Chladný únorový vzduch protínaly dva nenápadné obláčky páry – holohlaví muži se těžce kymáceli, když táhli dovnitř bezvládné tělo svého kolegy. Mohutná ruka mladšího z nich dopadla na dveře a s nesmělým zavrzáním se před nimi otevřel sterilní svět Červíčkovy kliniky. Čekárna byla osvětlena nočními, úspornými zářivkami, které jí dávaly jemný, karmínový nádech, a vše smrdělo po chlóru.
„Takže tu ti štichovali ten rypáčik..?" nadhodil starší z nich konverzačním tónem. Vyhodil přitom nohy neseného o pár centimetrů výše, než mu došlo, že ne, teď nebude ten nejlepší čas na gestikulaci, a prostě jen vykouzlil na obličeji osobitou grimasu.
„Jo, tady…A drž krám, ty vole."
„Tak to tu nie sú veľa šikovný…" zasmál se Fero zvaný Hook už podruhé za večer stejnému vtipu.
„Hookie, kámo, fakt, drž krám, vole." Ze skřípajícího hlasu mladšího muže se vytratila většina obvyklého elánu, jeho slova zněla spíše jako vydechnutá prosba. „K tý židli, pusť jeho haksny, já už to nějak zandám. A dávej bacha, ať mu ta hlava nevodletí."
Když zkrvavené tělo vlastníka dokonale rozmašírované lebky obsadilo ve velmi nepohodlné pozici bílou židli, mladší a v pouličním životě značně zkušenější zjizvenec zabušil na dveře, až se zachvěla jemná látka nad nimi. Její barva ladila k tmavočervenému potůčku, který tak mírumilovně setkal k zemi. A zlatou nití na ni byla vyšita slova:
Červíčkova klinika
Operujeme pod licencí Creative Commons.Emílie Marků měla mnoho jmen, některé z nich dokonce nepovažovala za špatné. Ovečka. Zlatíčko. Švadlenka. Ženská s divnýma taškama. Prstomilka. [Libovolná nadávka zahrnující hárající feny.] Netřeba říkat, že jméno, které se vám vydralo na jazyk jako první, s dobrou přesností vypovídalo o vašich kruzích a o poptávkách, které jste na Červíčkově klinice měli. Banda Gervičových chuligánů tuto ženu obvykle označovala jako Sešívačku.
Sešívačka právě dřepěla u těla synovce Vladimíra Gerviče a špičkami prstů přidržovala zbytky mozkové tkáně. „Ňu, což o to… to sematosenzitivní centrum nevypadá zrovna… spokojeně, ale… Co přesně že se mu stalo… Miloušku?" Její ledově modré oči se tázavě zabodly do mladšího muže jako pár jehliček napuštěných botulotoxinem. Jeho jazyk jako by se mu nafouknul v ústech. „No… Anton zakop…"
„Fakt blbo zakop a jednoducho sa rozflákal o rúrky," doplnil automaticky výpověď Hookie. Sešívačka se smutným úsměvem pokrčila rameny. Tito dva mohli říkat pravdu, jen za předpokladu, že zmiňované trubky ožily, získaly vědomí a s ním i nenávist k existenci tak hlubokou, že se rozhodly uštědřit mladíkovi něco mezi patnácti a pětadvaceti ranami z milosti.
„A toto?" zkrvavenými rukavičkami ukázala na část krku, kde by se běžně nacházela zakrytá krkavice, teď se však na stejném místě usmíval jen otisk zubů.
„Eeee… lasička. Ona tam byla fakt hodně krvelačná lasička, upíří."
„Bola v tej rúrke."
Sešívačka přikývla, ano, samozřejmě, lasička upíří. V tuto roční dobu. V tuto noční hodinu. V této části Prahy. Lokalizovaná výhradně v trubce před McDonaldem na ÍPáku. Důvěryhodné, vskutku.
„Tak bych vám v prvé řadě doporučila se jí zbavit. Protože to už je druhý případ rozmlácené hlavičky s pokousaným krčkem za poslední týden."
