Já zapomenout nechtěl
hodnocení: +1+x
blank.png

Bagascia, puttana, troia! Jak mi mohla zdrhnout? Kdo jí pomohl? Nemohla se tak rychle dostat k výtahu…musel tam být ještě někdo. Socmel! A nebo se tam doplazila a ten někdo byl ve výtahu. Tahle oblast má mít omezený přístup. Fiatare, Nico. Uklidni se. Stalo se…ale já nechtěl…tak moc. Vážně ne. Maličko jsem to přehnal…ujela mi ruka. Ti piace questo?1

„Esposito! Zase problém?" Neučili vás klepat? Vtrhnul do pracovny jak neřízená střela. Jak měl ve zvyku.

„Kapitáne Breho." Povzdychl jsem si s falešným úsměvem. „Nejsem si jich vědom." Zase nasranej. Co se stalo tentokrát? Tatínek zařval? Má práce byla bez svědků…ale byla to nehoda! Přešlapy se stávají…

„No, tak máš nástup v místnosti 43. 27 mínus. Dozorčí oblasti si žádá tvojí přítomnost. Vysvětli to."
Kapitán byl nejen mladý, tak pěkně mrzutý, Mladý a čirou náhodou měl s armádou mnohaleté zkušenosti. Hned po základce šel na střední vojenskou, pak vysokou…a teď je tu…ale seš trochu prcek. Dosáhneš nohama na pedály? Máš vyvýšené podrážky?

„Nemám tušení, capo. Nezlobil jsem. Poslušně jsem se dostavil na vyšetření. Přiřadili mi novou doktorku. Nějakou mladou dámu, trochu přepracovanou." Upravil jsem si vlasy. To nenáviděl. Obzvlášť zrzky. Nekoukej tak…

„A?" Bacha, stoupal si na špičky.

„Všechno v pořádku. Sestavila si můj profil a…povídali jsme si. Žádný problémy, capo." Samozřejmě, že mi nevěřil. Podezíravý. Hledal problémy tam, kde nebyly. Jenom aby byl důležitý a mohl rozdávat lekce. Zlehka si pohrávat, abych nevzbudil pozornost. Třeba bude zábava…

„Dávej si na mě pozor, Esposito. Teď klusem na stanoviště." Hele, já nejsem kůň…moment. On si stoupnul na špičky! Nesměj se!

„Jasný capo. Žádný problémy, že? Nechceme naštvat tatínka. Ciao~" Jakmile nastane příležitost…bude sranda. A ode mne to nebude. Dám si pozor. Pro příště.

Před vstupem do kanceláře jsem si zkontroloval kravatu a celkový vzhled. Cokoliv mi mohlo uniknout. Spokojen se svým postoje, zaklepal jsem na dveře a vešel dovnitř s úsměvem. Tím nelze nic zkazit.

„Nadrotmistr Esposito." Ohlásil jsem svůj příchod. Nebyl jsem jediný, koho si zavolali. Někdo další. Seděl ke mně zády, ani blbý pohled mi nevěnoval. No ták, to tě tak nezajímám?

„Posaďte se, pane Esposito. Donesu vám vodu." Žádný pozdrav, rovnou k věci. Jasný, capo. Zaměřil jsem se na toho…zrzka. Další? Ještě zajímavější…a proč o tom nevím? Teď lapil mou pozornost. Víc než cokoliv jiného.

„Zdravím, Esposito!" Pozdravil jsem s nadšením svého přísedícího. Taková příležitost poznat někoho…jiného. Bohužel jsem nezabodoval. Žádný pohled, jenom hlasitý povzdech opovržení. Takže doktor. Ti běžně nemluví s terénními agenty. Hold nejsme na stejné úrovni. „Jasný, porca dottore…" Syknul jsem a vzdal svou snahu navázat kontakt. Sednul jsem si na připravenou židli vedle neznámého, jehož tvář byla skrytá za bílou beztvarou maskou. Pouze tři otvory místo očí a úst. A ta barva vlasů… Jak asi skrz to vidí…zda vůbec.

Velitel se vrátil se dvěma sklenicemi vody. To jsem přesně potřeboval. Z nedokončené práce mi pěkně vyschlo. Soused se nenapil…doslova se ani nepohnul. To usnul?

„Nadrotmistře Esposito, vypovězte, co jste dělal po vašem sezení?" Rovnou k věci. Žádný zdržování, to já rád. Než jsem se však stačil nadechnout, dottore si vzal slovo.

„Mám práci." Řekl podrážděně. Takže už tu seděl déle. To by vysvětlovalo hodně. Dottore mají vždycky spoustu práce, mrzačit déčka na svých experimentech, které mohou narušit chod celého vesmíru. Nad tím jsem se musel zasmát.

