« Frustrace z rozmotaných uzlů | Marnotratný jazýček dušeného plamene | Provlečená smyčka »
16. března 2004
Frustrace. Tak by se dala popsat její současná existence nejlépe. Noční obloha nad Imantou zářila tuctem malých hvězdiček. Laura si povzdychla a vyšla do chladného vzduchu, načež okamžitě zalitovala volby svého oblečení. Naneštěstí to nebyla její volba. Oblečení pro ni vybral někdo jiný. Chtěla si vzít něco méně vyzývavého, ale přeci jenom si musela připustit, že šla do nočního klubu pro dospělé. V té minisukni jí ale byla taková zima a ironií osudu bylo, že jediné co ji zahřívalo, byl pocit studu.
Už pro Edinu dělala různé věci, prakticky pokaždé z donucení, ale ještě nikdy po ní ta malá bestie nechtěla nic tak veřejného. Kromě toho si Laura stála za tím, že každá žena, co si sama sebe váží, se má širokým obloukem vyhnout už jenom ulici která sousedí s takovým neřestným podnikem. Frustrovaná Laura věděla, že kdyby ji Edina viděla, měla by nějakou nemístnou poznámku a pak by musela Lauře připomenout, že ji vydírá, jinak by skončila s rozbitým nosem.
Když byly Lauře čtyři roky, její rodinný dům vyhořel a její matka se přitom ošklivě spálila, když se chtěla vrátit do domu pro cennosti. Lauřin otec tenkrát musel její matku držet, aby dovnitř nevkročila a její matka tak mohla jenom sledovat, jak se roky jejich společného života, vzpomínky a krásné chvíle spojené s domem mění na popel. Laura svou situaci nerada přirovnávala k něčemu, co jejím rodičům zničilo manželství a její matku stále občas dohánělo k slzám, ale chápala tu frustraci. Dobře věděla jaké to je, chtít něco udělat a vědět, že nemůže. Že by se klidně spálila, kdyby to mělo něco doopravdy změnit a zachránit. Ale i takové gesto by bylo zbytečné. Prázdné.
O mnoho let později, když se Laura vrátila ze školy, a zdaleka ne poprvé našla matku opilou se sklenicí vína, přiznala se jí matka, že to nebyla fyzická síla jejího manžela, co jí zabránilo vstoupit do plamenů. Byl to pocit vinny z toho, že by se nevrátila. Že by ponechala svou dceru bez matky. Toho večera Laura ještě nerozuměla, ale byla tam, když se její matka rozbrečela a poté usnula. Teď se ta vzpomínka Lauře vrátila a pomyslela si, co by jí matka řekla, kdyby ji načapala takhle oblečenou na cestě do dospělého nočního klubu.
Cestou po ulici si Laura na telefonu procházela nepřečtené zprávy. Odepsala na esemesku své kamarádce a přistihla se, jak si znovu čte staré textovky od Biharyho… Jakmile si uvědomila co dělá, zvažovala, jestli má mentální kapacitu na to, aby je četla dál. Usoudila, že bude potřebovat všechnu sílu vůle na to, co pro ni nachystala Edina, a frustrovaně tedy zastrčila telefon zpět do kabelky. V botách s menším podpatkem se jí šlo nehorázně obtížně, ale spíše z nezvyku a úzkosti situace než fyzického nepohodlí.
Noční klub Touha byl zvenku stylový, možná až luxusní, a přesto nikomu nelhal ohledně toho, co se uvnitř nacházelo. Na neonovém nápisu visely oči mnoha lidí kolem, a to nejen kvůli spoře oděné siluetě dívky vedle. Každému muselo být jasné, že po projití skleněnými dveřmi je čeká nezapomenutelná noc. Laura si pomyslela to samé, co spousta holek, když poprvé vstoupí na takové místo. Kam jsem se to v životě dostala?
Ostrý objekt. Stlačený tlak něčeho obrovského. Všechen zaměřený do jednoho hrotu. Jehly.
Bolest ve spánku. Náhlá.
Cítila bolest. Celé tělo křičelo. A tak utíkala.
Hlasitá hudba kolem a tančící lidé. Arytmický tlukot srdce.
Co se dělo? Kde byla? Jak se sem dostala? Proč to neví?
