Krásná teplá noc
hodnocení: +9+x
blank.png

"Těšíš se na ten pobyt?"

Dr. Pill si přisedl k Dr. Chorošovi, jeho dlouholetému kamarádovi.

"Jaký pobyt?" zeptal se nechápavě Dr. Choroš, když zvedl pohled od svých těstovin s houbovou omáčkou na svého nejlepšího kamaráda.

"Přece do Tater na Slovensko!" přisedl si k Chorošovi.

"Joo, tohle. Heh, já zase zapomněl," a pokračoval ve svém obědvání.

"No, to jsi celý ty," zasmál se přátelsky Pill, "tedy?" pozvedl obočí a chopil se příboru.

"Ano, ano. Těším se hodně. A to nejen na hmyzí bohatství slovenských hor, ale i na hry," mrknul na Filipa Pilla jedním okem.

"Zase bereš karty?" zasmál se.

"Samozřejmě. To bych nebyl já, kdybych je nebral."

"A nebojíš se, že by lidi hrát nechtěli?"

"Proč si to myslíš? Vždycky se najdou aspoň čtyři a to stačí. A taky, kdybys měl čas jen ty…"

Dr. Pill však hleděl nyní na člověka, kterého tady v kantýně Oblasti 04CS ještě předtím nikdy neviděl. Jeho krásné vlasy barvy obilí se za ním rytmicky vlnily, když rychlým krokem procházel nesa si svůj oběd. Jejich pohledy se znenadání spojily a proběhla mezi nimi neviditelná jiskra.

Dr. Choroš udělal zvuk kachny, aby na sebe upozornil, a poté pokračoval: "Kdybys měl čas jen ty, tak bys mohl vzít kytaru, že bys mě na ni naučil něco. Klavír si na zádech sebou nepotáhnu."

Zaražený kamarád chvíli neodpovídal, ale potom našel znovu nit: "Um, jo, ano. To bych mohl. Kytara je skvělá na táboření v lesích."


"A co ty, Uriáši? Jedeš taky?"

Dr. Ike zavrtěl hlavou na dotaz Dr. Dickense a chystal se zvednout od stolu.

"Bude to zábava. Opravdu nechceš?" zkusil se zeptat Dr. Grando.

"Ne, do Maďarska opravdu nechci. Sice jsem to zvažoval, ale kvůli určité věci tam nejedu."

"Takže Dr. Lyppiatt jede také," pronesl chladně Dinnský.

Když Ike uslyšel to jméno na L, zježily se mu vousy odporem a hrůzou: "Nepřipomínej. Mi. To."

"Neudělal na tebe náhodou ten prank, když tu byl na návštěvě Profesor Crow?" ptal se Dickens.

Dr. Uriáš Ike otočil oči v sloup a zoufale vydechl: "Ano. Ti nováčci na přednášce jsou z toho dosud rozčarovaní, mně je z toho zle, dvacet trojka z toho má PTSD a slyšel jsem, že Crow z toho začal línat."

"Vždyť to byl jen-" nedořekl Grando.

"Vtip? VTIP? Ne. Nebyl. Prostě nejedu. Navíc už mám nějaké plány."

"Když teda jinak nedáš," odvětil Dickens. Tak si to teda užij tady."

Jen okamžik po Uriášově odchodu, vstal od stolu i Dr. Grando a Dr. Dinnský osaměl s Dr. Dickensem. Nikdo dlouho nic neříkal. Dr. Dinnský působil opravdu chladně a jeho vždy nasazená maska tomu opravdu nepomáhala. Dr. Dickens náhle prolomil mlčení poznámkou: "Víš, co by mě zajímalo, Blaku? Jestlipak ho máš studeného, když ti stojí."


Dr. Pill zakončil hovor s Dr. Chorošem malou otázkou:

"A Stevene? Nevíš, kdo to byl?"

"Kdo kdo byl?" nevěděl Choroš.

"No, ten chlápek, co kolem nás prošel. Ten s těma dlouhýma blond vlasama," gestikuloval Dr. Pill podvědomě.

Choroš se zapřemýšlel a pokoušel si takového člověka vybavit: "Kubík?"

"Nevím, jak se jmenoval."

"Jo, to byl Kuba."

"Kdo je to?" vyzvídal Pill.

"IT technik. Pracoval na nějakých těch nových zadržovacích procedurách na SCP, co jsou počítačový program, nebo je potřeba je zadržovat v počítači. Ale nevím jaký, nemám k nim přístup. Ani se o ně nezajímám."

