Umrlec se dobelhá k baru a objedná si to co vždycky. Magda se musí pochválit, že nezačala ječet. Místo toho se zaměří na prsty. Ať počítá jak chce, tak počet sedí. Možná to budou zuby? Nebo zorničky? Co když má na těle nějakou věc, kterou nevidí, protože je oblečená? Je mrtvá. Viděla ji umřít nebo teda viděla ji umřít a pak vstát a… počkat vstala? Nevymyslela si to? Vytáhla ji a pak dělala masáž srdce a pak zmizela. Proč si nepamatuje, co přesně se stalo? Fakta jsou následující: Byly u řeky, vytáhla ji ven, provedla masáž srdce, pak prázdno a potom ji dlouho neviděla nikde v Týnci nebo hospodě.
Magda zalije a odnese čaj. To je jedno.
"Nechceš to zkusit znova?" Očka mrtvoly jsou plná očekávání. Co zkusit znova? Ony spolu někdy něco zkoušely? Taky jak začít na novo? Vždyť je mrtvá. Asi to tady není tak divný, ale pořád, už ji viděla umřít tolikrát, že z ní nemůže zbýt nic, co by mělo chtít druhý šance. Kolik jí zbývá orgánů? Polkne, cítí jak se jí do krku derou zbytky cizích roztrahných plic. Nikdo bez plic nedokáže přece žít.
"Proč nejseš mrtvá? Máš dávno být mrtvá." Jednu by si měla vrazit, nemůže se přece umrlce ptát proč je nebo není mrtvý. Určitě to je nezdvořilé a Magda nechce být nezdvořilá, zrudne, okamžitě se omluví.
Umrlec se na ni chápavě usměje, něco jí řekne. Magda to nevnímá, zvořile kývne a zmizí na záchody.
Vyzvrací se, je to růžové a tučné, opláchne si obličej. Nemůže být živá. Zářivka je hlasitější než se jí líbí, kdyby nebyla nezdvořilá tak je tišší. Prstem zamáčkne žluťáska na umyvadle a spláchne ho do odtoku. Měla by se víc snažit být ohledně těhlech věcí normální, když tu teď žije.
Umrlec ji zbytek jeho pobytu ignoruje. Možná až tolik nepřešlápla.
Matčin duch se nastěhuje do sklepa. Nebo něco, co šustí se nastěhovalo do sklepa, možná myši. Magdě ovšem běhá po zádech stejný mráz jako když musela navštěvovat blázinec, takže to je matka. Snaží se tam prostě moc nechodit, aby zase neposlouchala jak je zklamání rodiny, což je hloupost, jelikož narozdíl od bratrance má práci a zatím ani jednou nebyla na záchytce. Každopádně nemůže teďka chodit pro brambory.
Usměje se, když večeře nechutná příšerně. Vzpomene si že má telefon.
Ta tvoje kamaradka je ziva
?
To by bylo pro reality check. Měla by je dělat častěji, líp se jí pak spí. Cítí se, že dělá nějakou tu selfcare, co je teď populární. Kdyby nebyla pořád tak unavená, tak by se na to nemusela soustředit. Spolu s těstovinami nabodne ostruháčka. Jako všichni před ním chutná jako popel. Kdyby nebyla tak unavená, tak ho možná vyndá. Ale brzo motýlů začalo být víc než na co má nervy.
Telefon zavibruje.
proč by nežila? byla jen na dovolený.
To je… no dobře. Fajn. Takže s ní zase něco jen vyjebává. Nebo jí lže Šeba. Lhal jí ale někdy předtím? Nebo jí lže pořád? Začne scrollovat zprávami nahoru, zkoumat každé slovo, co jak a kdy a jak moc se to naplnilo. Pršelo, když napsal, že to cítí v kostech? Na tuhle směnu nakonec nepřišel. Tu sobotu nepřišli lidi, co měli rezervačku. Nejde mu věřit.
Je ziva?
Vypadala mrtvá, vychrtlá jak kostlivec, měla kruhy pod očima, mastné vlasy, působila pološíleně. Odřený prsty jakoby se vyškrábala z rakve, táhlo z ní. Mokrá jako když její tělo, bezvládné nehybné tělo, vytáhla na břeh a pokusila se mu vdechnout život. Jen jí rozkousala rty a zaryla nehty moc hluboko pod hrudní kost. Neměla by na ni sahat, celou ji pozře. Motýli jí křídly sráží slzy z tváří. Slunce přestane barvit skrze okno stěnu do ruda.
