Zavřít oči – to se stalo tak bezděčně. Mrkání byl reflex, Mila si ho neuvědomovala. Znovu je otevřít – to byl náročný úkol. Každé mrknutí se stalo soubojem; soubojem vůle. Bylo to jako impromtu hry na Zíranou, které její mladší sestra s ní hrávala, když byly děti.
Haha mrkla jsi, vyhrála jsem.
To byla ta chvíle, ve které se Mila dozvídala, že vůbec hraje. Tak nějak to bylo i teď, že ano. Pokaždé když Mila mrkla její únava vyhrávala, sápala se po jejím vědomí a přitahovala si ho trochu blíž. Až když už bojovala o opětovné otevření očí, tak se vlastně dozvěděla, že je předtím zavřela.
Ještě pár tabulek prosila Mila. Ještě čtyři a budu mít tenhle list hotový. Ve skutečnosti původně plánovala dokončit tenhle a další tři. Práce ji šla pomaleji, než čekala. Únava tomu nijak nepomáhala, každý krok trval Mile nekonečněkrát dýl než v čilém stavu.
Mila byla stážistka v Nadaci. Byla to pro ni dokonalá příležitost, po které dlouhou dobu toužila. Chtěla tady zažádat o místo až dokončí školu. Stáž byla jen na dva měsíce a Mila byla odhodlaná vytěžit z toho co nejvíc. Chtěla odvést excelentní práci, a připravit si tím dokonalou živnou půdu pro pěstování dojmu, že je přesně ten člověk, kterého by měli zaměstnat. Zároveň chtěla získat zkušenosti v ceně zlata a chtěla jich získat co nejvíce. Být všude kde to šlo, vidět všechno, co byli ochotni jejím očím ukázat. Zatím byla v Nadaci druhý týden a za tu dobu se sotva zastavila. Hodiny a hodiny denně trávila v laboratořích, pracovala vysoko nad rámec svých povinností a vypomáhala všude, kde ji neodehnali. Jenže její hlavní práce spočívala v kontrole a přepisování tabulek se záznamy experimentů, a když celý den protančila mezi laboratorním sklem, musela dokumenty zpracovávat po večerech. Tento týden byla ve své práci opožděná. Rozplánovala si velmi přesně, co všechno musí stihnout v který den, aby to měla do neděle hotové, ale už včera udělala míň, než kolik doufala.
Tohle jsem mohla klidně všechno přeskočit. Řekla si, když už několik hodin nenašla jedinou chybu v tabulkách a všechny listy jen překopírovala do nových dokumentů, označených přesně datem a časem měření a řazených chronologicky do přesně pojmenovaných složek. S řazením dokumentů bylo mnohem víc problémů, než že by se v tabulkách objevovala chyba. U mnohých chyběl čas a Mila musela prohledávat systém, aby zjistila časy vytvoření nebo přepsání dokumentů.
Klávesnice vypadala pohodlně jako hebký obláček.
Uvnitř jejího čela bylo těžké olovo, stahující dolů do hlubin.
Svalová vlákna ji prosila o uvolnění, o oporu, která unese jejich váhu – v ramenou, v lopatkách, v zádech, v zadní části krku. V čelisti a ve spáncích. V úplném centru její hlavy. Její pohybový aparát se přál roztéct po desce stolu a stát se pro ten kus nábytku tíhou, která jej momentálně sužovala.
Mila přečetla potřetí to stejné číslo a pomalu, ale jistě ztrácela myšlenku, co že to s ním vlastně potřebovala udělat. Vědomí odcházelo postupně, jako kdyby jí ho žába oddalovala s každým kuňknutím.
A dost.
Takto nic neudělám. Byla to realita nebo vhodná výmluva, aby Mila mohla jít spát?
Chcete uložit změny do souboru?
Uložit
Ta nabídka byla odsouhlasena ještě dřív, než byla dořeknuta. Samozřejmě! Samozřejmě že se zúčastní terénního pokusu. I když terénní bylo trošku silné slovo, Mila samozřejmě nevytáhne ani špičku nosu z Nadace. Zůstane hezky mezi zdmi výzkumného centra, rozhodně nebude operovat nikde venku v ‚terénu‘. Ale podívá se do zadržovacích cel. A uvidí skutečné SCP!
Milino srdce vzrušením poskakovalo v její hrudi. Její krev byla elektřina. Doktor Chipp jí předával základní dokumenty k SCP-53-CS, k jehož výzkumu si vyžádal její asistenci. Mila se kousla do rtu, aby si zachovala diplomatický výraz. „Takže, vy jste odborník na SCP-53-CS? Zeptala se Mila. „Neřekl bych zrovna odborník.“ Odpověděl doktor. Rád by si říkal odborník na SCP-53-CS, ale realita byla taková, že po dlouhé době zkoumání, nepřišel téměř na nic. Žádné vhodné postupy, které by se daly aplikovat – nepočítáme-li tedy občasné přemístění do nové, zajímavé misky a nutnost držení lžíce při manipulaci. To druhé jim jen stěžovalo práci. „Jsem spíš člověk, co pozoroval jiné lidi dojít kvůli němu k šílenství.“ „Jako třída je napsáno safe.“ Namítla Mila a nakrčila čelo. „Vždyť říkám; jen dojít k šílenství.“ Pokrčil doktor rameny. Pak se lehce naklonil, opřel si lokty o stůl a bradu položil na dlaně. „Zaslechl jsem, že máte absolutní pamět?“ Zeptal se. „Ano, sluchovou.“ Potvrdila Mila. I do školy se učila tak, že všechny sepsaná skripta nechala někoho přečíst nahlas nebo je aspoň vložila do automatického převaděče textu na řeč, většinou jí však úplně stačila účast na přednáškách. „To bychom mohli využít ve skutečnosti. Velká část našeho výzkumu je prováděna rozvory s lidmi kteří… byli ovlivněni SCP-53-CS, ale nahrávací zařízení je dělají nedůvěřivými a neochotnými ke spolupráci. Ale vy byste mohla celý rozhovor uložit do hlavy a pak přepsat do počítače.“ „Určitě.“ Souhlasila Mila. „Myslíte, že byste mi pro začátek nahlas přečetl tohle?“ Zeptala se a podala doktorovi zpátky papír se základním popisem SCP-53-CS.
Zadržovací cela SCP-53-CS nebyla nepodobná chemickým laboratořím. Působila podobně sterilním dojmem, desky stolů byly z podobného těžkého nehořlavého mramoru. V cele bylo čisto, čerstvý vzduch, který přicházel a odcházel větrací šachtou. Místnost byla bez oken. Vedly do ní jediné dveře, ty byly zamčené na obyčejný čip, tak jako většina dveří v Nadaci, kam směly jen lidé s povoleným přístupem. Nebyly tu žádné pasti, žádné zadržovací nebo obranné mechanismy. V kuchyňské skříňce u dveří bylo vystaveno různorodé kuchyňské vybavení. Působilo to trochu jako sbírka nádobí posbíraného po bazarech nějaké milé stařenky. A byla tam celá nádoba plná lžic a lžiček z jídelny.
„Je velmi pravděpodobné, že se vás pokusí zkontaktovat. Neposlouchejte ho. Na nic mu neodpovídejte. Jak jednou odpovíte, už nemůžete neodpovědět. Jako byste mu dala trvalý přístup do mysli. Jeho kontakt může znít jako vaše vlastní myšlenka, pravděpodobně se vám objeví v hlavě zcela nečekaně. Buďte připravená.“ Upozorňoval ji doktor Chipp ještě před vstupem. Mila mu to všechno odkývala.