„Čiže, čiže, richtujem to," přitakal návrhu Hook a modlil se, aby Sešívačka netušila, co ta slova znamenají. On sám si totiž nebyl jistý.
Následovala chvíle ticha, kdy stárnoucí žena pobíhala okolo již několik hodin klinicky tuhého muže, kudrnaté vlasy nadskakovaly a zase dopadaly v blaženém činorodí.
„Ňu, jak jsem říkala, sematosenzitivní centrum je kašička, ale vyšší části mozku ty zlobivé rúrki celkem dobře přežily. Můžeme to hodit na šéfíkův účet, do pár dní bude zdravý jako ředkvička…"
Miloš se trhaně zasmál: „Snad… jako řípa, ne?"
„A ty víš, co je to řípa, konipásku? Ředkvičku alespoň poznáš na jídelníčku…" Zkrvavenou gumovou rukavičkou jej poplácala po tváři a věnovala mu vřelý úsměv. „Takže na šéfíka."
„No, to jako… nepude." Muži si mezi sebou vyměnili úzkostné pohledy. Jejich bezeslovná komunikace by mohla mít následující transkript:
[Hook]: ako to vyzera? moc v pierdoli?
[Miloš:] fest. Gervič se o tomhle NESMÍ dozvědět…
[Hook]: čo zrobime teraz?
[Miloš:] nemám šajna.
[Hook]: haha, šefik nás stiahne z kože, hodia do friťáku, osolí a bude predávať v tym prokliatom Mekáči…
[Miloš:] jo, tebe první, haha
[Hook]: ty mamla, prečo zas mňa?!
[Miloš]: protože prostě.
Miloš chytil Hookieho za ruku, na níž se nacházely už jenom tři prsty, a sykl: „Tohle byl tvůj nápad, čoboláči, hodit flopa na bordel. Hlavně, že Gervič říkal, že žádný zbytečný útraty…"
„Jo a ako som mal kurva vedieť, že za tohle budeme utrácať viacej ako inač za baby, čo? Navyše, tyže si to tu miel viesť! …takže tak," ukončil svou řeč Hookie, vysmekl se z Mílova sevření a s jiskřícíma očima ještě stihl několikrát zacvakat zuby. Jako agresivní čivava.
„To mi může být u prdele, a sám seš baba jedna zasraná. Až bude chtít Gervič zaplatit malíčkem, tak platíš ty."
„To nie je fér! Veď teraz už mám enem jeden!"
„A kdybys nebyl nadrženej jako tady mladej pan Anton, vole, tak by sis ten jeden moh nechat, vole, a nacpat si ho ty víš kam."
Přes záclonky začaly prosvítat první paprsky dne a lehce se dotýkaly dvou postav, doktorky a de facto mrtvého pacienta. Od okna se ozvalo nespokojené odkašlání, které vytrhlo muže z vážného rozhovoru. Sešívačka neměla celé ráno a požadovala odpověď.
„Nešlo by to… třeba na naše triko?" zeptal se muž, v jehož tváři se spolu s ranním světlem roztančila i špetka naděje, když kudrnatá žena přikývla. V postranní ledvince začal šmátrat po penězích. Když se po třech vytažených stovkách začal dívat po drobných a následně po Hookovi, žena jej přerušila jemným mlasknutím:
„Operace jsou poněkud, mňo… nákladnější. Ale pořád můžete věnovat tady králíčka na umělecké účely. Na těch se pracuje… za trochu jiné částky. A hlavně na sekeru… "
Dřív, než by bylo možné tento návrh promyslet, Miloš odhodlaně natáhl k lékařce ruku. „Cokoli! …jenom ať to ten malej retard přežije."
Sešívačka hbitě shodila rukavičky na zem a začala jemně přejíždět po okrajích Mílových prstů bříškem ukazováčku. Nahoru. Dolů. V každém pohybu bylo tolik něhy, že Míla cítil, jak mu instinktivně naskakuje husí kůže. V očích Sešívačky se odráželo lačnění dravce. „Takže…dneska za trošilinečku nekonvenční cenu?" Její rty se roztáhly do zubatého úsměvu plného divokého očekávání. Milošovy oči ucukly směrem k jeho parťákovi, jako by hledal záchranné lano.
