Po třicetiminutovém putování podzemními servisními chodbami se Nečajevová vynořila z rozvodného panelu v zamrzlé uličce. Poznala, že její okolí je nedaleká rozvodna elektřiny. V dálce ji přivítal zvuk sirén. Pistoli držela v ruce, nízko a co nejméně na očích, zatímco se vydávala k okraji nedalekého plotu a dávala pozor, aby našlapovala na kousky holé země mezi malými závějemi sněhu. Nakoukla za roh a vyhledala třetí sloup inženýrských sítí na levé straně ulice. Hledala bílou křídovou značku.
Nebyla tam.
Její kletba opustila rty jako ostrá stopa bílé páry v chladném zimním vzduchu. Pád byl ohrožen. Někdo z velení vydal pokyn, aby se upustilo od další části operace, která měla zajistit bezpečný dům GRU-P. Byly sirény důsledkem selhání operace? V každém případě by se žádný vysvobozovací tým nenašel. Nebylo kde nechat dokumenty. Nikdo nečekal, aby SCP-1041 a plody tříletého výzkumu vyrval Zherdevovi z rukou.
Kolem projel náklaďák a vykopal za sebou špinavou břečku, zatímco deset bezpečnostních důstojníků s puškami v pohotovosti zamířilo k tomu, co způsobilo výtržnost. Nepokoje, které se náhodou nacházely v blízkosti místa předání, pokud sirény něco naznačovaly. Vzpomněla si na instruktáž v Novosibirsku. Tento sektor Krakova byl zakázanou oblastí, pod jurisdikcí Rudé armády. Bezpečnostní protokoly by znamenaly, že na cestě k takovému poplachu budou nejméně tři další nákladní auta. Plány B a C vypadaly také na odstřel.
O několik kroků ustoupila do servisní chodby. V hlavě se jí promíchaly možnosti a permutace pravděpodobné situace. Plánovači doma spřádali z různých informačních zdrojů tapisérii rozcházejících se scén, z nichž všechny měly potenciál se během mise vyskytnout. Černikov a jeho delegace GRU-P určitě dorazí osobně na místo 7, ale pravděpodobně až po dokončení její operace. Pravděpodobnost přímého střetu mezi ní a jakýmikoli nepřáteli byla odhadována na 15 %. Při 20% by byla mise zrušena.
Předpokládalo se, že Nadace je příliš zaneprázdněna úklidem v Americe, než aby podnikla nějakou útočnou akci ve východní Evropě. Pravděpodobnost zásahu z jejich strany byla odhadována na 25 %, což bylo stanoveno výše, než by plánovači obvykle předpokládali, vzhledem k zoufalému tónu zachyceného telegramu z jejich prostředků ve Varšavě. Přetrvávaly však zvěsti, že GRU-P měla minulý měsíc přeběhlíka. Rychlá kontrola v polních kancelářích ve Washingtonu, Londýně, Pekingu a Kapském Městě nic neprokázala. Žerdevův přeběhlík byl pravděpodobně vymyšlený. Nebo mrtvý. Ale pokud nebyl ani jedním z toho, existovalo jen jedno další místo, kde mohl být. Plánovači s velkým podrážděním odmítali vyloučit, že by se mise Nadace v Krakově odehrála ve stejném časovém okně jako její operace.
Ačkoli se Petrov snažil odnaučit plánovací personál zvyku, tyto předpoklady vycházely z historie misí, potvrzených zpravodajských informací, nejmodernějších statistických modelů a teorie her. Racionalita. Nečajevová a ostatní terénní pracovníci KGB, kteří se podobnými věcmi zabývali, dobře věděli, jak křehké tyto předpoklady mohou být.
Nechayeva se zklidnila a zaposlouchala se do tenoru sirén z dálky, nechala ozvěnu nákladních aut a megafonů, aby zaplavily její vnímání. Chladný vzduch, prudký, aniž by kousal, ji hladil po tváři. Zhluboka se nadechla a rozeznala slabý závan výfukových plynů z nákladních automobilů skrz mazlavou, kovovou vrstvu ozonu, která vycházela z pevně ovinutých ocelových cívek nedaleké elektrárny. Měď?
Nemělo smysl vracet se na Místo bez únikového plánu. V tuhle chvíli by musel stačit i špatný plán. Ale potřebovala vědět víc. Jen GRU-P nebo Nadace by teď mohly vyvolat nějaký rozruch. Co by to bylo: vyjednávání, nebo kulky? Žádná jiná odpověď nemohla přijít dřív než tato.
Bez ohledu na to by musela jít na místo výsadku.
