UPOZORNĚNÍ: TENTO ČLÁNEK POPISUJE SITUACE NEPŘÍSTUPNÉ PRO DĚTI A MLÁDEŽ POD 18 LET.
BYLI JSTE VAROVÁNI.
Jídelna Oblasti 04CS oproti jiným prostorám, jako jsou zadržovací místnosti, poměrně zaostávala. Stáří napovídaly mastné fleky na stěnách a stropě, oprýskané plastové židle a nádobí různých typů prozrazovaly kvalitu vybavení kantýny podobné těm z běžné školní jídelny.
"Těšíš se na ten pobyt?"
Dr. Pill, úsměvavý mladý muž s vlasy černými jako uhel, si přisedl k Dr. Chorošovi, jeho dlouholetému kamarádovi sedícímu u jednoho z krajních stolů pro dva.
"Jaký pobyt?" zeptal se nechápavě Dr. Choroš, když zvedl pohled od svých těstovin s houbovou omáčkou a kuřecím masem na svého nejlepšího kamaráda a posunul si brýle na nose o trochu výše. Pohled však zase tak vysoko zvedat nemusel už kvůli svému vzrůstu, ve kterém předčil mnohé své kolegy.
"Přece do Tater na Slovensko!" přisedl si k Chorošovi.
"Joo, tohle. Heh, já zase zapomněl," a pokračoval ve svém obědvání.
"No, to jsi celý ty," zasmál se přátelsky Pill, "tedy?" pozvedl obočí a chopil se příboru.
"Ano, ano. Těším se hodně. A to nejen na hmyzí bohatství slovenských hor, ale i na hry," mrknul na Filipa Pilla jedním okem.
"Zase bereš karty?" zasmál se.
"Samozřejmě. To bych nebyl já, kdybych je nebral."
"A nebojíš se, že by lidi hrát nechtěli?"
"Proč si to myslíš? Vždycky se najdou aspoň čtyři a to stačí. A taky, kdybys měl čas jen ty…"
Dr. Pill však přestal dávat v momentu pozor na to, co mu Steven sděluje a místo toho hleděl nyní na člověka, kterého tady v kantýně Oblasti 04CS ještě předtím nikdy neviděl. Jeho krásné vlasy barvy obilí se za ním rytmicky vlnily, když rychlým krokem procházel nesa si svůj oběd, také houbovou omáčku. Jejich pohledy se znenadání spojily a proběhla mezi nimi neviditelná jiskra.
Dr. Choroš udělal zvuk kachny, aby na sebe upozornil, a poté pokračoval: "Kdybys měl čas jen ty, tak bys mohl vzít kytaru, že bys mě na ni naučil něco. Klavír si na zádech sebou nepotáhnu."
Zaražený kamarád chvíli neodpovídal, ale potom našel znovu nit: "Um, jo, ano. To bych mohl. Kytara je skvělá na táboření v lesích."
Debata o nadcházejícím výletu do Tater probíhala i u nedalekého stolu pro čtyři - plně obsazeného.
"A co ty, Uriáši? Jedeš taky?"
Na dotaz Dr. Dickense zavrtěl Dr. Ike hlavou a jeho dlouhé vlasy svázané do culíku udělaly totéž. Chystal se zvednout od stolu.
"Bude to zábava. Opravdu nechceš?" zkusil se zeptat Dr. Grando.
"Ne, do Maďarska opravdu nechci. Sice jsem to zvažoval, ale kvůli určité věci tam nejedu."
"Takže Dr. Lyppiatt jede také," pronesl chladně, ostatně jako vždy, Dinnský.
Když Ike uslyšel to jméno na L, zježily se mu vousy odporem a hrůzou: "Nepřipomínej. Mi. To."
"Neudělal na tebe náhodou ten prank, když tu byl na návštěvě Profesor Crow?" ptal se Dickens.
Dr. Uriáš Ike otočil oči v sloup a zoufale vydechl: "Ano. Ti nováčci na přednášce jsou z toho dosud rozčarovaní, mně je z toho zle, dvacet trojka z toho má PTSD a slyšel jsem, že Crow z toho začal línat."
"Vždyť to byl jen-" nedořekl Grando.
"Vtip? VTIP? Ne. Nebyl. Prostě nejedu. Navíc už mám nějaké plány."
"Když teda jinak nedáš," odvětil Dickens. Tak si to teda užij tady."
Jen okamžik po Uriášově odchodu vstal od stolu i Dr. Grando a Dr. Dinnský osaměl s Dr. Dickensem. Nikdo dlouho nic neříkal. Dr. Dinnský působil opravdu chladně a jeho vždy nasazená maska tomu opravdu nepomáhala. Dr. Dickens náhle prolomil mlčení poznámkou: "Víš, co by mě zajímalo, Blaku? Jestlipak ho máš studeného, když ti stojí."
Dr. Pill zakončil hovor s Dr. Chorošem malou otázkou:
"A Stevene? Nevíš, kdo to byl?"
"Kdo kdo byl?" nevěděl Choroš.
"No, ten chlápek, co kolem nás prošel. Ten s těma dlouhýma blond vlasama," gestikuloval Dr. Pill podvědomě.
Choroš se zapřemýšlel a pokoušel si takového člověka vybavit: "Kubík?"
"Nevím, jak se jmenoval."
"Jo, to byl Kuba."
"Kdo je to?" vyzvídal Pill.
"IT technik. Pracoval na nějakých těch nových zadržovacích procedurách na SCP, co jsou počítačový program, nebo je potřeba je zadržovat v počítači. Ale nevím jaký, nemám k nim přístup. Ani se o ně nezajímám."
"A to je jeho pravé jméno?"
Steven zavrtěl hlavou: "Nejsem si jistej, asi bych řekl, že ne. Je to jeho nadační přezdívka. Jako máme my. Ale nemá před tou přezdívkou titul a skládá se to jen z jednoho jména."
"Kubík…" vyslovil Pill nahlas. Když si uvědomil, že myšlenka na toto jméno mu nezůstala v tichosti v hlavě, začervenal se a pokusil se to zamaskovat doplněním věty, "j-jede s námi?"
Dr. Choroš přikývl. Většina lidí, co se v tento den před odjezdem nacházela v Oblasti-04 a měla prověrku tři až čtyři, jela opravdu do hor.
"Říkám ti, Frede, že ty houby byly nějak sus," řekl svému kolegovi výzkumník Cheems odcházeje od místa v jídelně pro odložení táců.
"Nepovídej," odvětil jeho kolega stroze.
"Ale ano. Všiml sis toho jejich divnýho zbarvení a struktury?"
"Houby mívají podivnou strukturu a zbarvení, Čime."
"Ale tohle bylo jinačí. Tak krásně šedivý houby jsem fakt dlouho neviděl. A houbový omáčky už tady jídávám dýl, to ti povídám. Dycky ty houby v tom bývaly takové nevyrázné, ale teď…"
"Nejspíše použili jiné houby, než obvykle. Podivej, mně ani lidem, co tu už jedli před hodinou, z toho blbě není. Bude to v pohodě, Čime."
"Když myslíš, Frede… Ale pravidelný čtyřcípý bílý hvězdy na stříbrných hříbcích jsem teda nikdy v životě neviděl."
Parfém s vůní rozkvetlých sakur, rudá aromatická čajová svíčka, jahodové kondomy, lubrikant s čajovníkovým olejem a bílé krajkové spodní prádlo vyprané v aviváži s vůní růží s medvídkem na obalu byly uloženy na dno zavazadla. Dr. Dobesh a agent Ammas si balili kufry na výlet do Tater. Agent vzal s sebou mimo své běžné terénní vybavení na dovolenou i kytaru, neboť chtěl u možného táborového ohně zpříjemnit ještě více atmosféru. To samé napadlo i další, kteří tak udělali, jako Dickens a Pill.
Dobesh a Ammas spolu žili v jednom bytě již pět let. Za tu dobu jejich milostný a intimní vztah zesílil a dospěl. Byl jako vzrostlý zdravý strom v zahradě. Ale Dobesh začal toužit vedle toho i po něčem jiném. Po zenové zahradě, a tento výlet na sever Slovenska viděl jako skvělou příležitost k tomu zasadit první sazenice okrasných borovic, z nichž chtěl udělat bonsaie.
Následující den vyjel od smluveného místa objednaný autobus s výletníky. Naložení zavazadel proběhlo bez potíží a nástup cestujících taktéž.
"…Vy si z toho děláte srandu, ale jestli se ty hnědý podšálky zase poztrácej, tak si to budete pít z těch bílejch rozpálenejch kelímků. A to se fakt nedá."
Řidič právě domluvil svůj monolog o pravidlech v autobuse. Jak to tak bývá, kolektiv vědců se podobně jako v jiných společnostech moc nepromíchával, a tak se spolu bavili převážně ti, kteří se již dříve déle znali. Takoví lidé potom povětšinou seděli vedle sebe.
"Musím jít močit," oznámil Cheemsovi Profesor žoži, aby mu uvolnil cestu u okýnka, když autobus zastavil na přestávku u benzinové stanice. Dr. Cheems samozřejmě svého kamaráda uvolnil. Ten žoži nebyl pochopitelně jediný, kdo chtěl jít ven. Zvedla se dobrá polovina autobusu, někteří však jen proto, aby se protáhli.
Když několik lidí přišlo k toaletám u benzinky, nebylo jim úplně do zpěvu, neboť na dvěřích záchodů bylo napsáno "mimo provoz".
"A co teď?" zeptal se Dr. Dickens.
"Jsme přece všichni muži, můžeme jít třeba za keř," navrhnul Grando, a jak řekl, tak všichni udělali. Byl tu však malý problém. Keř tu byl, ale jen jeden. A protože byla přestávka krátká a mnoho z nich si chtělo ještě na benzinku do obchodu skočit pro nějakou laskominu, svolili všichni se slovy "přece se nemusíme stydět", že budou vykonávat potřebu pospolu.
Keř měl bohaté větvoví, takže se by se nedalo říct, že by někdo něco viděl, tedy až na hlemýždě, který se pod keřem plazil, žlutou houbu s bílými vodorovnými pásky, kdyby měla oči, a na Dr. Granda, který stál vedle Profesora žožiho.
Grando se začal až nepřirozeně červenat a kvůli jistým okolnostem byl nucen potřebu předčasně ukončit. Ten žoži nebyl nadprůměr. Ten žoži byl světový rekord, co se týkalo délky i šířky. Dr. Grando nechtěl v tu chvíli vědět, jak je možné, že se Ten žoži nepožahá o kopřivy, ani jak to vypadá, když si zapíná kalhoty. Grando odešel svižným krokem do autobusu a posadil se na své tiché místo vedle Dr. Atlase.
Za zvuku rozjíždějícího se autobusu a Blakova srkání kefíru brčkem si Dr. Dobesh uvědomil, jak dusný vzduch je v autobuse. Natáhnul se, aby otevřel okýnko s nálepkou růžové houby s bílými pěticípými hvězdičkami, kterou tam nejspíš někdo před nimi nalepil. Konec konců, tohle nebyl nadační autobus.
Ostré šedivé vrcholky hor ukazovaly svorně k nebi trčíce z tmavě zelenavých hvozdů a koberců pastvin. Ptáci zpívali, horské květiny již odkvétaly a v lese se procházeli s klidem chundelatí medvědi. A taky občas nějaký vlk či rys.
Tatry jsou navzdory své poloze na Slovensku překrásným krajem. Působí veskrze romantickou atmosférou. Člověk, když je vidí, chce zpochybňovat autoritu lidí, básnit nad půvabnou přírodou a její mocí, žít nešťastné lásky, které však hoří silou autogenu a vrhat se ze skály, což je oblíbenou disciplínou právě českých turistů. Naštěstí pro naše výletníky nebyl toto jejich případ.
Dřevostavba hotelu, jakoby se sem přímo hodila. Nebyl to žádný rozsáhlý hotel, člověk by musel být hodně nešikovný, aby se v něm ztratil, ale přesto měl dvě křídla, které vítaly hosty jakoby otevřenou náručí, a dokonce i druhé patro.
"Chci spát u okna," pravil Dickens, když jako první vešel do svého pokoje na ubytovnu, kterou sdílel s Dr. Dinnským.
"Dobře," odvětil Dinnský a sedl si na druhou polovinu postele, která na něj zbyla.
"Takže se budeme spolu teplit na manželský posteli!" jásal Dr. Dickens, "snad v tobě probudím toho skrytého tygra. Rawr."
"Postel je široká dost," poznamenal Blake.
"No tak dobře, no. A tobě jako nevadí, že mi bude smutno a zima na té jedné velikánské polovině postele?"
"Máme hřejivé přikrývky," řekl stručně starší výzkumník.
"A Blaku?" oslovil nakonec Dickens Doktora, "skoro nic neříkáš. Jak moc jsi vlastně při sexu tichej?"