Hned jak vešli do dveří, tak jako první sáhli po lžících. Nejprve doktor; vytáhl jednu z válcovité nádoby a nahlas poděkoval. Mila to po něm zopakovala a obrátila se do místnosti. Byl tam, na stole, v krásné, bílé porcelánové mističce se vzorem modrých kvítků po obvodu okraje. Vypadal jako vanilkový puding, nic víc. Mila neviděla žádné piškotky, které by měly být součástí, ale možná tam byly. Někde na spodku misky. Scéna působila groteskně; Mile to připadalo, jako by vešla do svého pokoje, ve kterém žila sama a jen ona od něj měla klíč a narazila na takovou misku připravenou na lince, bez jakéhokoliv vzkazu nebo znamení, že tam někdo byl a kdo. Tak podobně podivná situace to byla, ale tady to byl úplně jiný druh vážnosti.
Mila se myšlenkami vrátila do přítomnosti. Byla v zadržovací cele SCP-53-CS. Doktor zkontroloval teploměr a vlhkoměr a Mila zapsala čísla které ji nadiktoval na papír visící vedle přístrojů. Stále cítila nutkání ohlížet se po pudingu na stole. Jak se jmenuješ? Ta slova se jí objevila v hlavě jako by si je pomyslela ona sama. Kdyby nevěděla, že je to někdo mluvící na ni, nemohla by je rozeznat od vlastního vnitřního monologu. I tón hlasu – dá-li se tak tomu říkat u myšlenky vyřčené jen uvnitř hlavy – se shodoval s jejím vlastním. Škubla sebou. „Páni.“ Vydechla bez přemýšlení. Doktor zvedl hlavu. Vypadal nadšeně. „Slyšela jste ho? Promluvil na vás?“ „Ano, ano, musel to být on.“ Odpověděla Mila, stále ještě poněkud roztržitě z toho překvapení a ohlížela se při tom za miskou s pudingem. „Hlavně mu neodpovídejte.“ Upozornil doktor znovu a oproti jeho předešlému veselému tónu zněl spíše jako v žalostné prosbě. „Ani jedinou myšlenkou.“ Dodal k tomu. Mile přeběhl mráz po zádech a obrátila se zase zpátky k papírům na zdi. Připadala si jako by někdo stál za ní a pozoroval ji. Nebo spíš očekával, jako by stín stojící za ní čekal, co udělá dalšího. Mila se pokusila najít něco na co upnout své soustředění a připadala si jako když psala test a učitel ji kroužil za zády a zíral přes rameno.
„Pojďme jej přehodit do nové misky.“ Instruoval ji doktor. Několika kroky přešel místnost a otevřel kuchyňskou skříňku. Chvíli uvažoval s rukou nataženou nad miskami a poté jednu vytáhl. Otřel ji zevnitř navlhčeným a pak suchým hadříkem. U toho si ji přidržoval předloktím u těla, protože v dlani levé ruky držel lžíci. „Milo, pojďte tady ke stolu, postavte se tady a jen tu misku trochu přidržte.“ Řekl doktor Chipp a podal jí misku do volné ruky bez lžíce. Mila ji položila na stůl a přidržela. Miska byla růžová a bylo na ní glazurou nakreslené žluté rozesmáté prasátko. Doktor Chipp opatrně nadzvedl jednou rukou misku s SCP-53-CS. Ruka se mu trochu třepala. Mila uvažovala, jestli je to jen kvůli snaze o vybalancování misky v jediné dlani, nebo jestli je to způsobené emocemi, ale nahlas by se na něco takového doktora nezeptala. To by ode mě nebylo moc profesionální.
Doktor přiložil okraje misky k sobě a opatrně je naklonil. Mila cítila, jak z pudingu sálá teplo. Byl polotekutý, jako čerstvě připravený. Nejprve se podle svojí konzistence také choval – ze začátku jeho přesun připomínal klasické přelití velmi husté látky, ale pak jako by se pohnul záměrně, nažloutlá hmota se shromáždila a přeskočila do druhé misky, ve které se spokojeně rozlila. Tohle určitě nebylo jen pasivní unášení se gravitací. Byla to aktivní taxe.
„Jak jej udržujete teplý? Mají misky funkci jako termoska?“ zeptala se Mila. Doktor zakroutil hlavou. „Misky jsou úplně obyčejné. Vanilkový puding se udržuje teplý sám. Máme teorii, že se jeho částice chovají podobně jako živé buňky. Později chceme prozkoumat, jestli v nich probíhají nějaké fyziologické procesy, popřípadě jaké. Nezdá se, že by puding potřeboval ke svému životu přijímat nějakou potravu, ale myslíme si, že je možné že provádí nějakou formu fotosyntézy, která není vázaná na chlorofyl. Ale než začneme sbírat vzorky tkáně, ze které bychom to zjišťovali, potřebujeme se naučit s ním komunikovat. Nemyslíme si, že je dobrý nápad do té hmoty vrtat jen tak bez souhlasu.“ Řekl doktor, uklidil lžíce, snažíce se koukat přímo před sebe jako by si nechtěl dovolit věnovat pozornost ještě čemukoliv jinému než svému úkolu a vyvedl Milu z cely.
Její večer vypadal velmi podobně jako ten předchozí. Práce se vlekla neskutečně pomalu. Milino soustředění utíkalo kamsi do zlatavých polí. Občas se Mila přistihla že místo práce hledí rozostřeným zrakem do prázdna a v její hlavě se pomalu jako líný med převalují myšlenky o čemkoliv jiném, místo aby pracovala. Čas se pohyboval mocnými skoky sarančat a Mila neuměla zrychlit. Téměř fyzicky cítila, jak minuty plynou a ona se jako zpomalený stroj snaží dokončit svou činnost.
Mila s těžkým, hlubokým výdechem povolila zaťatou čelist a spustila ramena, aby uvolnila nevědomky nahromaděnou ztuhlost. Spolu s tím klesly i její oční víčka. Dívka párkrát zamrkala a protřela si koutky očí. Těsně pod jejími víčky se schovávala štiplavá bolest. Mila si položila jemně dlaně na oči a nechávala vlhkost slz, aby bolavost utěšovaly. Znovu se hluboce nadechla a vydechla. Spolu s jejím dechem vypouštěla ze svého těla napětí, a to ji něžně kolébalo ke spánku. Měla pocit, že ji za chvíli rozbolí hlava, ale nemohla si dovolit skončit s kontrolou tabulek. Vstala ze své židle, aby si v kuchyňce udělala další kafe. A při monotónním zvuku rychlovarné konvice další nepřítomné zírání do prázdna.
Únava ji neopouštěla ani další den. Dostat se ráno z postele bylo náročné, jakmile Mile zazvonil budík tak její vědomí jen zatoužilo znovu položit hlavu na polštář a usnout. Vteřiny, u kterých měla blaženě zavřené oči kopírovaly tlukot jejího srdce. Věděla, že musí vstát, snažila se přimět se k pohybu, ale končetiny ji neposlouchaly, jako zakořeněné ležely na záhybech peřiny. Nakonec si odložila budík ještě o dvacet minut a vynechala snídani.
Při práci v laboratoři často zívala a každý úkon byl obtěžkán tím, jak moc se jí nechtělo. Až dokud se v 11 hodin neobjevil doktor Chipp, aby ji vyzvedl pro výpomoc s jeho výzkumem. Přestože v Milině hlavě stále byla tíha a tlak spánkové deprivace, nadšení z tohoto zajímavého dění do ní vdechlo bdělost.
