8. ledna 2017
"Já se na to už vyseru! Copak jsem nějakej pokusnej králík?!" Ozvala se tupá rána, jak agentka ve svém psychickém rozpoložení praštila rukou do zdi vedle psychologické kanceláře pana Petržela.
"Hej, hej, hej, nemusíš nám tady zbořit celý patro," pousmál se na ni postarší muž, který se pomalu blížil k epicentru potenciálního výbuchu.
Agentka stočila svůj pohled k příchozímu muži, kterého propálila pohledem. Neřekla ale ani slovo, doufala, že její pohled mluvil za vše.
Muž zvedl ruce na znamení, že se vzdává, ale i tak k ní došel. "Hele, chápu, že to nebylo nic hezkýho, ale je opravdu nutný tady bourat zdi?" poukázal na kus opadlé omítky v místě, kam agentka udeřila svou pěstí.
"Pokud se s tou zdí chceš vyměnit, nemám s tím sebemenší problém," procedila skrze zuby.
"No, to jsem opravdu na mysli neměl. Jen jsem si říkal, jestli bys nechtěla zajít k Beránkům. Myslím, že by ti prospělo odtud na chvíli vypadnout. A navíc tě tam nebudou všichni pošťuchovat s tím incidentem se sochama," usmíval se na ni přátelsky a myslel ten úsměv vážně. Nechtěl se s nikým hádat a měl pocit, že by jí to mohlo pomoct se odreagovat.
Agentka si jen povzdychla a rezignovala nad jeho vřelým úsměvem: "Fajn, jen se dojdu převlíct. Sejdeme se u brány," s tím odešla se smíšenými pocity agrese a viny.
Venku na ni čekal Hašek v civilním oblečení připravený si konečně po několika měsíčním úkolu odpočinout a vyčistit si hlavu. Agentka se k němu brzy připojila a oba se tak společně vydali do zdejší malé hospůdky na konci ulice. Cestou mlčela, hlavou jí pořád létaly myšlenky o tom, co viděla v „zimě“, nemohla se toho hnusného pocitu zbavit. Vlastně si ani neuvědomila, že už jsou na místě.
"Až po vás, kapitáne," řekl Hašek, který jí podržel dveře.
"Děkuji, poručíku," musela si rýpnout zpátky a po dlouhé době se konečně usmála a vešla dovnitř. Usadili se jako obvykle do nejzazšího rohu, kde měli více méně soukromí, jestli by se to tak dalo nazvat.
Po krátké chvíli k nim přišla servírka s jídelními lístky. "Mohu vám rovnou nabídnout něco k pití?" zeptala se mladá slečna v zástěře.
Agentka se podívala na poručíka. "Jako vždy?"
Hašek jen kývl na souhlas. "Jedno Thórovo kladivo a Radlera." Servírka se na ně usmála a odešla. "Takže, co teď plánuješ dělat, když už je po všem?" začal nenucenou konverzaci Hašek.
"No, měla bych se vrátit na výcvikové středisko. Budu učit bažanty, což se mi momentálně teď asi zamlouvá víc, než další mise s Dickensem."
"Tak to doufám, že někdo z nich přežije," zasmál se Hašek nad svou vlastní poznámkou. "Doufám, že z nich nevydřeš duši."
"Řekněme, že pokud na to budou mít, tak to zvládnou. Nejsem žádná harpie, ale zase se s nima nebudu mazlit. A co ty? Vrátíš se k povinnostem polního psa?"
"Toho polního psa si vyprošuju, ale nejspíš jo. Teď mě čeká pár dní volna, ale pak se vrátím ke svojí rutině. Ale mezitím jsem přemýšlel, že bych si zajel někam do hor, vyčistit si hlavu."
Mezitím jim servírka donesla pivo. Oba poděkovali a vrátili jí jídelní lístek s tím, že dneska budou jen pít.
"No, a jak využiješ volno ty? Nechceš taky někam zajet? Vypadnout za zdi Nadace?" Pořádně se napil svého piva, zatímco čekal na odpověď.
"No, dá se to tak říct, mám ještě nějakou práci v Praze. Takže tam asi vyrazím hned zítra."
"Ty si vážně nedáš pokoj, co? Neznáš pojem dovolená nebo volno? Co tam vlastně máš tak důležitýho, že to nemůže pár dní počkat?"
Nesměle se napila ze svého půllitru, aby nahnala čas na vymýšlení správně podané odpovědi. "Mám se tam sejít s někým kvůli předávce zbraní, co mám dovézt na výcvikový středisko." V hloubi duše se modlila, aby jí tu historku uvěřil, ale její hlas byl dost přesvědčivý.
"A to tam nemůže dojet nikdo jiný? Teprve včera tě pustili z ošetřovny a už zase poletíš do terénu? Holka, musíš se naučit relaxovat, takhle tě to semele."
"O mně strach mít nemusíš, vždyť mě znáš. Navíc jsem na ošce strávila týden, takže odpočinku mám až až. Víš, že chvíli neposedím. Ale pojďme se bavit o něčem jiném, než o práci. Už mi to leze na nervy," povzdychla si a zadívala se do tmavé tekutiny s opadající pěnou.
