Info
Autor:
Varování: Sebevražedné sklony, episoda je plná deprese
Opletal se poklidně rozhlédl po stole ve své kanceláři, kde leželo pouze pár složek s hlášeními. Už to byli dva týdny, co Ziegelrové a D’Ammas uložil jejich trest a od té doby neslyšel ani jednu stížnost. Dokonce ani od vedoucího směn u zaměstnanců Třídy D.
Potěšeně se usmál. Jeho metoda trestu konečně zabrala a umlčela ty výtržníky nadobro. Bylo mu to trošku divné, ale s tak velkým egem, jako měl on, ho ani nenapadlo, že se může něco dít v zákulisí. Nebo možná, že i ano, avšak verze, kde nad nimi vyhrál byla přeci jen lepší.
Vítězného popisu si však neužil příliš dlouho, jelikož se náhle rozezněl alarm a do kanceláře přiběhl příslušník ostrahy, který vypadal velmi znepokojeně.
“Pane, vzbouřili se zaměstnanci Třídy D! Vůbec nevíme jak, ale podařilo se jim dostat do rukou obušky, pomocí kterých si začali probíjet cestu směrem ven z Oblasti-13CS!”
Oblastní ředitel vstal ze židle tak rychle, že ze stolu shodil několik věcí, včetně dokumentů a kříkl: “Cože prosím?! Jak jste se toho mohli dopustit? Kdo je za to zodpovědný?!”
“My-my nevíme, pane! Ale pravděpodobně Sýčková a Adámek, protože měli v tu dobu službu.”
Opletal zaskřípal zubama a bouchl do stolu, až to křuplo. “Tak co tu ještě stojíte!? Běžte je ihned znovu zavřít do jejich ubikací!”
“Ale to není všechno, pane,” informoval agent nervózně, “naše jednotky se musely rozdělit kvůli náhlému prolomení zadržení mnoha anomálií. Nikdo netuší kdo je vypustil, ale máme podezření na-”
V tu chvíli zapískal rozhlas a z něj se ozval velmi hlasitý refrén písně ‘Everybody likes you’. Oba muži se chytili za uši.
“Sakra! Vypněte ten kravál! Co to v tom oblastním rozhlase dělají! S také pomátli?!” stěžoval si Opletal. To se však konečně hudba ztišila a vystřídal ji povědomý hlas Nadi Zieglerové.
“Brej den, Oblasti-13! Tohle je rádio Trestači delikventů a jsme rádi, že jste se zapojili do programu “Naser si, Opletale”, ve kterém si ukážeme na toho největšího debila v oblasti!”
“Dneska se můžete těšit na pořádnou jízdu, jakou jste ještě neviděli!” zvolal Gabriel, který byl stokrát veselejší, než před týdnem. “A k tomu vám budeme hrát skvělou hudbu přesně určenou k dnešní nádherné události!”
“Ať započne vzpoura!” zvolali oba naráz a náhle z rozhlasu na chodbách i v kanceláři začala hrát píseň ‘Riot’, která taktéž nepustila ani jednoho z mužů ke slovu.
Nakonec byl ředitel tak vyvedený z míry, že strážnému prostě ukázal ať jde a utne tuhle dětinskou činnost. Ten velice rád poslechl.
’Cháska jedna nevychovaná! Měl jsem tušit, že v tom budou mít prsty!’ zalamentoval si Opletal v duchu. ’Ale jen počkejte, já vám to spočítám!’ Tato slova mu přišla povědomá, avšak nevzpomněl si, kdy je naposledy pronesl. Ale to bylo jedno. Teď se musel postarat o to, aby jim tuhle rebélii zatrhl co nejdříve.
Venku před oblastí se v keřích něco pohnulo. Nikdo si toho nevšiml, jelikož byli všichni strážní povoláni dovnitř, avšak člověk v nich stejně zamrzl strachem z odhalení.
Byla to Lucka Marionová s Jindřichem Damským, kteří tam seděli už dobrých dvacet, možná i třicet minut. Hned vedle nich se mračila Amariss Kišová.
Lucie se ale celou dobu stresovala ohledně situace s Tomášem. Za tu krátkou dobu, co ho znala - tedy, pořád ho zná, protože podruhé snad neumřel - začalo jí na něm záležet úplně stejně jako na každém jiném. Nemohla si prostě pomoci. Měla strach, že se mu možná něco stalo. Že se zranil. Že to nevyšlo. Že ho znovu zabili…ach ne! Musí udělat aspoň něco, aby měla od svého svědomí pokoj. Přeci jen to byla ona, kdo mu řekl, ať sem přijedou.
Ale proč by mu ubližovali? Přeci jen to byl jejich agent…který vstal z mrtvých, ale to nebyl důvod mu ubližovat.
Náhle jí do mysli naskočil koncept Doppelgangerů a otřásla se. Určitě něco takového existuje, takže by si v Nadaci mohli myslet, že je Tomáš jen nějaký klon!
Ale když tam jen tak vtrhne, ohrozí nejen sama sebe, ale i jeho, pokud se tedy nějakým způsobem jeho nadřízení dozví, že se znají. A co hůř, třeba jí dotáhnou k Opletalovi do kanceláře. To se jí rozhodně nezamlouvalo. Navíc nemá ani svoje schopnosti. Prostě nefungovali. Nedokázala jim poručit ať se snažila, jak chtěla. Nevěděla vůbec proč.
…
“Ugh! Kdy už bude nějaká akce!” postěžovala si Amariss až příliš hlasitě, načež jí Jindřich dal ruku přes pusu.
“Drž zobák! Chceš aby nás tu našli a zavřeli do klece?!” zavrčel, jelikož byl stejně nervózní jako Lucka. Amariss ale očividně moc emoční inteligence do vínku nedostala.
“Hmph, slíbils, že budeme pomáhat Gábimu, ale místo toho tu jen sedíme.” sykla naštvaně s překříženýma rukama poté, co odstrčil jeho ruku pryč. Nenáviděla když někdo něco slíbí, a pak to nesplní. “Vzala bych s sebou i Berču, kdybys nemrmlal o ‘nebezpečnosti’ a ‘nezodpovědnosti’.”
“Pane bože, proč jsem tě vůbec zval.” lamentoval Jindřich.
“Protože Lucka.” vyplázla na něj jazyk, která opravdu byla zavolána poté, co blonďatá žena začala lehce vyšilovat a Jindřich nevěděl jak jí pomoct.
Lucii lehce vyvádělo z míry, že se hádali. Jindřich měl pravdu. I když to vypadalo, že jsou všichni zaneprázdnění zmatkem uvnitř, mohl by každou chvíli někdo přijít a sebrat je.
Ale byla to její chyba, že tu jsou, takže vezme vezme své myšlenky do hrsti a půjde zjistit jk s evěci uvnitř mají. Musí tak udělat. Za svoji čest a bezpečí nového přítele…i kdyby měla potkat ředitele oblasti, za tu cenu to stojí.
Rozhlédla se a když nikoho nikde neviděla, vyběhla z hustých keřů a zamířila k nějakým dveřím. Nevěděla, jestli za ní Amariss s Jindřichem běží. Doufala, že ano. Nechtěla v tom být sama.
Jak tak běžela, přišel jí její předchozí myšlenkový pochod jako hloupá myšlenka. Proč by jí táhli až k řediteli? To by byla naprostá blbost. Vždyť je pro ně doslova nikdo.
V monitorovací místnosti byli svázaní dva muži z ochranky, dveře řádně zabarikádované a v židli u monitorů seděla agentka D’Amma, která se hrdě usmívala nad tím, jak to té skupině krásně šlo.
Vzpomněla si na svoji první výtržnost v Americe a zalila ji vlna nostalgie. Ale nemohla se nad tím zamýšlet moc dlouho. Skrze svoji vysílačku dávala echo ostatním z Foxtrotu-6 aby se vyhnuli komplikacím na cestě a zároveň skrze “vypůjčenou” vysílačku jednoho z mužů, dávala pokyny ostatním agentům v oblasti, kde se jaký skip či Déčko nachází aby se zaměřili na jejich odchyt.
Tak nějak tušila, že tentokrát se z napomáhání takové události nevykroutí i kdyby přijel její otec osobně, ale stálo to za to. Sledovat jak se další generace agentů umí postavit za to čemu věří a za čím si stojí.
V místnosti, kde sídlila zařízení potřebná k provozu rozhlasu, se spolu nad mikrofonem smáli Naďa,Gabriel, Helena a Ondřej, zatímco je Chloe s Richardem pozorovali jako dva rodiče hlídající své děti. Prozatím se uzavřeli zde, protože to byla strategická pozice, ale zanedlouho půjde část z nich běhat po oblasti a dělat ještě větší neplechu. Ode dveří se ozývaly nárazy na dřevo, jak se snažili dovnitř dobít strážní oblasti.
“Tak jo, děcka,” zvolala Kubešová, “čas jít! Jak se řeklo, se mnou tu zůstane Ríša a Ondra. Hodně štěstí a…bavte se…bože to zní tak neskutečně nezodpovědně. Nikola by byla ve mně tak zklamaná.”
Všichni ostatní radostně zajásali, vzali si na sebe potřebné věci a postavili se ke dveřím, zatímco si připravili plynové masky a menší bombičky s uspávacím plynem. Heleniny inženýrské schopnosti přišli znovu vhod.
Měli na sobě oblečení strážných oblasti, které jim donesla D’Ammas, aby měli možnost se skrýt v davu. Jejich nová přítelkyně zajistila monitorovací místnost, takže se nemusel bát o to, že by jejich pozici sledovali.
“Tak jo, tři…” zašeptal Ondřej.
“Dva…” přidala se Helena.
“Jedna…!” zapištěla Naďa, která ještě stihla pustit remix písně ‘Hot ‘n cold’ s Deadpoolem a Spider-manem.
“Jdeme!” zvolal co nejtišeji Gabriel, nasadil si masku, odemkl a rozrazil dveře. Skoro ihned hodil na zem jak bombičky uspávacího plynu, tak i kouřové bomby. Těch pár strážných venku se začalo dusit a následně padat k zemi jako mouchy a než si všimli, že skrz ně někdo probíhá, už byli agenti v trapu. Nu což, většina ochranky oblasti byla u skipů a déček.
Členové MTF se zasmáli a rozutekli na různé strany jak jim to chodba dovolila.
“Hodně štěstí, lidi!” popřála jim všem Helena přes vysílačku.
“Si piš!” zajásal Gabriel, “Takhle vesele jsem se necítil už tak strašně dlouho. Jsem rád, že se vše vrací do starých známých kolejí!”
Opletal neklidně přecházel z místa na místo v jeho kanceláři a v mysli nadával na všechny zaměstnance v oblasti.
