23. prosinec
“Nebudeš tady na Štědrý den, doufám?”
Dr. Petr Sojka nepotřeboval odlepit pohled od obrazovky svého laptopu, aby věděl, kdo právě vstoupil do jeho malé, minimalisticky zařízené, kanceláře. Káravý, však starostlivý hluboký hlas patřil doktorce Voříškové, jeho dlouholeté kolegyni.
Za normálních podmínek by neměla sebemenší důvod se starat o duševní rozpoložení svého kolegy - přestože byla jedna ze tří lidí v Nadaci, se kterými si Sojka tykal, nebyl jejich vztah až tak blízký, aby měli vzájemnou potřebu se držet za ruce a vyplakávat se jeden druhému na rameni.
Důvod jejího příchodu byl však tentokrát ovlivněn nezvyklými okolnostmi - bylo, přece jen, třiadvacátého prosince. A možná, jen možná, v hloubi duše doufala, že dá Sojka svému workoholismu spát alespoň na Vánoce.
“A kde jinde bych měl být, Anno?” Sojky hlas byl klidný jako vždycky. Žádná pauza, žádný třes, žádný náznak nejistoty. Pracovníci o něm často rádi říkali, že má emocionální škálu kaktusu. Doktorka Voříšková však věděla, že to není pravda a že pod silnou fasádou z ledu její kolega disponuje orgánem, jenž vzdáleně připomíná srdce.
“Kdekoliv jinde. Sakryš, vem si volno alespoň zítra. Už z principu. Trávit Vánoce rozborem Sarkickejch artefaktů je úchylárna.”
“Tak je nerozebírej” odvětil Sojka a zmáčkl mezerník. Necelé dvě vteřiny bylo ticho, načež usoudil, že vyplýtval už času dost a vrátil se zpátky ke psaní.
“Sakra, Petře… já vím, že házím hrách na stěnu, ale nemůžu si pomoct. Kdys' měl naposled den volna?”
"Žádný jsem letos nepotřeboval. A zítra ho také nepotřebuji. Respektuji fakt, že Vánoce pro většinu lidí "něco" znamenají. Já jsem to tak nikdy ale neměl, Anno, a ty to víš. S rodinou-..-"
"…- v kontaktu nejsi, to vím. A o to mi ani nejde. Tak se alespoň natáhni doma na pohovku s tou tvojí whiskey."
"To můžu udělat po práci."
"Sakra, chlape, ty mě vůbec neposloucháš."
"Já tě poslouchám. Chápu tvůj úhel pohledu. Jen mi v kontextu mých vlastních potřeb přijde tvoje pointa bezpředmětná. A taktéž vím, že to moc dobře víš. Tato diskuze je ztráta času pro nás pro oba."
"To uznávám a souhlasím. Nuže dobrá." Anna se svižným pohybem odrazila od stěny, o kterou se dosud opírala a chystala se nechat svého kolegu na pospas jeho osudu… když se ještě jednou, naposled, otočila směrem k němu. "Hele, a ty nebudeš s Hoffmanem? Nevím o tom, že by někoho měl, tak podnikni něco s nim, vytáhni ho z tý jeho hobití nory, je to tvůj nejlepší kámoš, ne?".
Doktor Oskar Hoffman. Třicet čtyři let, nadační výzkumník Třídy C. Výjimečný díky svému pracovnímu zápalu a abnormální hodnotě CRV 42,8. Expert přes kognitohazardy s mnohaletou praxí. Roztržitý, mluví rychle a v řeči se často zadrhává. Jeho kancelář je velká exploze prázdných hrnků, papírů a sešitů s poznámkami. Jeho kresby rozházené po koberci jsou vždy nakresleny tužkami, které už nějaký ten týden neviděly ořezávátko. Chodí výhradně v rolácích a když je nervózní, zdá se být fascinován svými nehty. Má roztomilý úsměv, zelené oči a… je to jediný člověk v Nadaci, který se k Sojkovi ode dne jedna choval jako k člověku a nenechal se odradit jeho studeným zevnějškem. Dokáže mluvit hodiny a hodiny… o své práci, o svých zájmech, o každé maličkosti, která mu udělala radost. Sojku většina lidí nudí. Hoffman ale nikdy. Je energický, jako zářící, hřejivé slunce, vycházející nad horizontem Sojkova ledového měsíce.
"Tvůj nejlepší kámoš."
Sojka ho měl rád. Nevěděl však, co to znamená a to ho děsilo. Protože jestli byl v oblasti někdo, kdo byl známý tím, že za žádnou cenu nepodléhal svým emocím, byl to právě on. Měl své emoce zmapované tak perfektně, že dokázal bezchybně navigovat i ty nejvíce stresující situace. Sojka byl ten, který dokázal interagovat se sarkickými monstrositami bez toho, aby se mu zježil jediný chlup na těle. Sojka byl ten, který často dokázal jednou větou ukončit vášnivé hádky mezi jeho kolegy. Byl ten, který většinou přijímal a sděloval špatné zprávy, protože jako jediný nezkolaboval pod náloží emocí. Vždy klidný, vždy precizní, každý jeho čin perfektně kalkulovaný. Jako by neustále řešil v hlavě složité soustavy rovnic bez toho, aby se dopustil jediné chyby.
Dokud se v nich z ničeho nic neobjevila nová proměnná.
"Petře? Haló, někdo doma? Posloucháš mě?"
Ztratil se v myšlenkách. Ne - to nemohlo být možné. Dobře, něco takového nebylo nutně "nemožné", jen velice nepravděpodobné. Musel být unavený, musel…
Ne, už dost. Příliš mnoho vteřin ztraceno. Dopustil se chyby ve výpočtech, na zpětnou analýzu situace si bude muset vyhranit čas ve svém rozvrhu. Ale to později - nyní, priorita jedna: odpovědět Anně.
Nádech a odpověď.
Nádech…
"Oskar tráví Vánoce se svojí sestrou. Rozešla se se svým přítelem a její psychický stav je destabilizovaný."
"Chudák holka…" Anna nadzvedla obočí nad svým jediným biologickým okem. "…koupil jsi mu alespoň něco k Vánocům? A víš co, ignoruj mě, já vím, ty lidem dárky nedáváš…"
"Nepožádal mě o to a výměnu také nenabídl, tím pádem jsem mu dárek nepořizoval." Odvětil klidně.
"Bože, ty seš fakt rampouch. Fajn, promiň, nechám tě bejt."