"A to je jeho pravé jméno?"

Steven zavrtěl hlavou: "Nejsem si jistej, asi bych řekl, že ne. Je to jeho nadační přezdívka. Jako máme my. Ale nemá před tou přezdívkou titul a skládá se to jen z jednoho jména."

"Kubík…" vyslovil Pill nahlas. Když si uvědomil, že myšlenka na toto jméno mu nezůstala v tichosti v hlavě, začervenal se a pokusil se to zamaskovat doplněním věty, "j-jede s námi?"

Dr. Choroš přikývl. Většina lidí, co se v tento den před odjezdem nacházela v Oblasti-04 a měla prověrku tři až čtyři, jela opravdu do hor.


"Říkám ti, Frede, že ty houby byly nějak sus," řekl svému kolegovi výzkumník Cheems odcházeje od místa pro odložení táců.

"Nepovídej," odvětil jeho kolega stroze.

"Ale ano. Všiml sis toho jejich divnýho zbarvení a struktury?"

"Houby mívají podivnou strukturu a zbarvení, Čime."

"Ale tohle bylo jinačí. Tak krásně šedivý houby jsem fakt dlouho neviděl. A houbový omáčky už tady jídávám dýl, to ti povídám. Dycky ty houby v tom bývaly takové nevyrázné, ale teď…"

"Nejspíše použili jiné houby, než obvykle. Podivej, mně ani lidem, co tu už jedli před hodinou, z toho blbě není. Bude to v pohodě, Čime."

"Když myslíš, Frede… Ale pravidelný čtyřcípý bílý hvězdy na stříbrných hříbcích jsem teda nikdy v životě neviděl."


Parfém s vůní rozkvetlých sakur, rudá aromatická čajová svíčka, jahodové kondomy, lubrikant s čajovníkovým olejem a bílé krajkové spodní prádlo vyprané v aviváži s vůní růží s medvídkem na obalu byly uloženy na dno zavazadla. Dr. Dobesh a agent D'Ammas si balili kufry na výlet do Tater. Agent vzal s sebou mimo své běžné terénní vybavení na dovolenou i kytaru, neboť chtěl u možného táborového ohně zpříjemnit ještě více atmosféru. To samé napadlo i další, kteří tak udělali, jako Dickens a Pill.

Dobesh a D'Ammas spolu žili v jednom bytě již pět let. Za tu dobu jejich milostný a intimní vztah zesílil a dospěl. Byl jako vzrostlý zdravý strom v zahradě. Ale Dobesh začal toužit vedle toho i po něčem jiném. Po zenové zahradě, a tento výlet na sever Slovenska viděl jako skvělou příležitost k tomu zasadit první sazenice okrasných borovic, z nichž chtěl udělat bonsaie.


"Vy si z toho děláte srandu, ale jestli se ty hnědý podšálky zase poztrácej, tak si to budete pít z těch bílejch rozpálenejch kelímků. A to se fakt nedá."

Následující den vyjel od smluveného místa objednaný autobus s výletníky. Řidič právě domluvil svůj monolog o pravidlech v autobuse. Jak to tak bývá, kolektiv vědců se podobně jako v jiných společnostech moc nepromíchával, a tak se spolu bavili převážně ti, kteří se již dříve déle znali. Takoví lidé potom povětšinou seděli vedle sebe.

"Musím jít močit," oznámil Cheemsovi Profesor žoži, aby mu uvolnil cestu u okýnka, když autobus zastavil na přestávku u benzinové stanice. Dr. Cheems samozřejmě svého kamaráda uvolnil. Ten žoži nebyl pochopitelně jediný, kdo chtěl jít ven. Zvedla se dobrá polovina autobusu, někteří však jen proto, aby se protáhli.

Když několik lidí přišlo k toaletám u benzinky, nebylo jim úplně do zpěvu, neboť na dvěřích záchodů bylo napsáno "mimo provoz".

"A co teď?" zeptal se Dr. Dickens.

"Jsme přece všichni muži, můžeme jít třeba za keř," navrhnul Grando, a jak řekl, tak všichni udělali. Byl tu však malý problém. Keř tu byl, ale jen jeden. A protože byla přestávka krátká a mnoho z nich si chtělo ještě na benzinku do obchodu skočit pro nějakou laskominu, svolili všichni se slovy "přece se nemusíme stydět", že budou vykonávat potřebu pospolu.

