Tento příběh je součástí komunitního psaní z Vánoc 2021.
Venku svítilo obyčejné ranní světlo, zatímco si Luboš Kořínek, asistent výzkumníka úrovně 1, popíjel svůj šálek turecké kávy. Byl si dobře vědom toho, že na světle venku není nic obyčejného, protože seděl čtrnáct metrů pod zemí v Oblasti-04-CS a protože bylo šest hodin večer. Protože ale pracoval za oponou už celých deset dní, připadal si jako ostřílený mazák, který se nenechá jen tak vytrhnout něčím tak banálním, jako jsou nefunkční zákony reality. Vysrknul zbytek svého šálku kávy a zkontroloval hodinky, aby se ujistil, že jeho desetiminutová pauza ještě neskončila. Tady ve skladišti mohl být o samotě, jak to měl rád, takže když se dnes dozvěděl, že oblast bude dnes navštěvovat jeden z ČROD kvůli inspekci, rozhodl se zalézt do kumbálu v suterénu, kde měl jistotu, že ho nikdo nebude otravovat. Ve své staré pozici školníka to tak dělal neustále.
V tom ho ovšem náhle vyrušilo jasné světlo z okna vedle něj, které náhle nabralo na intenzitě. Sotva si stihl nandat sluneční brýle ze své ledvinky, když záblesk jasného světla ozářil celou místnost natolik, že kdyby v onen moment vstoupil inspektor ČROD dovnitř, našel by tolik špíny v prosvětlených koutech, že by celou Oblast-04CS musela zavřít hygiena. Luboš netušil jakou anomálii mohli jeho nadřízení skrývat v místnosti vedle. Vědel jenom, že jí požívali k osvětlení onoho kumbálu kde právě seděl. Takhle silně ale ještě nikdy, za celých deset dní, co tu pracoval, nesvítilo.
Náhle světlo ustalo a on si sundal své sluneční brýle, jejichž obroučkový tvar měl teď vytištěný na tváři díky instantnímu opalování, jež právě prodělal. Luboš byl vývojem událostí zmatený, převážně proto, že v místnosti náhle byla naprostá tma. Nevěděl co si počít, takže vytáhl svůj chytrý telefon, aby jej použil jako zdroj světla. Jakmile rozsvítil baterku, zalekl se natolik, že telefon opět upustil. V místnosti bylo prase! A mělo křídla! A… svatozář?
V tu chvíli se zastavil čas. Trvalo několik málo milisekund, než si jeho mozek uvědomil, že stále ještě žije. Jeho mysl byla zaplavena stovkami myšlenek, přičemž většina se ubírala na jednu a tu samou věc: "žiju?" I když bylo vcelku nejasné, co se mu v tu danou mikrochvíli stalo, každý nanoangstróm jeho těla chtěl odpověď. A to hned.
Otevřel oči. Ani nevěděl, že to dokáže, po onom okamžiku. Uviděl světlo. Zářící světlo svítící celou chodbou, jako žárovka na konci chodby ústavu pro duševně choré, přičemž ona chodba proplétá pokoj každého pacienta a z cel jde slyšet nepřeslyšitelný křik. Z ničeho nic se ve světle zjevil stín. Šel blíž, aby si postavu ve světle mohl prohlídnout z blízka. Uviděl tam svou učitelku dějepisu. Celou chodbou se začala navzájem přehlušovat slova, a ta slova do vět a ty věty do pokřiků. "Nic z tebe nebude, ty budižkničemo neschopná!" "Ani plot bys nedokázal natřít, a to ani kdyby to bylo pouze jedno prkno!" "Jak jakože nevíš, kdy se narodil Ježíš Kristus? Je to rok nula, ty bezpáteřní kreténe! Doslova se ta osa rozlišuje na 'Po Kristu' a 'Před Kristem'!"