"Cením si tvé starostlivosti. Ale vážně, plýtváš tady časem. Jeď domů k přítelkyni. O mě se nestrachuj, nic mi nechybí. Veselé Vánoce, Anno."
Podívala se mu do očí. Její bionické oko bylo vybité a místo svítivě rudého kruhu na místě duhovky zelo jen nekonečnou prázdnotou jako by bylo mrtvé. V jejím druhém, lidském oku se však leskl odraz smutku, který zjevně cítila, i když to odmítala dát najevo verbálně.
"Veselé Vánoce, Petře. Moc neponocuj." Usmála se. Byl to nucený úsměv. V Sojkově kanceláři bylo dokonalé ticho; tak čisté, že si Anna v hloubi duše přála, aby její myšlenky skrz něj přelétly až do Petrova mozku, usadily se v něm a obnažily se, aby si v nich mohl volně číst.
Nabraly by v jeho mozku podobu písmen z grafitu; výtvory tužky, která už nějaký ten týden neviděla ořezávátko.
Bojíš se si to přiznat, protože ta emoce je pro tebe nová. Strach z neznáma tě rozežírá zevnitř jako kyselina.
Miluješ ho.
Vzpomínka první
Dveře do Sojkovy kanceláře se rozletěly silou hurikánu a Sojka - doposud klidně usazen u svého dokonale čistého pracovního stolu - se hbitě otočil. Ve dveřích jeho minimalisticky zařízené kanceláře stál muž drobné postavy. Měl velké, zelené oči, hnědé kudrnaté vlasy a výrazem i vizáží připomínal ztracené, zmatené zvířátko. Jeho oblečení bylo tak o dvě velikosti větší, než by potřeboval.
“O-omlouvám se. Ježíši. Musel jsem si splést patro. J-já-..” vykoktal ze sebe. Sojka byl naprosto klidný, jeho výraz dávající zmatkujícímu vetřelci najevo, že nemusí panikařit.
“Jakou místnost hledáte?” Optal se, prohlížejíc si muže od shora dolu. Nikdy ho tu neviděl, musel být hodně nový. Barevný proužek na jmenovce připevněné na jeho plášti však poukazoval na překvapivý fakt - třída C. Byl to výzkumník, nebyl to asistent. Jaký měla nadace důvod k tomu, z někoho tak mladého a od pohledu chaotického udělat rovnou výzkumníka?
“B-157.. jak říkám, musel jsem si splést patro..” Muž zamrmlal.
“Vskutku, spletl jste si patro. A budovu.” Konstatoval Sojka klidně. Za normálních okolností by popřál vetřelci hezký den a vrátil by se k práci, nicméně, okolnosti kvalifikací neznámého muže mu vrtaly hlavou. “Jak se jmenujete?”
“H-Hoffman. Oskar Hoffman. Ještě jednou se omlouvám, jsem tu teprve 2 dny a…”
“Těší mě, doktore Hoffmane. Já jsem Doktor Sojka. Určitě se nevidíme naposledy.”
Hoffman hlasitě polkl, zjevně ztrapněný. “Nemějte obavy, chápu, navigovat oblast je bolehlav. Zejména pro ty, co jsou tu noví.”
“Jo, to máte recht. Tak já uuuuh-“ Hoffman se nesměle podrbal za krkem a chystal se k odchodu, když Sojka, s velkým broukem nasazeným v hlavě, pokračoval:
“Jestli chcete, můžu vás tady večer provést. Je to to nejmenší.”
Hoffman se zarazil. “T-to jako vážně? To by bylo skvělý, ale to přece nemůžu po někom, jako jste Vy, chtít…”
“Jak říkám. Nemám s tím problém a čas mám. Věřím, že daleko více kontraproduktivní by bylo, kdybyste měl každý den strávit půl hodiny blouděním”
Hodinu a půl, pomyslel si Hoffman. “Okay! To zní dobře. Díky, fakt díky, já.. Vám to nějak vynahradím, až přijdu na to, jak. Sraz kdy a kde?”
“V šest večer, zde, před mojí kanceláří. Dokážete ji znovu najít?” Koutky Sojkových úst přeměnily jejich tvar v něco, co by se skoro dalo považovat za úsměv.
“Jo! Myslím, že jo. Teda, pokusím se.” Hoffman se zazubil, značně klidnější, než byl ještě před půl minutou.
“Nuže dobrá. Budu s Vámi počítat. Pokud mne omluvíte, musím se vrátit do práce. Rád jsem Vás poznal, doktore Hoffmane.”
“Já Vás také! Díky, ještě jednou. Tak já zase jdu.. hledat moji k-kancelář. Hezkej den zatím!”
Dveře se zabouchly a Hoffman byl pryč. Jaké… zajímavé setkání, pomyslel si Sojka. Dovolil si ještě 8 vteřin o nezvyklé interakci rozjímat a následně se vrátil zpátky ke své práci.
Hoffman dorazil před jeho kancelář v 18:12. Spletl si patro. Třikrát.
Vzpomínka druhá
“Většina lidí můj výzkum nebrala vážně.” Hoffman rozhodil rukama. Stáli opřeni o zídku na střeše budovy C. Sojka věděl moc dobře, že právě tato lokace nabízí nejlepší výhled na celý oblastní komplex. Napadlo ho, že by se Hoffman třeba zorientoval rychleji, kdyby labyrint bezcharakterních, bílo-šedých budov viděl shůry.
“Nechtěli mi to už ani financovat, protože jsem neměl výsledky. Jedinej člověk, kterej za mnou stál, byl sám děkan. Dřív jsem nechápal, proč. Teď už je mi to jasný. Co mi ale není jasný, je to, proč Nadaci nekontaktoval rovnou, jestliže figuruje jako medián mezi těmahle dvěma světy. Mohl jsem si ušetřit skoro půl roku frustrace.”
“Nadační agenti mívají různé záměry a motivace.” Sojka odvětil, klidně. I když mu bylo upřímně líto, že jeho nový kolega přišel o své iluze takhle brzo, pomyslel si, ze alespoň byla náplast strhnuta rychle.
“Četl jste moji složku?”, otázal se Hoffman. Jeho kudrnaté hnědé vlasy byly vlivem větru proměněny ve skutečné vrabčí hnízdo. Vedle dokonale upraveného a elegantně oblečeného Sojky vypadal jako zmatený student, nikoli jako génius, kterým byl. Sojka to věděl dobře, jeho složku totiž četl.