Znovu se zaposlouchala do zvuků městských bloků kolem sebe, které teď byly až na vojáky prázdné. Většina aktivit směřovala pryč od ní, ale skrz vzdálený nepořádek se zdálo, že se jeden zvuk blíží; vysoké otáčky a bzučení. Motorka. Podle zvuku jediné, pravděpodobně hledající opozdilce z řad civilistů. Byl čas jednat.
Nečajevová se rozběhla k přístupové bráně nedaleké rozvodny. Plot obklopující rozvodnu byl dostatečně pevný, ale dveře byly zajištěny pouze jedním zámkem. Zámek vypadal pevně, pravděpodobně příliš na to, aby se na něj vešly krumpáče, které měla u sebe. Odpočítala tedy deset kroků od brány a pak jeden krok do strany. Opatrně odložila kufřík, pak vytáhla pistoli a zaměřila se na zámek na dveřích. Pevnýma rukama vydechla a pak stiskla spoušť.
Ozvalo se ostré hlášení, téměř okamžitě následované tupým zaduněním, jak se kulka odrazila a zaryla se do zdi asi tři metry od ní. Ve výšce hlavy. Znovu zvedla kufřík a zkontrolovala zámek. Dostatečně rozbitý. Prudce kopla do dveří, čímž je otevřela. Motocykl se za zvukem její pistole v dálce zastavil a nyní bzučící motor mířil přímo k její pozici. Odhadovala, že je vzdálená asi čtyři bloky. Rychle se podívala po hlavním ovládacím panelu. Nejvýraznější shluk krabiček a světel byl vedle velké stojící kovové cívky. Žár z cívky roztavil kruh ve spadaném sněhu a zanechal kolem ní výraznou kruhovou závěj. Nechayeva se zastavila. Pak si utrhla kus látky z civilního kabátu, omotala si ji kolem pravé ruky a pevně sevřela pistoli. Motocykl už byl téměř u ní. Rychle se pohnula.
Voják vypnul motor motorky. Z vysílačky sotva slyšel skřípavé a tlumené hlasy. Velitel okrsku by zuřil, až by zjistil, že perimetr minul tuto rozvodnu. Možná to nic nebylo? Srdce se mu sevřelo, když uviděl rozbitý zámek a stopy. Něco to bylo. Nejlepší bude to rychle vyřešit.
Ve sněhu byla jedna sada stop, která vedla do vnitřku rozvodny. Určitě to byl výstřel. Ale jen jedna osoba? Mohl to být jeden z mužů z čety, který si zařádil poté, co to přehnal s pitím. V tom případě by komisařův vztek schytal ten, koho přivedl, a ne on za to, že v bezpečnostním kordonu postrádal civilistu. Možná by to nakonec nebylo tak zlé.
Opatrně sledoval stopy do rozvodny. Připadaly mu malé. Tím lépe; to poslední, po čem toužil, bylo snažit se přetlačovat nějakého opilého, zavalitého troubu zpátky na základnu. Jeho vysílačka, ztlumená kabátem přehozeným přes reproduktor, se zlostně něčeho dožadovala. Zdálo se mu, že v tirádě někde zaslechl "perimetr". Do prdele. Spěchal dál a sledoval stopy.
Voják cítil na tváři sálavé teplo, jak postupoval dál, drobné záchvěvy kovu skřípaly a sténaly uprostřed změti kabelů a drátů, drobné chloupky na krku se mu zvedaly, jako by proud rozvodny prosakoval do vzduchu kolem něj. Došel k roztátému kruhu ve sněhu, holá zem označovala řídicí pult. Stopy končily.
"Zatraceně! Přestaň s tím blbnutím! Musíme se vrátit!" Křičel na nikoho konkrétního. Každou minutu, kdy byl venku a hledal, byl komisař rozzlobenější a rozzlobenější. Kdyby tu byl celý den a rozhlížel se, stáhli by se z kůže oba. S rostoucím zoufalstvím prohledával okolí. Jeho pohled se zastavil.
Kufřík. Ležel na okraji sněhového kruhu, opřený o závěj, asi pět metrů od něj. Byla to jediná stopa k záhadě, kterou potřeboval vyřešit dřív, než mu vysílačka svým vztekem vypálí díru do boku. Opatrně se přiblížil, každý krok odměřený a opatrný, jak se krčil nízko, staré návyky naučené na Mamajevském Kurganu se teď projevily, když se pohyboval tak rychle, jak jen mohl, aniž by rozrušil jediný kamínek nebo hroudu hlíny. Udržoval si odstup několika kroků, když plynule a tiše odepínal bojový nůž a prohlížel si zem před sebou, zda na ní nejsou nějaké náznaky drátů nebo podezřelé skvrny čerstvé hlíny.