Doktor Chipp ji dnes za SCP nevzal. Zavedl ji do nemocničních budou Nadace – konkrétně na psychiatrické oddělení. „Doktor Levington byl prvním z těch, kteří na výzkumu SCP-53-CS pracovali. Byl prvním, kdo se pokusil s pudingem komunikovat a kdo jej vpustil do své mysli. Nedopadlo to dobře.“ Doktor Chipp se zatvářil nekomfortně. „Doktor Levington má teď problém s koherentní řečí. Občas se u něj objevuje paranoia a rozhodně není ve stavu, kdy by mohl dále pracovat s anomáliemi. Na výzkumu se ale stále podílí. Je našim nejcennějším zdrojem informací o SCP-53-CS. Zkoumáme na něm také jak se liší jeho vlastní myšlenky od toho, co mu SCP říká.“ „Na co jste zatím přišli?“ „Ne na moc.“ Přiznal doktor Chipp neochotně. „Sledujeme pomocí CT, kde myšlenky vznikají, jaké neurony se u toho rozsvěcují. Ale zatím víme jen to, že buď i doktorovy myšlenky, i řeč pudingu vznikají a jsou zpracovávány mozkem úplně stejným způsobem, nebo ještě nemáme techniku, která by byla schopná vidět rozdíly.“
Doktor Chipp s Milou nešel. Zůstal na chodbě, neklidně přecházející tam a zpátky a ona vešla do pokoje doktora Levingtona. Na první pohled to tam vypadalo jako pokoj studentů na kolejích, s jedinou postelí a malým stolem s dvěma židlemi naproti sobě. Na zemi byl malý kobereček s dlouhým vlasem, ve kterém doktor Levington oblečený v nemocničním úboru brouzdal bosýma nohama. Když se člověk podíval pořádně, všiml si mříží na oknech a tlačítek na stěně které nebyly vypínače světel, ale sloužily k přivolání zdravotní sestry.
Mila rozpačitě vešla dovnitř. V místnosti byl lehký, čerstvý vzduch, ale Mila se přesto cítila těžce, jako pod oparem tíhy vlastních řas.
Levington na ni hleděl s hlavou nakloněnou mírně na stranu a když zavřela dveře, nespokojeně zahýbal čelistí a přežvýknul.
„Dobrý den pane doktore. Jsem Mila Sullei, stážistka, podílím se na projektu ohledně SCP-53-CS.“ „Nepodílíte se na ničem.“ Přerušil ji a propaloval ji ledovýma očima. Mila přešlápla z nohy na nohu. Mezi prsty si nepřítomně pohrávala s náramkem na jejím zápěstí. „Poslal mě za vámi doktor Chipp. Jsem jeho nová výpomoc.“ „Doktor Chipp neví.“ Řekl doktor Levington a sklonil hlavu ke koberci, mezi jehož vlákny jezdil nohou tam a zpátky. „Podílí se?“ řekl. Pak se zamračil jako by nad něčím uvažoval a nemohl to úplně vyřešit, naklonil hlavu na stranu jako by poslouchal. „Nikdy nezjistil odkud přichází.“ „Doktor Chipp?“ zeptala se Mila. Kéžby měla alespoň nějaký scénář, nebo kdyby jí byl řečen nějaký cíl, co by měla od doktora Levingtona zjistit. Doktor zakýval hlavou. „Doktor Chipp nikdy nezjistil odkud přichází.“ Zopakoval. „A vy to takto taky nezjistíte.“ Řekl a zarputile hleděl do vláken koberce. Vidí v nich něco? Uvažovala Mila. „A vy to víte?“ Zkusila. Doktor Levington se na ni podíval pohledem, který jasně vyjadřoval, že doufá, že si z něj Mila dělá legraci. Mila si fakt nebyla jistá co by měla říct, ale doktor Levington to vyřešil za ní tím, že natáhl ruku a bzučákem zavolal sestru. „Na shledanou.“ Popřál jí a pak vešla zdravotnice a pokynula Mile aby vyšla ven z místnosti. „Na shledanou.“ Vychrlila Mila spěšně, než se za ní dveře zavřely.
Zdravotnice ji chodbou zavedla až k čekajícímu doktoru Chippovi. Ten se na ni podíval se zvednutým obočím, zrakem plným očekávání. „Řekl vám něco?“ Zeptal se s nadějí v hlase. Mila pokrčila rameny. „Nebyl moc ochotný mluvit. Říkal něco o tom, že nevíte odkud přicházíte.“ Doktor Chipp vypadal, že ho to urazilo. V Mile se rozlil pocit, že něco pokazila. Možná to bude konec. Možná se teď rozhodl, že pro tu práci nejsem ta správná osoba. Říkala si. Chtěla říct něco, co by změnilo jeho názor, ale doktor Chipp promluvil jako první. „Sepište mi prosím ten rozhovor slovo od slova a pošlete mi ho.“ Řekl jí a vyrazil směrem k východu z budovy. Mila ho následovala. „A pro dnešek od vás jinak nic nepotřebuji.“ Dodal doktor.
Řekl pro dnešek. Přesvědčovala Mila samu sebe. To naznačuje že v příštích dnech budou pokračovat. Opravdu si připadala, že dneska selhala. Doktor Chipp do ní vložil naději a důvěru a ona předvedla mizerný výkon, není to tak? A přesně tak to je vždycky. V její hrudi se usídlil pocit viny a pocit, že všechno dělá špatně. Ni nemá pevně v rukách, všechny jen proklouzává mezi jejími prsty. Dokonalé příležitosti, které jen dostává ze všech stran a pak nezvládne základní požadavky. Vzpomínky na podobné události se jí honily hlavou. Když v páté třídě zkazila skladbu na předehrávkách klavíru a učitelka jí řekla
Takhle jsme to přece netrénovali Milo, co se tam stalo?
Když jí její kamarádka ze střední půjčila svůj skicák a Mile se rozlilo v batohu pití a všechny výkresy jí zničila malinovou limonádou.
To je v pohodě.
Ale nebylo to v pohodě. Týden pak spolu nemluvily, pak jí Mila vyčetla, že přece tvrdila, že je to v pohodě, pohádaly se, a tím jejich přátelství skončilo.
Když ji vedení univerzity vybralo, aby přednesla závěrečný projev na promocích a jí se na poslední chvíli udělalo v horké místnosti a těžkém taláru, který měla na sobě, mdlo.
Jste v pořádku, chcete se ještě napít? Jedla jste ráno?
Její projev pak přečetla jiná spolužačka. Mila by ho nečetla. Znala ho slovo od slova, znala ho dodnes. Nechala tehdy svoji mámu, aby jí ho přečetla nahlas a Mila si ho zapamatovala. Odříkala by ho přesně tím tónem, kterým ho máma četla. Možná by měla zavolat mámě.
Stud, vina a neschopnost, přelévající se v hrudi jako rozbouřené moře. Stud, vina a neschopnost. Stud, vina a neschopnost. Stud vina a neschopnost…
Simon Chipp obrazně řečeno tápal ve tmě. Zdálo se mu, že mu něco unikalo před nosem, nějaká informace, kterou potřeboval, aby si mohl věci spojit. Možná se na to dívá ze špatného úhlu, ale kde byl ten správný? Všechno byly jen odhady, zkoušení tohohle a zase tamtoho. Chipp měl docela dobrou fantazii na vymýšlení jiných postupů, na koukání se na to z jiných úhlů, na braní věcí okolo, aby se nakonec dostali ke zdánlivě nedosažitelnému výsledku. Měl spoustu nápadů, nenechával se zastavit neúspěchem. Nic jme nezjistili? Tak zkusíme jiné testy, vždyť o co jde. Tenhle případ ho znervózňoval. Tak nějak všechny možnosti, které k němu přišly mu daly informace zmatenější a zmatenější. O co mu jde? Co ten puding chce? Jak pomoct doktoru Levingtonovi? Jak přerušit spojení? To byly jen základní otázky. Každá z nich se rozbalovala na desítky dalších. Kde vzniká myšlenka? Jak ji co nejlépe změřit? Proč komunikace pokračuje i přes stěny, mohlo by ji něco přerušit, poznají pak poznamenaní, že s nimi užnekomunikujejakýpřistrojbymohljakýmateriál… Doktor Chipp potřeboval řešení.
