Nacházíš se v opuštěné v knihovně. Další urbex na tvém seznamu, který jsi dostal před pár lety.
Knihovna je opuštěná od devadesátých let. Začala se totiž hroutit. Propadat se pod tíhou knih. Bývalý majitel byl příliš důvěrčivý a vzal každou možnou knihu pod křídlo. Až mu jedna police po druhé začala křupat a lámat. V tu chvíli knihovna nestála za tu cenu ji prodat nebo do ní investovat. Nejlépe zbourat.
Procházíš to tu už dobré dvě hodiny, ale stále nenacházíš to pro co jsi sem přišel.
Je to malé. Kulaté. Zrezivělé. Funkční.
Hledáš kompas. Hledáš kompas, po kterým tak neskutečně toužíš. S ním ve tvé sevřené dlani víš kam jít. Jakým směrem se vydat.
Najednou uslyšíš dupot.
Jsou dvě hodiny ráno. Vždy chodíš sám a pozdě v noci. Nikdy nepotkáš nikoho jiného než zbloudilého opilce, smutného bezdomovce nebo narkomana. Víš jak se každý z nich chová. Opilec si vždy mumlá pod vousy nesmysly. Bezdomovec často jen tiše spí a šetří teplo. Narkoman kouká do blba.
Zpozorníš. Posloucháš.
Někdo cizí, pomyslíš si.
Vypneš čelovku, zatajíš dech a lehkými kroky se schováš pod recepční stůl.
Těžké boty, policajti?
„Je tu někdo?“ ozvalo se jako hřmění do klidného ticha.
Zůstáváš zticha, ale ušní bubínky ti ohlušuje tlukot srdce.
Těžké boty se vzdalují a nakonec i slyšíš vzdálené „Je tu čisto tentokrát.“.
Ztratil jsi hodně času, ale jakmile se uklidníš víš, že musíš pokračovat v hledání. Kde začít. Šuplíky jsou povysouvané a rozházené. Knihy jsou všude po podlaze a jsi rád za tu úzkou cestičku, kterou sis vytvořil.
Venku začalo pršet a tak se ticho stalo neosobním a hlasitým. Pokus o znovu zapnutí čelovky se stal neúspěšným a náhradní baterky nemáš. Ale za tu chvilku jsis zvyknul na tu vláčnou tmu, kterou doprovází smrad a plíseň starého papíru. Postupuješ dál.
Smrad se rapidně změnil. Ze starého papíru smrad přesedlal na zatuchlinu. Žaludek ti udělá salta vzad a lehce se ti podlomí kolena. Rozhlížíš se a snažíš se najít zdroj zápachu. Z pod stolu v rohu vidíš známý šustivý materiál. Čím více se přibližuješ, tím více tomu nechceš věřit.
„Mrtvý člověk,“ popisuješ svou výpravu známému. Asi jsi to měl nahlásit. Už to jsou tři dny cos tam byl. Možná tam ještě bude. Možná se tam vrátíš a tentokrát ho i prohledáš. Pokud tam stále bude.
„Měl jsi to nahlásit hned jaks ho našel,“ poučuje rozumbrada. Na to nebyl čas. Měl jsi více práce s tím se nepozvracet z toho smradu.
Ještě tu noc se tam vrátíš. Díky bohu připraven na nejhorší. Rouška, rukavice a vlhčené ubrousky, kdyby náhodou…
Knihovna vyzařovala známější energii za svitu měsíce. Věděl jsi kam šlapat, aby ses vyhnul vrzání a skřípání. Našlapuješ z lehka. Víš, že jsi blízko s nabývajícím zápachem mršiny. Ale tam kde předtím byl schovaný spacák pod stolem, tak nenacházíš tichou mrtvolu, ale papírek.
Jako teď? to je za půl hodiny…, pomyslíš si.
Je to riskantní? Rozhodně. Víš co tě čeká? Vůbec. Stojí to za to? Určitě. Aspoň nemusíš řešit nahlašování mrtvoly. Tramvají se tam dostaneš za 20 minut, takže máš co dělat. Poklidně opustíš knihovnu a necháš ji spát po tvém narušení klidu.
Stojíš a čekáš na tom nejvíce zřetelném místě, ze kterého máš výhled na každý roh. Nikde nikdo. Máš ještě tak pět minut náskok. Zapálíš si cigaretu a snažíš se vypadat jako normální člověk co normálně stojí na normálním Strossmayeráku ve dvě ráno.
Najednou ti někdo zezadu zaklepe na rameno.
Tlak na hrudi ti vyskočil jak jsi se lekl a cigareta ti spadla do kanálu. Otočíš se a koukáš na muže.
Přijde ti povědomý. Prohlídneš si ho celého a zjišťuješ, že má na sobě staré velké vojenské kanady, takové ty s přezkou. Špinavé roztrhané kalhoty a zavánějící černou bomber bundu. Dlouhé vlasy mu lezou do očí a zakrývají většinu zapšklé tváře.