Dr. Pill a Dr. Choroš seděli u malého stolku a lízali zmrzlinu, měli totiž už vybaleno a řekli si, že si půjdou dát něco k snědku a podívat se po blízkém okolí. Zmrzlina byla sice dražší, ale za to dobrá. Vanilková točená vychutnávaná na zahrádce jedné z níže položených ubytoven s malebným výhledem na horský lesní porost a jakési pleso, jichž je v Tatrách přirozeně velké množství. Sice nemluvili, ale vůbec to, že si na takovém krásném místě vychutnávali výtečnou ledovou dobrotu vynahradilo jakoukoli konverzaci. A najednou…
"Achjo, jsem to ale nešika, velice se omlouvám."
Kubík se totiž také rozhodl si koupit zmrzlinu na tom samém místě jako Choroš a Pill, však náhoda tomu chtěla, že když procházel těsně vedle dvou dříve zmíněných výzkumníků, zakopnul o skupinku fialových hub s bílou kresbou připomínající kapky a většinu své právě koupené zmrzliny vyklopil na chudáka Pilla.
Pill byl z Kubíkovi přítomnosti tak hotový, že mu v tu chvíli ani nezáleželo na studeném pocitu na trupu ani na zašpiněném tričku s Pánem času. Dr. Pill se červenal a hleděl na Kubíka, jak se snažil nejdřív prstem, potom kapesníkem aspoň zběžně očistit vyjeveného doktora.
Kubík si olíznul v rychlosti prsty od té rozteklé delikátní vanilkové zmrzliny a chytil Pilla za ruku se slovy: "Pojďte, očistím vám to nějak," a už jej táhnul někam dál za rožek, od stolu a od Dr. Choroše, kterému ukáplo trochu zmrzliny na dřevěný stolek, když se na tu podivnou scénku díval.
"Doufám, že nebude lepit," pravil Kubík podávaje Dr. Pillovi tričko právě umyté v horské bystřině.
Dr. Pill je ochotně a beze slova přijal. Stále se velice červenal a od pádu vanilkové zmrzliny na tělo nepromluvil. Byl z toho všeho tak rozrušený, že si to mokré tričko začal hned oblékat, takže nebylo překvapující, když poté dodal: "S-studí."
A v tu chvíli se Kubíka znovu zmocnila chuť pomáhat: "Tady," řekl, když si sundal své bílé tričko, "vemte si moje."
Kubík byl krásný mladý vysportovaný muž. Kdybyste ho viděli, řekli byste, že to musí být nějaký mladý terénní agent, nikoli IT technik. Jeho okouzlující vzhled těla zkombinovaný s jeho dlouhými vlasy, s jejichž barvou si hrálo horské slunce, a s jeho krásnýma modrýma očima, působil na Dr. Pilla jako setkání s andělem.
Podával výzkumníkovi Pillovi tričko. Bylo to jako sen. Dojatý Filip se neubránil vyslovení své jediné myšlenky, kterou vyslovil hlasem člověka, kterému hořelo srdce láskou na první pohled: "Jsi nádherný."
"Jsem Kubík. Těší mě," zachoval technik vtipný ale klidný tón konverzace, "a jak se jmenuješ ty, kolego? Myslím, že si můžeme tykat," a vřele potřásl rukou Filipovi.
Dr. Choroš zůstal u stolu sám. Vzdálenější hlasy hostů k němu doléhaly ve směsce množství dalších zvuků prostředí a zněly tak, jakoby k tomuto místu patřily. Podobně jako ladné kroky blížící se jistě k doktorovi, který si jich však nevšímal.
"Prominou mi, mohl bych si přisednout?"
Dr. Choroše vyrušila tato slova z klidného osamoceného rozjímání a pohledu na cestu, kterou se před nějakou chvílí ubírali Kubík a Pill. Dr. Choroš se otočil za hlasem a spatřil vysokého hubeného chlapíka s celkem krátkými tmavými vlasy a brýlemi.
"Um, jo, jo. Posaďte se k nám," řekl dotazovaný Choroš a líznul si ze zbývající trochy své zmrzliny, "zdá se mi, jakobych to už někde slyšel."
"Je to možné… Já jsem Xan. Xan Lyppiatt," podával vysoký výzkumník ruku doktoru Chorošovi.
"Já jsem Steven Choroš. Těší mě… Hmm… Nejste vy náhodou ten vtipálek?"
"Vtipálek? Narážíte snad tímto výrazem na tu veselou příhodu s Profesorem Crowem a SCP-023-CS, kterou jsem zosnoval, můj milý kolego?"
"Přesně tak. Jste slavný."
"Ale nepovídejte mi. Nechete zmrzlinu? Vám jaksi dochází."
"No, když mi ji nabídnete, tak nepohrdnu."
Dr. Lyppiatt natáhnul před Chorošův obličej ruku třímající sytě růžovou zmrzlinu. Vypadala jahodově.
"Jaká je to příchuť?"
"Ibalginová," usmál se Xan.
Profesor Henriksdal si vyšel s Dr. Grandem na procházku po okolí a to nejdál ze všech ostatních zájezdníků. Vypadalo to, jakoby se procházeli spolu otec a syn. Mladý Grando měl hnědé bujné krátce střižené vlasy, svižný krok a vzpřímenou postavu. Zato profesor Henriksdal se svou vycházkovou holí rozjímavé kráčel vedle něj. Měl delší vousy, které již zešedly stařím a bílé dlouhé, avšak prořídlé vlasy. Byl to sice starý, ale za to stále poměrně zdravý člověk.
Bavili se spolu o kráse přírody, zkusili najít nějaké jedlé houby, ale našli jen nějaké podivné nejspíše nejdlé světle zelené houby s vlnovitými bílými čárami na kloboučku, vyprávěli si nadační příhody (profesor jich měl pochopitelně nejvíc) a došlo i na konverzaci o nefunkční sprše v jejich pokoji:
"Podívejte se, pane kolego," začal profesor, "každodenní sprcha či koupel jsou výdobytky moderní doby a vedou k přílišné zhýčkanosti. Pokud tedy není přímo nutnost nebo možnost se umýt ve sprše či vaně, není třeba si nad tím lámat hlavu."
"Copak by nešlo použít sprchu v jiném pokoji? Všichni se tu známe a jsme dlouholetí spolupracovníci."
"Samozřejmě vás nenutím vynechat dnešní sprchu, ono je to určitým způsobem relaxující. Avšak není snad tato příroda též?"
"S touto přírodou bych se mohl vykoupat ledatak v nějakém plesu."
"A proč ne? Voda je v nich čistá, navíc otužování velice prospívá organismu."
"Asi za někým zajdu."
"Myslíte tedy do cizího pokoje. Může být. A třeba se díky tomu s někým slbížíte, doktore Grando," mrknul jedním okem profesor Charlie Henriksdal.
Nastala krásná teplá noc v horách Severního Maďarska. Byl lásky čas, jak by řekl Mácha. A bylo to opravdu znát. Nikdo neseděl u ohniště před ubytovnou Prehľad, nezpíval táborové písně ani nehrál na kytaru. Ale nebylo ticho. Z lesa se ozývalo vytí.
"Co si dáte, pánové?" zeptal se barman.
"Daquiri" řekl profesor Henriksdal.
"Mojito," objednal si Agent Ammas.
"Cuba libre si dám," řekl barmanovi Dr. Fred.
"Já také," dodal Dr. Dinnský, "ale dva."
"Skvěle," poznamenal krátce barman a začal míchat.
"Tak co máte dnes večer v plánu?" pokusil se rozpoudit konverzaci agent Ammas.
Nejdřív reagoval profesor: "Plány nemám. Nejspíše budu u baru a poté si zajdu na noční procházku a svůj večer zakončím samozřejmě spánkem."
"Tak to bude klidný večer."
Charlie Henriksdal přikývnul a Brien D'Ammas se obrátil na Dr. Freda: "A ty?"
"Jdu pryč. Mám schůzku." odpověděl Ammasovi.
"Jaká náhodička," pomyslel si barman, "dneska mám taky schůzku."
Z lesa se ozvalo zavytí.
"Jste si jistej, profesore, že budete opravdu chtít na tu večerní procházku?" položil agent otázku Charliemu Henriksdalovi jako reakci na zvuky z lesa.
Profesor se usmál, "ještě uvidím."
Dr. Dobesh čekal na svého milovaného Agenta D'Ammase sedíc na židli u stolu. Měl přes sebe přehozenou košili, aby jej nepovolaná osoba neviděla tak, jak chtěl, aby ho viděl jen jeho drahý Brien.
Dalibora Dobeshe osvěcovala čajová svíčka. Voněl po rozkvetlém stromu sakury rostoucího na jarní louce plné kvítí. Jemné nadkolenky měl přichycené podvazky a skrze vyšívanou podprsenku mu byly vidět bradavky.
Někdo otevřel dveře do tohoto pokoje. Byl to Agent Ammas, který se vrátil z baru. Nejdříve chtěl rozsvítit, ale hned, jakmile si všiml svitu svíčky, nechal zhasnuto, tiše zavřel dveře a zvědavě přistoupil ke své drahé polovičce.
"Briene…" zašeptal Dobesh.
"Ano, lásko?"
Dalibor políbil krátce a něžně Briena a potom řekl: "Jsem jen tvůj."
Brien se láskyplně usmál na Dalibora. Přivoněl si k jeho krku a sundal mu košili. Šťasten vydechl nad tím, v jakém oblečení jej jeho milý přivítal. Brienovi nedělalo problém vzít Dalibora ze židle do náruče a odnést si ho jako ten nejvzácnější poklad na postel. Z lesa bylo slyšet vytí.
Dr. Dinnský se vrátil z baru. Dr. Dickens, jakoby ho očekával, ležel na břiše na posteli a projížděl si mobil. Když zjistil, že Dr. Dinnský zase mlčí, odložil mobil a rýpnul si:
"Tak co, Blaku? Byl jsi někoho přefiknout?"
Dr. Dinnský na tato slova zareagoval jen tím, že se krátce zamyslel. Sundal si kravatu.
"Ale nebyl jsi tam moc dlouho. Slabá výdrž, co?" uchechtl se Dickens.
Dr. Dinnský byl vždycky velmi trpělivý člověk, ale dnes tomu bylo trochu jinak. Snad to bylo tím, že požil u baru alkohol, už ho nebavily Dickensovy narážky nebo ho vzrušoval Dickensův pěkný zadek, ale rozepnul si košili o knoflík více, než obvykle, přišel ke dveřím, pověsil na kliku zvenku svou kravatu, tak jak se to má dělat, a zhasnul.
Dr. Dickens v domění, že Dr. Dinnský odchází, řekl: "Takže ty jdeš pokračovat v klácení. Užij si to, brouku."
Ale Dinnský neodcházel, naopak se tiše přiblížil k ležícímu Dickovi, a když byl u něj, svižně na nic netušícího Dicka vyskočil a jeho kostlivé ruce mu těmi svými přitiskl k posteli:
"Celou tu dobu se ti líbí mi říkat takové věci a přitom se zdá, jakobys nic z toho nezažil a jen si to tímto kompenzuješ."
Nyní mlčel Dr. Dickens. Ale byl nesmírně zvědavý, co bude dál, a proto se nechal.
"Ale Dicku, copak nevíš, že věci mívají následky?"
Dr. Dinnský přitiskl svůj rozkrok k Dickensovu zadku. Dickens ucítil teplo. Nervózně polknul.
"Dovolíš?" zašeptal Dinnský sexy hlasem tlumeným maskou Dickensovi do ucha, pustil mu ruku a stáhl mu kahloty. Sobě rozepnul poklopec.
Dr. Dickens zrychleně dýchal. Ono se to opravdu dělo a dělo se to jemu. Dotyk Blakova údu na Dickových hýždích projel Dickensem jako elektřina. Pootevřel ústa a čelist se mu jemně klepala. A pak přišel průnik, při němž Dickens i Blake zároveň slastně vzdychnuli. Dinnský začal s přírazy. Nejdřív pomalinku, ale potom zrychlil. Blakovo vzdychání bylo tiché, ale tak krásné, že Dickovi zmizely z mysli všechny ostatní myšlenky a celé jeho tělo i duše se upínaly na tento akt. Dickens vzdychal hlasitěji, ale do polštáře, aby nepřehlušil vzdychání Blakovo.
Zavytí z lesa si všiml jen Dinnský, ale nevěnoval tomu dál pozornost.
"Filipe."
"Ano, Kubi?"
"Víš, nemohl jsem si nevšimnout, že se hodně červenáš a zdáš se být takový rozrušený, ale zároveň oddaný mně i všemu, co navrhnu…"
Dr. Pill se začervenal.
"Ano, o tom mluvím," položil Kubík svému novému kamarádovi na tvář prst. Nacházeli se nyní v Pillově a Chorošově pokoji, protože Kubík se nemohl na svém pokoji osprchovat a Dr. Pill mu nabídl se umýt zde.
