/* Paperstack Theme [2020 Wikidot Theme] By EstrellaYoshte Based on: Inkblot Theme by Croquembouche Word Processor Theme by stormbreath Modern Theme by Azamo Simple Yonder Theme by EstrellaYoshte */ @import url('https://fonts.googleapis.com/css2?family=Josefin+Sans:wght@700&display=swap'); @import url('https://fonts.googleapis.com/css2?family=Oxygen&display=swap'); @import url(https://fonts.googleapis.com/css2?family=Fira+Code&display=swap); #page-content { font-size: 0.87rem; } body { font-family: 'Oxygen', sans-serif; } body { color: #000000; background-image: linear-gradient( to bottom, #EFEFEF, #EFEFEF 276px, #D3D3D3 276px, #ffffff 282px, #ffffff 282px, #ffffff 100%); background-repeat: no-repeat; } #main-content { top: -1.6rem; padding: 0.2em; } .page-source, .code pre, .code p, .code, tt{ font-family: "Fira Code", monospace; } /* ---- HEADER ---- */ div#container-wrap { background-image: none; } div#header { background-image: none; } #header h1, #header h2 { margin-left: 0; float: none; text-align: center; } /* Move the subtitle down a smidge */ #header h2 { margin-top: 0.45rem; } /* Hide the existing text */ #header h1 span, #header h2 span { font-size: 0; display: none;} /* Style the new text */ #header h1 a::before, #header h2::before { color: #333333; font-family: 'Josefin Sans', sans-serif; text-shadow: none; } /* Set the new text's content from variable */ #header h1 a::before { content: var(--header-title, "SCP NADACE"); font-weight: 300; font-size: 1.3em; } #header h2::before { content: var(--header-subtitle, "ZAJISTIT - ZADRŽET - CHRÁNIT"); font-weight: 600; font-size: 1.22em; } #login-status, #login-status a { color: #333333; } #page-title { display: none; } #footer, #footer a { background: transparent; color: #333333; } #search-top-box-input, #search-top-box-input:hover, #search-top-box-input:focus, #search-top-box-form input[type=submit], #search-top-box-form input[type=submit]:hover, #search-top-box-form input[type=submit]:focus { border: none; background: #333333; box-shadow: none; border-radius: 0px; color: #efefef; } #search-top-box input.empty { color: #999999; } #search-top-box { top: 2.3rem!important; right: 8px; } /* ---- TOP BAR ---- */ #top-bar { display: flex; justify-content: center; right: 0; top: 7.9rem; } #top-bar, #top-bar a { color: #333333; } /* ---- SIDE BAR ---- */ #side-bar .side-block { border: transparent; border-radius: 0; box-shadow: 0px 0px 7px #999999; background: #ffffff; } #side-bar .side-block.media > * { display: flex; justify-content: space-evenly; } #top-bar div.open-menu a { border-radius: 0; box-shadow: 0px 1px 4px 0 rgba(0, 0, 0, 0.2), 0px 3px 10px 0 rgba(0, 0, 0, 0.19); border: 1px white; } @media (max-width: 767px) { #main-content { padding: 0; margin: 0 5%; border-left: none; } #page-title { margin-top: 0.7em; } #side-bar { background-color: #fff; left: -19em; } #side-bar:target { border: none; box-shadow: 3px 0 1px -2px rgba(0,0,0,0.04), 1px 0 5px 0 rgba(0,0,0,0.2); } #side-bar .close-menu { transition: width 0.5s ease-in-out 0.1s, opacity 1s ease-in-out 0s; display: block; position: fixed; width: 100%; height: 100%; top: 0; right: 0; background: rgba(0,0,0,0.3); background-position: 19em 50%; z-index: -1; opacity: 0; pointer-events: none; } #side-bar:target .close-menu { width: calc(100% - 19em); right: 0; left: auto; opacity: 1; pointer-events: auto; } #page-content > hr, #page-content > .list-pages-box > .list-pages-item > hr { margin: 3em -5.5%; } #side-bar { top: 0; } #side-bar .heading { padding-left: 1em; margin-left: -1em; } #search-top-box { top: 107px; } } /* ---- TABS ---- */ /* ---- YUI TAB BASE ---- */ .yui-navset .yui-nav a,.yui-navset .yui-navset-top .yui-nav a{background-color:inherit;background-image:inherit}.yui-navset .yui-nav a:hover,.yui-navset .yui-nav a:focus{background:inherit;text-decoration:inherit}.yui-navset .yui-nav .selected a,.yui-navset .yui-nav .selected a:focus,.yui-navset .yui-nav .selected a:hover{color:inherit;background:inherit}.yui-navset .yui-nav,.yui-navset .yui-navset-top .yui-nav{border-color:inherit}.yui-navset li{line-height:inherit} /* ---- YUI TAB CUSTOMIZATION ----*/ .yui-navset .yui-nav, .yui-navset .yui-navset-top .yui-nav{ display: flex; flex-wrap: wrap; width: calc(100% - .125rem); margin: 0 auto; border-color: #333333; box-shadow: none; } .yui-navset .yui-nav a, /* ---- Link Modifier ---- */ .yui-navset .yui-navset-top .yui-nav a{ color: #333333; /* ---- Tab Background Colour | [UNSELECTED] ---- */ background-color: #efefef; border: unset; box-shadow: none; box-shadow: none; } .yui-navset .yui-nav a:hover, .yui-navset .yui-nav a:focus{ color: #ffffff; /* ---- Tab Background Colour | [HOVER] ---- */ background-color: #333333; } .yui-navset .yui-nav li, /* ---- Listitem Modifier ---- */ .yui-navset .yui-navset-top .yui-nav li{ position: relative; display: flex; flex-grow: 2; max-width: 100%; margin: 0; padding: 0; color: #ffffff; background-color: #ffffff; border-color: transparent; box-shadow: none; } .yui-navset .yui-nav li a, .yui-navset-top .yui-nav li a, .yui-navset-bottom .yui-nav li a{ display: flex; align-items: center; justify-content: center; width: 100%; } .yui-navset .yui-nav li em{ border: unset; } .yui-navset .yui-nav a em, .yui-navset .yui-navset-top .yui-nav a em{ padding: .35em .75em; text-overflow: ellipsis; overflow: hidden; white-space: nowrap; } .yui-navset .yui-nav .selected, /* ---- Selection Modifier ---- */ .yui-navset .yui-navset-top .yui-nav .selected{ flex-grow: 2; margin: 0; padding: 0; /* ---- Tab Background Colour | [SELECTED] ---- */ background-color: #333333; } .yui-navset .yui-nav .selected a, .yui-navset .yui-nav .selected a em{ border: none; } .yui-navset .yui-nav .selected a{ width: 100%; color: #ffffff; } .yui-navset .yui-nav .selected a:focus, .yui-navset .yui-nav .selected a:active{ color: #ffffff; background-color: #333333; } .yui-navset .yui-content { background-color: #ffffff; box-shadow: 0px 0px 4px #999999; } .yui-navset .yui-content, .yui-navset .yui-navset-top .yui-content{ padding: .5em; border: none; } /* ---- INFO BAR ---- */ body{ --barColour: #333333; } .info-container .collapsible-block-content{ padding: 0 .5em 30px; } .info-container .collapsible-block-content .wiki-content-table{ width: 100%; } /* ---- INFO PANE ---- */ #page-content .creditRate{ margin: unset; margin-bottom: 4px; } #page-content .rate-box-with-credit-button { background-color: #ffffff; border: solid 1px #ffffff; box-shadow: 0px 0px 7px #999999; border-radius: 0; } #page-content .rate-box-with-credit-button .fa-info { border: none; color: #333333; } #page-content .rate-box-with-credit-button .fa-info:hover { background: #333333; color: #ffffff; } .rate-box-with-credit-button .cancel { border: solid 1px #ffffff; } /* ---- PAGE RATING ---- */ .page-rate-widget-box { box-shadow: 0px 0px 7px #999999; margin: unset; margin-bottom: 4px; border-radius: 0; } .page-rate-widget-box .rate-points { background-color: #ffffff !important; color: #333333 !important; border: solid 1px #ffffff; border-radius: 0; } .page-rate-widget-box .rateup, .page-rate-widget-box .ratedown { background-color: #ffffff; border-top: solid 1px #ffffff; border-bottom: solid 1px #ffffff; } .page-rate-widget-box .rateup a, .page-rate-widget-box .ratedown a { background: transparent; color: #333333; } .page-rate-widget-box .rateup a:hover, .page-rate-widget-box .ratedown a:hover { background: #333333; color: #ffffff; } .page-rate-widget-box .cancel { background: transparent; background-color: #ffffff; border: solid 1px #ffffff; border-radius: 0; } .page-rate-widget-box .cancel a { color: #333333; } .page-rate-widget-box .cancel a:hover { background: #333333; color: #ffffff; border-radius: 0; } /* ---- PAGE ELEMENTS ---- */ h1, h2, h3, h4, h5, h6 { color: #333333; font-family: 'Josefin Sans', sans-serif; font-weight: bold; } blockquote, div.blockquote, #toc, .code { background-color: #F8F8F8; border: solid 1px #F8F8F8; box-shadow: 0px 0px 4px #999999; } .scp-image-block { border: solid 8px #ffffff; box-shadow: 0px 0px 5px #999999; box-sizing: border-box; } .scp-image-block .scp-image-caption { background-color: #ffffff; border-top: solid 4px #ffffff; color: black; } #page-content .wiki-content-table tr th { border: solid 1px #999999; background-color: #efefef; /* set border for table title */ } #page-content .wiki-content-table tr td { border: solid 1px #999999; /* set border for table content */ } /*-- tags --*/ #main-content .page-tags span { max-width: 100%; } #main-content .page-tags a { height: 0.9rem; line-height: 0.9rem; font-size: 0.76rem; background-color: #FDFDFD; border-radius: 0.6rem 0.12rem; margin: .25rem .2rem; .5rem .2rem; padding: 0.2rem 0.42rem 0.25rem 0.46rem; box-shadow: 0.6px 0.6px 1.9px 0.8px rgba(0,0,0,0.27); } #main-content .page-tags a:before { content: "•"; font-size: 1.1rem; float: left; position: relative; top: -0.19rem; left: -0.24rem; color: #ffffff; background-color: #B8B8B8; color: transparent; text-shadow: 1px 1px 0.7px rgba(255,255,255, 0.82); -webkit-background-clip: text; -moz-background-clip: text; background-clip: text; } /* ---- CUSTOM SYNTAX ---- */ .header-container { display: flex; justify-content: flex-end; align-items: center; flex-wrap: wrap; position: relative; justify-content: space-around; align-content: space-between; width: 100%; left: 0; align-items: flex-start; row-gap: 2px; } .text-item { flex-grow: 1; max-width: 25%; text-align: center; } .grid-item { flex-grow: 1; min-width: 25%; text-align: center; margin: 8px 6px; } @media (max-width: 1200px) { .grid-item { min-width: 50%; } } .logo { position: absolute; width: 180px; top: -154px; left: -17em; z-index: -1; } @media (max-width: 767px) { .logo { width: 36%; top: -9.7em; left: 32%; } } .textbox { position: absolute; width: 42%; top: 7.5rem; } @media (max-width: 960px) and (min-width: 767px), (max-width: 666px) { .textbox { position: relative; width: 100%; top: 0; } } /* CS INFOBAR FIX */ .rate-box-with-credit-button .page-rate-widget-box .cancel { border-top: none; border-bottom: none; } .rate-box-with-credit-button { background-color: #FFF !important; } /* ---- Common Theme is sometimes so broken, isn't it? ---- */ #top-bar .ct-theme-switch { position: absolute; right: 13px; top: -125px; }
„Vyše-Vyšetření? K-Kam? To musí být vypl-vypl-vyplněný!" Výzkumník se div nezajíkl během svého koktání. Mával zběsile lejstrem papírů všemi směry, které dle jeho slov nebyly řádně vyplněné. Velmi si potrpěl na důslednou byrokracii. Vyhledával nedostatky a nesrovnalosti ve spisu, který obdržel do rukou – důvěrné.