“Ano, četl. CRV 42.8. Upřímně, nevěděl jsem, že taková hodnota je vůbec fyzicky možná.” Sojka se zahleděl do Hoffmanových zelených očí. Ten se oplátkou ušklíbl. Měl by se oholit, pomyslel si Sojka.
“Je to ale komický, co. Proto mi ta věc nic neudělala, zatímco ostatní se po pohledu na ni začali bát všech barev, jejiž vlnová délka vystřelovala mimo rozhraní 590-620nm. Ty lidi zešíleli a chtěli se odstřelit, dokud jsem nepřišel na to, že držet je v místnostech s oranžovým světlem jim umožňuje fungovat. Rok se v tom zoufale hrabu a mezitím tu existuje nějaká nadace, co pro tyhle věci má celej slovník novejch označení.” Hoffman zněl pobaveně i frustrovaně zároveň. “Stačilo přijít rovnou a říct 'Brej den, doktore Hoffmane, víte co, věci se maj tak: to, co máte pod rukama, tomu my říkáme kognitohazard a tyhle kognitohazardy dokážou bejt sakra nebezpečný. Jo, a očividně vy máte nějakou imunitu. Proč? Joooo, to Vám nedokážeme říct. Pojďte k nám dělat, třeba na to přijdete sám.'”
Sojka se opět zahleděl na nudné, šedivé budovy. Mluvil pomalu, jako vypravěč v dokumentárním filmu. “Myslím, že v tom figurovalo vaše CRV. Potřebovali Vás ještě chvíli pozorovat. Vaše ‘imunita’ byla obdivuhodná. Nadaci, dle mého názoru, nešlo o zabavení anomálie a následného vymazání Vaší paměti, což by byla standardní procedura. Šlo jim o Vás.”
Hoffman několikrát rychle zamrkal a pak se opět ušklíbl, tentokrát už se ale výraz pobavení z jeho tváře vytratil. “A co ti chudáci, co museli žít několik měsíců v oranžovým pekle, než se Nadace rozhodla jim dát amnestika a všichni byli najednou jak lusknutím prstu fajn a pamatovali si hovno kulový? Pardon za ten výraz. O ty nadaci nešlo?”
“Neomlouvejte se, Vaše rozhořčení chápu.” Sojka si vzdychl a pokračoval. “Stejně jako svět tam venku, i nadace má svá pravidla, která jsou často v konfliktu s morálním zásadami jednotlivých zaměstnanců. O lidech, které chráníme, ani nemluvě. V rámci jejich ochrany jsme často nuceni činit rozhodnutí, jejíž cena bývá nezanedbatelná až vysoká. Je to ale nezbytné. Nadace potřebovala vědět, jak fungujete, jestli Vám může důvěřovat. Jak jsem již řekl, četl jsem Vaši složku. Nepochybuji o tom, že jako dedikovaný výzkumník kognitohazardů zachráníte miliony životů.”
Chvíli byli oba ticho. Zídka začínala být pod Hoffmanovými dlaněmi ledová. Sojka měl celou dobu ruce v kapsách.
“Když to říkáte Vy…”, zamumlal Hoffman. Vítr si stále ještě hrál s jeho vlasy. Sojka se na něj opět otočil.
“Jsem o tom přesvědčen.”
Pak se oba opět odmlčeli. Bylo už skoro osm. Sojka rozhodně neměl původně v plánu investovat do svého nového kolegy tolik času. Nějak se to.. prostě stalo. Nevysvětlitelný jev, jako mnoha z anomálií, kterými se sám zabýval.
“No, ja jsem rád, že mi konečně někdo umožní tu věc pořádně studovat. Zítra ráno v 9.00 prý bude schválený číselný označení tý anomálie, a pak.. pak už je moje.”
“Blahopřeji. Těším se na Vaše výsledky” přestože Sojkova odpověď zněla skoro zautomatizovaně, myslel to upřímně. Pod ledovým zevnějškem cítil v hloubi duše čistou euforii z toho, že po dlouhé době potkal někoho, kdo mu přišel nekonečně zajímavý. Oskar Hoffman. Malý, roztržitý, vášnivý génius. A tenhle roztržitý génius se na něj právě díval s výrazem nadšeného štěněte, které právě dostalo novou hračku.
“Díky. To já taky.”Vzpomínka třetí
“Mám rád růže. Tyjo, teď si asi říkáte, chlap, co má rád růže, to musí být podivín. Ale já jsem to tak prostě vždycky měl, nevím proč. Miluju kytky. Pamatuju se, když jsem byl malej, hodně malej, jednou mi máma chtěla ušít kostým na maškarní a já chtěl strašně být klučičí verze Makový panenky, protože se mi líbily ty její šaty z květu včelího máku… a máma furt, že to by byl kostým pro holky a ze budu Motýl Emanuel. Tak jsem hold byl motýl Emanuel.” Hoffman si usrkl kávy z automatu. Sojka svůj plný kelímek třímal v prstech, jako by viděl veškerý její význam jen ve chvilkovém ohřevu jeho dlaní.
“A bavil jste se alespoň?” Zeptal se svého kolegy.
“Už si to moc nepamatuju. Jen si pamatuju to, jak mi všichni záviděli, jaký jsem byl cool motýl Emanuel a já byl celou noc mrzutej, protože jsem chtěl mít kostým z červených okvětních lístků.” Hoffman se zasmál. Bylo vidět, že pro tuto vzpomínku drží důležité místo v srdci.
“Úděl rodičů, nechápat niterní touhy svých dětí. Jste s nimi ještě v kontaktu?” Sojka se opatrně zeptal.
“S mámou ano. Táta.. se mi zabil, když jsem byl 2 týdny starej. Bouračka.” Oskar se odmlčel. Tátu si nepamatoval. Pamatoval si ale moc dobře z vyprávění, co nehoda udělala s jeho mámou, s celou jeho rodinou. Sojka se mu podíval do očí.
“To mě mrzí.”
“Jo, mě taky. Mámu to zničilo. Prý už pak nikdy nebyla, co před tím, říkali příbuzní. Nikdy si nenašla jiného chlapa. Ale mě a ségry vždycky milovala. Neměla to lehký.” Hoffman jedním hltem dopil obsah svého kelímku. Ne, protože by měl tak extrémní chuť na kávu, ale protože chtěl co nejrychleji nějak zahnat nával pocitů jakoukoliv činností.
“A není to pro Vás těžké, lhát o své práci? Zníte, jako by Vám na mámě hodně záleželo.” Sojky kelímek byl stále plný. Přestože mu bylo Hoffmana líto, v jeho hlase to nebylo znát.