"A taky jsi mi řekl, že jsem hezký. Velice spontánně."
Dr. Pill už se nedokázal červenat více, a tak sklopil zrak.
"Filipe, vůbec mi nebude vadit, když budeme více než přátelé. Pokud by sis to přál."
Dr. Pill se podíval Kubíkovi do očí a Kubík pohladil Dr. Pilla po rameni: "Jsi velice roztomilý, hodný a sympatický kluk," řekl Filipovi.
Dr. Pill se odvážil něco povědět: "K-Kubíku… Moc, moc bych si to přál. Ono… Se mi o tom včera zdálo. Myslím… Že by se mi o tom i d-dneska zdálo… A zítra… Zítra také a i pozítří. Jen… Se bojím, že ve skutečnosti to nepůjde," řekl smutně.
"Filipe, já bych ti chtěl splnit sen. Ale nechci tě do toho nutit. Slibuju ti, že ať odmítneš či nikoli, nebudu se zlobit, protože mi moc záleží na tom, abys byl šťastný."
Dr. Pill přemýšlel. Bylo to tak moc vzrušující. Bilo mu srdce jako o závod a měl husí kůži. Vzpomínal si na ten sen. Kubíkovy vlasy v tom snu vypadaly tak opravdově a jeho oči hleděly na Filipa s upřímnou láskou. Tohle byla velice vzácná příležitost. Teď nebo nikdy. Dr. Pill se nadechl a vydechl, takže získal v obličeji na chvíli normální barvu. Naplněný odhodláním políbil Kubíka.
Kubík byl tímto zaskočen, avšak poddal se a polibek ještě prohloubil.
Po chvilce se od sebe oddálili. Oba hleděli jeden druhému do očí. Kubík vzal Dr. Pilla za ruku a řekl: "Ty a já, pojďme tedy. Do koupelny."
"Ano, Kubíku," vydechl Filip a z lesa se ozvalo vytí.
"Dále!" ozval se Profesor žoži.
"Uh, Tenne," otevřel dveře Grando, "mohl bych použít tvoji sprchu? Nám na pokoji nefunguje."
"Jasně, pojď dál, můžeš přímo do koupelny."
Dr. Grando prošel vstoupil, zavřel za sebou a otevřel koupelnu.
"Oh no, už zase," řekl si v hlavě Dr. Grando a zůstal stát jako opařený.
Ten žoži se totiž nacházel v tu chvíli právě v koupelně. Ani se neobtěžoval si zatáhnout závěs. Po jeho vypracovaném vlhkém těle mu stékaly prameny vody, které se po něm vlněly stejně jako pramínky jeho sytě černých vlasů na jeho čele. Svůdně se na překvapeného výzkumníka usmíval. Dr. Grando však věnoval pozornost jediné věci. Nemohl jinak:
"Jaktože ho máš tak velkýho, kurva!?"
Profesor žoži si povzdychl "Všechny vždycky zajímá to samé. Pojď blíž a sáhni si. Vím, že to chceš."
Dr. Grando zavrtěl hlavou.
"Sice vrtíš hlavou na znamení nesouhlasu, ale tvůj malý kamarád říká něco jiného, Huberte."
Dr. Grando se začervenal. Byl bezradný. Dokonce upustil svůj ručník.
Žoži vystoupil ze sprchy. Voda z něj stále kapala: "Jen se nestyď a dotkni se ho. Když se ti to nebude líbit, nechám tě odejít."
"Fajn," snažil se působit Dr. Grando chladně a pomalu a neochotně přistoupil k Tennovi. Otevřel ruku a zavřel oči. Mračil se.
Žoži mu ruku uchopil a vložil mu do ní svou anakondu. Byla tak těžká. Dr. Grando, jakoby byl pod nějakým kouzlem, sevřel instinktivně ruku, přestal se mračit a pootevřel pusu, ze které mu ukápla slina. Své oči upřel na Žožiho tělo.
"Říkal jsem ti, že to chceš. Tak co, můj milý výzkumníku? Začneme s testováním anomálie?"
Z lesa dolehlo k jejim uším vytí, avšak zaregistroval ho pouze jeden z nich.
Doktoři Choroš a Xan si skvěle rozuměli. Od té chvíle, co se potkali na zmrzlině, byli v ubytovně Prehľad jen jednou na krátko, aby si vzali nějaké věci potřebné k pobytu venku, ale jinak se procházeli po přírodě, naslouchali jí i sobě navzájem, a když se v jednu chvíli potřebovali chytit za ruce, aby přešli po úzcé stezičce nad hlubokým údolím, už se nechtěli pustit a tak se drželi prakticky po zbytek dne.
A když nastal večer a Dr. Choroš obdivoval další hmyz, který mu nyní lezl po prstu, Dr. Lyppiatt rozvedl téma:
"Choroši, mám pocit, že i když jsi veselý navenek, něco tě uvnitř trápí."
Steven se otočil na Dr. Lyppiatta, ale nic neříkal.
"Nechybí ti něco, Stevene?"
"N-ne, nechybí," počkal až se brouk chytí stébla trávy a nechal ho být, "teda… Kdyby mi něco chybělo, dokázal by jsi mě rozveselit?"
"No, přijde na to. Ale nemohl jsem si nevšimnout, že máš přírodu opravdu rád, takže bych tě mohl rozveselit něčím s tím spojeným."
Dr. Choroš byl zvědavý a tak sdělil myšlenky svému novému příteli: "Víš, vzal jsem si sem s sebou nějaké společenské hry, ale nikdo nechtěl hrát, což by mi teda zase tak nevadilo, ale zároveň jsem si myslel, že by se mnou chtěl Dr. Pill strávit večer, ale odešel pryč s Kubíkem."
"Chowoši," Stevena velice potěšilo, že jej Xan oslovil furry přízvukem, "dovolené a výlety s sebou přinášejí často i dočasné odložení vztahů již existujících a počátky vztahů nových. Myslím, že si Filip s Kubíkem užívají mnoho zábavy nyní. Bylo by mu líto, kdyby ses trápil."
"Hm, to máš asi pravdu, Xane. Měl bych se uvolnit a zabavit se. Jen nevím, co tedy dělat, když mi ani jedno hraní, se kterým jsem počítal, nevyšlo."
"Mohu ti nabídnout nové," rozepnul svou brašnu Xan, "Abych se vrátil ke tvé přírodě a tvému furry koníčku; dostal jsem nápad na jednu takovou hru."
Dr. Choroš pozorně naslouchal a Dr. Lyppiatt vytáhnul něco z brašny, "zavři oči, Stevene."
A jak Xan řekl, tak Steven udělal. Lyppiatt mu něco nasadil na hlavu: "Otevři oči nyní."
Xan měl na sobě nasazenou čelenku s krásnýma šedivýma plyšovýma vlčíma ouškama, Stevenovi se tento pohled náramně líbil: "Moc ti to sluší, kamaráde."
"Tobě také," řekl Xan, "stejnou máš na sobě nyní nasazenou ty."
Choroš se jednou rukou dotkl své hlavy a jen co se jeho prst setkal s ouškem, v tichosti zajásal.
"Zahrajeme si na vlky, co ty na to?"
Dr. Choroš zakýval hlavou a už se začínal vžívat do role. Sedl si, nemluvil a dýchal jako pes s otevřenou pusou a vyplazeným jazykem.
Xan si kleknul, přitáhnul si Choroše blíž a začal jej očichávat. Choroš jeho také. Olízli si čumáčky a potom spojili jazyky. Váleli se po sobě, hravě se kousali a pak, když z trávy, v nichž rostly tmavě zelené houby s bílou srdíčkovitou kresbou na kloboučcích, začaly vylétat za soumraku světlušky, Xan se rozhodl, že je zbaví dalších stop po lidskosti, aby se více přiblížili povaze dvou hravých vlků, a tak sobě i Stevenovi sundal kalhoty i spodky a vytáhnul z brašny dva chundelaté ocásky.
Z lesa se ozývalo jejich veselé, hravé, ale i slastné vytí.
Profesor Henriksdal se díval na odlesky sklenice, kterou držel v ruce: "Co tam sedíte tak sám, pane Atlasi. Není vám chladno?" otočil se na hubeného bílovlasého výzkumníka sedícího v tichosti o několik barových židlých od Profesora.
Výzkumníkovi Atlasovi bylo chladno, ale i přesto, že měl zimou složené ruce u těla, zavrtěl nesměle hlavou.
"Alkohol dodává pocit tepla, mohu vám objednat třeba whiskey."
Dr. Atlas se na Profesora otočil. Byl z kraje, kde se pije už od kolébky, a možnost pití bez placení se mu docela zamlouvala. A také se cítil docela sám. Sice moc nemluvil, ale rád lidem naslouchal. Neměl co ztratit. Zvedl se ze židle a přišel blíže. Když se však chtěl výzkumník posadit na židli hned vedle Profesora, Henriksdal jej zadržel a rukou mu naznačil, ať jde blíž.
Jakmile se Atlas přiblížil dostatečně blízko, posadil si jej Charlie Henriksdal na klín: "Nebojte se, já vás zahřeju," řekl hlasem postaršího hodného a moudrého muže.
Atlas se nebránil. Dokonce si sednul tak, aby to bylo pro něj pohodlné. Zavřel oči a hlavu opřel profesorovi o rameno. Cítil kolínskou a parfém s vůní borového lesa, asi takového, z jakého se ozvalo vytí Xanovo a Stevenovo.
"Dvě whiskey," řekl tichým hlasem profesor barmanovi. Barman se podíval na hodinky, položil před ně dvě sklenice a celou lahev:
"Zaplatíte mi to zítra. Sice odcházím, ale věřím, že tu nic nekalého neprovedete," upravil si motýlek, zamknul kasu a odešel od místa za barem.
Dr. Fred kráčel po stezce kolem ubytovny. Barman šel o několik desítek metrů před ním. Dr. Fred si ho zprvu nevšímal, ale i po deseti minutách cesty, byl barman stále před ním a nejen to. Ve chvíli, kdy se Fred díval na barmana, pozorovaný se otočil a jejich pohledy se setkaly. Barman, vypadající velmi klidný a vyrovnaný, počkal na cestě na podezřívavého doktora, který nechtěl, aby to vypadalo, že barmana pronásleduje, neboť tomu ani tak nebylo:
"Mám schůzku v jedenáct," začal barman, "vy jste o schůzce taky mluvil, v kolik že ji máte?"
"V jedenáct," odvětil Dr. Fred.
"A že jdete tak za mnou, kde ji máte?"
"V Nové Lesné, snad ji nemáte také tam?"
"Představte si, mám. Nesetkáme se my dva, že ne?"
"Pochybuju."
"Mimochodem, jmenuji se Shiro a jsem tajný agent Globální Okultní Koalice."
"Em, co?" nechápal Fred, "já jsem Velekarcista Ion, těší mě," řekl doktor v domění, že jde o žert a podal barmanovi ruku.
"Já vím, že nejste, doktore Frede," a potřásl výzkumníkovi vřele rukou, "ale nelžu vám. Chcete ukázat průkaz?"
"No tak fajn."
"Prosím," vytáhnul barman z kapsy průkazku.
"Tak tohle je fakt divný," nevěřil svým očím Dr. Fred.
"Měl jsem vás špehovat, jestli se nebudete bavit o nějakých důležitých akcích Nadace, ale povídáte si o svých vlastních zájmech, které jdou většinou mimo Nadaci, takže si myslím, že špehování není potřeba. Měli mě strčit radši k Radě O5."
"Když to říkáte," usmál se Dr. Fred.
Brzy se jejich debata docela hezky rozproudila. Z lesa se ozývalo vytí. Byli to hrající si Xan a Steven.
"Ale teď ti řeknu něco vážného, Frede."
"Poslouchám."
"Víš, jak si Nadace převzala od nás barevné typy humanoidních anomálií?"
"Jo, a?"
"No, pracuju u GOC už dýl a nějak se mi podařilo si vypěstovat čich na takové typy. V té ubytovně… Cítím přítomnost něčeho takového. Ale nevím, jaký typ. To nerozeznám."
"Myslíš, že někdo z nás nebo třeba zaměstnanec hotelu to je?"
"To nevím, zápach zůstává i v době, kdy už se na místě anomálie nenachází, třeba o tom ten člověk ani neví nebo ublížit prostě nechce. Však to znáte."
"I tak se budu mít na pozoru."
"To by bylo chytré," zakončil agent a změnil téma konverzace, práv když procházeli kolem skupinky svělte modrých hub s klikatými čárami bílé barvy na kloboučku.
"Škoda, že tu je jen sprchový kout," řekl Kubík, když za ruku dovedl Dr. Pilla do koupelny, "tak teď oblečení."
Kubík si sundal své bílé tričko stejně jako odpoledne u potoka a zběžně jej odložil. Potom si rozepnul kraťasy, ale když si všiml, že na něj Pill beze slova hledí, přestal s jejich sundáváním a laskavě se Filipa zeptal: "Chtěl bys pomoct?"
