V 8:28 nás bylo třiadvacet. Byl jsem u toho. Viděl jsem přímo před mýma očima to, jak agenta Kinského roztrhalo na chodbě monstrum. Dlouhé ruce, strašný řev, bolest a utrpení. Když jsem to poprvé slyšel, jak se to k nám přibližovalo, myslel jsem, že je po nás všech. Roztrhalo to i mou kolegyni, která se na celou věc zděšeně se slzami v očích dívala. Cokoliv to bylo, dokončilo to svou práci a jen si to uprostřed chodby sedlo na zem a začalo to znovu pofňukovat. Utekli jsme. Cestou jsme narazili na další monstrum. Byla všude tma. Jen potichu slyšíme jakési šoupání betonu. Otočil jsem se ke zdroji toho zvuku, ale bylo pozdě.
Křup, křup.
Agent Šafránek spadl na zem, ale stihl rozsvítit svou baterku. Viděli jsme to. Socha z betonu. Divně namalovaná hlava objektu. Někdo z nás posledních přeživších tuhle věc dokonce testovalo.
Sebral jsem baterku ze země a mrknul jsem. Nebýt kolegy, asi by bylo po mně. On mrknul o pár vteřin později, když už jsme zase běželi dál, co nejdál od toho, co jsme teď viděli. Nebylo pro nás obvyklé to, že bychom byli tak blízko nebezpečí ohrožení života. Bylo nám slíbeno, že naše životy nebudou ohroženy. Dodnes jsem tomu naivně věřil, i když už předtím mi to znělo zvláštně. Jdu do práce s objekty, které mě chtějí roztrhat na kusy, sežrat mě nebo způsobit doživotní trauma. Věřil jsem Nadaci, ale teď už ne.
V 8:41 nás bylo devatenáct. Sami s blikajícími světly a zvuky kamer na stropě, se štosem dokumentů o různých objektech a téměř plnou termoskou kávy. Stále mám zamlženou mysl z toho, co se stalo před čtvrt hodinou. Už popáté si za dnešek procházím třístránkovou instruktáž psanou jen tak tak čitelným písmem a nedozvídám se nic nového. Na psací podložce mám připnutou i svou identifikační prověrku, na níž je mé jméno přeškrtnuté tlustou fixou. Cestou do skladovacího prostoru B5 jsme ztratili další dva kolegy. Jednomu z nich: výzkumníkovi, kterého jsem obdivoval za jeho dosavadní práci, se pod nohami najednou zjevila černá skvrna a nějaké monstrum ho vzalo s sebou do ní. Našli jsme ho mrtvého před vchodem do prostoru, kde jsme teď. Druhý se jen ztratil ve tmě a už jsme ho nenašli.
Sedli jsme si do kruhu. Nedůležitou dokumentaci jsme dali doprostřed a zapalovačem agenta Bareše jsme je zapálili. Po celém strachem protkaném ránu o svůj život byla chvíle pro vzájemnou sebereflexi, kterou každý využil dle svého. Okolní svět jakoby přestal existovat; sundávám si brýle a přitom sleduji menší ohniště, které plápolalo. Když oheň pomalu zhasínal, všichni byli unavení. Pár z nás si lehlo na zem. Podlaha byla stále studená, ale dalo se na ní ležet. Z levého vstupu do skladovacího prostoru jsme slyšeli, jak jede výtah. Zrovna sem. Bylo to jako čekat na smrt. Slyšeli jsme zpomalené, až téměř děsivé kroky. A pak jen hlas. Temný, ale uklidňující. Lákal nás ven, ukázat se. Otevřeli jsme dveře a viděli jsme morového doktora. Ruce za zády, kýval hlavou a říkal nám, že vše bude v pořádku.
V 8:49 nás bylo patnáct. Hned, jak se ruka toho doktora přiblížila k agentovi Barešovi, spadl na zem. Jedna kolegyně staršího věku také neměla tolik štěstí, nestihla se ze země zvednout a běžet s námi. Termosku kávy jsme nechali ze strachu o život ve skladovacím prostoru. Nikdo z nás už nechce pořádně žít. Všechny přepadla bezmoc a někteří začali plakat a prosit toho na nebesích o milost. Museli jsme jít dál. Nemůžeme moc dlouho čekat na jednom místě.
Našli jsme generátory. S pomocí všech zbývajících přeživších v naší malé skupince jsme byli schopní nahodit světla a Oblastní rozhlas. V tu chvíli jsme slyšeli křik. Byl skoro identický tomu, co roztrhalo Kinského, ale nebylo to ono. Pár z nás se podívalo směrem ke zdroji toho strašného křiku, kde dle popisu několika vědců na nehybném těle dalšího agenta byla zelená soška. Personál, který věděl oč se jedná a zahlédl tu sošku, se ihned rozbrečel. Nařídil nám zakrýt si oči a vyjít z místnosti co nejrychleji. Pak už jsme jen slyšeli padat těla na zem a zavřeli jsme dveře.
V 9:01 nás bylo devět. Byli jsme už bezmocní a nedokázali jsme jít dál. Ztratili jsme cestou sem tolik lidí nám blízkých. Ale pro bezpečí alespoň nás se musíme zvednout, musíme pokračovat. Nebyli jsme si jistí, kdy přijedou vyčistit všechen tento bordel v Oblasti.
V 9:04 opouštíme místnost a zanecháváme za sebou 4 další, kteří se vzdali jakékoliv šance záchrany. Byli unavení. Jeden z nich na nás otevřel oči předtím, než jsme zavřeli dveře.
„Co se stane?“
Otázka zůstala nezodpovězena. Jsem si 100% jistý, že už je po nich.
V 9:16 nás bylo už jen pět. Procházíme kontrolním bodem Oblasti. Nabrali jsme poslední kus odvahy, přičemž na nás vyběhla jednotka oblečená v zeleném. Vypadalo to jako záchrana. Drželi v ruce samopaly a měli plynové masky. Dva z nás padli na kolena a děkovali Bohu. Mýlili jsme se, nebyla to záchrana. Srazili je z kolen na záda samopalem a namířili na ně. Chvíli bylo ticho. Zděšeně jsme se na sebe dívali, když v tom byla slyšet střelba. Dva výzkumníci byli střeleni do hrudi, přičemž zezadu na tuto neznámou jednotku začala pálit ta naše pravá, Úderná Jednotka v modrém. Byli jen po třech. Zelené přestříleli, ale pár kulek dostal každý. Jen já mám dnes štěstí tam od shora.
V posledních nářecích o pomoc jsem slyšel vděk, že to dotáhli alespoň tak daleko. Lékárnička, která byla před chvílí na zdi, spadla na zem a všechno se z ní rozsypalo. Rychle jsem se pokusil doplazit k lékárničce a najít na zemi všechno potřebné, co by jim pomohlo. Bylo ale už moc pozdě. Neměl jsem šanci jim pomoct.
V 9:21 jsem byl už jen já. Sednul jsem si do chládku místnosti. Nohy už mi nepracovaly tak, jak by měli. Spíše než došel jsem se do této místnosti sunul po zemi. Měl jsem pěkně hlubokou střelnou ránu na pravém stehně. Opřel jsem se o zeď a píšu poslední část.
Byl jsem u toho. Viděl jsem přímo před mýma očima vše, co jsem přežil. Děkuji tam nahoře.
Odhazuji propisku s brýlemi. Pozoruji rozmazaný svět.
Pomalu jsem zavřel oči a začal jsem usínat.