’Zatraceně! Zrovna dnes musel být problém! Dneska! Si ze mě dělají srandu, že nejdřív dají zaměstnancům Třídy D obušky, pak způsobí prolomení zadržení nejméně tří skipů a chystají se na další! Holota nezdárná!’
Oba jeho osobní strážní ho klidně pozorovali od zamčených zvukotěsných dveří. Opletal is byl jistý, že dříve nebo později se k němu vydají a proto se připravil na všechno možné. Až mu sem vpadnou, zaplatí za jejich neroznovážnost.
Náhle zapraskala vysílačka, kterou mu přinesl jeden z velitelů strážných a v ní se ozval vedoucí skupiny číslo dva. “Pane, máme další hlášení!”
“Sem s ním! Příště to řekněte rovnou, chlape!” zavrčel Opletal a zadupal nohou jako zajíc.
“Jistě! Zamknuli jsme všechny východy z budovy, takže se nikdo a nic nedostane ven. Zaměstnance Třídy D se naše skupina snaží zatlačit do místnosti v Křídle B. Bohužel neúspěšně. Skupina číslo jedna, která má na starost zadržení členy MTF Foxtrotu-6 nacházejících se v komunikační místnosti se již deset minut neozvala, stejně jako skupina číslo tři, která měla na starost agentku D’Ammas. Skupina čtyři hlásí, že úspěšně znovuzadržela SCP-005-CS a SCP-096-CS. Bohužel byla přemožena skupinou výzkumníků, teréních agentů a uklízečků, kteří se přidali ke vzpouře, provolávajíce: “Pryč s Opletalem!”, “Svrhněte ho!” a tak dále. Bohužel se nám je nedaří-”
“Jak nedaří?! Vypořádejte se s nimi! Není tak těžké dělat svou práci!”
…
“Pane, je tu ještě jedna věc. Po oblasti pobíhá někdo, kdo vypadá jako bývalý agent Strážnický a neznámá žena ve výzkumnickém plášti, která se úspěšně vyhýbá naší skupině za pomoci vzbouřenců a maří jakékoli pokusy o zachycení členů Třídy D. Dva strážné omráčila. Ostatní skupiny byli informovány o její přítomnosti a zadrží ji hned, jak ji uvidí.”
’Panebože to jsou dementi!’ zaklel Opletal v duchu. “Jakto, že nedokážete chytit jednu ženskou!? Jak potom budeme vypadat před ostatními oblastmi? Jak se mám podívat mým nadřízeným do očí!?”
“Děláme co můžeme, pane.”
“Očividně neděláte dost! Jste neschopný!” řekl a vypnul vysílačku. Pak ukázal na jednoho ze svých osobních strážných a vyštěkl po něm: “Přiveď mi ji! Chci vidět kdo přesně mi tu dělá takovou paseku.”
Oblastní chodbou se napůl sklouzla Lucka Marionová, která zrovna zatáčela za roh, následovaná třemi strážnými, kteří se ji pokoušeli chytit. Nikde nebylo ani stopy po Tomášovi. To bylo možná dobře. Skoro už nemohla; umírali jí plíce, píchalo ji v žebrech a bolely ji nohy.
Jak zjistila, celá tahle revoluce byla dílem jednotky, do které Strážnický patřil. To bylo dobře. Hned jak uslyšela, že někdo ze strážných viděl Strážnického s jeho lidmi, pokusila se zmizet stejně potichu jako se sem dostala. Avšak velmi rychle zjistila tři věci.
- Všechny východy jsou zamčené a nedají se nijak odemknout
- Veškeré dveře vedoucí ven mají v sobě zabudovaný alarm, který upozorní strážné na to, že se je někdo pokusil otevřít
- Nemá absolutní pojem o tom, jestli jsou Amariss a Jindřich v bezpečí, nebo také pobíhají po budově
Proto teď byla v pořádné šlamastyce a proklínala své minulé já, že se do toho vůbec pletla.
Aspoň že je dobré odvedení pozornosti. Vždy byla v tomhle dobrá a pokud se jí podařilo omráčit některé z lidí, co jsou po ní, byla spokojená. Ale přála si, aby Oskarovi řekla kde je, aby ji mohl přijít zachránit pokud se to opravdu zvrtne. Nenáviděla, když v takovýchto situacích nemohla použít své schopnosti, i když je většinu života nepoužívala kvůli otci, Andree, nebo jednomu muži, který vlastnil pizerii v Utahu.
V tom, jak zamyšlená byla, si nevšimla jak před ní vyskočil jeden silnější strážný, oblečený do speciálně vypadajícího obleku. Chtěla se mu vyhnout, ale zareagovala příliš pozdě.
„Dejte ze mě ty vaše pracky pryč, neomalenci! Takhle se zachází s dámou? Choleru a mor na vás, holoto nezdárná!“ křičela Lucka Marionová naštvaně když ji nějací dva strážní dotáhli do kanceláře oblastního ředitele a násilně posadili na židli před obrovským stolem, zatímco někdo vypl jedinou kameru v místnosti. Díky jejímu kopání z něho spadlo několik dokumentů, převrhl se kelímek s tužkami a pery a málem se vylil i šálek s kávou, který však chytil starší muž stojící za stolem. Ten vadil Lucce nejvíce.
Překvapení, které se mu zprvu objevilo ve tváři, bylo velmi rychle vystřídáno škodolibou radostí.
„Ahoj, Lucinko,“ usmál se vítězně Opletal, „copak? Ani se na mě nepodíváš?“
„Čau, tati.“ zamračila se Lucie a věnovala mu trpký úsměv; ve skutečnosti z něj však měla obrovský strach, „jak vidím, pořád ojebáváš lidi za peníze. Jestli se ti to tak líbí, proč nejdeš na ulici dělat šlapku-?“
PLESK!
Lucie spadla ze židle na zem. Následně se chytila za tvář na místě, kam před chvíli dostala facku.
„Takhle se mnou mluvit nebudeš, holčičko.“
Blondýna se snažila zdržet slzy v očích. Nikdy nebyla dostatečně silná na to, aby po sebemenší bolesti neplakala. Dobře, když bulí, bude aspoň bulet pro dobrou věc. Ostatní přeci určitě potřebují, aby ho zaměstnala.
„Hrubiáne,“ zaskřehotala a pohlédla mu ublíženě do očí, „tohle je přesně ten důvod proč tě máma nikdy neměla ráda.“
„Řeči o tvojí matce na mě nezabírají, zlatíčko.“ Opletal vyšel zpoza stolu a přistoupil blíže ke své dceři. „Vychoval jsem tě lépe, než abys na mě používala tyhle směšné triky.“
„Výchovou myslíš všechny ty večery, kdy jsi přišel domů, dělal jsi kulový pro moje a Lukášovo dobro, a pak-„
Než stačila zareagovat, chytil jí oblastní ředitel za vlasy a trhavým pohybem zatáhl nahoru až to bolelo. „Tereza není muž a nikdy nebyla! Zapamatuj si to už konečně! To, co jsi jí, holčičko, provedla, je nechutné a zvrácené.“
Chvilku na sebe nenávistně hleděli, dokud si Samuel Opletal nepovzdechl a konečně její vlasy nepustil. „Jsi úplně stejná jako tvoje matka. Neviděli jsme se třináct let a ty mi neprokážeš ani špetku úcty? Co se to z tebe stalo, Lucie. Byla jsi taková hodná a poslušná dívenka.“
Lucie zatnula zuby a lusknula prsty. Nic se však nestalo.
‚Cože? Doprdele, zapomněla jsem, že tohle nefunguje. Fakt skvělý.‘
Starší muž se zasmál a pravil: „Jak roztomilé a zatraceně ubohé. Naše malá chtěla použít své špinavé triky stejně jako to kdysi dělával můj „drahý“ bratr. A vidíš, kam ho to dostalo.“
Mladá žena se zasmála. Bylo jí jedno, co si o ní myslí strážní, a ještě méně její otec. „Ty jsi ten, kdo ho poslal do hrobu. Nemysli si, že jsem úplně blbá, četla jsem tvoji složku. Dostal jsi se do týhle trapný organizace jenom proto, že jsi strejdu zradil…stejně jako jsi bodl do zad svou jedinou dceru.“
„Za to si můžeš jenom sama, Lucinko. Neměla jsi se tahat s tou anartisticou lůzou. Nebýt tebe, byli by pořád-„
„Co? Naživu? Nenech se vysmát,“ řekla, rychlým pohybem se překulila pryč od Opletala a zvedla se ze země. „Zabil jsi je! Zabil jsi všechny moje kamarády a teď si DOVOLUJEŠ tu přede mnou stát a svádět to na mě!? Byli jsme děti, ty psychopate! Já tě tak zatraceně nenávidím, otče! Jsi takovej sobec! Není divu, že se po vesnici šuškalo, že máma tajně spala se strejdou, protože ty nemáš ani špetku schopností ohýbačů reality, takže po tobě rozhodně s Felixem nejsme. Děda měl pravdu, vždycky jsi byl k ničemu!“
"Co si to-!"
Tentokrát Lucie předvídala, že se jí otec pokusí přidat druhou facku, proto před ním utekla za stůl, jelikož to bylo jediné místo, které jí poskytovalo alespoň trochu ochranu. Mimoděk si všimla fotky, na které byla celá její bývalá rodina. Opletal, matka, ona a její mladší bratr, Lukáš, když ještě vypadal jako dívka. Bylo jí tenkrát osm. Jediný, kdo na fotce chyběl, byl jejich starší bratr Felix. Otec ho nikdy neměl v lásce. Lucku zajímalo co ses ním stalo po jeho úteku z domova.
Bohužel neměla čas polemizovat nad rodinými vazbami a vzpomínkami. Její otec ji už skoro měl, a tak mu zase utekla na durhou stranu stolu.
Takhle se chvíli honili kolem stolu, dokud Opletal nekřikl: "Chyťte ji!" a její ruce se ocitly v bolestivé pozici za jejími zády. Ať se snažila sebevíc, nemohla se strážnému vytrhnout. Proto se radši zamračila na staršího muže před ní, který ji pevně chytil za bradu.
"Konec hraní, maličká. Chováš se jako nevychovanej fracek, a ne jako dáma. Ta tvoje tvář by potřebovala trochu toho make-upu a namísto téhle…klukovské módy bys měla nosit šaty nebo sukni. Ty dvě čarodějnice, co mi tě vzaly, ti nakukaly jen samé nesmysly. Styděl bych se tě nazývat svojí dcerou, kdybys nevyrostla do takovéhle krásy.“
"Nejsem žádná tvoje panenka se kterou si můžeš dělat, co chceš!" zavrčela blondýna.
“Že ne? Sám jsem tě vychoval, dával ti vše, co jsi chtěla, platil ti za jídlo a pití, za kroužky, za školu a tak dále. Dlužíš mi za celý tvůj život. Jsi moje dcera. Mám právo rozhodovat o tom co jsi, kde jsi a co děláš ať se ti to líbí nebo ne.”
