Osobní Záznam Agenta AA
hodnocení: +2+x
blank.png

Osobní Záznam: Agent A█████ A██████, Mobilní Úderná Jednotka Omega-7, "Pandora's Box."


Datum: 10. října, ████

Měl jsem si vybrat modrou pilulku.

Když mi Dr. ██████████ řekl, že má volnou pozici výzkumného asistenta ve vládní agentuře, myslel jsem, že myslí CIA nebo NSA, či tak. Nikdy jsem nečekal… tohle.

Tahle práce je noční můra. Svojí rodinu jsem neviděl celé měsíce. Přes chodbu od místa, kde spím je ubytovaný terénní agent, kterému z krku trčí obrovské ozubené kolo. Před třiceti minutami sem někdo vběhnul a řekl mi, že mám popadnout mop. Někdo se rozhodl, že dá sedminohému psovi trochu sýra a strašně to teď smrdí. Občas uvažuji, jestli nejsem po smrti a v pekle.

Ne, peklo by bylo příliš normální na tohle šílenství.

Aspoň se nemusím vypořádat přímo s žádnými z těchto SCP. Mojí prací je monitorování zaměstnanců v Oblasti, hledání známek vyčerpání a PTSD a řeknu vám, je to těžká práce. Když je vaším denním chlebem snaha o zadržení Věcí Jež By Neměly Být a ochránění všech před nějakými bizarními schopnostmi ovlivnění mysli, začnete se sesypávat. Měl jsem tu pacienta, který se pokusil prostrčit si nůž skrz dlaň. Pracoval s něčím, co se vám dostane do krevního toku a sežere vás zevnitř. Každý den naspí jenom čtyři hodiny a podle všeho z toho byl tak špatnej, že začal mít halucinace a myslel si, že je tím nakažený, i když nebyl. Musel jsem ho omráčit a připoutat k posteli přes noc, aby se pořádně vyspal. Pak se sebral a vrátil se ke své práci, jako by se nic nestalo. Šílené.

Pořád lepší, než co musí dělat ████████████████████. Ten se snaží o sepsání psychologického profilu nějakého magora co nemůže umřít a dokáže jen tak vytvářet meče. Jo, jenom tak ve vzduchu. Ne vážně, co je tohle za místo? Je to jako nějaký šílený příběh vysněný psychopatem s horečkou. Bože.

Pokusím se trochu vyspat. Snad se mi to podaří bez toho, aby se ty divné oči objevily a dívaly se na mě celou noc.


Datum: 11. října, ████

Takže dneska ráno jsem se vzbudil a Dr. Franks mi řekl, že ████████████████████ je mrtvý a já převezmu jeho projekt. Senzace.

Celý den si procházím složku o tomhle SCP-076. Můj bože, je to ještě horší, než jsem si myslel. Ten chlap je naprostý psychopat a má schopnosti jako z nějaké zvrácené adolescentní fantasy. Jak mám sakra analyzovat někoho, kdo to nemá rád a dokáže zabít slona holýma rukama?

Bude to chtít správný přístup. Ale mám pár nápadů.

Dneska jsem potkal Josie, tu poloviční kočku. Pohladil jsem jí a ona se mi otřela o nohu. Byl to divný pocit, když se o mě třela část jejího těla, která neexistuje.


Datum: 12. října, ████

Můj nápad fungoval. Až PŘÍLIŠ dobře.

Napadlo mě, že bych z 076 mohl něco dostat, když si s ním zahraju nějakou hru, nebo něco, na prolomení ledů. Protože je to válečník, myslel jsem, že by si užil deskovou hru, něco strategického. Vybral jsem Stratego, protože jsem nikdy nebyl fanoušek šachů a Go, ani piškvorky mě nikdy nebavily. Vypadal, že mu to vyhovuje, ale celou dobu, co jsem vysvětloval pravidla, se na mě tak divně díval.

