Stillwell pomalu vystrčil hlavu nahoru a skrz špinavou okenní tabulku se podíval na operační sál pod jejich sedadlem v mezipatře. Klesl zpátky na zem. Coogan byl zaneprázdněn vázáním prostěradel, která uloupili ze skříně se zásobami, do uzlů. Nečajevová čistila vybrakovaný AK-47 z nešťastné akce posádky Nadace z dřívějšího dne. Dvě zbraně, obsah prádelny, devět zbývajících nábojů. A žádný plán.
"Tam dole to byl určitě Geissler. Nemůžu si být jistý, co dělá, ale určitě to vypadá, že pomáhá s tím, co dělají na 1041. Myslím, že bychom měli vyrazit."
Nečajevová se zamračila na rozebrané součástky rozložené před sebou. Zvedla šroub a hadrem opatrně otřela neviditelnou drť. "Jak vypadal?"
"Pěkně pohmožděný."
Vrátila šroub do větší sestavy, zvedla ho a otočila, aby si ho prohlédla. "Takže se bránil. To je pro nás dobrá zpráva."
"Nemyslím si, že ať už tam dole dělá cokoli, bude to dobrá zpráva."
"Považoval 1041 za kolegu. To byl jeden z důvodů, proč před vaším velením tolik tajil, co jsme dělali. Nechtěl se dobrovolně podílet na Černikovově experimentu. Ne, on něco plánuje."
Stillwell se znovu připlížil, aby se znovu podíval na scénu pod sebou. "Zdá se, že jste si tím strašně jistý."
Nečajevová zasunula nosič závěru zpět na místo, smontované části pušky cvakly a čistě se zasunuly. "Žádná jistota neexistuje. Ale je tu pravděpodobnost. Proto jsme tady spolu, ne?"
Stillwell mlčky uznal, že to tak je.
Nechala ho pokračovat. "Někdy věci nejsou vědecké. Musíte se podívat do srdce člověka a co nejlépe odhadnout. Co vidíte vy, když se podíváte na pana doktora Geisslera?"
Spustil se zpátky pod okenní římsu. "Vidím nacistického válečného zločince, jehož odborné znalosti jsme náhodou potřebovali v roce 1945," řekl Stillwell.
Nečajevová pokračovala v opětovném skládání pušky. "Ne, necháváš své myšlení zastřít emocemi. Podívejte se hlouběji."
Coogan vzhlédl od vázání uzlů. "Geissler je nacista?"
Stillwell se zamyslel a snažil se potlačit svůj počáteční odpor. Vzpomněl si na scénu, kterou měl před sebou, a doplnil fakta. Nedávalo to smysl. Ale na druhou stranu nedávala smysl ani většina toho, co viděl. "Je řízený. Nesouhlasil by s tím, že přeruší všechny vazby a půjde pracovat k nám, kdyby neměl na čem dál pracovat. Prostě by šel s klukama z Paperclipu." "To je pravda.
Mladý agent KGB přikývl. "Je svázaný s prací. Nic jiného nevidí. To je jeho loajalita."
"GRU-P má v hlavě nějaký cíl své práce. Chce jen, aby existovala. Ale co může udělat, aby je zastavil?" "Ne.
Nečajevová dokončila sestavování pušky. "Jsi si vědom toho, co SCP-1041 dělá. Ale ne to, kdo je. A odpověď na to je, že je nádobou pro duše desítek lidí. Je živou laboratoří pro práci doktora Geisslera. Právě v této laboratoři se naučil, jak izolovat lidskou duši a manipulovat s ní."
Coogan přestal vázat prostěradla, zaujatý nyní rozhovorem.
Stillwell znovu sledoval scénu dole. "Tak co tam dole dělá Černikov?"
"Extrahuje jednu z těch duší. Jednu, kterou si vytipoval speciálně pro své potřeby."
"Prosinec," odpověděl Stillwell.
Nečajevová přikývla. "Doktor Geissler je jediný, kdo tomu procesu plně rozumí, a je to příliš složité na to, aby to z někoho jen tak vytrhl a předal. Ale v žádném případě nebude dobrovolně dělat to, co Černikov žádá. Do této chvíle by měl půl tuctu příležitostí, jak se zabít s přístroji tam dole, a nikdo by mu v tom nemohl zabránit. Něco se blíží."