Filip Pill se jen začervenal a krátce a nesměle kývl. Na víc se nezmohl. Kubík, z něhož vyzařoval jakýsi půvab, přistoupil k Filipovi blíž a uchopil jej za okraje jeho nyní již uschlého trička. Dr. Pill zvedl instinktivně ruce, ale místo, aby je nechal ve vzduchu, je položil Kubíkovi na ramena. Dívali by se sobě do očí dýl, kdyby se Kubík nerozhodl Modyho krátce políbit na rty a pak zašeptat: "Musíš je dát do vzduchu, víš?"
Dr. Pill uposlechl a tričko mu mohlo být konečně sundáno a odloženo na to Kubíkovo. Kubík pak pokračoval zase na sobě, tedy se sundáváním krátkých kalhot, a na Filipa se podíval, jakoby mu říkal, ať udělá totéž. Dr. Pill tento signál rozeznal, a tak s jemně se třesoucíma rukama od té spousty emočních podnětů sundal si též i své.
Stáli teď blízko a naproti sebe. Zbývalo jim spodní prádlo. Dr. Pill Kubíka překvapil, když jej objal a zabořil mu hlavu do ramene. Kubík dal jednu ruku kolem jeho pasu a druhou ho pohladil ve vlasech. Tak příjemný byl vzájemný dotyk jejich těl. Drželi se tak několik minut v tichosti. Kubík pak této chvíle využil, aby Filipovi opatrně sundal i trenýrky a pohladil jej po stehnu. Pillův dech se zrychlil, Kubík cítil jeho vzrušení.
"Filipe…" zašeptal Kubík jméno svého přítele, "můžeš mi je také sundat."
Na tato slova reagoval Pill se spožděním, ale přece jen snížil pomalinku ruce z Kubíkových zad k jeho spodkům značky Calvin Lucien, palci je zaháknul a snudal mu je. Kubík mu jedou rukou pomáhal. Filip se však poté ještě neoddaloval, ale položil své dlaně na Kubíkovy hýždě.
"Mmm… Filípku," Kubík položil jednu ruku na zadek Pillovi, pohladil jej a pak zmáčknul. Filip spokojeně zesílil sevření ve svých rukou, a takto setrvával, mezitímco ho Kubík hladil.
Oba byli velmi vzrušení. Když se pak jeden druhého pustil, jejich penisy se stále dotýkaly. Kubík chytil znovu svého milého za ruku a jako předtím přes dveře do koupelny, jej vedl do sprchového koutu.
Dr. Cheems seděl u stolu v ubytovně Prehľad a pil svůj teplý čajíček. Chodbami se ozývalo vzdychání, pružení postelí a tiché sladké lichocení. Z lesa se ozývalo vytí.
"Tohle je fajn," řekl Cheems a napil se čaje.
Dr. Ike zavřel složku dokumentů a opřel se do své kancelářské židle. Zavřel oči.
"Dneska v noci má být v Tatrách bouřka. Vůbec jim nezávidím," řekl si v duchu a usmál se, "co říkáš, Múzo?"
Před Utym stál mladý muž s dlouhými rezavými vlasy s výškou téměř dosahující k té Uriášově. Neměl na sobě obyčejné oblečení, ale bílou róbu jako měli antičtí učenci. Nejnápadnější na něm však byla jeho překrásná bělostná křídla. Díval se na Ikeho oddaně.
Uriáš Ike otevřel oči, pohlédl na Múzu a s otevřenou náručí jej pozval k sobě.
Múza udělal pár kroků, byl bosý a kráčel neslyšně. Uvelebil se v Utyho náruči a ruce mu dal kolem krku. Sladce se políbili.
"Bouřka?"
"Docela náhlá, nemyslíš, doktore?"
Je obecně známo, že počasí v horách je jako počasí v Anglii; nevyzpytatelné. A potíž je v tom, že narozdíl od Britských ostrovů se nestřídá jen pršení a nepršení, ale zde, v Tatrách, jde o víc než to. Může udeřít vítr, začít padat sníh, být nesnesitelně chladno, vlhko, a taky může začít bouřka.
"Nová Lesná už není dale-" začal agent, ale Dr. Fred ho neslyšel, kvůli silnému úderu blesku, jehož hrom ještě stále rezonoval mezi vrcholy hor.
Dál už nemluvili. Jednak jim bylo jasné, že by se neslyšeli, a jednak měli až moc naspěch do vesnice a byli příliš zaměstnáni soustředěním se na cestu a neupadnutí.
Jejich běh zmírnil až v samotné vísce. Všiml si jich domorodý chlupatý obyvatel, který v nedaleké popelnici pátral čumákem po nějaké dobrotě. Takové počasí bylo i pro medvěda pod psa, a tak nechal dva na kost promáčené muže jen proběhnout kolem.
Pánové se zastavili až u vchodu jednoho z dřevěných domů. Kdyby nebyla tma, viděli by jeho pěkné červené barvy a jistě by se pokochali i vydařeným vyřezáváním kolem oken dveří a na sloupech. Oba chtěli ve stejnou chvíli zazvonit na zvonek, ale těsně předtím, než to udělali, zastavili se, a chvíli na sebe v hukotu deště, ostrých záblesků a hrozivých hromů zírali.
Důvod, proč chtěli udělat oba zároveň tu samou činnost, nespočíval v tom, že by byli Soul Mates, což nebylo vyloučeno, avšak v tom, kam měli oba namířeno:
"Jop, teď už nepochybuji o tom, že se setkáme na tom samém místě," pravil naprosto vlhký Fred.
"Je to opravdu divné, dostal jsi dopis?" zeptal se Shiro.
"Ano," potvrdil doktor Fred a zašmátral v kapse mikiny, "tady," a podal Agentovi zmáčený list.
Agent Shiro ho bez váhání uchopil do rukou a podíval se na něj. I přes chabé žlutavé osvětlení lampy a zmáčenost papíru, poznal podobu tohoto dopisu a vysvětlil Dr. Fredovi, že dopis, který dostal byl téměř stejný.
"Co jiného bychom dělali?"
"Jo, Shiro. Jdem dovnitř," a chystali se zazvonit. Ale zase se zastavili, neboť si uvědomili, že dveře jsou otevřené. Nahlédli by do temnoty a ona by nahlédla do nich, jenomže za dveřmi tma nebyla. Spíš šero. Přesněji byl interiér osvícen…
"Růžovými svíčkami?" položil takovou podivnou zvolací otázku Dr. Fred a Agent Shiro se mlčky divil, proč jeho nový kamarád použil místo prvního sedmý pád.
"Ale proč?" nevěděl Shiro.
"Proč se mi zdá, jakoby vedly po schodech nahoru?" ptal se Fred.
Shiro najednou změnil výraz ve tváři a podíval se na doktora s tichým nadšením:
"Tohle mě baví."
"V-vážně?" divil se Fred.
"Ano," kývl Shiro, "nějak to ve mě probudilo takovou… Chuť poznávat. Pojď nahoru," chytil impulzivně Agent Shiro doktora Freda za ruku a vedl ho po schodoch.
Za jedněmi z dveří se svítilo. Agent trval na tom, aby postupovali dle naučených procedur pro vniknutí do budovy s potenciálním nepřítelem, jak se naučil u GOC, ale doktor tento návrh zavrhnul s tím, že takový postup on nezná a že jsou moc mokří na to, aby něco zkoušeli. Agent byl tímto trochu přiotrávený, ale dal doktorovi za pravdu, a tak jen rychle otevřely tyto dveře se světlem a vklouzli dovnitř.
"Dobrej pozdní večír, pánové" pozdravil je muž sedící naproti dveří v zeleném křesle. Měl na sobě oranžové sako, červenou kravatu, hnědé kalhoty, naleštěné boty stejné barvy a bílou košili. Zrzavé vlasy měl úhledně učesané a na jeho obličeji se zračil úsměv značící vyrovnanost, autoritu a nemalou dávku úchylnosti.
Jitřní sluneční paprsky protrhly tmavou nebeskou modř a odhrnovaly závěsy tmy, za jejichž skrýší se odehrály všemožné sexuální hrátky výletníků. Na zasychajících kapkách bělostného semena se třpytilo světlo dne. Byl by to krásný teplý den, kdyby se však neodehrála jedna příhoda, která změnila předpokládané dějství příběhu.
Dr. Cheems ležel na gauči u stolu v ubytovně Prehľad a podřimoval. Svůj čajíček už měl dávno vypitý. Nechtělo se mu v noci vracet do svého pokoje, neboť by musel projít kolem pokojů svých nadržených spoluzájezdníků a šance, že by ho někdo z nich začal harašit nebo ho dokonce donutil se připojit a mít trojku, se mu hnusila. Z jeho podřimování ho však vyrušily nesexuální zvuky:
"Huh," ozvalo se překvapené vzdechnutí.
"Hhhh?!" ozvalo se další.
"Hhhaaa-???!!" začalo znít volné vykřiknutí a přidalo se k němu silnější, "aaAAAAAAAAA!!!!" Křik se zesiloval, načež byl slyšet běh po dřevěné podlaze překryté kobercem. Ze schodů přiběhl do společenské místnosti Profesor Henriksdal a hned za ním Dr. Atlas. Dveře do pokojů za nimi v chodbě, kterou právě běželi, se postupně pootevíraly, vykoukly z nich překvapené obličeje a průvod částečně nevyspaných výletníků se vydal za běžící dvojicí.
Dr. Cheems, Profesor žoži, Dr. Dinnský, Dr. Dickens, Agent Ammas, Kubík, Dr. Grando, Dr. Dobesh a Dr. Pill se nyní mohli pokochat tím, co Profesora Henriksdala a jeho o dost mladšího společníka tolik rozrušilo. Oběma se totiž v rozkroku houpala petláhev značky Rajec. Když Henriksdalovi a Atlasovi došel dech z toho křiku, nastalo na nějakou dobu velmi trapné ticho, které však naštěstí ukončil Dr. Dickens otázkou:
"To… jste si udělali sami?"
"Ne," profesor si byl naprosto jistý. Dr. Atlas nic neříkal (jako obvykle).
Potom bylo zase ticho, než položil další otázku: "Takže říkáš, že vám ty flašky nasadil někdo jiný?"
"Ano," odpověděl profesor rozhodně, "muselo to tak být. Já nejsem takový pitomec, abych si dobrovolně nasadil na své přirození petláhev na nepočítal s tím, že když mi penis stopoří, tak mi z něj nebude odtékat krev a láhev se zasekne. A kolega také není takový imbecil. Vždyť jsem jej měl tuto noc šanci poznat. Tedy… ehm."
Dr. Atlas přitakal kývnutím a jen se červenal. Musel se před ostatními v takové nepříjemné situaci opravdu stydět.
"Co budeme dělat?" ptal se Dr. Pill ustaraně.
"No grupáč asi dělat nebudeme… Jedině až pak," utrousil Dickens.
"Jen to ne," zašeptal své zoufalé přání Dr. Cheems.
Kubík se zeptal: "Nejspíše jste ještě nezkusili si je sundat, že ne?"
Po této otázce to profesor Henriksdal názorně před všemi se svou petláhví zkusil: "Teď už ano."
"Nejsme všichni," řekl chladně Dr. Dinnský. A Tenn žoži upřesnil: "Pravda! Chybí nám Xan a Choroš a Fred a barman."
"Jak se již ptal Filip; co budeme dělat?" zopakoval Kubík otázku svého přítele.
"Bude to chtít detektiva!"
"To je sice pěkné, agente, ale znáte nějakého?" ptal se profesor Henriksdal.
"Ale jistě! Je to nejlepší soukromý detektiv, jakého znám. Jeho schopnosti jsou skoro anomální. Jednu dobu jsme si mysleli, že jde o Zájmovou osobu Nikoho, ale nakonec jsme zjistili, že to tak není. Jsou jenom příbuzní… Myslím… Přes koleno. Má jméno podle Pokémona."
Obecenstvo zpozornělo, tento strohý popis osoby byl pro ně naprosto fascinující.
"Briene, pamatuješ si jeho telefonní číslo, že?" zeptal se svého partnera Dr. Dobesh.
"Ano. Jdu ho zavolat," a utíkal k telefonu na zdi. Opravdu zvláštní, že tu měli stále pevnou linku.
"Já vám do toho nechci kecat, ale nechtělo by to spíš lékaře kvůli těm zaseklým petláhvím?" položil racionální otázku Dr. Cheems, avšak byl odbyt svým kolegou Dickensem: "To počká."
