Varování před přečtením:
V následujícím příběhu jsou zmíněna a občas i rozepsána témata jako sebepoškozování či deprese. Prosím myslete na sebe a pokud jste na tato témata citliví, čtěte opatrně nebo to rovnou zavřete. Dávejte na sebe pozor <3
Zvedla se z postele, vzala si oblečení a vydala se do koupelny. Zamkla a umyla se pod horkou vodou, možná trochu příliš horkou. Nevnímala, jak jí rudne pokožka, pouze ten uklidňující pocit vroucí tekutiny na své kůži. Vylezla ze sprchového koutu a u umyvadla si vyčistila zuby. Sáhla po blízké břitvě, která byla položena hned vedle stojanu na kartáček. Odvázala obvaz ze své ruky, který jí stejně přes noc skoro spadnul a zároveň vyndala lékárničku a nový sterilní polštářek. Pak nechala břitvu projít kůží v místě již tolikrát porušeném. Zaplavila ji vlna bolesti, měla co dělat, aby neupustila břitvu a nenadělala příliš hluku. Do očí jí vhrkly slzy a musela se kousnout do rtu. Ulevilo se jí. Nechala volný průchod této bolesti skrz celé její tělo. Byl to návyk, který si za poslední měsíce vytvořila. Omyla si ránu a zavázala si kolem ruky sterilní obvaz. Navlékla si na sebe tričko a mikinu, aby se nikdo zbytečně nevyptával. Když odezněla prvotní euforie, začala jí v ruce tepat jen ostrá bolest, která doplňovala tu tupou uvnitř.
Když vyšla ven, vrátila se zpátky do pokoje, kde si posbírala zbytek svých věcí. "Dobré ráno Moni," vylekal ji hlas Lukáše, který se mezitím stihl probrat. "Dobré ráno, zrovna jsem na odchodu," odpověděla, aniž by si přestala balit. "Moni, počkej," stáhl ji k sobě do postele, "vždycky odcházíš hned po noci, nechceš někdy zůstat i přes den? Můžeme si pustit film a dát si pizzu nebo tak." Nechtěla mu říkat ne, jelikož to dělala často. Ale zároveň by nezvládla zůstat u něj. "Nemůžu, mám práci." Nedokázala vydržet jeho zklamaný pohled, a tak dodala: "Můžeme ale potom zajít na večeři." Tvář se mu rozjasnila úsměvem, okamžitě souhlasil a slíbil, že ji vyzvedne u ní přesně v sedm. Dala mu pusu na rozloučenou a odešla. Skutečně měla naplánovanou směnu v práci. I když bylo s podivem, že ji zatím nevyhodili, vzhledem k jejím pozdním příchodům. Občas ani nepřišla vůbec. Do bytu se dostala tak akorát včas, aby se převlékla. Pohledem zavadila o malbu, která jí visela na stěně. Byl to poslední obraz, který nakreslila. Už byl starý pět měsíců a ona od té doby nevzala do ruky štětec, který by následně použila.
Do práce dorazila včas, což velmi pozitivně překvapilo její manažerku. Dělala servírku v malé italské restauraci a přes oběd měla frmol, tak alespoň neměla čas přemýšlet. Ten den měla krátkou směnu, tudíž šla domů už v pět. Cestou si vzpomněla, že má Lukáš další týden narozeniny, tak se zastavila v obchodě a něco malého pořídila. Byli spolu přeci jenom už přes tři měsíce a měla ho ráda.
Doma si sedla před prázdné plátno a snažila se soustředit. Uchopila štětec, namočila ho do barvy a přiblížila k bílému povrchu. Ale nedotkla se ho. Rozklepala se jí ruka a, jako již tolikrát předtím, štětec opět odložila nepoužitý. Pohledem utkvěla na posledním díle, které namalovala. Na rozdíl od většiny jejích děl nepoužila třpytivý inkoust, jaký propůjčoval obrazům život, radost a štěstí. Použila ten druhý, kterého měla jen pár kapek. Na první pohled vypadal průsvitně, ale když ho člověk, byť v nejtenčí možné vrstvě, nanesl na tkaninu, papír či jakýkoliv jiný povrch, proměnil se. Vysál z obrazu veškerou něhu, jemnost, nevinnost a naději. Vzal mu jeho vlídnost a propůjčil dojem zkaženosti, pokřivenosti a zvrácenosti světa.
