"Končím"
hodnocení: +6+x
blank.png

"Cože?" zeptala se Sedmička zděšeně. Byla první, kdo promluvil, ale nebyla jediná.

"To nemůžeš udělat!" Prohlásil naštvaně Osmička. Praštil pěstí do stolu a zatřepal s ní, když zjistil, že praštil silněji, než chtěl. "Tohle je celoživotní práce! Řekni mu to, Šestko!"

Šestka sepnul prsty a prohlížel si přes něj Dvanáctku. Každý, kdo by se řádně podíval, by si všiml podobnosti mezi dvěma muži. Přestože Dvanáctka byl jasně starší, Šestka mu byl náramně podobný. Úhel zkosení nosu, náklon hlavy, dokonce i tvar obličeje, klidně by to mohli být třeba bratři. Jednička by dokonce očekával, že Šestka má stejnou pleš jako Dvanáctka, kdyby se ovšem někomu podařilo sundat ze Šestky ten kovbojský klobouk.

"Nejsem si jistý," řekl Šestka k Osmičce. "Ale rozhodně se to ještě nikdy nestalo."

"Ne, ješte se to nikdy nestalo," souhlasil Dvanáctka. "Od doby, co Rada vznikla, odešel každý člen nohama napřed. Byli zastřeleni, podříznuti, vyhozeni do vzduchu, otočeni naruby, zredukováni na memetický koncept, který nemůže zemřít—" Pokývl na Devítku, který mu přikývl na srozuměnou. "—a jinak rozptýleni na jednotlivé atomy. Ale celá ta věc s Oblastí-19 mě přinutila přemýšlet. Jsem starý muž. Jestli mám zemřít, chci to udělat po svém, ve své posteli s fotkou své mrtvé ženy." Zastavil se a hleděl na své ruce.

Dvojka se natáhla a položila svou ruku na tu jeho. "V pořádku, Adame. Všem nám chybí."

"Nezajímají mě tvé výmluvy," Naštval se Pětka. Jeho prst se zapíchl do stolu, jakoby se snažil ukázat na smlouvu, která neexistovala. "Pravidla jsou jasná. Jakmile složíš slib, jakmile se připojíš k Radě, jsi v tom až do konce. Jestli chceš odejít, potom rádi seženeme někoho, kdo tě odstraní… trvale."

Pětka si nevšiml pohledů, které mu byly přitom věnovány, od Šestky, Dvojky, Devítky a Trojky. Jejich pohledy říkaly: Někdo to přehání. Bylo by mu to jedno, i kdyby si všiml. Ovšem že to přeháněl. Někdo musel.

"Až na to, že já ten slib nikdy nesložil," odpověděl mu pomalu Dvanáctka. "Pomáhal jsem tvorbou toho slibu, ale sám jsem jej nikdy nesložil. Záznamy to potvrdí."

Pětka na něj zíral s otevřenou pusou. Těžce padl zpátky do své židle a zakroutil hlavou.

Sedmička převzala iniciativu a postavila se ze židle. "Ať je to, jak chce. Nemůžeš jenom tak skončit. Jako jeden ze zbývajících zakladatel—"

"Nejsem—" začal Dvanáctka.

"Byl jsi u toho, když to začalo. Nehledě na to, jestli jsi tenkrát byl v Radě, jsi to nejbližší, co máme a potřebujeme tě zde. Potřebujeme tvé znalosti a nemůžeme riskovat, že budeš sám někde, kde tě jiná skupina může zkusit zajmout."

"O to se nebojte," vstoupil do toho znovu Dvanáctka. "Nejsem blázen. Pořád bych měl ochranku. Jako bývalý prezident, pořád bych byl pod ochranou. Vlastně jsem strávil posledních deset let stavbou menšího městečka v horách, kde jsem vychoval své kluky." Dával si pozor, aby nepohlédl na Šestku. "To město je plné agentů v důchodu a ne nějakých blaženě ignorantských vědců. Dávám si pozor. Nemám na výběr."

Zhluboka se nadechl a promluvil, jeho oči se střetly s Šestkou. "Měl jsem děti. Nikdy jsem je nevídal, kvůli téhle práci. Z některých vyrostli dobří lidé, ale ne kvůli mě. Mám vnoučata, která jsem viděl jenom na fotkách. Chci se znovu spojit se svými pravnoučaty. Chci ve své chalupě houpat na koleni dítě. Chci vidět nové tisíciletí po svém, ne…"

V očích se mu zastřely slzy a hlas se mu propadl do krku. "Já… chci, abych mohl znovu spát a nemyslel na to, zda rozhodnutí, které jsem ten den udělal…" Hlas se mu vytratil a on opět hleděl na své dlaně.

Hlas, který normálně mlčel, promluvil. "Je to jednoduché. Budeme hlasovat. Jak se patří, ne?" Sešlí členové Rady tiše přikývli v souhlasu s Jedničkou. "Kdo je proti, aby Dvanáctka odešel do důchodu?"

Vylétly ruce. Sedmička. Pětka. Osmička. Devítka. Čtyřka. Osmička hleděl na ostatní s očekáváním, jeho pohled jenom zesílil, když se nikdo další nepřihlásil.

"A všichni pro?"

Ruce Šestky a Dvojky vylétly nahoru jako vystřelené z kanónu, oba byli připraveni podpořit svého… přítele? Devítka zvedl ruku mnohem pomaleji.

Jedenáctka se nehýbala… poté zatřásla hlavou. Nepodpoří návrh, ale ani není proti.

Dvanáctka začal zvedat svou ruku, ale opět ji dal dolů, když uviděl jak se na něj Jednička dívá. Jeho vlastní hlas se počítat nebude.

Trojka zakroutil hlavou. Nehodlal se plést do této roztržky. Desítka byla v hlubokém zamyšlení, ale i ona zdvyhla svou ruku. K překvapení všech přítomných, zvedl i Jednička ruku.

"Pět proti pěti," řekl Osmička. "Nerozhodné situace vyhrává protistrana. Zůstáváš."

Dvanáctka tam jenom tak seděl, pohled upnutý na stůl před sebou, jakoby tam všechny jeho rozbité sny náhle ležely před ním.

Dokud za ním někdo nezakašlal. Dvanáctka se nepohnul, jenom sledoval, jak se oči přítomných rozzařují v případě jeho podpůrců a nespokojeně zavírají v případě odpůrců. Nemusel se otáčet, aby věděl, kdo tam stál se zdviženou rukou.

Adam, již ne Dvanáctka, vyskočil ze svého sedadla. Otočil se, zachytil ruku vysokého muže za sebou a nadšeně jí potřásl. "Děkuji, děkuji, děkuji!"

"Nemáš zač." Třináctka odtáhl svou ruku a podal malou krabičku prvnímu členovi Rady v důchodu vůbec. "Doufám, že ti to nebude vadit, ale koupil jsem ti hodinky."

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License