestože ležela zdvojená na podlaze. Zasyčela bez hněvu, pohled, který v sobě skrýval příslib nápravy dočasného zlehčení, jež ji navštívilo. Pohled, který si Černikov za ta léta oblíbil.
Zvedl klobouk. "Přesně tak, jak je to napsáno v hlášení, Světlano. Až na to, že na rozdíl od strážného na bloku 4 jsem naživu. Komisaři Rosensteine, máme naši ženu."
Dřepl si a stanul tváří v tvář SCP-1041, dočasnému hostiteli Světlany Savčukové, známé vojákyně rodiny Marčenkových a třikrát usvědčené vražedkyně. "Jdi pro Geisslera. Řekni mu, že máme náš subjekt. Jsme připraveni začít."
« | Část Pátá | Matrjoška | Část Sedmá | »
