Info
Originál: https://scp-wiki.wikidot.com/matryoshka-five
Autor: Kalinin does not match any existing user name
Překladatel:
Po asi třicetiminutovém bloudění podzemními servisními chodbami se Nečajevová vynořila z instalačního panelu uprostřed zamrzlé uličky. Podle svého okolí poznala, že se nachází v blízkosti elektrické rozvodny. Z dálky ji vítal hukot sirén. Pistoli svírala v ruce, nízko a co nejméně na očích to jen šlo, zatímco se blížila k okraji nedalekého plotu a dávala si přitom velký pozor, aby našlapovala na ostrůvky holé země mezi nevelkými závějemi sněhu. Nakoukla za roh a začala po levé straně ulice vyhlížet třetí sloup elektrického vedení. Hledala bílou křídovou značku.
Nebyla tam.
Z jejích rtů vyšla nadávka v podobě ostrého stébla bílé páry v mrazivém zimním vzduchu. Předávka byla kompromitována. Někdo z velení rozhodl, aby se upustilo od další části operace zaměřené na zabezpečení útočiště GRU-P. Byly snad sirény dozvukem nezdaru této operace? Ať tak či onak, žádný extrakční tým by se nekonal. Nebylo by kde uchovat dokumenty. Nikdo by nečekal na převzetí SCP-1041 a plody tříletého výzkumu by tak byly vyrvány přímo ze Žerděvových rukou.
Zanechávaje za sebou špinavou břečku, projel kolem náklaďák, jak se deset strážníků s připravenými puškami vydalo k příčině onoho rozruchu. Rozruchu, který se, mluvily-li sirény o své poloze pravdu, náhodou nacházel v blízkosti místa předání. Vybavila si instruktáž v Novosibirsku. Tento sektor Krakova byl uzavřenou oblastí spadající pod jurisdikci Rudé armády. Bezpečnostní protokoly naznačovaly, že na cestě k takovémuto poplachu budou nejméně tři další nákladní auta. Plány B a C se zdály být rovněž mimo.
Ustoupila o několik kroků zpět a stáhla se do služební chodby. V hlavě jí vířily možnosti a varianty pravděpodobného vývoje situace. Doma plánovači poskládali z různých informačních zdrojů tapisérii různorodých dějství, která se mohla během mise odehrát. Černikov a jeho delegace GRU-P do Oblasti-7 určitě dorazí osobně, patrně však až po završení její operace. Pravděpodobnost přímého střetu mezi ní a případnými nepřáteli byla odhadnuta na 15%. Při 20% by mise musela být odvolána.
Mělo se za to, že Nadace je příliš zaneprázdněna zametáním si před vlastním prahem v Americe, než aby podnikala nějaké útočné akce ve východní Evropě. Pravděpodobnost zásahu z jejich strany byla odhadována na 25 %, přičemž tato hodnota byla o něco vyšší, než by projektanti za normálních okolností předpokládali, a to jen kvůli zoufalosti slyšené v tónu zachyceného telegramu pocházejícího od jejich lidí ve Varšavě. Přesto i nadále kolovaly zvěsti, že GRU-P měla minulý měsíc přeběhlíka. Letmá prověrka v polních pobočkách ve Washingtonu, Londýně, Pekingu a Kapském Městě však nic neprokázala. Žerdevův přeběhlík byl pravděpodobně smyšlený. Nebo mrtvý. Neměl-li však být ani jedním z toho, pak zbývalo už jen jedno jediné místo, kde by se mohl skrývat. Projektanti se značnou dávkou rozmrzelosti odmítli zcela vyloučit, že by se nadační mise v Krakově mohla odehrát ve stejném čase jako ta její.
Ať se Petrov snažil plánovací štáb odnaučit svým návykům sebevíc, vycházely tyto předpoklady stále z minulých misí, potvrzených zpravodajských informací, nejmodernějších statistických modelů a teorie her. Racionality. Nečajevová a ostatní terénní pracovníci KGB, již se podobnými věcmi zabývali, si byli velmi dobře vědomi toho, jak křehké tyto předpoklady ve skutečnosti mohou být.
Nečajevová se uklidnila a zaposlouchala se do tónů sirén v dáli, nechala se unášet ozvěnou nákladních aut a houkaček. Chladný vzduch, prudký, nikoli však kousavý, ji laskal po tváři. Zhluboka se nadechla, přičemž rozeznala slabý závan výfukových plynů z nákladních automobilů pronikající skrze svíravou, kovovou pachuť ozónu linoucího se z pevně navinutých ocelových cívek nedaleké elektrárny. Že by měď?