„Co se ti zase nelíbí, Vašíčku?" Hlas líbezný jako zpěv vrabců přicupital k rozptýlenému výzkumníkovi zezadu. Dotkla se madel u jeho vozíku a velmi decentně s ním škubla. Tak jak to přesně neměl rád.
„N-N-Necukat!" Vyjekl a ohlédnul se přes rameno. „Tady-tady. Mezi 14. a 15. řádkem. Místo konání – neuvedeno. To tím pádem není-není platné!"
„Ale prosímtě." Ujišťovala jeho zbrklé manévry. „Kdy ti to přišlo? Teď?“ Úsměv jako sluníčko. Naivní výraz nenechal výzkumníka připnutého k invalidnímu vozíku chladným. Naopak. Rozklepal se jako zmoklý pes. „A mě nic?" S nafouklými tvářemi si upravila své dlouhé zrzavé vlasy v jednoduchém culíku.
Vozíčkář si upravil brýle na nose. „A-Agátko, t-tobě taky! O-O-O ve-ve-veškeré korespondenci ví-vím. M-Máš to na-na stole."
„Tak se na to podíváme. Dneska mé jméno napsali i dobře." S nadšením chňapla po své obálce a strhla vršek. Vašek se jenom klepal, jak si jeho spolupracovnice podávala nevinnou obálku. „Ták, dostavte se k vyšetření, jady-jady-já, místo konání neuvedeno! Dostavte se na výstupní bod k bráně téhle a téhle, v tu a tu hodinu. Vašíčku, ty nepozorně čteš."
To už byl Vašek hned u ní. Rychlostí větru na své vozíčku dojel přímo k ní a vytrhnul jí její dopis z rukou. Se širokým úsměvem sledovala panické počínání své velmi nervózního kolegy. Zběsile porovnával jejich dopisy, hledal rozdíly či drobné chybky. Během tohoto stavu nebylo moudré vstupovat mu do toku myšlenek. Riskovala by tím nejen emoční výbuch a chaos, ale ani by se nedozvěděla, oč vlastně šlo. Byla přeci jen trochu líná pročíst si všechny lejstra v obálce. Vašík to zajistil za ní.
„T-To já nemám psané! T-T-Tady, ne-nemám uvedené a-a-a-a ty ano. To-To-To snad není možný! Co tam sedí za i-i-i-idioty, kteří nedokážou správně vyplnit dokument. Hanba!"
„Vašíčku…"
„Mají jednu funkci! To si to nemůžou dát pozor?! Vždyť to mají předepsaný!"
„Vašku…"
„A jenom doplnit citlivé údaje, to není zas tak kurva těžký!"
„Václave Hanuši Ondříšku!" Vykřikla rázně Agáta, div se nerozlítly papíry na všechny strany z Vaškových třesoucích se rukou.
Rázem vše utichlo. Emoční chaos byl utlumen v samém vrcholu. Pomatený a emočně nestabilní vozíčkář srovnal dokumenty na úhlednou hromádku, narovnal všechny tužky na stole, narovnal se v ramenou a s třesoucí se úsměvem pohlédl na svou kolegyni.
„Nekoktáš." O 180 stupňů otočila na úplné sluníčko. Sladký úsměv se jí zjevil na tváři, jakoby právě nevyštěkla.
„A-Aha…o-o-o-omlouvám se." Sklopil zrak a žmoulal si klouby. Očima přemítal z místa na místo, náhled se začal viditelně potit. Očekával cosi, co nenastalo.
„Kde a v kolik máme nástup, Vašíčku?" Podala mu oba dopisy o několika listech. Ten se ihned pustil do zadané práce. A beze slov. Agáta trpělivě vyčkávala s líbezným úsměvem. „Hodný Vašík. Uprav si fousky, možná ti nějaké zešedivěly."
Agent Šídlo se po třech dlouhých měsících konečně vrátil do své skromné místnosti, která byla jeho domovem. Tam na něj čekalo desítek zpráv a dokumentů ve vybledlých obálkách. Povinnost podat hlášení byla druhotná, teď měl právo se najíst a dopřát si důkladnou hygienu. Tři měsíce v terénu se na něm viditelně projevily. Proud teplé vody byl tak cizí a přesto vítaným na jeho těle. Vůně mýdla byla až agresivně nepříjemná. Cítit jej na své kůži bylo tak nepřirozené.
Následovalo teplé a čerstvé jídlo, které měl problém celé sníst. Běžná porce pro zaměstnance, přesto pro něj samotného příliš velká a těžko stravitelná. Při pomyšlení na nadcházející možnost konzumaci čehokoliv, přinutil svůj zmenšení žaludek, aby pro tentokrát přijmul vše. To ovšem vedlo k okamžité únavě, která jej vedla do jeho lůžka.
Předtím však musel zpracovat veškerou korespondenci, která mu byla zaslána během jeho absence. Jedna obálka byla jiná. Neměla žádný pruh, který by od pohledu znázorňoval její důležitost. Upoutala jeho pozornost natolik, že přeskočil i obálku s černým pruhem – tedy s nejvyšší důležitostí.
Podobné spisy a záznamy neznačené mu…nikdy předtím nepřišly.
Předvolání. Důvod neuveden, místo a čas uvedeno. Úroveň utajení – 4, velmi vysoká.
Neoznačená obálka s velmi vysokou úrovní utajení. Jediné vodítku důvěrnosti bylo na samém konci předvolání. Vlastnoruční podpis celým jménem a titulem plukovníka Radka Války.
Šídlo déle nepochyboval.