Ve středu obrazu ležela nahá zubožená mladá žena na břehu divoké rozvodněné řeky. Kůže na ní jen visela, žebra skrz tu tenkou vrstvu prosvítala. Nohy, už jen na pohled tenké, že by ji neunesly, měla skrčené blízko u těla a objímala je útlými pažemi. Nejbolestivější však byl pohled v jejích očích. Bolest, žal, trápení, bezmoc, touha po konci. Člověku z toho běhal mráz po zádech. Řeka proudila rychle a nespoutaně, jako by dívku měla každou chvíli strhnout sebou, pohltit ji. Jako by se voda měla v mžiku vylít z koryta do okolí a pod svou hladinou vytvořit hrob pro všechno živé kolem. Nebe nad ní zelo prázdnotou. Mučivou, tíživou, nekončící. Nenacházel se zde ani mráček, ani slunce. Ani modř oblohy člověk nespatřil. Jako by se Vesmír obrátil k této panně a tomuto koutu světa zády. Ten obraz ani žena na něm nikdy nepoznaly štěstí.
Bylo to zvrácené, ale přesto nádherné mistrovské dílo. Ruka, jež jej nakreslila patřila osobě s nevšedním talentem, což každý člověk musel na první pohled poznat. Avšak nikdo jiný kromě autorky a pár vyvolených nikdy tento umělecký výtvor nespatřil. A žádný další už od té doby nenamalovala. Nedokázala to, nebo nechtěla? Kdyby to jen věděla, možná by s tím něco mohla dělat. Vlastně po kritickém zhodnocení našla odpověď, ne, nemohla. Sotva chodila do školy, i když to jí také příliš nešlo, její absence velmi dramaticky stoupala, což by nebyl takový problém, ale lidé si toho začali všímat a začali se vyptávat. Dokonce i pár učitelů jí zaslalo starostlivé zprávy. Odpověď byla vždy stejná, už se ani nenamáhala vymýšlet různé varianty a prostě kopírovala již vzniklý text:
Vše v pořádku, potřebuji si vyřešit něco v rodině, děkuji za zájem, brzy na shledanou. Monika L.
Začala se jí točit hlava a jímala se jí závrať. Pálila ji pokožka pod obvazem, tudíž se přesunula do koupelny a sundala ho, aby si mohla rány prohlédnout. Jednu z nich zřejmě dostatečně nevydezinfikovala a ta se začala zaněcovat. Zaklela, vytáhla lahvičku s lihem a polila si napřímo celé předloktí. Její ruka jako by se ocitla v ohni. Spalující žár propaloval kůži, nervy naříkaly. A i přesto se přistihla, že si to jistým způsobem užívala. Zasloužila si to. Zasloužila si mnohem horší bolest než tuhle. Zasloužila si utrpení, ta temná část její duše po něm volala, po fyzické bolesti tak velké, že by předčila tu vnitřní. Nemohla to nikomu říct, protože si zasloužila být sama. Protože on tehdy sám byl.
Monika proběhla nemocnicí, jak nejrychleji jen dovedla. Slzami rozostřené vidění ještě stačilo, aby rozeznala obrysy a hlavně směr, kterým měla jít. Přišlo jí to jako celá věčnost, než se konečně dostala do čekárny na pohotovosti. Stála tam její matka. Pohled měla zastřený. Když ho upřela na ni, svět se jí roztříštil. Nestihla to. Přišla pozdě. Podlomila se jí kolena a neovladatelně se roztřásla. Shlukli se kolem ní lidé. Nevnímala je, neviděla je, neslyšela je. Někdo ji zabalil do termoizolační folie, zvedl ji a odnesl na blízkou pohovku. Chtěla křičet, chtěla něco rozbít, chtěla utéct. Měla vztek na všechny kolem, že nic neudělali. Na každého doktora, na každou zdravotní sestru i na každého člena rodiny. Ale nejvíce naštvaná byla na sebe. Pohlcoval ji vztek, ovládal její mysl a málem převzal kontrolu nad celým jejím tělem. Jenomže se tak nestalo, místo toho ho zahnala prázdnota. Odehnala všechny pocity, které cítila. Všechen hluk ustal. Nechala se zlákat nicotou, která se milostivě rozprostírala v její mysli. Před očima se jí začaly tvořit mžitky a rychle zakrývaly většinu jejího zorného pole, až ji temnota konečně přetáhla zcela na svou stranu a ona ztratila vědomí.