Lucka měla na jazyku jízlivou poznámku o tom, že její matka dělala všechno v domácnosti a také navíc pracovala, ale než to stihla říct, její otec pokračoval dál: “Takže mi teď pomůžeš dát tuhle šlamastyku do pořádku a potom se pobavíme o tom co s tebou dál.”
Lucka se zhrozila. Snad tím nemyslí, že ji dotáhne “domů”.
“To nemůžeš! Je mi dvacetšest, to-to by byl únos a šel bys do kriminálu!”
“Hm,” na oko se zamyslel, “ne, to nesmím, ale ty jsi anomální bytost už z podstaty věci, takže místo se pro tebe u nás zajisté najde.”
Blondýna kompletně ztuhla a přestala se snažit vymanit ze sevření strážných. Tohle byla podpásovka. To se nemělo stát. Co budou potom dělat Oskar s Augustínou? A co kavárna? Nechtěla být po zbytek svého života zavřená jako nějaké zvíře v kleci. Zvlášť když tomu celému velel její otec a mohl k ní kdykoliv přijít a diktovat jí co má a nemá dělat.
“Hodná holka. Vidíš, že umíš poslouchat.” pohválil ji Opletal, pustil její obličej a vydal se ke dveřím, načež se jí do žil nahrnula nová vlna adrenalinu. Co nejsilněji kopla toho, který ji držel do holeně, a pak se pokusila o chvat, který se naučila od matky. Využila momentu překvapení, překlonila se a švihla člověkem, který ji držel dopředu. Jakmile byl na zemi, natáhla se Lucka po židli před stolem a jen tak tak se jí podařilo ho ještě uhodit, než ji stačil zpacifikovat. Jenže tam byl ještě druhý, který se po ní skoro okamžitě vrhnul, takže židli prostě hodila po otci.
Naneštěstí se netrefila a židle dopadla s velkým rachotem těsně vedle něj, takže měla smůlu. Druhý strážný ji násilím znovu dal ruce za záda, v průběhu čehož se ozvalo malé cinknutí.
“Ale, ale, ale, přece nebudeš tatínkovi odmlouvat. Protože jestli ano, budeš to mít o hodně horší.” pokáral ji, ale pak shlédl na prostor před ní.
“A co po mně vlastně chceš? Vždyť jsem ti k ničemu.” zavrčela Lucie, ale hlas se jí strachy třásl. Mračila se ale jen do chvíle, kdy si všimla, že k ní její otec zamířil s pohledem upřeným na něco jiného, než ona. Když shlédla, uviděla, že jí z náprsní kapsy vypadly hodinky, visící na železném řetízku. Začala proto kopat směrem na Opletala ve snaze ho odradit, nebo mu přímo zabránit, aby jí je sebral.
Bohužel ji strážný za ní bolestivě zatáhl za ruce, takže se přestala na chvilku vzpouzet a to stačilo na to, aby Lucčin otec vzal hodinky do ruky.
“Takové krásné hodinky…” poznamenal Opletal, “to jsi musela ukrást nějakému bohatému muži.” zasmál se a jedním silným trhnutím jí je odtrhl i s částí vnější části kapsy, ke které byly připevněny.
Lucka se donutila uklidnit a netěkat pořád očima po hodinkách, ale moc jí to nešlo. Už několik let nemusela před lidmi předstírat, a tak vypadla ze cviku. Doufala ale, že její herecký výkon bude dostatečný.
“Jo, no…no a co? Líbili se mi, tak jsem si je vzala. Vezmi si je, jestli chceš. Mě na nich vůbec nezáleží. Najdu si jiné.” odsekla, ale pohledem je stále vyhledávala.
A to ji prozradilo.
“Hm…neřekl bych.” opáčil ředitel, který poznal, že mu lže. Otevřel hodinky na dlani a začal je studovat. “Zajímavé…” Položil prst na velkou ručičku a chtěl jí otáčet ve směru hodinových ručiček, avšak ta se pohla jen o pár milimetrů a hned se zarazila. Zkoušel to silou, ale nic tím nedokázal. Proto ji radši začal otáčet druhým směrem, což šlo o mnoho lépe. Jak však vracel čas, pocítil na ruce mravenčení, pak mírné nepohodlí a nakonec štípnutí, po kterém hodinky málem upustil.
“Au! Co to…”
Když se podíval na svou ruku, objevila se mu na ní otevřená ranka. Byla přímo na místě, kam se před několika dny řízl. Chvilku na ni zíral, stejně jako na změny na zbytky paže, zatímco se Lucka konečně donutila uklidnit dostatečně na to, aby vypadala nezaujatě. Uvnitř však toužila jen a jen po získání svého vynálezu zpět.
Opletal by jí však její přání nikdy nesplnil. Namísto toho zkusil znovu hodinkami po směru. Tentokrát to šlo stejně lehce jako proti směru, ale první přišla ostrá bolest na dlani, poté mravenčení v celé paži, a pak už nic, protože se ručička odmítla dál pohnout.
Když se oblastní ředitel znovu podíval na svou dlaň, byla ranka pryč.
"Fascinující!" poznamenal a pohlédl Lucce znovu do očí, "zajímalo by mě kdo je vyráběl…neměl jsem někdy takovýhle nápad…?" zamyslel se náhle.
"Netuším." odsekla, "jak už jsem říkala, ukradla jsem je." Bylo to lepší, než odhalit, že to právě ona je jejich tvůrce. Otec by jí z to nejen ponižoval - protože to není nic pro dámu a holky přece nemohou být stejně chytré nebo *gasp* chytřejší než kluci - ale taky by mu pravděpodobně musela tyhle blbosti vyrábět. Pokud to tak v Nadaci chodí.
Opletal si něco zamumlal pod vousy a znovu se otočil k odchodu ven. Strážný Lucku táhl za ním, ať chtěla nebo ne. Ten druhý stále ležel na zemi v bezvědomí. Asi ho praštila až příliš dobře na to správné místo. Podivné, že to Opletalovi vůbec nevadilo.
Když Lucii mlčky táhli kdo ví kam, měla prostor popřemýšlet nad tím brzkým ránem, kdy Oskarovi pověděla vše o jejím dětství, schopnostech a hlavně Opletalovi. Jejím otci.
Tu noc měla strašnou noční můru…
…
..
.
Lucie vesele hopsala po asfaltové cestě, která vedla od její školy a v ruce držela malý modrý kamínek, o kterém uvážila, že je velmi hezký a měla by ho ukázat mamince. Nesla ho opatrně v napřažených dlaních, aby jí nespadl. Vedle ní si hráli a různě dováděli její přátelé ze školy. Někteří si házeli míčem, jiní se pošťuchovali a honili se. Katka Gütterová, Lucčina nejlepší kamarádka1 se náhle objevila vedle ní a s úžasem řekla: “Jé, to je ale hezkej kamínek!”
“Viď, že jo,” prohlásila hrdě Lucka a pohlédla na svůj fialový poklad, “našla jsem ho na hřišti.”
“A můžu se na něj podívat?” zeptala se Katka a natáhla se po kameni.
“Ne! Je můj! Já jsem ho našla!” durdila se trošku blonďatá dívka.
“Ale notak, Lucko, přece nebudeš taková.” ozval se její kamarád Jarda, vedle kterého cupital Petr, jeho nejlepší kamarád.
“Jasně, Lucko, ukaž nám, co držíš v ruce,” ozval se povědomý dívčí hlas, který nikdy v životě už nechtěla znovu slyšet…ale bohužel tam byla.
Než se Lucka stačila otočit a podívat se na svou bývalou nejlepší kamarádku, Andreu, už do ní někdo zezadu strčil a ona zaklopýtala dopředu. Upustila kamínek, čehož využila jiná členka Andrei party, sebrala ho a hodila ho to svém dvojčeti, které kamínek chytilo. Takto si začaly všechny házet modře zbarvený kamínek z jednoho na druhý konec kruhu, zatímco Lucka za ním běhala jako pejsek. Nenáviděla, že je nejmladší a nejmenší. Kvůli tomu jí to mohly držet vysoko nad hlavou a ona musela skákat, aby vůbec měla mrhavou šanci na získání svého kamínku zpátky. Bohužel, vůbec se jí to nepodařilo. Jen tak mimoděk si Lucka povšimla, že jsou její předchozí kamarádi z Katčiny party pryč jako by se po nich slehla zem. Bylo jí to ale jedno. Hlavně aby dostala zpátky svůj kamínek.
Když znovu dostala Lucčin poklad do rukou Andrea, začala si ho prohlížet jako kdyby se náhle stal tou nejzajímavější věcí na světě.
"Drio, vrať mi, prosím, můj kamínek," prosila úpěnlivě Lucka se slzami na krajíčku, "hrozně mi na něm záleží a navíc je pro maminku."
Její "kamarádka" se na ni nezaujatě podívala, a pak se náhle ušklíbla se zábleskem něčeho krutého v jejích očích.
"Ty ho chceš zpátky, Lucko? Opravdu ti na něm tak moc záleží?" zeptala se, jako by jí opravdu záleželo na citech dívky stojící před ní. Blondýna jen horečně pokývala hlavou a natáhla mističku z dlaní ke starší černovlasé dívce před ní. Z nějakého důvodu stále očekávala, že to nebude jako vždycky, že opravdu dostane svůj kamínek zpět.
Andrea se znovu usmála: "Tak jo. Tady ho máš." S těmito slovy ho hodila o zem a dupla na něj jak nejsilněji dokázala.
Lucka tam jen stála, ztuhlá s pusou dokořán a slzami na krajíčku, zatímco se jí dívky kolem smály. Nikdo se jí nezastal. Něco uvnitř ní v tu chvíli umřelo, jako by jí někdo vyrval srdce z hrudi. A když Andrea byla spokojena s drcením jejího kamínku a odhalila rozbitý kamínek pod její nohou, opravdu byl ve tvaru jasně modrého srdce, rozpadlého na stovky malých střepů. Lucka sáhla po svém náhrdelníku a opravdu na něm chyběl její modrý šperk. Byla teď Srdce2 bez srdce…jak ironické.
Náhle si uvědomila, že kolem ní leží všichni její bývalí kamarádi - Katka, Jarda, Petr, Martin a ostatní - v kalužích krve.
“Jak jsi nás mohla prozradit?” ozval se jeden.
“Neměla jsi mu říkat, že jsme ohýbači. Proč jsi to udělala?!” plakal bolestně druhý.
“Nic z tohohle by se nestalo, kdybychom tě nikdy nepotkali.” obviňoval ji třetí.