Keř měl bohaté větvoví, takže se by se nedalo říct, že by někdo něco viděl, tedy až na hlemýždě, který se pod keřem plazil, žlutou houbu s bílými vodorovnými pásky, kdyby měla oči, a na Dr. Granda, který stál vedle Profesora žožiho.

Grando se začal až nepřirozeně červenat a kvůli jistým okolnostem byl nucen potřebu předčasně ukončit. Ten žoži nebyl nadprůměr. Ten žoži byl světový rekord, co se týkalo délky i šířky. Dr. Grando nechtěl v tu chvíli vědět, jak je možné, že se Ten žoži nepožahá o kopřivy, ani jak to vypadá, když si zapíná kalhoty. Grando odešel svižným krokem do autobusu a posadil se na své tiché místo vedle Dr. Atlase.

Za zvuku rozjíždějícího se autobusu a Blakova srkání kefíru brčkem si Dr. Dobesh uvědomil, jak dusný vzduch je v autobuse. Natáhnul se, aby otevřel okýnko s nálepkou růžové houby s bílými pěticípými hvězdičkami, kterou tam nejspíš někdo před nimi nalepil. Konec konců, tohle nebyl nadační autobus.


"Chci spát u okna," pravil Dickens, když jako první vešel do svého pokoje na ubytovnu, kterou sdílel s Dr. Dinnským.

"Dobře," odvětil Dinnský a sedl si na druhou polovinu postele, která na něj zbyla.

"Takže se budeme spolu teplit na manželský posteli!" jásal Dr. Dickens, "snad v tobě probudím toho skrytého tygra. Rawr."

"Postel je široká dost," poznamenal Blake.

"No tak dobře, no. A tobě jako nevadí, že mi bude smutno a zima na té jedné velikánské polovině postele?"

"Máme hřejivé přikrývky," řekl stručně starší výzkumník.

"A Blaku?" oslovil nakonec Dickens Doktora, "skoro nic neříkáš. Jak moc jsi vlastně při sexu tichej?"


Byla sice dražší, ale za to dobrá. Vanilková točená zmrzlina vychutnávaná na zahrádce jedné z níže položených ubytoven s malebným výhledem na horský lesní porost a jakési pleso, jichž je v Tatrách přirozeně velké množství. Dr. Pill a Dr. Choroš seděli u malého stolku a lízali zmrzlinu. Sice nemluvili, ale vůbec to, že si na takovém krásném místě vychutnávali výtečnou ledovou dobrotu vynahradilo jakoukoli konverzaci.

"Achjo, jsem to ale nešika, velice se omlouvám."

Ale Pill byl z Kubíkovi přítomnosti tak hotový, že mu v tu chvíli ani nezáleželo na studeném pocitu na trupu ani na zašpiněném tričku s Pánem času. Dr. Pill se červenal a hleděl na Kubíka, jak se snažil nejdřív prstem, potom kapesníkem aspoň zběžně očistit vyjeveného doktora.

Kubík se totiž také rozhodl si koupit zmrzlinu na tom samém místě jako Choroš a Pill, však náhoda tomu chtěla, že když procházel těsně vedle dvou dříve zmíněných výzkumníků, zakopnul o skupinku fialových hub s bílou kresbou připomínající kapky a většinu své právě koupené zmrzliny vyklopil na chudáka Pilla.

Kubík si olíznul v rychlosti prsty od té rozteklé delikátní vanilkové zmrzliny a chytil Pilla za ruku se slovy: "Pojďte, očistím vám to nějak," a už jej táhnul někam dál za rožek, od stolu a od Dr. Choroše, kterému ukáplo trochu zmrzliny na dřevěný stolek, když se na tu podivnou scénku díval.


"Doufám, že nebude lepit," pravil Kubík podávaje Dr. Pillovi tričko právě umyté v horské bystřině.

Dr. Pill je ochotně a beze slova přijal. Stále se velice červenal a od pádu vanilkové zmrzliny na tělo nepromluvil. Byl z toho všeho tak rozrušený, že si to mokré tričko začal hned oblékat, takže nebylo překvapující, když poté dodal: "S-studí."

A v tu chvíli se Kubíka znovu zmocnila chuť pomáhat: "Tady," řekl, když si sundal své bílé tričko, "vemte si moje."

Kubík byl krásný mladý vysportovaný muž. Kdybyste ho viděli, řekli byste, že to musí být nějaký mladý terénní agent, nikoli IT technik. Jeho okouzlující vzhled těla zkombinovaný s jeho dlouhými vlasy, s jejichž barvou si hrálo horské slunce, a s jeho krásnýma modrýma očima, působil na Dr. Pilla jako setkání s andělem.

