Tento příběh je součástí komunitního psaní z léta 2023.
Sluneční svit a mořský vzduch ovanuly Luboše Kořínka, mladšího výzkumníka úrovně 2, přesně natolik, aby si ještě udržel důstojnost a nemusel se namazat krémem na opalování ani si přichytit svůj slamák rukou. Před ním se otevíral menší svah chorvatské riviéry a za ním byl rozpálený povrch nadačního zájezdového autobusu. Luboš si totiž vysloužil dovolenou poté, co nevědomky zachránil svět před rokem a půl, a proto se rozhodl, že ji stráví někde, kde ho dokáží pořádně ocenit i s jeho překvapivě úchvatnými lingvistickými schopnostmi.
Podíval se dolů na svou ledvinku a v ponožkách se vydal po štěrkovité pláži směrem k menšímu baru s občerstvením, kde obsluhovala krásná dívka v bikinách. Luboš došel až k barové desce a jeho oči se střetly s modrýma očima barmanky, načež se mu v mysli objevila slova, která chtěl vyslovit. "Dobrej, nemáte tu někde nějakýho Béďu Uslintala? Mám se tu s ním sejít."
Holka prokoulila očima a ukázala na druhou stranu otočného baru, kde seděl nahrbený a nepříjemně vyhlížející stařec v plavkách, který právě usrkával vodku s ananasovým džusem z půllitru. Jakmile Luboše uviděl, zeptal se ho: "Luboši? Jsi to ty? Máš to, co jsem po tobě chtěl?"
"Se ví," pokývl Luboš a začal ze své ledvinky lovit tajný předmět. Trvalo dobrých deset sekund, než mu došlo, že ledvinku už nemá a místo toho si sahal do kalhot. Ani barmanka, ani Béďa ho během té doby nijak nevyrušili. "A sakra! Někdo mi ukradl ledvinku!"
Na to Béďa spustil ten největší povyk, jaký Luboš za svůj rok a půl u Nadace slyšel:
"Tak jsi debil?"
Luboše, který nebyl od předminulých Vánoc vůbec zvyklý na neúspěch, tato slova značně rozhodila, avšak vzápětí ho uklidnil blyštící se půllitr piva před ním, který mu Béďa zřejmě koupil. Díky tomu mohl o celé věci začít přemýšlet, přičemž si vzpomněl, že ještě na pláži ledvinku měl. Za pomoci své bystré mysli pak dospěl k závěru, že mu ledvinku musel někdo ukrást až v baru, a tím pádem nebude daleko.
Luboš se rozhlédl po baru a po několika sekundách intenzivího mžourání ji spatřil těsně předtím, než s ní někdo zašel do barového salónku. Luboše v tu chvíli netrápilo, proč má takovýhle bar salónek, věděl jen, že svou ledvinku musí získat za každou cenu zpátky.
Proto neztrácel čas a napil se piva, které mu Béďa koupil. Po prvním loku se zašklebil, zanadával, že to chutná, jako by si tím někdo vypláchl žaludek, ale pak ho stejně celé vypil, protože bylo přece jenom zadarmo. Posilněn tím odporným pivem se Luboš zvedl a rozběhl se směrem k salónku.
Když těch asi 5 metrů uběhl, chvíli zaváhal, avšak hned poté se zhluboka nadechl, rozrazil červené závěsy, které salónek oddělovaly od zbytku baru, a vběhl dovnitř. Závěsy se za ním znovu narovnaly a Lubošovi došlo, že v salónku je kromě něj jenom jeden člověk. Ten seděl v křesle přímo před ním, ve své puse měl cigaretu a zíral přímo na Luboše. Ve vedlejším křesle byla Lubošova ledvinka. Muž ze sebe vydal směsici zvuků, které Luboš, ačkoliv by neměl, perfektně rozuměl:
"?ňeho šámeN"
"Mám," odpověděl Luboš a vylovil z náprsní kapsy své kostkované polokošile doutnající otýpku slámy.
Slabě do ní fouknul a mezi stébly se probudil skomírající plamínek.
Naklonil se k sedícímu muži a podržel mu provizorní zapalovač pod nosem.
".ykíD" Muž převzal Lubošovo hořící klubíčko a zapálil jím dvě vysoké svíce na nízkém stolečku.
Bez dalšího slova je Lubošovi vrátil a začal pomalu, přesto se značným zaujetím, žvýkat svou cigaretu, filtrem napřed a bez chleba.