Zazvoní jí budík, je deset večer. Měla by se jít vykoupat. Odignoruje nepřečtené zprávy od Šebestiána, odpoví mu ráno.
K snídani spolyká několik housenek, co žijí v cereáliích, chutnají stejně popelavě. Obleče se víceméně profesionálně, což se na hospodu nehodí, takže si rozpustí vlasy. Práci v korporátu už ze svého vystupování nikdy nedostane. Pět minut trénuje v zrcadle úsměv, než se odvrátí znechucená sama sebou. Všichni ví, že je to celé jen divadlo. Striptérka tě nemiluje a tu holku za barem fakt nezajímá, jaký jsi měl den. Proč se vůbec snaží?
Počasí venku ji dusí. Na to zapínat klimatizaci je už moc podzim, takže se dusí i když roznáší piva a falešně se usmívá na stálé hosty. Občas se snaží poslouchat o čem mluví, ale nikdy neví o kom to je, takže ji to za chvíli přestane zajímat.
Je ulepená.
Anička něco vypráví o dětech. Chce na ni ječet ať mlčí, ten pišťák nejde snést, takže se usmívá a kýve, občas řekne i nějaké to pozitivní slovo, aby to vypadalo že poslouchá. Počítá minuty do konce směny.
Bolí ji hlava.
Něčí dítě začně vřeštět. Jeho matka na něj začne řvát zpátky. Až moc silně si žužlá dolní ret. Takhle ale nad třesem vyhrát nejde, takže se jí místo toho rozklepou ruce a polije se Kofolou. Všichni to vidí. Kousne se a po bradě jí steče pramínek krve.
Zamkne se na záchodě pro zaměstnance, schoulí se na zem, krev jí kape na černou sukni, nějak se nerozbrečí.
Večer jí na kase jako vždy sedí počty a Anička poděkuje za spolupráci než odjede tím svým předraženým autem. "A fakt nechceš hodit domů?"
Po cestě domů se zastaví a pozoruje kotě jak se snaží ulovit motýla, než najednou spadne mrtvé k zemi. Vyzvrací se do kanálu a ignoruje pištění v uších.
Pořád s ní mluví. I když je mrtvá. Magda se je snaží neprobodávat pohledem. Mrtvola se zasměje, odporný hrdelní zvuk, který se Magdě zaryje do ušních bubínků. Škubne s sebou. Na patře cítí krev.
Samozřejmě, že se to snaží ignorovat, prostě tu lidi vstávají z mrtvých a lišky platí za utopence jantarem a někdy se v noci ulicemi prohání smích, co nikomu nepatří. Normální. Jen jí nikdy nešlo být normální. Vždycky se soustředila na ty věci, co někde nejsou. Řekla kolegyni, že v kanclu lítá moucha a pomalu jí z toho hrabe a jen se jí dostalo "Vyspala ses dobře?" Nikdy tam samozřejmě moucha nebyla, byl prosinec. Pche, moucha, v prosinci, Magdaléna si zase vymýšlí. O co, že ty motýli taky neexistují, i když je cítí křupat mezi zuby a vítr z jejich křídel ji hladí po tvářích. Hloupá holko, to by ti maminka přeci nikdy neudě-
"Majdo, pojď sem!" houkne na ni Šeba. Zamrká. Mrtvola mu přes pult něco ukazuje na telefonu.
Mátožně se k nim přitočí. Mrtvá k ní okamžitě natočí obrazovku. "Že to je Barča?" Na upřímně dost špinavé obrazovce s několika škrábanci je nějaký reklamní plakát s mixéry. Magda zamžourá na tvář ženy.
"Ne není, má jinej nos a ta barva obočí taky nesedí, plus Barča má na krku pihy," řekne monotóně. Co je tohle za vtip? Zmrzne když jí dojde, že na ni oba zírají. Udělala něco špatně nebo to je nějaká zkouška nebo-
Šeba se prudce otočí na Mrtvou. "Jsem ti to říkal. Kdybys někde pořád nelítala tak si pamatuješ jak vypadá." Tvář má od Magdy, ale z jeho tónu zní vítězství.
"Fuck off, nemůžu si pamatovat každou mladou servírku do detailu, i když jsi s ní na střední mrdal." To ho asi mělo bolet.
Magda si dá odstup. Začnou se hádat. Nepotřebuje to poslouchat. Nemůžou přijít nějací zákazníci? Aspoň by se Šebestián chvilku musel věnovat něčemu živému. Nemůžu od ní něco chytit? Určitě musí nějak hnít. Radši se věnuje otírání perfektně čistého a suchého půllitru. Zírá do země.