Pokusil jsem se prolomit ledy a mluvil jsem s ním mezi tahy. Bez účinku. Byl příliš zabraný do hry, snažil se narušit mojí strategii. Po chvíli jsem se do toho taky dostal. Chtěl jsem ho nechat vyhrát, ale po zhruba devíti tazích mi došlo, že používá velmi jednoduchou taktiku. Pomocí svého Maršála si razil cestu mými liniemi. Podařilo se mi ho nalákat k útoku na mou Bombu a vyhodil jsem mu Maršála do vzduchu. Poslal své Horníky, aby mi sebrali Vlajku, ale ta tam nebyla. Použil jsem Bomby, pro odlákání od levé strany, kde byli moji Průzkumníci a Horníci. Jeho Vlajku nebylo těžké najít a jeden z mých Průzkumníků ji sebral, zatímco moji Horníci deaktivovali jeho Bomby.

Byl zticha a já myslel, že jsem ho naštval, ale pak se usmál. "Gratuluji," řekl a potřásl mi rukou (moje prsty pořád bolí, ještě o dvě hodiny později). "Dostal ses dovnitř."

"Kam?"

"Úderná Jednotka Omega-7. Porazil jsi mě v boji myslí a čestí a jsi teď jedním z mé vybrané elity."

To jsem vůbec neplánoval. "Nechtěl jsem se přidat k vaší skupině. Jsem učenec, ne válečník."

"Teď jsi obojí." Stisknul mi rameno tak silně, že se mi udělala modřina a poté odešel.

Pokusil jsem se z toho dostat a zašel jsem za velitelem. Odmítl mi to povolit. "Máte perfektní šanci udělat psychologický profil Sedmdesát Šestky," řekl. "Budete s ním dnem i nocí. Perfektní šance pro dlouhodobé pozorování."

Takže… jo. Zítra jdu na základní trénink s pár blázny a maniaky, co se poflakují s naprosto nezničitelným strojem na zabíjení a pouštějí se do těch nejnebezpečnějších situací v Nadaci, aby těm situacím nakopali zadek. Já, člověk co pracuje za stolem s titulem z psychologie. Hádám, že bych se mohl nechat přeřadit, ale vzhledem k historii SCP-076 s lidmi, které považuje za slabé, by to mohla být kariérní sebevražda. Nebo skutečná sebevražda.

Umřu tady.


Datum: 27. října, ████

Ještě jsem naživu.

Ale svůj první den tréninku jsem si přál, aby bylo po mě. Měl jsem vědět, že je něco špatně, když jsem tam přišel a uviděl asi ██ chlápků (a pár holek) v šortkách a tílkách. Nikdo z nich neměl na těle ani kousek tuku a pár jich vypadalo, že by mohli zmlátit i Arnolda Schwartze… shwan… toho guvernéra… A pak jsem tam byl já s malým pivním pupkem, brýlemi a nervózním úsměvem. Všichni se na mě dívali, jako bych byl něco nechutného, co pes právě nechal na koberci.

Sedmdesát Šestka začal trénink pětimílovým během a běžel vedle skupiny… Měl bych říct spíš volně klusal… a nejpomalejšího mlátil ratanovou tyčí, aby mu dodal motivaci. Pořád to bolí. Když jsme skončili, už jsem skoro omdlel a pak nám Sedmdesát Šestka nakázal dělat kliky a další cviky, které podle mě původně vymyslela španělská inkvizice kvůli obzvláště tvrdohlavým kacířům.

Takže jsem si šel lehnout a tělo mě bolelo na místech, která jsem ani nevěděl, že člověka můžou bolet. Ale jestli jsem si myslel, že to byla bolest, tak jsem se měl na co těšit. Další den mi Sedmdesát Šestka ukázal nějaké Izraelské bojové umění "Krav Maga", což podle mě v hebrejštině znamená "zabijte toho zasranýho goye", ať si Wikipedie tvrdí, co chce. Nejlepší částí tréninku bylo utíkání, když se B████ rozhodla, že vezme zkurvenej ŠUTR a bude mě s ním nahánět. Myslím, že jsem se pochcal.

Další den byl vlastně ještě horší.

Tohle je moje první šance napsat něco za dlouhou dobu. Byl jsem tak unavený, že jsem nějakou dobu nic nenapsal. Ale Sedmdesát Šestka mi řekl, že si mám vzít na víkend volno. Prospal jsem prvních třicet hodin a stálo to za to.

Řekl mi, že zítra bude moje poslední zkouška. Nevím, co to má znamenat. Vůbec se na to netěším.


Datum: 28. října, ████

Myju se a myju, ale nedokážu se toho zbavit.