Muselo to počkat. Laura musela počkat. Myšlenky musely počkat.
Nebezpečí, to bylo hlavní. Agresivní záře reflektorů a polonahá těla třesoucí se do rytmu.
Chtěla se proplést dál. Nevěděla proč.
Nedokázala se ohlédnout. Nevěděla proč.
Dotyk něčeho ji rozechvěl. Bylo to stále blíž.
Někde za ní se zablesklo.
Laura běžela, proplétala se erotickou scénou.
Nikdo kolem si jí nevšímal. Pronásledovaná dívka patřila do klubu. Její esence tu měla být jako doma.
Ona však cítila jen strach. Zmatek. Paniku.
Rudou. Bolest. Krev.
Masku?
Co přesně jí její mysl tajila?
Na to není čas!
Vzpomenu si potom.
Východ. Kde je východ?
Nádech, výdech. Rychleji. Nádech, výdech. Rychleji!
Hledalo ji to.
Laura se přiměla zklidnit. Zkusila si představit, že není pronásledovaná nějakou… věcí. Zkusila se ukotvit na něčem neutrálním. Ta hudba. Byla rychlá, ale stále pomalejší než její srdce. Zkusila zpomalit svůj tep.
Nádech, výdech. Pomaleji.
Frustrace. Za tohle může Edina. Kdyby ji sem neposlala-
Ne, nezlobila se na ni. Měla vztek na-
-
Ne teď si nemohla dovolit myslet na Biharyho.
A pokud ne na něj…
Laura se přinutila napočítat do tří a pak vyběhnout do boční chodby klubu, mimo dav upocených obnažených lidí. Raz, dva-
Její zrak upoutala polonahá dívka tančící na stupínku. Za její ladnou rozesmátou podobou si všimla nehybného stínu. Když si ho všimla, stín zmizel.
Tři!
Laura utíkala. Podpatky rychle odhodila.
Možnosti?
Mohla zaběhnout na záchody.
Mohla najít východ a utéct ven.
Mohla začít křičet o pomoc, jenže-
Nikdo si jí nevšímal. Hudba byla moc hlasitá. Lidi až moc mimo.
Mohla bojovat. Jenže nevěděla s čím.
Necítila se slabě. Byla frustrovaná jako nikdy dřív. A její tělo přetvářelo frustraci v potentní zbraň.
Ať to bylo cokoliv, nemyslela si, že na to stačí.
Když na to pomyslela, bodla ji jehla do spánku. Tlak celé hvězdy se smrsknul na jediný bod. A ten byl v konci jehly.
Slunce o velikosti jehly. Slunce v její frustraci. Bihary-
Laura vrazila do dveří ženských záchodů. Byla sama.
Hudba byla tišší. Stěny se netřásly tolik jako na parketu.
V zrcadle byla ubrečená holka s rozmazaným make-upem. Laura.
Já brečela? Kdy? Proč si to nepamatuju?
Všimla si, že jí ramínko od šatů padá. Bylo přetržené. Naštěstí si toho nikdo nevšiml.
Šaty na noze měla přetržené a po stehně jí tekla krev. Mělká rána.
Co se sakra stalo?
Frustrovaná Laura si zkusila vzpomenout.
Šla do klubu. Cítila se poníženě, ale šla. Uvnitř bylo hodně světel. Nahoty. Intenzivních pocitů.
Vzpomněla si na polonahou dvojici na pódiu. Na lano-
Laura se začervenala a přemýšlela dál. Sklad vzadu. Mluvila s barmanem.
Ve skladu-
Jehla.
Něco jí bránilo aby si vzpomněla.
To něco, co jí teď chce najít a-
Na jazyku měla slovo…
…Ulovit.
Laura si povzdychla a chytla se za třesoucí se ruku. Pustila si trochu vody, aby se řádně probudila. Připadala si jako probuzená. Ze snu do noční můry.
Známý pocit.
Světla pohasla. Zvuky utichly. Laura se otočila ke dveřím.
Cítila náhlou část váhy té jehly.
Cokoliv po ní šlo ji našlo. Zbývala jediná možnost.
Bojovat. Nebo aspoň zaútočit a vytvořit si možnost k útěku.