"Řekl workoholik."
Dveře malebné hospůdky se znovu otevřely a dovnitř vstoupil muž, který se rozhlédl po podniku. Došel k baru, kde si objednal pivo a pak i se svým drahocenným nápojem zamířil hledat místo, kam by se posadil.
Cestou zaslechl dva známé hlasy, ale nikdy by si ani nepomyslel, že by je slyšel najednou v jedné místnosti a zamířil tedy k nim. Byl to agent Komar, kterého oba dobře moc znali, ovšem každý trochu jinak.
"Hašek a Dammas u jednoho stolu? To mě snad šálí zrak!" automaticky se k nim posadil.
"No, tebe jsem taky dlouho neviděl. Vy se znáte?" zeptal se Hašek a přejel pohledem z jednoho na druhého.
"Dalo by se to tak říct," odvětila Dammas s pohledem upřeným na Komara, který jasně říkal, že pokud něco kvákne, tak mu zakroutí krkem. Ovšem na co zapomněla, bylo, že Komar věděl přesný opak situace.
"Dalo by se to tak říct? To znělo trochu chladně na někoho, s kým pracuješ už nějaký ten pátek. Spíš mě zajímá, odkud se znáte vy dva?" Komarovi také nedošlo, co se mu pohledem snažila naznačit, a možná byl ještě více překvapený než Hašek, kterému začala šrotovat ozubená kolečka v hlavě.
"Počkat, počkat, jak jako, že spolu pracujete? Něco mi uniklo?" Po této otázce se podíval na agentku, které teď mozek pracoval na plné obrátky, jak by se z této situace mohla vymluvit. Po delší chvíli ticha oběma mužům začalo docházet něco, co si ani jeden možná nechtěl připustit.
"Nechceš nám k tomu něco říct?" zamračil se na ni Hašek, zatímco Komar sledoval agentčiny měnící se výrazy, jak hledala odpověď.
"Hele kluci, vím, že to teď vypadá blbě, ale můžu to všechno vysvětlit." Naháněla si čas nad situací, do které doufala, že se znovu nedostane.
"Posloucháme," Hašek se opřel na židli a sledoval ji, stejně tak jako Komar.
"No, když to řeknu jednoduše, mám za sebou pár misí na obou stranách, protože obě naše společnosti museli spolupracovat. Přeci jenom bych se mohla zeptat, jak se znáte vy da? Nadační a koaliční agenti přeci občas spolupracují, no ne?" usmála se na oba dva ve vítězném gestu nad dokonalou kličkou ze svízelné situace.
Oba muži se nakrátko zamysleli, než jako první promluvil Komar: "Jo to je fakt. Jak je ten svět malej, že se potkáme zrovna my tři u jednoho stolu, že?" pousmál se nad svou myšlenkou.
"To mi povídej. Jak jste se vlastně vy dva potkali?" Svým známým a poměrně úspěšným způsobem přitáhla pozornost na ně dva.
"Ale, jednou jsme dělali zátah v jednom skladu a shodou okolností jsme se tam střetli a pokračovali spolu. Málem jsem ho zastřelil," zasmál se Komar a podíval se na Haška, který se nad tou vzpomínkou zamračil.
"Jo, moc krásný představování," ironie by se v jeho hlase dala krájet. "Tak a jak jste se poznali se vy dva?"
"To je trochu delší příběh," podrbala se za krkem agentka, zatímco přemýšlela, jak by měla správně začít, aby se Hašek nerozpálil do běla. Ale slova se překvapivě ujal Komar.
"Je pravda, že bychom tu seděli dlouho, tak to trochu zkrátím. Jednou jsem musel služebně do Ameriky kvůli jedné dohodě s místní nadační oblastí. Myslím, že se to tenkrát týkalo ohýbače reality, kterého měla v hledáčku jak Nadace, tak i my. Proto jsem se měl setkat s jejich velitelem jednotky, což byl tenkrát ještě Rogers. Nepřišel sám, tenkrát s ním byla v zácviku tady ta potížistka," nedokázal si pomoct a musel si do ní rýpnout a dát jí trochu najevo, ať se chová trochu profesionálně, i když teď seděli v hospodě. "No a tam jsme se viděli poprvé. Pak jsme spolu s oběma našimi týmy šli po tom ohýbači. Trvalo to docela dlouho a dalo to dost úsilí ho dostat živého, ale nakonec jsme to zvládli. Ale to už je taky nějakej ten pátek. Myslím, že to bylo asi před třemi lety."
"Jo, krátce po mém povýšení, pamatuju si, jak si mě tam všichni, včetně tebe, dobírali," odsekla uraženě, zakrývajíc svoji nervozitu.
Hašek jen pokýval hlavou. Tato odpověď ho popravdě uspokojila, alespoň na dobu, co budou sedět v hospodě a dál už práci neřešit. Nemohl si ovšem nevšimnout vyhýbavým větám agentky v určitých situacích, a rozhodl se tedy, že až půjdou zpět, poptá se na pár věcí.
Agentka pak rozřízla trapné ticho: "Ještě jednu rundu?"