Po štěrkové cestě přijela na ještě štěrkovější parkoviště šedooranžová Škoda Superb 640. Zadním kolem rozmašírovala pár modrých houbiček s bílou kosočtvercovou kresbou na kloboučku, a pak se zastavila na parkovacím místě. Dveře od auta se elegantně rozevřely. Nejdřív pravá noha, potom levá noha a nakonec hůl se dotkly země. Patřily nevysoké osobě v baloňáku. Pod nosem se jí vyjímal hustý knír a pod nimi tmavě rudé rty mezi než si nyní tento člověk vložil vapo a s typickým lupkavým zvukem potáhl: "Tak se na to podíváme," řekl muž, posadil si na hlavu buřinku, zakmnul klíčky auto a vydal se směrem ke dřevokamennému hotelu klikatou pěšinkou.
Jeho pozornost upoutal pár nahých mladých mužů s umělýma ušima a ocásky podřimující v objetí na rohoži před vstupními dveřmi do hotelu Prehľad. Muž v baloňáku se usmál pod vousy, zase si potáhl z
vapo cigarety a třikrát zaklepal na dveře.
Hosté hotelu čekali v tichosti a napjatosti na detektiva. Nikdo se po Brienově telefonátu neodvažoval promluvit, začít se líbat nebo mít sex. Ticho jen občas přerušilo zapraskání petlahve od firmy Rajec, když se snažili profesor Henriksdal nebo doktor Atlas pohodlněji usadit. A pak… ťuk ťuk ťuk!
Všichni zvedli oči a zaměřili se na dveře. Nikomu se však nechtělo vstávat z místa a tak Dickens zvolal: "Dále!"
Zpátky se ozvalo: "Dveře jsou zamčeny."
Čekající se podívali jeden na druhého, než se nakonec zvedl Dr. Pill: "Fajn, půjdu otevřít já."
"Půjdu s tebou!" oznámil Kubík a připojil se ke svému příteli ve krátké cestě ke dveřím. Když Dr. Pill dveře odemknul a otevřel, spatřil před sebou stát neobvykle, ale přesto velmi elegantně oblečeného člověka nevelkého vzrůstu, který probodával oba oteviratele dveří hřejivým, ale přesto ostrým a chytrým pohledem. U jeho nohou seděli Xan a Choroš. Muž držel v jedné ruce hůl s kovovou rukojetí ve tvaru pokébalu a druhou hladil Dr. Choroše ve vlasech. Oba vlčí kamarádi vypadali spokojeně. Elegán na chvíli přestal s hlazením, aby mohl rukou potřást Dr. Pillovi: "Jsem detektiv Raichu a právě se mi podařilo vyřešit jeden z vašich požadavků. Zde je polovina ztracených výletníků," a významně pohleděl na Xana a Stevena.
Dr. Cheems pozved obě své obočí: "Proč-" ale slova se mu zasekla v hrdle. Zkusil to znovu: "Vy jste si-" a pak se na to raději vykašlal: "Já se tomu raději divit nebudu."
"Kde jste se schovávali, vy naši kulišáci?" přistoupil Profesor žoži ke dvojici vlčích mladíků a začal se škrabkat za ušima.
"Nacházeli se přede dveřmi, když jsem přišel," promluvil detektiv, "byla jim v noci zima, tak se utíkali schovat do hotelu, avšak bylo zamknuto, a tak zůstali na rohoži před vstupem."
"Jak tohle všechno víte?" ptal se Dr. Grando.
"Vím toho více, než si myslíte. Právě nyní mi mé šedooranžové buňky mozkové vykreslují schéma této mimořádné události. Mám jistá tušení, avšak potřebuji si je ověřit za pomoci důkazů."
"Vidíte! Říkal jsem, že je skvělej," chlubil se Brien.
"Ještě než však začnu s vyšetřováním, musím se postarat o tyto dva nebožáky," ze své kapsy vytáhnul gumové rukavice, nasadil si je na ty bílé hedvábné, které měl již na sobě, a udělal několik kroků k Profesoru Henriksdalovi a doktoru Atlasovi sedících mlčíce na gauči vedle sebe, "nohy od sebe, pánové," rozkázal naprosto profesionálním tónem detektiv Raichu.
Muži poslechli. Detektiv uchopil svůdně obě jejich plastové pasti současně, a znalecky se usmál: "Trochu to štípne," a pak zpevnil úchop obou petláhví a ve vysoké rychlosti pootočil petlahvemi, přičemž tahal k sobě. Zvuk odšpuntování šampaňského a Hensriksdal i Atlas byli volní.
V tuto chvíli všichni přítomni povstali a začali tleskat. Xan a Steven vyli radostí. Detektiv Raichu pozvedl obě pedlahve nad hlavu jako ulovené trofeje a jemně se uklonil.
"Pane detektive, jste naprosto úžasný!" chválil Brien, na což odpověděl jeho partner Dr. Dbesh žárlivým pohledem, "jak jste se to naučil?"
"Roky zkušeností, pane agente," řekl detektiv, "a nyní, když jsme vyřešili tento problém, započnu nefalšované vyšetřování," osazenstvo po těchto slovech hledělo na Raichua s očekáváním v očích, "na co tak čekáte? Máte rozchod," a s těmi slovy se výletníci posbírali a vydali se po párech, pochopitelně, každý jiným směrem."
"Jak submisivní…" zašeptal detektiv.
Detektiv Raichu a Dr. Cheems kráčeli po černočervenooranžovém koberci s šestiúhelníkovou kresbou, míjeli pokoje, z nichž se jako i v noci ozývalo to vzdychání. Ale už nebylo tak intenzivní jako před několika hodinami; lidem, kteří vzdychali, kroužily v hlavě myšlenky jako můry okolo lampy, s neutuchající sadistickou vášní slepě narážející na skleněný povrch světla. Ztracený pár, petlahve na penisech, detektiv - to byl ten obtížný noční hmyz. Jejich teplý ráj v Tatrách byl ohrožen a oni si pozvali někoho, kdo svou přítomností teplo přímo vysával. Jako chodící mrazák, či jenom kus ledu. Bylo by však lepší detektiva přirovnat ke kusu studeného, ale dokonale opracovaného mramoru. Gentlemanstvím přímo zářil.
Ten chlad Cheemsovi nevadil, ba naopak byl rád, že se může v tomto tropickém podnebí, které panovalo v hotelu, mohl někde schladit. Konečně někdo jemu rovný. Respektive v to Čim doufal. Ale něco mu na detektivovi přišlo podezřelé, jen nedokázal zjistit, co. I tak poprosil detektiva Raichua, aby se s ním mohl zúčastnit investigace.
Minuli pokoj s otevřenými dveřmi, za nimiž Dr. Dickens držel Dr. Dinnského za jeho zrzavé vlasy. Dinnský měl v jedné ze svých děr na obličejové masce vsunuté Dickensovo péro, přičemž Dickens pravidelně pohyboval pánví a jeho tyč se posunovala dovnitř a ven. Dinnský se poslušně nechal.
K této situaci došlo asi takto: "Ah, hhah, Blaku… Hhhah, jes-tli- tak bhudeš pokračovat… hhha, tak už se ani, aaah, neposadím, na vlas-tní hh prdel." "Mhh… Jsi příliš vyčerpaný, Dicku?" "JO! HHAAAh… jo, to je.. to místoooo… Hhh… Ch-chci říííct, aaah, že bys to… Aaah, tak nedáal, kdyby… kdyby.. hhhh…" "Kdyby?" "Chho do tebe vrazil! Aaaahh už skoro… hh… Počkat.. …Proč přestáváš? Blaku?" "Přemýšlím…" "Nad čím, do háje? Nepřemýšlej a udělej mě! .. Hm. Teď mě něco napadlo… Hehehehehe. Doktůůůůrkuuu?" "Co tě napadlo?" "Co kdybychom si to vyměnili? … "No co se na mě tak díváš? To ti ho tam dolů ještě nikdo nevrazil? Ne? Ani jsi ho nikomu nekouřil? To musíme napravit, Blaku! Vytáhni ho. Fuh, tak. Výborně. Mám ti ho tam vrazit hned?" "Raději ne." "Hmm… Tak chceš nejdřív pusou? … Dobře. Klekej. Šikulka! Copak se tak červenáš? Řekni Á…"
"Pane detektive, po čem přesně tady pátráme?" ptal se nervózně Dr. Cheems. Byl nesvůj, jeho nevinné oči musely totiž na chvíli pohledět na tu teplou krásu Dickense a Blaka.
"Míříme na místo činu, komisaři. Na místo, kde byly těm nebohým mužům nasazeny lahve."
"Jo… To zní jako logický postup."
"Přesně, jak jsem si myslel," řekl detektiv a vydechl kouř, "podívejte se, Cheemsi," a holí ukázal na dokořán otevřené okno, "věřím, že když se z okna podíváte, zjistíte zajímavou skutečnost."
Dr. Cheems opatrně přistoupil k oknu. Záclonami pohyboval horský větřík, který si začal hladit i Čimův obličej. Opravdu hezká scenérie lesa s vrcholky hor. Mraky na obloze očividně pořádaly závody a na zemi před hotelem se zelenala tráva. Země však byla hodně vzdálená. Pět metrů pod oknem. A stěna byla příkrá bez žádných záchytných míst. "Detektive Raichu, je dost vysoko, viník potřeboval by žebřík. Nepůjdete se podívat?"
"Máte naprostou pravdu, komisaři. A ne, nepůjdu, já vím, jak to vypadá."
"Jak?"
"Dlouholeté zkušenosti, komisaři."
"Takže, pánové, máme piškotky. Když správně odpovíte na můj dotaz, každý dostanete jeden. Komisaři, ukažte jim, prosím, naše zásoby."
Dr. Cheems zatřepal před zvědavými čumáčky doktora Choroše a profesora Lyppiatta balením Tradičních Piškotů od Opavia. Modročervený obal se lesknul v jejich psovitých nadšených očkách. "Prostě nám řekněte, jestli jste dneska v noci nad ránem neviděli někoho sus, a budem ok."
"Když Xan Lyppiatt uslyšel to slovo na s. To podezřele krátké, milionkrát vyslovené slovo, spustil svůj monolog: "Sus, sus, sus, sus, sus, sus, sus, sus, sus, sus, sus, amogus, amogus, amogus AMOGUS, AMOGUS, AMOGUUUUUUUUUUUUUUUUU!!!" a začal výt. Nadšeně se k němu přidal i Choroš. Když spokojeně dovyli, dořekl Xan, "s" a pak ještě dodal: "Neviděli, pánové."
"Nooo, ve skutečnosti si vzpomínám na nějaké dvě osoby," poznamenal Dr. Choroš.
"Mhm," detektiv přikývnul, "za jaké to bylo příležitosti, doktore?"
"No, zrovna jsme došli ke vchodu, protože v lese bylo chladno. Měli docela naspěch a nesli žebřík."
"A zapomněl jsi také dodat, že nesli petláhev," upřesnil Choroše Lyppiatt. Choroš přikývnul."
"Jednu petláhev?" zeptal se Čim.
"Ano, jednu," potvrdil Xan, zkus jim říct, Stevene, jak se pohybovali."
"Jo, jo! Byli takoví… Kombinace robotí chůze, únavy a opilosti."
"Výborně, pánové, to dále se již ptát nemusíme, pojďte na stranu, Cheemsi," a Cheems šel, "mohu vám povědět, co už vím, pokud chcete."
"Hm, ne, díky. Já se nechám překvapit, až budete vědět až si budete se vším jistej."
"Dobře tedy, komisaři. Mám však ještě jeden požadavek. A to přímo na vás," usmál se pod vousy a podal doktoru Cheemsi pletený koš, který držel, zdá se, celou dobu za zády, kaýdopádně si toho koše doteď nikdo nevšiml, což bylo nejspíš díky detektivovým dlouholetým zkušenostem: "Chci, abyste si zašel na houby, a přinesl mi je. Všechny, které najdete."
"To bude hodně velké množství smaženice."
"Buďte si zcela jist, komisaři, z těch hub, které přinesete, si smaženici chtít dělat opravdu nebudete."
"Teď už mi to vážně přijde divný, pane detektive. Vždyť to jsou ty houby, co nám dali v nadační kantýně. Nadace má s houbama fakt problém."
"Je to tak, komisaři, je to tak," mumlal detektiv Raichu, jak si pečlivě prohlížel Čimův úlovek, "V této oblasti se vyskytuje všech devět barevných typů. Vražedná kombinace." řekl, když si doprohlížel všechny plodnice, "svolejte všechny sem do vestibulu hotelu, je nejvyšší čas začít s řešením případu."
Kukačky na zdi odbily poledne, když se všichni účastnění, kromě pohřešovaných, nacházeli na svých místech. Seděli pochopitelně po párech. Kubík a Filip Pill zaujali místo v křesle, Dickens a Blake si sedli na první polovinu sedačky a Dr. Dobesh a Agent D'Ammas na druhou. Profesor Henriksdal a Dr. Atlas seděli civilizovaně na židlích v bezprostřední blízkosti vedle sebe a jako kontrast oproti těmto dvěma seděli na koberci naši dva vlci Xan a Steven, úplně nazí kromě vlčích ozdob a deky, kterou na ně hodili, aby je aspoň trochu zakryli. Na jedné židli seděli zároveň profesor Tenn žoži a Dr. Grando. Sám s odstupem seděl Dr. Cheems a před ním Detektiv Raichu, který však stál, přestože se ve vestibulu hned u sedících nacházely ještě 4 další volné židle, které nechal on sám přistavit.