Laura se zamyslela. Opravdu se zamyslela. Nikdy předtím si nepředstavovala, že bude ráda za dotěrnost intruzivních myšlenek, které jí ubližovaly. Okamžité nebezpečí by jí normálně znemožňovalo myslet. Ale mohla myslet na věci, které jí byly ještě nepříjemnější.
Na rozchod s Biharym. Na to, jak mu ublížila. Jak za to vinila Edinu, ale v jádru dobře věděla, že to byla její chyba. Frustrace.
Myslela na školu, na to jak už do ní nechodí. Na svou práci, se kterou není spokojená. Na to že nic z toho nedokáže změnit. Na nepříjemné věci. Bolestivé věci.
Na rozhovory s matkou u vína. Na rozhovory s otcem u whisky. Na to, jak moc je zklamala.
Edina. Nechává se od Ediny vydírat a někde uvnitř si uvědomuje, že jí to tak vyhovuje. Někdo jiný má kontrolu nad jejím zpackaným životem a tak je to dobře. Sebenenávist je mocný bič. Laura věděla, že si ubližuje takovými myšlenkami, dost možná víc, než jí ublíží ta věc za dveřmi. Ale to byla ta pointa.
Klika se pohla. Bolestivě pomalu se stáčela dolů. Laura se pousmála. Frustrovaně ze situace, ve které nemohla skoro nic dělat. Nesnášela když se k tomu musela nutit, ale tak to fungovalo nejlépe.
Bolest stlačeného slunce do hrotu jehly byla silná.
Ale Laura cítila své vlastní slunce, které tu bolest tlačilo zpět. Cítila napětí v celém těle. Jako by jediný pohyb mohl způsobit explozi, implozi, nebo něco dokonalého mezi nimi. Laura chtěla víc.
Zamyslela se nad tím, co Edina řekla. Bihary ji stále miluje… Chtěla by mu říct, že ho miluje zpátky. Ale nemohla. I kdyby ji Edina nevydírala, i kdyby se všechny hvězdy na obloze seřadily, i kdyby mu koukala z očí do očí a věděla, že ji miluje zpátky.
Nemohla mu říct, že ho miluje, protože věděla, že by mu tím akorát ublížila víc. Znovu. Protože taková ona je. Frustrace…
Klika se náhle prudce strhla dolů a co vstoupilo bylo zkroucené, celé špatně a rudé. Laura rozpoznala masku a ostří v něčem, co její mysl poznala jako ruku, ačkoliv to tak vůbec nevypadalo. Ta věc se pohla rychle a sekla jejím směrem.
Laura kopla do svého slunce. Gravitace obou objektů se střetla.
Místnost zaplavilo světlo, na které byla Laura zvyklá. Fosforová bomba. Manifestovaná frustrace.
Poprvé, když se Lauře podařilo vznícení celé místnosti, bylo to v jejím pokoji, byly jí čtyři roky a chtěla panenku, se kterou si hrála její sestra. Dodnes se z toho viní. Ta frustrace živí její plamen a drží uhlíky žhavé. Laura se nenáviděla za to, že byla chodící bomba, ale naučila se dobře ovládat. Velmi dobře. Neměla na výběr.
Maskovaná zkroucená postava byla zasažena zábleskem, který by ve venkovním prostoru zastínil hvězdy. Její silueta zmizela společně se vším kolem a Laura nezůstávala v hořící místnosti dostatečně dlouho na to, aby zjistila, zda ji zranila. Vyběhla v oslepujícím světle a proběhla zpět do klubu.
Lidé panikařili. Její výbuch nebylo možné ignorovat. Naštěstí byl samotný záblesk izolovaný na záchodech. Budova bude rychle zachvácena v plamenech, pokud s tím někdo něco neudělá. Všechny ty lidi uvrhla do nebezpečí ona. Ona. Ne Edina, ne Bihary, ne její rodiče. Laura…
Měla strach, měla vztek a co bylo nejdůležitější, měla dost frustrace k napájení domácnosti. Jakmile opustila klub a vyběhla do noci, všimla si, že stále září. Její kůže slabě svítila bílým světlem, jako kdyby byla radioaktivní. Běžela a styděla se za to, co provedla.
Stejně jako tolikrát předtím…
« Frustrace z rozmotaných uzlů | Marnotratný jazýček dušeného plamene | Provlečená smyčka »