Stillwell nespouštěl z Geisslera oči. Připevňoval něco na hlavu SCP-1041. "A tak čekáme."
Nečajevová zaklapla zásobník do znovu složené pušky. "A tak čekáme," odpověděla. "Máte bojové zkušenosti?"
Stillwell přikývl. "Od Tarawy po Okinawu."
Zvážila jeho odpověď. Své úvahy ukončila tím, že sáhla do kabátu a vytáhla pistoli. Nabídla ji Stillwellovi, rukojeť obrácenou k němu. Stillwell si ji vzal a otevřel ji, aby si ji prohlédl.
"Tři náboje," řekl. "Děkuji." Jeho hlas byl upřímný.
Nečajevová kývla na jeho prak. "Ta ruka ti moc nepomůže. Vezmu si pušku."
Coogan zkontroloval své dílo. Zlomil si klouby.
Může jen přihlížet, jak jí proudí energie. Poprvé se na tomto místě nepohybuje sama. Cítí se odtažena od průvodu ostatních. Celé tohle místo, jehož pravidla nebyla nikdy jasná, se ocitlo v chaosu. Útržky jiných životů, tak krátké, že se dají považovat za momentky, se míhají kolem, bez smyslu a souvislostí pro jakoukoli ze vzpomínek, které jsou rozptýleny do nekonečného nebe. Narozeninový dort. Tři muži v uličce. Pes skákající do řeky. Vůně vody po holení. Bombardéry nad vesnicí.
Matný červený maják ve tmě. Vypadá to jako člověk. Plave, běží, plave nebo se k ní škrábe a netrvá dlouho, než je jasné, že je to jedna z nich. Ta, kterou chce Černikov. Ta, kterou by neměl pustit ven.
Vzpomínky-obrazy tu zesilují. Obrovský muž, který se tyčí nad hlavou, pěsti na cestě k pádu. Zapomenutá cela, otevřená větrům sněhové bouře. Zakrvácené pětisetrublové bankovky sypající se z aktovky. Muž, který si nechává na kolena vytetovat hvězdy. Zbraně. Nože. Oheň. Přistoupí blíž, chvěje se z pocitů nenávisti, které pulzují z rudého zjevení a znechucují ji až do morku kostí. Všechny obrazy se začnou slévat do jednoho výjevu. Zmrzlá země. Krátery. Zkroucené mrtvoly, vyhořelé tanky. Sloupy dýmu na obzoru, městský blok rozmetaný na trosky, nejvyšší komín vysoký tři metry. Je dost blízko, aby viděla, že křičí.
Ze všech souvislostí na tomto místě je to možná ta, které si přála zbavit se dřív. Ale to je zakrnělé do nicoty dusivou hrůzou, kterou teď cítí, když sleduje, jak je násilně vytržena z neznáma do neznáma. Energie, která vše přeuspořádává, se soustředí na rudou ženu před ní, v jejím nitru. Je volána jinam. Má pocit, že ji drží hlavou dolů nad útesem. Sama sebe pozoruje, jediné, co ji děsí víc než to, co se děje, je myšlenka na to, že by se mohla dotknout slabého rudého přízraku, vyzařujícího svůj strachem umocněný vztek.
Při sledování výjevu jí buší v hrudi. Je jí na omdlení. Má pocit, že omdlí, ale plazí pudy bojují s pocitem, že se jí vytrácí vědomí. Neodvažuje se nechat zavřít oči, musí si udržet vědomí, než jí bude navždy ukradeno do tmy. Klečí na kolenou, rukama si zakrývá uši, aby zablokovala tichý křik své identické sestry, když je vytrhávána, tma jí plave před očima, cítí se přitahována na stejné místo, ale zároveň je zakořeněná na místě, na kterém se nachází.
Na té nejzákladnější úrovni, jakou mohou živé bytosti poznat, ví, že tohle je umírání. Není to klidné.