Podával výzkumníkovi Pillovi tričko. Bylo to jako sen. Dojatý Filip se neubránil vyslovení své jediné myšlenky, kterou vyslovil hlasem člověka, kterému hořelo srdce láskou na první pohled: "Jsi nádherný."

"Jsem Kubík. Těší mě," zachoval technik vtipný ale klidný tón konverzace, "a jak se jmenuješ ty, kolego? Myslím, že si můžeme tykat," a vřele potřásl rukou Filipovi.


"Prominou mi, mohl bych si přisednout?"

Dr. Choroše vyrušila tato slova z klidného osamoceného rozjímání a pohledu na cestu, kterou se před nějakou chvílí ubírali Kubík a Pill. Dr. Choroš se otočil za hlasem a spatřil vysokého hubeného chlapíka s celkem krátkými tmavými vlasy a brýlemi.

"Um, jo, jo. Posaďte se k nám," řekl dotazovaný Choroš a líznul si ze zbývající trochy své zmrzliny, "zdá se mi, jakobych to už někde slyšel."

"Je to možné… Já jsem Xan. Xan Lyppiatt," podával vysoký výzkumník ruku doktoru Chorošovi.

"Já jsem Steven Choroš. Těší mě… Hmm… Nejste vy náhodou ten vtipálek?"

"Vtipálek? Narážíte snad tímto výrazem na tu veselou příhodu s Profesorem Crowem a SCP-023-CS, kterou jsem zosnoval, můj milý kolego?"

"Přesně tak. Jste slavný."

"Ale nepovídejte mi. Nechete zmrzlinu? Vám jaksi dochází."

"No, když mi ji nabídnete, tak nepohrdnu."

Dr. Lyppiatt natáhnul před Chorošův obličej ruku třímající sytě růžovou zmrzlinu. Vypadala jahodově.

"Jaká je to příchuť?"

"Ibalginová," usmál se Xan.


Profesor Henriksdal si vyšel s Dr. Grandem na procházku po okolí. Vypadalo to, jakoby se procházeli spolu otec a syn. Mladý Grando měl hnědé bujné krátce střižené vlasy, svižný krok a vzpřímenou postavu. Zato profesor Henriksdal se svou vycházkovou holí rozjímavé kráčel vedle něj. Měl delší vousy, které již zešedly stařím a bílé dlouhé, avšak prořídlé vlasy. Byl to sice starý, ale za to stále poměrně zdravý člověk.

Bavili se spolu o kráse přírody, zkusili najít nějaké jedlé houby, ale našli jen nějaké podivné nejspíše nejdlé světle zelené houby s vlnovitými bílými čárami na kloboučku, vyprávěli si nadační příhody (profesor jich měl pochopitelně nejvíc) a došlo i na konverzaci o nefunkční sprše v jejich pokoji:

"Podívejte se, pane kolego," začal profesor, "každodenní sprcha či koupel jsou výdobytky moderní doby a vedou k přílišné zhýčkanosti. Pokud tedy není přímo nutnost nebo možnost se umýt ve sprše či vaně, není třeba si nad tím lámat hlavu."

"Copak by nešlo použít sprchu v jiném pokoji? Všichni se tu známe a jsme dlouholetí spolupracovníci."

"Samozřejmě vás nenutím vynechat dnešní sprchu, ono je to určitým způsobem relaxující. Avšak není snad tato příroda též?"

"S touto přírodou bych se mohl vykoupat ledatak v nějakém plesu."

"A proč ne? Voda je v nich čistá, navíc otužování velice prospívá organismu."

"Asi za někým zajdu."

"Myslíte tedy do cizího pokoje. Může být. A třeba se díky tomu s někým slbížíte, doktore Grando," mrknul jedním okem profesor Charlie Henriksdal.


Nastala krásná teplá noc v horách Severního Maďarska. Byl lásky čas, jak by řekl Mácha. A bylo to opravdu znát. Nikdo neseděl u ohniště před ubytovnou Prehľad, nezpíval táborové písně ani nehrál na kytaru. Ale nebylo ticho. Z lesa se ozývalo vytí.


"Co si dáte, pánové?" zeptal se barman.

"Daquiri" řekl profesor Henriksdal.

"Mojito," objednal si Agent D'Ammas.

"Cuba libre si dám," řekl barmanovi Dr. Fred.