“Je. Sakra je. Ale já vím, že bych se kdekoliv jinde unudil k smrti.”
“To je pocit, který asi… sdílíme.” Sojka vzdychl. Oskar se postavil a začal automat na kávu krmit další dvacetikorunou.
“Vy jste hodně workoholik, co?” Sojka věděl, že se ho kolega nesnaží urazit. Hoffman sám byl velice vášnivý, co se jeho výzkumu týče.
“Jsem někdo, kdo má rád, když jsou věci udělány pečlivě a včas. Nerad plýtvám časem.”
“No vidíte, a teď tu plýtváte časem se mnou”
Oba se na pár vteřin odmlčeli. Hoffman se usmíval. Sojka.. se taktéž usmál.
“Kvalitní společnost pro mě neznamená vyplýtvaný čas.”
“Huh? Tyjo.. hahaha… jsem polichocen” Hoffman se zasmál, překvapení jasně čitelné v jeho hlase, načež naautomatu nevolil největší množství cukru do své kávy. Počkal, až automat své dílo dokoná a pak si opět sedl vedle Sojky. Oba muži chvíli užívali klidného, mírumilovného ticha.
Překvapivě, byl to Sojka, kdo ho přerušil.
“Pomněnky. Myslím, že moje oblíbené jsou pomněnky. Přiznám se, nikdy v životě jsem nad tím nepřemýšlel. Až teď. Ale ano, jsem si jistý.”
Hoffman opět nasadil výraz upřímného překvapení. Sojka o sobě málo kdy mluvil. Neotevíral se. A už vůbec nesdílel osobní informace zapáchající sentimentalitou. “Proč pomněnky?”
“Rostly kolem jednoho potůčku za městem, kam jsem rád chodil na procházky. Vždycky mě bavilo si je prohlížet, byly úplně všude. Bylo to malebné okolí. Podél cesty jen nekonečná pole s pšenicí a kukuřicí, kterou děti z okolí rádi chodili krást.”
Hoffman tomu stále nemohl uvěřit. Sojka byl člověk, u kterého byste snadno zapomněli, že… měl také dětství, že má taky rodinu, touhy, oblíbený film. Nikdy o těch věcech s nikým nemluvil.
“Vy jste se asi nepřidal, co?” Oskar se zeptal.
“Přidal bych se, kdyby k tomu byl důvod. Jídla jsme měli vždycky dostatek, tím pádem jsem neviděl smysl v tom, krást”
“Pfff, jo, to zní jako Vy”. Opět, žádný jed v jeho hlase. Sojka to věděl. Usmáli se na sebe. Hoffman dopil svoje druhé kafe. Pomněnky, jak rozkošné. Když už, čekal by u Sojky něco jako lilie, ne.. luční kvítí. Tohle zjištění ho podivně hřálo u srdce. Nebo to byly ty dva kelímky horké kávy. Sám si nebyl jistý. V ten moment mu to ale bylo jedno.Vzpomínka čtvrtá
Dlouhými podzemními chodbami zalitými červeným světlem se ozýval alarm tak hlasitě, že by probudil i mrtvého. Olověná vstupní brána do kontaminační cely byla rozšklebená, jako by se pachatel u jejího proražení vůbec nezapotil.
Na levé straně od brány ležela dvě zkrvavená, mrtvá těla, s končetinami pokroucenými do sebe způsobem, jakým to dokáže jen ohybač reality, který se špatně vyspal. Jejich torsa protínaly dlouhé, rudé větve.
Skoro tři a půl roku bez úniku ze zadržení v oblasti 11; oblastní rekord, který byl díky lidské chybě lusknutím prstu anulován.
Sojka se nacházel v suterénu. Hoffman… na podlaží -5. Ve stejném patře, jako ohybač.
Jeho typicky chladná, klidná skořápka začala praskat, zatímco běžel po schodech dolu, míjící pracovníky, kteří se v rámci vlastní spásy pokoušeli co nejrychleji opustit budovu a na Sojku házeli zmatené, ustarané pohledy. Hoffmana nikde neviděl. Zoufale vytáčel jeho číslo, znova a znova. V kapsách u kabátu měl dva zásobníky s náboji, v rukách pistoli a v krvi adrenalin.
Když se před ním rozevřela široká hlavní chodba -5. podlaží, nebyl okolo už nikdo. Chodbou zprava kolem něj proběhli těžce odění členové úderné jednotky.
"Tady už nemáte co dělat, běžte nahoru!", zakřičel jeden z nich na Sojku, který ho následně naprosto ignoroval a pokračoval v běhu. Hoffman měl byl v místnosti Z-057, ani ne 50 metrů od schodiště.
Jeho srdce bilo jako o závod. Bylo možné, že právě běžel vstříc krvavé smrti v rukách ohybače reality. Nedokázal si ale pomoci. Hoffman pro něj hodně znamenal. Byl jeden z jediných tří přátel, které v nadaci měl - Anny, jeho a -
Dveře po jeho pravici se rozletěly na tisíc kousků a proletěl jimi muž, jehož svalnaté tělo následně narazilo na tvrdou stěnu na druhé straně chodby.
"AaaAAAAAAUUUUU…. SRÁT NA TO… hehe.. ty seš mi teda tvrdohlavej parchant"
Agent Fox. Ex-mobilní úderná jednotka, nyní pracující jako terénní agent. Slovníková definice přímočarého, nekompromisního přístupu, s robotickou rukou, co funguje jako kotva reality. Tady, teď, v oblasti 11.
"Foxi? Co tu děláte?" Sojka se zastavil, analyzující překvapivě nárazem neposkvrněný fyzický stav svého dobrého známého.
"Spíše, co tu děláte vy, Sojka? Toužíte po originálním zatracení? Nebo se z Vás od našeho minulýho setkání stala kotva reality a já o tom prostě jen nevim?"
Fox se uchechtl, robotickou rukou ze sebe smetl kousky suti a postavil se.
"Myslel jsem, že jste ve Francii"
"Měl jsem cestu kolem. Hele, měl byste vodsud vypadnout. Není to tu bezpečný." Fox si s hlasitým křupnutím protáhl krk a ramena a rozběhl se zpátky do díry.