„Buďte trpělivý. Musíme stanovit časový harmonogram této události. Vy dva jste poslední, kdo ji viděl. Agent Esposito potvrdil, že doktorku Dickensovou viděl odcházet zdravou. Vy, doktore Din-"

„Mojí výpověď máte. Zkontrolujte si kamerový záznam." Sakra, nechytnul jsem jméno. Ti dva se mezi sebou dohadovali a já, tradičně, se smál. Co jsem v tu chvíli mohl dělat? Byla to zábava, pozorovat dva hádající se psy…ale vzal bych jeho vodu. Té se pořád ještě nedotknul.

„Tam bych se dostal, doktore…kamerový záznam je čistý. Nemáme nic. Jediný záznam je z vaší cesty výtahem. Z ničeho nejste obviněn, aktivita na vaší ID kartě to prokázala." A mě ani nepodezíráš? Jasně, že ne. IDčko mám zapsaný na úplně jiný straně včetně kamerového záznamu. Jaké štěstí~

Pokusil jsem se zlehčit tu napjatou situaci. „Co se bude dít teď? Měl jsem naplánovaná sezení s doktorkou Dickensovou." Dopil jsem vodu. Dottore se jí stále nedotknul. Možná, že když vypadne dřív než já…začal jsme se houpat na židli. Tato schůze byla zábavná jenom, když se ti dva hádali.

Soused byl dlouho potichu, pak sebral vedoucímu bloček papírků a propisku. To bych se ohnal. Vedoucí se jenom zamračil. Takže známá škola…kdo to je? A proč je mi ten hlas tak povědomý?

„Zatím si tu sepíšu vaše výpovědi, vy je podepíšete…a musíme vyčkat na to, až dorazí hlavní vyšetřující." Vedoucí byl klidný. Situaci se snažil držet pod kontrolou. Zhoupnul jsem se na židli s rukama za hlavou.

Merda. Já ještě neobědval." S tímhle jsem nepočítal. Ač jsem zřejmě měl. Ta voda mi na chvíli zaměstná žaludek, ale ne na hodinu a déle.

„Pane Esposito, chápu, v jaké jste situaci, ale i já mám své pokyny. Spolupracujme a skončíme dřív než-"

„Nová rakouská tunelovací metoda…" Jen tak…z ničeho nic, zvolal soused. A co to znamenalo? Z nevědomosti a ze samotné náhody jsem se začal smát. Pokusil jsem se zjistit, co si napsal na lístek. Mou záhadnou radost přerušilo klepání na dveře.

„Jdu! Vy dva-" Další varování? „Žádný problémy." Taky tě školil kapitán Breha? Problémy nemám rád, když se dějí mě. Když se však dějí okolí, to se rád podívám.

„Jasný, capo." Zamával jsem mu na rozloučenou. Stejně jako kapitána, tak i tohodle to naštvalo. Teď jsme byli sami. Příležitost se něco dozvědět, udělat dobrý dojem a zjistit, z čeho jsem měl tak divný, nostalgický pocit u tohoto muže bez tváře. „Přeslechl jsem vaše jméno, dottore." Začal jsem přátelsky. Mrtvá minuta se táhla.

„Ale." Konečně promluvil. „Nováček nebo neznalec…jak milé." Cítil jsem ironii v jeho hlase, ale vyčkal jsem, zda bude pokračovat. Další mrtvá minuta. Natahoval mou trpělivost jak šňůru na prádlo. Tak tím asi skončil… „Vy jste si nevyslechl doporučení a varování komu se vyhýbat, s kým se bavit, s kým spolupracovat, komu jít s cesty…takové klasické nápovědy, které vám poskytne dav…projděte se někdy po hlavních chodbách. Navštivte frekventované místnosti…a poslouchejte."

„Oh! Dottore mluví?" Jeho monologem jsem byl…fascinován. Snažil se ve mě vyvolat strach a odpor…zvýšil však mou zvědavost po jeho identitě. Kdo jsi? Co jsi? Proč mě fascinuje tvá mluva…

Protáhnul se. Zřejmě se mu nesedělo dobře. Svým pohybem mi ukázal…jizvy. Staré a hluboké. Úraz? Nepovedený experiment? Domácí násilí? Nehoda?

„Hoo, úraz na pracovišti?" Okamžitě si přes jizvy natáhnul límec. Takže něco, co skrýval. A ten pocit…se zvyšoval. Kde? Kde jsem ho sakra viděl, nebo slyšel? „Hele…neznáme se?" Musel jsem to zkusit. Třeba on znal mě. Nebo si má představivost dělala, co si zachtěla. Ale tenhle pocit…

„To těžko…" Odsekl cynicky. Má naděje neupadala. Dozorce nás však přerušil, když vrazil do dveří.

„Omluvte to zdržení, pánové. Zde vaše věci, doktore." Podal mu krabici, ze které vytáhnul laboratorní plášť a kravatu. Takže to mu chybělo. „Prozatím můžete jít. Budeme vás v blízkém čase opětovně kontaktovat. Neopouštějte v následujícím týdnu tuto oblast."

Než jsem stačil vyřknout námitky, dottore byl zase rychlejší. „Na to vám kašlu. Za dva dny mám jednání. Dám vám kontakt, vyjednejte si to za mě." Mávnul rukou a opustil kancelář. Nasadil svižné tempo a směřoval k výtahu. Oklepal jsem se.