Doktor Levington mu v tom sotva pomáhal. Opakoval často fráze, které nedávaly smysl, odpovídal způsobem, jaký vlastně žádnou odpověď nedal, občas v rozhovoru prohlásil větu, která nesouvisela. Chipp se snažil porovnávat různé rozhovory, najít nějaký vzorec, nějaký význam, ale připadal si jako konspirační teoretik hledající ilumináty. A Doktor Levington byl neochotný, hodně neochotný. Už se nechtěl podílet na výzkumu, řekl Chippovi, že už mají jiné cíle. Zjevně mu bylo nepříjemné, když ho Chipp nahrával. Přitom Chippovi nejvíce záleželo na tom, co nejdříve Levingtonovi pomoct; veškeré další informace o SCP-53-CS mohly počkat, bezpečí kolegů bylo rozhodně přednější.
Když se Chipp dozvěděl o stážistce s absolutní pamětí, vyžádal si, aby ji směl zahrnout do výzkumu. Doufal, že bude Levington ochotnější říct něco kloudného, když nebude nahráván žádnými přístroji. Mohlo to být řešení, řešení problému! Doktor Chipp byl zprvu zahrnut euforickou nadějí, jako pokaždé, když přišel na nový způsob, který by je mohl posunout ve výzkumu. Představoval si, že to doopravdy konečně vyřeší, představoval si, že jeho odhad bude správný. Zatím to tak nebylo. Levington zjevně nebyl dvakrát zapálený ani do komunikace s Milou. Byla tam sotva pár minut, než ji nechal odvést pryč. Doktor Chipp byl příliš vzdělaný a zkušený na to, aby to vzdal po prvním neúspěchu. Ale stejně… Všechno tohle zkoušení a selhávání bylo demotivující.
Mila seděla na židli ve svém pokoji. Prohlížela sociální sítě na svém mobilu. Neměla doopravdy zájem o žádný z příspěvků, které viděla. Nebyla ani pořádně přítomná v okamžiku. Měla by se zvednout a jít pracovat. Až dopije kafe. Ale fakt by měla! Upila ze svého šálku, aby přiblížila ten moment, kdy bude kafe dopité a ona půjde pracovat, protože by fakt měla, přeci jen, tento týden vůbec nestíhala. A znovu zvedla mobil. Nezaujatě hleděla do obrazovky, sotva vnímala, na co se dívá. Uběhlo pár dalších minut a její kafe chladlo. Skutečně by se měla dát do práce. Gravitace na ni působila silněji než normálně. Upila ze své kávy. Ještě otevřela jinou sociální síť aby zjistila, co tam je. Nezajímalo ji to ani trochu. Tak moc by teď měla dělat něco produktivního, tohle byla neskutečná ztráta času. Zvedla hrnek k obličeji a zjistila, že svoje kafe už dopila. Už? Ani si neuvědomila. Co kdyby si dala malého šlofíka? Nepomohlo by jí to v efektivitě práce? Ale neměla na to čas. Navíc by se pravděpodobně probudila s ještě větší touhou dál spát. Neměla na to čas a čas plynul a ona jím plýtvala u tohohle? Zvedne se a přesune se k počítači, udělá to teď-
A pak si vzpomněla že chtěla zavolat té mámě. Měla by to raději rovnou udělat ať na to zase nezapomene. Zatřepala nohou, aby v sobě probudila trochu motivace. Otevřela na telefonu kontakty a vytočila číslo její mámy. Kdy společně vlastně naposledy mluvily?
Tak jo, tak dávej na sebe pozor, mám tě moc ráda, pa.
To byla poslední věc, kterou jí máma řekla, když spolu telefonovaly naposled.
„Ahoj beruško, jak se máš?“ Ozval se hlas z mobilu, jeho barva pozměněná elektronickým zařízením a Mila ho ihned srovnala v hlavě se skutečným máminým hlasem a přepadl ji stesk a přání slyšet jeho reálnou podobu.
„Mami, ahoj.“ Odpověděla s úsměvem, který maminka nemohla vidět. Představovala si, že se na druhém konci telefonátu také usmívala, snad už od chvíle, kdy spatřila Milino jméno na obrazovce. Mila polkla žal, který se jí hromadil v krku. „Mám se skvěle, ale jsem hrozně utahaná.“ Řekla. „Co ty?“
„U mě je to pořád stejné, pořád dokola, práce, potom starost o zahradu. Nádherně mi vykvetly gerbery, letos mám růžové, žluté, a ještě navíc oranžové! Já myslím, jestli ony nevznikly třeba tím, že se nějak smíchala ta růžová a žlutá víš? Jestli jak na nich lítají včely, tak třeba smíchají ten pyl do kupy a vyrostou takhle smíchané, co myslíš?“
Mila nevěděla nic o gerberách. Nikdy nic nepěstovala, a všechny její pokojovky doma přežívaly jenom proto, že je zalívala máma, ale přesto byla vděčná, že o nich mluví. Bylo to jako poslední vlákna spojení se světem tam venku, se skutečným světem. Potřebovala, aby jí máma říkala tyhle věci, byly osvěžujícím nápojem pro její duši dehydratovanou laboratoří a excelem. Mila vždycky přemýšlela, jak máma vždycky přesně věděla, co Mila potřebovala slyšet.
„Tak to fakt nevím, možná.“ Řekla Mila. Věděla, že ať už řekne cokoli, tak máma bude spokojená.
„A co, máš hodně práce?“
„Nad hlavu.“ Přiznala Mila, zívla a protřela si oči hřbetem ruky. Její mozek líně plul v dusivém dehtu únavy. „Ale začala jsem teď pracovat s jedním doktorem, který dělá přímo terénní výzkum!“ bohužel mámě nemohla nic víc říct, byla vázána snad celým stohem smluv o mlčenlivosti a dalších přísných pravidlech Nadace. Máma to věděla a na nic se moc nevyptávala. „Tak to je super, bedrunko. Hlavně si najdi chvilku i sama na sebe. Zníš jako bys mi usínala na drátě.“ řekla máma a lehce se zasmála.
To vážně zním tak unaveně, že to pozná i přes mobil?
„No, snažím se.“ Řekla i když tomu sama nevěřila.
„A to je nejvíc, co po tobě může kdokoli chtít.“ Připomněla jí máma láskyplně.
Milin smutek se zase začínal shromažďovat v jejím krku a sbírat se v koutcích jejích očí. Smutně se usmála. Chvilku seděla a mlčela a máma s ní. Jenom hodiny tikaly nad hlavou.
„A jak se má Dani?“ Zeptala se Mila, když se jí stažené hrdlo dostatečně uvolnilo. Dani byla její mladší sestra. „Teď jsou na horách v Kazachstánu s nějakými kamarády, moc se jí nedovolám, protože do ciziny je to drahé, ale posílala dopis a říkala že pošle i tobě, nepřišel ti?“ „Ještě ne.“ „No, tak snad přijde.“ „Určitě musí projít bezpečnostní kontrolou.“ Řekla Mila. Máma souhlasně zamručela.
„Mami, budu muset končit, musím udělat dneska ještě tolik práce, že mi z toho jde hlava kolem.“
„Dobře zlato, dávej na sebe pozor,“ dávej na sebe pozor, to říkala i minule. „Udělej pro sebe něco pěkného, ahoj.“
Mila se s ní rozloučila a pomalu ukončila hovor. Máma nikdy nezavěšovala první.
