Stillwell odolal nutkání poškrábat se pod sádrou na ruce. Cigaretový kouř nikdy neměl rád, ale v těsné místnosti, kde ho vyslýchající důstojník neustále vydechoval jako měch, ho rozptyloval. Až příliš mu připomínal Spinellu.
ŘEDITEL WALTERS: Můžete potvrdit stav doktora Franka Spinelly a agenta Laszla Juhasze?
AGENT STILLWELL: Naposledy jsem s nimi byl v kontaktu v úkrytu GRU-P. Nemohu mluvit o tom, kde jsou nyní.
ŘEDITEL WALTERS: To bylo poté, co jste předal výzkum doktora Geisslera doktoru Spinellovi s instrukcemi, aby ho předal KGB?
AGENT STILLWELL: Přesně tak.
ŘEDITEL WALTERS: Uvědomujete si, k čemu se přiznáváte? K předávání tajných informací subjektu, se kterým jsme ve válce?
AGENT STILLWELL: Nejsme ve válce s KGB. Všechno je to v té zprávě.
ŘEDITEL WALTERS: A to nemluvím o odpovědnosti za dva nezvěstné.
Vojákova baterka svítila do temnoty tunelu. Přiložil si k obličeji kapesník. Vedle zatuchlého zápachu dávné smrti byl cítit i pach nové smrti. Musel být blízko. Hrůza z toho, že nemůže splnit komisařův rozkaz, na okamžik opadla. Kufřík, nebo alespoň vodítka k tomu, kde musí být, byly blízko. Ale pach smrti ho mrazil. Něco v něm vypovídalo o hlubším rozkladu. Krveprolití mu nebylo cizí; GRU-P poskytovala mnoho příležitostí se s ním seznámit. Přesto se zachvěl.
Pokračoval dál do katakomb.
Netrvalo dlouho a zdroj se ukázal. Jeho baterka dopadla na tělo, rozpláclé na zemi. Muž v pomačkaném kabátě, středního věku, pokud se nemýlil v odhadu. Vypadal dost nemocně. Ze srdce mu trčel nůž. Žádný kufřík v dohledu.
Voják zaklel, přiložil si kapesník blíž k obličeji a poklekl, aby si tělo prohlédl. Pokud major přežil, pravděpodobně by je všechny stáhl z kůže, kdyby se kufřík nenašel. Modlil se k Bohu, v něhož už nevěřil, aby tu bylo něco, co by ho dovedlo k chybějícímu výzkumu.
Prohrabával mrtvému kapsy. V peněžence našel polský průkaz totožnosti; falešný, ale drahý padělek. Zkontroloval jméno podle údajů v paměti; muž, kterého zastavili na kontrolním stanovišti. Tohle musí být jeden z agentů Nadace. Každopádně něco, čeho by se mohl chytit.
Když si blíže prohlédl identifikační kartu, na fotografii mrtvého muže ukápla malá kapka černého kalu. Jeho tvář se rychle zažrala, jak se kal před vojákovýma očima rozpouštěl na průkazu. Rychle, jako když něco hoří, ji odhodil stranou.
Namířil baterku na strop tunelu, těsně nad svou hlavou. Byl pokrytý tmavou lepkavou kaší, která jako by se duhově třpytila, jak po ní jeho světlo putovalo. Uprostřed kalem pokrytého stropu se na něj ohlédl šklebící se obličej s mrtvýma očima, zatímco se shora začaly natahovat tenké černé úponky.
Za okamžik se katakombami rozlehl křik.
ŘEDITEL WALTERS: A záležitost agenta Patricka Coogana. Poslal jste ho na další akci, ze které se ještě nevrátil.
AGENT STILLWELL: Přesně tak. Myslím, že s tím bude mít nějakou dobu práci.
ŘEDITEL WALTERS: Myslíte útěk s určeným objektem SCP. Tedy humanoidem.
AGENT STILLWELL: Útěk? Ne. Jen součást evakuace. Agent Coogan udržuje kontrolu nad SCP-1041.
Pocit mrazivého vzduchu na její tváři ji probudil z hlubokého spánku bez snů. Byla v mužské náruči, nesena jako dítě. Jejím prvním impulsem bylo vymrštit se z jeho sevření, ale když se pokusila pohnout, svaly se vzpíraly a její tělo se zmítalo bolestmi a hlubokou, ochromující únavou, když se jí vrátilo vědomí. Sotva se v jeho sevření pohnula.
"Kde… kde to jsem?" Slova SCP-1041 zazněla slabě, sotva slyšitelně přes vítr.
Muž, který ji nesl, odpověděl. "Madam, nemám moc času na vysvětlování, ale jste v péči organizace, o které teď nemohu mluvit. Jsme na cestě odsud."