Místo jemného chladu její kůže najednou pocítil na svém prostředníčku dotek jiného chladu. Kovu. Vypískl, reflexivně sebou škubl a skočil o krok zpátky. Pohledem pak mihal mezi oběma osobami, zatímco Sešívačka hladila tupou stranu sekáčku na maso. Míla si byl najednou jistý cenou za její služby…za služby Prstomilky.
„Hooku, kamaráde," začal pak náhle, „jestli tohle uděláš, já ti fakt seženu hák jako náhradu, naprosto bombastickej hák. Čuprovou náhradu. Čestný skautský, vole."
„Mila, nebuď papľuh, predsa sa to dá vyriešiť aj inač…"
„A bude mít i vrtačku… a dělo… a tak, vole, budeš ten nejvíc cool pardál na západ od Košic! Totální postrach ulic!"
Sešívačka natáhla sekáček na maso směrem ke staršímu muži. Ten jej sklepl k zemi.
„Kemo! Dofrasa, teho po mne nemôžeš chcieť!"
„Hooku, čoboláčku, pitomče… chábre. Včil sa nemůžeš vráťať k čišťákovanie kanálů, kapiš? Ať už si zalezeš do jakýkoliv ďuzny, Gervič si ťa najde. Chytne tě za krk. Ten čochtan ti rozmrdá každou kůstečku v těle, počůvaš mňa, čobolko?"
„Jestli chceš, můžeme to první umrtvit, ťuhýčku," zanotoval jemný ženský hlas.
Hookie se naklonil k Milošovi a jeho rty v krátkém sledu šepotání vyprodukovaly následující:
- „Ona mi vravela, že som tuhej",
- „prečo tohle nieurobíš ty",
- čtyři obskurní nadávky z jazyka slovenského,
- šest náhodných vzlyků, syků či jiných citoslovcí.
Míla položil na Hookieho rameno dlaň a zatvářil se co nejvíce empaticky dovedl. Na okamžik tak připomínal mladého veterináře, který jde koťátku odřezat nožičku. „Hookie, život je sviňa. Ale nejde před ním utíkat naporád, chápeš. Někdy prostě musíme přijmout, co máme na talíři, a sežrat to. Jinak to nejde."
Hook zavřel oči. „Môžem to urobiť aspoň sám? Isto nechcem, aby mi ďalší debil odrezal kuska ruky."
Sešívačka přikývla s náznakem nespokojenosti ve tváři – tak si holt dnes neskne. Ale co se dalo dělat: Výsledky byly na Červíčkově klinice na prvním místě.
Když o deset minut později pokládala zakrvavené prsty na talířek v lednici, broukla: „Stavte se zítra večer, chlapci… váš kamarád bude určitě hopskat samou radostí, že vás vidí…"
„No jo, ty moje zlatíčko. Neutíkej mi."
Emílie Marků měla mnoho jmen. Některé z nich byly hloupé přesmyčky věcí ze světa okolo, jiné umělecké pseudonymy. Její práce byla totiž svým způsobem umění. Sice se to nezdálo, když po ordinaci naháněla poskakujícího králíčka, ale…
„No, tak. Ták…šikulka… "
…když se člověk díval pozorně, vše, co vyžadovalo lásku, um, pozornost a alespoň špetku kreativity, si zasluhovalo tu okřídlenou nálepku umění. Vše, co nepožadovalo po člověku o nic méně než duši. Na jednu stranu Emílie, Ovečka, Sešívačka; na druhé Sochařka, Švadlenka lidských těl a osudů. Ať už jste jí říkali jakkoli, právě teď byla Králičí Maminka, držela v rukou malého chlupatého tvorečka a hladila jej po směru srsti.
„Netřep se tak, nebój, na! To tě uklidní…"
Zatímco jednou rukou přidržovala králíčka u své hrudi, tou druhou vzala oranžovou papriku ze stolu a přiložila ji malému tvorečkovi k čumáčku. Jeho fousky se zachvěly, když ucítil cosi dobrého a o pár vteřin později už spokojeně přežvykoval. Zanedlouho zůstal jen vršek, semeník papriky.