Někdy v průběhu práce Milu rozbolela hlava. Bolest pomalu tepala v jejích spáncích jako by přicházela spolu s krví žilami, ale na rozdíl od krve neodcházela nikam zpátky. Někdy v průběhu se také setmělo. Klávesnice se zapustila do stínu, který světlo obrazovky nedokázalo odsunout. Cesta od židle k vypínači světla byla drobná pauza od práce, jediná pauza, jakou si Mila mohla dovolit. Když došla zpátky k počítači, chvíli zůstala stát u své židle, s rukou položenou na opěrce. Nechtěla si znovu sedat, jenom chvíli pomalu mrkala na obrazovku, vytvářela divadelní scénu, ve které snad někdo jiný seděl na jejím místě a cosi tvořil na počítači, ona mu jen přišla kouknout přes rameno. V této hře bez publika nerozuměla těm značkám na obrazovce, tak nad nimi mohla jen zakroutit hlavou a jít pryč. Nakonec nahlas povzdechla a sesunula se zpátky na svou židli, která bez ní zela prázdnotou. Přinutila svou ruku vzít myš a přinutila své oči číst. A přinutila svůj mozek porovnávat data. Ale nebyla u toho úplně. Dělala to nějaká část její mysli, odevzdaným, bezmocným způsobem, zbytek jejího vědomí zkrátka jen zíral do obrazovky a byl.
Bylo už dávno po půlnoci, když to Mila dokončila. Venkovní svět byl tichý a temný, Milin svět nepřestával bzučet a tepat a svítit modrým světlem z monitoru, a pak malým modrým světýlkem na tlačítku které vypínalo počítač a pak zhaslo i to. A zůstávalo jen tepání, protože to jediné nevycházelo z počítače ale z Miliny vlastní hlavy a způsobovalo Mile nepříjemný pocit, že chce utéct od vlastní kůži a vlastních žil. Ale i přes to, a přes bolest, a ztuhlost krku, a tíhu řas, práce, kterou Mila potřebovala stihnout byla dokončená. Kdyby nebyla celá existence jejího těla zaseknutá v prázdním zírání na potemnělou obrazovku a neochotě se jakkoliv pohnout, tak by Mila jásala.
Za tohle si zasloužíš hranolky.
Skvělý nápad, popravdě. Její břicho stejně začínalo kroutit hladový tanec. Ale chtěla Mila raději hranolky nebo spát? Jídlo nebo postel? Fakt chtěla ty hranolky, ale nechtělo se jí vstát a udělat je a vůbec ani být vzhůru a při smyslech. Mila seděla a neuměla se rozhodnout a čas ubíhal, a sezení bylo tak pohodlné a přišlo jí, že neurony jejího mozku jsou neskutečně zpomalené a že trvá věčnost, než udělají svou práci. Nakonec se zvedla. Stejně tady plýtvá čas, kdy mohla spát rozhodováním, tak ho může plýtvat hranolkama.
Únava ji popustila jen dostatečně na to, aby se šouravým, skleslým krokem přesunula do kuchyně a hodila hrst mražených hranolek na pánvičku s horkým olejem, pak si ji zase přitáhla do svazujícího objetí a Mila stála opřená o kuchyňskou linku a nepřítomně hleděla na prskající kapky oleje, napodobující objetí chladných provazů únavy svými vlastními pažemi omotanými kolem svého pasu. V hlavě se jí rojily věci, které o moment později zapomínala a věci, která tak nedávaly smysl až ho přece dávaly a ten smysl unikal a unikal….
A co na tom, že jedna strana těch hranolků byla lehce připálená ne? Byly křupavé a slané a utišily Milin hlad a na chvíli jí dovolily soustředit se taky na něco konkrétního a tím vyhnaly smysluplné nesmysly Říše divů z její hlavy, a hlavně to byly její hranolky vítězství a Mila si je plně zasloužila, protože vyhrála nad zlým excelovým dokumentem, který celý dokončila a zítra už to jenom pošle na Nadační úložiště a bude moct si trochu kvalitněji odpočinout, a hlavně věnovat se víc tomu SCP se kterým pracuje. Při tomto pomyšlení se jí vnitřní orgány nadšeně zhouply. Fakt, fakt se to děje, doopravdy pracuje se skutečným SCP, dostává se k opravdové terénní práci s anomáliemi!
A pak na ni dolehla samota, v tichém bytečku, který patřil nadaci, při uvědomění, jak moc by tady chtěla svou sestru nebo mámu, nebo aspoň někoho z kamarádů, aby se s nimi podělila o to, že stihla svou práci a o to, že byla přizvána k práci s anomáliemi, aby je mohla obejmout a smát se s nimi a všechny tyhle krásné věci byly za hustou mlhou únavy, ve které číhaly bytosti, za tisíci zavřených dveří bez klik a za zdmi Nadace, které Mila ani sama moc nevěděla kde se vlastně nachází. Samota jí naplnila plíce jako tma naplnila místnosti, a vytlačila všechen vzduch najednou do hrdla a ten se bolavě snažil prodrat ven a rozbolela celou hrudní dutinu zevnitř jako leptavá kyselina používající mimikry, aby se v přestrojení za tmu dostala hlouběji a blíž.
Mluvil jsem na ni.
A odpověděla…?
Přišlo další ráno a únava stále ještě neodešla. Mila se probudila v peřinách slepených jak jantar a se stejně tak slepenýma očima. Přikrývka zkroucená do nepochopitelných tvarů a rozměrů ji držela silněji než mříže klece. Mila se musela celá přetočit, aby z ní vymotala vlastní ruku, posetou zarudlými otlaky od záhybů povlečení. Lepivá pryskyřice únavy z očí nešla vytáhnout ani protřením, a držela se pevně očních víček i po tom, co si Mila v koupelně opláchla obličej chladivou vodou.
Mila si čistila zuby a koukala do zrcadla na tvář kterou nosila. Její pleť se ošklivě leskla na spáncích, její oči vypadaly prázdné a pod nimi, jako vyhloubené dlátem byly obrovské kruhy, fialovějící pod vnitřními koutky očí.
Ani nevypadám jako já.
A jak bys měla vypadat Milo?
Po tak náročné práci a nedostatku spánku… Těžko říct kdo vůbec je já.
Kdo je já?
Mila nahlas vzdychla, neboť nedokázala odpovědět jinak než Nevím. Někdy někde četla, že jsme směsicí šesti lidí, se kterými se vídáme nejvíc. Jak moc to bylo ověřené to nevěděla, ale pokud to tak bylo, tak Mila vlastně nebyla nikdo. Sotva se dalo říct, že by nějaké osobnostní znaky přejímala od doktorů, co pracovali v Nadaci. Dostávala od nich vzdělání. Možná se z člověka stávala spíše učebnicí.
Hlavou jí proběhlo pár naučených faktů. Dříve ji poznání dělávalo šťastnou, kde ten pocit je?
Mila zírala do očí té dívce v zrcadle a hlavou jí probíhalo televizní zrnění.
Ráno ještě Mila zpracovala rozhovor, který vedla s doktorem Levingtonem, zapsala ho tak jak se odehrál a odeslala dokument doktoru Chippovi.
Doktor Chipp neví
Doktor Chipp neví
Tak jí to Levington řekl. Milin mozek si tu vzpomínku přehrával zpěvavým hlasem. Chipp bylo zvláštní jméno.
Doktor Chipp neví.
Doktor Chipp nikdy nezjistil odkud přichází.
Ta slova měla význam, měla by ho mít.
A vy to taky nezjistíte.
To bylo trošku jinak. „A vy to takto taky nezjistíte.“ Bylo, jak to Levington řekl, Mila to slyšela ve vzpomínkách a správně to zapsala do dokumentu.
Místo odkud sem přišla snad znala ne? Co by měla zjišťovat. Věděla adresu svého bydliště a věděla kam chodila na školu. A přesto postupně začala pochybovat i o tomto.
Je to skutečně odkud původně přicházím?
Třeba to byla nějaká metafora.
Odkud přichází moje mysl?
Ještě téhož odpoledne ji doktor Chipp odchytl v laboratoři, když uklízela po titracích.