Detektiv Raichu se podíval na své kapesní hodinky, nadechl se z elektronické cigarety a hlasem sníženým kvůli vydechovanému kouři pronesl: "Je nejvyšší čas," a hodinky schoval do kapsy, "nuže, pánové. Jak víte, zavolali jste si mě, abych vyřešil záhadu čtyř zmizelých výletníků a dvou objevených petlahví. Tatry jsou poměrně nebezpečné místo, obzvláště pro české turisty. Dva ztracené jsem našel okamžitě po svém příjezdu, to byla hračka. Složitější však bylo rozlousknout případ těch zbylých dvou…"
Obecenstvo napjatě poslouchalo.
"…Ihned mi bylo jasné, že případ těchto… mužských chloub zaseklých v lahvi jako nějaké modýlky lodí musel přímo souviset se zmizením Dr. Freda a barmana," potáhl z cigarety, " přeci jen, obou těchto subjektů je stený sudý počet, tedy 2," a dvakrát si prstem poklepal na spánek na znamení bystrosti, "avšak čím hlouběji jsem v tomto prapodivném místě trávil čas, tím hlouběji se případ odekrýval a byl čím dál zapeklitější. Naštěstí mi ho tady pan Cheems pomohl vyřešit."
Cheems přikývnul na znamení díku, přiložil si ruku k srdci a řekl: "To byla maličkost."
Detektiv pokračoval dál: "Nejdříve si musíme uvědomit jednu podstatnou věc. Kolik jsme na začátku pohřešovali osob?"
"Čtyři?" zeptal se opatrně Dr. Dickens.
"Omyl!" vydechl detektiv voňavý kouř směrem k doktorovi Dickensovi. Zkusím se zeptat jinak: "Kdo by se ještě mohl zúčastnit tohoto výletu, a přesto odmítl?"
"Ike," oznámil stroze Dr. Dinnský.
"No, to je sice pravda, ale to nejsou všichni, které mám na mysli."
Dlouho se nikdo neozval, tak Raichu řešení prozradil: "Ve skutečnosti se pohřešuje sedm lidí," a ukázal počet na prstech jedné ruky, "profesor Lyppiatt, doktor Choroš, barman, Dr. Fred. Pátý je Dr. Bek."
Obecenstvo vykulilo oči, začalo hučet a pokyvovat.
"No jo, Beka jsem neviděl ani v Oblasti." vyslovil žoži.
"Přesně tak, je nejpohřešovanější ze všech pohřešovaných, ale přesto se tu nikdy neměl vyskytnout."
"Ale proč?" ptali se někteří přítomní, jakoby si přečetli záznam o SCP-5000.
"Abychom zodpověděli tuto otázku, musíme si nejdřív zodpověět tu, jež se týká tohoto místa samotného," detektiv dodal tomu poslednímu sovu děsivý tón, "Ihned, jakmile jsem přijel blíž k hotelu, mé šedé buňky mozkové zaznamenaly barevné záření. Podobný dvacátý třetí smysl mají už jen někteří agenti Globální Okultní Koalice. Mně však k probuzení tohoto užitečného smyslu stačily mé dlouhodobé zkušenosti, avšak zpět k věci; v celém tomto hotelu je přítomná aura typu zelená. Pro ty, co jsou barvohluší, je tu někde ohýbač reality. Má hypotéza se potvrdila, když jsem spatřil koberce zde se vyskytující, vždyť jsou jako vystřižené z Osvícení."
Zavřel oči, nadechl se kouře, vypustil jej nosem a pak oči otevřel a vysvětloval dál:
"Tento hotel byl přímo navržen pro vás, abyste vy," přičemž ukazoval teatrálně oběma rukama na všechny kolem kromě Dr. Cheemse, protože ten se nacházel za detektivem, "přijeli, zabydleli jste se, zvykli si na sebe, a pak smilnili do roztrhání těla. A toto je další důkaz k tomu, komisaři, podejte mi košík."
Dr. Cheems uposlechl a rekvizitu podal. Detektiv sáhnul pod ubrousek, který překrýval obsah košíku a vytáhnul světle modrou houbičku se zubatou bílou kresbou na kloboučku: "Pohleďte! Amanita yarichia! Jde o druh muchomůrky rostoucí v pouze Japonsku. Dnes je již vzácná, avšak její semínka se dají stále získat na černém trhu. Není jedovatá v pravém slova smyslu, přestože obsahuje neurotoxin. Ten se může dostat do těla pouhým vdechnutím spór, což se vám všem přítomným stalo. Příznaky otravy jsou únava, zvýšená hmatová citlivost, obtížnost zadržení dechu a hlavně submisivnost a homosexuální chování. Jed působí pouze na mužské obyvatelstvo. A bohužel, nebo bohudík, na zájména nehledí. Kdo má tady mobilní telefon?"
"Um, já," ozval se nesměle Pill.
"Výborně. Byl byste tak laskav a zavolal panu doktoru Ikemu?"
Zazvonil telefon.
Jak příšerně ten cinkavý zvuk rozrušil doktora Ikea: "Já věděl, že jsem si neměl pořizovat ten starej černej se sluchátkem," zašeptal a smutně se podíval do Múzových očích, kterému do chvíle, než byl vyrušen, hladil vlasy. Múza jeho rozhořčení plně chápal. S větou, která se mu v hlavě zjevila 'někdo vždycky zvedne telefon', se Ike natáhnul pro sluchátko telefonu: "Haló?"
"Dobrý den, tady detektiv Raichu a vyšetřuji případ, který se udál dnešní noci v Tatrách. Je tam pan doktor Ike?"
Doktora orosil pot. Ať to nejsou psi, ať to, prosím, nejsou psi, modlil ze ze zoufalství v duchu. "Umm, ano, mluvíte s doktorem Ikem. Co si přejete?"
"Kvůli vyšetřování bych potřeboval vědět, jakého pohlaví je Múza."
"Tak zaprvé; jak víte o Múze?"
"Dlouholeté zkušenosti, doktore, nebojte… A navíc… Nepřijde vám, že o Múze ví dost lidí ve vaší Oblasti?"
"Hmm, fajn. A zadruhé, Múza je samozřejmě hol- No tak počkat."
Dr. Pill na detektivův příkaz zesílil hlasitost telefonu, aby bylo dobře slyšet.
Detektiv Raichu do Pillova telefonu ležícího na stole s probíhajícím telefonátem řekl: "Neobávejte se, není to nic vážného, doktore. Pouze jste před včerejškem požil silnou dávku muchomůrek Amanita yarichia z nadační kantýny. Do několika dnů budete zase všichni normální," To poslední slovo se nesetkalo s přílišným úspěchem u obecenstva, "teda… až na některé," a neskrývaně pohlédl na Kubíka a Pilla.
"…Nemáte vůbec zač," ukončil hovor Raichu, "takže, teď, když víme, že toto místo bylo stvořeno jako ráj pro pozemské neřesti. Ale existuje ještě jedna věc potřebná znát. Zkuste mi říct, kde jsme?"
"V Maďarsku," řekl žoži.
"V severním," dodal Dr. Pill.
"Ale no tak, tady není čas na legraci."
"Na Slovensku," řekl stručně Dinnský.
"Ano… to je-"
"V Evropě," přidal Dr. Choroš.
"Vidím, že takhle se nikam nedostaneme," zvednul detektiv hlas, "zkusím se tedy zeptat, kde nejsme."
"Doma," odpověděl Kubík.
"V Česku," ozvalo se od Dicka.
"V Americe?" nebyl si Dr. Grando jistý.
"Zkuste říct, kde v Americe nejsme," povzbudil ho detektiv.
Dr. Grando však nemohl na nic moc přijít, a tak si tipnul Dr. Dobesh: "Na Aljašce nejsme."
"Ani v Texasu," pravil Agent Ammas.
"Ano, ano, a teď trochu více na východ."
"V Alabamě?" řekl jemným hlasem Atlas.
"Výborně, doktore. Ano, nejsme v Alabamě. Jaká je souvislost, chtěli byste se zeptat?" lidé přikývli, "stát Alabama je znám pro své zákony týkající se vztahů s příbuznými. Kdybychom byli v Alabamě, jedna z pohřešovaných osob by zde přítomná byla, ale není. Tou osobou…" detektiv se na mment odmlčel, aby zdramatizoval svůj přednes, "je doktor Vítězslav Bek."
Výletníci po sobě ohlíželi tázavými pohledy. I přes jejich oslabené přemýšlecí schopnosti jim došlo, že tu musí být v tom případě někdo, kdo je s Dr. Bekem příbuzný… Ale kdo to je?
Najednou se otevřely dveře do hotelu. "První právě dorazil," řekl si pro sebe detektiv.
Ve vstupních dveřích stál zrzavý muž. Kdybyste ho viděli, oslnila by vás aura intelektu spojeného s jistotou, autoritou a perverzitou. Jakoby přišel ďábel sám. Měl zelenou kravatu, oranžové sako, černé kalhoty, naleštěné hnědé střevíce a bílou košili. Sluneční brýle mu kryly oči. Zlatá naušnice v právém uchu působila ajo poměrně opuštěný ozdobný prvek, ale jen do té doby, než záhadný muž promluvil a neukázal jazyk, v němž měl zlatý piercing: "Jak sa máte, pánové?"
Tento muž nebyl však sám, ale měl doprovod. Po boku měl dva muže, oba byli napůl nazí. Dlouhé černé silonky upevněné koženými černými podvazky na velmi vyzývavých slipech s bílým páskem táhnoucím se přes střed rozkroku. Na hrudi měli přivázané ozdobné popruhy, a na rukou bílé jemné rukavice až nad lokty. Na svých hlavách měly posazené čelenky s králičíma ouškama a kolem krku bílé obojky s černými provazy vedoucí do rukou ďábelského cizince. Tito dva králíčci byli Dr. Fred a barman. Oba se tvářili nepřítomně a mlčeli.
Ten muž cenil své zuby bílé jako perličky, ale jakmile si přepočítal hosty hotelu přítomné v hotelu, úsměv ho opustil. Opáčil se na stojícího detektiva: "Tož počkat, s tebú sem nepočítal. Kdo seš?"
Detektiv se nenechal v žádném případě vyvést z míry a nahlas se představil: "Já jsem detektiv Raichu. A vy jste Dr. Tilki," představil i nově příchozího.
"Hmmm… Aj detektiv sa može hodit. Ale… jaktože nešukáte?"
"Posaďte se doktore," nabídnul Tilkimu detektiv židli, "všechno se dozvíte."
Dr. Tilki se mračil, ale radši se posadil a čekal, co bude dál. Svůj doprovod nechal stát každého z jedné strany. Králíci se kymácivě robotickou chůzí postavili vedle něj a pak znehybněli jako sochy.
"Ty máš ale drip, Frede," pochválil ironicky Dr. Cheems svého kolegu. Ten však nepohnul ani brvou.
"Profesore žoži," oslovil detektiv jednoho z přísedících.
"Ehm, co?"
"Byl byste tak hodný a stáhnul si kalhoty? I spodky prosím."
"Ha, uš sem se bál, že seš ňákej kazišuk." Tato narážka byla adresována Dr. Tilkim panu detektivovi.
"Když jinak nedáte, pane detektive…" podvolil se profesor, ale do svého sdělení přidal podtén značící chuť na sexuální hrátky, "Granko? Uhneš mi prosímtě?"
Dr. Grando poslušně sesednul ze svého partnera a žoži se postavil. Už když si stáhnul kalhoty, byla patrná jeho anakonda, kterou měl však ještě z části podsunutou mezi nohama, ale pak se mírně rozkročil a jeho kláda se začala pořádně rýsovat. Napínala látku trenýrek, jakoby se mermomocí snažila dostat se na svobodu. žoži zaháknul své palce za okraje spodků a pomalu je sunul dolů. Ústa účastníků vyšetřování se rozevírala přímo úměrně s tím, jak se profesorův had sunul ven. Někdo záviděl, někdo toužil, někdo si chtěl šáhnout, jiný zase potěžkat, někdo by si radši zakryl oči, aby to neviděl, ale jakmile byl had celý venku, párkrát se zakymácel a způsobil hlasitý obdiv u všech pozorovatelů. Tedy kromě detektiva Raichua, který měl, zdá se, tolik dlouholetých zkušeností, že ho nerozházel ani půlmetrový penis.
"Motiv zločince je pro vyšetřování velmi důležitý. Dá se tvrdit, že je jeho základem. Toto," ukázal detektiv na žožiho masivní péro, "je ten motiv. Pane profesore žoži, pamatujete si ještě na váš pobyt v gay baru dne 24. května tohto roku?"