Rudá žena stoupá, nebo klesá, nebo se rozptyluje, a její hrůza z kontaktu se vypařuje, jak se drápe na přízrak, zoufale se ho snaží udržet na místě, bojí se díry, která v ní zůstane. Její ruce projdou prázdnotou, veselý hlas nenávistného muže se teď ozývá, když se něco v její říši prolomí, otvor se roztrhne, tichý hrom, který by otřásl kopci, kdyby někdy udeřil ve skutečném světě. Její svět zaplaví spalující světlo, světlo, které tu nikdy nemělo svítit, světlo cizí hvězdy, jež rozebírá své světy na obloze i na zemi a na všem, co je mezi nimi. Kus jejího vyvoleného se náhle rozšíří, její zuřivost se změní v záření na pozadí, které spaluje celý tento vnitřní vesmír, všechno pohlcuje, ale nevysvětlitelně nezabíjí. Kdyby měl tento svět nějaký smysl, její tělo by bylo rozmetáno energií udržující tuto nenávist, ale ona je tady, sleduje své vlastní zničení, a právě když všechny ostatní pojmy a myšlenky a cokoli převálcuje jediné, spalující nepřátelství ke všemu, co kdy žilo a bude žít, rudá žena je pryč. Svět je zpátky.
Zemřela. Je to poprvé, co někdo z ní zemřel. Nedokáže to pochopit. Jediné, čeho je schopná, je přitisknout si ruce k obličeji, oči stisknuté tak silně, že je nechce otevřít, aby se podívala, jestli má dlaně od slz nebo od krve. Jediné, co dokáže říct, je zadrhávající se, přidušený výkřik, když najde dech, něco mezi vzlykem a křikem.
Myšlenka, kterou dodal jeden z ostatních přítomných, první, kdo se vzpamatoval.
Bůh pomáhej tomu, kdo je tam venku.
EYES ONLY - GRU-PROSINEC CLEARENCE
{SOUHRN NALEZENÝCH ZÁBĚRŮ - INCIDENT NA MÍSTĚ 7
0113 - MAJOR ČERNIKOV DOKONČUJE ÚVOD. POZNÁMKY
0115 - ZAHÁJENÍ ŘÍZENÍ
0117 - KOLEM PŘEDMĚTU VÝZKUMU SE TVOŘÍ VIDITELNÝ ČERVENÝ OPAR
0121 - MEZI SUBJEKTEM VÝZKUMU A SUBJEKTEM TRANSPLANTACE SE SPORADICKY OBJEVUJÍ ELEKTRICKÉ OBLOUKY. HLASY MIMO KAMERU PROHLAŠUJÍ, ŽE ČINNOST JE NORMÁLNÍ
0123 - ZDÁ SE, ŽE SE ČERVENÁ MLHA PŘESOUVÁ OD SUBJEKTU VÝZKUMU K SUBJEKTU TRANSPLANTACE
0124 - TRANSPLANTOVANÝ SUBJEKT EXPLODUJE
0125 - KONEC ZÁZNAMU
0126 až cca. 0230 - PRAVDĚPODOBNĚ SE ODEHRÁVÁ ZBYTEK INCIDENTU NA MÍSTĚ 7
END
Jsem zkropen lidskou krví. Celé divadlo je obdarováno červenou barvou. Byl nevhodnou nádobou pro experiment. Nebo Geisslerová experiment sabotovala. Není možné, abych to teď zjistil. Nemusím do něj sahat, abych věděl, že je mrtvý. Kruh těl kolem zrůdy z Nadace je toho zárukou.
Major potřebuje mou ochranu. Je stále naživu. To jsem si potřeboval potvrdit. Nejsem si jistý, co bych udělal. Hrozné myšlenky. Potlačit je.
Jsem politický důstojník lidu Sovětského svazu. Musím chránit lidi, kteří by je chránili před sebou samými. Musím vydržet, máme-li vydržet.
To je lepší. Na botě mám přilepený kousek kůže. Odstraním ji.
Držím majora. Nemůžu ho vynést tak, jako on vynesl mě, ale můžu ho odsud odvést. Následky tohoto selhání jsou hrozné myšlenky. Žerdev se bude zlobit. Potlač je.
