Info
"Hej, vstávej, ospalče!"
První, co Ken po probuzení pocítil, byl ten příšerný odér z plechovek od barvy. Byl lehce zmatený a stále ospalý, takže si nebyl vcelku jist, v jaké situaci se právě nachází, a pokusil se o pokračování ve svém spánku, nepokoušeje se nijak o prověření situace. Tvrdé dřevo, na kterém ležela jeho tvář, ho studilo, avšak i to si odůvodnil tím, že prostě jen spadl z postele. Onen odér mu ale přišel tak výrazný, že nakonec neochotně otevřel oči.
Nebyl doma. Zprvu doufal, že je to jen přelud a že se mu to jen zdá, ale čím víc se vracel do reality, tím výrazněji šlo rozpoznat, že je vážně v nějakém podniku, a ne u sebe doma v posteli. Všude kolem blikaly neonové reflektory směřující svou zář mimo jeho zorné pole, ale předpokládal, že na nějaký parket, což se i částečně potvrdilo, když začal rozpoznávat současnou pop muziku. Musím být v nějakém klubu, pomyslel si Ken a zvednul svou tvář z dřevěného baru, na kterém podle všeho ležel. Okamžitě po tom, co se pořádně posadil na barovou židli, ho začaly štípat boláky po celém těle, až si z toho málem zase lehnul. Těsně před tím, než se tak stalo, se mu přímo před obličejem zjevila ruka, držící led v mokré utěrce. Pomalým pohybem dar přijmul a pomalu ho přiložil na tvář, která bolela zdaleka nejvíc.
Okamžitě pocítil úlevu. Snažil se pořádně zaostřit na osobu, která mu utěrku podala, ale moc mu to nešlo. Cítil se, jako kdyby ho přejel buldozer, takže většina jeho smyslů mu to dávala dost jasně najevo. I přes to rozpoznal usmívající se tvář mladé slečny. Nemyslel si, že by ji odněkud znal, tak nasadil zmatený výraz a vzdal další pokusy o rozpoznání okolí. Hlava ho bolela jak čert, tak usoudil, že bude lepší, když se o to pokusí za chvíli. V ten okamžik se vedle něj ozval hlasitý smích.
"Vole, dámě se kouká do očí, ne na prsa! A když už, tak se netvař, jako kdybys tím byl bůh ví jak znechucenej!" poznamenal se smíchem muž po jeho boku. Z toho, jak se soustředil na své minimální zotavování, lehce zapomněl na fakt, že stále zírá před sebe, jen o něco níž, přímo do výrazného poprsí mladé slečny. Ken zpanikařil, z čehož se mu částečně vrátil zrak a okamžitě zvedl pohled do tváře ženy před sebou.
Byla to barmanka, stará pravděpodobně kolem dvacítky. Ebenové vlasy měla stáhnuté do provizorního copu na týlu, naznačujíc, že si ho udělala narychlo teprve před chvílí. Nedalo by se říci, že byla vyzývavě či formálně oděná — měla na sobě přehnaně velkou mikinu se vzorem nějaké kapely, jež vypadaly spíše jako šaty, takže pochyboval o její snaze vypadat dnes bůh ví jak atraktivně — ale i tak byl její hrudník velmi výrazný. Představil si, jak hloupě musel vypadat, když se na ni otupělým a zmateným výrazem díval, což ho přivedlo do rozpaků a přiměl ze sebe vysoukat omluvu.
"P-p-pardon, m-madam", vykoktal ze sebe rozpačitě Ken. Z jemu neznámého důvodu promluvil nadpříliš hluboce, podrývaje si svou omluvu. Omluva nezní dvakrát přesvědčivě, když se nedokážete osobě ani podívat pořádně do očí a promluvíte jako ostravský havíř. Ken, ztrapněný vlastní omluvou, zaryl svůj zrak do stolu a začal si mnout oči.