Když se ujistil, že je půda kolem kufříku čistá, položil pušku opatrně na zem vedle sebe a spustil se do polohy vleže. Opatrně, jemně se doplazil poslední metr ke kufříku. Zaklonil hlavu a prohlížel si nepatrný kousek denního světla mezi dnem kufříku a sněhovým valem. Nic. Téměř jasno.
Několikrát se zhluboka nadechl, aby uklidnil nervy. Placatě přitáhl nůž v levé ruce dopředu, což nebylo ideální, ale lépe to vyhovovalo poloze, v níž se jeho tělo nacházelo. Opatrně, stále tak jemně, začal špičkou nože pracovat mezi kufříkem a sněhovou břečkou a naslouchal, jestli se v kufříku nepřevalují sebemenší zvuky pružin, ložisek nebo bůhvíčeho. Mírně pootočil zápěstím a začal s nožem pracovat jako s pákou, která kufříkem mírně pohnula.
Něco hned vedle něj vyrazilo ze sněhového valu, vzduchem létaly hromady šedé břečky a on si na okamžik myslel, že je mrtvý, ale aktovka byla stále neporušená. Pak ucítil, jak mu doprostřed zad narazilo závaží, a šok ho přiměl uvolnit sevření nože. Otočil krk a zjistil, že mu žena pokrytá sněhem, s rukama omotanýma hadry, míří pistolí do obličeje a kolenem mu vráží do zad.
"Jak… ho-jak…" zakoktal, stále ještě nepřesvědčený, že nebyl vyhozen do vzduchu.
"Klíče. Od tvého kola."
Kývl hlavou zpátky ke vchodu. "V zapalování, nechal jsem je tam. Co je to?"
Žena vstala a odkopla vojákovu pušku, zbraň stále namířenou mezi oči. Nečajevová neodpověděla. Znovu zvedla kufřík, ruce jí ztuhly, ale nebyly tak necitlivé, aby udržela prst na spoušti. Začala couvat pryč, ven z rozvodny. Voják měl stále ještě oči vytřeštěné šokem z přepadení. Začal na novou dávku nadávek, která se mu linula z vysílačky u boku.
"Co jsi jim řekla?"
Zavrtěl hlavou. "Nic, jen že jsem prověřoval střelbu a zjišťoval perimetr."
"Co způsobilo uzavření?"
"To nikdo neví, nic nám neříkají. A kdo jsi vlastně ty? Co tady děláš?"
Pistolí pokynula vojákovi, aby vstal. Váhavě, unaveně, protože věděl, co přijde, jí vyhověl. Pomalu dal ruce za hlavu.
"Jsme na stejné straně, soudruhu," řekla Nečajevová.
Spustila pistoli a vypálila dva náboje, každý do vojákova kolena. Vykřikl a klesl na zem, svíjel se bolestí, krev mu prosakovala skrz prsty, v nichž si svíral rány.
"Teď už ti nikdo nemůže říct, že jsi nesplnil svou povinnost," řekla, když zasunula pistoli do pouzdra. "Řekni svému veliteli pravdu. Nakonec to všechno vyřeší. Omlouvám se."
Otočila se a vyšla ze služebny, vojákovy nadávky se táhly za ní. U vchodu zahlédla jeho kolo. Uložila aktovku do jedné ze sedlových brašen, nasedla na motorku a kopnutím nastartovala malý motor. Za okamžik už ujížděla z místa činu.
Projela několika zadními ulicemi a uličkami a hledala přístupový bod k betonovému odvodňovacímu příkopu, který procházel za místem setkání. Po několika blocích, po vlnité dešťové rouře z nedaleké továrny, ji našla. Otočila plynovou rukojetí, vjela na obslužnou komunikaci a sklonila hlavu, aby se vyhnula větvi stromu rostoucí kolem nepoužívané brány. Okamžitě se řítila na sever betonovým příkopem a kličkovala, aby se vyhnula hroudám bláta nebo sutinám, které ho poseté bahnem lemovaly. Upozornit místní úřady nebylo zrovna ideální, ale jestli měla KGB někde oproti GRU-P výhodu, pak v otevřeném jednání se zbytkem armády. Doufejme, že tohle všechno bude pro Žerděva rušivější než pro KGB.
To byl problém na později. Prozatím mířila k místu výsadku.
« | Část Čtvrtá | Matrjoška | Část Šestá | »