Nic neříkáš. On nic neříká. Taky si tě prohlídnul a kývnul hlavou, abys ho následoval. Pletou se mu nohy pod nohy, ale furt jde svižně. Máš problém s ním držet tempo. Dojdete před nějaký pajzl. Otevře ti dveře a ty vcházíš dovnitř. Scéna vypadá jako z profláklých filmů Buda Spencera a Terrence Hilla. Pořvávání, v jednomu rohu si rozlamávájí tága o hlavu, v druhém dávají páku s mafiánským bossem. Na baru se hádají o politické situaci a občas tam někdy padne pravý hák. Nemáš zde moc prostoru na přemýšlení. Muž tě pevně bere za předloktí a vede tě do salonku. V salonku tě nechává samotného. Servírka ti donese drink, kterého se radši ani nedotkneš. Na malém konferenčním stolku vidíš blok. Je to stejný papír jako byl ten papírek v knihovně, ale nezašpiněný.
On měl u sebe ten kompas?, pomyslíš si.
Co teď? Teď přemýšlíš co uděláš s touto informací. Papír z bloku sis utrhl pro jistotu a vydal ses ven ze salonku doufaje, že tam znovu potkáš toho muže. V tom kraválu se nedokážeš zorientovat, ale pokračuješ dál k východu. Venku tě ovane chladný vánek, který jakoby ti zašeptal ten nejlepší nápad.
Sedíš u stolu u piva na posilněnou a čekáš. Něco si píšeš na ubrousek, ale teď ti to nedává smysl. Čekáš na svého kumpána se kterým vás dnes v noci čeká akce, jakou jste si nikdy nepředstavovali. Jsi nervózní, ale od toho máš to pivo. Jen doufáš že vše půjde podle plánu.
Ke stolu se přibližuje malý zarostlý chlapík. Nic neřekne a ty se zvedáš od piva. Nastoupíte do dodávky. On řídí, takže máš prostor na přemýšlení. Nic nemáš potvrzené, celá tahle akce spočívá na tipech a domněnkách. Jedete tak třičtvrtě hodiny lehce za město. Na silnici vás doprovází tma a občasné oslepení dálkových světel bezohledných řidičů z protisměru. Hustá mračna zahalují svit měsíce. Perfektní.
Přijíždíte ke hřbitovu. Z dodávky vytahuješ lopatu. Velká kovaná brána je na píď otevřená. Bránu s vrzáním otevíráš pomalu a jen takový kousek, že prolezete. Chvilku chodíte kolem pomníků, hrobů a hledáte.
Chlapík ukáže na jeden hrob.
Viditelně čerstvě udusaná hlína, řekneš si pro sebe.
Na náhrobku není nic. Neoznačený hrob. Parťákovi ukážeš ať se vzdálí a kontroluje, zda někdo nejde. Klekneš si a přiložíš hlavu k zemi. Slyšíš jak se střelka kompasu pohybuje neurčitě a neví kam mířit.
Z hluboka se nadechneš a nabíráš sílu, abys porušil tu poslední morální zásadu, která ti zbyla. Nechat mrtvé odpočívat. Dřevěnou násadu lopaty držíš v rukách tak silně, až se ti do dlaní zasekávají třísky. Chvíli tam takhle stojíš a koukáš na zem, sebereš odvahu a začneš vykopávat neoznačený hrob.
Po pár chvílích už to není tak zlý a zvykl sis. Máš pocit jako bys to už dělal. Rutina. Ohlédneš se na svého společníka.
Zamrazí tě.
„Kde k sakru je?", zamumláš si pod vousy. Z nějakého důvodu tomu nevěnuješ více pozornosti a pokračuješ ve vykopávání. Čepel lopaty narazí na dřevo. Shrneš zeminu z víka rakve a snažíš se ji otevřít. Moc to nejde, ale konečně může zazářit tvůj kapesní nožík. Vypáčení víka ti chvíli trvá. Všimneš si, že chladný vánek opadl a nastalo bezvětří. Cítíš vodu.
Asi bude pršet.
S plazícím se zápachem otevíráš víko. Vidíš mrtvého muže. Má zavřené oči a ne zcela klidný výraz. Ruce má položené na hrudi. Pod nimi je stříbřitý objekt.
Kompas.
Mračna v tu chvíli odhalila měsíc, který snad i svítil přímo pro tebe, přímo na kompas.
Horlivě se snažíš kompas vymanit z jeho spárů, ale jako by byl přilepený. S mrtvolou i lehce zatřepeš, ale stále nechce pustit.
V tuhle chvíli ti nedochází, že se před tebou objevil stín a nad vykopaným hrobem někdo stojí. V ruce drží kladivo.
Konečně se ti podaří kompas vyndat. Cítíš se i chvíli skvěle. To co jsi hledal jsi našel a díky tomu najdeš to po čem pátráš ještě dýl.
Sedíš v pokleku na mrtvole.
Tebou vykopaným hrobem.
A postava za tebou se napřahuje.
Cítíš potůček krve jak ti hřeje a rychle chladne na temeni hlavy. Než se rozkoukáš, víš, že ležíš přímo na mrtvém muži. Víka rakve se zaklapnou.
Pak slyšíš zabouchávání hřebíků.
Pak slyšíš jak na víko rakve dopadá zemina.
Pak slyšíš tlumená slova.
„Nenechal to být a podívej kde teď je", zaznělo jako hřmění za zvuku těžkých bot jak se vzdalují do uspěchaného ticha.
Ze smradu rozkládající se mrtvoly omdléváš. Necítíš bolest. Máš to co jsi hledal.
Začalo pršet.
