Moje jméno je ztracené v proudu neúprosného času stejně tak, jako zdánlivé datum příchodu do tohoto místa, znamenaje, své jméno si již nadále nedokážu vybavit, aniž by mě to uvrhlo do hodin plné bolehlavu. Proto jsem se rozhodl si říkat jednodušeji. Mít na paměti slovo postrádající význam, jen tak sedící si na okraji mysli, abych si mohl jednou za čas připomenout, že jsem někdo, mému Vědomí zřejmě nedává smysl a mnohem efektivnější je si své poznávací slovo, svůj poslední střípek identity, uchovat podle existujícího bodu v časoprostoru. Něčeho, co tu bylo přede mnou, je tu se mnou a bude tu po mně. Podle mého Stromu.
Můj příchod se v mé mysli zdá být matný, avšak mnohem méně bolestný než ostré body vzpomínek, jež bodají a vypalují obrazy do mého už tak kalného zraku. Kotvy stahují k zemi, vážou se s nynějškem a opovrhují představivostí, s čímž Vědomí znatelně nesouhlasí a mnohem raději mě nechá tápat ve zmatení, užívajíc si sadistický pohled na zoufalého mě snažící se dosáhnout poznání. Zprvu se absence jasnosti nechtělo mé já vzdát, ale postupně si člověk na takovýto stav navykne. Přece jen, když se křečovitě stočíte do klubíčka na moc dlouhou chvíli, tělo začne bolet, vyžadujíc pohyb, nehledě na jehly pohozené kolem vás. Tak jsem se naučil přemýšlet bez výsledků, pouze s návrhy, bojíc se sebou stanoveného postoje.
Přišel jsem do lesa sám, aspoň si to myslím. Nepřijde mi dostatečně pravděpodobné, že by se mnou někdo vydal těchto divočin bez světla. Přišlo mi to krásné; kráčet původním stavem matičky země, bez zásahů ostatních, moct se odevzdat původním zákonům světa, jenž jsme si mysleli, že jsme stvořili. Chladný vánek podzimu se vznášel kolem mě a upozorňoval mě, že je podstatně větší zima, než bych si byl ochoten přiznat. Já tomu ale nedával váhu a šel jsem dál, podiven, když jsem nenarazil na žádné známky lidského zásahu po několik týdnů.
Ano, na začátku mi to vlastně ani nepřišlo nějak důležité. Nevyžadoval jsem hovory s jinými lidskými bytostmi, ačkoliv jsem si jist, že by mi některé chyběly, kdybych se na ně snažil rozpomenout. Lidé… určitě jsem někoho rád měl. Nepřijde mi, že jsem nějak pazvláštní tvor neschopný interakce s ostatními, někdo, kdo by nakopnul kňučící štěňátko, kdyby mu stálo v cestě. Moje postava byla silná, vysoká, což mi říkal tehdejší odraz vody, ve kterém teď vidím jen prázdnou skořápku, z jehož pošmodrchaného, poblázněného a neudržovaného těla svítí pár jasných bílých světel oznamující, že jsem stále naživu, že jsem se ještě neodevzdal všudypřítomné temnotě.
Mé tělo bylo snad poznamenané lidstvem, nebyl jsem bledý jako čerstvě napadaný sníh ale zdravě narůžovělý, musel jsem snad chodit někam mezi lidi. Občas se na kůži objevila jizva, vodítko k bojům mezi mnou a někým, nebo mezi mnou a něčím. Možná jsem se pral s magickými bytostmi, které postupně z mého nitra odešly, možná svévolně, nezanechávajíc stopy a chráníc tak své vlastní já, nebo je mé Vědomí zatlouklo do hlubin mé kůry mozkové, přetrhalo vazby, synapse, a nechalo je utápět se ve mně, smějíc se mi, že i když je nejjasnější světlo tak blízko, a po odpovědi toužím jako vyprahlý po vodě, dosáhnout ji nelze. Památky na vztahy násilného charakteru s okolím však nejsou těmi jedinými, jimiž mé tělo oplývá. Krk se zdá být mnohokrát opětovně narůžovělý ze vzniklých modřin, znaky něčeho, čemu by se snad dalo říkat vášeň, plamen lásky. Ale sám si tím nejsem jist a ani být nechci.