Byla zmatená. Kdo byla ona? Snažila se vzpomenout si. Mužův hlas byl uspěchaný, ale laskavý. "Nebyl jsem si jistý, jestli se probudíš. Díky Bohu za to."
SCP-1041 otevřela oči o něco víc. Byla tma, pouliční světla jí rozmazávala zrak, studený vítr jí vháněl slzy do očí. "Kam jdeme?"
"Mám rozkaz dovézt vás do bezpečného útočiště, madam. Vysvětlil bych vám víc, ale teď toho opravdu moc nevím. Omlouvám se."
Muž zastavil na křižovatce. Ulice byly v tuto noční dobu opuštěné. Zdálo se, že něco hledá.
"Jak se jmenujete?"
Pokračoval v nočním pátrání. "Coogan, madam."
Odmlčela se. "Já své neznám, jinak bych vám ho řekla."
"To je v pořádku. Stillwell mi říkal, že se to zítra nejspíš změní."
Ze směru, kterým se Coogan díval, se ulicí řítilo černé auto. Za jeho pneumatikami se zvedal sníh, zadní část se při průjezdu zatáčkou mírně vlnila, ale řidič ji měl stále zjevně pod odbornou kontrolou. Ozvalo se skřípění brzd a auto se smykem zastavilo před nimi. Coogan bez váhání otevřel zadní dveře spolujezdce, opatrně posadil SCP-1041 na jedno sedadlo a sedl si na druhé. Sotva se za ním zavřely dveře, dali se opět do pohybu a řítili se prázdnými ulicemi průmyslového Krakova.
Z předního sedadla spolujezdce je oslovil muž, který nebyl ve tmě dobře vidět a neobtěžoval se otočit.
"Musíte mi odpustit, tady můj člověk. Jezdí velmi rychle. Ale to bychom museli jet hodně rychle." Jeho hlas zněl vřele, k jejím uším dolehl lehký německý přízvuk.
Coogan si sundal kabát a položil ho přes SCP-1041. "Děkuji vám, pane. Nebyl jsem si jistý, jestli se nám podaří dostat ven."
"Žádný problém. Dáváme na své muže pozor. A naše ženy." Muž na předním sedadle mírně stáhl okénko a zapálil si cigaretu. "Doufám, že vám to nevadí. Je důležité si uvědomit, že ještě nejsme venku. Než překročíme železnou oponu, čeká nás ještě několik zemí."
"Takže kam mám namířeno, pane?"
Muž na předním sedadle vydechl, jeho kouř rychle odnesl ven prudký noční vzduch. "S trochou štěstí ke kamarádovi," odpověděl O5-8.
ŘEDITEL WALTERS: Strávil jste patnáct hodin ve vazbě KGB. Jaké informace jste jim sdělil?
AGENT STILLWELL: Kromě zdvořilostí a toho, co už věděli od doktora Geisslera, nic.
ŘEDITEL WALTERS: Takže vás nevyslýchali?
AGENT STILLWELL: Ne, vlastně se mnou zacházeli docela dobře. Jak slíbili.
Vagon rachotil, vítr hvízdal, sláma na zemi a rozviklané dřevěné latě vagonu byly jen slabou ochranou před chladem. Stillwell měl schůzky na podivných místech, ale tohle byla jedna z nejneobvyklejších kanceláří, ve kterých byl.
Muž jménem Petrov držel kus gázy na ráně na Nečajevově noze, zatímco ji jiný operatér omotával páskou. Nabídl jí placatku; mávla rukou. Pro Stillwella vypadal Petrov s dlouhým bílým plnovousem a pleší na hlavě dědečkovsky, když se staral o zraněnou operatérku. Byl v pokušení vzpomenout si na Tolstého, ale zarazil se, aby uvážil, že dědečkovstvím člověk nezestárne a nedostane se do čela ředitelství KGB.
Petrov vzal od svého muže baňku a polil gázu trochou jejího čirého obsahu. "Plánovači se opět mýlili. Nikdy neposlouchají. Je nová doba, říkal jsem jim. Ve hře jsou věci, které tu dřív nebyly. Hrají se šachy uprostřed vězeňské rvačky. Ach, no."
"Nějaké zprávy od tvých kontaktů?" zeptal se Stillwell.
Petrov zavrtěl hlavou. "Na místě setkání není nikdo přítomen. Naše zdroje nás neupozornily, že by ve vazbě GRU-P byl někdo nový. Je možné, že utekli jinam do města." "Ne," řekl.
"Nemusíte to zlehčovat. Všichni jsme věděli, do čeho se tu pouštíme." Stillwellova zdravá ruka se sklouzla k jeho žaludku.
"Hm. To nikdo nemůže vědět. Včera jsem si nemyslel, že budu doprovázet agenta Nadace do bezpečí." Petrov utáhl obvazy kolem Nečajevovy rány. Mumlala nadávky v ruštině. "Jestli je to to, co dělám."