"Já také," dodal Dr. Dinnský, "ale dva."

"Skvěle," poznamenal krátce barman a začal míchat.

"Tak co máte dnes večer v plánu?" pokusil se rozpoudit konverzaci Agent D'Ammas.

Nejdřív reagoval profesor: "Plány nemám. Nejspíše budu u baru a poté si zajdu na noční procházku a svůj večer zakončím samozřejmě spánkem."

"Tak to bude klidný večer."

Charlie Henriksdal přikývnul a Brien D'Ammas se obrátil na Dr. Freda: "A ty?"

"Jdu pryč. Mám schůzku." odpověděl Agentovi.

"Jaká náhodička," pomyslel si barman, "dneska mám taky schůzku."

Z lesa se ozvalo zavytí.

"Jste si jistej, profesore, že budete opravdu chtít na tu večerní procházku?" položil agent otázku Charliemu Henriksdalovi jako reakci na zvuky z lesa.

Profesor se usmál, "ještě uvidím."


Dr. Dobesh čekal na svého milovaného Agenta D'Ammas sedíc na židli u stolu. Měl přes sebe přehozenou košili, aby jej nepovolaná osoba neviděla tak, jak chtěl, aby ho viděl jen jeho drahý Brien.

Dalibora Dobeshe osvěcovala čajová svíčka. Voněl po rozkvetlém stromu sakury rostoucího na jarní louce plné kvítí. Jemné nadkolenky měl přichycené podvazky a skrze vyšívanou podprsenku mu byly vidět bradavky.

Někdo otevřel dveře do tohoto pokoje. Byl to Agent D'Ammas, který se vrátil z baru. Nejdříve chtěl rozsvítit, ale hned, jakmile si všiml svitu svíčky, nechal zhasnuto, tiše zavřel dveře a zvědavě přistoupil ke své drahé polovičce.

"Briene…" zašeptal Dobesh.

"Ano, lásko?"

Dalibor políbil krátce a něžně Briena a potom řekl: "Jsem jen tvůj."

Brien se láskyplně usmál na Dalibora. Přivoněl si k jeho krku a sundal mu košili. Šťasten vydechl nad tím, v jakém oblečení jej jeho milý přivítal. Brienovi nedělalo problém vzít Dalibora ze židle do náruče a odnést si ho jako ten nejvzácnější poklad na postel. Z lesa bylo slyšet vytí.


Dr. Dinnský se vrátil z baru. Dr. Dickens, jakoby ho očekával, ležel na břiše na posteli a projížděl si mobil. Když zjistil, že Dr. Dinnský zase mlčí, odložil mobil a rýpnul si:

"Tak co, Blaku? Byl jsi někoho přefiknout?"

Dr. Dinnský na tato slova zareagoval jen tím, že se krátce zamyslel. Sundal si kravatu.

"Ale nebyl jsi tam moc dlouho. Slabá výdrž, co?" uchechtl se Dickens.

Dr. Dinnský byl vždycky velmi trpělivý člověk, ale dnes tomu bylo trochu jinak. Snad to bylo tím, že požil u baru alkohol, už ho nebavily Dickensovy narážky nebo ho vzrušoval Dickensův pěkný zadek, ale rozepnul si košili o knoflík více, než obvykle, přišel ke dveřím, pověsil na kliku zvenku svou kravatu, tak jak se to má dělat, a zhasnul.

Dr. Dickens v domění, že Dr. Dinnský odchází, řekl: "Takže ty jdeš pokračovat v klácení. Užij si to, brouku."

Ale Dinnský neodcházel, naopak se tiše přiblížil k ležícímu Dickovi, a když byl u něj, svižně na nic netušícího Dicka vyskočil a jeho kostlivé ruce mu těmi svými přitiskl k posteli:

"Celou tu dobu se ti líbí mi říkat takové věci a přitom se zdá, jakobys nic z toho nezažil a jen si to tímto kompenzuješ."

Nyní mlčel Dr. Dickens. Ale byl nesmírně zvědavý, co bude dál, a proto se nechal.

"Ale Dicku, copak nevíš, že věci mívají následky?"

Dr. Dinnský přitiskl svůj rozkrok k Dickensovu zadku. Dickens ucítil teplo. Nervózně polknul.

Zavytí z lesa si všiml jen Dinnský, ale nevěnoval tomu dál pozornost.


"Filipe."

"Ano, Kubi?"