Šel jsem prorostlou krajinou lesů typických pro moji rodnou zemi. Nebývalo časté narazit na něco tak rozlehlého, převážně v mé době. Každou chvíli se narazilo na cestičku vyšlapanou místními, domeček postavený z klacků a kamínků, věžičky z oválných oblázků. Ale na nic takového jsem nenarazil. Neviděl jsem jasný úsvit, červený západ. Mlha, kterou jsem procházel po dnu šestého deště vše zastínila a od té chvíle jsem již neviděl nic, co by mi pomáhalo rozpoznat ráno od podvečera, hlubokou noc před očekávaným rozbřeskem. Všechno se zdá matné, jako by na ničem již nadále nezáleželo.
Mlha přinesla i něco dalšího: déšť. A ne jen tak ledajaký, nemluvím o krátké přeháňce, silném několika hodinovém tornádu, ale o nikdy nekončícím slejváku. Ano, bezpochyby občas nářek mraků nade mnou zřídl a možná jsem i na chvilinku necítil, že rozdíl mezi chůzí po vodě a po rozbředlé zemině pode mnou není naprosto nepodstatný, ale většinově jsem cítil dotek vody po celé mé výšce, oblečení nalepené na špinavé neoholené pokožce. Ten chlad, nikdy nekončící jemná bolest se stal novou normou, jakoby mazajíc vzpomínky na teplo, něco, na co si dokážu vzpomenout jen jako protiklad natolik známého pocitu.
Když jsem měl hlad, jedl jsem hlínu plnou hmyzu a podhoubí, a když jsem měl žízeň, otevřel jsem pusu, do pár chvil plnou k prasknutí. Spánek se pro mě stal nerozpoznatelným od bdění, déšť mě kolébal ke spánku a taky mě z něj nemilosrdně vytrhával. Čas hrabat, čas jíst, čas vstanout, čas jít, čas vzhlédnout, čas pít. Nemělo to konce, nemělo to smyslu, ale já šel dál a nepanikařil jsem. Možná to bude někdy kolem tohoto momentu, kdy mi Vědomí trýznilo mou mysl poprvé.
Totiž, jít v mihotavém světě před vámi, voda matoucí vaší mysl, mlha zjemňující svit, vás odradí přemýšlet nad něčím jasným, kotvy přestanou existovat a stanete se jen poutníkem po zemi nikoho, nepřemítající nad jinými variacemi bytí či otázkami. Něco, čeho se lidé možná snažili dosáhnout, splynutí s přírodou bez cíle, avšak zažít něco podobného, to jest naprosto jiná zkušenost. Chlad otupí bolest, kotvy lehavého, voda rozmaže zrak, kotvy jdoucího. A kotvy, ač si to někteří nechtějí přiznat, nám dávají něco, čeho si nevážíme dostatečně. Kauzality. Protože si všimneme její existence, kdykoliv nám to přijde potřebné, a zastavíme se, když nám dojde, že tu s námi není, třebaže uděláme něco nečekaného a nic se nestane. Avšak jeho postupná absence, ztráta zájmu o "co by kdyby", jest… děsivá.
A tehdy mi to párkrát vyvstalo na mysl, donutilo mě zapřemýšlet nad tím, co je a co není. A tehdy udeřil poprvé. Synapse se na okamžik spojily — zabředl jsem do hlubší myšlenky — a? Rozpojení. Náhlé, děsivé rozpojení. Zkusil jsem to znovu, ale marně, každá myšlenka odmítla formu a byla smyta deštěm všudypřítomným. Strach naplnil mé tělo, ale nenašel místa, kde se uchytit. Necítil jsem bolest, pocity se neměly na čem promítnout. Třas jsem přešel již před týdnem devadesátého čtvrtého zlámání nehtu hrabáním žížal, neprojevil se. Zrychlení dechu jakoby aktivovalo reflex pít, neb se mi do ústní dutiny dostalo více vody než obvykle, což byl signál k polknutí.