Luboš, zasouvající si hořící slámu zpět do kapsy, si zvědavě prohlížel osobu v křesle. Uplynulo tolik let, stařec se však prakticky nezměnil: scvrklý tak, že linie jeho těla bylo pod tlustou dekou s nápisem "MŮJ ŽIVOT, MOJE STORY, NELÍBÍ, TAK TO SORRY", do níž byl zabalený, možné hledat jen velmi těžko.
Jeho tvář masou vrásek a drobného chmýří připomínala jutový pytel a za jeho skleněnýma, přesto šedým zákalem zachvácenýma očima, panovala věčná bezměsíčná noc.
"Tvá oblíbená žvýkačka se zase vrátí do módy!" ozvalo se jakoby odnikud.
",jemíšven is ohoT" zazubil se bezzubý stařec, "?šív ,ydat íšarts"
Stařec položil ruku na ledvinku.
"?elhot orp sis lešiřP"
A aniž by čekal na odpověď, pokračoval: ".lišurop isj bils net a bils im slaD"
Luboš zblednul. "Nešlo to. Já už šachy totiž nehraju."
".mot an mávrt ,šechc elhot iltseJ"
",uondzárp s šedjedo a intímdO" dodal ostře.
A tak se Luboš, v hořící polokošili, vrhnul po hlavě do šachového klání, které mělo rozhodnout o osudu jeho celé dovolené.
(… Jelikož neměli šachovnici jako takovou, nakreslili čtvercovou síť na zadní stranu desky od Hadů a žebříků.)
Muž mu sebevědomě oznámil: "!máníčaz ežkat ,ýlíb máM''
Luboš se rozdurdil: "Proč nezačínaj černý? Já chci začínat!''
",ýnreč dár ámen odkin libed ďubeN" odvětil muž a táhnul pěšcem.
Luboš neměl nejmenší tušení, co dělá, vždyť nejblíž, co byl k šachové partii, bylo sledování Queens Gambit na netflixu, avšak Luboš byl velmi zdatný roleplayer. Vzal blízko ležící pomerančový džus a vylil si ho do vlasů, aby mu zezrzavěly (což bohužel nefungovalo), roztrhl své kapsáče ve švech, aby se z nich stala sukně a vycpal si tričko v oblasti hrudníku. Nyní byl doslova Eliška Harmonika™©®.
Po této dlouhé přípravě pohlédl na šachovnici a začal hrát. Pohnul svým pěšcem a sebevědomě prohlásil "Gól".
Muže Lubošovo prohlášení vyděsilo, ale nakonec udržel svoje emoce a svoji moč na uzdě. Nyní byl čas hrát.
Tah střídal tah. Luboš už vedl o 2 góly, 1 set a čtyři smatche, akorát ty šachy mu moc nešly. Mužovo sebevědomé mlaskání po každém tahu Luboše štvalo. Začínal mít tendenci mu fyzicky ublížit, bál se, co bude dál.
Hmm, fyzicky ublížit. To je ono! pomyslel si Jak říkal Gandhí a Buddha: "Když nepomůže rozum, pomůže hrubé násilí".
Viděl, že muž je velice zaneprázdněn sledováním šachovnice, tak udělal jedinou věc, která mu přišla naprosto adekvátní v této situaci. Vyndal ze svých kapsáčů 42cm dlouhou olověnou trubku a praštil muže po škéce. Z nějakého důvodu měl deja vu z jeho návštěvy Žižkova.
Muž upadl do bezvědomí, takže neměl jak zabránit Lubošovi vzít si zpátky jeho ledvinku.
"Hat Trick," prohlásil Luboš při svém odchodu.
Těsně před tím, než naše hlavní postava odešla z místnosti, tak skrze zadní vchod do místnosti vtrhla mladě vypadající, velmi stroze oděná slečna, jejíž celkový vzhled by se dal popsat slovy: "Přísahal bych, že se teď promění na padlýho anděla či co." Slečna po vstupu do místnosti prohlásila: "Pane, tohle musíte vidět," načež se rychle kolem sebe porozhlédla a uviděla onoho divného muže ležet v bezvědomí. Vedle něj ležela olověná trubka, kterou Luboš předtím bezostyšně pohodil. Člověk by čekal, že začne křičet ve zděšení, ale namísto toho přišla k bezvládnému tělu, vzala trubku a hodila s ní o zem.
Proč? prolétlo Lubošovi hlavou, ale vzhledem k tomu, že už několik minut neviděl nejnovější Tik Tok videa, tak prostě ztratil pozornost, aby ho to nějak dál štvalo. Dívka ho chytla za rameno, i když před vteřinou stála 6 metrů od něj a spěšně prohlásila: "Ty budeš muset stačit," a odtáhla ho zadními dveřmi do další místnosti.