Probrala se po několika hodinách a marně doufala, že to všechno byla jen další noční můra. Ale ani její představivost nedokázala z této situace udělat nic snesitelnějšího. Obrátila se z postele a vyzvracela se. Nic nejedla už poměrně dlouho, takže jen vydávila šťávy. V tu chvíli si všimla, že všude kolem ní je pouze bílá barva. Tohle nebyl její pokoj, nýbrž se stále nacházela v nemocnici. Na stolečku u postele stál plastový kelímek s vodou. Zahleděla se na něj. Byl tmavě modrý s malinkou květinkou, která byla zpola seškrábaná. Takové kelímky jim maminka kupovala, když byli malí, aby jí nerozbili skleničky z broušeného skla. Uchopila kelímek a musela vynaložit velké úsilí, aby ho donesla k ústům bez vylití jeho obsahu na bílé povlečení. Jednalo se o slazený černý čaj. Pomalu usrkávala teplý nápoj a přemítala nad tím, co by měla dělat. Nakonec se samovolně rozplakala. Pramínky slz stékaly po jejích tvářích a promáčely ložní prádlo. Neměla nejmenší pojem o plynutí času. Z transu ji probralo otevření dveří. Vešla dovnitř sestřička, která Monice zkontrolovala tep, tlak a teplotu a pověděla jí, že rodiče čekali venku. "Opravdu se to stalo?" zeptala se tichým sotva slyšitelným hláskem. Sestřička se na ni podívala se soucitem a lítostí: "Bohužel ano, Váš bratr utrpěl trauma hrudníku a následkem toho bylo fatální vnitřní krvácení do pleurální dutiny. Když dorazil do nemocnice, už se bohužel nedalo nic dělat. Upřímnou soustrast."
Rodiče jí nabídli, aby se na nějakou dobu přestěhovala zpátky k nim, ale ona to odmítla. Chtěla být sama. Prvních pár týdnů se nikomu neozvala. Nechodila na hodiny, neodpovídala kamarádům, nedělala vůbec nic. Ležela celé dny v posteli, jednou za čas si zalila čínskou polévku a poté opět zalezla pod deku. Jako by se pod ní mohla schovat před realitou, která pro ni byla naprosto nesnesitelná. Jednou impulzivně vzala plátno a začala své nejnádhernější, nejpropracovanější a nejděsivější dílo. Seděla nad ním celý den a noc v kuse, bez odpočinku. Vylévala si na něm své emoce, své ztracené sny a rozpadlé ideje. Zoufalství z jejího nitra proudilo na plátno a nešlo zastavit. Když otevřela kalamář s průsvitným inkoustem, naskočila jí husí kůže. Nezaváhala, ani na okamžik. Přesně věděla, kam ho nanést, jak dodat obrazu na realističnosti a ubrat na vlídnosti a kráse. A když po dlouhých hodinách práce byla hotova, necítila nic, jen vyčerpání. Nevymyla si štětce, nechala je ležet tam, kde je položila. Nešla se umýt, nešla se najíst, šla se vyspat. A po týdnech nočních můr upadla do bezesného spánku.
Po dalším měsíci začala chodit mezi lidi, s kterými si měla co říct, vídala se s rodiči, pro které se stala oporou a také se dala dohromady s Lukášem. Nějakým způsobem se na jedné oslavě ocitli na střeše a on jí řekl něco neskutečně romantického. Nepamatovala si co, celý večer i noc jí zakryla alkoholová mlha. Ráno se však vzbudila v jeho posteli a od té doby se vídali poměrně často. Byl to jeden z mála lidí, kteří o jejím bratrovi věděli. Byl na ni hodný a bylo jí s ním poměrně dobře. Jenomže její srdce se uzamklo a klíč pohřbilo v hlubinách jejího podvědomí, odhodlané zapomenout. Věděla, že ji Lukáš miloval, avšak ona k němu necítila nic hlubokého. Jenomže možná ničeho takového už nebyla schopna. Spokojila se tedy s tím pocitem občasného rozptýlení. Často se snažil vyptávat na její pocity, vzpomínky, přátele, prostě obecně na ni jako takovou. Neříkala mu pravdu nebo ji překrucovala takovým způsobem, že by ji nikdo nepoznal. Nepochopil by to, tak si to alespoň ospravedlňovala.
