"Snaž se držet krok, staříku. Rád bych byl co nejdál od místa 7, až začne jejich část plánu."
Spinella sípal, jak klusal, zametal před sebou baterkou a snažil se vyhýbat kouskům suti a kalužím lemujícím průchod. Vlhký, tlející vzduch zapomenutých katakomb mu v hrudi hořel jako oheň. Pevně sevřel rukojeť aktovky.
"Jsem… mladší než ty… kreténe," snažil se mezi nádechy. V hlavě si znovu přehrával Nečajevovy pokyny. Zbývalo asi sedmdesát metrů, než se chodba rozdělí na tři, a v tu chvíli se měli oba muži vydat tunelem vpravo. Bylo to asi osm nebo devět zatáček hlouběji do temnoty tunelů. Stěny chodby byly lemovány hrubými výklenky, některé prázdné, v některých byly kamenné sarkofágy, v některých jen odpočívaly hrsti prachu a pár kostí.
"Ty jsi? Nevypadáš ani na den po sedmdesátce, příteli."
Neurochirurg Nadace se ve tmě usmál. Házej si dál, chytráku.
Agent KGB byl dobře připraven. Měla rozsáhlé znalosti o krakovské infrastruktuře, zejména o přístupových tunelech a starém městě v okolí objektu 7. Naštěstí se jí to podařilo. Skoro jako by celý řetězec událostí byl navržen tak, aby se ocitli tady dole. Spinella si jen těžko dokázala představit, že by tak dlouhá síť katakomb byla skrytá, ledaže by byla ukryta záměrně pro jiné účely. Možná měla mokrého za ušima agenta z Lafourcheovy dílny zmást, ale on viděl dost.
Oba muži došli ke sbíhání tunelů, přesně jak Nečajevová naznačila. Zastavili se a oba se na chvíli nadechli. Spinella si vytáhl cigaretu zpoza ucha a strčil si ji do úst.
Juhasz se tvářil zmateně. "To je pozoruhodné, ta tvoje oddanost kouření."
Spinella se podíval na tři tunely před sebou. "Nemůžu si připsat všechny zásluhy. Nemůžu přestat kouřit ty zasraný věci. Ne že by na tom teď záleželo."
"To asi ne."
Spinella sáhl do kabátu a pak zaváhal. "Řekni mi ještě jednou, jaký to má smysl. Předáme tenhle kufřík KGB na konci tohohle zatraceného bludiště a oni nás při cti jejich zvědů vyprovodí ven a podělí se o informace s velením?"
"Všechno to řezání do mozku, a ty nepřemýšlíš," řekl Juhasz. "Co na tom záleží, co slíbili? Buď přijmeme nabídku té ženy, nebo nás tam nahoře zastřelí hlídky, které nás hledají."
"Nic nám nebrání tu věc zapálit, než nás zastřelí. Nezáleží na tom, jestli to budou kulky KGB, nebo armády, až nás najdou."
"Myslíš si, že tenhle svět, ve kterém jsi, že to není nic jiného než zrady a podrazy. Ale takhle věci nefungují." Juhasz se ohlédl přes rameno a byl stále netrpělivější. "Věci mají svůj řád. Motivy dělají určité lidi předvídatelnými a svým způsobem spolehlivými."
"Měl bys poslouchat sám sebe." Spinella na Juhasze pro zdůraznění ukázal cigaretou. "Věříš té kovové mrše tam vzadu?"
Juhasz se odmlčel. "Ne, nemám k tomu důvod. Ale během naší krátké známosti nám řekla pravdu a rozhodně máme společného nepřítele. Jejím motivům věřím. Věřím jejím vlastním zájmům."
"Je v jejím zájmu vrátit nám informace, které nám slouží jako vstupenka odsud? Na jejich místě bych nás prostě zastřelil a kufřík si vzal." "Cože?" zeptal jsem se.
"Mají jen část obrazu. Budou potřebovat naši pomoc, aby to dali dohromady. A my budeme potřebovat jejich. Spinello, GRU-P se zbláznila. To, co je v tom kufříku, bude horší než pár mizerných hlavic, pokud se jim dostane do rukou."
Spinella posvítil baterkou na kufřík, který mu teď ležel u nohou. Znovu si posvítil na Juhasze a krátce mu posvítil do očí, když sáhl zpátky do kabátu. "Velmi zamotané. Spousta věcí se může pokazit. Ale vypadá to, že to máš promyšlené."
"Někteří z nás se chtějí dožít příštího měsíce, Spinello. Když utíkáš z lodi, netrávíš moc času výslechem záchranného člunu."
Spinella se uchechtl a přistoupil k Juhaszovi blíž. "Příští měsíc. To je nápad."
"Musíme jít hned."