„Milo, děkuji za ten rozhovor, jsem rád že už to máte, čím rychleji to zpracováváte tím dříve můžeme postupovat dál.“ Řekl jí. „Už jste ho četl?“ „Ano, téměř hned jak jste mi ho poslala.“ Přikývl doktor Chipp a vytáhl elektronické zařízení. „Tady jsem ho uložil do našich složek, v této složce najdete všechny ostatní rozhovory…“ Mila se zadívala na obrazovku. „…můžete si je zobrazit a pročíst…“ doktor Chipp kontroloval že ho Mila poslouchá tím, že občas zvedl oči a podíval se jí do tváře. Mila vždycky poslušně zvedla oči od obrazovky taky aby mu dala najevo že ho vnímá. Jen kdyby věděl že přesně tímhle jí akorát bral mentální kapacitu vnímat jeho slova.
Mohla bych mu olíznout ucho.
Eh, intruzivní myšlenka. Mila si ani nechtěla představovat co by se stalo, kdyby to doopravdy udělala.
„…když je srovnáváme mezi sebou tak nejprve zjišťujeme opakující se témata, potom odlišná témata od minulých rozhovorů a pak témata která by spolu mohly teoreticky souviset a snažíme se najít nějaký vzorec…“
Doktor Chipp Mile ukázal na tabletu ještě nějaké dokumenty plné poznámek, otazníčků a šipeček, zjevně od několika lidí a ukázal jí, jak tam může přidat svoje vlastní.
„Budu rád za každou vaši myšlenku. Určitě je můžeme kdykoliv probrat i osobně, nejlépe i s mými kolegy.“
Když Mila přišla do svého malého bytečku, ve schránce u jejích dveří čekal dopis. Původně bílá obálka se téměř ztrácela pod směsicí razítek, nálepek a známek, které ověřovaly původ dopisu a jeho bezpečnost pro průchod do prostorů Nadace. Také adresa byla přelepená. Původní rukopis, označující poštovní centrálu Nadace byl přelepen štítky psanými na počítači, s místem určení podle toho, kam dopis cestoval, aby se nakonec dostal až k Mile, ale přesto, těch pár kliček, které prosvítaly bylo určitě psáno rukou od Dani. Kdoví jakou část světa vůbec projel. Možná větší než Dani samotná. Určitě větší, než kdy uvidí Mila.
Dopis byl otevřený a znovu zalepený. Nutná bezpečnostní kontrola. Přesto to v Mile vyvolalo nepříjemný pocit zásahu do soukromí. Těžko říct, kolik lidí četlo slova její sestry předtím, než se to dostalo sem. Kolik lidí, pro které to neznamenalo vůbec nic, v tuto chvíli vědělo o jejích cestách a o jejích dnech víc než Mila.
Milu to podráždilo. Držela obálku jemně a s láskou, ale ten kousek pásky, který posměšným způsobem udržoval obálku v opětovně uzavřeném stavu si přála hrubě a bezohledně strhnout a rozcupovat na kousíčky a ublížit mu přitom co nejvíce. Nebyla tam ani žádná decentní snaha zalepit to tak aby to nešlo poznat. Jenom kousek pásky, oznamující do celého světa, že Mila nebude první ani jediná kdo to kdy četl.
Práce v Nadaci byla pro Milu všechno, ale taky si brala všechno. Milin čas, Milin spánek, Milino soukromí, Milin osobní život a Milinu mysl. A byla by lež tvrdit, že by si Mila nepřála, aby to bylo trošku jednodušší. Přes všechen vděk a nadšení, které Mila cítila, se zvolna přelévala lítost nad vším tím, co u toho ztrácela a její hladina je postupně zaplavovala a tvořila vlnky s těmi nejostřejšími okraji napuštěnými štiplavým jedem.
Samozřejmě, že tohle chtěla.
Samozřejmě, že k tomu se přece upsala.
Samozřejmě, že byla šťastná za příležitost, kterou tu měla.
Ale samozřejmost se stává zvykem, a ke zvyku člověk jednoduše otupí. A pak přestane ho vnímat. A jistě že tam stále je. Jen bez projevu, mlčící.
Ani se nedostala k tomu si ten dopis přečíst. Potřebovala se podívat na ty rozhovory, ke kterým jí dal přístup doktor Chipp. Měla to být jen chvilka, ale pak nějak ztratila pojem o čase. Až když se jí klávesnice znovu utopila v nepromžouratelné tmě tak si uvědomila, jak pozdě zase je. A potřebovala spát. Těšila se na ten spánek celý den. V průběhu práce v laboratoři nemyslela na nic jiného, polapená v nedýchatelné únavě, teď už zase místo spánku pracovala. Kdyby přišlo tisíc dalších pracovníků Nadace a četlo si ten dopis dřív než ona, tak by to ani nevěděla. Kdyby si ho přečetl každý člen ochranky, každý doktor, každý agent a každá uklízečka, kdyby si ho po písmenkách rozebrali a na Milu už nezbylo nic…
Mila systematicky uložila dokument s vlastními poznámkami a odešla od počítače. To jediné, čemu dovolila ještě chvíli ji zdržovat od sladkého snění byla horká sprcha. Ani na večeři už nezbyla energie, natož na střípek reálného světa v původně bílé obálce.
Druhý pokus. Mila se rozhodla, že tentokrát to nepokazí. „Nemůžete to pokazit.“ Řekl jí doktor Chipp. „Vážně, cokoliv, co vám řekne, je užitečné, i když to tak nevypadá.“ Mila mu moc nevěřila. On taky nevypadal úplně přesvědčeně svými vlastními slovy.
Stejně jako minule nechal Milu jít do pokoje samotnou. Doktor Levington seděl u svého stolku a pil čaj. „Dobrý den, Milo.“ Pozdravil ji už když za sebou zavírala dveře. „Dobrý den, pane doktore.“ Odpověděla mu Mila a otočila se na něj. Očekávala, že bude odtažitý a nepřátelský jako minule, ale bylo to naopak. Doktor se na ni přívětivě usmíval. „Posaďte se.“ Nabídl ji a pokynul k židli naproti němu.
Mila se posadila. Trochu si přála mít s sebou nějaké papíry nebo desky, něco, co by ji umožňovalo vypadat profesionálně a mít zaměstnané ruce. Místo toho si je položila dlaněmi dolů na desku stolu a opřela se o lokty. „Jak se vám daří?“ zeptala se Mila. Měla strategii nejprve se ho zeptat na pár přátelských otázek, než přejde k pracovním záležitostem. Doktor stiskl rty k sobě v neveselém úsměvu a rukou pokynul kolem sebe na nevinně vypadající místnost, ze které nebylo úniku.
„Jistě.“ Řekla Mila a sklopila oči. „Kdyžtak jim to neříkejte a snad na to nepřijdou.“ Řekl jí doktor a zašklebil se. „Dobře.“ Souhlasila Mila, i když si úplně nebyla jistá s čím vlastně. Určitě nepotřebovala říkat personálu Nadace, že se doktor Levington necítí úplně nejveseleji ve svém nemocničním pokoji, jen by předpokládala, že to třeba každého napadne, ale možná ne. Vlastně to bylo docela děsivé. Co tady vůbec pracuje za lidi, že Levingtonovi záleží na tom, aby ani nepřišli na to, že je ve svém pokoji nešťastný? Měla by si dávat pozor?
„Hodláte to vyřešit viďte? To s Vanilkovým Pudingem.“ Řekl Levington. Mile začalo srdce bít silněji když doktor zmínil SCP. Minule o něm mluvit nechtěl. A v rozhovorech natáčených doktorem Chippem ho také nezmiňoval a odpovědím se vyhýbal. Všimla si také, že ho nazývá uctivým názvem. „Udělám, co budu moct.“ Slíbila.