V půl sedmé se začala chystat. Ruka ji stále pálila, ale nedbala na to, obvazem ji stáhla a ten zakryla svetrem s dlouhým rukávem, který měl prostřihy na ramenou. Doladila k němu slušné kalhoty a zlaté šperky. Udělala si čaj na uklidnění a čekala. Přesně v sedm zazvonil zvonek. Otevřela dveře a tam stál Lukáš s kyticí růží, poděkovala mu, dala je do vázy a poté už se vydali do restaurace, kterou vybral. Nezávazně si povídali, lépe řečeno on povídal, ona se snažila poslouchat. Pili přitom dobré šumivé víno a objednali si těstoviny se smetanovou omáčkou. Do dveří vešel nový pár, Monika v tu chvíli ztuhla a nedokázala se pohnout, popadnout dech ani vnímat. Neslyšela nic kromě tlukotu vlastního srdce. Byla to Nela.
Nela přišla na odpolední kávu, chtěla svoji kamarádku vidět. Zhrozila se toho, jak vypadal Moniččin byt, o to více pak, jak vypadala jeho majitelka. Navíc uprostřed obývacího pokoje visel na zdi neskutečně znepokojující obraz. Přeběhl jí z toho mráz po zádech. Dala vařit vodu a snažila se s kamarádkou mluvit, ale ta na ni pouze upírala prázdný pohled. "Moni, psali mi tvoji spolužáci, že půjdou příští týden do toho divadla, co tě tak uchvátilo. Nechceš jít s nimi?" Monika dál hleděla skrz ni, pouze skoro neznatelně zakroutila hlavou. Nela se tedy rozhodla poklidit, aby mohla nějak pomoct. Věděla, že tu pro ni její blízká přítelkyně tolikrát předtím byla, chtěla jí tedy oplatit laskavost. Když vyhazovala odpadky do koše, všimla si něčeho, co ji zarazilo a vyděsilo. Tekutina na obvazech již zaschla, avšak nebylo pochyb o jejím původu. Krev. Bála se, odkud pocházela, tak se rozhodla zeptat.
"Moni," její hlas se třásl, "proč jsou ty obvazy od krve?" Oslovená viditelně ztuhla. Poprvé za celou dobu zřetelně a souvisle promluvila, překvapivě pevným hlasem. "Měla by si radši jít." Nela se jen tak nevzdala, i když by bývala byla udělala nejlépe, kdyby poslechla. Začala na ni naléhat, aby se jí svěřila. Monika mlčela, ale hromadil se v ní hněv. Ten stejný, který cítila pár týdnů předtím v nemocnici. Jenomže tentokrát nepřicházela žádná tma, vřely v ní všechny potlačené pocity. A ona to nevydržela, utrhla se na svoji nejlepší kamarádku. Křičela na ni, aby vypadla, že to nikdy nebyla její starost, že se nikdy dřív nezajímala, tak ať z ní teď nedělá chudinku. Každá další věta viditelně ubližovala více a více. Jenomže ona nemohla přestat. Všechnu vinu, zoufalství a bolest použila jako zbraň, vybrousila ji na tu nejostřejší břitvu. Slova se z ní valila jako voda z protržené přehrady. "Nikdy jsem ti neměla pomáhat, třeba by sis pak alespoň dokázala představit, jaké to je být sama. Jenomže ty jsi vždy měla všechno, co jsi jen chtěla. Stěžuješ si na pitomosti, s kterými se všichni potýkají dennodenně. Kdybys zemřela místo něj ty, bylo by to lepší."