„Prosím vás…" vstal jsem ze židle a připravil se k odchodu. „A ta doktorka?" Dozorce se na mě podíval.

„Několik zlomenin. Hlavní je přelomená stehenní kost. Bude několik měsíců v domácím léčení. Víc vám bohužel říct nemůžu. Domluvte si další sezení nejdřív tak za tři měsíce." Velitel byl připraven a možná i natěšen na můj odchod. Tak poslední otázka.

„Kdo to prosím byl? Zdá se mi povědomí…" Ukázal jsem směrem, kterým dottore odešel. Trocha naivity vždy přinese kladné výsledky.

„Doktor Blake Dinnský. Předseda technické komise. Zlá pověst nesoucí se s dobře odvedenou prací, mohu to tak nazvat. Neříkejte, že jste o něm neslyšel. Během výcviku nováčků se jeho jméno nese jako strašák. Některé výrazy jsou k nezaplacení…"

To jméno…rezonovalo ve mě jako melodie…melodie…piano…kde…

Nevím…proč…

♩ ♩ ♩ ♩ * ♫♫ ♩ ♩ * ♩ ♩ ♫ ♫ * ♫ ♫ ♫ ♫

Jestli chceš poslouchat, tak vylez a sedni si sem. Rozptyluješ mě.

J-Já jsem…jenom

Dělej, jak říkám, nebo táhni.

Díky. Mi Chiamo-

Tiše, musím se soustředit.

Běžel jsem za ním. Melodie v mé hlavě mě hnala dál. Byl to on.

„Zase utíkáš, Blaku?" Zvolal jsem na něj, když jsem jej zachytil na chodbě. Teprve teď jsem se nadechnul. Nedal jsem ihned najevo, že jsem za ním běžel. Neotočil se. Pokračoval dál, možná zrychlil. Takže mě znal…nebo ne…nevím, musím to zjistit. „Nebo mě vyveď z omylu, to ti taky šlo velmi dobře." Mohlo se to stát…potom všem…mohl jsem zapomenout a jenom doufat, že…někoho najdu. A jenom jsem si chtěl přiznat a obnovit ztracenou vzpomínku…

„Naše konverzace skončila. Vraťte se na stanoviště…"

„Nejsi v pozici mi říkat, co dělat. Ne tehdy, ne teď…" Byl to jeho styl, odhánět od sebe všechny…všechny nepodstatné, nudné, stupidní.

Pamatuju si, jak ho nenáviděli ti, kteří mu nerozuměli. Jak každý pokus o ponížení jeho osoby, obrátil vůči nim a on byl ten, co se jako poslední smál. Ač se mu nikdy nezvlnil úsměv na rtech.
Zapomněl jsem…na tvář, hlas, postoj…pamatoval jsem si melodii, jméno a…

„Fai del bene e dimenticatene: fai del male e ricordatene…2" Dostihnul jsem ho u výtahu. Nahrálo mi to, jinak by mi možná utekl…

„Orð sannleikans, þetta er bitur pipar…3 Budeme se tu přetahovat o jazykových znalostech?" Ta řeč…islandština. Studoval ji…vyprávěl o tom…byl to on…

„Takže jsi to ty… acuto4,jak si pamatuju." Jaký to divný pocit…Výtah dorazil a otevřel se. Nikdo s námi nebude cestovat. Takže čas na konverzaci…ač možná jednostrannou. „Stále nic? To mě celkem bolí…bývali jsme přátelé…" Naše patra se lišila, ale i tak jsem měl trochu času mu aspoň na chvíli zaměstnat myšlenky.

„Klíčové slovo bývali. Minulost je mrtvá, stejně tak moje vzpomínky." Tsk…opravdu to byl on…jak bych jenom mohl zapomenout…a přesto jsem zapomněl…

Výtah se zastavil. Moje patro. Náš čas vypršel. Ale já si nějaký ukradnu…když ne teď…kdy jindy? Vystoupil jsem a stoupnul si na práh podlahy a výtahu, přidržel jsme dveře otevřené. Nikam nepojedeš, dokud nedokončím…co jsem začal.

„Blake Dinnský. Nenáviděný těmi, kteří byli pod jeho úroveň…celá filozofická fakulta…nadprůměrný kandidát v oboru historické lingvistiky…stále nic? Hrával jsi na piano. Rád jsem to poslouchal…"

Velmi…velmi rád…někdy tajně…někdy jsi mě přizval…

A! Ještě trochu do mlýnku zábavy „Ještě, abych nezapomněl…ta nave scuola5 bude nějakou dobu mimo. Prej několik zlomenin, včetně nohy. Kdyby tě to náhodou zajímalo…heh, což pochybuju. Hele, zastav se někdy…nebo já si tě najdu. Bývala to výzva tě najít…Dominique, kdyby náhodou. Ciao~"

Dveře nás oddělily…

A já byl zaplaven mořem vzpomínek…které jsem nenáviděl. Vzpomínky…ze kterých se mi chtělo zvracet.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License