Po jeho těle se stékal studený pot. Vzal baseballovou pálku, která ležela na zemi, a praštil s ní o postavu vší silou. Entita lehla k zemi a světlo pohaslo. Tma. Věděl přesně a doslova, co to slovo znamená: "Temno, tma, temnota, je opak, vnímaná absence světla. Absolutní tma podle dnešního stavu vědy neexistuje, vždy je možné prokázat malé množství světla, i když není lidským okem viditelné. Přesně je tedy tmu možné popsat jako minimální množství světla. - Wikipedie." Učila ho to učitelka nazpaměť, když řekl, že se ztratil ve tmě, i když byl zrovna slunný letní den. Nikdy nebyl moc chytrý.
A náhle byl zpět. Co se mu to stalo? Byla to snad mozková mrtvice? Nedošlo mu, že by byl mrtvý. Jak již bylo zmíněno, nikdy nebyl chytrý.
Podařilo se mu uvědomit, že při pohledu na prase, následovaným zvláštní vzpomínkou, upustil svůj mobil na zem. Pohlédl dolů. Podlaha nebyla dokonale vyrovnaná, jak to tak bývá u skladišť a podobných prostor, takže trocha světla z té malé mobilní baterky ozařovala to, co bylo pár centimetrů nad mobilním telefonem; růžový jemně ochmýřený rypák, zvědavě funící na telefon.
Luboš se hbitě shrbil a natáhnul po mobilu svou ruku. Podařilo se mu ho vymanit zpod zájmu toho zvířete a teď již s pevným držením věda o vzhledu prasete, na něj kužel světla namířil.
Jak krásně vynikala ta růžová barva tohoto sudokopytníka a jak kontrastovala s jeho doplňky. Bělostná křídla, které by mohli závidět i andělé a podezřelá svatozář, která nesvítila, ale spíš jen světlo odrážela. Luboš si byl jistý, že tak sytě růžové prase ještě nikdy neviděl, a byl si jistý i tím, že takovou barvu by žádné normální prase mít nemohlo. Připomínala růžové vlasy hlavních postav z pochybných japonských animovaných seriálů.
Čočky okřídleného prasete se zúžily, jak hleděly do malého, ale jasného bodu mobilní žárovky. Prase vypadalo docela vesele a vonělo po jahodách. Luboš nevěděl, co si o tom má myslet. A to prase, zdálo se, také ne, neboť přistoupilo k Lubošovi blíž a začalo mu zkoumavě očichávat nohavice. Nyní si Luboš všimnul i zvuku, který vydávalo to prase, když udělalo pár kroků. Byl to zvuk rolniček.
Aby to bylo ještě divnější, rozlehl se skladištěm ještě jeden zvuk. Každý by ho poznal, a většina lidí, co by ho uslyšela, by se šla najíst, protože to bylo kručení v bříše. A velmi hlasité. Luboš se na krátko otočil směrem, odkud zvuk nejspíš přicházel, ale jeho baterka nedosvítila tak daleko. Když upřel svou pozornost zase na prase, všiml si, že se dívá stejným směrem, jako on před vteřinou. Prase se zeptalo:
"Máš hlad?" "¿Tienes hambre?" 1
Luboš byl ochromen svými myšlenkami; a právem. Komu tu zakručelo v břiše? Proč to prase mluví? Proč mluví italsky? Jak to prase mluví? Zakručelo v břiše snad jemu? Chutná to prase jako marcipán? Obědval dneska vůbec? Tolik otázek a tak málo času na odpovědi. Už už se chystal vyndat svůj kapesní mini gril, když si vzpomněl na radu, kterou mu tehdy dal jeho nadřízený, když ho do Nadace přibírali:
Občas se ti může stát, že se ocitneš v situaci, která prostě… nedává smysl. Není to nic častého, ale občas se to stane. Řádný výcvik ohledně toho tě ještě čeká, prozatím si jen pamatuj, že je potřeba proti tomu nebojovat. Prostě se… je třeba vžít do situace, jít s proudem.