"Víš, nemohl jsem si nevšimnout, že se hodně červenáš a zdáš se být takový rozrušený, ale zároveň oddaný mně i všemu, co navrhnu…"

Dr. Pill se začervenal.

"Ano, o tom mluvím," položil Kubík svému novému kamarádovi na tvář prst. Nacházeli se nyní v Pillově a Chorošově pokoji, protože Kubík se nemohl na svém pokoji osprchovat a Dr. Pill mu nabídl se umýt zde.

"A taky jsi mi řekl, že jsem hezký. Velice spontánně."

Dr. Pill už se nedokázal červenat více, a tak sklopil zrak.

"Filipe, vůbec mi nebude vadit, když budeme více než přátelé. Pokud by sis to přál."

Dr. Pill se podíval Kubíkovi do očí a Kubík pohladil Dr. Pilla po rameni: "Jsi velice roztomilý, hodný a sympatický kluk," řekl Filipovi.

Dr. Pill se odvážil něco povědět: "K-Kubíku… Moc, moc bych si to přál. Ono… Se mi o tom včera zdálo. Myslím… Že by se mi o tom i d-dneska zdálo… A zítra… Zítra také a i pozítří. Jen… Se bojím, že ve skutečnosti to nepůjde," řekl smutně.

"Filipe, já bych ti chtěl splnit sen. Ale nechci tě do toho nutit. Slibuju ti, že ať odmítneš či nikoli, nebudu se zlobit, protože mi moc záleží na tom, abys byl šťastný."

Dr. Pill přemýšlel. Bylo to tak moc vzrušující. Bilo mu srdce jako o závod a měl husí kůži. Vzpomínal si na ten sen. Kubíkovy vlasy v tom snu vypadaly tak opravdově a jeho oči hleděly na Filipa s upřímnou láskou. Tohle byla velice vzácná příležitost. Teď nebo nikdy. Dr. Pill se nadechl a vydechl, takže získal v obličeji na chvíli normální barvu. Naplněný odhodláním políbil Kubíka.

Kubík byl tímto zaskočen, avšak poddal se a polibek ještě prohloubil.

Po chvilce se od sebe oddálili. Oba hleděli jeden druhému do očí. Kubík vzal Dr. Pilla za ruku a řekl: "Ty a já, pojďme tedy. Do koupelny."

"Ano, Kubíku," vydechl Filip a z lesa se ozvalo vytí.


"Dále!" ozval se Profesor žoži.

"Uh, Tenne," otevřel dveře Grando, "mohl bych použít tvoji sprchu? Nám na pokoji nefunguje."

"Jasně, pojď dál, můžeš přímo do koupelny."

Dr. Grando prošel vstoupil, zavřel za sebou a otevřel koupelnu.

"Oh no, už zase," řekl si v hlavě Dr. Grando a zůstal stát jako opařený.

Ten žoži se totiž nacházel v tu chvíli právě v koupelně. Ani se neobtěžoval si zatáhnout závěs. Po jeho vypracovaném vlhkém těle mu stékaly prameny vody, které se po něm vlněly stejně jako pramínky jeho sytě černých vlasů na jeho čele. Svůdně se na překvapeného výzkumníka usmíval. Dr. Grando však věnoval pozornost jediné věci. Nemohl jinak:

"Jaktože ho máš tak velkýho, kurva!?"

Profesor žoži si povzdychl "To bys rád věděl, co? Jestli budeš chtít, můžeš si zahrát na nadačního výzkumníka, který objevil anomálii."

Dr. Grando se začervenal. Byl bezradný. Dokonce upustil svůj ručník. Z lesa dolehlo k jejim uším vytí.


Doktoři Choroš a Xan si skvěle rozuměli. Od té chvíle, co se potkali na zmrzlině, byli v ubytovně Prehľad jen jednou na krátko, aby si vzali nějaké věci potřebné k pobytu venku, ale jinak se procházeli po přírodě, naslouchali jí i sobě navzájem, a když se v jednu chvíli potřebovali chytit za ruce, aby přešli po úzcé stezičce nad hlubokým údolím, už se nechtěli pustit a tak se drželi prakticky po zbytek dne.

A když nastal večer a Dr. Choroš obdivoval další hmyz, který mu nyní lezl po prstu, Dr. Lyppiatt rozvedl téma:

"Choroši, mám pocit, že i když jsi veselý navenek, něco tě uvnitř trápí."

Steven se otočil na Dr. Lyppiatta, ale nic neříkal.

"Nechybí ti něco, Stevene?"