Sedmdesát Šestka se se mnou sešel sám před testovací místností. Byl jsem překvapený, že tam nikdo z členů Omegy Sedm nebyl. "Poslední test je jenom pro tebe," řekl.

Odvedl mě do místnosti, kde byl chlápek přivázaný k židli. Zaměstnanec Třídy D, podle té kombinézy. Celá místnost byla úplně čistá. Kachličky na podlaze a na stěnách, sprchy na stropě a velký odtok ve středu místnosti. Vedle něj byl tácek s chirurgickými nástroji.

"Vezmi jeden z těch nožů", řekl mi Sedmdesát Šestka, "a začni řezat."

Začal jsem přeřezávat provazy. Sedmdesát Šestka mě praštil do obličeje. "Ne. Začni ŘEZAT."

Odložil jsem skalpel. "Nemůžu."

Sáhnul do svých stínů a vytáhnul… bylo to dlouhé a mělo to hodně háků a pilovitých zubů a ostří, ať už to bylo cokoliv. "Uděláš to. Nebo mě tohle začne nudit a najdu si jinou zábavu. Nejspíš pozabíjím co nejvíc vašich lidí a tebe si nechám nakonec, abys viděl, jak všichni umírají."

Neodpověděl jsem. Dlouhou dobu na mě hleděl. Pak odešel ke dveřím.

Myslím, že jsem vykřiknul, když jsem vzal nůž a bodl toho chlapa. Jsem si celkem jistý, že jsem vykřikl, protože jsem měl v ústech chuť mincí, což znamená, že se mi krev toho chudáka asi dostala do pusy… Sedmdesát Šestka se usmál. "Dobře," řekl. "Teď mu s tím hákem vypíchni oči."

… Nemyslím, že můžu říct víc, ale… celou dobu křičel a když bylo po všem, já jsem byl pryč. Jsem takový idiot, měl jsem to vědět. Oslabil moje obrany, přinutil poslouchat jeho příkazy…. Je to ukázkový příklad mentálního přeprogramování. Sakra, vždyť to jsem se naučil v prvním roce na █████ a stejně jsem na to naletěl.

Nevypadal potěšeně. Řekl, že si musím zvyknout na zabíjení. Prý si mám každý den zajít do laboratoře, vybrat si opici, kočku, nebo třeba psa - žádné krysy - a zabít to. Za živa rozřezat. Nechat tu krev stříkat všude kolem. Řekl, že se musím zbavit svých slabostí. Naučit se být tvrdý. Silný.

Monstrum, to ze mě chce mít. Sociopata. Stejně jako je on. Žádnou empatii, vinu, jiné pocity, než strach a hněv. Monstrum.

Nenechám ho, aby mě porazil.


Datum: 31. října, ████

Veselý Halloween.

Byl jsem v laboratoři a prováděl živou pitvu makaka, když B███████ zaklepala na dveře. "Za patnáct minut máme být v hangáru," pověděla mi. "Máme misi."

Dal jsem té křičící opici smrtící injekci adrenalinu do srdce. Nebylo to těžké, vzhledem k tomu, že už jsem zlomil hrudní koš. B███████ se mnou sympatizovala a počkala, až ze sebe smyju krev. "Máme aktivní SCP někde v ██████," řekla "Zdá se neaktivní, ale Velitelství si myslí, že by se mohlo kdykoliv aktivovat. Je to Třída Keter."

"Jaký máme krycí příběh?" Zeptal jsem se.

"Nepotřebujeme ho," řekla a hodila mi ručník. "Je Halloween."

Ostatní byli už oblečení, když jsme dorazili do hangáru a všichni jsme vypadali, jako exoti. Ochranné Izolační Obleky proti Nepřátelskému Prostředí (HEPIS) jsou navrženy tak, aby vás kompletně ochránily před všemi hrozbami. Biologickými, chemickými a dokonce to částečně funguje proti telepatickým a no… obyčejným hrozbám. Kromě standardní kevlarové vesty a biohazardního obleku je také zahrnuta helma s Telekillovou slitinou a [DATA VYMAZÁNA]. Výsledkem je, že vypadáte, jako super voják z nějaké hry s kompletní výzbrojí a obrovskou zbraní, kterou by M█████ F████ klidně použil proti L██████. Sedmdesát Šestka vypadal stejně jako obyčejně, což bylo děsivé dost.