"Příští měsíc je nemožný. Jediné, na čem záleží, je právě teď. Jak jsi říkal, je to potápějící se loď, ne?"
Spinella posvítila Juhaszovi přímo do očí.
"A právě teď nepředám výzkum Nadace zatraceným Rusům, ty zasranej zrádče."
Když Juhasz uhnul před náhlým oslněním, Spinella se vrhl vpřed a vrazil mu nůž, který držel v ruce, hluboko do levého ramene. Juhasz zachrčel náhlou bolestí a instinktivně se ohnal po Spinellově obličeji. Spinella zvedl paži a Juhaszova pěst místo toho zasáhla jeho ruku, takže baterka s rachotem odlétla do hrobek.
Komnata se ponořila do naprosté tmy. Byly slyšet jen zvuky; dva muži řvali ve smrtelném vzteku, nohy se šouraly ve špíně a prachu, dopadaly rány, stříkala krev. Svítilna se krátce mihla, teď už zapomenutá, protože se zakutálela pod zbloudilé víko sarkofágu, a pak se rozplynula.
SCP-1041 se bránila železnému sevření strážců, kteří ji vedli hlavní chodbou. Ruce měla svázané za zády. Naplnila halu sliby pomalé, mučivé smrti pro všechny přítomné. Nikdo nereagoval, když se neúprosně blížili k velkým dvojitým dveřím před nimi. Ve své současné inkarnaci byla SCP-1041 příliš vražedně rozzlobená, než aby si všimla skupiny několika techniků v laboratorních pláštích, kteří ji následovali, a ani nezvažovala důsledky operačního sálu přímo před ní. Kdyby byla méně pohlcena myšlenkami na zabití toho parchanta, který ji udeřil, mohla si uvědomit slabý, sotva znatelný pocit vzrůstající paniky na okraji svého vědomí. Počátek uvědomění, které se zaseklo, aniž by se rozvinulo v poznání. Stačilo jí jen otočit hlavu, aby spatřila stín smrti, ale SCP-1041 mělo na mysli jiné věci.
Dva strážní před ní otevřeli dvojité dveře. Scéna před nimi jí připadala i skrze její rudou nenávist směšná. Vojáci v uniformách pobíhali kolem a snažili se nešlápnout na kabely lemující podlahu. Uleželý vědec, který na poslední chvíli upravoval narychlo sestavený obvod. Někdo nastavoval filmovou kameru a světla. Za tím vším sbírka sedadel obklopujících hlavní operační prostor, všechna prázdná. Kdybyste se podívali jen na pozadí, vypadalo by to, že tu nikdo není, aby byl svědkem všeho toho shonu.
Stráže před ní se odsunuly stranou a přivítala ji hlavní událost.
"Konečně. Hvězda našeho představení. Doktorko Geisslerová, začneme."
Černikov stál sám uprostřed operačního sálu, před vysokým kovovým potrubím, trčícím z hromady kabelů a rozvodů. Zdálo se, že všechna elektrická zařízení přinesená do místnosti jsou napojena na tento přístroj. Z boku vyčnívalo něco, co mělo zjevně sloužit jako kotevní bod pro připoutání něčeho. Světlana Savčuková o těchto věcech nic nevěděla, ale odněkud zpoza jejího bezprostředního vědomí ji náhle napadlo, že jí to připomíná kůl, upevněný uprostřed zápalných dřívek, připravený každou chvíli se proměnit v hranici.
Strážci ji dovedli k technologickému kůlu. S novou silou se bránila, instinkt jí napovídal, že na tomto místě nechce být. Další strážný se k ní přidal, chytil ji za nohy, když ji zvedali a nesli. Jakmile dorazili na místo určení, připoutali jí ruce ke kůlu, pevně za ní, zatímco nohy se jí uhnízdily mezi masou kabelů a drátů pod nimi.
Černikovová zavolala na rozcuchaného vědce, kterého předtím zahlédla. "Soudruhu, jděte prosím zkontrolovat ruční práci mužů. Tohle přece jen není jejich specialita." Jeho arogantní, bezstarostný tón se jí hnusil. Při první příležitosti by mu vrazila kudlu do oka.
Vědec přišel, v rukou jakousi podivnou kovovou misku, z níž se táhly dráty. Všimla si, že když se na ni podíval, měl v očích slzy. Zamračila se na něj.
"Zasraná kunda. Dělej si, co chceš, a běž brečet někam jinam. Bezcenný pejsek."
Její slova ho ovanula, nereagoval. Jako by je očekával. Rozhlédl se k zadní části kůlu a podíval se na pouta kolem jejích zápěstí. Naklonil se těsně k jejímu uchu, za kůlem, mimo dohled delegace GRU-P. Všichni se na něj podívali. Černikov nařídil natočit kameru a začal mluvit přímo do ní, říkal něco o dalším pokroku ve velké sovětské vědecké mašinérii.