Major musí přežít. To je moje povinnost. Dovolím si tyto myšlenky, protože mi pomáhají plnit mou povinnost. Několik lidí vzadu je stále naživu. Jsou ve velké tísni. Křičí. Útočí na sebe. Krvácejí. Tak či onak obětovali svůj život lidem. Uctím je později. Musím dostat majora ven.
Není těžký, jako jsou těžcí mrtví. Jsem za to vděčný, když ho vleču k východu.
Sklo se rozbíjí. Rozbíjí se celé okno. Dva… ne, tři lidé. Zbraně. Šplhající lana. Chtějí ublížit. Majoru se nic nestane. Já jim ublížím. Udělám své…
Coogan dopadl na zem a pustil se improvizovaných provazů ze svázaných prostěradel. Jeho boty zakřupaly o rozbité sklo. Nepamatoval si, jak se sem dostal.
"Co to sakra bylo? Kdo je major, proč jsem…"
"Drž se u mě! Soustřeď se!" Stillwell štěkl, aby ho bylo slyšet přes ten děsivý rachot. Lidé, kteří přežili, vřískali, ječeli nebo vrčeli jako zvířata, když se navzájem rvali holýma rukama. Muž, kterému chyběly oči, vydával bezbožné zvuky, které vyčnívaly nad vřavou.
"Správně, správně! Ano, pane!" Coogan se přiblížil ke Stillwellovi, Nechayeva po jeho druhém boku, zbraně v rukou.
"Nezapomeňte! Mějte misi v hlavě! Co je vaším úkolem?"
"Chyťte 1041!"
"I kdyby?"
"I kdybych si nepamatoval proč! I kdybych byl někdo jiný!"
Nečajevová teď štěkala. "Dokud se odsud nedostaneme, neexistují žádné hranice mezi myslí! Musíme se soustředit!"
Slovo "soustředit se" se začalo ozývat v Cooganově mysli. V jeho mysli se objevil zničený kostel. Byl teď malou holčičkou, starší muž, někdo, komu věřil, na něj křičel slovo "soustřeď se", pořád dokola. Vzpomínka přešla na Stillwella, který kostel poznal. Chrám svatých Borise a Gleba, zničený při obléhání Leningradu. Vzpomínka v něm zažehla strach, jaký už dlouho necítil. Snažil se, aby se mu obrazy nevracely.
Nečajevová poplácala Coogana po zádech na znamení, aby šel. Viděla, že Stillwell zaváhal. Jemně do něj šťouchla. I uprostřed smrti věděla, na co si právě vzpomněl; bylo jí to sympatické. Pohyboval se, znovu se soustředil a postupoval vpřed. Uhnula stranou a kryla druhou linii pohledu. Komisař táhl Černikova pryč. Perfektní. Nastavila pušku a zamířila.
Najednou byla v džungli. Chlad okamžitě vystřídalo dusné, drtivé horko, mezi stromy bzučely a syčely potvory. Její mířidla teď tvořil zaměřovač. V hledáčku měla mrtvou hlavu muže, obrácenou do strany. Na co čekala?
Nemohla to udělat. Ne do zátylku. Ten čin byl dost zrádný, potřebovala mu vidět do tváře. Byl to její velitel. To mu dlužila. Muž se otočil a s někým neviditelným mluvil. Mřížky na límci ho identifikovaly jako amerického poručíka. To poznala nezávisle na držáku paměti. Znovu se přistihla, jak cítí, že paměť stiskla spoušť, a vrátila se do přítomnosti.