Nemělo smysl vracet se do Oblasti bez únikového plánu, a v tuto chvíli jí bude muset postačit i špatný plán. Potřebovala však víc informací. Pouze GRU-P nebo Nadace by momentálně byly schopny vyvolat jakýkoli rozruch. Takže co z toho to bude: vyjednávání, nebo kulky? Před touto otázkou nesměla padnout odpověď na žádnou jinou.
Tak jako tak musí jít na místo předání.
Znovu se zaposlouchala do zvuků městských bloků kolem sebe, nyní až na vojáky opuštěných. Většina dění mířila pryč od ní, avšak skrze ten vzdálený hluk se zdálo, že se jeden ze zvuků přibližuje; vysoké vrčení a bzučení. Motorka. Podle zvuku jen jedna, zřejmě hledající zbloudilé civilisty. Nadešel čas akce.
Nečajevová se rozběhla k přístupové bráně nedaleké rozvodny. Plot kolem rozvodny byl sice bytelný, ale vrata do ní byla zajištěna pouze jedním zámkem. Zámek vypadal solidně, nejspíš až příliš na šperháky, které měla s sebou. Odpočítala tedy deset kroků od brány a poté jeden krok do strany. Opatrně odložila kufřík, vytáhla pistoli a namířila ji na zámek u dveří. S rozhodností v rukou vydechla a stiskla spoušť.
Ozvala se ostrá rána a téměř okamžitě po ní tupé zadunění, jak se střela odrazila a zabořila do zdi asi tři metry daleko. Ve výšce hlavy. Znovu zvedla kufřík a zkontrolovala zámek. Stačilo to. Prudce vykopla dveře. Motorka se po zaznění výstřelu z její pistole v dálce zastavila a nyní burácející motor měl namířeno přímo k ní. Odhadovala, že je od ní vzdálená asi tak čtyři bloky. Rychle se podívala po hlavním ovládacím panelu. Nejvýraznější shluk skříněk a kontrolek se nacházel vedle velké stojící plechové cívky. Žár z ní roztavil ve spadaném sněhu kruh a vytvořil tak okolo kotoučovitou záběj. Nečajevová se pozastavila, načež si utrhla kus látky ze svého civilního kabátu, omotala si ji kolem pravé ruky a pevně sevřela pistoli.
Motorka už byla takřka u ní. Jednala rychle.
Voják vypnul zapalování motorky. Z vysílačky stěží slyšel skřípavé a tlumené hlasy. Obvodní velitel by zuřil, kdyby zjistil, že perimetr přehlédl tuto rozvodnu. Třeba to nic nebylo? Jakmile však spatřil rozbitý zámek a stopy, sevřelo se mu srdce. Něco to bylo. Nejlepší bude to rychle vyřešit.
Ve sněhu se nacházela jedna sada stop vedoucí do vnitřních prostor rozvodny. Určitě to byl výstřel. Ale jen jeden člověk? Možná to byl jeden z mužů z čety, který blbnul po přemíře alkoholu. V tom případě by komisařův vztek schytal ten, koho by přivedl, a ne on za to, že v zabezpečeném kordonu přehlédl civilistu. Možná by to nakonec nemuselo být zase tak zlé.
Opatrně se vydal po stopách do rozvodny. Zdály se mu malé. Tím lépe; to poslední, co chtěl, bylo snažit se přetlačit nějakého opilého, zavalitého hromotluka zpátky na základnu. Jeho vysílačka, tlumená kabátem přehozeným přes reproduktor, se zlostně čehosi dožadovala. Zdálo se mu, že v tirádě kdesi zaslechl slovo "perimetr". Do háje. Spěchal dál podél stop.
Voják cítil na tváři sálající teplo, zatímco postupoval dál a dál, ve spleti kabelů a drátů skřípaly a sténaly drobné cáry kovu, na krku se mu zježily drobné chloupky, jako by proud z rozvodny pronikal do vzduchu kolem něj. Došel k roztátému kruhu ve sněhu, kde holá zem naznačovala řídicí pult. Stopy tu končily.
"Zatraceně! Přestaň dělat kraviny! Musíme se vrátit!" zakřičel na nikoho konkrétního. Každou minutu, co byl venku a hledal, byl komisař rozzlobenější a rozzlobenější. Kdyby tu byl celý den a rozhlížel se, stáhli by je z kůže oba. S rostoucím pocitem beznaděje skenoval své okolí. Jeho pohled se zarazil.
Kufřík, ležící na okraji sněhového kruhu, podepřený o závěj, asi pět metrů daleko. Byla to jediná stopa k záhadě, kterou potřeboval vyřešit dřív, než mu vysílačka svým vztekem vypálí díru do beder. Opatrně se přiblížil, každý krok odměřený a opatrný, přikrčený nízko, staré návyky naučené na Mamajevském Kurganu se nyní projevily, když se pohyboval tak rychle, jak jen mohl, aniž by přitom pohnul jediným kamínkem nebo hroudou hlíny. Udržoval si odstup několika kroků, když plynule a tiše odepínal bojový nůž a prohlížel si zem před sebou, zda na ní nejsou nějaké náznaky drátů nebo podezřelé trsy čerstvé hlíny.