Místnost, ve které se náhle objevil, byla pokryta kognitohazardními čmáranicemi na všech druzích nábytku. Pro příklad, na obrovské bílé stěně byly růžovou barvou nakresleny podivné znaky, přičemž při pohledu na ně začala nahlas hrát jakási upbeat anime hudba, kde furt někdo řval název dětské hračky na provázku. Nebo když se podíval na sošku plameňáka, tak jako kdyby slyšel řev nějakého kluka: "Je toto Velký poklad reference? Je Velký poklad skutečný?" Vyvedlo ho to z míry, ale rozhodl se radši neptat a následovat důležitě znějící slečnu.
"Tady pane," řekla a ukázala na zatraceně cool vypadající katanu.
Luboš na ni zíral a čekal, že začne hrát hudba z Fruit Ninjy, ale tak se nestalo a on si oddechl. "Dejte to sem," řekl, protože měl vždycky vlhké sny o tom, jak ji zarazí někomu do zadku. Dívka s bikinami se na něj podívala, jako by spadl z Uranu a podala mu ji. Luboš se po ní dychtivě natáhl a pak ji konečně, konečně držel. Už už si chtěl zkusit, jaký to je s ní máchnout, když se spustila ta nejvíc earrape anime hudba se špatnou výslovností anglických slov, kterou kdy slyšel.
Luboš si musel zacpat uši, čímž upustil katanu a ta málem spadla na zem. Naštěští pod ní dívka v bikinách nastavila nohu a díky svým sandálům v ponožkách, kterých si až teď Luboš všiml, že měla, zabránila poškození cenné historie, kdo ví jaké samuraiské sekty, jejíž osud mu byl absolutně u prdele.
Když se znovu spusila ta příšerná hudba a dívka v bikinách s ní začala z plných plic zpívat, Luboš si pomyslel: Jebat na katanu, to se radši nechám omrdat českou vládou, ukázal na ni oba své prostředníčky a vyskočil ven sklepním oknem, jak ho to učili na hodinách tělocviku.
Jenže Luboš měl vždycky jak v těláku tak ve fyzice pětky, a tak správně nevypočítal, jak daleko má skočit. Nakonec si při skoku roztrhl kalhoty přesně tam, kde měl rozkrok, narazil si hlavu o horní rám a skončil v malinovém keři, celý rudý od krve. Ven mu koukaly jen jeho spodky s nápisem Spank me Daddy.
Luboš se s námahou přetočil na opačnou stranu a v levém koleni mu nebezpečně zahvízdalo, podobně jako když cvrliká osel. "Hmmmh, chladná strana člověka," pomyslel si malinový keř nahlas a znovu se ponořil do spink éry.
"Ale já nechci řešit tyhle problémy. Já chci jenom sedět a brečet." Řekl Luboš a celý internet si řekl "Mood." A tento nejvíc basic relatable moment postačil k tomu, aby božská záře nadzvihla Lubošovo tělo za kotníky do vzduchu a zašila mu kalhoty, než s ním zamávala jako když maminka kolébá své milované děťátko těsně před tím, než si ten malý spratek ublinkne přímo na její rameno.
A pak byl chvíli klid a Lubošovi se hrnula krev do hlavy, ale vůbec mu to nepomáhalo v přemýšlení.
"JO POČKAT, VLASTNĚ," řekla božská záře a položila Luboše jemně temenem do písku. Pak se stisk na jeho kotnících uvolnil a Luboš se rozplácl na břicho. "Ještě, že mám tuhý Kořínek, cha cha," prohlásil Luboš jen tak do světa.
"Měl bych začít hezky od začátku," řekl si. Potřebuje dopravit ten tajný předmět Béďovi, který na něj čeká v plážovém baru. A na to potřebuje svoji ledvinku, kterou měl přece na začátku (od kterého chce začít) kolem pasu. I když… Luboš se zamyslel, jestli ten předmět vlastně neschoval spíš do svojí DRUHÉ ledvinky. A ta byla v bezpečí v jeho pokojíčku, neukradl ji (zatím) žádný zlomyslný šachista!
"Takže, první se vydáme tam," rozhodl se Luboš a jal se plazit vlnivým pohybem pískem směrem někde tak cca k jeho pokojíčku.
Plán to byl prostý, problém byl však v teplotě písku, ve kterém se Luboš nedokázal plazit déle jak pět vteřin. Písek mu skončil snad ve všech dutinách a otvorech, což mu po cestě dělalo (předpokládejme, že se zde mohou objevit i děti) slušně řečeno velmi dobře. Nechtěl si přiznat, že ho nově získané jizvy na hrudi a nohách, činily mužnějším. Netrvalo dlouho a radost z nově nabyté maskulinity opadla, když se kolem jeho hotelu, kde měl zaplacený pokoj k ulehnutí, konal plážový biatlon.