Najednou nemířila na nic. Koutkem oka zahlédla, že Coogan osvobodil 1041, který nebyl při vědomí. Prosím, ať není mrtvá. Velký agent Nadace si ji zvedl přes rameno a ubíral se ven. Neviděla, kam šel Stillwell. Rozhlédla se…
Bolest. Bíle žhavá kopřivová bolest, jak se jí do stehna zabodl kus kovu, až se reflexivně zhroutila a navzdory sobě vykřikla, když padla na zem. Podívala se dolů a uviděla, že jí z nohy trčí křivý kus tlustého vedení, který se utrhl ze sestavy někde při výbuchu, který ukončil život muže v kleci. Rychle prohlédla okolí a při každém pohybu zachroptěla bolestí, jak se snažila posadit. Pohyb zaostřil její zrak, když se před ní objevila žena, která si ji nezaujatě prohlížela. Nad hlavou jí kroužil ve vzduchu věnec zkroucených kovových střepů a smrtících fleket vyřazených kabelů, vířil a vířil jako malý prachový čert. Podívala se na Nečajevovou. Z masy nad její hlavou vylétl další kus drátu a zamířil jí do obličeje.
Nechayeva se v rychlé křeči překulila a kus drátu se jí zaryl do kachličkové podlahy těsně vedle hlavy. Přiložila pušku k srdci svého protivníka, vůbec neměla čas přemýšlet. Stiskla spoušť. Zbraň bez užitku cvakla.
Zaklela a pokusila se odhodit zbraň stranou, jen aby jí vystřelila z rukou a přitáhla si ji k pekelnému komisaři, který teď stál nad ní, jako by ji měl celou dobu na provázku. Klidně, kovový detrit stále kroužil nad hlavou, komisař Rosenstein si pušku zvědavě prohlédl, pak odpojil zásobník, prohlédl si ho a zasunul zpátky.
"Tyhle se dají velmi snadno zaseknout," řekl komisař. "Prostě stroj. Jako všechno ostatní."
Komisař namířil pušku na Nečajevovou. Mířidla teď mířila na její srdce. Vyškrábala se za sebe, aby našla cokoli, co by mohlo být zbraní. Ozvaly se tři výstřely.
Na přední straně komisařčiny uniformy, v polovině těla, vykvetly rudé skvrny. Malé kapičky krve, jak se reflexivně rozkašlala a padla na zem. Stillwell se vrhl zezadu, když na ně tři ze vzduchu pršely úlomky zničeného kovu. Sklonil se k Nečajevové, ovinul kolem ní svou funkční paži a pomohl jí na nohy. Noha jí hořela bolestí pokaždé, když se ji pokusila zatížit. Přes bolest se soustředila na Stillwellova slova.
"Jdeme! Coogan je venku s 1041! Jdeme!"
Upustil zbraň, nyní již nepoužitelnou s vypotřebovanou municí, a pohnul se, aby jí pomohl udržet váhu na levém boku. Spěchali k východu, ona kulhala, jak nejrychleji mohla, za sebou táhla krev a neobtěžovala se kontrolovat sténání, které se ozývalo za ní. Kdyby komisařka dokázala skrze svá zranění nabýt jakéhokoli sebeuvědomění, byli by okamžitě mrtví. Nemělo smysl se ohlížet.
Myšlenky se bezděčně míhaly mezi oběma agenty, jak se spěšně šourají k východu z areálu. Džungle. Ruiny. Dělostřelecká palba, minometné střely. Přežití. Zrada. Jak se hnali za přežitím, mimovolně se pro oba objevily určující vzpomínky, další seznámení se smrtí. Dva krátce sdílené životy. Z Leningradu věděla, že člověk nemůže být na smrt nikdy doopravdy připraven, ale smířila se s ní, jak jen to šlo. To jí nebránilo zoufale doufat, že extrakční tým odpověděl na její nouzový signál. Pokud by vše dopadlo dobře, čekali by na ně Petrovovi muži, stejně jako Spinella a Juhasz. Pokud ne, na odchodu skutečně nezáleželo.
Na čele jí vyrazil pot. Rozhodla se, že nebude zvracet bez ohledu na okolnosti. Každý krok znamenal nový práh bolesti. Došli k hlavnímu vchodu.
"Pokračuj," řekla Stillwellovi.
Přikývl na souhlas. Zezadu se ozývaly výkřiky, sténání a utrpení. Před nimi čekal Coogan s SCP-1041 v bezvědomí v náručí.
Znovu sjednocená skupina agentů otevřela tlakové dveře vchodu. Vyšli ven do chladu.