Hádka ztichne, prudké vzdalující se kroky, prásknutí dvěřmi.
"Promiň, že je taková. Má toho moc." Zvedne k němu oči. Šebestián vypadá, že bude brečet, od pohledu bolestivě zatíná čelist. Na krku mu naskákaly nehezké červené skvrny.
Magda pokrčí rameny. "Stejně jsem neposlouchala." Hloupej chlap.
Bombička do koupele změní vodu na krvavě růžovou. Ponoří do ní celé svoje tělo. Je studená. Donutí se zadržet dech dokud nemá pocit, že se počůrá, vynoří se a lapavě nadechne. Zůstane ponořená po krk a sleduje jak její vlasy splývají po hladině. I přes všude přítomné síťky se něco málo z toho otravného hmyzu dostalo do koupelny, možná ventilací, měla by ji přelepit, a teď se z posledních sil plácá na hladině.
Hluboce si povzdechne. Ze začátku to bylo děsivé, teď je to jen otravný a kazí jí to image. Občas by ji zajímalo odkud se berou.
Jeden z nich se dostane až moc blízko a chytí se její kůže. Nechutně to lechtá, když po ní leze nahoru. Počká až se dostane na obličej, pak po něm chňapne a nacpe si ho do pusy. Je to v tomhle bodě už čistě kompulzivní, třeba má podvědomě pocit, že vycházejí z ní, a tak si jen bere, co je její. Možná je to jen hezké nechutné tajemství, co každý má. Nebo to neznamená vůbec nic, jako když někdo zničeho začne klepat nohou. Nechce na to myslet. Občas je lepší to jen přijmout.
Sáhne po šamponu a začne si mýt vlasy.
Její kůže je poddajná pod Magdinou rukou, stačí trochu zatlačit a začnou se na ní tvořit kalužky krve. Je proto lehké jí probořit ruce.
Ty si najdou cestu mezi masem a žílami a střevy a tkání a prosmýknou se kolem žaludku a pevně sevřou játra, která protáhnou zpátky kolem žaludku, tkání, střev, žil a skrze maso kůží ven. Její oči jí připomínají jednu z těch laní těsně předtím, než je srazí kamion. Stejně hnědé a smutné. Z úst vypustí tichý výdech.
Na játra, teď ve svých rukou, kouká jako zkušený haruspex snažící se vyčíst, jestli bude v den bitvy pršet. Jsou zvláštně vlahá a krev se jí divně lepí na prsty. Olízne si ruku. Chuť je skoro stejná jako oříškový dort, který jí máma upekla v páté třídě. To byl svět ještě v pořádku. Zajímalo by ji, jestli zbytek z ní chutná podobně hezky…
Zakousne se do jater. Místo letních prázdnin nebo třešní nebo melounu nebo svíčkové se jí v puse rozlezou housenky. Okamžitě se je pokusí vyplivnout, ale teď už je pozdě, naplní jí krk a hrtan a hltan a žaludek a tlusté střevo a slepé střevo a tenké střevo a prokoušou se ven a skrz kůži a na vzduch a narostou jim křídla a jak je líně protahují, tak začnou kousat a škrábat a tvoje existence je k ničemu, jen žrádlo pro červy, aspoň teď buď k něčemu dobrá. Nevděčná dcero.
Vyděšeně se v posledních chvílích podívá do hnědých očí.
"Já ti nepomůžu," zašeptá Terézie.
Magdaléna se nakloní nad okraj postele a pozvrací se na koberec ložnice. Malé okřídlené bestie dorážejí na okna.
Přesně ve tři zhasne půlka lamp. Měla by jít domů, zkusit spát. Sova na plotě posměšně cvaká zuby, Magda sebere kamínek a hodí ho po ní. Kamínek neškodně dopadne na něčí zahrádku, samozřejmě. Byla tam vůbec někdy sova? Rozmrzele se otočí na patě a zuby začnou cvakat jí samotné. Svět se řítí k listopadu.
Nějak se dopotácí na náměstíčko. Je fakt pozdě, prostě si ho obejde a půjde spát. Někdo sedí na kašně a kouří cigarety. Ale k čertu s tím.
Rázným krokem si před osobu stoupne. "Můžu jednu?"
Mrtvá se na ni usměje. "Klidně."
Sedne si vedle ní na okraj kašny a tak nějak neurčitě kouká stejným směrem. Mrtvá jí podá cigaretu a nabídne zapalovač. Vrátí se jí nacvičený pohyb z výšky. I tak se zakucká když si poprvé potáhne. Mrtvou to rozesměje. Magda se na ni naštvaně otočí, kdo si myslí, že je?
