Fuller & Famózní Fragment Fabriky, Akt II: Industriální špionáž
hodnocení: +1+x
blank.png

Bylo jen krátce po poledni, což si stejně nikdo neuvědomoval. Kouř z Famózního Fragmentu Fabriky byl tak hustý, že zakryl Slunce. Ačkoliv byla rozeklaná mračna kouře obludně vysoko, spousta výparů se stále udržovala dost nízko na to, aby bylo nepohodlné dýchat. Jak Fuller tak Veronika měli nákrčníky. Manny si žádný nevzal, aby nepřitahoval pozornost k faktu, že jeho ústa byla na špatné straně jeho obličeje.

“Nemůžu uvěřit, že tohle býval Rozcestníkový Nexus,” stěžovala si Veronika, zatímco sledovala rozlehlý komplex zrezivělého železa před sebou.

“Ano, Továrna je velmi efektivní v přetváření věcí, které nepotřebujeme, jako stromy a otevřené prostory, na věci, které potřebujeme, jako kancelářské kóje a telefonní seznamy,” řekla pracovnice ve stánku s lístky se zamrzlým úsměvem, který byla příliš vyděšená ztratit.

“Máte nějakou slevu pro seniory a pokud ano, i pro ty, kteří na to nevypadají a nemají to jak dokázat, protože spálili veškeré svoje doklady, když se odtrhli od společnosti?” zeptal se Fuller, jenom aby ho Manny okamžitě praštil loktem do žeber.

“Vstupné je jeden měděný šilink na osobu, bez výjimek,” odpověděla žena.

“Šilink je šedesátišestina trojské libry, ne?” zeptal se Manny a položil na pult tři měděné mince. Pracovnice je smetla za pult, kde s cinknutím přistály, čímž daly najevo, že už jich tam byla pěkná hromada.

“Děkuji. Nyní si můžete užít Famózní Fragment Fabriky,” řekla a podala jim tři lístky vytištěné na silně zažluceném kartonu. “Během svého pobytu se prosím řiďte pokyny Famózních Fragmentátorů Famózního Fragmentu Fabriky, aby byla vaše zkušenost optimálně zábavná.” Ukázala na plakát vedle ní, na kterém byl vyzobrazený humanoid se zrezivělou šťastnou maskou a koženým zaprášeným kabátem s kapucí a pláštěm. Stvoření mělo pásek s několika primitivními, podivně ortodonticky vypadajícími, kovovými nástroji a ve své tříprsté ruce s drápy drželo tyč s okřídlenými přesýpacími hodinami nahoře. “Další prosím!”

“Měď nemá hodnotu ani tři dolary za kilo,” poznamenal Herman, když se trio ubíralo směrem ke špinavé bráně. “Neúčtují si ani dva centy na osobu.”

“Na druhou stranu, jsou rozšíření přes celý Multivesmír. Možná ji prodávají někde, kde je vzácná,” napadlo Veroniku.

“A nebo vstupné není to, čím si tohle místo chce vydělávat,” řekl Manny. “Buďte ve střehu.”

Slunce bylo zcela zablokované, a tak byly jediným zdrojem světla nekryté hořící výpary plynu, unikajícího z třímetrových pouličních lamp. Přes hustý opar byly vidět jen ty největší atrakce Famózního Fragmentu. Byla zde samozřejmě horská dráha; vratká zrezivělá věc, která se pod náporem jezdících vozíků prohýbala a vrzala. Co si Veronika spletla s ruským kolem bylo ve skutečnosti obrovské šlapací kolo, u kterého byli za ruce zavěšení zákazníci, kteří donekonečna odstrkovali lopatky směrem dolů. Vypadalo to, že to je jediná atrakce s elektrickým osvětlením a podle toho jak problikávalo se zdálo, že ho poháněli oni zákazníci.

Hned vedle toho sysifovského kola byla Hora Tetanus. Ohromná hromada ostrých a zrezivělých součástek strojů, na které měli zákazníci vyšplhat.

“Dobře, tahle věc je očividně jenom hromada odpadu, která tu byla před tím, než se z toho stal zábavní park,” poznamenala Veronika. Vytáhla kameru a nenápadně pořídila několik snímků každé z těch nebezpečně zchátralých atrakcí. “To, že se Továrna snaží změnit svoji vizáž z Dickense na Disneyho je víc zneklidňující než cokoliv, co máme doma.”

“Tohle místo není zneklidňující, je to prostě jenom tristní!” poznamenal Fuller sebevědomě. “Nemůžeš jen tak mučit svoje pracovníky a podvádět zákazníky a čekat, že ti to projde; musíš to nejdřív zabalit do hezkého obalu! Kde jsou zářivě barevné stánky? Uklidňující hudba? Přeslazené cukroví, oslepující světla, uvaděč s medovým hlasem, který je lákavější než děvka během sabatu?”

“Podívej se na to, dokonce podávají ovesnou kaši,” řekl Manny a pokynul k nedalekému stánku. Na ceduli nad ním stálo ‘Sladká, výživná, ovesná kaše – Famózní Forma (jedna čajová lžička cukru na kotlík)! Shnilé zuby se za ten efemérní moment potěšení vyplatí!'

Stánek řídila vychrtlá věc bez obličeje, která na sobě měla motýlek, zástěru a papírový klobouk, a která celý kotel jednou rukou míchala.

“Není to jedna z těch věcí, které Emcee D používalo jako právníky?” zeptala se Veronika.