To bylo taky poprvé, co jsem se setkal s Iris. Byla jediná další, kdo neměl uniformu. Vlastně byla sama oblečená, jako postava ze hry (později jsem zjistil, že šlo o J███ z "██████ ████ ███ ████") Měla kolem krku fotoaparát a na sobě koženou bundu a kalhoty s hodně kapsami. Když jsem jí viděl, třídila si několik fotek do různých kapes. "Kdyby náhodou" řekla.

Nacpali jsme se do dvou dodávek a odjeli jsme do ██████ ████████. Zábava. Spousta mladých lidí oblečená do kostýmů v jedné obrovské párty. Dostalo se nám hodně pozornosti a dokonce jsme zapózovali na pár fotek [POZNÁMKA: Po prohlédnutí fotografií bylo určeno, že se nejedná o únik informací. Terminace civilistů v lokaci zrušena]. Šli jsme rychle. Náš člověk na nás čekal a Sedmdesát Šestka vypadal, že každou chvíli zabije nějakou holku oblečenou, jako L███ C████, která nechtěla přestat flirtovat s vysokým, namakaným chlápkem s realistickým mečem.

Cíl byl v kanálu pod tou párty. Agentům SCP se podařilo ho uvěznit v jedné sekci tunelů, ale brzy se mu mělo podařit utéct. Setkali jsme se s naším člověkem, který střežil jediný východ. Dva agenti nastražili miny a Iris si vyfotila jejich spoušť. "Jestli se pokusí otevřít dveře bez toho, abych sáhla do fotky a zmáčkla to, vyhodí se do vzduchu." Fotku zandala do nepropustného pytlíku a zastrčila bezpečně do náprsní kapsy.

Sedmdesát Šestka vedl první tým, další dva byli W███████ a K████. Iris a já jsme byli se Sedmdesát Šestkou ve "Speciálním týmu". Napřed jsem se držel těsně za Sedmdesát Šestkou, než mě Iris odtáhla dozadu. "Nechoď tak blízko," řekla a rukou naznačila seknutí meče. "Občas seká bez toho, aby se podíval kolem sebe." Od té doby jsem si držel odstup.

Sedmdesát Šestka se úplně změnil ve chvíli, kdy jsme se dostali do zóny nebezpečí: naklonil se dopředu, jako panter. Začenichal a prstem přejel po plesnivé cihlové zdi. Já tak šťastný nebyl. Byl jsem navlečený ve velkém obleku, který mi neumožňoval dobře vidět, slyšel jsem vlastní dech a bití svého srdce. Baterka neosvětlovala dostatečně a moje noční vidění taky zrovna nepomáhalo: všechno bylo v zelené ještě horší.

Takže, když mě to chytilo kolem krku a zatáhlo dolů do kanálu, mohl jsem jenom křičet. Moje helma byla uzavřená a měl jsem vlastní zásobu O2, která se okamžitě spustila, takže jsem se nebál, že se utopím. Udusím? Ano, chapadla té věci mě držela kolem krku a vymačkávala ze mě život. Měl jsem sotva dost času na to zmáčknout spoušť zbraně, ale nic se nestalo a mě došlo, že jsem ji neodjistil. Potom jsem omdlel.

Probudil jsem se v dodávce, obklopený hromadou lidí, co vypadali unaveně a zbitě. Ve středu vozidla bylo něco velkého zabaleného plachtou a připevněného provazy. Něco, co vypadalo, jako kříženec chobotnice, kola a obrazu MC Eshera. Sedmdesát Šestka nebyl nikde k nalezení. "Co se stalo?" podařilo se mi vykváknout.

"Sebralo tě to," řekl W███████. "Ábel to zabil. Ještě je tam dole a dohlíží na spálení vajec a hledá, jestli jich není víc."

"To jsem asi posral, co?"

"Ne, byls dobrej." Vtisknul mi do pusy cigaretu a zapálil jí svým zapalovačem. "Přežils. To je všechno,co od nováčků chcem."