Nikdo neměl povoleno vstoupit do hotelu. Každý, kdo byl ubytován, se musel registrovat na provizorní recepci pod palmami, páč hotelová recepce byla uzavřená. Jaká náhoda.
"Jméno a číslo pokoje," otázal se manažer hotelu v havajské košili a kraťasech.
"Luboš Kořínek, pokoj 007." Získal tím své číslo, totožné s číslem jeho pokoje, tmavé lyžařské brýle a malorážnou pušku. "A lyže?" Otázka vskutku banální, lyže na biatlon byly alfou omegou, ale místo toho obdržel udivené pohledy.
"Žádné lyže. Bosky budete. Přesuňte se na start. Po závodě obdržíte klíče od pokoje."
Cíl bylo získat zpátky klíče, ne vyhrát plážový biatlon. Klíčky od pokoje byly ovšem v košíčku, který měla v náručí slečna oblečená ve skafandru bez helmy.
"Účastníci! Připravte se na start," ohlásil hlasatel, jehož mikrofon praskal, až z toho uši bolely. Luboš neotálel a připravil se na závod, který už v duchu vzdal. Jediné oč měl zájem, byly jeho klíče v náručí astronautky, která ve svém úboru trpěla stejně jako Luboš na startovní čáře.
"Ready? Go!"
Plážový Be-Atlon zahájen.
Lubošovi se dařilo asi tak prvních deset sekund, poté ho chytla nehorázná křeč do lýtka a on se se slzami v očích skácel do písku, který v tomto bodě dosahoval teploty příjemných šedesáti stupňů Celsia.
"Debil. Měl si dát magnézium," poznamenal jeden ze závodníků a při míjení Luboše mu kopl písek do obličeje.
To v Lubošovi probudilo léta hnijící soutěživost, která se naposledy ukázala ve druhé třídě, když paní učitelka slíbila výherci soutěže o nejhezčí obrázek Pejska a Kočičky dělajících dort pytlík bonbónů. Lehce opečený a s vrčením "já ti dám magnézium, já ti dám debila" se zvedl a pro něj téměř nezvyklou rychlostí se vrhnul za svým protivníkem.
Dojem prastarého rozhněvaného boha probuzeného bezvěrci, kterého se pokoušel dosáhnout, byl ale kažen jeho neschopností používat křečí postiženou nohu, takže místo olympijského sprintera spíše připomínal patetického jednonohého klokana řítícího se kupředu rychlostí velmi odhodlaného batolete, kterému právě někdo sebral dudlík, jemuž každý člověk, s aspoň kapkou soucitu, měl nutkání zkrátit trápení dobře mířenou ránou mezi oči.
Jedním z těchto lidí byl senior a bývalý myslivec Soběslav Metoděj Sojka, nasazený do závodu svou manželkou, která si momentálně v plážovém baru objednávala páté velké Ožujsko.
Soběslav Metoděj právě v leže sundal během pěti vteřin všechny terče a už už se chystal vyrazit na další kolo běhu, když tu si všimnul podivného kulhajícího hekajícího rudého stvoření s pěnou u huby. Léta praxe se vzteklinou nakaženými liškami spustila automatickou reakci, jež vedla k vytažení zásobníku, zamýšleného na druhou střelbu, a zamíření malorážkou na nebohého výzkumníka.
Soběslav Metoděj rychle vypálil tři rány za sebou, kdyby býval Luboš obratnější a neměl snad křeč v nohou, stály by jej život, jenže právě ona křeč chytila v pulzech i druhou nohu a podlomila tak Lubošovi kolena. Dvě kulky minuly, jedna zasáhla nohu, která byla neustále zkřečovaná. Luboš sebou jen cuknul, když výstřely zaslechl, adrenalin jím proudil a úplně tím negoval bolest z výstřelu, navíc stále spíše vnímal původní křeč. Nevšiml si tak, že mu v ráně roste modrý vřes. Dále skákal po jedné noze jako pominutý, do cíle, za klíčky, za svou ledvinkou.
Soběslav Metoděj hned po výstřelech zpozorněl a uvědomil si, o koho se jedná. Nebyla to liška, ale účastník Be-Atlonu. „Možná bych měl jít na oční…“ zadumal se Soběslav Metoděj. Stále však přesvědčen, že to, co viděl, má vzteklinu, se jal hledat zdravotníka. Luboš mezitím doskákal ke střelnici, kde místo lehu musel sedět, bránily mu v tom opuncie, takticky vysazené na každou pozici na střelnici, aby nebylo možné ležet.