"N-ne, nechybí," počkal až se brouk chytí stébla trávy a nechal ho být, "teda… Kdyby mi něco chybělo, dokázal by jsi mě rozveselit?"

"No, přijde na to. Ale nemohl jsem si nevšimnout, že máš přírodu opravdu rád, takže bych tě mohl rozveselit něčím s tím spojeným."

Dr. Choroš byl zvědavý a tak sdělil myšlenky svému novému příteli: "Víš, vzal jsem si sem s sebou nějaké společenské hry, ale nikdo nechtěl hrát, což by mi teda zase tak nevadilo, ale zároveň jsem si myslel, že by se mnou chtěl Dr. Pill strávit večer, ale odešel pryč s Kubíkem."

"Chowoši," Stevena velice potěšilo, že jej Xan oslovil furry přízvukem, "dovolené a výlety s sebou přinášejí často i dočasné odložení vztahů již existujících a počátky vztahů nových. Myslím, že si Filip s Kubíkem užívají mnoho zábavy nyní. Bylo by mu líto, kdyby ses trápil."

"Hm, to máš asi pravdu, Xane. Měl bych se uvolnit a zabavit se. Jen nevím, co tedy dělat, když mi ani jedno hraní, se kterým jsem počítal, nevyšlo."

"Mohu ti nabídnout nové," rozepnul svou brašnu Xan, "Abych se vrátil ke tvé přírodě a tvému furry koníčku; dostal jsem nápad na jednu takovou hru."

Dr. Choroš pozorně naslouchal a Dr. Lyppiatt vytáhnul něco z brašny, "zavři oči, Stevene."

A jak Xan řekl, tak Steven udělal. Lyppiatt mu něco nasadil na hlavu: "Otevři oči nyní."

Xan měl na sobě nasazenou čelenku s krásnýma šedivýma plyšovýma vlčíma ouškama, Stevenovi se tento pohled náramně líbil: "Moc ti to sluší, kamaráde."

"Tobě také," řekl Xan, "stejnou máš na sobě nyní nasazenou ty."

Choroš se jednou rukou dotkl své hlavy a jen co se jeho prst setkal s ouškem, v tichosti zajásal.

"Zahrajeme si na vlky, co ty na to?"

Dr. Choroš zakýval hlavou a už se začínal vžívat do role. Sedl si, nemluvil a dýchal jako pes s otevřenou pusou a vyplazeným jazykem.

Xan si kleknul, přitáhnul si Choroše blíž a začal jej očichávat. Choroš jeho také. Olízli si čumáčky a potom spojili jazyky. Váleli se po sobě, hravě se kousali a pak, když z trávy, v nichž rostly tmavě zelené houby s bílou srdíčkovitou kresbou na kloboučcích, začaly vylétat za soumraku světlušky, Xan se rozhodl, že je zbaví dalších stop po lidskosti, aby se více přiblížili povaze dvou hravých vlků, a tak sobě i Stevenovi sundal kalhoty i spodky a vytáhnul z brašny dva chundelaté ocásky.

Z lesa se ozývalo jejich veselé, hravé, ale i slastné vytí.


Profesor Henriksdal se díval na odlesky sklenice, kterou držel v ruce: "Co tam sedíte tak sám, pane Atlasi. Není vám chladno?" otočil se na hubeného bílovlasého výzkumníka sedícího v tichosti o několik barových židlích od Profesora.

Výzkumníkovi Atlasovi bylo chladno, ale i přesto, že měl zimou složené ruce u těla, zavrtěl nesměle hlavou.

"Alkohol dodává pocit tepla, mohu vám objednat třeba whiskey."

Dr. Atlas se na Profesora otočil. Byl z kraje, kde se pije už od kolébky, a možnost pití bez placení se mu docela zamlouvala. A také se cítil docela sám. Sice moc nemluvil, ale rád lidem naslouchal. Neměl co ztratit. Zvedl se ze židle a přišel blíže. Když se však chtěl výzkumník posadit na židli hned vedle Profesora, Henriksdal jej zadržel a rukou mu naznačil, ať jde blíž.

Jakmile se Atlas přiblížil dostatečně blízko, posadil si jej Charlie Henriksdal na klín: "Nebojte se, já vás zahřeju," řekl hlasem postaršího hodného a moudrého muže.

Atlas se nebránil. Dokonce si sednul tak, aby to bylo pro něj pohodlné. Zavřel oči a hlavu opřel profesorovi o rameno. Cítil kolínskou a parfém s vůní borového lesa, asi takového, z jakého se ozvalo vytí Xanovo a Stevenovo.