Čištění obleku bylo na prd. Vypadají trochu, jako obleky kosmonautů, ale nemají v sobě odváděcí trubice a moje vnitřnosti udělaly to, co všechny útroby, když se vyděsíte (Poznámka: příště si do terénu vzít náhradní prádlo). Sedmdesát Šestka se mnou nepromluvil. Nikdo se mnou nemluvil. Ale všichni si to myslí. Co s touhle skupinou sakra dělám? Nejsem voják. Neumím střílet, neumím bojovat, jediné co zvládnu, je psát psychoanalýzu toho, co se nedá analzyovat pouhou psychologií.

Tak co tady sakra dělám?


Datum: 19. listopadu, ████

Dneska jsem v laboratoři zabil tři kočky. Zdá se mi, že je to čím dál tím snazší, což mě docela děsí: křik a mňoukání už mi nevadí tolik, jako předtím. Možná bych je měl příště zkusit upálit zaživa. Třeba bych zase něco cítil. Odpor. Strach. Hněv. Sebenenávist. Cokoliv jiného než… prázdnotu.

Dneska jsme měli misi v jednom malém městečku. Hornické město za ██████████. Když jsme se tam dostali, byla už polovina města infikovaná. Všem rostlo něco divného z očí a krváceli z nich. Zkusili jsme je zastřelit, ale jenom zregenerovali poškozené části. Zkusili jsme použít oheň, ale jenom po něm rostli rychleji, infikovaní po něm vybuchovali, jako granát a to rozneslo spóry všude kolem. Tak jsme přišli o Y█████. Zkusili jsme i jiné věci. [DATA VMYAZÁNA]. Nakonec jsme změnili taktiku, když L████vhodila do infikovaného baráku VX granát. Spletla si ho se zápalným, ale fungovalo to. Nervový plyn nějak reagoval na infekci a zabíjel jí, ovšem hostitele taky. Násilně se od něj oddělila. Srdce, oči, plíce, játra…

Ábel nařídil doplnění zásob a přeskupení. Vyměnili jsme zápalné granáty za nervový plyn, jako nějací deratizátoři. Procedura byla uzavřít budovy plastickou izolací a je utěsnit, naházet dovnitř několik granátů, počkat hodinu, než to ulehne, potom vstoupit a uklidit to, co zbyde. Minimálně polovina mrtvých byli neinfikovaní. Civilisté, co se zavřeli ve svých bytech a čekali, až je někdo zachrání.

Nejhorší byla ta základní škola. Byla tam učitelka, která se zabarikádovala v učebně a celou dobu dětem nic neřekla a držela je v bezpečí, hráli spolu hry a poslouchali písničky, zatímco ta monstra chodila po chodbách. Viděl jsem jí v okně druhého patra, když jsem budovu utěsňoval. Naše pohledy se střetly a výraz v její tváři mi řekl, že věděla, co se stane. Viděl jsem, jak třídě něco říká, nevím co a potom odešla od okna.

Byl jsem první, kdo těmi dveřmi prošel. Bylo tam půl tuctu pětiletých dětí v postýlkách. Nervový plyn je zabil okamžitě ve spánku. Učitelka seděla za katedrou, hlavu měla skloněnou, jakoby jenom odpočívala. V rukou svírala hrnek, na kterém stálo něco, jako "Nejlepší Učitelka na Světě". Byl na něm namalovaný obrázek malé holčičky objímající starší paní v modrých šatech. V očích měla slzy. Ale mohl to být jenom zkondenzovaný nervový plyn.

Na střeše byl jeden infikovaný. Plyn se asi nedostal dostatečně vysoko na to, aby ho zabil. Kašlal a klepal se, ale nebyl mrtvý, pořád mohl chodit a skočil po mě, když jsem se přiblížil. Myslím, že to byl školník, podle modré kombinézy. Měl složenou zlomeninu, z levého zápěstí mu trčela kost. Střelil jsem ho do hlavy. Potom jsem ho dokopal svojí botou s ocelovou podrážkou. Oko mu vypadlo z důlku někdy u pátého kopance, tak jsem na něj šlápnul. Prasklo jako bublina.

Všichni jsme byli při návratu zticha, kromě Ábela. Sedmdesát Šestka byl jako vždy nadšený (sarkasmus). Zbytek… jsme jenom vojáci, ne monstra. Vybití celého města muselo být provedeno a letecké bombardování bylo příliš rizikové. Plyn by mohl odvát vítr, mohlo by se to dostat do ███████ a zabít dalších deset tisíc lidí. Výbušniny by mohly začít řetězovou reakci, roznést spóry přes půl kontinentu. Udělali jsme to, co bylo třeba, ale nemusíme se po tom cítit dobře.