"Ne…ne, ne ne! Nic jsem mu neřekla! Za nic nemůžu, já-!" vydala ze sebe vyděšeně Lucie, padla na kolena a roztřeseně se rozbité srdce pokusila složit zpět aby bylo celé. Aby spravila, co dle všech způsobila. Jenže srdce bylo rozbito na tolik malých kousků, že by ho nedokázalo spravit ani to nejlepší lepidlo. Tak to zkusila ohybem reality. Bylo jí jedno, co řeknou ostatní kolem. Lusknula prstem a srdíčko se opravdu složilo dohromady. Blonďatá dívka zajásala a už už se chtěla zvednout, když tu náhle se modrý šperk znovu rozpadl na tisíc kousků.
’Co? Ne! Ne, prosím…prosím, slož se, oprav se, prosím…já chci jen aby to přestalo bolet…prosím…’ prosila ve své mysli, zatímco se znovu vrátila k pokusu ho zpravit.
Ostatní dívky kolem její pláč pobavil.
“Jdeme, holky. Tenhle uplakánek nám za to nestojí.” ušklíbla se Andrea a vydala se pryč.
“Jseš jako malá. Záleží ti na tom šutru jako by to bylo něco skvělýho. Co si to vůbec myslíš – že to je něco speciálního?“ ozvala se Klára a její dvojče dodalo: “„Jenom pro ní, takovýhle věci patří dělají jen děcka. Furt s sebou tahá nějaký přiblblý píčoviny. Fakt trapný.”
“Ty vole, s tímhlectím se mi bavíme? Normálně se stydím.” přidala se Šárka, jen aby nevyčnívala z davu.
Všechny se smály a trousily poznámky na Lucčin účet, zatímco ona se snažila spravit své srdce a plakala a plakala…ale bylo to k ničemu to nebylo…jediné, co se jí podařilo udělat, bylo vytvořit malou zářící kuličku plnou smutku. Její kamarádky měly pravdu, byla k ničemu. Otec jí to vždy říkal…Andrea jí to říkala…a uvnitř ve svém zlomeném srdci si toho také byla vědoma.
Náhle jí někdo rázně a velmi bolestivě chytil za paži, vytáhnul ji nahoru div jí nezlomil ruku a třásl s ní.
“Co si myslíš, že děláš, Lucie?!” ozval se přísný hlas strůjce její bolesti. Když vzhlédla, dívala se do tváře svému otci. Byl naštvaný. Ne, přímo zuřil. “Neříkal jsem ti, ať si to zvíře zatraceně hlídáš? Dávám ti střechu nad hlavou, jíst a spát a ty mi to oplácíš svojí neschopností! A když už jsme u toho, tvoje známky tě dostanou leda tak na pozici podřadné uklízečky, která má děcko, protože je to totální kráva!”
“Co…co jsem udělala?” Měla ze svého otce strach. Vždycky se ho bála, ale když křičel, mohla si být jistá, že její obavy budou potvrzeny jedním velkým rudým otiskem ruky na jejím těle. Třásla se strachem. Nechtěla znovu začít tu bolest.
“Jo tak ty nevíš.”
Neměla se ptát. Měla držet jazyk za zuby.
Její otec ji násilně otočil aby se podívala někam za něj a tam v malé kaluži krve ležel její milovaný kocour, Leopard, s otisky pneumatik na jeho těle. Lucka nemohla dýchat, motala se jí hlava jak se snažila pochopit na co vlastně kouká a po tvářích jí mimoděk stékaly slzy. Kdyby jí otec nedržel, byly by se jí podlomily kolena.
“Co…?” vydala ze sebe zmateně.
“Ta tvoje černá mrcha mi vběhla pod kola. A vidíš co se stalo! Ale já ti povídám! Žádnou další kočku mít nebudeš!”
“Tati-” otočila se aby vyjádřila svůj smutek nad ztrátou milého přítele, ale místo utěšení jí na tvář přistála ona rudá skvrna, které se tak obávala.
“Zmlkni.” poručil jí ostře, “povídám, že už tady žádnou chlupatou potvoru živit nebudu! A nediskutuj o tom se mnou!”
Pak jí pustil, Lucka spadla na zem. Přišel k nebohému zvířeti ležícímu na zemi, které ještě ztěžka dýchalo a Lucka věděla, co chce udělat.
“Ne! Otče, prosím!” křikla, rychle se zvedla a tlačila otce pryč od Leoparda. “Můžeme ho zachránit! Musíme jet ke zvěrolékaři! Oni ho spraví! Uzdraví ho! Nikomu to nepovím, jen mě vem k doktorovi! Jen ho zachraň.”
Jenže Opletal na její prosby nedbal, odstrčil ji se slovy: “Řekl jsem drž zobák!”, zvedl kočku - která se na něj prosebně podívala - ze země, rozmáchl se a hodil ji jak nejdál dokázal, pravděpodobně směrem ke kompostu, nebo hnoji.
“Ne!” křikla Lucka, ale už bylo pozdě. Leopard byl navždy pryč a nic to nedokázalo změnit. Ani když si vzpomněla, že je ohýbač reality a může měnit realitu a proto několikrát lusknula prsty, nic jí ho nevrátilo.
“Říkal jsem ti, ať nepoužíváš tyhle špinavý-”
“Já tě tak nenávidím otče!” křikla náhle Lucka s náhle nalezeným hněvem a kuráží. Teď už neměla co ztratit. Poslední bytost, na které jí v životě záleželo, byla pryč. “Tak zatraceně tě nenávidím! Jdi se vycpat! Chcípni! Jdi do pekla! Cokoliv!”
Její otec na Lucku pouze zíral s pusou dokořán a neměl slov. Nemyslel si, že se kdy dožije dne, kdy se mu jedno z jeho dětí takhle vzepře.
Blondýna ale nečekala, až se ze svého překvapení vzpamatuje a s pláčem, který byl bolestivější než všechny předtím a rozeběhla se pryč. Pryč na místo, kde jí nebude už nic bolet, kde jí nikdo už neublíží a kde jí bude konečně dobře.
Běžela k jezeru.
Byla u něj dřív, než by čekala, ale nohy jí bolely úplně stejně, oči jí pálily a levá tvář štípala. Ale voda před ní vypadala tak krásně, když na ni dopadaly sluneční paprsky a květiny kolem nádherně voněly.
Chtěla jít domů…
Jenže žádné doma nebylo. Už ne…
Lucka náhle dostala strach. Bála se bolesti, kterou utopení jistě přinese. Tak moc ale chtěla ukončit bolest, kterou cítila celým tělem. Všechno jí prostě jen padalo na hlavu a ve svých třinácti letech už měla dost světa a neférovosti v něm.
Strach ji však držel jako rukojmí a nedovolil jí jít za svým štěstím nalezeným v smrti.
Tak tam jen stála a se slzami v očích a zatnutými pěstmi zírala na vodu před ní, toužíc po vysvobození.
“Věděla jsem, že to nedáš. Už od pohledu jsem věděla, že jsi nula, co nikdy nic nedokáže.” zasmál se Andrein hlas, jako by stála přímo za ní s rukou na jejím rameni. Lucka se ale neohlédla, aby zjistila, jestli tam opravdu je. Na to byla moc unavená.
“Kdybys byla tlustá a ošklivá, styděl bych se tě ukázat lidem,” přidal se hlas jejího otce s nepříjemným pocitem dlaně na jejím druhém rameni, “ale i s tvými schopnostmi jsi k ničemu. Úplně stejná nicka jako tvoje matka a starší bratr. Proč musím zrovna já mít tak nezdárné děti?”
Náhle ucítila ve vzduchu smrad cigaretového kouře a dlouhé, ostré nehty, které se jí zaryly do ramene hned vedle těch otcových. Nevzpomněla si na ní už tak dlouho. Nesměla.
“Pche, proč jsem vůbec měla děti s takovým ubožákem, jako je Samuel? Ugh, takové plýtvání ohýbačským talentem. Pokaždé, když se na tebe podívám, chce se mi zvracet. Taková ztráta času.”
Lucka nemohla uvěřit tomu, co slyšela. Tušila, že si to její matka myslí, ale nikdy jí to neřekla do očí. Až její otec jí odhalil, co si matka doopravdy myslela…ale možná lhal.
Náhle do ní někdo hrubě strčil, až zaklopýtala. Kdo mohl být tak zlý?
“Jsi úplně stejná jako on,” ozval se znechucený hlas mladého muže tak podobný tomu, který patří jejímu otci, “vždyckys byla tatínkova malá princezna a dělala, co se ti řeklo. Přesně jako pejsek.”
Nebyla to pravda. Nikdy nedělala, co se jí řeklo. Vždycky měla vlastní hlavu. Náhle však nemohla nalézt svůj hlas a bránit se proti tomuto osočení.
Než se ale stihla jakkoli vzepřít proti omezení řeči, vklouzla jí do dlaně jemná, stydlivá ruka podobná té její. Měla stejnou velikost a barvu, ale přeci jen byla trochu jiná.
“Lucko…kdy přijdeš domů? Mám o tebe strach. Táta má o tebe strach…prosím, vrať se se mnou domů… chybíš mi, sestřičko… je mi tam bez tebe smutno.”
Tenhle hlas jí bolel nejvíc. Jeho jemnost, nevinnost a prosby se jí zarývaly hluboko do srdce a trhaly ho na kousky. I když už bylo dosti zničené, přeci jen se našlo něco, co se dalo zlomit.
Jenže namísto utichnutí jako předchozí hlasy, měl tenhle spoustu věcí na vyřčení.
“Proč jsi mi to udělala? Proč mě táta už nemá rád? Proč…proč jsi ze mě udělala kluka? Teď mě už nikdy nebude mít rád. Jenom kvůli tobě.”
“Ale vždyť jsi to tak chtěl…” vzlykla Lucka, zírajíc na zem před ní, jako by se nesměla ohlédnout, “vždycky jsi říkal, že ses narodil nesprávně. Žes měl být někdo jiný. Chtěla jsem jen, abys byl šťastný.”
“Ale tohle jsem nechtěl! Nechtěl jsem aby…aby mě táta nenáviděl. Prosím, Lucko… změň mě zpátky, ať mě má zase rád. Nikdy nebudu skutečně šťastný, když mě bude nenávidět.” žadonil utrápeně.
Lucka se cítila naprosto strašně. Měl pravdu. Jak mu to mohla udělat? Věděla, že bude otec naštvaný, ale stejně ho proměnila na něco, o čem si oba mysleli, že měl vždy být.
A pak prostě zase utekla, protože byla zbabělec.
Utekla, protože neviděla jiné východisko.
Utekla…a nechala ho samotného napospas jejich otci i když ji tolikrát žadonil, aby s ním šla zpět domů.
…
Měla ho vzít s sebou. Donutit ho jít s ní domů k Nikole, Johaně, Adéle a Monice, kde by mu bylo dobře.