Sojka si v duchu oddychl. Nepochyboval o tom, že si kotva reality Fox za pomocí úderné jednotky s anomálií poradí. Dveře do místnosti, kde se měl nacházet Hoffman, se od něj nacházely sotva deset stop. Byly pootevřené, však nepoškozené, bez známky agresivního vniknutí. Sojka opatrně přistoupil blíž, svírajíc pistoli v rukou silně, jako modlitební korálky.
Viděl však za svůj život příliš mnoho ohavností na to, aby mohl být věřící.
"Doktore Hoffmane? Jste v pořádku? Tady Sojka."
Rád by si o sobě v tu dobu myslel, že byl jeho hlas klidný, jako vždycky. Kolegové mu rádi říkali "nadační rampouch". Pod návalem emocí však, poprvé v životě, roztál. Myslel na Hoffmana a jeho hlas se klepal. Celé jeho tělo se klepalo. Co, když není naživu? Co, když ho ta věc dostala? Byl to nový pocit, takový, jaký ještě neznal. Chtěl pozdravit snídaní podlahu a to ještě do místnosti ani nevstoupil.
"P-pomozte… mi.." hlásek, který se ozval z kouta místnosti, zněl spíše jako zasténání poraněného zvířete, které se chytlo do pytlácké pasti. Hoffman. Sojku polil studený pot. Hbitě dveře rozevřel a vtrhl do místnosti.
Pohled, který ho přivítal, byl jako z nějakého zvrhlého hororového filmu, jaké se promítají jen na festivalech. Nábytek v místnosti byl pokroucený, některé kusy proměněné v rudé kmeny stromů, z nichž vyčuhovaly jelení hlavy a končetiny. Zaseklý pod spadlou knihovnou omotanou záhadnými větvemi ležel Oskar Hoffman, jeho dobrý přítel, bledý, ale naživu. Ještě nebylo pozdě.
Sojka byl u něj ve vteřině.
"Jsem tady, jsem u Vás… dostanu Vás ven - vydržte.." Sojka se zoufale rozhlížel kolem sebe, zkoumal, jak jsou do sebe větve propletené a jak co nejrychleji Hoffmana vysekat ven.
"Bolí… to…" Hoffman se osláblou rukou dotkl Sojkovy nohavice a podíval se mu do očí.
Velké oči barvy mechu, vždy tak plné energie a nadšení, ať už bylo osm ráno, nebo jedenáct večer. Při práci, při pauze na kávu, u oběda, venku na procházce - v jeho očích vždy tancovaly malé jiskřičky, které, mísíc-se se zvukem jeho smíchu, pomalu provrtávaly tlustou ledovou slupku kolem Sojkova srdce, kdykoli se oba muži viděli. Což bývalo, v poslední době, častěji a častěji. Sojka ani.. nezaregistroval, kolik času s expertem přes kognitohazardy tráví.
Jiskřičky v jeho mechově zelených očích byly ale zesláblé, zatímco jeho tělo trpělo pod vahou knihovny.
Sojka skoro nemohl dýchat, cítil, jak se mu stáhla hruď, hlava se mu začala motat. Osahal několik větví a následně uchopil tu, která se zdála být nejvíce uvolněná a vší silou za ní zatáhl. Dokázal jí posunout asi o třicet centimetrů, dál už však ani kousíček. Ne, tohle nefungovalo, potřeboval pomoct, a rychle.
"Snažte se zůstat v klidu. Dojdu pro pomoc. Agent Fox se snaží mobilizovat uprchlého ohybače, měl by být brzo k dispozici…"
Ruka opět hmátla po jeho nohavici. "N-neodcházejte. Prosím. Nenechávejte mě tu."
Hoffmanův zlomený, slabý hlas v Sojkovi probouzel emoce, které dosud neznal. Sundal si brýle a oběma rukama si promnul zpocený obličej.
"Chtěl bych Vás…. slyšet hrát na housle. Já vím, že jste říkal, že už na to ne-nemáte čas, ale-" Hoffman se opět zakuckal. "v-vždycky jsem… miloval zvuk houslí. I když sám ne-neumím hrát… na nic."
Sojka se k němu naklonil, jak blízko to jen šlo. "Nezemřete tady. Slibuji. Šetřete energii… neměl byste mluvit…". Ta slova ho bolela, jako by mu někdo zabodával jehlice mezi žebra. Zoufale chtěl slyšet Hoffmanův hlas, ztratit hodiny a hodiny při konverzaci třeba i o sebemenší bezvýznamné maličkosti, ale věděl, že poslední věc, co by měl Hoffman v tuto chvíli dělat, je spotřebovat to málo, co zbylo z jeho energie, na monolog o tom, jak moc miluje zvuk houslí.
Hoffman se usmál. Jeho ruka stále pevně svírala nohavici jeho kolegy. Úzké, kostnaté zápěstí měl ovázané náramkem z malých, dřevěných korálků. Sojka si vždycky myslel, že bylo rozkošné, jak moc Hoffman miloval všemožné doplňky i přes to, jak prostě a jednoduše se jinak oblékal. V uších rád nosil náušnice a kdykoli si sundal rolák, vždy se pod ním vyjímal nějaký náhrdelník.
S chvilkového zamyšlení Sojku v tu ránu vytrhla hlasitá rána, jejímž zdrojem byl nepochybně Fox a jeho adrenalinem napumpovaná krev a svaly. Byl čas jednat. "Budu hned zpátky, slibuji, budete v pořádku, dostanu Vás ven!"
Sojka se zprudka postavil a vyběhl zpátky na chodbu. Nenáviděl se za to, že musel Hoffmana nechat pod knihovnou ještě chvíli samotného, ale věřil a doufal, že to nebude na dlouho.
Z místnosti, do které se před dvěma minutami horlivě rozběhl agent Fox, se nyní místo skřeků a nadávek ozývaly střípky lidské konverzace. Ohybač ležel mrtvý v hromadě suti a na jeho těle seděl Fox, který si v klidu zapálil cigaretu, zatímco se na něj pokoušelo mluvit hned několik členů mobilní úderné jednotky.
"Potřebuji pomoct!". Celé osazenstvo místnosti se okamžitě otočilo na Sojku, stojícího v rámu vylomených dveří. "Sekeru! Má někdo z vás sekeru?"Vzpomínka pátá
Úryvek z osobní složky doktora Oskara Hoffmana, strana první, odstavec čtvrtý.
Dr. Hoffman trpí silnou iatrofobií a za žádných okolností nesmí být bez osobního souhlasu předán do péče lékaře. Nedodržení tohoto rozkazu může mít za následek markantní zhoršení psychického stavu Dr. Hoffmana a bude tudíž adekvátně trestáno. Výjimka nastává v následujících případech:
- Je-li doktor Hoffman v bezvědomí, svěření do lékařské péče povoleno.