"Ah, promiň, jen… dlouhej den." I přes pobavený úšklebek si Magda dokáže všimnout rozmazané černé nebo snad tmavě červené, v omezené záři oranžových lamp to jde špatně poznat, rtěnky.
"Hm." Magda si tentokrát potáhne zkušeněji a sleduje obláček dýmu, co vypustí z úst. "Musej bejt teď všechny."
Mrtvá si povzdechne. "Jó, to jsou." Típne cigaretu o okraj kašny a hned vytáhne další. "Někdy mám pocit, že jsem se neměla vracet."
Magda chápavě přikývne. "Jaký to vůbec bylo? Umřít."
Mrtvola na ni nechápavě zírá. "Co?" Poplašeně se podívá na Magdu. "Jako tamto? Asi jsem byla mírně v bezvědomí, ale nebyla to asi úplně klinická smrt… Vždyť jsi tam byla. Neumřela jsem." Zní skoro vyděšeně.
Tak určitě. Magda ví, co viděla. Nebo má dost dobrou představu, co viděla. "Vždyť tě to spolklo. Nehýbala ses a-"
"Drž hubu!" Mrtvá vyprskne. "Nejsem kurva mrtvá! Takhle to nefunguje! Mám… mám slíbený, že takhle to nefunguje!" Klepe se jí hlas.
Magda nakrčí obočí. "Ale, vždyť… Jseš přece už tak dva měsíce po smrti, ne? Nemělas čas se s tím už nějak srovnat a tak?" Proč to zapírá? Není to nijak ponižující, lidi občas umřou. Není Magdina chyba, že se to stalo jí, dokonce se to snažila i odvrátit, ale nepovedlo se. Co s ní má za problém?
Mtvola zamrzne. "Co?" Ruka jí vylétne ke krku, kde si pod čelist přiloží dva prsty, jakoby hledala tep. Na chvíli zavře oči.
"Já neříkám, že to je nějak špatně a tak," začne Magda, "je mi líto, že se ti to stalo, upřímnou soustrast a tak. Ale není to moje chyba, že ses rozhodla utopit. Samozřejmě nikomu neřeknu, žes umřela a tak, vím, že je to osobní informace, a nó, mě by se taky nelíbilo, kdyby tohle někdo o mě rozhlašoval, takže, no asi tak no." Tohle je hrozně špatná záchrana.
Mrtvá znovu otevře oči. Hrůza z jejího obličeje je pryč a místo toho ji nahradí ledový klid. "Magdaléno," vezme ji za ruku, "jseš v pohodě?"
Magdě se její dotyk hnusí, vždyť z toho může onemocnět, do mrtvých zvířat se taky rejpe jen klackem. Navíc jsou Mrtvoliny ruce nepříjemně rozpálené. "Proč bych nebyla v pohodě?"
Mrtvola se smutně usměje. "Vlastně nic… jen… nelekni se, ok?" Vezme její ruku a jako to předtím udělala ona sama ji přiloží pod čelist.
Je nechutně rozpálená i na krku, navíc má kůži ulepenou potem a Magdě se o ruku otře několik mastných vlasů. Navíc to pulzování tepu je nechutný. Pomalu mrkne. A tohle má být jako co? Je to ta část, kde ji sežere?
"Vidíš? Nejsem mrtvá." Pustí ji. "Pořád mi bije srdce."
Magdu polije studený pot. "To… není možný." Chce zvracet. "Vždyť jsem… Ale já to viděla! Mám pravdu!" Ne ne ne ne. Nemohla se plést. Ona není šílená, vždyť není máma.
Mrtvola… je to mrtvola, Terézie byla ta živá, jí položí ruku na rameno. "Hele, já úplně asi nejsem ten správnej člověk, ale máme na poliklinice psychologickou-"
Magda ji odtrčí a seskočí z kašny. "Lžeš!" Teatrálně na ni ukáže prstem. "Nevím, co jseš zač, ale Terézie je mrtvá. Má být mrtvá, protože jsem navíc pozřela její orgány a tak nemůže být živá-"
"Magdi, já chápu, že jseš zmatená, tohle se stává-"
Magda si zakryje uši, jak malé dítě. Rozběhne se pryč.
Terézie za ní asi něco křičí.
Nemluví o tom spolu. Vrátí se zpátky k prázdné hře na hospodu. On to nekomentuje.
Takhle to má být. Všechno je v pořádku. Spolkne další babočku.
« Anatomie útěku z města | Lepidoptero(fóbie/fílie) | Někdy příště »