Psycholog Petržel si poklepával propiskou o svůj poznámkový blok při tom, co se díval na ženu sedící v polstrovaném šedém křesle naproti němu. Žena seděla uvelebeně a uvolněně. Nezdálo se, že by s psychologem chtěla sdílet své pocity, ale ani že by nechtěla mluvit. Vlastně vypadala, že je jí to jedno. Po dlouhých pěti minutách tichého sezení, Petržel promluvil.
"Takže, popište mi svůj normální den. A prosím, tentokrát popravdě. Jinak naše sezení nemá smysl." Povzdechl si Petržel, když si vzpomněl na zbytečné hodiny posloucháním vymyšleného příběhu, jen aby ho agentka mohla naštvat.
"Dobrá, dobrá, ale jen když mi slíbíte, že další sezení bude nejdříve za půl roku." Překřížila si nohy a vytáhla si z kapsy mikiny tabatěrku s vyrytým znakem své jednotky. Ještě než Petržel stačil něco namítnout, agentka si rovnou zapálila. "No, každé ráno vstávám v pět hodin abych měla dostatech klidu si dát svojí ranní kávu a rozvrhnout si úkoly na danný den. Po té se odeberu do společenské místnosti, kde na mě čekají kluci. Je pravda, že většinou rozdám všem úkoly a dohodnu se s nimi jak co bude probíhat." Znovu si potáhla z cigarety a pak pokračovala.
"Pokud nemáme probíhající misy, je den dost klidný a máme čas na to dělat si svoje." Do toho ji skočil psycholog.
"Například?" Cosi si zapisoval do svého bloku.
"Například, stýkat se s příteli z oblasti, nebo dělat svoje koníčky."
"A vaše jsou?"
"Vždyť to víš Petře, proč bych to měla pořád opakovat dokola. Na co si to pak zapisuješ?" Povzdychla si a típla nedopalek o popelník, který před ní postavil psycholog na stůl. "No abych pokračovala. Když máme nějaký úkol, začíná vše zjišťováním informací a plánováním. To většinou plánuju se služebně starším agentem a pak nastává příprava. Ta mi vždy zabere dost času, tedy podle situace."
"Co byla vaše poslední mise?"
"Měli jsme zátah na jednoho skipa. Myslím, že to byl ohýbač reality."
"Myslíte?" Zvedl oči k agentce.
"No, podle záznamů to byl buď Typ Zelená nebo Typ Růžová. Těžko říct. Ani při přímém střetu to nebylo moc rozpoznat. Buď ohýbal realitu na vysoké úrovni, nebo působyl nějakým memetickým účinkem."
"Typ zelená?"
Žena v křesle úplně odignorovala Petrželovu otázku. "Potom, co jsme se dostavili na místo, museli jsme izolovat subjekt od civilů. To většinou není jednoduchý úkol. Snažíme se pracovat rychle, efektivně a hlavně bez povšimnutí. Kdo má pak papírovat ty amnestika, že?" Zasmála se nad svojí poznámkou.
"Jakmile jsme dostali cíl do slepé uličky, začala ta nejhorší práce. Poznat nepřítele přímo v terénu. Trvalo nám chvíli než jsme spolehlivě určili nejefektivnější metodu jeho zneškodnění."
"Zneškodnění?" Zeptal se znovu, ovšem znovu bez odpovědi.
"Ale nakonec se nám to podařilo bez větších ztrát. Jakmile jsme vyčistili místo činnu, vrátili jsme se do oblasti a sepsali hlášení. Řeknu ti, to papírování je fakt horor. Je možný, že jsem na něco zapomněla, ale to se stává. No a pak jsem byla poslaná sem."
"Počkat, počkat. Žádné hlášení jsem nečetl. Kdy ta mise proběhla?" Vzhlédl od svého popsaného bloku k agentce.
"No a takhle by vypadal můj normální den, podle předpokladů Nadace."
"Vy jste si to znovu vymyslela?" Petržel zvedl hlas v narůstajícím hněvu.
"Ale to je příbeh na příští sezení." Ušklíbla se žena a odebrala se k odchodu. Psycholog Petržel neudržel své profesionální vystupování a spustil salvu nadávek, mířenou na agentku, ale ta už nic z toho neslyšela, jelikož opustila místnot.