„Není jen objekt. Jestli jste o něm tak uvažovala, tak doufám, že už ne. Je to živá bytost. Myslící, cítící. Tím je potřeba zabývat se dříve než tím napsat o něm učebnici.“
„Doktoru Chippovi rozhodně záleží na tom, aby se Puding cítil dobře. Aby neprobíhal výzkum bez jeho souhlasu. Proto spolu mluvíme.“ Řekla mu Mila. „Chce s ním komunikovat, aby dostal souhlas s výzkumem jeho tkáně.“
Doktor Levington si posměšně odfrkl. „Doktor Chipp s ním nechce komunikovat. Dělá všechno pro to, aby s ním nekomunikoval. Nechce, aby s ním kdokoliv komunikoval. Komunikace s ním je vysloveně zakázána přímo v protokolech.“
Mila nevěděla co na to říct. Ano, komunikace s Pudingem byla zakázaná, právě proto, aby se s nikým dalším nestalo to, co s Levingtonem.
A je to až tak špatné, co se s ním stalo?
Vlastně, působí docela normálně.
V Mile se rozběhla zvláštní myšlenka toho, že tady něco nehraje. Je s Levingtonem skutečně něco v nepořádku, nebo se ho jen snažil někdo odstranit? Najednou měla Mila v krku hořký pocit z toho, že se má vrátit za doktorem Chippem. Její vnitřní orgány se úzkostně stáhly. Pak by poznámka doktora Levingtona o tom, ať neříká personálu, že se cítí v pokoji špatně, dávala smysl, že? Možná proto s ním Levington nechce mluvit?
„Vaše pomoc v tomhle ohledu je rozhodně ceněná.“ Řekla Mila nakonec. Levington se na ni nevesele usmál, s výrazem, který jasně říkal, že sama musí tušit, že je to lež.
„Myslím to vážně.“ Řekla s trochu větší jistotou. „Jestli to tak není pro doktora Chippa, tak je to tak rozhodně pro mě. A já se teď podílím na výzkumu taky.“ Těžko říct, kde nabrala tolik sebevědomí, aby to prohlásila takhle přímo.
„Teď už ano.“ Řekl Doktor Levington s důrazem na první slovo. Milu bodla v hrudi nepříjemně měkce bolestivá lítost. Jak se asi k doktoru Levingtonovi chovali, dokud nepřišla? Bylo to hodně zlé? Na tom teď už nezáleželo. Teď už tady je ona a ona zařídí, aby měl lepší podmínky. Nějak. Těžko říct co by pro to mohla udělat, když byla jen stážistka, ale její odhodlání ji dostalo sem, tak ji může dostat dál.
„Pokusím se udělat věci lepší.“ Slíbila. Doktor Levington se na ni zmateně zamračil. „Lepší i pro mě?“ zeptal se a zamračil se ještě víc. Zmateně se dotkl dlaněmi svých spánků. „Zejména pro vás.“ Zdůraznila Mila. Zavrtěl hlavou. „Dám vám teď klid.“ Dodala a zvedla se k odchodu. Měla by se co nejdříve vrátit k těm zdokumentovaným rozhovorům. Třeba si v nich něčeho nevšimla. Třeba najednou začnou dávat smysl, když se na ně teď bude dívat jinak.
Když řekla doktoru Chippovi, že byl doktor Levington ochotnější mluvit než minule, tak se v jeho očích rozsvítily nadějná světýlka. Znovu ji požádal ať ten rozhovor zdokumentuje co nejdříve a pošle mu ho. Mila mu slíbila, že se pokusí ale neměla úplně chuť ho zasvěcovat. Aspoň ne hned. Nejprve se na to chce sama podívat. Ověřit si svou teorii. Neměla ani ponětí co bude dělat, pokud se ukáže, že doktor Chipp to doopravdy na doktora Levingtona nějak narafičil.
A co když to pak nebude tady bezpečné ani pro mě?
Mila se zastavila na své cestě k jejímu bytu. Rozhlédla se okolo. Z tohohle místa nemohla jen tak uniknout. Nemohla jen tak odejít. Všude byly bezpečnostní opatření, aby se nikdo nedostal dovnitř a aby se nějaká anomálie nedostala ven. Nejdokonalejší bezpečnostní opatření, jaká by si mohl kdokoli přát. A ona jimi byla chráněna taky. Držena taky. Mila si podrbala kůži na předloktích a na pažích. Přebíhali po ní mravenci. Na čele se ji začal sbíhat pot. Vnitřnosti se jí kroutili jako červi. Nádech výdech, musí se soustředit na dýchání.
Mila se přinutila k chůzi.
Musím se tvářit normálně.
Mile padl pohled na dopis na jejím stole. Úplně na něj zapomněla! Včera se ponořila do analyzování všech rozhovorů s doktorem Levingtonem, které byly zaznamenány. Respektive všech, ke kterým dostala přístup. Doktor Chipp tvrdil, že to byly všechny, ale Mila nevylučovala možnost, že je to lež. Snažila se najít v nich něco, co by naznačovalo, že se děje něco špatného, byla si téměř jistá, že to najde, že si konečně všechno spojí, že všechno bude dávat smysl. Spoléhala na to… ale nic. Věci, které doktor Levington v průběhu řekl v sobě neměly ani špetku koherence. Rozhodně nenašla žádnou souvislost s tím, co od něj slyšela včera.
Čím dál víc si pohrávala s myšlenkou, že jí doktor Chipp něco neřekl. Bylo to něco, co by měla vědět. Něco, co by si měla uvědomit…
Snad dneska po práci se dostane k přečtení toho dopisu. Hlavně si najdi chvilku i sama na sebe. Řekla jí máma do telefonu. Zatím se její radou moc neřídila. Myslela si, že až dokončí všechny ty tabulky, které měla tu smůlu zpracovávat tak to bude jednoduší, ale vůbec. Jen ji pohltily další nekonečné úkoly. Ale dneska, dneska to vyjde. První ale musela do zadržovacích cel. Šli s doktorem Chippem zase za Pudingem. Mila se soustředila na dýchání. Neměla z toho dobrý pocit. Bublal v ní neklid, ruce se jí třepaly. Při každém nádechu a výdechu se její plíce bolestivě stahovaly. Cítila se jako kdyby šla vstříc nějakému neodvratitelnému osudu. Do hlavy se jí vkrádala paranoia a ptala se, jestli už tam je zadržovací cela i pro ni.
Mila se snažila zůstat u racionálních myšlenek. Ovšemže ne. Nebyla přece anomálie. Byla stážistka. Nic nenormálního se nestane. Uvidí znovu Puding, to je skvělé ne? Bude vypomáhat, to dělá celou dobu tady. Dýchá, chodí. Nemá v plánu omdlít, ani zvracet. Dýchá. Nehyperventiluje? Snaží se dostávat do sebe dostatek kyslíku, ale nesmí to přehnat. Jak rychle dýchají lidé? 16 – 20 dechů za minutu. V hlavě to měla uložené jako nahrávku hlasu svého učitele biologie ze střední.
Milo uklidni se.
Nebyla si jistá, jestli to řekla sama sobě nebo jestli to řekl někdo jiný v nějaké vzpomínce. Normálně na sebe v druhé osobě nemluvila, ale rozhodně se tím řídila. Ať už to byl kdokoli, měl pravdu. Byla paranoidní, měla by se uklidnit. A tvářit se normálně.
Doktor Chipp si na ní ničeho divného nevšiml a ona na něm taky ne. Nevypadal, jakože ji chce zatáhnout do zadržovací cely a zavřít ji tam k provádění nějakých šílených pokusů. Jistěže ne.
Co to mám vůbec za směšně myšlenky!
Mila s ním vstoupila do zadržovací cely Vanilkového pudingu. Stál tam na stole jako celou dobu. Mila se skoro usmívala, když ho viděla. Jeho přítomnost, nezměněnost od doby, co ho naposledy viděla ji zalévaly útěchou, že je všechno v pořádku. Jistě že je. Mila akorát začíná bláznit. Je unavená, přepracovaná. Oznámí doktoru Chippovi, že bude potřebovat víc volna. Určitě to nebude problém, rozhodně to může zdůvodnit tím, že ji přece potřebuje v co nejlepším stavu. Ano, to bude naprosto v pořádku. Až si odpočine.