Luboš sňal malorážku z ramene a zamířil před sebe. „Co je tohle za chujovinu!“ křikl rozčilený výzkumník. Sledoval skrz titěrné hledí a mušku, nikoli optiku, terče namalované na prázdných lahvích od piva, které byly vyhazovány do vzduchu asi tak 2500 decimetrů před ním. Už tak se stěží udržel na nohou a teď tohle? Nejen že měl jen jeden zásobník, ale měl jednu nohu poraněnou a právě do místa, kde začal vyrůstat vřes teď stékal pot, který bohatým obsahem solí tento exotický vřes jen podporoval v růstu.
Luboš sebral všechen hněv, který měl v sobě, a vložil jej do prvního výstřelu.
Měl obrovské štěstí. Trefil se do kamene a kulka se odrazila tak, že sejmul všech 5 flašek a nadhazovače k tomu. Po jedné vteřině vzpamatování z toho, co vlastně udělal, si tiše zašeptal: "Nikdo na moje klíče ani ledvinku nebude šahat!" Poté si vzal zpátky svoji zbraň na rameno a začal s jednou nohou poskakovat do kopce.
Poté si všiml, že je vlastně první a ostatní ještě trčeli u střelby. Jediný, kdo mu byl v patách, byl nějaký obtloustlý američan, který sice nebyl zraněný jako Luboš, ale byl tak tlustý, že i Lubošova babička, které je 100 let, by byla rychlejší.
Po nějaké době hopsání viděl nedaleký cíl. Ale poté si uvědomil, že ostatní hráči se nebezpečně rychle blíží. Luboš si chvíli říkal: "I když prohraju, dostanu klíče." Náhle se ze speakeru ozvalo: "První tři, kteří se dostanou do cíle, dostanou zpátky klíče, ostatní ostrouhají!"
Lubomír už tedy věděl, že musí být alespoň třetí, ale s jeho zraněnou nohou nebyla nic jistota. Také Lubošovi moc nepomáhalo, že na něj řve zdravotník se Soběslavem, aby toho nechal, že musí být neprodleně ošetřen.
INTERMEZZO
Oddělení narativy. Mimo prostor, mimo čas. Vlevo bílé nekonečno, vpravo bílé nekonečno.
PUBLIKUM Nepřijde ti to už trochu moc?
AUTOR mluvíce ze všech stran: Proč by mělo? Máme pocit, že teprve začínáme.
PUBLIKUM s povzdechem: Víš, příběhy, co tu normálně řeším, mají nějaký cíl. Často je jejich úmysl skrytý, ale ať už je dobrý nebo ne, je tam. Teď jsem jenom vážně zmatený.
AUTOR Nemůžete nás vinit. Nahnal jste nás všechny na jednu malou narativní pláň. Sám se tam cítím stísněný, co teprve my všichni? Naše mysl doslova přetéká hranice toho křehkého světa.
PUBLIKUM pozorujíce divokou džungli nápadů z okna: Ano, to je další věc, která mě udivuje. Samozřejmě nejsi první, ale jiní se většinou dokázali koordinovat. Postavili vyšší zdi. Zabarikádovali svůj svět a osekali ho zevnitř. Narativ pak tvořil úhlednou cestu rajskou zahradou. To přeci dělá příběh příběhem, ne?
AUTOR Jsou tvořitelé a jsou průzkumníci. My jsme zrovna ti druzí.
PUBLIKUM s delším povzdechem: Tohle je namáhavé. Nedokážeš si vybrat alespoň směr? Skáčeme pořád sem a tam.
AUTOR Nezapomínejte, tady žádný směr není.
PUBLIKUM tahajíc za lano opony: Víš co? Ty mě nebavíš. Ostatní alespoň něco doopravdy předvedli. Udělali krok, sice náhodný, ale opravdový krok. Ty tu jen stagnuješ, zdržuješ se a nepřinášíš nic podstatného. Pouze analyzuješ a předstíráš. Otvíráš pusu, ale nemluvíš. Něco tvůj příběh poutá.
AUTOR Bojíme se udělat krok v té džungli, abychom náhodou něco nezašlápli.
PUBLIKUM Ale to člověk občas musí.
PUBLIKUM zavře oponu.
AUTOR zpoza opony, dívajíce se na hodinky: Však my se vrátíme.