"Dvě whiskey," řekl tichým hlasem profesor barmanovi. Barman se podíval na hodinky, položil před ně dvě sklenice a celou lahev:

"Zaplatíte mi to zítra. Sice odcházím, ale věřím, že tu nic nekalého neprovedete," upravil si motýlek, zamknul kasu a odešel od místa za barem.


Dr. Fred kráčel po stezce kolem ubytovny. Barman šel o několik desítek metrů před ním. Dr. Fred si ho zprvu nevšímal, ale i po deseti minutách cesty, byl barman stále před ním a nejen to. Ve chvíli, kdy se Fred díval na barmana, pozorovaný se otočil a jejich pohledy se setkaly. Barman, vypadající velmi klidný a vyrovnaný, počkal na cestě na podezřívavého doktora, který nechtěl, aby to vypadalo, že barmana pronásleduje, neboť tomu ani tak nebylo:

"Mám schůzku v jedenáct," začal barman, "vy jste o schůzce taky mluvil, v kolik že ji máte?"

"V jedenáct," odvětil Dr. Fred.

"A že jdete tak za mnou, kde ji máte?"

"V Nové Lesné, snad ji nemáte také tam?"

"Představte si, mám. Nesetkáme se my dva, že ne?"

"Pochybuju."

"Mimochodem, jmenuji se Shiro a jsem tajný agent Globální Okultní Koalice."

"Em, co?" nechápal Fred, "já jsem Velekarcista Ion, těší mě," řekl doktor v domění, že jde o žert a podal barmanovi ruku.

"Já vím, že nejste, doktore Frede," a potřásl výzkumníkovi vřele rukou, "ale nelžu vám. Chcete ukázat průkaz?"

"No tak fajn."

"Prosím," vytáhnul barman z kapsy průkazku.

"Tak tohle je fakt divný," nevěřil svým očím Dr. Fred.

"Měl jsem vás špehovat, jestli se nebudete bavit o nějakých důležitých akcích Nadace, ale povídáte si o svých vlastních zájmech, které jdou většinou mimo Nadaci, takže si myslím, že špehování není potřeba. Měli mě strčit radši k Radě O5."

"Když to říkáte," usmál se Dr. Fred.

Brzy se jejich debata docela hezky rozproudila. Z lesa se ozývalo vytí. Byli to hrající si Xan a Steven.

"Ale teď ti řeknu něco vážného, Frede."

"Poslouchám."

"Víš, jak si Nadace převzala od nás barevné typy humanoidních anomálií?"

"Jo, a?"

"No, pracuju u GOC už dýl a nějak se mi podařilo si vypěstovat čich na takové typy. V té ubytovně… Cítím přítomnost něčeho takového. Ale nevím, jaký typ. To nerozeznám."

"Myslíš, že někdo z nás nebo třeba zaměstnanec hotelu to je?"

"To nevím, zápach zůstává i v době, kdy už se na místě anomálie nenachází, třeba o tom ten člověk ani neví nebo ublížit prostě nechce. Však to znáte."

"I tak se budu mít na pozoru."

"To by bylo chytré," zakončil agent a změnil téma konverzace, práv když procházeli kolem skupinky světle modrých hub s klikatými čárami bílé barvy na kloboučku.


Dr. Cheems seděl u stolu v ubytovně Prehľad a pil svůj teplý čajíček. Chodbami se ozývalo vzdychání, pružení postelí, a tiché milostné lichocení. Z lesa se ozývalo vytí.

"Tohle je fajn," řekl Cheems a napil se čaje.


Dr. Ike zavřel složku dokumentů a opřel se do své kancelářské židle. Zavřel oči.

"Dneska v noci má být v Tatrách bouřka. Vůbec jim nezávidím," řekl si v duchu a usmál se, "co říkáš, Múzo?"

Před Utym stál mladý muž s dlouhými rezavými vlasy s výškou téměř dosahující k té Uriášově. Neměl na sobě obyčejné oblečení, ale bílou róbu jako měli antičtí učenci. Nejnápadnější na něm však byla jeho překrásná bělostná křídla. Díval se na Ikeho oddaně.

Uriáš Ike otevřel oči, pohlédl na Múzu a s otevřenou náručí jej pozval k sobě.

Múza udělal pár kroků, byl bosý a kráčel neslyšně. Uvelebil se v Utyho náruči a ruce mu dal kolem krku. Sladce se políbili.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License