„Co… je ti zimka, že? Trochu, trošičku přitopím… za chvilenku už se budeš cítit úplně jinak. Úplně jako nový. A všechno bude fajn, ju?"
Elegantním pohybem, kterého člověk může dosáhnout pouze po letech praxe, jej vložila do kartonové krabice a umístila několik elektrod na vyholená místa jeho hlavičky.
Chvíli si králičí tělo prohlížela, pak se s kyvnutím přesunula k mozkové tkáni a pomocí peánu, špachtle a polévkové lžíce vypreparovávala soudržnou tkáň kousek po kousku… a části, které připomínaly až moc ovesnou kaši sklepávala do koše.
„No, tohle hezky zabolelo, viď?" zamávala špachtlí nad hlavou muže, „ale paradoxně, když ti někdo velmi kvalitně rozmlátí lebku, tak to vlastně pomůže…"
Hluboce, z plných plic, se zasmála do nastávajícího rána. Nenáviděla noční směny, ale rozhovory s některými klienty za bolest probdělých nocí stály.
„Ne, ne, vážně, žádné 'ezo-chujoviny, že duše může ven,' velmi expresivní mimochodem! Ne, tohle je prostá medicínská praxička. Lebka je uzavřený kompartment a když se nerozťuká pořádně, tak v ní kvůli edémům začne narůstat intrakraneální tlak; a pak se ti prodloužená mícha začne tlačit do páteře a…"
Odložila špachtli a peánem uchopila kus lebky zabořený do polorozteklého Brocova centra řeči. Škubla.
„Přesně, jak povídáš, Toníčku! Buum! Au! Fuj! Zaprvé je to nepříjemné a zadruhé… človíček tak může velmi efektivně zemřít." Odhodila kost do koše a jala se nyní hákem a lžící vydlabávat mozek jako starou dýni. „Ale to se ti tady nestane, ne s mojí láskou a péčí, křepelčičko moje."
A kus tkáně vložila do hlavičky od papriky.
Kdesi v podkresu celé scény hrál orchestr právě probuzených ptáčků velmi tiché harmonie. A její skalpel byl nedočkavý triangl, připraven doprovodit horlivým cinkáním ty nejdivočejší melodie pěvců i tiché árie ranní rosy. A stát se mohlo cokoli. Kdyby se Emílie rozhodla, že vědomí Antona Gerviče bude rozpolceno do těl devíti dívek, které si rády hrají s brouky, pak by se tak stalo. Kdyby se rozhodla, že se Anton Gervič promění ve ztělesnění bolesti, pak by se jím stal. Kdyby se rozhodla, že Anton Gervič bude stonožka sešitá z lidských prstů!… ale to předbíhala čas.
„No jo, tos sice nepotřeboval, jenže teď už mě potřebuješ, sluníčko. Kdybys nestrkal prstíky do vosího hnízda…"
Emílie se právě nadechovala čisté, neposkvrněné svobody buddhistických mnichů, kterou se naplní vzduch, jen když člověk přestane myslet nad tím, čím by měl být a co by měl chtít, a prostě je. Mohla vytvořit cokoli; žádné dveře nebyly zavřené…
Jenže ten chlapec, nebo alespoň to z něj, co právě leželo na operačním stole, se zdál Emílii hluboce sympatický. Měla ráda svá umělecká díla a ve skutečnosti si nepřála, aby trpěla… ono se to prostě… stávalo. Samo. Netušila proč. Netušila, jak Antona ochránit. Netušila, přes které dveře měla projít, aby jej ušetřila bolesti. Všechny mohly být špatné, za každými mohly být temné, ledové vody. Všechny musely zůstat zavřené.
Myšlenka zhruba tohoto tvaru prolétla okolo její hlavy. Kdyby byla s to ji více prozkoumávat, snad by byla bývala došla uvědomění, že každá bolest, kterou způsobila svým kreacím, přicházela z ní. Že nešlo o víc, než o výkřik jejího nevědomí. Nepochopený, odcizený, nepřiznaný. Pláč zjizvené mysli, která se neuměla vyléčit a raději by utekla před každým odrazem v zrcadle, než aby si přiznala vlastní jizvy.