- Je-li doktor Hoffman v přímém ohrožení života, svěření do lékařské péče povoleno.
- Je-li doktor Hoffman ve stavu, kdy je zjevně ovlivněn aktivním infohazardem, svěření do lékařské péče a následné podání amnestik povoleno.
- Je-li doktor Hoffman ve stavu, kdy je zjevně ovlivněn aktivním kognitohazardem, svěření do lékařské péče povoleno [pozn. 1, O5-6]
- Je-li doktor Hoffman ve stavu, kdy je zjevně ovlivněn aktivním kognitohazardem, opusťte co nejrychleji lokaci, ve které se nachází, incident nahlaste Radě O5 a následně se hlaste na přeměření své efektivní CRV hodnoty. Neuposlechnutí bude trestáno [DATA VYMAZÁNA NA ŽÁDOST RADY O5].
Sojkův oblastní byt byl malý a minimalisticky zařízený. Stěny byly natřeny různými odstíny šedé a černé a prostory bytu voněly po dřevu, jehličí a citrusu. Podlahy i koberce byly dokonale čisté a každý z předmětů, který se v bytě nacházel, měl své pečlivě určené místo. Prostory vypadaly jako z katalogu, nikde ani smítko. Sojkovi to vyhovovalo. Nenáviděl špínu a nepořádek.
Tu noc mu však bylo naprosto jedno, že dokonale vyleštěné parkety jeho obydlí dostaly čistý nátěr v podobě kousků dřeva a sutě, stejně tak jako hlíny a štěrku z podrážek jeho a Hoffmanových bot, zatímco svému zesláblému společníkovi pomáhal k sobě do koupelny.
Hoffman neměl žádná vážná zranění, byl ale značně otřesený a vystrašený, což nebývalo nic zvláštního u prvních zkušeností s únikem ze zadržení… a ohybači reality v jednom. Oba však věděli, že amnestika nepřicházela v úvahu, jelikož nadace počítala s tím, že pracovníci si na náturu úniků prostě zvyknou a eventuálně do určité míry otupí.
Z katalogově perfektní předsíně vešli do katalogově perfektní koupelny.
"Počkejte tady, přinesu Vám něco čistého na převléknutí."
Hoffman si sedl na hranu vany a nic neříkal. Oblečení měl potrhané a špinavé, vlasy rozcuchané a tvář mu zdobilo několik čerstvých ran. Rukama objímal svoje tělo v defenzivní, ochranné póze.
Byl velmi zranitelný. Zatímco Sojka a Fox byli známí tím, že měli žaludek absolutně na všechno, Hoffman, jak se ukázalo, byl jejich polární opak. Sojka tušil, že jeho kolega na tom nebyl zrovna nejlépe po psychické stránce, vzhledem k tomu, že byl naprosto potichu, což bylo u Hoffmana něco neobvyklého.
Sojka neztrácel čas a hbitě zaběhl do ložnice pro ručník a čisté oblečení. Když se vrátil zpátky do koupelny, všiml si, že se jeho společník nijak nepohnul. Nevypadal, že by měl v plánu se sám zvednout, svléknout se a vysprchovat se. Seděl naprosto oněmělý a velkýma zelenýma očima si prohlížel Sojkovy ruce, které svíraly balíček čistého prádla.
Sojka na pár vteřin zamrzl. Sám si nebyl jistý, jak dál postupovat. V podobné situaci nikdy v životě nebyl. Zlikvidoval a zmobilizoval už nespočet anomálií, spatřil na vlastní oči hrůzy z všemožných dimenzí; viděl kolegy přijít o končetiny, rozum, život. Byl jeden z nejzkušenějších zaměstnanců nejen v oblasti jako takové, ale i celé České větvi.
Pokud ale šlo o záležitosti… osobního rázu.. seznam jeho zkušeností byl kratší než nákupní seznam vegana v řeznictví.
"Zvládnete se sám osprchovat?" Byla to stupidní otázka, Hoffman neměl jinou možnost. Sojka byl schopný mnoha věcí, ale narušování soukromí druhých mezi ně nepatřilo. Za normálních okolností stud nebyla emoce, kterou by cítil často, jejich situace ale byla všechno, jen ne "normální" a tak ihned poté, co Sojka větu vyslovil, cítil, že mu tváře začínají hořet. Tohle neměl v popisu práce…
"Jo, ale…můžete tu se mnou ještě chvíli zůstat?" zabrblal nesměle mladší muž. Jeho mysl jela o sto šest, Sojkovi bylo jasné, že Hoffmanovi bude ještě chvíli trvat, než celou zkušenost zpracuje. Položil balíček oblečení na zem a přidřepl si vedle svého kolegy.
"Určitě, cokoliv budete potřebovat."
Opět nastalo ticho. Hoffman se stále ještě klepal a tupě zíral na stěnu proti němu. Oba muži očividně nevěděli, jak mají situaci navigovat.
"Vy s Foxem pracujete často? Znělo to, jako by Vás měl rád. Docela mu závidím tu ruku, upřímně."
"Sám by Vám řekl, že není co závidět. Ale ano, setkáváme se občas na mimooblastních misích."
Hoffman značně znervozněl. "Vidíte, tohle - tohle je něco, co mi tak jako vrtá hlavou. Že Vás tam ven pustěj. Někdo jako Vy nemá na bojišti co dělat, ne? Kdyby se Vám něco stalo, byla by to pro nadaci dost rána, nebo se mejlim?"
Sojka si za svá léta v nadaci vyslechl podobné výtky od nespočtu lidí. Byl na ně zvyklý. Nad odpovědí nemusel dlouho přemýšlet. "V rámci mých studií sarkických kultů jsem nabyl znalostí, které agentům chybí, což se projevuje na jejich efektivitě při vyhledávání artefaktů a mobilizaci anomálií, stejně tak jako jejich schopnostech se chránit."
Byla to pravda. Hoffman se uchechtl. "Vy jste je svým perfekcionismem zahnal do kouta"
Sojka pokrčil rameny. "…možná. Ale všem stranám to vyhovuje."
Hoffman se nevěřícně podíval na staršího muže. Přece tomu… nemohl sám věřit?
"Blbost. Vaši přátele se o Vás přece musí bát, ne?"
"Proč by měli? Sami jsou agenti."