"V pohodě, nejseš první ani poslední, a tvůj stav tě i omlouvá, " odpověděla s úsměvem na tváři barmanka, lehce utěšujíc Kenovo ztrapnění. Ken nebyl moc zvyklý na náhodné pohovory s cizími lidmi, natož s atraktivními ženami. Jeho rodné městečko nebylo moc velké a všichni se tam navzájem znali, což výrazně omezovalo možnost si nacvičit tenhle typ konverzace. Je ale pravda, že tuhle situaci by si úplně nacvičit nemohl. Kde vůbec je?
Když se pořádně rozhlédl po okolí, byl ještě zmatenější, než doposud. Nezdálo se, že se jedná o klub, interiér baru byl dost staromódní a vypadal spíše jako vytržený z tuctové venkovské nalívárny. Když se ale otočil, tak uviděl sklepní taneční parket plný mladých studentů, pravděpodobně slavící konec týdne, nebo něco podobného. O pár metrů vedle se však opět rozléhaly staromódní hospodské stoly, což vytvářelo výrazný kontrast s moderně vypadající klubovou částí podniku. Opět se otočil na barmanku, tentokrát s úsměvem na tváři. "I tak, bylo to ode mě neslušné, " řekl Ken, sundávajíc ze sebe ledový obklad.
"Ty jseš mi ale slušňák! Vypadáš, jako kdyby tě zmlátili baseballkou, ale i tak se zdvořile omluvíš. Respekt," opět poznamenal muž sedící napravo od Kena. Dočista jeho existenci vytěsnil z pohledu na barmanku stojící před ním, takže se tentokrát otočil i na něj. Vedle něj seděl mladý blonďák s koženou bundou a typickým rádoby uměleckým baretem. Zněl velmi uvolněně a plný energie, což mu navazovalo lehký pocit klidu. Jeho bolest ho ale vrátila do reality, takže si zase přiložil led na tvář. Barmanka mu podala sklenici vody s poznámkou, ať se napije. Měl vyschlo v krku, takže s poděkováním přijmul. Muž k němu ale promlouval dál: "Vypadá to, že jseš fakt mimo. Jak se vůbec jmenuješ? Samozřejmě, pokud si to vůbec ještě pamatuješ."
"Edward Kaneki Norwin. Všichni mi ale říkají Ken."
"Ken? Ken Kaneki? Jako z Tokyo Ghúla?"
"Jo, to mi říkají lidi často," dodal a napil se vody. Byla příjemně studená, což ho nakoplo. Okolní hudba se mu ale začala nepříjemně zarývat do uší, což moc nepomáhalo jeho zotavování. Muž si toho všiml a nahlas promluvil: "Neboj, za chvíli bude vystoupení a tu hudbu vypnou. Mimochodem, mé jméno je Vojta a jméno této půvabné dívky zase Lucy. Rád tě poznávám, Kaneki-kun." Lucy, evidentně potěšená poznámku Vojty, se snažila zatvářit skromně, ale moc jí to nešlo.
Vojta byl evidentně z Kenova jména nadšený, což ho potěšilo. Tokijského Ghúla měl velmi v oblibě a byl vlastně celkem rád, když mu lidé začali říkat Kene. Bylo to takové… Uklidňující. Postava Kanekiho byla milá a tichá, stejně jako on, tedy, aspoň si to o sobě myslel. "Ale prosím, vlasy mi ještě nezbělaly", dodal pobavený Ken.
Opět se otočil k barmance Lucy, aby se jí také řádně představil, ale zarazil ho vzor na její mikině. Začal se pohybovat a tvořit až hypnotický obrazec plný splašených hudebních notací, kytar a vlnovek, pokrývajíc celý její hrudník a zvýrazňujíc nápis "Žižkovci". Nic takového ještě neviděl. Bylo snad v tom pití něco? To přece není možné! "Vidíte to taky?" optal se zmateně Ken.
"Co? Ten nápis? No jasně, to je logo místní školní kapely, Žižkovci. Nikdy si o nich neslyšel? Je v okolí dost známá," odpověděl Vojta.
"Nemyslím si, že bude zdejší. Zní, jako kdyby byl z východu. Má krátkej zobák. Že by Ostravák? Možná je v prváku," řekla Lucy směrem k Vojtovi, lehce uražená faktem, že nemohla kapelu zmínit ona sama.