„Hotovo." Doktorka Křížová vytáhla poslední složku z kartotéky. Nahlédla do ní a odložila vedle dalších připravených. Seřadila si je podle toho, jak moc zajímavé pro ni dotyční v jednotlivých složkách byli. Tento způsob se nelíbil jejímu kolegovi, doktoru Velebovi, který nad jejím řazením kroutil hlavou.
„Máš něco na srdci?" Otázala se jej, když zpozorovaa jeho výraz.
„Nemá cenu ti do toho kecat." Ceknul nevrle Veleba. Pozorně si prohlédnul jména na jednotlivých složkách. „Můj názor má menší váhu." Vysunul tři složky, které jej samotného zaujaly.
„Neznáš?" Vyměnili si pohledy. Křížková se pousmála nad výběrem. „Holka ti nevoní?" Svou poznámkou ho mírně pošťouchla. Její nelibou poznámkou se nenechal rozhodit.
„Znám ji osobně. Zajímají mě ti, se kterými jsem neměl to štěstí osobního setkání." Svým výrokem podnítil zvědavost doktorky Křížové. Zrovna tito tři dotyční nepřišli do kontaktu s doktorem Velebou. Šťastlivci, řekla by nahlas, ale tím by si vysloužila Velebův kyselý pohled. Jako kdyby lhala. Ne nadarmo se říkalo, že doktor Veleba si svou práci užíval. A s tím, kdo vzdoroval nebo…byl zajímavý či zajímavá či snad zajímavé, to končilo o něco lépe…a zároveň hůř.
„Mám si vsadit, který z nich?" Popíchla jej znova s úsměvem. Doktor se bez odpovědi pousmál a odešel z laboratoře. Doktorka Křížová nezávisle tasila jednoho a přesunula jej na začátek zájmové řady. Otevřela složku a na prvním straně na ní vypadl spis se základními informacemi a fotografií. „Čím pak jsi nám zaujal Velebu, co?" Složka byla obsáhlá a směna ještě dlouhá. Okamžitě se začetla. Ihned našla důkazy, které byly vskutku zajímavé.
„Kdy? To už něco mám."
Schumann se na svého přísedícího kolegu zmateně podíval. Datum vybíral pečlivě, tak aby se to hodilo každému z jejich týmu. Smrt na sebe nenechal dlouho čekat.
„Leda hovno. Nic v kalendáři nemáš. Na tebe jsem si dával obzvlášť pozor." Bylo veřejným tajemství, že agent Esposito a Smrt měli poněkud komplikovaný vztah. Schumann to bral jako kolegiální pošťuchování. Doktor Tichý na druhou stranu odpočítával dny a hodiny, kdy si dají po tlamě. Někdy by jim čas od času prospělo vypustit páru.
„Nebuď tak hrr." Tlumil Schumann agenta, který div nevstával ze židle. „Od kdy to víš, že nebudeš moc?"
„Dneska ráno mi došla pozvánka-"
„Kam?!" Smrt mu opět skočil do řeči. Shumann ho opět krotil. A Esposito trpělivě vyčkával, až se ti dva dohádají. Mrknul na Tichého, který si v samé nejistotě utahoval kravatu, div nemodral z nedostatku kyslíku. Marně hledal východisko ze své velmi nemilé pozice přísedícího, jehož hlas by zůstal nevyslyšen, i kdyby s plných plic řval.
Hádka mezi Shumannem a Smrtí ustala po dvou minutách a Esposito si vzal slovo. „Jsem svázán mlčenlivostí. Je to spis s úrovní čtyři, tedy velmi tajné. Abych ti objasnil číslování." Pobaveně mrknul na Smrt a ten to nevydržel a startoval. Než si stačili dát do těla, ve dveřích se zjevil kapitán Breha, aby uklidnil situaci.
„Dominiqe je do svého návratu mimo službu. Jde to přese mě. Tak se zklidni." Situace se tím rázem uklidnila a Tichý si mohl konečně oddechnout. Smrt byl stále nepřesvědčen, zatímco Schumann se snažil zjistit víc. „Takhle, na stole je moje hlava. Jestli cekne, odnesu to já. Drží jazyk za zuby, dokud neřeknu. A ne, není to žádný problém. Nařízení z vrchu, víc neřeknu. Jasný?!" Každý přítomný mu to musel odsouhlasit, poslední pohled věnoval Espositovi, který se vítězně culil. „Udělej mi tu službu a ať o tobě slyším až během tvého návratu. Preferoval bych ve stavu schopného k aktivní práci, tvé povinnosti nemám na koho hodit."
Milé, pomyslel si Esposito. Zhoupnul se na židli, čímž naznačil svůj odchod. „Tak já se jdu připravit. Mějte se!" Vyměnil si vlídný pohled s kapitánem a opustil místnost. Není nad to podnítit jejich zvědavost.
Esposito dorazil před výtah třetí úrovně. V poznámkách o předvolání měl i jednorázovou identifikační kartou. Na kusu plastu byl vytlačen přesný čas aktivace a ukončení platnosti. A daný čas ještě nezapočal. Esposito si vzal deseti minutovou rezervu pro případ, že by se v dosud nepoznané oblasti ztratil. U vstupu nebyla žádná hlídka, což bylo neobvyklé. Navíc tento prostor byl vyhrazen zaměstnancům s úrovní prověření 4…proč ho předvolání přes tento způsob úniku z podsvětí, kde neměl oprávnění skoro i dýchat?
Čas uvedený na kartě se pomalu blížil času současnému. První a možná i poslední příležitost využít výtah třetí úrovně. Velmi mírná panika se jej chopila, když si uvědomil zřejmou důležitost v jeho presenci. Co se tam mohlo dít a on toho musel být součástí?
Na konci chodby zablikaly zářivky. Následovaly kroky a zpoza rohu vyšel další účastník. A to mu spravilo den.
Doktor Dinnský, bez pláště a cestovním batohem přes rameno. Takže ani jeden nebude cestovat sám. Tedy, pokud měli vůbec stejnou cestu. Esposito si neodpustil úsměv. Opět mu shoda náhod nebo osud přihrál do společnosti právě jeho. Přátelsky mu zamával, zatímco Dinnský doufal, že to byla jeho iluze.