"Jo, pamatuju, na ten večer se nedá zapomenout…"
"To opravdu nedá, pane profesore, to opravdu ne. Ale pokračujte."
"Smím vás na chvilku přerušit, pane detektive?" ptal se zvídavě Dr. Choroš.
"Jistě, můžete."
"Jak víte, že tam žoži byl? Zase dlouholeté zkošenosti?"
"Ano, to také, doktore, ale vím to hlavně proto, neboť jsem tam byl též, avšak zpět k panu Tennovi."
"Co chcete vědět?" řekl žoži.
"Povyprávějte nám, s kým jste se tam seznámil a s kým jste tam vykonal pohlavní styk. Je to nutné pro vyřešení případu. Nebojte se podrobností."
Dr. Tilki hlasitě polknul.
24. května, 21:25:
Fialové, růžové a modré světla osvětlovaly interiér gay baru. Perfektně vyleštěný skleněný barový stůl by však ozářen bílým světlem, aby nezanikly barvy drinků, které byly za barem míchány, všechny by totiž vypadaly jako lean. Poměrně pohledný barman právě leštil jednu z mnohých skleniček a z reproduktorů se ozývala Dlouhá noc od Heleny Vondráčkové. Na jedné z vysokých barových židlí s koženým potahem seděl žoži a pil zelenou. Zhruba v tu samou chvíli vstoupil do podniku u jistý zrzavý muž s rudou kravatou, oranžovým sakem, hnědými kalhotami a šedočernou košilí, se zelenou náušnicí a s úchylným úsměvem. Na nose měl roztomilé zlaté obroučky. Párkrát se porozhlédl po návštěvnících, než si všiml žožiho. Z nějakého záhadného důvodu, na který by nestačily detektivu Raichuovi ani jeho dlouholeté zkušenosti, mu žoži ze všech těch ostatních mužů padl do oka. A tak, nezván, nečekán, se Tilki posadil hned vedle žožiho. Bylo to v Praze, mimochodem. Tam je blaze.
"Dvakrát whisku," objednal si u barmana. Potom se jen tak pro radost na hladkém povrchu barové židle otočil o 360°, načež otočil hlavu na žožiho: "Ahojky, kocourku. Přišels sem kvůli nějakýmu temu dováděníčku?"
žoži přikývl: "Jo a taky kvůli chlastu."
"Skvělý, skvělý, to sa hodí. Viš?" a pokusil se o něco poetičtějšího "temná noc mě sem zanesla jak rozdováděnýho větra."
Mezitím položil barman před profesora žožiho a Dr. Tilkiho sklenice whiskey. žoži neotálel, dopil zelenou a vrhnul se na whiskey. Bylo mu jasné, že nic z toho nebude muset platit, a tak si nenechal příležitost k neplacenému pití ujít.
"A keho by sis tak představoval na dnešní noc?"
žoži si upil z whiskey: "Asi někoho zkušenějšího, ale jinak je mi to celkem jedno."
Aby Tilki nezaostával, upil si z whiskey také: "No to byzme mohli zařídit," a nápadně mrknul.
žoži se mírně zasmál: "No, ale doufám, že nejste nějaký ten zoufalec, co zkouší triky s milimetrovým pérem."
Tilki se ďábelsky usmál a ztišil hlas: "O to sa nemusíte vůbec bát," a roztáhl nohy od sebe směrem na profesora. Dnes večer měl na sobě obzvlášť uplé kalhoty, takže se mohl žoži pokohat obrysem jeho nádobíčka… I když… I takový papinový hrnec by se před Dr. Tilkim styděl. Dr. Tilki držel v zajetí uplých kalhot hroznýše královského, táhnul se mu až skoro ke koleni, a to byl ještě poměrně v ohebném stavu.
Profesor spokojeně přivřel oči: "Tak to by šlo…"
A doktor objednal u barmana dvakrát Bloody Mary.
24. května 23:12:
Dr. Tilki počítal s tím, že by si toho večera v baru ulovil nějakého kolouška, které ho by naplnil litry spermatu a kompletně mu zdecimoval prdel, ale rozhodně nepočítal s tím, že ten koloušek bude mít tak vysokou toleranci alkoholu, a tak když viděl, že profesor žoži do sebe klopil alkoholy jeden za druhým jen s podprůměrnými znaky opilosti, Dr. Tilki kupoval dál a dál. Jeho peněženka si trochu zaplakala, ale bylo to o dost méně, než plakala střízlivost, která byla toho večera svázána provazy na BDSM, brutálně zbitá, i když křičela opakovaně safe word, uspána silnou dávkou chloroformu, zabalená do sytě černého latexu, pak do plastového černého pytle, aby se neřeklo, hozená do borovicové rakve a zahrabána dva metry do hnoje.
Přesto se však nějakým způsobem podařilo doktoru Tilkimu dopravit profesora žožiho do zamluveného hotelového pokoje nedaleko od gay baru, ale spíš se podařilo žožimu dostat z Tilkiho informace o hotelu, a pak mu pomáhal. Když byl Tilki opilý, ztratil všechen ten záporný náboj ze své osobnosti. Byl krotký a přítulný, vtipkoval jako prvňáček, prozradil své napojení na Nadaci a všemu se strašně divil. Včetně svému tělo, konkrétně svému penisu:
"Ale… Tak- taký, heh, ho veeeeeeeelký pipíka sem no, viděl, hehe, na obráskách, hihi. Ale fakt sem neviděl ho," a škytnul.
"Ano, ano, to už jsi říkal, kámo," odpověděl mu žoži, když mu pomáhal se asi na potřetí strefit klíčem do klíčové dírky od dveří hotelového pokoje.
"Tááááák," potvrdil příslovcem vysloveným jako citoslovce Dr. Tilki, "táááááák ti ho tam zasunu, hihihihi. Johánkůůůůů?" a udělal psí oči, "můůůůžuuuuu? Pjosím, pjosím, pjosím… Pěkně pjosím."
"Ale jo, když ti to půjde…"
A tak stanuli za dveřmi. žoži raději převzal klíč od Tilkiho a zamčel dveře sám, aby nemuseli opakovat zdlouhavé procedury přede dveřmi. Jakmile to udělal, Tilki ho jemně chytil za ruku a opíraje se o stěny začal tahat do ložnice.
"Seš si jistej?" ptal se profesor, "Seš jakože dost mimo, kámo."
"Pš pšp šššš, špš, ž," pštil doktor profesora, "já ti něco řeknu; nejsém! Hehhehihi huhu," a pak pustil žožiho ruku a skočil do prostřed zdvojené postele, otočil se na záda a začal si nešikovně svlékat oblečení.
Přestože bylo žožimu Tilkoho docela líto, byl poměrně nadržený, a to asi i kvůli své podnapilosti. A tak mu pomohl s vyslékáním. Když už měl doktor na sobě jen košili a spodky s potiskem katusů u DJského pultu, z nichž do dáli trčel jeho obří dick, položil za žožimu za krk své ruce a přitulil se. Překvapivě byl schopen i přes svou totální opilost profesorovi jemně a svůdně vzdychnout do ucha. Bylo to opravdu povedené vzdychnutí. V žožim se rozpálila chuť využít tuto situaci, koneckonců v takovém stavu jeho protějšku by bylo jednoduché Tilkimu udělat téměř cokoli. A proto řekl:
"Hele, kámo, ty jsi úplně ztřískanej, takže bys nebyl schopný mě udělat, a tak udělám já tebe, souhlas?"
Dr. Tilki mlčel a jen rychle pětkrát zakýval hlavou.
A tak začali. Nejdřív se trochu líbali a potom, protože Tilki opravdu hodně žadonil, stáhnul mu žoži spodní prádlo s kaktusy, aby měl přistup k jeho spodní erotogenní zóně, slinami si trochu navlhčil ruce a začal jemně masírovat. Dr. Tilki začal vzdychat poměrně vysokým hlasem, který se stal o mnoho pronikavější, když mu do jeho úzkého otvoru strčil profesor svůj penis.
Abych to zkrátil, sex to byl docela krátký, zvláště proto, že Tilkimu stačilo k vyvrcholení jen dvacet přírazů. A ačkoli profesor svou práci na díle dokončil chválihodně, říkal si potom //Měl jsem ho nechat, aby se vyspal a vystřízlivěl.
Dr. Tilki nakonec usnul pokrytý svým vlastním semenem na dvojité posteli a profesor v nedalekém křesle. Ale objevil se určitý detail, kterého si však toho večera ani jeden nevšimnul; přestože bylo již po sexu, žožiho penis přestože nebyl stopořený, nezmenčil se, ba naopak narůstal. Dr. Tilki byl přesně pačný případ, jeho penis měknul a měknul a jeho mohutnost se vytrácela.
"A pak jste z místa činu utekl…" dokončil detektiv Raichu profesorovo vyprávění a sáhnul prosvé kapesní hodinky
"Ne úplně utekl, ale měl jsem obavy, že by na případ naběhla Nadace, aby se zkatalogizovalo to, že mám velký péro, to se mi prostě nechtělo."
Dr. Tilki seděl mlčky, ale velmi se červenal jedank studem a jednak vztekem, chystal se něco říct, ale v tom se detektiv ozval hlubokým hlasem, jak vydechoval kouř: "Tři, dva, jedna…"
"Dobrý den, přátelé!"
Ve dveřích stál se zrzavými vlasy. Měl brýle s bílými plastovými obroučkami, růžový bucket klobouček a zelený batůžek na zádech. Hnědé kraťasy a ohnivě zbarvená kytičkovaná košile dodávaly tomu mužíkovi vzezření turisty. A ponožky v sandálech potvrdily jeho české občanství. Z nějakého důvodu měl v obou kapsách u kraťasů srolované noviny. Nejzvláštnější bylo, že se extrémně podobal doktorovi Tilkimu.
"Dobrý den, doktore Tilki, byl jste již očekáván," uvítal nově příchozího detektiv.
"Vítej, nový člene, máš rád- ehm, pardon, síle zvyku," omluvil se profesor Lyppiatt. Ačkoli to na něm nebylo patrné, stejně jako ostatní byl překvapen, že vidí dva stejné lidi.
"Bratře, ty jsi zde také? To je milé překvapení," podíval se Dr. Tilki stojící ve dveřích na Dr. Tilkiho sedícího na židli.
"Posaďte se u nás. Komisaři, přisuňte panu doktorovi židli."
"Nechci vám kazit záměry, detektive, avšak jak je teď čtenářod sebe rozezná, když budou oba sedět na židli. To budou muset být v textu napsané jejich souřadnice?" zeptal se profesor Henriksdal.
"Protože zde nemohu použít kotvu reality, jinak by hrozilo zborcení stropu, raději vám sdělím jejich jména. Nemusíte se obávat," detektiv potáhnul z cigarety, "toto je Dr. William Tilki, nadační výzkumník matematických anomálií," ukázal na toho, který tam byl dřív, "a toto je Dr. Lillian Tilki, nadační výzkumník lingvistických anomálií," ukázal na toho, který přišel později, "jsou to jedovaječná dvojčata."
Bratři Tilkiovi se na sebe nervózně podívali, oba zajímalo, jaktože toho detektiv tolik ví, ještě totiž neslyšeli o jeho dlouholetých zkušenostech.
"A teď, když už jsme zde všichni. Můžu vám prozradit řešení tohoto případu.
Po noci strávené ve společnosti s profesorem žožim zjistil, že byl Dr. William Tilki oloupen o svou chloubu. Ne, nemusíte teď nic říkat, pane Williame, ušetřím vám práci. Přísahal si pomstu a tak nakoupil muchomůrky Amanita yarichia, nechal je spracovat nadační kantýnou v Oblasti 04CS a protože je mimo jiné ohýbač reality, vytvořil zde v těchto malebných maďarskýc, promiňte, slovenských horách hotel s nestabilní strukturou, kde omamné houby zasadil, a kam vás pozval. Co odpovíte, pane Williame Tilki?"
"Pche, co je špatnýho na tom mít harém, jako?"
"Špatného…" zašeptal Lillian správný tvar tohoto přídavného jména.
"Ach ano, harém… Důvod, proč tito dva doktoři pracují každý v úplně jiné Oblasti je jednak z důvodu jejich zaměření, ale také kvůli zášti, kterou k sobě chovají. Zjistil jsem to, když jsem si poté, co jste mi zavolali, ať mám přijet, pročetl psychologické záznamy Dr. Iceberga, pokud by vás to zajímalo. Přestože je jejich vztah negativní, oba si jsou vědomi toho, že rodina je na prvním místě, což bude ještě důležité později. Monsieur William chtěl spravit vztahy a smazat rozdíly. Jak jsme již zjistili, penis, který je nyní ve vlastnictví profesora žožiho, lze předávat, pohlavním stykem, pochopitelně. Konkrétněji, pokud by byl jeho současný vlastník při sexu, takříkajíc, dole, a ejakuloval by, přeneslo by se jeho vlastnictví na toho, který byl nahoře. Jestliže by by oba doktoři Tilkiovi měli současně sex s profesorem žožim, nejen, že by se chlouba přenesla na původního vlastníka, ale velkým penisem by byl obdařen i druhý bratr. Zamýšlel jste to tak?"