… Ano, ano! Konečně mu to začalo docházet. Nachází se uprostřed anomálního jevu, tím si byl jistý. Jít s proudem… to by znamenalo s tím prasetem… promluvit? Na střední chodíval na hodiny italštiny, ale to už bylo dlouho. Nebyl si jistý, jestli to byl moc dobrý nápad; znovu si vybavil slova nadřízeného. Jít s proudem. Podruhé nezaváhal a promluvil:
"Ahoj, pane prase… uh. Velmi… chutný vzhled." "Salut Mister ciélo cochon… uh. Du look très… tasty." 2
Prase se na něj podívalo. Poprvé si nepřipadalo jako ta nejprimitivnější entita v místnosti. Neznámá věc ve stínu místnosti se opět připomněla, tentokrát zakručením ještě hlasitějším. To znamenalo, že Luboš nemá takový hlad, jak si myslel, ale taky to, že je v docela velkém maléru.
"Kdy jsem se narodil, Luboši?" "我什么时候出生的，卢博斯?" 3 ozvalo se zpoza něj vlídným hlasem.
Luboš se roztřesen otočil a vyšlo z něj jen jedno, oběd. Když konečně dozvracel, podíval se na entitu ve stínu. Hluboce se jí zahleděl do zelených, zářících očí. "Omlouvám se, z otáčení se mi dělá nevolno," vykoktal ze sebe a s nataženou rukou se přiblížil k entitě ve stínu. "Ty asi budeš Ježíš. Aramejštinu jsem už dlouho neslyšel." Svou znalostí staré aramejštiny se Luboš chlubil na všech pohovorech. Vždy tvrdil, že babička dcery bratra jeho sestřenice byla přes Mantriel (rodinnou mulu) příbuzná s učitelem Aramejštiny na jedné indické vysoké škole.
Po jeho slovech se stín spolu s místností a monsieur prasetem pohnul za entitou, která vkročila do Lubošova osobního prostoru. "Nepotřebuješ kapesník?" "你不需要手帕吗?" 4 zeptal se mentolový dech té věci. "Kde je tady knihovna?" "Где здесь библиотека?" 5 zeptal se aramejsky asistent výzkumníka Ježíše na původ onoho růžového prasete. S otázkou namířil svou baterku směrem na Ježíše.
Přesně jak čekal, do Lubošových očí dopadl odraz světla z baterky. Jeho původ našel na Ježíšově plešce. Když si prohlédl celé tři metry postavy, která se před ním tyčila, napadala ho spousta otázek, na které by se chtěl Ježíše zeptat. Jako třeba kdy se narodil, jakou impregnaci na boty používal, nebo i v jakém stavu je jeho pravý jaterní lalok. Nejvíce se ale chtěl Ježíše zeptat, kde je uložena moč.
Než ale stihl cokoliv říct, entita se k němu naklonila a řekla: "Já nejsem Ježíš, synu. Já jsem Bježíš!" A tak Luboš běžel.
Luboš ani nechápal proč začíná běhat, něco ho do toho nutilo, že by třeba ta entita? Nebo to růžové prase se svatozáří a křídly? Zatímco běžel po chodbě, zamyslel se nad spoustou věcí: využil jsem svůj celý život správně? Udělal jsem všechno správně? A… pak si Luboš uvědomil, že málem zapomněl jít zpátky ke své kanceláři, protože jeho deseti minutová přestávka už dávno skončila.
Luboš jen pozměnil směr běhu a přiběhl přímo do své kanceláře. Už jen čekal, jak za chvilku přijde jeho nadřízený a začne mu říkat, že se fláká a že měl zkontrolovat nový dokument o SCP-102-CS, ale… nikdo nepřišel.
Žádný nadřízený, žádná uklízečka, která vždycky přicházela v noci, aby to tam uklidila. Nikdo nepřicházel, ani neslyšel žádný hluk, prostě vůbec nic.