„Já vím, tys nechtěl… nikdo nikdy nic nechce."
Namísto pochopení svých uměleckých pohnutek vdechla jen rozechvělou vůni tiché melancholie.
„Ale no tak! Takovéhle návrhy mě uráží, ťuntí… tss, dětlat něco normálního. Normální je nudné. Já nechci dělat to, co ty chceš, abych dělala, chápeš? Kdybych všem odkývla všecičko, nebylo by to náhodou otroctví? To bych rovnou mohla jít pracovat do špitálu. Umění je o svobodě, o hledání nových, mno, všemožností…" O hledání dveří, které nejsou nebezpečné a které nejsou zavřené. „Navíc… ani nemůžu. Vím, že zvládnu udělat něco opravdu krásného, ňufíčku… můžu, můžu, takže musím."
S každým slovem jako by se krev v jejích žilách stávala tužší. Jako by se stávala zachlou tuší. A snad to byla jenom únava. Snad to byl jen divný stín, který se proplétal kolem jejích zápěstí, zatímco se snažila soustředit. Nebo trocha ranní sychraviny, která až moc sedala na plíce? Ptačí kakofonie?
„Proč zrovna ty? Já nevím, kocourku, nevím! Zeptej se Múz a Osudu, ti mi sem nosí každé ztracené koťátko. A ted už to stejně nezměníš… jen…"
Její ruka svírala skalpel křečovitě, aby si zachovala přesnost. A její mysl byla ale stejně rozechvělá jako její pohyby. Proč… proč tak náhle? Cosi černého pokapalo bílé stránky jejích myšlenek, jejího pohledu na svět. Proč. Tak. Náhle! Čáry na právě vznikajícím skalpu vypadaly křivolace, nejistě. Protože ani roky praxe člověka neuchrání před temnými vodami nočních melancholií.
„…jenom se můžeš smířit s tím, že ať už se stane cokoli, prostě to dobré nebude. A já budu předstírat, že je. Ty budeš předstírat, že je. Všichni budeme hrát to velké divadlo… a všichni budeme vědět, že hrajeme tragédii. Ale podle scénáře se stejně budeme smát, ju? Ju?"
Jako pro ujištění, že bezvědomý muž chápe, Emílie prudce zagestikulovala nad jeho poloprázdnou lebkou. Skalpel z její ruky s cinkáním dopadl na červenobílé kachličky.
A bylo ticho, znovu ticho.
Beze slova se zvedla, sundala si gumové rukavice, protřela si skelné oči a postavila vodu na kávu. Než konvice začala bublat, žena procházela místností s hadříkem namočeným v roztoku peroxidu a znovu a znovu přejížděla místa, na kterých nacházely známky nečistot. Každá kapička krve musela zmizet. Každá kapička tuše z její duše.
Emílie dnes musela zanechat něco krásného.
Spí noční obloha a spí bílí ptáci
a nad myšlenkami, co s ránem se vrací
zříkám se kontroly
Musela zanechat něco krásného.
zříkám se a sleduji všechny duše rozkoly
jak se rozpadají jako kola od vozu
a válí se z kopce
Jenom něco krásného. A nic víc.
a zdá se, že krotce
dotýkám se latěk ochozu,
ale to je spíše jen únava,
co vpletla se v moje prsty,
její stínová postava,
co drží mě na dlani, v hrsti
Voda v konvici bublala. Emílie přitiskla hadřík pevněji k lesklému povrchu bílé skříňky. Znovu a znovu po něm přejížděla. Konvice volala po její přítomnosti. Ale krev musela pryč. Musela zmizet, všechna. Prosím, odstraňte někdo tu krev! Voda cvakla. Emílie vykřikla do krásného světa zlaté hodinky.
a hladí mě proti srsti
jak jí jenom uteču?