B███████ přišla před chvílí do laboratoře, zrovna, když jsem začal spalovat pozůstatky. Vypadala unaveně. Zeptala se mě, jestli taky nemůžu spát. Došlo mi, že jsou skoro dvě hodiny ráno. Navrhla, že se mnou zůstane v mojí místnosti. Až si umyju ruce, možná tu nabídku vezmu.


Datum: 24. listopadu, ████

Šťastný Den díkuvzdání! Když jsem ještě žil ve skutečném světě, nejotravnější věcí na Krocanovém dni bylo poslouchat, jak můj otec chce, abychom všichni řekli aspoň jednu věc, za kterou jsme letos vděční. No. Mám pár věcí, za které jsem vděčný. Jsem vděčný, že nejsem mrtvý. Jsem vděčný, že svět neskončil. Jsem vděčný, že Ábel se nerozhodl nás všechny zabít a použít naší kůži na bubny. Jsem vděčný, že nikdo nedal tomu slizu z Pekla žádná mrtvá těla. A hlavně, jsem vděčný za B██████, tu nejlepší holku na celém světě, která neumí jenom [DATA VYMAZÁNA], ale taky dokáže uvařit krocana.

Akorát to bylo jen malé díkuvzdání. Ábel a Tým Jedna museli na poslední chvíli vyrazit na misi a někde v terénu prý naháněli nějaké obrovské monstrum ze rzi, co prý pobíhalo po nějaké továrně na cukr, takže jsem tam byl já, B██████, Iris a těch pár lidí, co chtěli pořádnou večeři, na místo toho, co dávají v jídelně. Prošel jsem se po základně a poptal jsem se, jestli někdo nechce kus krocana. Našel jsem pár nadšenců a potom jsem zamířil do kanceláře Dr. Frankse, abych se svýho starýho šéfa zeptal, jestli taky kousek nechce.

Povídal si s takovým docela příjemným chlápkem. Nějakým Indem, nebo Arabem a mluvili spolu o nejnovějších zprávách o Mobilních Úderných Jednotkách. Ten chlap spíš poslouchal a občas přikyvoval a mnul si tetování na čele. Zeptal jsem se ho, jestli taky nechce kousek. "Díky," řekl s úsměvem. "Máme ještě nějakou práci, ale jestli vám to nevadí, dal bych si později stehno."

"Skvělý nápad," přikývnul Dr. Franks. "Mě nechte taky stranou jeden talíř. Stavím se pro něj až tady skončíme."

Došlo mi, že mají práci, tak jsem po večeři připravil dva talíře se vším všudy a zamířil zpátky do kanceláře Dr. Frankse. Ale když jsem se dostal blíž, všimnul jsem si něčeho zajímavého. Nádivka začala hrozně smrdět. Když už jsem byl skoro u dveří, byla tak prohnilá, že se na ní začala objevovat plíseň a taky přelezla na maso. Leknutím jsem upustil talíře a málem jsem spustil oblastní alarm, když v tom ten cizinec otevřel dveře a vylezl na chodbu.

"A sakra," povzdychnul si. "Už zase."

Tak jsem se poprvé setkal s Kainem. Zajímavý chlapík, i když zahradník z něj zrovna nebude. Prý se jenom stavil, aby pomohl Dr. Franksovi zálohovat data. "Bude nejlepší, když tu nebudu, až se Ábel vrátí," pověděl mi, než před pár hodinami nastoupil do helikoptéry. Pak se na mě tak divně podíval. "Až nastane ten správný čas," začal, "Neváhej. Udělej co musíš. Já budu v pořádku." Nejsem si jistý, co tím myslel.

Poznámka pro sebe: Ať už je brusinková omáčka značky ██████ vyrobená z čehokoliv, brusinky to nejsou. V přítomnosti Kaina se s tím nic nestalo. Příští rok si seženu jinou omáčku.


Datum: 19. listopadu, ████

Ne, to datum není chyba. Ano, tohle je napsané čtyři dny, před minulým zápiskem. Pitomá časová SCP.