"Copak jsi to takhle nechtěl?" ozval se Bježíš za Lubošem, "Copak jsi nechtěl, aby všichni ti, které jsi neměl rád a oni tebe, zmizeli?"
Luboš se zamyslel, copak by nebyl jeho život lepší, kdyby ho jeho nadřízený furt netrápil s těma nesmyslnýma úkolama? Že by furt nemyslel na ty špatné věci, které jeho život přivedli až… sem? Luboš se jen na chvilku usmál, na moment se zasnil, a pak si něco uvědomil.
"Neříkal jsi náhodou, že odpuštění je to nejdůležitější?" "Δεν έτυχε να πεις ότι η συγχώρεση είναι το πιο σημαντικό πράγμα?" 6 řekl Luboš a otočil se k Bježíši.
"Možná. A není to jedno? Nečinili ti náhodou špatné věci? Neříkal sis náhodou skoro každý den, že chceš mít lepší život?" řekl Bježiš a šel blíž k Lubošovi.
Lepší život, huh? Kde nebudu nikomu na obtíž, kde se sám budu mít dobře. A co to vlastně všechno znamená? Luboš se zamyslel tak hluboce, že blížící se Bježíš v něm nevyvolal ani kapku nebezpečí. Naopak, cítil se jako v bavlnce. Obklopen něhou, teplem a radostí.
"Nebylo by lepší přestat utíkat a vzít si svůj život do vlastních rukou?" Bježíš našeptával líbezná slova Lubošovi do ucha. Proč vlastně utíkat, říkal si Luboš. Jediná věc byla nyní ta správná.
"Bylo…" Povzdechl si Luboš. Bježíš měl zdá se vyhráno. "Když já se pravidelně vyhýbám možnostem, jak si zpříjemnit život." Dodal jedním dechem, vzal nohy na ramena a nasadil smrtelné tempo. Smrtelné tak pro jeho plíce a nohy. Nedíval se kolem sebe, natož za sebe. Už nevěděl, kam by běžel, natož kam se schovat. Třešničkou v tomto dějství se však staly zjevující se lístečky na zdech.
Tak doprdele!
U každého lístku, obsahující jedno slovo, načerpal vzduch do plic. Lístky pak daly dohromady spojení: "Hon započal. Svatá slanina zasytí ztracené duše. Přidej se." A u posledního jako dárek dostal plastovou vidličku.
Luboš nevěděl, jak dál. Tohle bylo příliš. Dělo se toho příliš. Hlava nestíhala a nohy dostaly timeout. Celá tato eskapáda, jejíž hlavní roli musel ztvárnit, nebrala konce. Natož smysl. Musel na to jít jinak. Jak mu to říkali během školení: "…vžít do situace, jít s proudem."
Hned to bylo jasné. Z kořisti se stal lovec. Kořistí se stalo okřídlené prase. Vidina slaniny byla příliš silná. Bježíš tím ztratil svou moc.
Svatá slanina…
Nekonečná chodba se v tu ránu naplnila fialovým kouřem. Luboš na vteřinu zpanikařil - možná, že nedával pozor ve škole, ale při sledování seriálů se rozhodně od obrazovky odlepit nikdy nedokázal a tudíž si byl jistý, že místnost rychle se naplňující kouřem mohla znamenat jen jediné: dramatickou změnu scény. Vyděšeně čekal, až ho kouř omámí, či ho zezadu někdo čapne a někam odtáhne, zamkne do nějaké místnosti, ze které se bude muset záhy dostat jak Houdini z okovů.. až na to, že okovy objímající jeho tělo by byly magnum opus nějakého ohybače reality. Počítal vteřiny… jedna, dva, tři, čtyři.. jeho srdce jelo jako o závod. Pět, šest, sedm… a náhle si Luboš uvědomil, že se kouř začíná rozptylovat.