ponořím se do jezera v zahradě středu
a mám-li utonout tam, v jeho ledu
zavřu oči
utonu
Její ústa začala instinktivně odříkávat omluvu, znovu a znovu, jako modlitbu k nenávistným bohům, kteří ji propalovali pohledem, pálili všechno, čím byla, čím by se kdy mohla stát. Jako by omluva mohla uhasit požáry z ledu…
v umění hudby bez tónů
v jezdectví, kde není kočích
jedna s vodou, odteču
Dřepěla při zemi, naslouchala těžkému tikání hodin. S každou vteřinou o vteřinu života méně, tak málo času… nemohla za tu chvilku odstranit všechnu krev. Nemohla vytvořit něco krásného. I když mohla, nemohla. Střípky moci v bezmoci, v jejím ledovém jezeře, temných vodách tuše.
Pak se zasmála, skřípavě a bolestně, jako dopadající úlomky šrapnelů. Její hlas povyskočil o půl oktávy výše.
„Toníčku, Toníčku,
ty malý ňufíčku,
co uděláš, když zmrvím ti tvářičku?"
Prudce se zvedla. Do keramického hrnečku nasypala trochu kávy a zalila jej vařící vodou. Její každý pohyb jako by křičel nenávidím tě,… protože mi na tobě záleží.
„Přesně ták! Možná mě pokoušeš! Možná mě pokouše někdo z tvých kamarádů! Šéfíček! Ale jak sobecké by bylo, kdybys mě neměl rád! Vždyť jenom kvůli mně žiješ! Ty nemáš právo mě mít nerad, víš, ňufíčku? I když ti zprzním tvářičku! Ale ty mě máš rád, že ano. Ňu…"
Anton Gervič se nezdál být zrovna exemplářem živého smrtelníka…
Emíliina ústa zaplavila vroucí tekutina z hnědého keramického hrnečku. Zrnka lógru se jí usazovala mezi zuby jako malé kamínky v prošlapaných botách. Nepohodlné, ale ona to měla ráda. Měla ráda věci tak trochu nehezké, nepříjemné. Osobité! Musela je mít ráda, jelikož nic jiného nesvedla vytvořit. I když mohla…
Černobílá ústa se zazubila. Emílie švihnutím postavila prázdný hrnek na stůl. Nevěděla, přes které dveře měla projít, aby ochránila Antona Gerviče před bolestí… ale v tento okamžik na tom nezáleželo. Otevřít jakékoli dveře byl lepší nápad, než zůstávat v ledovém jezeře. Pro ni i pro něj.
„Vždyť víš, že já ti nic zlého neudělám, Toníčku, ne nic horšího, než ty trubky a lasičky. A tobě… tobě Neu-Toníčku, no," obrátila se na tvorečka v kartonové krabici, „bude to jenom takové… píchnutí. Jako včelička. A pak budeš ten nejrozkošnější, nejchytřejší, nejlidštější zeleninový králíček, jaký se kdy producíroval po Imantě, uhum? A tam se producírovat budeš, tam se ti bude mocmoc líbit! Hned zítra tě tam vezmu na výstavu a až pak tě vrátím tvým kumpáníčkům, ju?"
Protože umění chce být sdíleno. A určitě nechce být sdíleno s těmi největšími vajgly společnosti, jinými slovy s bandou Vladimíra Gerviče.
„Připrav se, Neutoníčku! Včelička přiletí za tři, dva,…"
Sepnutí páčky, zmáčknutí tlačítka. Vzduch proťalo ostré zapraskání elektřiny. Vykvíknutí, skoro příliš tiché, na to, aby jej člověk zachytil, zděšení ze zrady. Naléhavý pohled hrůzy a bolesti. Pak ticho. Dvojité mrtvo.
„A ani to nebolelo, nu ne?"
Bezvládné tělo králíčka se sesypalo na kartonový povrch. Emílie Marků si prohlížela jeho posledních pár záškubů a vrásky smíchu okolo jejích očí vysílaly jasnou zprávu: byla šťastná. Dlouhými, táhlými pohyby pak odřezala temeno jeho lebky a začala nahrazovat části kraličího mozku přeživšími kusy z Antona Gerviče.