Zdravotník se po něm rozběhl, aby ho zastavil. Holt Luboš měl jiné priority, než být ošetřen. Co ho viděl, začal poskakovat ještě rychleji do kopce. "Zastavte se!" zdravotník křičel a už se natahoval. Málem popadl sípajícího výzkumníka, kdyby ten ho nesejmul rukou pomáhající při skákání. Luboš se neotáčel za zachráncem kutálejícím se z kopce dolů, poslechl si však tuctu výkřiků stylu "Ty idiote!" nebo "Já tě dorazím!". Nezbývalo mu nic než přidat do druhé poloviny kopce.
Pár účastníků závodu se blížilo a skoro byli vedle něj. Bohužel v houfu lidí jeden účastník omylem vrazil do Luboše, který spadl na zem a stáhl ho dolů za sebe se stejným osudem, jako potkal zdravotníka. Luboš se neskutálel, ale nechtěně srazil dav běžců za ním jako kuželky za pomocí jednoho z nich. "Kristova noho, já se nezvednu!" zanadával. Vypadalo to na konec výzkumníka Kořínka, co se snažil vyškrábat (neúspěšně) jako jeho soupeři, jen s výjimkou na jednu nohu.
Ležel tam bezvládně, smiřoval se, jak nedostane klíče ani ledvinku. Ale najednou se nad ním objevila postava, která ho zvedla nahoru. "Ty jsi spása?" přizabitej Luboš se zeptal. "Ne, jsem Soběslav Metoděj," odpověděl muž, který se taktéž snažil dohnat nebohého poté, co viděl zdravotníka letět z kopce. "Pojďte, tu nohu musíme ošetřit," dořekl a rázem byl sražen k zemi Lubošem, který zařval: "Nejdříve klíče!" a vrhl se k cíli.
U cíle stály dvě ženy se stuhou. Jejich výraz se změnil od zmateného až do starosti po spatření blížícího se vítěze, který se skácel bezvládně na cílovou linii.
Na moment Luboš jen nehybně ležel v horkém písku a zhluboka dýchal.
Jeho plíce pálily, v boku ho bodalo a v hlavě mu brnělo tak nahlas, že neslyšel vlastní myšlenky, natož cokoliv okolo něj.
Dokázal myslet pouze na jednu jedinou věc.
Klíče.
Konečně byly na dosah.
S tím se Luboš opřel o koleno své zdravé nohy, ztežka se vytáhl do stoje, zakymácel se a potom, co pohledem vyhledal velkou tabuli s háčky, na každém z nichž visel jediný stříbrný klíč, chtěl se k ní přirozeně vydat pro svou právoplatně získanou odměnu, avšak než mohl udělat více než několik málo kroků, ucítil, jak mu někdo pevně sevřel dlaň na rameni a tím ho zastavil.
Luboš se na ni ohlédl a na moment zvažoval, že se prostě vytrhne, vezme si svoje klíče a konečně si dojde pro svou ledvinku, ale nakonec pohledem prostě přejel po paži a střetl se tváří v tvář s doktorem. Jeho obličej byl odřený a jeho výraz byl naštvaný. Za ním stál Soběslav Metoděj a několik dalších lidí, na jejichž obličejích panovaly převážně různé úrovně starostí či zmatení.
"Tak jste normální?" řekl doktor zuřivě. "Nevím jestli jste si toho všiml, ale potřebujete okamžitě ošetřit, takže kdybyste byl tak hodný a přestal se bránit."
"Potřebuju svoje klíče," odvětil Luboš. Z jeho tónu bylo jasně čitelné, že se nejednalo o něco, o čem by byl ochotný diskutovat.
Doktor se na něj na moment jen mlčky iritovaně díval, pak ale jen mávl rukou směrem k personálu. "Tak mu ty klíče dejte a vy pak půjdete se mnou."
Luboš vítězoslavně sevřel klíče v ruce, zvedl ruku v pěst k nebi a zařval "Heruéka!"
"No tak klíče máte a teď prosím pojďte se mnou." Luboš ho poslechl jen tak napůl a poskakoval za ním.
Doktor ho zavedl dál od soutěžní dráhy, do něčeho, co vypadalo hůř jak provizorní polní nemocnice.
"Vemte si toho ubožáka a udělejte s ním něco." S těmi slovy ho doktor žďuchnul do náruče dvou mladých lékařských bratrů. Ti ho položili na lehátko a nechali ho ležet v něm na zemi v prachu.
"Já jsem Oldřich!!!"
"A já Vincent!"
"A my budeme tvojí zdravotníci!" řekli sborově a opřeli se přitom o svá záda navzájem, jak v nějakým filmu.
No do hajzlu, pomyslel si Luboš.
Oldřich se díval zaujatě na jeho lýtko a pak řekl: "To je vulnus sclopetarium."
"Myslím…eee, že to je spasmus et suna? Sunea?"