Mohla toho tolik udělat…ale neudělala to, protože měla strach. Strach z otce…a hlavně z toho, čím byla předtím. Jenom hloupá růžová loutka na nitkách psychopata, který si s ní a jejím životem mohl dělat cokoliv.
…
Náhle se ruce, které byly dosud na jejích ramenou, pustily. Zarazilo jí to. Přemýšlela proč.
Než ale stačila dojít k jedinému závěru, strčily ji čtyři páry rukou do zad a ona klopýtla kupředu. Ale namísto toho, aby spadla, se rozběhla kupředu a odmítala zastavit. Hnala ji neviditelná síla touhy po konci. Po zaniknutí bolesti, trápení a pocitu viny, které cítila.
Bylo to jako běžet do Nikoliny náruče. Hřejivé, láskyplné a nezištné. měla svoji novou maminku moc ráda. Celou svoji novou rodinu, kterou nalezla.
“Jdu domů,” usmála se trpce se slzami stékajícími po tvářích jako prudký déšť. “Konečně jdu domů, maminko,”
Odrazila se od břehu co nejdále to dokázala…chvilku letěla vzduchem…a pak dopadla na tvrdou hladinu vody, která ji zcela pohltila a odmítala pustit zpět…
Do plic se jí nahrnula spousta vody a ona se začala topit, ale nebála se…
Klesala čím dál víc a víc ke dnu do tmy, která byla čím dál větší a větší, ale neměla strach…
Všechno ji bolelo a pálilo, celé tělo ji prosilo, aby bojovala alespoň trochu proti konci, který jí za chvilku potká, ale ona ani na jedinou sekundu nezaváhala, že takhle to má být…takhle je to správně.
…
Začala se bát až tehdy, když se neobjevila žádná Adéla, která by ji vytáhla z doslovného topení v sebelítosti…měla tu přeci být…tak to bylo i minule…proč ji nikdo nepřišel zachránit? Opravdu na ní nikomu nezáleželo? Opravdu byla tak nepotřebná…
Možná jí to patřilo…za všechny ty hloupé pokusy o přátelství, za naivitu, kvůli které jí bylo tolikrát ublíženo…nemilovaná…bezcenná… nikým neoblíbená…a hlavně sobecká, když si přeje aby ji někdo zachránil, když jediné, co jí stačilo udělat, bylo párkrát kopnout nohama a byla by nad hladinou…ale byla na to moc unavená…chtěla jen aby jí někdo pomohl…
Prosím…
…
..
.
Pak se konečně probudila se slzami v očích, měla z toho panický záchvat a nechtěně probudila i Oskara, který ji pak dlouho utěšoval.
Pak dlouho vzlykala a třásla se v jeho náručí, neschopna utvořit jedinou souvislou větu. Posledních pár dní ho moc obtěžovala se svými pocity. Chtěla, aby měla pozornost, protože jí to přinášelo pocit bezpečí, ale zároveň se kvůli tomu cítila špatně, že na sebe neustále strhává pozornost, i když moc dobře věděla, že se o to ani nepokouší.
“Ten sen, on…byla-byl v něm m-můj…” její první pokus o popsání toho, co se jí zdálo, nestál za nic. Nenáviděla, když takhle klopýtala přes slova.
„To je v pořádku, jsem tady,“ zašeptal Oskar když viděl, jak roztřesená stále je a vtiskl jí něžný polibek do vlasů. Dál ji hladil po zádech, jeho dotek byl teplý a uklidňující. Po několika okamžicích její vzlyky ustoupily do přerývaných, roztřesených nádechů, i když byla stále viditelně rozrušená.
Konečně, když sebrala odvahu, ozval se Lucčin tichý a zlomený hlas: „V tom snu… ,“ podařilo se jí konečně říct bez vzlyků a prsty víc sevřela látku jeho košile. „Viděla jsem… viděla jsem v něm svého otce.“
Oskarovy oči potemněly obavami, ale nenaléhal na ni. Nechtěl jí říct, že o něm slyšel něco málo od Venuše, protože by to Lucce mohlo sebrat pocit sebejistoty a oddechnutí, které sdílení takovýchto informací přinášelo. Místo toho počkal a dal jí prostor, aby si utřídila myšlenky. Když byla připravená, pokračovala, zatímco se jí stále viditelně třásly ruce.
„Bylo to skoro jako bych to celé prožívala znovu… Objevila jsem se venku s kamínkem v ruce. Byla jsem znovu malá holčička. Tenkrát mi bylo myslím osm. Byli tam moji bývalí kamarádi a veselili se a já…já byla taky šťastná. Jenže pak se tam náhle zjevila Andreina parta a…ono…bylo to špatný, protože si na mě zasedly a byly na mě hnusný a já jsem nemohla nic dělat a-”
Oskar ji pohladil po vlasech jako pokus ji uklidnit. Podívala se na něj a hledala v jeho tváři cokoliv, co by naznačovalo, že ji soudí za její náhlou eskalaci emocí, ale on se na ni jen víc usmál, zatímco se mu v očích zračila čistá a nefalšovaná láska k ženě, kterou miloval. Lucku to hřálo u srdce. Ještě před pár lety by přísahala, že nikdy nebudou ani přáteli a teď…
Měla by raději pokračovat, než se znovu rozpláče.
“Potom mi Andrea rozbila moje srdíčko,” řekla a podvědomě si položila dlaň na srdcovitý šperk na řetízku kolem jejího krku, který se skládal z několika rozbitých částí slepených k sobě, “kolem mě leželi moji kamarádi v kalužích krve a pak se objevil můj táta…” Na chvilku zaváhala jestli by to opravdu chtěla vyslovit. Nechtěla, aby ji kdokoliv asocioval s jejím otcem a hlavně jeho činy. Nakonec ji ale přeci jen přemohlo nutkání sdělit svůj příběh.
“Můj otec…Samuel Opletal…ten o kterém ti vyprávěl Tomáš. To on zabil všechny moje kamarády… Objevila jsem se náhle v jeho domě… bylo mi najednou třináct, jako tenkrát když se to stalo. Otec byl… naštvaný. Chytil mě, hrubě se mnou cloumal a pak mě donutil se podívat na…“ Hlas se jí zlomil a aby její snoubenec neviděl jak ohavně vypadá, když pláče, zabořila svou tvář do jeho ramene.
Oskar kolem ní ochranitelsky sevřel ruce. „Jestli tě o tom bolí mluvit, tak mi nemusíš nic říkat, Lucinko. Jsem tu, abych ti pomohl, ne tě nutil prožívat něco, co ti pouze ubližuje.”
Lucka ztěžka polkla, a pak znovu pokračovala: „On… donutil mě se dívat na skoro mrtvého Leoparda - mého milovaného Leoparda, moje koťátko - jak leží na zemi a-a krvácí. Protože ho přejel!” zvolala naštvaně s bolestí v očích.
Oskar se musel držet, aby nezrudl zlostí. Jak si dovoluje nějaký zavšivený budižkničemu takhle ubližovat jeho milované.
“Pak už jen… křičel,” posmutněla Lucka, “Říkal mi věci jako: 'Měla sis to zatracený zvíře líp hlídat! Je mrtvej jenom kvůli tobě! Všechno je to tvoje vina’. Cítila jsem se tak malá, tak bezmocná. Jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo aby mě neuhodil. Nechtěla jsem zažít tu bolest. Nemohla jsem vůbec dýchat, Oskare. Měla jsem takový strach, Oskare, že mě udeří…ale Leopardův život mi byl dražší. Prosila jsem otce na kolenou aby ho vzal ke zvěrolékaři, ale on nic. Prostě ho…vzal a…a odhodil na kompost jako by byl jenom nějakej blbej kus stromu.“ Při vyslovení posledních pár slov se jí znovu zlomil hlas. Nechtěla zmiňovat fakt, že ji otec předtím ještě udeřil. „Byla jsem úplně na dně, protože Leopard byl můj poslední důvod žít a prostě…všechno na mě v té chvíli dolehlo jako tuna cihel a já se cítila tak strašně opuštěná, skoro jako by bylo všechno na světě proti mě. Snažila jsem se před tím vším utéct, dokonce i sama před sebou. Běžela jsem k jezeru…ve snu mě trápily hlasy otce, matky, Andrei a bratra, ale ve skutečnosti…ve skutečnosti jsem se ke skoku odhodlala je proto, že jsem s jistotou věděla, že na mě nikomu nezáleží. Skočila jsem do vody s kamenem na noze v naději, že přehluším všechnu tu bolest. Nechala jsem se pohltit vodou, ale i tak jsem necítila nic než chladnou, nekonečnou temnotu…a pak to bolelo, protože jsem měla vodu v plicích. Když už jsem si konečně myslela, že je po všem, probudila jsem se na břehu s vyděšenou tetou Adélou hned vedle mě…když jsem se pokusila skočit do vody podruhé, nenechala mě. No a pak jsme utíkaly - já, moje nové mamky Natálie s Johy, Monika a teta Adéla… ve snu mě ale nikdo nezachránil a já jsem v tu chvíli pocítila strach, protože jsem vlastně ráda, že jsem pořád na světě a že mě má někdo rád.“
Oskara při jejích slovech zabolelo u srdce. Jemně ji pohladil po tváři a v očích se mu zračil soucit. „Lucko, je mi to tak líto… mrzí mě, že sis tím vším musela projít. Ale byla jsi jenom dítě. Nic z toho není tvoje vina. To přece víš, že?“ zeptal se, jelikož věřil, že by se za to Lucka mohla vinit.
Ona pokývala hlavou a rty jí zkřivil hořký úsměv. Po tváři se jí skutálely další slzy. „Nebyla jsem tehdy sama…měla jsem bratra, ale ten byl jako beránek a poslouchal otce na slovo… takže jsem se musela umět postavit se sama na sebe, ale to nikdy nedopadlo dobře. Nakonec - po mém nevydařeném pokusu o sebevraždu - se mě ujaly Nikola a Johana. Ony… ony mě z toho pekla zachránili. Musely kvůli mě všechno opustit a já také. Zanechala jsem za sebou vpomínky na své staré přátele, to místo, ten veliký dům na konci uprostřed vesnice… všechno. Tolik let jsem se snažila na všechno zapomenout a znovu si vybudovat svůj vlastní život. Ale teď mám pocit, že se topím ve vzpomínkách a hladina není nikde v dohledu…víš, narozdíl od mého snu to byl otec, kdo mi věčně říkal, že smrt mých přátel je moje vina. Jak už jsem řekla Tomášovi, ihned po jejich smrti jsme se odstěhovali pryč někam do Anglie, aby otec- ne, Opletal, nemusel čelit následkům svých akcí. Uměl mluvit jen zlámanou angličtinou. Já a brácha jen základy ze školy. Ale za ten rok, co jsme tam byli, se moje angličtina neskutečně zlepšila. Když otce vyhodili z práce, skoro okamžitě dostal novou zpátky v Česku, tak jsme se přestěhovali zpět do rodinného domu. Jenže v tu dobu už všichni ohýbači reality věděli, že by se mi měli obloukem vyhýbat, takže jsem neměla žádné přátele. Ostatní děti v běžné škole se mě také stranili. Neměla jsem nikoho dokud jsem nepotkala Andreu a ta mi ze života dělala peklo. No, a zbytek už znáš.”