Příští čtyři dny strávím v kontejnmentu se zbytkem týmu, abychom nemohli nijak zkazit časovou linku. Hádal jsem se s bezpečnostním personálem, že není problém nás pustit, protože, víte, čas je nekonečná smyčka a tak… Kdybych měl potkat svoje já z minulosti, už by se to stalo a protože se to nestalo, tak se to ani nestane. Ale oni zase tvrdí, že když jsem předtím nepotkal svoje já z budoucnosti, tak je to proto, že jsem byl v kontejnmentu, takže není důvod se hádat. To toho chci moc, když se chci projít na sluníčku? Ty pitomé polstrované stěny už mi začínají lézt krkem.

Tohle se mi vůbec nelíbí.

Mise byla úspěšná. Relativně vzato. Šli jsme do budovy v izolačních oblecích s cílem získat artefakt. Společná mise s MTF ██████-██, "███ ████ ████." Oni šli první, protože měli víc zkušeností s podzemím, než my. My jsme tam byli jenom proto, abychom zajistili ten artefakt, až ho najdeme.

O dvě minuty později jsme ztratili Tým Tři. Členové toho týmu zemřeli stářím zhruba tři minuty potom, co přišli do kontaktu s držitelem toho artefaktu. Týmu Dva se podařilo vyslat nouzový signál, než bylo po nich. Ábel se dostal k cíli krátce poté. Bylo to opravdu zvláštní sledovat, jak lidi kolem něj stárnou před očima a umírají, zatímco on jenom stárnul, vlasy a nehty se mu prodlužovaly, ale jeho tělo nezestárlo ani o sekundu…

<DATA VYMAZÁNA> ho přišpendlil pod paprsek, ale nemohl dosáhnout na ten artefakt, protože mu chyběla ruka a tu druhou potřeboval k udržení té potvory. Já byl nejblíž. Vytáhnul jsem svou nouzovou dávku SCP-006 a vypil jí jedním douškem, než jsem tam vběhnul.

Moje ruka začala okamžitě po dotknutí artefaktu chřadnout. Křičel jsem, zatímco se můj izolační oblek roztékat, ale podařilo se mi ho odhodit od Ábela a toho Morfofága a přímo do Krabice. B███████ zavřela víko a zacvakla zámky. Pak ta věc <DATA VYMAZÁNA>

Takže tak jsme se tu ocitli čtyři dny před tím, než jsme odjeli. Podařilo se mi je přesvědčit, aby mi nechali můj deník, protože až odsud odejdu, stejně to nebude žádná hrozba časoprostoru. Taky jsem je přesvědčil, aby mému já z minulosti přibalili nouzovou dávku SCP-006, než vyrazí. Určitě bude zmatený z toho, proč ji potřebuje. Já jsem byl zmatený.

Iris se zdá… nevím. Poslední dobou není sama sebou. Myslím, že stres z práce se jí dostává pod kůži. Musí být těžké být jedním z nejmladších členů týmu.


Datum: ██████████ ██,████

B███████ za mnou dneska zašla s tím, že dostala pár dní placené dovolené. "█████ se stalo něco špatného," řekla. "Chtějí, abych si s ní promluvila."

█████. To je SCP-███. [DATA VYMAZÁNA]

Každopádně, B███████ byla ███████ předtím, než jí přeřadili k Omeze-7, takže byla asi ten správný člověk na povídání s ████ ██████. Ona si to nemyslela. "Mě nikdy neznásilnili, A█████," argumentovala. "Jak mám mluvit s někým, koho ano?"

"Jen… poslouchej. Nenech ji z ničeho se vinit. Pověz jí, že ji nikdo neviní. A nenech ji se od toho distancovat. Nejspíše bude trpět posttraumatickým stresem. Můžu ti na to najít leták."

"Jak tohle všechno víš?"

"Než ze mě udělali vojáka, byl jsem psycholog, pamatuješ? Bývala to moje práce."

"A jo," usmála se. "Občas na to zapomínám."

"To já taky."


Datum: ██████████ ██,████

Mise. Dr. Dantensen nechal Iris z nějakého důvodu odejít. Zavřeli ho na samotku. Jak mohl být tak hloupý…


Datum: ██████████ ██,████

Mise úspěšná. Zapisuji jako "horší, než šance, že vás zabije SCP-173". To bude v záznamu vypadat dobře.