"Máš recht! Mám už v sobě pár piv, tak jsem trochu zpomalenej. Tedy, to i normálně, ale teď výrazně víc!" zasmál se Vojta. Skutečně před ním leželo několik prázdných lahví od vychlazené Plzně. Podle výběru alkoholu by mohl Ken jednoduše usoudit, že nepřišel s kamarády slavit, spíš dorazil jako častý štamgast; nechtěl se rychle opít z moderně vypadajících drinků, které držely studenti na tanečním parketu, ale pouze pomalu popíjel piva, pravděpodobně se bavíce s Lucy. Vojta chtěl ještě něco dodat, ale Ken ho rychle přerušil.
"Ale o to nejde, vždyť se to hýbe!"
"Cože? Tys ještě nikdy neviděl hýbající se obrázky? Tos musel mít fakt smutný dětství, když tě nenechali dívat se na animáky…"
"Co?"
Lucy si všimla narůstajícího Kenova zmatení, tak se to pokusila vysvětlit: "To je speciální inkoust od Honzíka z Muchovky, však od něj všichni kupují ty jeho hadry. Mysleli jsme si, že normálně chodíš tady na umělku, když si ležel zmlácenej na Imantě. Nějaké potyčky s dalšími umělci jsou přece běžný."
Ken byl víc a víc zmatený: "Muchovka? Imanta? O čem to mluvíte? Kde to vůbec jsem? Co je tohle za podnik?" Ken doposud nepřemýšlel nad faktem, kde že to vlastně je, ani jak se tam dostal.
"No, jseš v Díře na Žižkově, přece! Nejfajnovější klub pro umělce široko daleko! Nebo, ne jenom pro umělce, obecně pro všechny, kdo ví o Tom umění. Pár kámošů tě vidělo polomrtvýho, tak tě přinesli sem a hodili mi tě na starost. Je ale pravda, že jsem tě na Mušce nikdy neviděl," vysvětlil Vojta. Ken sebou trhl. To umění? O čem to do háje mluví? Snažil se vzpomenout si, proč je vůbec pokrytý modřinami a boláky. Jediné, co si pamatoval, bylo…
"Vím, že jsem si při chůzi na Masarykáči četl knížku a do toho ukusoval kebab, ale zakopl jsem a hodil si knížku spolu se zbytkem kebabu do obličeje a ještě k tomu jsem spadl na nějakýho postaršího pána. Všechno kolem mě zbělalo a pak už si nic nepamatuju."
Lucy i Vojta na něj zmateně zírali. Fronta na pivo se prodlužovala, což Lucy úspěšně ignorovala. Evidentně ji víc zajímal příběh tohoto chlapce, než její práce.
"To mi zní, jako kdybys ses nějakým způsobem dostal do Knihovny. Vstupy mívaj divný aktivace, ale až takhle…" přemýšlel nahlas Vojta.
Lucy také chvíli přemýšlela nad popsaným zážitkem a dodala: "Slyšela jsem nějaký pověry o tom, že se někdy Vstup aktivuje špatně a hodí tě to do dalšího Vstupu. Že by se nějakým způsobem domlátil cestou skrze dva Vstupy naráz? Či já vím, jak to funguje, ale nezní to zrovna dvakrát bezpečně."
"Nic z toho, co říkáte nedává smysl! Knihovna? Vstupy? Mluvíte jak z jiného světa!" vyjekl vystresovaně Ken. Je v noční Praze bez dokladů, peněz a ponětí, jak se tam sakra dostal! Ještě k tomu mluví o naprosto nesmyslných věcech a přehlížejí zatracené tančící vzory na mikině! Co se tu k sakru děje?
"Tak tohle je rozhodně zajímavý způsob, jak nahlédnout za Oponu. Viď, Lucy?" dodal pobaveně Vojta.
Nahlédnutí za Oponu
« Má hlava… | Rozcestník | Píši ti, mé včerejší já »