Oskar se naklonil blíž, jeho hlas byl tichý, ale pevný. „Jsi neuvěřitelně statečná, Lucko. Vím, že to bolí, a vím, že tyhle vzpomínky budou navždy tvojí součástí. Ale už nejsi ta malá holčička. Jsi silná a podařilo se ti vybudovat něco krásného. Tvoje kavárna je místo, kde se mohou všichni cítit dobře a bezpečně protože si za tímhle principem stojíš.”
Lucka se jen trochu zachvěla, když se mu zadívala do starostlivých očí. „Děkuji ti,“ zašeptala. „Já… potřebovala jsem to všechno dostat ze sebe. Potřebovala jsem, aby někdo věděl, jak moc mě to trápí.”
“To je samozřejmost, Sluníčko.” usmál se Oskar.
“…Zajímalo by mě jak se vede Lukášovi.”
Oskar byl zmatený: “Kdo je Lukáš?”
“Můj mladší bráška.”
.
..
…
….
…..
Náhle Lucku někdo neúprosně probral zpět do přítomnosti, ve které nebyla vůbec v bezpečí, naplněná strachem.
Docela se jí ulevilo, když namísto prázdné krychlovité místnosti stála u jakéhosi přístroje. Vypadalo to trošku jako jádro jaderného reaktoru, ale dvakrát větší s modrým zářením vycházející z jeho prostřední části. Chtěli po ní, aby to opravila? Nebo naopak rozbila? Jak ale mohl vědět, že je inženýrka? To nedávalo smysl.
Předtím, než se Lucčina představivost rozjela na plné otáčky se do jejího zorného pole vnutil Opletal.
“Takže, milá zlatá,” Lucka se při těch slovech zamračila, “tohle je něco, co ti brání ohýbat realitu. My to teď vypneme a ty,” řekl a bolestivě jí rukou zmáčkl tváře a donutil ji se mu podívat do očí, “spravíš všechno, co je tady špatně. Celé roky jsem tě živil, šatil, platil ti školu, kroužky a dorty k narozeninám, dával ti dárky a kdoví co. Jediné, co po tobě chci, je tahle jediná malá věc. Nic víc. Rozumíš?”
‘Je úplně blbej nebo natvrdlej? Proč si myslí, že udělám to, co chce on, když mě pak stejně zavře do nějaký klece?’ pomyslela si Lucka, ’Kdo v téhle Nadaci si vůbec myslel, že je dostatečně kompetentní na pozici ředitele?’
“Povídám rozumíš, Lucie?” zavrčel a zacloumal Lucií. Dost to bolelo. Jeho dcera k němu vzhlédla se slzami v očích a odevzdaným výrazem.
“Promiň, tati…máš pravdu. Tolik jsi mi toho dal a já…chovám se k tobě hrozně.” vzlykla.
“To je dobře, že to víš.”
“…udělám to pro tebe. Bože, jsem příšerná dcera.”
Opletal se vítězné usmál a konečně pustil její obličej z bolestivého sevření. Jeho bodyguard na oplátku pustil její ruce, které držel za jejími zády.
Lucka si promnula bolavé paže a tváře zatímco Opletal šťekl: “Erbene, vypněte tu kotvu reality!”
“Ale pane-” snažil se protestovat jeho bodyguard.
“Řekl jsem udělej to!” šťekl znovu ředitel oblasti.
Muž za Luckou si povzdechl, přešel k přístroji, zmáčkl pár tlačítek, vložil pár kódů do požadovaných klávesnic a stroj se s hlasitým zahučením vypnul. Lucce se malinko zatočila hlava, ale jinak bylo všechno v pořádku.
“Dobře a teď-”
Opletal nestačil ani dokončit větu předtím, než ho spolu s jeho osobním strážcem obmotaly tlusté provazy a přivázali je ke stroji.
“Co to- Lucie! Okamžitě mě rozvaž!” zavelel naštvaně s překvapeným výrazem.
“Pardon, otče, ale nemáš bejt takovej idiot a věřit všemj, co řeknu.” vyrazila ze sebe s malým zasmáním pro sebe. Adrenalin ji pomalu přebral všechny smysly a jediné, na co dokázala myslet bylo utéct a přesně to udělala.
“Lucie- doprdele. Takovej nevděčnej spratek. Dělám se s tím, vychovávám to, dávám tomu VŠECHNO co mám a takhle se mi to odvděčí!”
Bodyguard jen zakroutil hlavou a s povzdechnutím řekl: “Ta holka má pravdu. Jste totální kretén.”
“Cože jsi to řekl?!”
“Slyšel jste. Stejně už tu dlouho nebudete, tak co by mi na tom záleželo.”
Opletal tam chvilku zaraženě seděl, ale pak nabral druhý vítr: “Já tu holku normálně přerazím přes koleno! Nic jiného si nezaslouží!”
Všechny své síly použil na jedinou myšlenku; rozvázání provazů. Jakékoliv miniaturní schopnosti ohýbat realitu měl použil jen na tohle. Dalo mu to obrovskou práci a dost ho to vyčerpalo, ale nakonec přeci jen povolily.
“Výborně, to bylo,” vydechl zhluboka, jelikož se po svém zázraku cítil, jako by byl běžel maraton, “a teď jdeme najít tu nezdárnici, ukázat zač je toho loket, a pak zmizet někam, kde mě ani Nadace nenajde.”
V monitorovací místnosti byl klid, DAmmas se zrovna spojila s Ondrou aby ho dokázala navést správným směrem. Než stihla dokončit první větu, zaslechla ránu odstřelení zámku a následné rozražení dveří. Otočila se s rukou na zbrani k hluku, ale když spatřila vysokého černovlasého muže, zarazila se v pohybu.
Do místnosti vtrhnul agent Usuv, udýchaný a velice naštvaný. “CO SI SAKRA MYSLÍŠ, ŽE DĚLÁŠ?!” Zařval rus rozhořčeně.
“Co tady děláš ty?!” Spustila ruku ze zbraně, jakmile na ni zakřičel její nevlastní strýček.
Usuv pomalu přešel k agentce a vytrhl ji vysílačku z ruky. “Z tohohle tě otec už nevytáhne. Co sis myslela? Tohle není Amerika. Právě jsi se přidala k povstání proti celé oblasti. Uvědomuješ si, co ti teď hrozí!” V Usuvově hlase se odrážela těžká váha jeho slov s obavami.
Agentka si ale stála za svým. Napřímila se a podívala se rusovi přímo do očí. “Proti oblasti? ne. Proti Opletalovi. Jeho kruté panování dneškem končí. A pokud mám jít znova na kobereček před etickou komisi, tak ať. “ Její pohled byl plný zloby a odhodlání, stejně jako její pevný hlas, kterým mu dala jasně najevo, že ona necouvne.
Agent ji popadl silně za zápěstí. “Tobě asi nedochází o co tady jde, že? Jeden jedinej přešlap a končíš. Po tomhle, tě nezvládnu ochránit ani já. Jdeš se mnou, hned.” Jeho slova byla rázná a jasná, nasilím ji táhl ven z místnosti.
“Nikolaji počkej! Nemůžu je v tom nechat!” Naléhala agentka snažíc se vyprostit z jeho sevření.
“Taky je v tom nenecháš. Ale teď musíš zmizet. Jestli tě tu někdo chytí, je po tobě. Tentokrát už na dobro. Potřebuješ alibi, tak přestaň vyvádět a pojď se mnou.” Jeho hlas pookřál. ale neubylo na naléhavosti.
DAmmas se na něj lehce usmála, jelikož pochopila o co mu jde. “Fajn, veď cestu.” Teď už ho následovala dobrovolně.
Gabriel s Tomášem utíkali chodbou pryč s oblastní ochrankou v patách. Potkali se s nimi na půl cesty k zadržovací cele SCP-226-CS a bohužel jim došly všechny bombičky. Někteří z nich však odmítli bojovat proti členům MTF, jelikož s nimi byli přátelé. Jiní však trvali na vykonávání své povinnosti. Jak se zdálo - soudě dle vyslechnuté hádky - byly jim podány lživé informace o tom, čeho se Foxtrot-6 snaží docílit. Ne každý ale souhlasí s vypuštěním zadržených anomálií.
Zrovna oba muži zahýbali za roh, když náhle zapraskala vysílačka na Gabrielovo obleku a ozval se z ní Ondřejův hlas: “Pánové a dámy, máme po strategickém útočišti. Ti zmetci se k nám dostali oknem a my jsme jen tak tak stačili utéct. Prozatím jsme se rozdělili a míříme k Fretce3 kde se všichni sejdeme. Burke zatím sbírá veškerou důležitou dokumentaci po oblasti, která by mohla usvědčit Opletala. Díky nějaké blonďaté ženě ve fialové košili, kterou bohužel zajali - nebo něco takovýho - se nám povedlo dostat i do jeho kanceláře! Běžel tam hned jak mu to D'Ammas nahlásila ale pak jí-”
“Zlatíčko moje! Já věděla, že je skvělej!” radovala se z vysílačky Naďa.
“Počkat, počkat, počkat, já myslel, že jste se rozešli, protože nás zradil…a proč jsem od D'Ammas nic neslyšel?” nechápal Gabriel. Tomáš vedle něj sípal vyčerpáním. Za těch pár měsíců, co byl mrtvý, vypadl ze cviku.
“No…jo, ale ne. Prostě jsme se rozhádali a on mi pak po týdnu vysvětlil jak se věci měly. Opletal to na něj celý navlík aby to vypadalo, jako že to na nás jen hraje, ale ve skutečnosti byl John na naší straně. Taky prej zavolal svojí nadřízený, že prej je jeho úkol u konce nebo něco takovýho.” vysvětlila žlutovláska.
“Můžu už pokračovat, ty naše romantičko, nebo se tu budeš půlhodiny rozplývat nad svým Romeem?” zeptal se pobaveně Ondřej.
“No fuj, Ondro! Romeo a Julie je hnus a taky pěkná pedofilie. Ne díky. S tímhle jdi prosímtě doprdele.” durdila se Naďa.
“Ty vole, vždyť jim bylo třináct a šestnáct!”
“Děti prosimvás, nehádejte se.” vložila se do toho Chloe.