"To taky, ale ten vulna je důležitější."
"Magnézium?"
"Naaaah."
"Vincentku?"
"Jestli ještě jednou na ránu navrhneš Vincentku Vincente, tak se z toho zvencnu," zařval na něj Olda a pak se znovu zaměřil na ránu.
"Fakt to je Loco dolenti," prohlásil.
"Zakopaný pes! Kde?!" Začal se ustrašeně kolem sebe rozhlížet Vincent.
"Jako, že ho to bolí, ty kojote!"
"Takže né psa, ALE KOJOTA TU ZAKOPALI?!" Teď už se Vincent přímo sápal do náruče Oldřicha. Ten se ze všech sil snažil nepřepadnout.
Luboše úplně ignorovali.
mezitím v alternativním vesmíru…
…
Dokázal myslet pouze na jednu jedinou věc.
Klíče.
Konečně byly na dosah.
Už už se pro ně natahoval, ale v tu chvíli uviděl, jak se temná ruka natahuje pro jeho stříbrné klíče.
"Ne!" vykřikl Luboš.
Snažil se běžet rychleji, ale jeho noha mu to nedovolovala. Namísto toho jen spadl na zem a ucítil ještě větší bolest - ještě si to zhoršil. V obrovských bolestech se Luboš svíjel na zemi. Snažil se vstát, ale nemohl, neměl na to sílu. Začínal mít mžitky před očima a cítil, jak se celý svět zpomaluje. Poslední, co si pamatoval, byl hlouček lidí, který se kolem něj tvořil, a na místo, kde byly klíče, jenž tam už nebyly.
Když se Luboš probral, zjistil, že je sice v nemocnici i s ledvinkou, ale současně se jí někdo probírá. Neznámý náhle vzal do levé ruky tu věc pro Béďu. Rychle se posadil a křikl na cizince: “Co to děláš?!” Cizinec, který k němu stál zády, se změnil v prach a bez otočení se nyní díval na Luboše.
Svojí pravou rukou na něj ukázal předmětem a bezemočně pravil: “Proč mu to chcete dát? Copak nevíte, co to je?” Byl překvapen. Co je zač a jak věděl, že to bylo pro Béďu? “My jsme jednotné vědomí, hledáme ty, jež sešli z cesty. Ten váš společník jednomu takovému pomáhá.” Jak věděl, na co myslel? “Vše je matematika výzkumníku, jen pouhá matematika, vše je předurčeno.”
Normálně se otočil, v pravé ruce stále svírajíc předmět, začal levou rukou nalévat čaj a v třetí ruce svíral klíč. A ve čtvrté ledvinku. Po chvíli položil konvici, dal předmět zpět do ledvinky, vzal oba hrnečky a sedl si ke mně na postel. “Když nám pomůžete, dostanete toto všechno zpět a už o nás s největší pravděpodobností neuslyšíte.“
Chvíli přemýšlel, ale nakonec si vzal hrneček a cinkl si s ním, cizinec nehl ani brvou. “Jak očekávané?”
“Potvrzujeme.”
Tak oba vstali, přitom se Luboš podíval na nohu, na které nebyl ani šrám, vzal si ledvinku, u které překontroloval obsah, klíč a prošel dveřmi, které normálně vedly na chodbu, ale oni prošli dveřmi od záchodu a rovnou ke stolu s Béďou, posadili se. Ten se podíval na cizince a zbledl.
Cizinec se podíval na Luboše. Luboš se podíval na Béďu. Béďa se podíval na Luboše. Luboš na cizince. Cizinec na Béďu. Béďa, kterému už se vrátila barva, se znovu podíval na cizince. Cizinec se znovu podíval na Luboše.
“Víme, že uděláte správnou věc, Luboši. Je to jen matematika,” řekl nakonec cizinec a zmizel.
“Co to sakra mělo být? Nech mě hádat. Nějaká inkorporální hivemind kápě překypující determinismem a chladnou kalkulací, co umí jen vyhrožovat, co? A co ti vůbec trvalo tak dlouho? Máš to?” Béďa se dlouze podíval na Luboše. Ten ale dál zíral na prázdno, které zůstalo po cizinci.
Ty vole, ser na nějaký divný stíny! Seš normální? Prostě udělej, co máš, a ser na to! Máš to teď dobrý, dokonce jsi dostal dovolenou, tak neblbni!
Ale ten stín mi četl myšlenky a věděl, co udělám…
To myslíš vážně…
…achjo…
…Tak se nad tím zamysli. Proč ti to nevzal? Kdyby měl takovou moc, proč ji nepoužije a místo toho se tě snaží zmanipulovat, co? Proč tě nechává ‘udělat správnou věc’, co?