„Ciao!" Pokus navázat konverzaci byly úspěšný. „Taky na výlet?" Dinnský si hlasitě povzdechnul. Esposito byl už od pohledu nadšen z jeho přítomnosti. Jako jeden z mála…
„Taky tě zdravím." Zněl unaveně. Ne, že by se přímo padal na hubu, ale na postoji těla byla zřetelná únava. „Výlet…" Měl podezření, že se nacházel na místě, kde neměl co dělat. Pouze předvolání ho opravňovalo využít daný způsob přesunu.
„Sie! Chvíli jsem si myslel, že jsem se ztratil. Musel jsem se poptat ostrahy." Takže o něm věděli, a přesto ho tu nechali. Zajímavé, tudíž byl předvolán stejně jako Dinnský. U něho to bylo více pravděpodobné. Se svou úrovní si mohl dovolit cestovat výtahem úrovně tři.
„Takže…" Dinnský přistoupil blíž a pohrával si se svou identifikační kartou mezi prsty. Než stačil vyslovit svou myšlenku, Esposito se pyšnil svou jedinečnou kartou, která jej opravňovala využít cestu dosud nepoznanou. Dinnský si promnul krk. „tu nejsi náhodou. Fajn, marníme tu čas…" Přiložil svou kartu na čidlo. Ve stroji cosi zachrastilo a písklo. Otevřely se pancéřové dveře s hrůzným pískotem. U kotníků jim unikl viditelný oblak páry.
Dinnský nastoupil první, Esposito s natěšením následoval. Prostor byl malý, pět možná šest účastníků by se sem však určitě vlezlo. „Přilož k čidlu." Zněl jako by školil nováčka. Což byla pravda. Byl to Espositův první přesun s využitím takto prestižního spoje. A plný nadšení i nejistot přiložil svou kartu k čidlu. Tím se dveře výtahy pevně uzavřely a uzamknuly. „Hmm…" Podumal si tiše Dinnský a v duchu odpočítával. „…trochu to kope."
Jen, co dořekl varovnou poznámku, výtah sebou škubnul takovou silou, že se oběma mužům podlomila kolena. I přes (ne)včasné varování se Esposito dokázal udržet na nohou, ač se musel chytit blízké stěny. Možná by i skončil na zemi, kdyby Dinnský nebyl v dobré náladě a nevaroval jej. Výtah jel velmi rychle, skoro až moc. Pod nohama se jim naskytl jedinečný pohled na jednotlivá patra. Výzkumníci, agenti i prostí zaměstnanci nic netušící…jako mravenci v mraveništi. Nicotné existence, skoro až jednoduché je zašlápnout…
„Hezký co? A co potom, když se snaží dostat pryč. Jako kuřata bez hlav…" Představa to byla vskutku morbidní. Jen vybraní mohli použít tento výtah a ti ostatní, bez ohledu na nebezpečí…bez šance zachránit všechny. Zoufalství a snaha zachránit si vlastní život…přátelství, partnerství…všechno stranou. Silnější…v tomto případě rychlejší přežije. Jaký to krutý osud. To vše ponechalo Esposita chladným. Zajímalo ho jediné.
„Kolikrát nastal…jak to říct…shluk splašených kuřátek?"
Dinnský mlčel. Přeci jenom to byla velmi tajná informace. Postradatelná krysa, jakou byl Esposito, by se to neměla dovědět. Natož vědět, že existuje úniková cesta pro hodnotnější…
„Nebuď směšný. Takové události se tady nedějí…" Jenom kdyby velmi okatě nenaznačil přesný počet incidentů, když si upravoval kravatu. Esposito se pousmál. Svou odpověď dostal. Cesta vzhůru následně proběhla pouze v doprovodu vrčení motoru a občasné detekce identifikačních karet ve snímači.
Náhlý záchvěv moci a autority vydržely Espositovi do příjezdu na pověstné nulté patro. Dvojice ozbrojených vojáků, která je očekávala, je následně doprovodila až k připravenému vozidlu. Se zcela zatemněnými skly a omezeným prostorem byli přesunuti s maximální ostrahou a bezpečností. Kompletně izolování od ostrahy seděli vedle sebe a nepromluvili.
Dinnského se chopila únava. Opřel se o nepohodlnou stěnu vozu a podřimoval. Nebo se tak aspoň pokusil, pokud by vůz nejel hrůzným terénem, který jej vždy probudil. Čtení nepřipadalo k úvaze a na bezvýznamnou konverzaci neměl sílu. Jako jedinou spásu nabídnul Esposito ve formě svého bezdrátového sluchátka. To bezeslov přijal a nepřemýšlel nad tím. Cesta byla neznámo dlouhá a pěkně nechutná, co se pohybů auta týkalo.
The Anix - My Eyes (HIGHSOCIETY Remix)
—-
Ostraha má povinnost dorazit na místo jako první. Agent Šídlo stanul na stanovišti na minutu přesně. Zaujal strategickou pozici poblíž lavičky. Na podlouhlé chodbě jediné místo k sezení. Nyní už jen čekat. V pozoru, připraven zasáhnout v případu nouze. Tak jak byl vycvičen, neustále v pozoru.
Naslouchat blížící se kroky, zvuky a jenom čekat. Trpělivě vyčkávat…
„No páni. Nikde ani noha!"
„K-K-Kromě t-těch tvých. Tos-Tos-Tos musela v-v-vzít ty křá-křá-křápy hlučný?"