Když se ujistil, že je půda kolem kufříku čistá, položil pušku opatrně na zem vedle sebe a klesl do polohy vleže. Opatrně, jemně se doplazil zbývající metr ke kufříku. Zaklonil hlavu a prohlížel si nepatrný kousek denního světla mezi dnem kufříku a sněhovým valem. Nic. Takřka čistý průzor.
Několikrát se zhluboka nadechl, aby uklidnil své nervy. V levé ruce si přitáhl nůž, což sice nebylo ideální, ale lépe to vyhovovalo poloze, v níž se jeho tělo nacházelo. Opatrně, stále tak jemně, začal špičkou nože pohybovat mezi kufříkem a sněhovou břečkou a naslouchal, jestli se v kufříku nepřevalují sebemenší otřesy pružin, ložisek nebo bůhvíčeho ještě. Mírně pootočil zápěstím a začal s nožem pracovat jako s pákou, která kufříkem mírně pohnula.
Něco hned vedle něj vyletělo ze sněhové závěje, vzduchem se rozlétly hromady šedé břečky a on si na okamžik pomyslel, že je mrtvý, kufřík však zůstal netknutý. Pak ucítil, jak ho doprostřed zad udeřilo závaží, a šok ho přiměl uvolnit sevření nože. Otočil krk a zjistil, že mu žena zahalená sněhem, s rukama obalenýma hadry, míří pistolí do obličeje a koleno mu zabodává do zad.
"Jak…to-jak…" vykoktal, stále ještě nebyv přesvědčen, že skutečně nevyletěl do povětří.
"Klíče. K tvé motorce."
Kývl hlavou zpátky ke vchodu: "V zapalování, jsou tam. Co se děje?"
Žena vstala a odkopla vojákovu pušku, zbraň stále namířenou mezi jeho oči. Nečajevová neodpověděla. Znovu se chopila kufříku, její ruce ztuhlé, nikoli však natolik, aby neudržela prst na spoušti. Začala couvat pryč, ven z rozvodny. Voják měl stále ještě oči vytřeštěné šokem z přepadení. Cukl sebou, když se z vysílačky u jeho boku ozvala nová dávka vulgarismů.
"Co jsi jim řekl?"
Zavrtěl hlavou: "Nic, jen jsem kontroloval střelbu a vytyčoval perimetr."
"Co způsobilo lockdown?"
"Nikdo neví, neříkají nám ani hovno. Kdo vlastně jseš? Co tady děláš?"
Pistolí pokynula vojákovi, aby vstal. Váhavě a vyčerpaně, protože tušil, co přijde, jí poslechl. Pomalu dal ruce za hlavu.
"Jsme na stejné straně, soudruhu," řekla Nečajevová.
Sklopila pistoli a vystřelila dvě kulky, jednu do každého vojákova kolena. Ten vykřikl a skácel se k zemi, svíje se bolestí a v prstech, jimiž si držel rány, mu prosakovala krev.
"Teď už ti nikdo nemůže říct, že jsi neplnil své povinnosti," pronesla a zastrčila pistoli do pouzdra. "Řekni svému velícímu důstojníkovi pravdu. Oni to nakonec nějak vyřeší. Omlouvám se."
Otočila se a vyšla ze stanice, vojákovy kletby ji provázely. U brány spatřila jeho motorku. Uložila kufřík do jedné ze sedlovek, nasedla na motorku a kopnutím nastartovala malý motor. Během chvilky už ujížděla pryč z místa činu.
Projížděla řadou bočních ulic a postranních uliček, hledaje přístupový bod k betonovému odtokovému příkopu, který se táhl těsně u místa setkání. Po několika blocích, následujíc vlnitou okapovou rouru z nedaleké továrny, jej našla. Otočila pákou, vjela na obslužnou komunikaci a přitom se přikrčila, aby se vyhnula větvi stromu obrůstající nepoužívanou bránu. Vzápětí už se hnala po betonovém příkopu na sever, během čehož kličkovala, aby se vyhnula hroudám bláta či suti, kterými byl příkop posetý. Upozornit místní úřady sice nebylo zrovna ideální, ale jestli měla KGB oproti GRU-P v něčem výhodu, bylo to v otevřenosti, s jakou jednali se zbytkem armády. S trochou štěstí se snad tohle všechno ukáže být rušivější pro Žerděva nežli pro KGB.
S tím si ale bude muset dělat hlavu později. Prozatím bylo nejdůležitější dostat se na místo setkání.
« | Část Čtvrtá | Matrjoška | Část Šestá | »