Okamžitě věděla, že zašla příliš daleko. Problesklo jí hlavou, že by se měla omluvit, že by měla říct, že to tak nemyslela. Ale neudělala ani jedno. Bouře v její mysli ustala a nastěhovala se tam apatie. "To…to nemyslíš…tohle nejsi ty," vykoktala mezi vzlyky Nela. Monika jí pohlédla do očí. "Ty mě vážně vůbec neznáš." Její bývalá nejlepší kamarádka vyběhla ze dveří. Od té doby o ní neslyšela. Ne, že by se snažila ji kontaktovat, právě naopak. Stranila se lidí víc než kdy dřív, své blízké přátele od sebe odehnala, až zůstala sama. Ten měsíc mezi nakreslením obrazu a zlepšením jejího stavu se táhl v duchu jedné akce za druhou. Spousta alkoholu a cizích lidí, kteří ji neznali, tudíž ji nelitovali ani nesoudili. Naštěstí se z tohoto nejhoršího období, kdy se vracela domů nad ránem či se budila v cizích bytech bez jediné vzpomínky na předchozí noc, dostala poměrně rychle. Ale ani po něm se nepokusila s Nelou spojit, protože si její odpuštění nezasloužila.
Ještě větší šok jí přineslo zjištění, že si vyšla s jedním z Lukášových kamarádů, takže k nim dvojice zamířila. Obě dívky se co nejvíce snažily vyhnout vzájemnému očnímu kontaktu. Lukášovi neřekla, že se s Nelou už nebavila. Často se na ni vymlouvala, když neměla náladu někam jít. "Jsem unavená, měla jsem dlouhý den, půjdeme? Nebo klidně zůstaň a já půjdu sama," pronesla s vlídným úsměvem na rtech. Její přítel se na ni podíval trochu zaraženě, ale než stihl odpovědět, ozvala se Nela. "Dej si na ni pozor, využívá tě. Být tebou, odejdu od ní dřív, než ti to ublíží." Ta slova vyřkla směrem k Lukášovi. Ten zmateně přeskakoval pohledem mezi dvěma dívkami a jeho kamarádem, který vypadal zcela stejně nechápavě.
Monika se zvedla a bez dalšího slova odešla, on ji následoval ven na vzduch. "O čem to mluví, zlato?" Neodpovídala, šla dál do nejbližšího lesoparku. Až když se kolem ní tyčily pouze stromy, zastavila se. Věděla, že ji následoval. "Už mi to vysvětlíš?" Zahleděla se na něj, prohlížela si ho a oddalovala ten moment, který měl přijít. Udivilo ji, jak smířená s tím byla. Neměla právo na luxus jako láska. Nezasloužila si ji. "Má pravdu Lukáši, měl by ses ode mě držet dál." Žádné lampy zde nebyly, takže mu neviděla přímo do obličeje. "Jak to myslíš? Děje se něco? Můžeme to spolu vyřešit, můžu ti pomoct. Mluv se mnou, prosím." Doufala, že její mysl zaplaví stejná netečnost jako tehdy s Nelou. Ale nestalo se tak, takže trpěla při pomyšlení na to, že mu musela ublížit. Vyhrnula si rukáv a odmotala obvaz. I v ponurém tmavém šeru šly temná čáry zřetelně vidět. Slyšela, že se nadechl, aby něco řekl, a tak začala první, než jí stihl nabídnout pomoc. "Nemám v plánu s tím přestat. Nesnaž se. Lhala jsem ti. Ve spoustě věcí," a tímto začal dlouhý výčet všech okamžiků, kdy nemluvila či tajila pravdu. Nic neříkal, neskákal jí do řeči. Nechal ji dokončit svůj monolog a zeptal se poté na jedinou věc: "Milovala si mě, miluješ mě nebo je nějaká šance, že bys mě mohla milovat? Nebo si mě skutečně zneužila pouze jako rozptýlení?" "Odpověď znáš." Pouze sklonil hlavu na důkaz, že rozuměl a vydal se zpět cestou, odkud přišel.
Gratulace, právě si od sebe odehnala posledního člověka, který Tě snášel. Teď jsi skutečně sama. Myšlenky se točily v kruzích. Věděla, co dělala. Mohla to zastavit, ale nepřišlo jí to správné. Měla být sama. Tohle mělo být správně. Její srdce přesto krvácelo. Trhalo na cáry zbytečky z jejího bývalého štěstí. Nedokázalo se smířit s tím, že mělo zamrznout v kus ledu tvrdší než kámen. Jenomže mu nic jiného nezbývalo. Nikdo, kdo by ho dokázal zahřát mu nezbyl. Opravdu skutečně sama, to jsem přeci chtěla, nebo ne?