„Nehudruj. Konečně příležitost, kdy si je vzít." Agáta se nadšeně rozhlížela po prázdných zdech, zatímco tlačila nemohoucího Ondříška na vozíčku. Ten jí zmatečně navigoval neoznačenými chodbami. Byl to bludný kruh, pokaždé skočili u výtahu, kterým se sem dostali. Ondříšek už byl pološílený, zatímco Agáta byla radostí bez sebe. Brala to jako výlet a i točení se v kruzích se zmateným vozíčkářem jí přišlo nejen humorné, ale i dobrodružné. Takové zábavy za nic. Konečně vypadnout ze sterilního, bezpečného prostředí. Na pár hodin přejít na jiné myšlenky…
„A-A-A-Asi jsme tu-tu…" Jakmile se v jejich zorném poli zjevil agent Šídlo, který nehnul svalem, oba se zaradovali. Oba pracovníci k němu velmi opatrně přistoupili. Na veškeré jejich otázky nereagoval. Vozíčkář to vzdal po první otázce, Agáta byla však vytrvalejší. „A-A-Asi nám tu bu-bu-bude hlídat. N-N-N-Nech ho dělat jeho-jeho práci." Vydržela klást otázky do chvíle, dokud se zpoza rohu nezjevil další pracovník. Oprava, pracovnice. Dáma vyššího věku s bílými vlasy a jediný pramen zrzavých vlasů spletený barevnou stuhou kolem ucha. Úsměv od ucha k uchu, když spatřila mladé výzkumníky. Zájem o ostrahu v tu ránu opadnul.
„No vy jste krásní! Ahojte nové tvářičky. Doktorka Křížová, ráda vás oba poznávám." Ihned si všichni padli do oka. Myšleno jenom dvě dámy, Ondříšek zůstal stranou, ač se zúčastnil konverzace. Jen nadšeně zíral na novou tvář.
„Skalská Agáta. Agi pro známé, Agátka pro Vašíčka." A ihned se chopila představení svého nervózně vyhlížejícího kolegy, který se začal potit. „Vašík Ondříšek. Můj velmi velkorysý asistent. Trošku nervák, tak poprosím něžně." Doktorka Křížová si s každým potřásla rukou a bystrým okem si je prohlédla.
„M-M-Moc r-r-rád vás-vás po-po-poznávám." Vykoktal Ondříšek a otřel si orosený krk. Tolik pozornosti neměl už řadu týdnů. Na víc se už nezmohl, pouze kýval na souhlas či nesouhlas, když byla na něj směřována otázka. Iniciativu si převzala Skalská, která oslnila svým vytříbeným humorem nejen Křížovou, ale i přesto profesionální ostrahu.
„A na co tu ještě čekáme?" Otázka, která nadzvedla Křížové obočí. Takže nejen hezká tvářička, pomyslela si.
„Podle mých dostupných informací očekáváme ještě tři. Můj kolega, doktor Veleba, se zpozdil na schůzi. O posledních dvou nemám informace."
„T-T-T-Tři?" Vykoktal Ondříšek a zmateně se ohlížel za sebe. „K-Kdy? K-K-Kde?"
Skalská se jenom pousmála. „Vašíčku, nádech a výdech." Otočila se na těžkooděnce stojícího bez hnutí v pozoru. Ten s ní však pohled nesdílel. Nebo se tak aspoň zdálo. „Máme tu ochranku. Nic se ti nestane." Dobrou minutu ho uklidňovala, zatímco Křížová si tiše užívala scenérii. V duchu si psala poznámky o svých dvou nových přátelích. Nemohla se dočkat zbylých dvou v jejich očích nováčků, kteří se měli každou chvíli objevit na jednom z konců spletitých chodeb. Koutkem oka též pozorovala ostrahu. V hlavě měla připravený plán, jak jej donutit nejen k pohybu, ale i ke komunikaci. Na to však měla příliš zvědavé publiku.
Netrvalo dlouho, než pozornost všech, skutečně všech byla přesunuta na blížící se hluk. Klepot podrážek a dva mužské hlasy se navzájem přerušovaly. Křížová si v duchu mnula ruce, zatímco Skalská a Ondříšek vykazovali každí opačnou reakci – nadšení a čistý strach.
„Já ti jenom říkám, že je to návrh-"
„Až mne bude zajímat tvůj názor, pošlu ti pozvánku na schůzi. Navíc meleš nesmysly."
„Ahá! Takže mě tu taháš za nos, amico. Že se nestydíš."
Zpoza rohu vyšli dva očekávaní výzkumníci, hlasitě diskutující o čemsi. Jeden byl viditelně radostí bez sebe, zatímco druhý, ten menší se skrytou tváří, uvnitř umíral.
„Já se začnu stydět, až nás někdo spolu najde. Ostuda kabát." Dinnský si promnul rameno, když sponzoroval vyhlížející skupinku. To Eposita nezastavilo.
„Pff, nedělej drahoty. Naše pověst nemůže být lepší." Žduchnul mu do ramene, čímž málem Dinnský ztratil balanc. Mezitím si Esposito povšimnul hledící skupinky, jejíichž výrazy byly plné nadšení…a jeden byl na pokraji zhroucení a to seděl v invalidním vozíku.
„Jaká pověst?" Oklepal si část paže, které se Esposito dotknul. Kdyby mohli vidět jeho tvář, tvářil by se více než kysele.
„Božíčku, ahojky!" Skalská se první chopila příležitosti, jakmile jí byla udělena pozornost obou nově příchozích. „No páni, vy jste vysocí! Vy musíte být agentíci v terénu, že?" Oči jí zářily jako dvě žárovky. Espositovi přišla na míru roztomilá její naivní představa.
„Jenom já. Tady dottore zastává lepší funkce." Čím víc se Esposito culil, tím víc se chtěl Dinnský otočil a odejít. Zatímco ti dva dali do velmi vášnivé diskuze, které se s tichým nadšením nezúčastnil, vyměnil si pohled se třesoucím se vozíčkářem a postraší dámou stojící vedle něj. Vozíčkář okamžitě uhnul pohledem. Doktora na druhou stranu neztrácela svůj velkorysí úsměv. Dinnský se nezmohl na další slova, byl příliš unaven Espositovými výplody během cesty. Usadil se na nejbližší lavičku a z batohu vytáhnul knihu. Ondříšek couvnul s vozíkem o dobrý metr. Málem přejel strážnému nohu.