A tak děs opustil mé tělo stejně nečekaně a rychle, jako přišel. Mozek se opět ochladil vzlyky mračen a já bezmyšlenkovitě opakoval mé cykly přežití, jako kdybych uvědomění nikdy nedošel. Takové momenty se staly normou a po pár hrabáních jsem se už ani nesnažil myslet. Ne ze zbytečnosti, z marnivosti, ale z nezájmu a mlhou mísící mozkové vzruchy mého já s ťukáním kapek o blízkou říčku. A než jsem se nadál, zahodil jsem zájmu o proč a položil se do chladu nebodavého proudu tekutiny, jež pro změnu nepadala ze shora, ale tekla mezi kořeny, kameny, plnila jeskyně.
Netušil jsem, že něco jako změna může přijít. Už jsem nešel prázdně do kopce, z kopce, ale následoval jsem říčku, posléze potok a nakonec rozlehlou řeku, mezi jejímiž koryty jsem procházel i tři a sto dvacet vzhlédnutí k nebi. Bylo to kouzelné, i když déšť nepřestával a necitlivýma nohama se brodit přes rozbouřenou řeku není zrovna procházka rozesluněnou podzimní alejí za klidného říjnového dne. Ale nohy neznaly již nadále bolesti, prsty spolupracovaly, i když o jejich jsoucnu jsem býval vědom jen střídmě.
Šel jsem, plaval jsem a zase šel spoustu krát, než jsem došel místa, jemuž by se dalo říkat domov, tedy, aspoň já, mé Vědomí a mé unavené tělo mu tak říká. Místo odpočinku, místo bez myšlenek, místo mého Stromu. Víte, jednou jedinkrát, když jsem se rozhodl hrabat hlouběji ve stromoví, tak jsem narazil na změnu, něco, jež jsem nezahlédl v mé krátké paměti snad nikdy, a pohled na tuto zvláštnost mi probudilo část mě, o které jsem skoro už ani neměl ponětí.
Bylo to světlo. Jasné světlo bez deště, ukazující na velký podivně zdeformovaný strom do tvaru písmena latinské abecedy. k. kartotéka, klavír, kostra, kamna! Nemohl jsem tomu uvěřit. Mé nehybné oči, zvyklé na pouhou cestu vpřed bez změny výšky, s výjimkou hydratace, se stěží ohlédly nahoru a ohromeny barvami, mě položily k zemi. Tehdy jsem o sobě poprvé nevěděl a déšť ustal. Slyšet byl jen vánek. Tichý, neostrý vánek, nebodající vánek. Vánek, co oddělil spánek od bdění.
Když jsem se probral, paprsek byl pryč, ale déšť mně nechával na pokoji. Cítil jsem klid, který mi mlha nedopřávala, cítil jsem se odpočatý. Zřel jsem, že mé oblečení je v podstatě na cáry a po okolí jsem chodil zcela nahý. Po hubeném prázdném těle jsem měl jizvy od škrábanců, způsobené větvemi, bodance a hnisající rány, dost možná od hmyzu, který nebyl určený k jídlu, a to ani poutníkem bez zábran. I když jsem nepřemýšlel tak úplně dopodrobna nad situací, a spíš než analýza mého já se jednalo o instinkt přežití, tak jsem si byl vědom i něčeho jiného než základních potřeb. Než krutého deště a prázdné šedé mlhy. Je to něco, k čemu se častokrát vracím, když se cítím na žití. Když mám to rozhodnutí nebo štěstí na myšlenku, zavítám zde, k mému Stromu. Cítím se totiž, i když je to jen na kratičký okamžik, někým. Stvořením. Bytostí. Poutníkem. k.