"Já se o Vás bojim!" Hoffman zněl, jako by měl v krku knedlík. "Sakra. Kurva, do prdele,.. zachránil jste mi život a já tu melu takový nesmysly… Jasně, že Vy se o sebe dokážete postarat. To se fakt nesnažim zpochybnit. Já jenom… ty jizvy na obličeji, ty máte z nějaké mise? A to roztržené ucho?"
Sojka zpanikařil. Ne, na tuhle konverzaci připravený skutečně nebyl. Hbitě se postavil a doufal, že se Hoffman nechá odbýt.
"Měl byste se vysprchovat. Uvařím Vám mezitím čaj."
"A dneska?". Ukázalo se, že Hoffman ale nebyl z těch, kteří by se odbýt nechali. "Dneska jste při evakuaci místo do bezpečí běžel za mnou, kde Vás taky mohlo čekat randez-vous se zmagořenym ohybačem reality. Proč? To se jako.. to se jako fakt ničeho nebojíte?"
V jeho hlase byla cítit určitá bezmoc. Sojka mu chtěl pomoci, uklidnit ho, ale měl pocit, že ať už řekne cokoliv, situaci to jen zhorší.
"Strach porazit nelze. Nesmíte s ním bojovat. Musíte s ním tančit. Slabina mnohých tkví v tom, že si to neuvědomují."
Hoffman rezignovaně sevřel čelist a zahleděl se do země. "Jste na tom závislej. Na adrenalinu. Proto máte zjizvenej obličej, proto jste za mnou dneska běžel a riskoval život. Nebo se mejlim?"
"Tady.. tady nešlo adrenalin. Mýlíte se." Jeho mysl jela na plné obrátky. Nebyl zvyklý mluvit o svých pocitech. Cítil se ztracený.
"Neříkejte mi, že.. šlo celou dobu o mě? Hej, já vím, jakej jste, nikdy jsem od Vás nevyžadoval, abyste se staral.. to přece víte, chápu, že lidi moc nemusíte, respektuju to, určitě k tomu máte dobrej důvod…"
"Šlo o Vás! Šlo o Vás… Stejně tak, jako o Annu před pěti lety. Tyhle jizvy… Byli jsme na misi, která…nedopadla podle našich představ. Naběhli jsme do pasti, Anna byla v nebezpečí, musel jsem jednat rychle…"
"Vy….." Hoffman byl v šoku. Sojka si klepajícíma se rukama promnul obličej, jako by se chtěl schovat.
"Celá oblast z Vás má respekt, lidi se Vás bojí, protože jste chlaďas bez emocí - teda, oni to říkají. A přitom…"
"Napustím Vám vanu, je to.. v pořádku? Vážně byste se měl umýt, vlasy taky." Sojka se natáhl přes vanu a otočil kličkou.
"…Vy se staráte víc než všichni ty ostatní zkurvysyni.."
Sojka hlasitě vzdychl a opět si rukama protřel obličej.
"Moc mluvim! Sakra, asi citlivý téma, už přestanu. Omlouvám se."
"Ne… to já se omlouvám. Že nedokážu být otevřenější. Že nedokážu.. říct lidem, co cítím."
"A co cítíte?" Zeptal se Hoffman, klidně.
"Já… já nevím. Asi.. potřebuji čas… Asi jste si všiml, moc přátel nemám. Ale Vás… považuji za přítele. Pokud si ale nepřejete, abych Vás tak označoval, tak mi-"
"Jasně, že Vás považuju za přítele! Myslíte, že bych s Váma trávil tolik času, kdybych Vás nepovažoval za přítele?"
Oba se oněměle dívali jeden na druhého. Už nebylo třeba nic říkat. Hoffman se usmál. Shodil ze sebe potrhaný svetr, kalhoty a ponožky a, stále oděn v tričku a spodním prádle, si lehl do vany s teplou vodou. Sojka seděl vedle vany a díval se díval jiným směrem, zatímco ze sebe Hoffman smýval krev a prohlížel si masivní modřiny, které zdobily jeho kůži.
"Udělal byste nám ten čaj? To by bylo fajn. "
"Jistě, určitě. Jaký preferujete? Černý? Zelený?"
"Je mi to fuk. Hlavně, ať hřeje"
Sojka kývnul, postavil se a vykročil směrem ke dveřím, když…
"Jo a ještě něco-" Hoffmanovy prsty zavadily o dlaň jeho ruky. Sojkův svět se v ten moment přestal točit.
"Nemohli bychom si tykat?
“Vasarely? Máš dobrej vkus” konstatoval Hoffman a usrkl z hrnku s jasmínovým čajem. Masivní replika obrazu byla třešničkou na dortu v Sojkově elegantní ložnici. “Akorát si teda nepamatuju, co je tohle konkrétně za dílo. Jeden z jeho pulsarů?”
“Ano, Pulsar - red. 1972” Odvětil Sojka, který seděl na posteli a čistil si brýle.
“Ten člověk byl génius. Jeho práce s barvama a ta neskutečná přesnost jeho linií mě nikdy nepřestane fascinovat. Mám respekt pro dnešní digitální umění a to, že něco takovýho by dneska dokázal vytvořit v Photoshopu, nebo procedurálně kde kdo, ale prostě… všichni by už jenom kopírovali jeho. On s tímhle stylem vůbec přišel a dělal všechno růčo.. jak říkám, génius.”
“Vyznáš se” Sojka měl neskutečnou radost, že měl v životě někoho, kdo sdílel jeho lásku pro umění.
“Máma je umělkyně. Otec.. byl také. Vždycky jsem k tomu měl vztah. Dřív jsem sám hodně kreslil. Teď už teda moc ne, není na to čas.”
“Jako já a ty moje housle”
“Jako ty a ty tvoje housle. Požádal bych tě, ať mi něco zahraješ, ale… asi se na to necítíš, co, jelikož jsi na ně dlouho nehrál?”
“Asi bych se jenom ztrapnil. Potřebuji cvičit. Omlouvám se. Někdy příště.”
“Haha, jasně.”
Hoffman se prošel po elegantní, prostorné ložnici. “Máš to tu hezký. Skoro bych přes samou krásu dokázal zapomenout na to šílenství dnešního odpoledne”
“Chce to čas. Na první zkušenost s únikem ze zadržení většina lidí nereaguje zrovna klidně.”
“Otázka je, jestli většina lidí má taky takovýho skvělýho kolegu, kterej jim nabídne zázemí, zatímco tu zkušenost zpracovávaj.”