To dopoledne bylo tiché. Křehké. A neslo v sobě nenápadnou naději, kterou by člověk za pražských nocí nikde nenašel. Jeho chladný vzduch protínaly dva nenápadné obláčky páry.
Sešívačka se zachvěla, když slunce zastínila jediná podlouhlá bílá peřina na jinak blankytném nebi, a náměstím Imanty se přehnal stín. Tím zatřásla kartónovou krabicí s nápisem NeuToníček <3, kde nespokojeně podupávala bytost kdysi známá jako Anton.
„Pppč kkrv—"
„No jo, no jo, promiň. Včera to vypadalo, že bude teplo, tak jsem si vzala jenom letní kabát, ale on by se sem hodil spíše brzo-jarní. Člověk taky nemůže myslet na všechno, ňufíčku."
„Kkrv—aaaaaaaa."
„Sama bych to líp neřekla, zlatíčko. Ale možná chceš trošičku víc předstírat, že NEumíš mluvit? Dát tomu mozečku trochu pauzičku? Zatím jsi nepřišel s ničím jiným než s nadávkami, co ses probudil, vážně, nechceš si dát šlofíčka?"
S těmito slovy pohladila králíčka po jeho lesklé, paprikové hlavě. Králík začal zběsile poskakovat na místě a úsečně cvakat zuby po prstech lékařky.
„Už zase, ťuntíku? Takhle se přece nechováme! Oh! A když už jsme u toho slušného chování… jestli někomu vykoktneš, co se v noci dělo, místo očí ti naimplantuju horké uhlíčky, ju? Rozřežu ti bříško, uvařím tě zevnitř a dám si tě k omáčce s pěti knedlíčky, ju? Tak ju."
NeuTon netušil, o čem byla přesně řeč, a to jej děsilo víc než prospekt, že jej přebírají cizí ruce, rvou mu do těla pár žhavých uhlíků a on je naprosto bezbranný. Celý jeho život byl totiž festivalem fyzické bezbrannosti, kde žongloval na pódiu s hořícími motorovými pilami a předstíral, že je nový mladý šéf a má všechno pod kontrolou. Že nebezpečí neexistuje a on je nesmrtelný. Protože nikoho nenapadne jít do křížku s nesmrtelným, ne?
Ale když někdo nad ním vyštěknul, Anton uměl mlčet. A tak tedy mlčel a modlil se, že Sešívačka mluví o střemhlavém útoku toho malého zběsilého hovádka, kvůli kterýmu se včera veřer nemohl dobře bavit. Kvůli kterýmu byl teď zasranej králík. Až zjistí, jak se jmenuje…
Sešívačka otevřela dveře malého bytu. Brzy již ležela na futonu a krabice spokojeně vedle ní. A do únorového dopoledne se ozývaly klidné oddechy dvou ztracených duší.
prohráli jsme souboj s ránem
s černým oceánem
snů
když přišel si pro nás spánek
čekaný, leč bez pozvánek
jen s příslibem nových dnů
na křídlech našich bílých ptáků
napůl zapomenutých křivých přáních
na zubech, drápech starých strachů
na založených milostných psaních
bojíme se odrazů
zírajících z noční hladiny
rukou, tváří, dechu našich obrazů
že černější budou nežli splodiny
a tak zčernalou rukou do hlíny
do kalu na dně jezera
chceme skrýt všechno špatné
bolesti, smutky, chyby neobratné
(že by srdce?)
a co je nám to platné?
neuvědomělí, nestálí
žádné bláto nezkalí
odrazy viny
a zítra, až odbijí ranní hodiny
co šíří bdělosti nákazu
až se probudí
naše srdce od kalu a od hlíny
netonoucí
nedotknutá
ale se stejným strachem řvoucí
křehká, hloupá, stále dutá
snad všimneme si stejných tváří
které z snových hladin zpět zírájí a září
s neonovou svatozáří
a pocitem, že lidství neodpáří
ani přiřknuté viny a chyby
ani odřeknuté kusy naděje a víry
(… srdce)
povinné vstupenky u vybrané u vchodu do Díry