"Jo. Jaktože seš tak hrozně chytrej?"
"Dlouholeté zkušenosti, doktore."
"Jsi a chytrý…" zašeptal trochu víc nahlas Lillian. To už slyšela většina osazenstva a byla znepokojena tím hrozivým nádechem, který vložil do svého šepotu doktor.
"Doufal jste, že byste si tímto dárkem mohl u svého bratra polepšit. Koneckonců, jaký muž by nechtěl mít velký penis? Přihlaste se."
Atlas trochu pohnul rukou, ale jinak se nikdo nepřihlásil.
"Teď… Proč zde není Dr. Bek? Vy oba," ukázal detektiv na doktory Tilkiovi, "máte svého mladšího bratra velmi rádi. A jeho láska k němu vás spojovala. Vy, doktore Williame Tilki, by ste nesnesl vinu toho, že by byl váš nevinný sourozenec vystaven hromadné orgii v Tatrách. A tak jste ho poslal na trochu jiné místo…"
"Kam ho poslal?" vykřiknul otázku Agent Ammas.
"Na Slovinsko," odpověděl vážným hlasem Raichu.
Doktor Cheems se po tom slově trochu otřepal, femboyové, vyslovil v duchu.
"To však není jediný přestupek, který Dr. William Tilki spáchal."
"Zabil 5 dětí v restauraci u Frederika?" ozval se někdo.
"Nikoli. Stále jsme se totiž nedostali k vyřešení případu petlahví. Tito dva mladí muži," a rukou, v níž třímal umělou cigaretu, ukázal na Dr. Freda a tajného agenta, kteří nehybně stáli vedle Dr. Williama Tilkiho, "měli zůstat zhypnotizovanými sexuálními otroky permanentně, a jeden z nich se měl stát dárkem pro Lilliana. Ale ještě, než se tak mohlo stát, je musel William otestovat."
Kubík a Filip se k sobě přitulili ještě více, protože se jich zmocila úzkost z toho ďábelského plánu.
"Přikázal jim dnes v noci uvěznit penisy profesora Henriksdala a Dr. Atlase do petlahví značky Rajec. Věděl, že až by přišel, zjistil by, zda otroci odvedli svou práci, protože bez dlouholetých zkušeností je odstranění takto zaseklé petlahve bez újmy na zdraví nesmírně složité."
"Ale jak teď navrátíme Dr. Freda a pana barmana, neznám jeho jméno, do původního stavu?"
"Hypnotizéři používají pojistku, určité slovo, jež když vysloví, hypnotizovaný je zbaven tranzu. Jsem si naprosto jistý tím, že Dr. Tilki tento způsob použil. Chodili jsme totiž spolu na stejné kurzy?"
Dr. William Tilki byl zmatený "Cože? My?"
"Ano, ale v té době jsem byl v přestrojení, jsem taktéž mistrem převleků. A teď prosím, prozraďte, pane Williame, jaké je slovo, kterým lze tyto chlapce sovobodit. Nezapomínejte, že hotel je obklíčen ze všech stran agenty SCP Nadace i Globální Okultní Koalice."
Doktoru Williamovi však došla trpělivost: "Víš co kamošu? Já ti na to seru. Teďka sa zvednu a vypadnu vocáď a nezastaví mně ani archanděl Ramiel! Nikdy neprozradím, jaký je heslo, ty přechytralej hajzle! Poťte moji králičci, idem pryč."
Dr. Lilian Tilki byl velmi nadaný učenec jazykověd. Sloužil u Nadace jakožto odborník na memetické a kognitohazardní účinky anomálií, zvláště pak na ty, jež se týkaly mluvy. Šampaňské, po němž člověk rozmlouval plynně francouzsky, problém písmena pé, zdrobnělinky dělávajíčkující anomálička či báseň, s níž jste museli básnit, spadaly právě do jeho oboru. Proto nemohlo nikoho překvapit, jak se Dr. Lillian Tilki hněval svého bratra, který vyslovil nevysovitelné množstvá gramatických chyb ve svém dosti krátkém prohlášení.
"Zopakuj to ještě jednou, prosím, bratře."
"Co po mě chceš? Šecky moje plány sú v piči, můj gigačurák je navždycky ztracenej a ty mě tady řikáš, že mám zopakovat tu dlúhů větu?"
"Bylo to několik vět."
"Ne?"
"Williame, říkám to naposledy, řekni vyjadřuj se mluvnicky správně a nic se ti nestane."
"A co by se mě jako-"
Lillian se mírně rozkročil a ruce si nachystal vedle svých kapes. Pohyboval netrpělivě prsty. Mírně sklonil hlavu, aby se mohl na svého bratra podívat prostorem mezi svými brýlemi a kloboučkem.
Dr. William Tilki dobře věděl, co znamená tento postoj.
"Rudý právo…" zašeptal svá poslední slova William, "archivní kousky…"
Rychlým bojovým chvatem srazil Lillian Williama k zemi a začal jej brutálně bít srolovanými novinami a do toho řvát výjmenovaná slova po B. William křičel hůř, než jako kdyby ho brali na nože, neboť v tento slavný den jej jeho bratr sebral na srolované noviny.
"Jste si pořád jistý svým odchodem, doktore Williame?" zeptal se detektiv Raichu. Detektiv sice nemluvil hlasitě, avšak jeho hlas měl tak pronikavý tón, že ho všichni, včetně mlátiče a mláceného slyšeli.
William však neodpověděl.
"Co kdyby jste nám nyní prozradil, jaké je to slovo pro vypnutí hypnózy?
"NIKDY! AAAAAAAAA!"
"Být vámi, doktore, učinil bych tak, neboť se zdá, že váš bratr se chystá vám udělat podlitiny i na jiné části těla," Raichuovo pobavení bylo naprosto zřetelné. Dr. Tilki začal Dr. Tilkimu stahovat kalhoty.
"NEEEEEEEE!!!! AAAAAAA!!! ŘEKNU TO ŘEKNU TOOOOO!!!!! FEHALTEP!!! FEHALTEP!!! AAAAAAA!!!"
I přes ten kulervoucí křik slyšeli naši králíci to slovo. Uvolnil se jejich strnulý postoj i jejich výrazy v obličeji. Rozhlédli se kolem sebe:
"C-co se stalo?" ptal se barman.
"Nebyli jsme náhodou na cestě do vesnice? Proč jsme zase v hotelu?"
"Ale, doktore… Nevíte, proč cítím vibrace ve svém…?"
"Nemám ponětí, agente, ale cítím je taky."
"Fehaltep… Hmmm.. To je obráceně slovo petlahev, ale s gramatickou chybou, chytré…" zamyslel se nahlas detektiv.
Dr. Tilki ustal v mlácení, ale křičel o to víc: "FEHALTEP? BRATŘE WILLIAME, JDI SI LASKAVĚ ZOPAKOVAT LÁTKU ČTVRTÉ TŘÍDY ZÁKLADNÍ ŠKOLY!!!!!!" a mocně udeřil Williama po hýždích.
"Pane profesore," opáčil se detektiv na žožiho, by byste tak laskav a propustil z tranzu i Dr. Granda?"
"Dr. Grando je v tranzu?" ozval se zpod deky Choroš.
žoži návrh přijal: "Jo… to bych mohl," a lusknul prsty před Grandovým obličejem. Grando párkrát zamrkal a pak se zeptal žožiho: "Doháje, Tenne, natáhni si kalhoty! To tvoje péro vidím za tyhle dva dny už asi po padesátý! A proč ho máš tak dlouhý? Počkat… Na to jsem se už ptal, co? Proč jste mě nevzbudili dřív. Hej Tenne, mít s tebou sex by mi nevadilo, ale proč jsi mě takhle musel nechat až do teď?"
žoži pokrčil rameny: "Promiň, asi se mi líbilo, jak jsi poslušný."
"Hele?" zeptal se Brien, "pane barman? Neoslovil vás tady před chvíli Dr. Fred jako agenta?"
Agent Shiro si sundal králičí ouška a sklopil zrak, na tváři se mu zračil smířený výraz: "Tak se mi zdá, že jsem prozrazen."
"Děkuji, agente," začal detektiv, "že jste mi připomněl ještě mou další povinnost. Přestože hlavní proud vyšeotřování skončil a zlo bylo potrestáno," podíval se na Tilkiovi, "mnoho z vás má tajné identity."
V místnosti se rozprostilo šumění přerušované teď již unaveným křikem bitého.
"Tak například zde přítomný pan Cheems," upozornil detektiv na svého pomcníka při vyšetřování.
Pohledy většiny se na Čima obrátily.
"Dr. Cheems není žádný doktor, nýbrž mocný multinarrativní ohýbač reality SCP-CHEEMS. Je tak silný, že v jiné časové linii zachraňuje jednoho nevinného válečného zločince, před dvaceti třemi koaličními agenty. V té samé časové linii taktéž zničil Slovensko, jen tak mimochodem."
Obecenstvo oněmělo úžasem.
"No, tak teď už to víte," Cheems si nasadil bojovou helmu, "promiňte, už musím jít, čeká mě záchrana Dr. Beka na Slovinsku. Rád jsem vám pomohl, detektive. Ale trochu jsem podcenil vaše dlouholeté zkušenosti," a vydal se ke dveřím.
"Nikdy nepodceňujte dlouholeté zkušenosti, komisaři," řekl mu narozloučenou detektiv a gentlemansky mu zamával, "ale vraťmě se zpět k odhalování neodhaleného. Doufám, že tomuto výroku nepřipíšete druhý smysl. Každopádně jsem si před svou cestou procházel záznamy zaměstnanců a zjistil jsem velmi zajímavý fakt. Profesor Tenn žoži a Agent Brien D'Ammas byli přibližně před rokem přiřazeni k určité anomálii. Šlo konkrétně o SCP-113. Byli vystaveni jeho efektům. Vážení přítomní. Tito dva muži nejsou muži, nýbrž původně ženy."
Překvapivě nebylo obecenstvo vůbec překvapené.
"Hmmm… Očekával bych, že budete ohroměni tímto tajemstvím."
Dr. Dobesh situaci vysvětlil: "Kdepak, pane detektive. Jsme přece zaměstnanci SCP Nadace. Když se rozhlédnete kolem sebe, zjistíte, jak se anomálie proplétají organizací křížem krážem, i když slibuje, že je zadrží. Už dávno jsme si zvykli na neobvyklosti. A copak bych svou drahou polovičku opouštěl jen proto, že najednou změnila pohlaví? To ne, na to ji… ho… příliš miluji," a agenta D'Ammase políbil na rty.
Detektiv Raichu zavřel oči a trochu se zapřemýšel. Usmíval se pod vousy, byl rád, stejně jako ostatní, že t dobře dopadlo.
"No tak počkat!" vstoupil do krásné romantické chvíle vlk Xan, "detektive Raichu, říkal jste, že jste mistrem převleků, je to tak? Nebo bych měl spíše říct mistriní?"
"Ach, byla jsem prozrazena… Bravo, profesore Lyppiatte. Jste velmi bystrý muž."
"Já vím. A teď mě omluvte. Dokud ta droga nevyprchá, budu si hrát zde s mým kamarádem na psovité šelmy," a olízl Stevenovi nos.
A to byl konec výletu. Výzkumníci se sbalili, a vydali se směrem k autobusu.
Dr. Atlas se však ještě zdržel v hotelu, kde již zbývala jen Raichu.
"Umm… pane detektive, chtěl jsem vám poděkovat, že jste mě neprozradil. Bál jsem se, že byste to udělal, když jste začal odhalovat některá tajemství mých kolegů."
"Ale to nestojí za řeč, doktore. Některé věci se prostě neříkají. A také vám děkuji."
"Za co?"
"Že mě ještě stále oslovujete pane," usmála se Raichu, nasála kouř z vapa a pak vyfoukla tři kolečka dýmu.
Dr. Atlas procházel po chodbě Oblasti 04CS. Směřoval k jedné z vělkých nástěnek. Byly na ní připnuté různé věci od plakátů, inzerátů a memů. Třímal v ruce několikastránkový arch, který s šibalským úsměvem připnul přímo do prostřed nástěnky na jeden velký silný špendlík. Na úvodní stránce dokumentu stál nápis: Krásná teplá noc.
Ležíš na své nadační posteli a máš oči otevřené dokořán. Je noc, nadační oblast spí, jen pár zaměsnanců má dnes noční službu. Skláníse nad tebou temný stín, obrys muže. Vysoké tatry? homosexuální orgie? Detektiv s dlouholetými zkušenosti? O čem to ten chlap vůbec mluví?
POV: Máš spánkovou paralýzu s Dr. Chorošem.