Sojka nevěděl, jak na kompliment reagovat. “Moc mi lichotíš.”
“Nelichotím ti dostatečně. Jo a.. promiň, že.. jsem tě tak nařknul z toho, že to všechno děláš jen pro adrenalin. Bojím se o tebe, to je fakt, ale.. takhle blbě jsem to fakt zformulovat neměl.”
Sojka pokrčil rameny. “Zasloužil jsem si to”
“Ale prdlajs!” Hoffman se usmál a Sojka také. Venku zapadalo slunce a atmosféra v bytě byla pozitivní a uvolněná.
Oba muži strávili další dvě hodiny ponořeni v konverzaci. Sojka trval na tom, aby Hoffman spal v jeho posteli, zatímco on sám ulehne na gauč. Šlechetný hostitel. Hoffman věděl, že dohadovat se s ním by nemělo cenu. A Sojkova postel vypadala velmi pohodlně, takže rozhodně neprotestoval.
Než se jeden od druhého odloučili, Hoffman nesměle vyslovil ještě jednu žádost.
“Petře? Hej uh…můžu tě obejmout?”
Bože, tohle je trapný, říkal si Hoffman. Než ale začal svých slov litovat, Sojkovi poskočilo srdce v hrudi a nadšeně přání jeho kolegy vyhověl.
Sojka si nepamatoval, kdy naposledy někoho obejmul. Asi musel být ještě malý kluk. Nebyl na doteky druhých lidí zvyklý. Ale z nějakého důvodu měl pocit, jako by v ten moment všechno na světě dávalo smysl.
24. prosinec
Nad oblastí 11 hustě sněžilo, zatímco byl Sojka na cestě do své kanceláře. Jeho černý kabát zdobily tisíce vloček a skrz zamlžené brýle skoro nic neviděl. Bylo brzy ráno a venku byla ještě tma. Na zasněženou cestu dopadalo žluté světlo pouličních lamp.
Nemohl v noci spát. V klidném spánku mu bránily myšlenky na konverzaci, kterou měl předchozí den s Annou.
Kéž by ji býval dokázal říci, co si skutečně v hloubi duše přál.
Kéž by ji dokázal nelhat o tom, že Hoffmanovi nekoupil dárek.
Koupil mu set drahých, akvarelových tužek. Už před měsícem. Nedokázal mu dárek předat, když se jednadvacátého prosince viděli naposledy. Styděl se. Bál se, že bude moc vlezlý, moc přímočarý.
Doufal, že až se ponoří do práce, myšlenky na Oskara se mu z hlavy vytratí. Že bude schopen se soustředit, odvést kus práce, přesně tak, jak měl v plánu.
Budova B byla vylidněná, ať na pár pracovníků. Celé místo působilo prázdně a melancholicky. Během předchozích let Sojkovi trávit Vánoce v práci nevadilo, přišlo mu to normální. Ten den ale poprvé v životě cítil, jak mu na stěny jeho duše zevnitř škrábe smutek.
Dokázal pracovat asi dvě hodiny, než usoudil, že se nedokáže pořádně soustředit. Kofein, chtělo to kofein.. zvedl se ze židle a vydal se ke skříni, kde měl uloženou svoji kvalitní etiopskou kávu společně s mlýnkem a french pressem. Otevřel dveře skříně a - zastavil se. Dostal lepší nápad. Dveře zase zavřel a opustil svoji kancelář.
Chuť kávy z automatu upřímně nenáviděl. Levná, přeslazená parodie na kávu z prášku. Hoffman ji ale miloval. U automatu v prvním patře se často scházeli a během jejich konverzací dokázal Hoffman vypít i tři velké kávy, zatímco Sojka pomalu, zdvořile usrkoval ze svého malého kelímku, protože neměl to srdce svému společníkovi říct, že jeho oblíbenou kávu nemá rád. Dělali to tak už dva roky, od té doby, co se poznali.
Jak by ale mohl upřímně nenávidět něco, co mu tak připomíná Oskara? A tak zahanbeně hodil dvacetikorunu do díry a čekal. Automat vyplivl papírový kelímek a Sojka si vzpomněl, jak často na ně Hoffman z nudy kreslí propiskou. Karikatury kolegů a geometrické obrazce. Logo nadace nakreslené zpaměti. Špatně.
Dojemná vzpomínka mu vykouzlila úsměv na tváři. Třeba den ještě nebyl ztracený. Třeba ho ještě čekalo produktivní odpoledne.
Když se natáhl pro naplněný kelímek, zavibroval mu v kapse telefon. Snad ho Anna opět neuháněla..
Nebyla to Anna. Byl to Oskar.
Rozzářily se mu oči a skoro si opařil ruku tím, jak rychle vytáhl z okénka automatu kelímek s kávou. Ať už to bylo cokoliv, Oskar to tam musel schovat, když byl naposledy u něj v kanceláři. Rychle se vrátil zpátky ke svému pracovnímu stolu a s očekáváním otevřel zmíněnou zásuvku.
Ležela v ní malá, obdélníková krabička, zabalená v tmavě zeleném papíru a převázaná stříbrnou stuhou. Opatrně dárek vyndal a rozbalil. Krabička byla lehká a pokrytá modrým papírem. Povzdechl si. Mrzelo ho, že neměl dost odvahy, dát Oskarovi svůj dárek osobně. Je možné, že Oskar ani nepočítal s tím, že by mu Sojka něco koupil, i když opak byl pravdou. Chvíli si ještě krabičku prohlížel a pak jí s očekáváním otevřel.
Uvnitř byla elegantní, vkusná, zlatá brož a kus papíru, na kterém stálo:
Vím, že materialista moc nejsi, ale i tak jsem ti chtěl koupit něco hezkýho. Doufám, že jsem se trefil do vkusu. Veselé Vánoce, Petře.
- Oskar
Epilog
Sojkův byt byl provoněný čerstvou kávou a skrz okno v obýváku zalévalo jeho prostory teplé, zapadající slunce. Na věšáku visel kabát, který ještě ráno zdobily jen sněhové vločky - nyní se však na jeho límci vyjímala zlatá spona, dar od Oskara.
Sojkova práce ležela už několik hodin zapomenuta v jeho kanceláři, zatímco celý jeho byt zalévaly tóny houslí. Pro Oskara, jen pro Oskara. Až se vrátí, tak už bude připravený. Až se vrátí tak, mu zahraje.
Miluje ho.
Jednou snad přijde na to, jak mu to říci.