Dohnali jsme Iris na letišti v ██████, čekala na let domů. Rozbrečela se ve chvíli, kdy mě a B███████ uviděla přicházet. "Nemůžete mě prostě nechat na pokoji?"

<DATA VYMAZÁNA> přiložil zbraň ke svojí hlavě a podal jsem jí fotografii vnitřních komponentů. "Můžeš mě zastavit od toho, abych se zabil," řekl jsem. "Stačí šáhnout do fotky a vytáhnout úderník."

"To bys neudělal," řekla tiše.

"Podařilo se mi pronést nabitou zbraň skrz letištní ochranku. Udělal a udělám. A jestli pořád máš svoje schopnosti, nenecháš mě umřít, protože jsi příliš dobrý člověk, než abys to dopustila."

Zmáčknul jsem spušť a ozvalo se cvaknutí. Stála s fotografií v jedné ruce a úderníkem v druhé. Potom se sesypala a začala brečet.

Nechal jsem B███████, aby se postarala o zbytek. Moje práce byla hotová


DATUM: ██████████ ██, ████

Všichni jsou mrtví.

V█████. N█████. L████ J██████. Všichni. Do jednoho.

Počkat, volá mi velitelství.


Přepis Komunikace mezi Terénním Velitelstvím Mobilní Úderné Jednotky Omega-7 a Nadačním Transportem Learjet 223

Agent AA: "Velitelství."

Velitelství: "Ano, ano. Hned vás přepojím na Ábela."

Agent AA: "Bože…"

SCP-076: "Pořád ještě mám hubu s kterou tě můžu rozžvejkat. Jaký je stav toho zamoření?"

Agent AA: "Ta… ta kolonie letí nad ██████. Jde po ███████… sakra, jestli se dostane k takovému množství silikonu, tak…"

SCP-076: "Předávám velení tobě."

Agent AA: "… co?"

SCP-076: "Teď velíš ty. Už jsem to svému Týmu řekl. Ty <DATA VYMAZÁNA>."

Agent AA: "Já… Já tomu nerozumím. Musí být lepší kandidáti…"

SCP-076: "Lepší válečníci. Ale válečníci tohle nezastaví. Potřebuju generála. Věděl jsem, že jsi rozený generál od chvíle, co jsi mě porazil v té válečné hře. Teď musíš porazit tohohle nepřítele. Zvítězí mysl, ne svaly. Mysli!"

Agent AA: "Mysli… počkat. Mám nápad. Je to maršál, ale nemá žádné jiné jednotky. Jenom ho musím zavést k bombě…"

<KONEC PŘENOSU>


Oficiální citace

Agent A█████ A██████ (Mobilní Úderná Jednotka Omega-7, "Pandora's Box"), nasadil svůj život a osobně napadl SCP Třídy Keter s cílem dokončit misi. Přestože byl předtím zraněn během útoku, při němž zahynula Agentka Beatrix Maddoxová, dovolily akce Agenta A██████, aby se SCP-073 dostalo do blízkosti SCP-███, které v tu chvíli ničilo Nadační zařízení. Po střetu s nepřítelem se ███████ podařilo <DATA VYMAZÁNA>


DATUM: ██████████ ██, ████
ábel se dneska zastavil. slyšel o tom co se stalo b. bylo těžké jít na pohřeb. ale všichni jsme přišli o přátele.

je těžké psát bez rukou a prstů. pořd si zvykám na tu hůlku v puse. opčs se netrefím do klávsy. je to můj deníík. tak je mi to jedn.

taky mě úlomek trefil do hlavy. kousek šel do lebky. prý to poškodilo část mozzku. můj smysl pro empatii je možná pryč. ať už to znamená ckoliv./

viděl jsem záznm toho jak tým umírá. a bylo to dvné. myslel jsem že budu cítit vícc le je to jako s pitváním koček. jenm další krev a vnitřnosti.

prý mají stroj co vás vylpší. myslím že to zkusm.


Povolení, aby Agent A█████ A██████ prošel procedurou s SCP-212 - SCHVÁLENO

- O5-██


Konec Záznamu: Pro více informací viz SCP-784-ARC

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License