“Haló! Byl to snad mozkomor?” snažil se marně Béďa a mával Lubošovi před obličejem.
…
Musím uznat, že mám fakt dobré argumenty a čistě racionálně pro mě vůbec nedává smysl to Béďovi nedat, jenže nesmím zapomenout na jednu věc. Já jsem hlavní postava svého příběhu.
Luboš se podíval na Béďu, který s ním právě hrubě třásl a klidným hlasem pronesl: “VíÍ_š BéÉ_ďoO_, jáÁ_ tiI_ toO_ neE_můŮ_žuU_ dáÁ_t.”
Béďa s ním přestal třást. “Jak jako nemůžeš?! Co to kurva zkoušíš?!”
Luboš mu to chtěl vysvětlit, jenomže slova najednou nešla poskládat do vět. Nedokázal Béďovi popsat ten pocit, důvod, či cokoliv jiného, co by jeho odpověď ospravedlňovalo. On sám totiž stále nechápal, proč učinil právě toto rozhodnutí. Myšlenky mu vířily v kruzích jako ve vodních vírech. Občas měl pocit, že se už už nějaké chytal, jenomže šlo o pouhý klam a myšlenka vzápětí odplula do nenávratna Lubošovi mysli.
Dlouho na sebe navzájem pouze hleděli, oči se vpíjely jedny do druhých s očekáváním a nervozitou, co se ten druhý rozhodne udělat. Mlčení se prodlužovalo, přátelská atmosféra byla ta tam a ve vzduchu šlo cítit napětí. Vzduch kolem jím vyloženě vibroval.
A jak to tak bývá, pak se všechno stalo neuvěřitelně rychle. Luboš zpozoroval, jak se Béďovi rozšířily zorničky a nosní dírky, v poslední chvíli se postavil a odskočil dál od svého "přítele", který se po něm ohnal. Naštěstí noha skutečně byla zcela zahojena, jinak by se mu v tu chvíli zcela jistě podlomila bolestí. Luboš začal couvat směrem k nejbližšímu východu, kterým bohužel nebyly dveře, ty v tu chvíli svým tělem blokoval Béďa, ale okno. Znovu se mu do nemocnice tedy rozhodně nechtělo, možná proto váhal tak dlouho a zvažoval možnosti. Na jedné straně okno, což by mohl být fajn únikový východ, kdyby si jen dokázal odvodit, jak vysoko byl nad zemí. A na druhé straně teď už zcela zjevně rozzuřený a zoufalý Béďa. Luboše zarazil jeho pohled, jako by se na něj díval někdo zcela cizí. Tohle nebyl Béďa, kterého znal.
Protože si Luboš připadal jako osel mezi dvěma stejně velkými Lubošožravými kopami sena, rozhodl se je, okno a Béďou, rozpočítat pomocí vlastního dětského rozpočítadla, které složil na bar micva. A vyšlo mu okno.
Střepy se rozprskly, vypadalo to epicky a cool. Nedopadl však na trávu, jak předpokládal, nýbrž někomu do klína.
"Ahoj, Luboši!" "안녕하세요, 루보스!" 1 řekl Luboš Lubošovi, "musím ti všecko vysvětlit. Neboj, zapnu ti Subway Surfers, abys dával pozor," a dal mu do ruky mobil s běžícím streamem.
Lubošova očka zazářila jako mikrovlnka a zaujatě pozoroval mobil. A Luboš mu začal vysvětlovat, jak ta dívka s katanou je anime bohyně, která bojuje proti armádě stínů, a že když Luboš vypadl ze sklepního okénka, vypadl ve skutečnosti jen Lubošův stín. A ať zahodí tu ledvinku ze svého pokoje, ta je taky stín. Luboš zde má pro něj pravou - nechanou v salónku.
Luboš zaplakal. Byl šťastný, že tomu rozumí.
"Je potřeba se nyní spojit. A vrátit Béďovi to, co mu patří. Zasuň si tohle do zadku," pravý Luboš si vytáhnul ze zadku katanu.
Luboš upustil mobil a s radostí odhalil svoji prdel a zastrčil si katanu tam, kam sluníčko nesvítí.
Najednou stál pod oknem jen jeden Luboš. Nyní už celý. Vytáhnul z ledvinky tu věc a hodil ji Béďovi.
"Odpočívej v kuchyni." "Отпуснете се в кухнята," 2 řekl Luboš, když Béďa po jedné krásné chvíli zmizel.
"Tak takhle se hrají šachy," řekl si vítězoslavně Luboš a šel plavat.