„Espo-sito? To zní tak kouzelně. A váš přítel?" Tuto poznámku by Dinnský raději přeslechnul. Bude ho strašit ještě několik dní. Nebyli žádní přátelé, nucení spolujezdci nanejvíc.
„Dottore Dinnský je očividně unaven z cesty. Nebylo to příjemná cesta z pohledu terénu." Esposito si neodpustil jízlivou poznámku, což nevyvedlo Dinnského z míry ani v nejmenším. Na rozdíl od vozíčkáře, který se hnul celým tělem, dokonce i v nohách. Ztratil zbytek barvy ve tváři a v očích se mu začaly tvořit slzy. Křížová ho jako anděl uklidnila poklepáním na rameno. Cosi mu pošeptala do ucha. To jej neuklidnilo ani v nejmenším.
„Ohhh, chápu, chápu…há! No heleme se, další človíček do party." Cosi nečekaného se událo. Všichni, až na jednoho pohlédli směrem, kterým Skalská hleděla. Strážný, i během plného nasazení, si dovolil na malou chvíli ztratit svou vážnou tvář a odhalit svou nakrátko střiženou zrzavou kštici.
Skalská a Křížová neskrývaly svůj obdiv a nadšení. Esposita zjištění, že dotyčný je nejen praporčík Šídlo, ale též zrzek, jej nechalo absolutně nezaujatým. Nadšení na pozdějic. Zaujmul místo vedle Dinnského a nahlížel mu přes rameno do knihy. I to Dinnský očekával, proto se jím nenechal nikterak vyvést z míry. Nejlepší způsob jak se zbavit otravných dětí a výzkumníků byla eliminace, tu si však nemohl v dané chvíli dovolit. Anebo kompletní ignor, který se ukázal jako velmi účiný.
„T-T-Tak-že, takže vy-vy-vy jste-" Než praporčík Šídlo stačil jen otevřít ústa k vyslovení reakce na koktajícího Ondříška, dveře po jeho levici se otevřely a z nich vyšel očekávaný doktor Veleba.
„Tak jsme všichni?" Kouknul na Křížovou, která s nadšení pokývala hlavou. Veleba si pro svůj osobní klid prošel všechny dotyčné pohledem. „Oblast čtrnáct, čtyři, dva a…Šídlo. Tak fajn."
„Moment, moment. A vy k nám taky patříte, pane Velebo?" Naivně radostný tón se v hlase Agáty Skalské nedal popřít. Veleba si vyměnil pohled s Křížovou. Beze slov se otočil.
„Tohle vám stačí, jako dobrý důkaz mé vstupenky do klubu?" Spodní polovina jeho hlavy byla světle rezavá, zatímco zbytek tmavě hnědý. Skalská radostně zajásala a chopila se madel u Ondříškova vozíku. Ten kdyby mohl, tak by asi utekl. Tak vysoká koncentrace neznámých lidí, kteří by mu mohli ublížit…mu nedělala dobře.
„Mohl bych jenom…jenom jednu…" Velmi skromný nápad vzešel z úst dosud tichého člena ochranné jednotky. S malým fotoaparátem v ruce vyzval všechny ke skupinové fotografii, kterou (skoro) všichni přijmuli. Nestávalo se každým dnem, že by se setkalo tolik zrzků na jednom místě. Ač zřejmě důvod jejich pozvání bylo očividné velmi netradiční zbarvení vlasů.
„Ty taky, ty ksichte. Schovej knihu a úsměv." Esposito chňapnul Dinnského knihu a zavřel mu jí před nosem.
„Nedivím se, že tě nikdo nemá rád." Dinnský si povzdechnul, nehledíc na serenádu, co se kolem něj odehrávala. Každý jednotlivý zaměstnanec zaujal svou pozici, tak aby v objektivu vykazovali svou jedinečnou charakteristiku.
„Mě mají rádi všichni." Ceknul Esposito, když si neodpustil další štouchanec.
„Pochybuju." Dinnského trpělivost neznala mezí. Jiní by už startovali alespoň slovní přestřelkou, možná i útokem. On však nebyl na stejné mentální rovině, jako Esposito. Tady, v tomto prostředí, se oplatky vskutku nepečou.
„Deset vteřin." Varoval Šídlo, když zaujmul svou pozici v scenérii.
Cvaknutí, záblesk a sklapnutí. Momentka zachycující takto významný den byla zaznamenána. Šídlo ještě zkontroloval, zda měla pořízená fotografie dobrou kvalitu a zda se někdo na poslední chvíli nepohnul z místa.
„Tak mě prosím následujte, provedeme několik testů, u kterých si můžete zároveň odpočinout." Zavelel doktor Veleba a směroval to do dveří, ze kterých přišel. Všichni jej bez dalších řečí následovali a praporčík Šídlo jejich skupinu uzavřel. Nesl zodpovědnost za ně všechny, za některé víc, v případě nouze. Ta však nenastala a ochranný prvek v záloze mohl zůstati v záloze i pro dnešní akci.
O čtyři hodiny později
„Tu fotku ale chci. Chcete mou schránku?" Zastihla Skalská praporčíka Šídla v pozadí, než se stačili rozejít ke svým východům.
„Anche io." Esposito se k nim přidal. Zbytek skupiny stál opodál.
„Je to moudré?" Veleba se obrátil na Křížovou. Ta bez odpovědi poskytla svou datovou schránku Šídlovi.