"Myslím, že teď máme větší problémy než na sebe mířit zbraněmi."
Nechayeva se vzpamatovala, když se opřela nohama o zem. Zachrčela, když se snažila postavit na obvázanou nohu, a ocelovými zuby se kousla do rtu. Stillwell natáhl zdravou ruku. Chytila se jeho zápěstí a zvedla se do vzpřímené polohy.
"Tak, jako nová," řekl Petrov a zasmál se.
"Prosinec je pro nás všechny problém," řekla Nečajevová a zalapala po dechu. "S výzkumem, o který se s námi Geisslerová podělila, jsme toho moc neudělali. Šlo hlavně o to, abychom mohli sabotovat projekt GRU-P." Všichni se usmáli.
Nechayeva kývla na majitele baňky. Zalovil v kapse a vytáhl malý kanystr. Nabídl ji Stillwellovi. Agent Nadace ji přijal.
"Na tom mikrofilmu je všechno, co víme," řekla Nechayeva. "Vypadá to ale, že oba tušíme, o co jde."
"A co zbytek našich stránek?" odpověděl Stillwell. "Stahujeme se ze Sovětského svazu. Chystáte se nám v tom zabránit?"
Petrov se zamračil. "Tohle je nepříjemná záležitost. Nikdo z nás si s dírami v realitě neporadí sám. Myslím, že i v jiných dobách jsme to všichni pochopili."
Stařec se znovu pohnul po placatce. Potáhl si z ní. "Naším prvním úkolem je Žerdev. Pak se můžeme vrátit k tomu, abychom po sobě stříleli. KGB vám do toho nebude zasahovat."
"A moji muži?"
"Bezpečný průchod, stejně jako vy. Pro tento boj budeme potřebovat každého člověka, kterého seženeme."
Stillwell přikývl. Racionálně vzato by ho zastřelili už dávno předtím, kdyby byl nějaký problém. Ale ta myšlenka mu nikdy nepřišla na mysl. Myšlenka na zbraně se mu však připomněla. Sáhl do kabátu a vytáhl Nečajevovu pistoli. Nabídl jí ji.
"Myslel jsem, že by sis ji měla vzít zpátky," řekl.
Vzala si od Petrova placatku. Zavrtěla hlavou.
"To není potřeba. Došly v ní náboje." Nečajevová se krátce usmála, záblesk odraženého měsíčního světla. Natáhla si z placatky. Nabídla ji Stillwellovi. Vzal si ji.
"Na nové přátele," řekl Stillwell a pozvedl placatku. "Ať žijeme dost dlouho na to, abychom se znovu stali nepřáteli."
ŘEDITEL WALTERS: Jak byste charakterizoval misi, při níž jsou vysláni čtyři muži a provizorní objekt SCP a vrací se pouze vedoucí mise?
AGENT STILLWELL: Vzhledem k této misi? To bych označil za úspěch.
ŘEDITEL WALTERS: Kdyby to bylo v normální době, pověsili bychom tě na hřebík, Stillwelle. Tohle byla zatracená katastrofa. Co na to řekneš ty?
AGENT STILLWELL: Tohle není normální doba, pane.
Lafourche se bouřlivě zasmál a dloubl tlustým prstem do přepisu v ruce. "Do prdele, to jsi mu vážně řekl?"
Stillwell se usmál. "Ano, pane."
Podředitel se při čtení dál smál a občas se zastavil, aby vyplivl proud tabákové šťávy do jednorázového papírového kelímku v druhé ruce. Když skončil, hodil dokument do odpadkového koše v rohu své kanceláře. Opřel se na židli, aby se vzpamatoval ze svého veselí.
"Ještě z tebe udělat agenta, chlapče. Zatraceně." Lafourche si znovu odplivl. "Víš, Deane, budu k tobě upřímný. Nečekal jsem, že tě tu ještě uvidím. Teda, jsem rád. Ale ta mise byla zatraceně sebevražedná. Řekl jsem to velení."
Stillwell přikývl. "Jo. Hádám, že díky tomu bylo snadné čelit tomu, že mě Walters v kanceláři vyrazil na buben."
Lafourche si posměšně odplivl. "Aha, Walters je sice debil, ale není to žádný hlupák. Tebe nevyhodí, ani kdybychom se neschovávali v pronajaté kanceláři v Mexico City. Vedl sis tam dobře. Já ti to nezapomenu a ani starý Walters ti to nezapomene."