Dlouhá chodba už nebyla chodba - zdi a strop byly pryč a z podlahy se stala platforma, vznášející se nad… nad čím přesně? Kde se ocitl tentokrát? Luboš se chtěl rozběhnout a podívat se přes hranu plošiny, když tu náhle rozpoznal asi dvacet metrů před sebou již povědomou siluetu, která se začala vynořovat z pomalu se rozptylujícího kouře. Létající prase! V ten moment si Luboš vzpomněl na svůj cíl. Ach ano, létající prase! Slanina z marcipánu, či marcipán ze slaniny, co chutná po všech jazycích světa!
"Náš souboj bude legendární. Zahyneš pro dobrou věc, kolego Prasomíre."
"Moje jméno je Prasislav. Ale bude ti odpuštěno. Až z tebe nadělám plněný koblížky pro sebe a Bježíše. Zemři, ty zbytečný hovno, tvoje matka tě nikdy nemilovala! Stirb, du nutzloses Stück Scheiße, deine Mutter hat dich nie geliebt! 7"
„Cos to-" Luboš nedostal ani prostor dokončit větu a prase vyběhlo do útoku. Jeho krátké neohrabané nožičky se pod ním míhaly téměř nemožnou rychlostí, nedávajíc Lubošovi čas přemýšlet. Vidina nepřirozeně růžového prasete v něm teď místo pobavení a teplého pocitu bezpečí, o kterém neměl tušení, kde se bral, evokoval jakýsi dojem urgence, ze kterého mu běhal mráz po zádech. Dojem, ze kterého se mu chtělo utíkat, ale to na téhle hladké plošině nebylo možné, rozhodl se tedy pro druhou nejlepší možnost.
Svaly na ruce skoro až křečovitě sevřel v pěst. Jakmile se prase dostatečně přiblížilo, rozmáchl se a vší silou do něj uhodil. Jeho klouby se zabořily do měkké, pružné kůže a prase bylo s ošklivým zasyčením odmrštěno do bezpečné vzdálenosti.
Dokonce i voní lahodně… Luboš se v myšlenkách znovu stočil k vidině svaté slaniny a pocítil novou dávku odhodlání tenhle souboj vyhrát.
Než se prase zvedlo, urychleně si prohledal kapsy. Dalo rozum, že nemůže anomální entitu porazit holýma rukama, plastovou vidličkou z dřívějška by už ale mohl. Sevřel svou nové nalezenou zbraň v ruce a tentokrát to byl on, kdo zaútočil první.
Luboš jednou rukou na moment udržel prase na místě a druhou rychle zabodl vidličku do jeho hlavy. Zbraň se setkala s minimálním odporem a když se tělo pod jeho rukama přestalo hýbat, Luboš se zmateně postavil.
„To bylo jako všechno?"
Jakmile vyslovil tato slova, atmosféra okolo něj nabyla téměř zlověstný nádech.
„To ještě nebyla ani první fáze." Ozval se nad ním zlověstný hlas, doprovázený nekonečnou dutou ozvěnou.
Luboš vzhlédnul.
Oblast nad ním a kolem něj pukla jako baňka a odhalila siluetu, jež se nad ním tyčila zavěšena z nebe a svou vlhkou masou pohlcovala jeho převážnou část. Její šupinaté plece se vztekle vzdouvaly se zlověstným klokotáním. V jejích očích smrt tisíců světů. V jejích ploutvích igelitový pytlík přetékající drobnými slaměnými figurkami a kroucenými svíčkami z vosku.
Byla to… kapr.
"Ty jsi kapr?" Otázal se Luboš se vší lidskou důstojností.
"Já" stvoření zabublalo: "jsem Duch Vánoc TRADIČNÍCH. A přicházím napravit zvěrstva, jichž jste se dnešní noci dopustili."
"Ale zlaté prasátko a BJežíše-"
Duch plácnutím ocasu přerušil Luboše a pozemní dopravu napříč západní Evropou.