Tak jsem přišel k mému jménu. Nezůstal jsem zde ale navěky, musel jsem přece pokračovat dál, nebylo zde pití, pozbýval jsem hlíny plné hmyzu. Mnohokrát jsem vešel zpátky do deště, mnohokrát jsem pocítil řeky a jejího chladného objetí. Vždycky jsem se ale po šesti až dvanácti šedých škaredých motýlech vracel zpět. Domů. Přestal jsem přemýšlet nad tím, že jsem poutník, neb jsem již necestoval do dalekých krajin, jen chodil do temnoty slejváku a do jasna listů. Vědomí mě netrestalo, jen, když jsem přemýšlel nad něčím komplexním, složitým, zlým. Myslím, že jsem se rozhodl pro tento život.
Bez myšlenek ostatních.
Bez myšlenek tvorstva.
Bez myšlenek mých.
Když Kája poznal svou milovanou Karmušku, rozhodl se využít svého oboru, do kterého se narodil, a v lese nechal zasadit prazvláštní strom. Tento strom, jak možná někteří tušíte, měl symbolizovat jejich lásku skrze iniciály jejich jmen, shoda něčeho tak imaginárního, jako je písmene k. Trvalo to dny a týdny, měsíce a roky, než vyrostl strom jeho záměru. Pozoruhodný strom malého tiskacího k. Karmuška z toho byla nadšená, neboť to dostala jako dárek k výročí jejich svatby, znamení toho, že Kája s jejich dlouholetým květnatým vztahem počítal, nebo v něj alespoň věřil, a rozhodla se, že na toto kouzelné místo přivede i jejich novorozenou dceru Kateřinku. Mohla konečně poznat malebnosti okolního porostu, neboť byla dosud schovaná v útrobách skromného domečku ve vesničce kouzelných seker a pil.
Toho dne, a že bylo pozdního podzimu, šla rodina tří do hlubin lesa, aby našla onen dárek zamilovaného muže, lesníka a dřevorubce. Když však ke stromu došla, narazila na podivného tvora vzdáleně připomínající lidskou bytost. Zdála se zdivočelá, polámaná a sotva schopna rozeznat světlo od tmy, avšak když zahlídl tři postavy blokující jeho milované světlo, rozběhl se k nim a skočil po mladém páru.
I když byl značně pohublý, tak stále nabýval podivuhodné síly a hlavně osudné váhy, takže když skočil po matce jedné dcery, ani se nepozastavil nad tím, že vyrazil z rukou matky malé dítko a nepatrně na něj dopadl celou svou masou, když mu matka uhnula a spadla na nepravidelně otupělé kořeny za ní. Nebyl to uši rvoucí zvuk, nebylo to něco, co by pro tento obrovský svět moc znamenalo. Prosté… křup a kchhhhh a bylo to.
Kája nestihl zareagovat, a proto bylo všechno, o co v posledních letech bojoval, po čem ze všeho nejvíc toužil, navěky pryč. Stvůra, spokojená z obnoveného paprsku světla, nyní poukazující na strom zformovaný do písmene k, u kterého ležela manželka Karmuška, karmínovitě krvácející na jeho pozoruhodných kořenech, a u kterého se nacházel mišmaš, dříve známý jako hlava dcerušky Kateřinky, se odvrátil od vdovce a odešel do lesů. Kája ho nenásledoval. Kája nedokázal vnímat něco jako logiku toho, proč ona stvůra šla napříč skalám, které nelze sejít.
Káju od toho dne už nikdy nikdo neviděl. Ostatky těl jeho blízkých nalezli vesničané pár dní potom, neb nejbližší kamarád vdovce Kubš věděl o dárku pro milovanou svého přítele a pokusil se ho tam nalézt. Zděšen scénou, jež spatřil, zavolal ostatní a ti zesnulým dopřáli důstojného pohřbu, jak se u nás v okolí sluší.
Tento příběh vám, mí drazí, povídám proto, abyste byli na pozoru. Toulat se v Týneckých lesích není bezpečné jak pro mladé rošťáky, tak ani pro odrostlejší milence hledající soukromí či svobodu v objetí nesoudících lesů. Tak až budete příště laškovat v mechu mezi stromy… vzpomeňte si na toto povídání.
Dobrou noc, milé děti, a vyvarujte se stvoření na ká.