Mila vzala do ruky lžíci, kterou jí doktor podal a poděkovala.
Nejprve prošli všechny přístroje. Zapsali teplotu a vlhkost, zkontrolovali ventilaci. Když tady Mila byla minule, připadalo jí, jako by miska s Pudingem na nehořlavé laboratorní desce byla tíživý stín, vznášející se nad Milou jako nějaká znervózňující zkouška. Soustředila se tehdy na své úkoly a na doktora Chippa. Dneska to bylo přesně naopak; doktor Chipp byl jako nějaká vedlejší rekvizita a přítomnost Pudingu Milu naplňovala veselým, bublavým štěstím, ze kterého se jí chtělo smát a poskakovat.
Doktor Chipp vybral pro puding novou misku. Mila si říkala, že mohl nechat výběr na ni. Určitě byla kompetentnější ve výběru misky pro Vanilkový puding. Mila se držela ať se nerozesměje nad tou myšlenkou. Doktor Chipp jí podal do ruky hezkou keramickou misku nabarvenou zelenou a hnědou glazurou. Mila přistoupila k pudingu a přidržela misku, aby doktor Chipp mohl puding přelít.
Zalila ji nadšená nervozita, která udělala zhoupnutí v jejich orgánech a…
Milo?
Zeptal se nesmělý její vlastní hlas. Ach ano, minule s ní taky zkoušel mluvit.
Nemám ti odpovídat. Pomyslela si s veselou striktností.
Ale je to tak špatné mi odpovědět?
Nemám to dělat! Trvala si Mila na svém.
Ale děláš to-
Ostrý nepříjemný zvuk tření keramiky o desku stolu prořízl vzduch jak Mila zčistajasna cukla rukou v které držela misku směrem k sobě. Miska sklouzla k okraji a přehoupla se přes něj, jak se ji Mila snažila roztřesenými prsty zachytit a nezvládla to. Keramika se roztříštila na tři kusy. Mila se vyděšeně podívala do tváře doktoru Chippovi, který ji oplácel vyděšený a zmatený pohled.
„Pane doktore, já už se nemůžu účastnit výzkumu.“ Oznámila mu a v očích se jí začaly sbíhat slzy. Vzlykavě se nadechla.
„Milo, vy jste… ne!“ odpověděl doktor Chipp a do tváře mu proniklo zoufalství.
Opatrně odložil puding na stůl a vztáhl ruce ke své kolegyni, ale nevěděl co má dělat. Chytil ji za ramena. „Milo, vy jste mu odpověděla?“
Milo odpověděla jsi? Odpověděla jsi! Kdo jsem? Milo. Jen chci vědět… Slyšíš ty myšlenky?
Co z toho jsou moje myšlenky?
Všechny zní stejně.
Kdo jsem.
Kdo jsem JÁ?
Mila, neschopná odpovědět, zakývala hlavou a zavzlykala. Po tvářích se jí kutálely slzy. Její hlava byla plná myšlenek a Mila nevěděla, které z nich jsou její. Její mysl byla otevřená. Otevřená… Na rozdíl od jejich očí. Slzy, ty byly určitě její. Ale jakákoliv myšlenka už jí nemusela patřit. Jak měla, jak měla vůbec vědět…
Jak mám vědět?
Doktor Chipp už volal poplach. A Mila neměla ponětí, kdo je ona. Když přišli další pracovníci v bílých pláštích, Mila sotva vnímala. Plakala a pláč jí stékal z mysli po tvářích dolů, někam do ztracena. Pláč bylo to jediné na co se mohla soustředit, protože když ho pustí, když přestane… tak co je vlastně ona?
Ale i pláč pak přestal. Mila roztřeseně ležela na posteli a nic moc nevnímala. Nebyla to její postel, nebo možná, teď už byla. Byla ve stejném pokoji, v jakém žil doktor Levington. Na sobě měla podobnou nemocniční noční košili, jakou nosil on. V ruce měla kanylu a postupně do ní kapala nějaká tekutina. Bylo to něco na uklidnění.
Kap
Kap
Rytmus podobný jako bití srdce. Mila si říkala, jestli zvládne své srdce s kapáním sehrát. Nepřítomně chvíli poslouchala. Stále byla unavená, ale teď, když v klidu ležela tak to nebylo zas tak zlé. Alespoň si trošku odpočine, to přece chtěla, stejně o to chtěla požádat. Ale teď na tom něco nehrálo, ale to už jí připadalo i předtím, nebo ne?
Určit co vlastně připadalo jí bylo dost těžké, teď když věděla, že některé myšlenky mohly patřit Pudingu. Těžko říct, co si vlastně o tom myslela ona. Hmm.
A dveře do pokoje se otevřely a Mila se ohlédla. Mírně se usmívala na zdravotní sestru, která nesla nějakou tašku. Bylo to takové… zajímavé. Lehce.
„Přinesla jsem vám nějaké osobní věci slečno Sullei.“ Oznámila jí přívětivým hlasem. „Tohle jste měla ve vašem bytě.“
Mila sledovala, jak sestřička položila na stolek bílou obálku s množstvím razítek a nálepek. Byla už jednou otevřená a znovuuzavřená páskou.
Milin úsměv klesl. Při pohledu na dopis od Dani se jí hrudí rozlil žal a celou ji zatopil. Teď už si ho ani nemůže přečíst. Když ho přečte tak už jeho obsah nebude jen její. A v krku se jí usadil nový řezavý pláč…
I on ho cítil. Cítil ho až příliš dobře. Byl její i jeho, ten žal. Ale on nemohl plakat. Jeho forma to neumožňovala, neměl tělo jako Mila.
Milo odpusť. Tohle jsem nechtěl. Ten řezavý pláč. Nemohl ho cítit v krku tak ho cítil všude. V každé kapce jeho hmoty. Milo jen jsem chtěl ať mi pomůžeš zjistit kdo jsem. Jak jsem se tu vzal? Děsí mě nevědět co jsem zač, potřebuju to zjistit. Prosím, chtěl jsem jen pomoct to zjistit. Nevěděl jsem že se stane tohle. Poprvé, když jsem na tebe mluvil tak to byl trik, uznávám. Věděl jsem že neodpovíš když budeš vědět že na tebe mluvím. Tak to bylo i s Levingtonem.
Poprvé když jsem na tebe mluvil…
„Za tohle si zasloužíš hranolky.“
Upřímně jsem doufal, že ti ty hranolky udělají radost. Lidi je mají rádi. A pro mě je to tak cizí koncept.
A pak znovu…
„A jak bys měla vypadat Milo?“
Bylo to tak zajímavé, to, co sis myslela! Myslel jsem, že pochopíš, přemýšlela jsi tak podobně!
Stejně jako ty, tolik jsem chtěl vědět
„Kdo je já?“
Chtěl jsem s tebou mluvit. Vím, že jsi měla strach, když jsi řekla že nechceš skončit jako doktor Levington.
„A je to až tak špatné, co se s ním stalo?“
V tu chvíli jsi poprvé zněla, jakože by to nebylo tak špatné se mnou mluvit. Dalo mi to tolik naděje! Tak jsem se odvážil tě oslovit, když jsi byla blízko.
„Milo?“
Nikdy jsem nechtěl, aby to dopadlo takhle. Neměla jsi jim to říkat Milo! Doktor Levington ti přece říkal, ať jim neříkáš že jsem na tebe mluvil, jinak dopadneš jako on!
Byl jsem tak šťastný, když jsi mi odpověděla, musel jsem mu to jít rovnou říct. Taky byl rád. Chtěl pak s tebou pracovat. Chtěli jsme oba.
Doufali jsme, že s tvojí pomocí zjistím, co vlastně jsem.
Nic jiného jsem nechtěl.
Moc mě to mrzí Milo.