Mladý agent se posadil. Na popud Lafourcheho chvály ho přepadl velký pocit opuštěnosti. Prázdnota, která mu seděla v hrudi a způsobovala, že se cítil lehčí, nehmotný. V uších mu zněl vzdálený zvuk kroutícího se kovu a blekotajících hlasů. Na okamžik zavřel oči. Jediné světlo ve tmě zhaslo. Silou vůle ten pocit zahnal a zhluboka se nadechl. Po třech nádeších ho opustil. Začínal se v tom zlepšovat.
Lafourche byl natolik zdvořilý, že si toho nevšiml. "Tak chlapče, něco mi zazvonilo v uchu z vyšších míst. Co jsi připravil pro Coogana a toho skokana, co mu dělá bodyguarda?"
Stillwell, klidný a vyrovnaný. "Něco mě napadlo."
Plukovník Ruslan Žerděv, Hrdina Sovětského svazu a velitel Komise čtvrtého oddělení pro mimořádné události, známé také jako GRU-P, se usadil na balkoně Lidového auditoria, jak to jeho organizace zařídila, a pohlédl dolů na pódium a všechny ostatní funkcionáře, kteří se dnes večer účastnili tohoto plánovacího výboru. Proslýchalo se (proslýchalo se, že to on sám začal), že výboru má k úspěšným přípravám 19. sjezdu blahopřát sám Stalin. Jak se stalo, věděl, že tyto zvěsti jsou správné. Stalinovu přítomnost zde zařídil osobně.
Generální tajemník vyšel na pódium za bouřlivého potlesku, přesně jak předpokládal. Když Stalin mluvil, bylo obtížné slyšet jeho slova z takové výšky, jakou měl plukovník Žerděv, ale to nevadilo. Kopii projevu si přečetl už před několika týdny, když ji jeho adjutant připravoval. Měl ji uloženou v paměti.
Plukovník se podíval na hodinky. Do začátku Stalinova projevu zbývaly dvě minuty. Právě teď by dal svým mužům signál.
Žerděv sledoval, jak se vteřinová ručička na jeho zlatých hodinkách Blancpain míhá. Pětadvacet vteřin po jeho signálu by všichni důležití zaměstnanci opustili budovu. Deset vteřin poté by byly dveře na všechny balkony zamčené a ozbrojené stráže rozmístěné. Stále měl k dispozici personál, který to mohl udělat. Takové plýtvání.
Stalinův projev byl plný stranou schválené rétoriky a prázdných gratulací mužům a ženám, kteří ještě před několika lety žili ve smrtelné hrůze z něj. Žerděv měl k jeho plánu zpočátku jisté výhrady. Trvalo mu vlastně několik hodin, než se přesvědčil, že do toho má jít. Od té doby už nelitoval. Při první zmínce o novém pětiletém plánu by přední část publika povstala, a to současně.
Po pěti minutách projevu soudruha Stalina by už bylo pozdě couvnout. Prvních pět řad účastníků strany by se ocitlo na pódiu. Žerděv si vychutnával představu, že bude sledovat výraz Stalinovy tváře, jak se blíží příliv. V příští minutě, možná minutě a půl, by dav dole, posedlý vražednou, do běla rozpálenou nenávistí, kterou si sám nezpůsobil, roztrhal Stalina na kusy, zatímco by se na něj dívaly vycházející hvězdy komunistické strany. Žerděv svým vědcům určil, že ti, kdo se na činu nepodíleli, musí mít pocit, že ho schvalují. Byli blízko.
Plukovník Žerděv sledoval celý projev a na banální, neproduktivní události dole si překrýval to, co mohlo být. Když soudruh Stalin skončil, dav se zvedl na nohy, chlípné ovace pro svého triumfujícího vůdce, všichni členové strany projevovali generálnímu tajemníkovi patřičné nadšení.
Žerděv se také zvedl na nohy a tleskal za očekávané minuty chvály, které Stalinovi náležely. Pohlédl na scénu před sebou. Každý, kdo by se ohlédl nahoru, by viděl odraz scény, kterou se Žerděv pokusil zorganizovat a neuspěl, zmařený tím, o čem mu jeho lidé řekli, že je to kombinovaná operace Nadace a KGB. Každý, kdo by se podíval nahoru, by viděl Žerděva ve vzácném okamžiku, kdy odhodil svou netečnou masku a jeho pravá tvář vyzařovala nenávist a zuřivost, kterou se snažil přenést do svých budoucích kompliců nadpozemskými prostředky.
Žerděv očekával, že dnes večer vyhlásí národní tragédii spolu s poselstvím národu, aby našel odvahu vykročit novým směrem tváří v tvář americké provokaci. Místo toho byl jedním z tisíců poslušných pejsků, kteří tleskali za přízeň a kapříkovali pro Kobovu přízeň.
Plukovník pokračoval v tleskání, zatímco Stalin si vychutnával obdiv publika pod sebou. Někdo za to draze zaplatí.
« | Část Devátá | Matrjoška | Nejstudenější Válka (Hub) | »