„To je marný, to je marný…" Již neměl dalších slov. Křížová zbrojila proti němu ve všech směrech. Na druhou stranu si udělal jasný obrázek o těch, kteří jej nejvíce zajímali. Tedy, skoro. Doktor Dinnský během testů buďto spal nebo nereagoval. Ač malá výměna názoru před vyšetřením mezi ním a Espositem mohla vést k zajímavé diskuzi, Dinnský ji strategicky odmítnul, čímž nachomýtnul Esposita do běla. A když už se dotazoval někdo jiný, odpovídal jednoslovně. Chytrý tah, říkal si Veleba, když prováděl jednotlivá vyšetření. Sic nezjistil nic nového či pozoruhodného v jeho bezmezné blízkosti, v jednom si udělal jasno. Potvrdil fámu, která kolem Dinnského kolovala. V jeho blízkosti byla vždy podivná zima. A táhla se od nohou. Ale raději si onen úkaz zaznamenal k případné konzultaci, než utvářet předčasné závěry.
„Tak snad se zase všichni v pořádku setkáme. Papa!" Skalská táhla Ondříška k jejich východu, zatímco on se nejistě třásl. „Copak, Vašíku? Není to supr vidět naživo další nám rovné? To kdy se nám poštěstí?"
„J-J-J-Já bych-bych raději, a-a-aby ty ře-ře-řeči byly pra-prav-pravdivé." Mnul si deku v rukách a pokusil se ohlédnout.
„Mě to stejně bylo divné, že nám tvrdili, že jsme jediní…v naší Oblasti asi jo. Všiml sis ne, že jsme byli všichni po dvojicích? Tedy, až na pana Šídla. Což je logické, stráž nemá přiřazenou Oblast. Je to tak, Vašíku?"
„Hm-hm-hm…ne-nelíbí se m-mi to…"
Skalská se okamžitě chytla jeho obav. Povzbudila v něm jeho paranoiu. „Z kterého z nich budeš mít noční můry? Kdo se ti nelíbil?" Třásla mu s vozíkem, dokud z něj nevypadlo kloudné slovo.
„Ti-Ti dva…j-j-jak se há-há-hádali. V-V košilích. J-Jsou zlí…oba." Opět ztrácel barvu ve tváři, jen si vybavil ty jejich pohledy. Ten křivý úsměv a beztvárnou tvář…co si o něj zřejmě mysleli? Jaký krypl to se dolezl, jaký chudák dýchá jejich vzduch, jaká lůza si dovolí být v jejich blízkosti…
„Oni ti neublíží. Jsou docela fajn. Pojď, zazpíváme si, aby nám ta cesta rychleji utekla." Návrh mu vrátil barvu do tváře. Agáta uměla hezky zpívat…
„Můžu se u tebe zašít?" Než nastoupili do vozu, Esposito odchytil Dinnského pozornost.
„Prosím? Jak jako začít?" Dinnský nezněl nadšeně. Už jenom z pomyšlení, že by měl s Espositem trávit delší čas, tak se mu ježily chlupy na krku.
„Nechce se mi za těmi zvědavci. Budou mít blbé dotazy a já na ně nemám náladu."
„Já na tebe nemám náladu." Odseknul s lehkým náznakem podrážděnosti. Pomalu začínal chápat jeho velmi kolegiální vztahy s těmi, jimž na jméno nemohl přijít. Ne ze zlosti, prostě si je nepamatoval. Tak postradatelné existence nestály za to, si je pamatovat.
„Per favore, můžu být užitečný, když chci. Cokoliv chceš, info, kontakt či snad drby?"
Nad tím se musel Dinnský v duchu zasmát. „Co by taková krysa jako ty mohla vědět?"
„Krysa ví, kde se co šustne, amico." Škaredě se usmál a vyčkával, zda se Dinnský chytí. Jaksi tušil, že on bude lapač dramat. Jenom vhodně navnadit. Dinnský pochyboval, že zrovna Espostio bude takzvaná slepičí prdel, znáti vše a všechno na všechny, kde se co šustne. Stále však měl nevyřešené otázky, na které by Esposito určitě znal odpověď. Například ty takzvané pověry, co prý kolem nich kolují. Mlčel a přemýšlel během cesty, jak moc by se mu Espositova přítomnost mohla vymstít či snad i přijít vhod. Počet kladů a záporů vyšel rovnocenný, takže morbidní zvědavost rozhodla.
„Tak fajn. Jestli to ve mně nevzbudí zájem, zajistím, aby ses během práce utápěl v prachu. Jakou máme pověst?" Esposito si radostně poskočil. A pak, že z celé téhle šaškárny nebude mít vlastní profit.
„Dostanu z tebe dnes kloudné slovo?" Veleba si zapisoval poznámky, zatímco Křížová pročítala složky svých nových přátel. „To tě tak ohromili, že jsi ztratila slova?"
„A tak já se převážně bavila nad tvým zuboženým výrazem. Si s tebou moc nepovídali což? Smolík hmm?" Nadšení bylo znát v jejím hlase. Žádné podrážděné reakce se však nedočkala. Veleba si pilně vyplňoval nové nabyté znalosti a poznatky, o které se nehodlal dělit se svou kolegyní.
„Ani jsem v to nedoufal." Nezněl přesvědčivě, ale nechala ho v tom. Složky pro ni byly přednější. V duchu si doplňovala informace pro ni podstatné. Přemýšlela nad dnešním shledáním, jako o velmi vzácném dni. Tolik jedinců se pod jednou střechou nesešlo už pěknou řádku let. A to foto, co kdyby jej porovnala s tou, co-
„Chceš mít na památku naše osudné setkání? I když máš přístup do všech jejich složek? Nějaký skrytý záměr?" Kdyby Veleba jenom tušil. Možná byl velmi ostrou tužkou v penále, ale byl však ještě hodně mladý, aby znal své předchůdce. „Stejně mám podezření, že máš slabost pro toho krypla. Měla ses k němu jak ke zbitému štěněti."
Křížová se musela zasmát. „Když já ráda muže neschopné chůze." Poznámka, sic morbidní jej nepřekvapila ani zdaleka. Za láskyplným pohledem a hřejivým úsměvem se skrývala vypočítavá svině, která dokázala využít ne jednoho zoufalého muže. „Připomíná mi Pravomila. Kde jemu je konec."
„Apoplexie, předpokládám. To se těch lepší občas stává."
Nebyl daleko od pravdy.