Rozevřel bezzubý chřtán. A začal zpívat.8
"Scénář Třídy-XMAS - Rekonstrukce Tradičních Vánočních Hodnot VEVO:"
Luboš:
Již dnes, ach dnes, před Vánoci!
Svatý Štěpán:
"PŘED" Vánoci?
Duch:
Směna noční, předvánoční
Již přišel čas!
(B)Ježíšek:
Vybihá z trosek
Ó, smutku můj!
On vrátil se a s doprovodem.
Všichni rychle pryč!
*Gestikuluje* Schovejte punčochy, zapněte Rybovku. A pro lásku boží, odveďte odtud to prase!
Prase:
Nechápavé francouzské chrochtání
Tré vzpurných trhovců:
Směna noční, na nařízení
Není čas!
Duch:
Čas připomenout lidem všem
Následky Vánoc kultury změn
Bratře můj, přijď, do války jdem!
SCP-XMAS-CZ-J:
V odpověď
Je čas to rozjet!
Trhovci:
Cyklicky Po roce ach po roce jsou-
Luboš:
Ale já jsem Žid!
SCP-4666
Duch jistě ocení mého génia!
Hled'! Proměním dnes dětí pět
Na betlém v Novém Jičíně!
Duch:
Již nadešel čas!
(K ostatním) Zpívejte, moji pohůnci!
Trhovci, SCP-XMAS-CZ-J, SCP-4666, Duch:
V Betlémě kdys procit On
Dnes za svitu hvězd
Zazní Vánoc zvon!
Potom všechno ztichlo. Na obzoru zamrkalo slunce. Byly Vánoce. Byly Vánoce?
Luboš si všiml, že je zpátky ve skladišti a že je úplně sám. Když se ale rozhlédl, všude okolo sebe spatřil vánoční výzdobu a před sebou stůl s miskou plnou slaniny. Najedou si uvědomil, že za celých deset dní, co zde pracoval, na Vánoce ani nepomyslel stejně jako žádný z jeho kolegů. Skoro jako by zapomněli že existovaly. Pak si ale uvědomil něco znepokojivějšího. Jak na něj mohlo zamrkat Slunce, když byl čtrnáct metrů pod zemí?
Objekt, který nejdříve připomínal slunce byl ve skutečnosti usmívající se Bježíš stojící opodál. Luboš se na něj podíval ale Bjěžíš mu nevěnoval pozornost a zíral na slaninu na stole. Luboš nemohl tušit, že to byl Bježíš, kdo vymazal jemu a jeho kolegům Vánoce z mysli, aby tak ohrozil Vánoce a přilákal jejich strážce, včetně svatého prasete. Svaté prase bylo to jediné co omezovalo jeho moc a Bježíš se ho potřeboval zbavit. Zatímco byli všichni zaneprázdnění rekonstrukcí Vánoc, využil Bježíš příležitosti. To co leželo v misce na stole bylo všechno, co ze svatého prasete zůstalo. Teď si mohl konečně podmanit celé lidstvo. Konečně mohl vytvořit svět, ve kterém budou muset všichni jenom nepřetržitě běžet. Konečně mohl–
Lubošovy vypracované žvýkací svaly sevřely slaninu mezi jeho zuby a Bježíšovy myšlenky byly přehlušeny mohutným křupnutím. Křupnutím natolik zvučným, že narušilo realitu v místě, kde se Bjěžíš nacházel a Bježíš se náhle octl v realitě, která popírala existenci nohou jakéhokoliv živého organismu. V realitě, kde neměl žádnou moc a kde nikdo nemůže běžet, začala Bježíšova nekonečná muka.
Mezitím si Luboš, aniž by tušil, že právě zachránil lidstvo, užíval chuť slaniny, která se mu válela na jazyku. Chutnala jako marcipán. Chutnala přímo božsky.