“Já se nehádám!” bránila se Naďa, “Ať klidně pokračuje.”
“Výborně, takže; nevím, proč jsi neslyšel D'Ammas mluvit do vysílačky, ale hned jak nám to řekla, přišel jí tam prej nějakej strejda, a pak se to prostě utlo. Prý tu zahlédla obě Peterkový - načež Richard okamžitě chtěl vědět kde jsou, zavolal jim na telefon a vydal se za nimi - údajně mířily spolu s dvěma neznámými osobami někam směrem ke kancelářím. Ríša za nimi tedy doběhne a informuje je o situaci. Pak je tady ta žena s fialovou košilí a nakonec…no um, slyšeli jsme, že je s tebou někdo, kdo se hodně podobá-”
“Tomáš je tu se mnou.” řekl prostě Gabriel, zatímco Tomáš jen vyděšeně zíral na vysílačku, jelikož tušil kdo ti tři neznámí jsou. Neznali se dlouho, ale Lucka mu zvlášť přirostla k srdci.
“…Gábi…Tomáš je mrtvej-”
“Teď už není. Je živej!”
“Gabrieli, tohle není vůbec zdravý,” přidala se do konverzace Helena, “nemůžeš-”
“Jestli mi nevěříte, rád vám dokážu, že je to on!” zlobil se hnědovlasý agent. “Jen počkejte!”
…
K cele SCP-226-CS dorazili Gabriel a Tomáš s čistým svědomím toho, že setřásli své pronásledovatele. Jak se ale ukázalo, Helena, Naďa a Ondřej takové štěstí bohužel neměli. Skupina strážných oblasti je i přes veškeré pokusy se bránit hnala do kouta.
Oba muži jim vyrazili na pomoc se zbraněmi v rukou.
Náhle však dva strážné zasáhly cihly a oni padly k zemi s malým pramínkem krve vytékajícím z místa zásahu. Než se ostatní členové bezpečnosti stačili vzpamatovat a zareagovat, už jich na zemi leželo všech deset.
Gabriel, Ondřej, Tomáš a Helena na to koukali jako na zjevení boží a nechápali co se to stalo. Jediná Naďa se křenila od ucha k uchu.
První se ozval Gabriel: “Co to doprdele-”
“Gábi! Tady jsi! Já věděla, že tě dřív nebo později najdem!” ozval se až příliš povědomý hlas modrovlasé anartistky, která k němu běžela s mávající rukou nad hlavou.
Hned za ní se rychlým krokem přibližovaly Nikola, Zuzana a Richard Peterků spolu s neznámou dívkou s krátkými fialovými vlasy v šedém roláku a černých zvonovitých kalhotách.
Gabriel byl ještě víc zmatený než předtím. Kde se tady vzali? Co tu dělá tohle střeštiprdlo, které mu jen tak odhalilo, že všichni na Muchovce celou dobu věděli, že je z Nadace, jako by to bylo nic?
Ostatní byli ještě víc zmatení, než on, jelikož Amariss neznali, ale byli rádi, když uviděli Nikolu Peterkovou.
“Velitelko!” vykřikli všichni členové MTF jednohlasně až na Richarda, a pak: “Tomáši!”
Všichni se seběhli do malého hloučku uprostřed chodby a obejmuli se jako jedna velká rodina - vyjima Amariss a té neznámé dívky - na chvilku zapomenuvše na svůj cíl. Agenti se ptali Peterkových jak se sem dostaly a jak se vůbec o revoluci dozvěděly a zároveň se divili, že je Tomáš opravdu znovu naživu. Milerád jim začal vysvětlovat jak se to stalo přesně jak to slíbil Lucce.
Amariss se pokusila obejmout Gabriela, ale cestu jí zablokovala Naďa.
“Klid, Naďo,” řekl a přešel k nim aby je představil, “tohle je moje kamarádka Amariss. Amariss, tohle je nejmladší člen naší jednotky, Naďa Zieglerová. Jsem si jistý, že si budete dobře rozumět.”
Obě dívky na sebe zamávali.
“Ahoj!” pozdravila vesele modrovláska, a pak konečně objala svého kamaráda.
“Ahoj…asi.” zakřenila se Naďa a náhle nabrala druhý dech energie: “Hele, to jak jsi hodila ty cihly bylo fakt boží! Kdes je vzala?”
“Vyčarovala,” přiznala popravdě druhá dívka a Naďa vykulila oči, “z nějakýho důvodu mi předtím nešlo ohejbat realitu, ale teď to jde jedna radost!”
“Ty jsi ohýbač reality!” výskla žlutovláska.
“Jo!” výskla hlasitěji Amariss.
“To je tak zatraceně boží!”
“Já vím!”
“Pane bože, to se zase dva našli.” litoval Gabriel toho, že ty dvě vůbec představoval.
“Ale jdi, určitě o tebe měla strach a ty jí nedovolíš ani chvilku radosti.” pokárala ho ze srandy Naďa.
“Jindra měl o Gabriela taky strach, že jo, Jindro?” otočila se Amariss vesele na dívku s fialovými vlasy, která dosud stála opodál, sledovala dění ve skupině a náhle velmi znervózněla, když na sobě náhle měla pozornost.
Naďa se divila, jak může být tato žena Jindřich Damský, když je to muž a ještě k tomu zrzek, ale Gabrielovi celkem rychle došlo o co tu kráčí, jelikož už tuhle situaci zažil.
“Wow, zase si hraješ na někoho jinýho. Fakt originální.” ušklíbl se trpce.
Dívka před ním se zamračila, protočila očima, povzdechla si a proměnila se zpět na Jindřicha Damského ve své obvyklé černé košili.
“Wow, Amariss, fakt skvělý krytí. Mám fakt úžasnou kamarádku, fakt.” utrousil sarkasticky skrze zuby a překřížil ruce s nuceným úsměvem. Jeho oči se zaměřili na Gabrielův obličej, jelikož reakce, kterou obdrží bude rozhodujícím prvkem v tom, jestli zůstane, nebo odejde a nikdy se nevrátí.
Hnědovlasý agent však jen zamračeně uhnul pohledem. “Vážně jsi ho sem musela vodit? Vždyť víš, že ho už nikdy nechci vidět.”
“To spíš on zatáhnul mě do téhle šlamastyky, protože Lucka měla-”
“Tak to si vylížeš, ty zmetku!” vyrazila náhle Naďa proti Damskému. Gabriel naštěstí pohotově zareagoval a chytil ji za límec, aby k němu nemohla. Nevěděl proč to udělal. “Co? Ne! Pusť mě na něj, ať mu můžu zmalovat ten jeho obličej! Já mu dám ubližovat mýmu bráškovi a lámat mu srdce! Zkopu ho do kuličky! Roztrhám! Hodím do láku jako vokurku ať je ještě kyselejší než doteď!”
“Naďo, klid! Nikoho bít nebudeš-”
“Proč ne, Gábi?”
Gabriel otevřel pusu, ale žádná slova z ní nevyšla. Neznal odpověď. Nevěděl, proč mu tak moc záleželo na tom, aby Jindřichovi nebylo ublíženo. Vždyť ho nenáviděl za to, že mu celou dobu lhal o tom kdo je…i když teď když na něj koukal, nevypadal zrzek zas tak rozdílně od Beatrice. Jak si toho mohl nevšimnout? Možná za to mohl dřívější rozhovor s Tomášem.
Jenže dřív než ho stačilo jeho podvědomí obměkčit, ozval se Jindřich se svou nevymáchanou pusou: “Tak já ti zachráním kamaráda, málem tady zemřu, jenom abych tě viděl a takhle mi poděkuješ?” Náhle ale jeho úsměv a vystřídalo ho znepokojený výraz. “Takhle jsem to říct nechtěl…” zamumlal si pro sebe.
“Děláš si ze mě srandu?” zvolal Gabriel naštvaně, což zaujalo pozornost všech kolem. Amariss se plácla do čela, “Tak ty Tomáše nejdřív “omylem” zabiješ, pak mi nakráčíš do života a jen tak mi zlomíš srdce-”
“Já že ti nakráčel do života? To tys přišel do Díry s touhlectou modrovlasou parádou a její přítelkyní à la Robotnik, který mi tě hodí na krk, já tě jako debil nevyhodím na ulici, pohádám se se sestrou jenom abys měl střechu nad hlavou a pak se do tebe v průběhu jednoho týdne zamiluju jako totální kretén!” křikl Jindřich se slzami v očích. Ostatní kolem jenom koukali zmateně na to, co se to před nimi vlastně odehrává. Amariss byla jen zklamaná z toho, jak tihle dva blbci spolu neumí komunikovat. Gabriel chtěl něco namítnout, ale zrzek zřejmě ještě neskončil: “A tys to věděl! Nevím kdy a jak jsi to přesně zjistil, ale došlo ti to…tak proč-…proč jsi neodešel už tehdy? Co tě tam drželo?”
Jindřicha tyhle otázky nenechaly spát celé týdny. Chtěl na ně znát odpověď, jelikož byly to poslední, co v něm udržovalo naději, že ho má Gabriel stále rád.
Gabriel chvilku zavíral a otevíral pusu jako ryba na suchu, nevědíc, co odpovědět, zatímco to ostatní pozorovali jako kdyby byli na tenisovém zápase. Nakonec se Gabriel znovu zamračil a nadechl se aby muži před ním udělil nějakou jízlivou poznámku. Náhle se mu do toho však vložila Amariss,které právě ruply nervy.
“Tak a mám toho dost!” zvolala, vzala Gabriela za ruku a přivedla ho k překvapenému Jindřichovi, který od ní pár kroků ustoupil, “Pocem!- vy dva se teďka vezmete za ručičku, najdete nějakou hezkou a prostornou místnost, pěkně si promluvíte - žádný přerušování - a vylezete až když to mezi sebou dáte do pořádku, jasný?”
“Ne, Amariss!” vykřikli oba muži zároveň a pak se na sebe nervózně zamračili.
“Fajn. Když nechápete, to bude po zlým.”tak to půjde po zlým.” oznámila jim, vzala je oba za zápěstí a začala je táhnout k nejbližším dveřím, které nevedly do nějaké zadržovací místnosti. Ať se zmítali a protestovali jak chtěli, nedokázali se jí vymanit. Od kdy měla ta malá žena tolik síly? A proč ji ostatní nechali s nimi takhle smýkat??!
Otevřela dveře, čímž odhalila, že je to zásobovací skříň, prakticky je vhodila dovnitř - díky čemuž popadalo pár věcí z poliček, do které narazili - a spojila jim ruce dohromady, přesně jak řekla.