"Vy nevíte, kdo jsem já, ale já vím, kdo jste vy," řekl, ne šeptem, ale dostatečně tiše, aby ho bylo slyšet, jeho slova byla úsečná, pohyboval rty co nejméně. "Uvnitř, pod všemi ostatními vrstvami."
"Jdi do hajzlu, ty malá ruská servilko."
Černikov pokračoval v úvodu a informoval své zamýšlené posluchače, že se poprvé podařilo lokalizovat lidskou duši, a to díky vědě.
"Setkal jsem se s vaší skutečnou částí, s tou uvnitř všech ostatních. Vím, že mě někde uvnitř slyšíte. Setkali jsme se celkem jen na šest dní, ale tvůj přínos k práci byl za tu dobu neocenitelný." Geisslerová si prohlédla kabeláž u paty kůlu. Připevnil kovovou konstrukci mísy na temeno její hlavy.
Černikov mluvil o schopnosti manipulovat s identitou, vzít podstatu toho, co člověka tvoří, a udělat s ní, co je třeba. Na tento slovní pokyn s ní další skupina strážných přivezla na operační sál klec, v níž byl hubený, ohnutý třicátník vyhladovělý do podoby padesátníka s vlasy vypadanými v chomáčích. Muž upoutal pozornost SCP-1041, když ho přivezli. Vysmála se mu. Slabý politický vězeň. Takový, který vydržel dva dny ve Vladimirsku.
"Tu malou část, která leží v tvém středu, ti musím říct. Tohle je procedura extrakce, o které jsme předtím mluvili. Ten, který jsme právě dokončili při posledním návrhu. Oni na to přišli a myslí si, že právě tohle dělají. Ale to jim nemůžeme dovolit."
SCP-1041 plivlo na zem. "Chceš něco sebrat, když jsem svázaný? Jen do toho, utrhnu ti ruku."
Geissler začal připojovat konce drátů k portu na vrcholu kůlu. Při řeči nespouštěl oči ze své práce. Černikov se před kamerou chlubil, že spoutal nejzákladnější prvek ve vesmíru.
"Naše životy skončily, jakmile GRU-P obsadila lokalitu 7. Vím, že vás to musí děsit, když to slyšíte. Přál bych si, aby to nebyla pravda. Ale můžeme se postarat o to, aby naše práce nebyla použita k poškození někoho dalšího."
Strážný zapojil tlustý kabel do klece, kterou přivezli do divadla. Černikov dokončoval své poznámky. Už nezbývalo mnoho času.
Geissler připojil poslední drát. "To, co tady vidíte, není postup extrakce. Je to něco jiného, co jsem navrhl. Zabije to tebe, a pokud jsem to udělal správně, tak i všechny ostatní v této místnosti. To, co se stane, je zrůdné. Omlouvat se za takovou zradu je neslušné, ale stejně to udělám."
Doktor provedl několik úprav na panelu na boku kůlu. SCP-1041 ucítilo, jak se kůl mírně zachvěl, když byla zapnuta páka. Slyšela, jak začíná slabě bzučet, jako by přicházelo z okolí. Geissler se otočil a odešel.
"Omlouvám se. Zasloužila sis mnohem víc než tohle. To je vše, co vám mohu nabídnout. Tohle je to nejlepší, co jsem dokázal. Prosím, odpusť mi."
Doktor odešel. SCP-1041 se snažilo vykřikovat po slabém kolaborantovi kletby. Něco jí zastavilo slova v hrdle. Její nenávist nějak odplývala a odtékala; poprvé od doby, kdy byla malá, cítila, jak se kolem jejího stravujícího hněvu plíží strach, aby ho ve vlně vystřídala kypící nenávist, silnější za to, že byla odstrčena. Zavrčela, ovládla ji touha ublížit všem kolem sebe, pulzovala v ní, zvířecí divokost se jí rozlévala myslí, než zase vyprchala. V těchto krátkých okamžicích nepřítomnosti nenávisti si všimla, že kamera je nyní namířena přímo na ni, technici ji obklopují, Černikov a ta mrcha v brýlích po jeho boku ji pozorují, on se samolibým úsměvem, ona bez jakéhokoli výrazu. Zdánlivě odnikud ji napadla myšlenka, že takhle se musí cítit vlci, kteří sedí v pasti a čekají na poslední výstřel lovce.
Jak do ní znovu proudila nenávist, dvakrát silnější než předtím, poslední slova, která Světlana slyšela a kterým rozuměla, patřila Černikovovi.
"Doktore Geisslere, prosím, začněte se zákrokem."
« | Část Sedmá | Matrjoška | Část Devátá | »