“Tak! My jdeme dělat cokoliv, co ta vaše parta chce a vy zůstanete tady a vyřešíte svoje partnerský problémy. Ty!” ukázala na Gabriela, “budeš poslouchat a ty” - ukázala prozměnu na Jindřicha - “se nebudeš chovat jako povýšenej debil kvůli tomu, že si nechceš něco přiznat. Až budete hotoví, tak můžete znova vylízt ze skříně a oznámit nám to.” řekla a zabouchla za nimi dveře.
Poslední co slyšeli, bylo: “Ježiši, paní Peterková, to jste hodná, že jste ostatní zadržela od protestování - dělám si prdel, pardon. Ale ti dva si musí vyřešit nějaký osobní problémy v soukromí.“
Jindřich a Gabriel se na sebe zmateně podívali, pak si uvědomili, že se stále drží za ruce a rychle od sebe odskočili. Takhle tam stáli v tichu a házeli na toho druhého letmé pohledy. Nakonec to ale ani jeden nevydržel.
Jindřich: “Abys věděl, nejsem tu-”
Gabriel: “Nemůžu za to, že-”
J: ”Ne, začni ty první.”
G: “Ty první.”
J: “Fajn, tak ty první-”
G: “Dobře, tak ty první-”
J: “Panebože proč to musí bejt vždycky tak těžký!”
G: “Tak mám začít já nebo ty? Tohle je hrozně matoucí!”
“Fajn, tak já začnu,” povzdechl si Jindřich a překřížil ruce na prsou, “Amariss říkala ať jsem upřímný, takže se nebudu držet zpátky od vyřčení některých nepříjemných slov…abych vysvětlil co tu dělám, tak-no, pomáhali jsme tvému kamarádovi, Tomášovi dostat se sem do Oblasti. Spolu s Luckou; však víš, tou která ti dala práci předtím, než jsi utekl. Jenže ona se pak zbláznila nebo co a vběhla dovnitř do budovy, a tak jsme běželi s Amariss za ní. Ale pak jsme jí ztratili, nějakým záhadným způsobem narazili na vaši velitelku a její dceru, se kterými jsme doběhli až sem. A jo! změnil jsem podobu, ale jen proto, abych tě mohl alespoň ještě jednou vidět předtím, než se…už asi nikdy neuvidíme.”
Gabriel chtěl něco říct, ale Jindřich ho zastavil. “Nech mě domluvit, prosímtě.”
“Ale-” protestoval Gabriel.
“Prosím, nech mě domluvit-”
“Ale já ti potřebuju-”
Jindřichovi došly nervy, zvedl ruku a přikryl Gabrielovi pusu, aby nemohl mluvit. Podíval se mu odhodlaně do očí aby dal najevo jak důležité je, aby byl zticha a Gabriel mu jeho pohled opětoval. “Gabrieli, nech mě domluvit. Já jinak nedokážu říct…” odmlčel se náhle zrzek. Byly Gabrielovi oči vždy tak krásně modré jako obloha bez mráčků, nebo čistá studánka? Dokázal by se v nich ztratit, možná i napořád.
Náhle ho z myšlenek probral náhlý pohyb mimo jeho zorné pole. Stáhnul k sobě ruku jako kdyby se popálil a ustoupil o pár kroků dozadu. Co ho to napadlo, být tak blízko Gabriela??!
Agent naproti němu tam jen stál s rukou zastavenou v půlce pohybu nahoru a vypadal zaraženě.
Jindřich si odkašlal, uhýbajíc veškerému očnímu kontaktu a pokračoval: “Víš, nikdy jsem nechtěl, aby kdokoliv z tvého týmu zemřel. Bože, nikdy jsem to neplánoval, ale prostě…jak si sakra myslíš, že budu reagovat a co si budu myslet, když přijdete v oblecích a s pistolema? Já- měl jsem strach…fakt velkej strach, že mě zabijete…a já nechtěl umřít…tak jsem se prostě bránil jediným způsobem, který mě napadl. Ti velociraptoři vás měli jenom postrašit a na chvíli zaměstnat, jenže se pak něco podělalo a Tomáš umřel a já jsem se tomu snažil smát, protože v mojí mysli si to zasloužil, když po mě šel, ale…nikdy neuplynul den, kdy jsem si nepomyslel: ‘Jak moc jsem těm lidem ublížil?’, ‘Jak se asi musí cítit jeho nejlepší přítel? Musí být zničený’. Každý den jsem se díval na vaši skupinovou fotku a přemýšlel co se dalo udělat jinak. Jak jsem tomu mohl zabránit, aby se to nestalo. Pak jsi se najednou objevil v Díře spolu s Amariss, ony mi tě hodily na krk a zbytek už znáš, ale…” Jindřich se trochu začervenal, jelikož nechtěl přiznat něco, na čem už stejně nezáleželo. Gabriel nechtěl slyšet, že ho miluje, ať to bylo sebeupřímnější. Rozhodl se podívat na reakci hnědovlasého muže naproti němu, aby zjistil, jestli má dál pokračovat.
Nečekal však, že namísto pasivního výrazu či zamračené tváře ho přivítá zdrcení. Gabriel vypadal…překvapeně -ne, to nebylo to slovo. bylo o spíš jako by zahlédl něco absolutně depresivního a neskutečně ho to vyděsilo. V jeho očích se zračila…lítost a pochopení. Lítost pro co?
Jindřich ztěžka polkl a znovu odvrátil pohled. Nedokázal se na něj dívat, když se tvářil tak smutně.
Jenže hned na to vykročil Gabriel dopředu a než Jindřich stačil zareagovat, už byl v agentově pevném objetí. Nejdříve kompletně ztuhl, pak začal překvapeně těkat očima po místnosti jako by hledal východisko jak se ze sevření dostat a nakonec se nervózně snažil Gabriela odstrčit. Moc mu to ale nešlo.
“Promiň, Jindřichu.” ozval se náhle Gabriel.
“Za-za co, prosím tě?” zeptal se zrzek. ’Myslel jsem, že to já bych se měl v téhle situaci omlouvat, ne on. Vždyť jsem mu zabil kamaráda, propánaboha.’
“Bože, já jsem takovej debil, já- nikdy mě nenapadlo, že bys mohl mít strach. S tím, jak jsi se v tom podzemním komplexu naparoval jsem si byl jistej, že to máš na háku, ale ty…moc mě to mrzí, Jindro.”
“No jo, to jsem já, vždycky řeším stres pošlebkama.” zasmál se nervózně Jindřich.”To jsem celej já.”
Náhle se Gabriel odtáhl a zrzek si už myslel, že ho pustí, ale místo toho se Gabrielova tvář začala přibližovat k té jeho.
Jindřich vyděšeně ucukl dozadu, jelikož nevěděl co se děje a v jaké je zrovna situaci. Chvilku na hnědovlasého muže zíral a snažil se z jeho tváře vyčíst, o co se pokoušel. Gabriel jen vzhlédl od spodní části jeho obličeje a podíval se mu do očí. Držel ho za ramena na délku paží, jelikož to bylo nejdál, kam se mohl Jindřich zaklonit.
’Co to sakra…?’ divil se zrzek, ’Co se to právě stalo? O co se…snažil?’
Trvalo mu jen chvilku, než pochopil, že Gabriel impulzivně těkal pohledem k jeho rtům.4
’Ou…’
…
’Ou! Tak takhle to je! Panebože…panebože, tohle se fakt děje.” Jindřich zrudl jako rajče tak moc, že i okraje jeho uší byly zarudlé.
Jenže Gabriel náhle také začal panikařit: “Promiň! Promiň! Já- tohle jsem neměl,” začal se hojně omlouvat, “pravděpodobně nechceš a tohle bylo moc zhurta a tohle nechceš a já- ty vole, co to doprdele dělám. Já už radši půjdu, než to ještě víc poseru.”
Gabriel konečně pustil Jindřicha a otočil se k odchodu.
’Tak to teda ne!’ pomyslel si Jindřich, ’málem mě políbí, a pak si to jen tak rozmyslí. Tak tohle mu jen tak neprojde!’
Chytil Gabriela za paži a přitáhl ho zpět k sobě, chvilku váhal, zatímco agent dychtivě čekal na cokoliv, co Jindřich řekne, nebo udělá. Nakonec se zrzek odhodlal, přitáhl ho za límec černého obleku k sobě a políbil ho. Gligor byl zpočátku překvapený, ale hned jak se vzpamatoval, políbil ho nazpět.
Není to dost, nestačí mi to,
potřebuji vytoužený polibek,
cítit ještě našich citů zbytek,
než mé srdce bude mnou zabito.//
Celé týdny toužil po tom jediném polibku, snil o tom, jak to bude vypadat a nakonec byla situace, kdy se to konečně stalo, úplně jiná. Ještě před chvílí na sebe naštvaně křičeli a teď…?
Ale takhle to vlastně bylo lepší. Opravdovější.
Nikdy to nemohlo skončit jinak, než takhle, jelikož opravdové pusy nevypadají jako v pohádkách a šťastně až do smrti je úplná blbost…i když Jindřich začal uvažovat o tom, že možná ve skutečném světě možná přeci jen existuje.
Když se Gabriel s Jindřichem dolíbali, chvilku na sebe zírali, červenali se a vesele se jeden na druhého uculovali
"Takže mě…přeci jenom pořád miluješ a nezlobíš se na mě?" zeptal se Damský opatrně s nervózním úsměvem.
Gabriel se na něj podíval jako by řekl tu největší blbost na světě, ale smál se. Tohle pro ně bylo tak typické.
"Co myslíš? Vypadá tohle jako, že tě mám pořád rád?" zeptal se a políbil ho na čelo. Jindřich zrudl ještě víc.
"No…asi- asi jo? Já nevim- sakra, proč jsou pocity tak zatraceně těžká věc, já-"
Myšlenku nedokončil, jelikož ho Gabriel znovu se smíchem políbil.
"Jasně, že jo, ale nemysli si, že ti jen tak zapomenu všechny ty vtipy, cos měl na mojí osobu, když jsem žil u vás. 'Hele, ty jsi skoro jako nějakej agent'." Imitoval Gabriel Jindřicha a trochu druhým mužem zatřásl, aby se mu vrátila do hlavy logika. "Očividněji jsi to říct nemohl?"
Jindřich se na něj s úsměvem zamračil, ale nic nenamítal.
"Kdybys ale nebyl takovej blázen, nikdy bysme se asi nepoznali." přiznal Gligor.
"Takže říkáš, že všechno, co jsem udělal jak v tom podzemí, tak jako Beatrice, bylo dobře?" popíchl ho Damský a zahákl mu ruce kolem krku.
"Hele, nebuď drzej, nebo si to s tebou ještě rozmyslím." pohrozil mu Gabriel vesele.
"Fajn, ale jen proto, že to říkáš ty."
Oba se zasmáli a dál se na sebe jen láskyplně dívali.
"Jsem moc rád, že to skončilo takhle." pronesl zrzek.
"Já taky."