Eidolonické Kolektivy, jo,” přikývl Manny. “Továrna jeden používá na bezpečnost a druhý na kuchyňskou práci.”

“Kuchyňskou práci?”

“Lidem ohledně jídla věřit nemůžeš, nějaké by si vzali,” pokrčil Manny ramena.

Před nimi tancoval maskot, který vypadal jako kreslený hot dog, vybarvený černě, takže spíš připomínal tovární komín. Házel sebou tam a zpátky bez jakéhokoliv zjevného nadšení, pak se mu začaly plést nohy a nakonec zkolaboval na zem.

“Zatraceně, už zase!” zaklel Famózní Fragmentátor, přiběhl k maskotovi, rozepnul zadní zip a vytáhl těžce dehydratovaného muže pokrytého zvratky. “Tihle líní hňupové si myslí, že se můžou flákat jenom proto, že jsou mimo výrobní linku. Jestli zvládneš pracovat 16 hodin v kotelně, tak zvládneš pracovat šestnáct hodin v kostýmu maskota! Číslo 416, teď ty!”

Přiběhl další vyhladovělý muž a nasoukal se do kostýmu komína. Jen co se do něj napasoval, začal veřejně tancovat.

“Vyfotilas to?” zašeptal Manny Veronice, která souhlasně přikývla.

“Jsem překvapená, že je tady tolik lidí. Proč by vůbec někdo chodil do smogem nasáklé smrtící pasti?” zeptala se.

“Multivesmír je velký Veroniko. Někde jsou tam nedotčené, mírumilovné Arkádie světů, pro jejichž obyvatele jsou znečištění a rizika industriální práce exotický zážitek a rádi za ně zaplatí!” prohlásil Fuller. “Věř mi, jako Poutník si vždycky najdeš místo, kde bude poptávka po tom, co prodáváš, ať je to cokoliv.”

Jak mžoural do mlhy, zahlédl Fuller v dálce něco, co vypadalo jako administrativní budova. Ve vrchním patře byla v okně kanceláře vidět silueta postavy. Fuller si nemohl pomoct, ale postava mu přišla děsivě povědomá.

“Myslím, že bychom se měli rozdělit. Vy dva to tu procházejte, já zkusím najít někoho, z koho bych mohl vyždímat nějaké informace,” řekl.

“Jsi si jistý, že to je dobrý nápad?” zeptal se Manny. “Tím, že se budeme vyptávat, si nás akorát někdo všime.”

“Nelam si s tím tu svoji rozkošnou obrácenou hlavu. Pokud by se něco pokazilo, vždycky mám eso v rukávu,” odpověděl Fuller a sebevědomě vpochodoval do smogu.

“Olověné balónky! Olověné balónky zdarma! Neobsahují vzduch!” křičel Fragmentátor a házel pokrčené kusy olověné folie na Veroniku a Mannyho. “Přestaňte tam tak stát! Stání není zábava! Běžte na nějakou jízdu nebo něco, co já vím.”

“Um… co byste nám doporučil?” zeptala se Veronika.

“Oh, zatraceně. Co kdybyste se ke mně přidali na obchůzku a já vám nějaké budu ukazovat?” nabídl Fragmentátor.

“To je od vás velmi milé,” poklonila se Veronika. “Mimochodem, já jsem Vanesa a tohle je Barnabáš. A vy jste?”

“Dr. Hasselflax,” odpověděl Fragmentátor.

“Vy jste doktor?”

“Pokud počítáte tituly, které vydává Továrna. Tudy.” Odbočilo to na hlavní cestu a házelo balónky po kolemjdoucích. “Olověné balónky! Sladké jako cukr, skvělé pro vaše děti! Použijte je ve víně, kosmetice, vašem vodovodu, barvě, benzínu; zkrátka všem co budou vaše děti olizovat!”

“Jednou se stane, že se ti omylem podaří uhodnout moje reálné jméno a vypustíš nehoráznou hrůzu,” zašeptal Muž s Obráceným Obličejem Veronice. “Když už jsme u toho, proč Vanesa?”

“Dřív si mě někdo spletl a řekl mi Vanesa, takže aspoň jako Vanesa vypadám,” zašeptala Veronika nazpět.

“Dobře, tady je něco pro vás; Železný Labyrint, jediné trojrozměrné bludiště v celém, eeh, vlastně ani nevím, ale nejsou běžné!” řekl Hasselflax. Stáli před něčím, co skoro vypadalo jako něco od MC Eschera. Řada industriálních schodišť, pospojovaných v divných úhlech, po kterých, proti zákonům gravitace, pobíhali panikařící zákazníci.

“Prosím, pusťte nás ven! Už jsme tu hodiny, nemůžeme najít východ!” prosil jeden ze zákazníků uvnitř.

“Nemůžu vás pustit ven, je to bludiště ty idiote!” odsekl Hasselflax, a třískl do schodiště jedním z nástrojů na svém pásku. “Nebyla by to zábava, kdybyste to nevyřešili sami, tak si nějakou užijte! Zábava, zábava, zábava!

“Dobře, vypadá to, že sem vás pustit nemůžu, jinak by se ti podvodníci mohli dostat ven. Mohli byste místo toho zkusit vyšplhat po Kariérním Žebříčku. To je podobné.”

Atrakce, na kterou ukázal, byla jenom řada žebříků, kde na každé příčli byla nastražená past. Některé byly rozžhavené do ruda, některé byly zmražené. Některé byly obmotány zrezivělými ostrými dráty, zatímco jinými proudila elektřina. Několik příčlí vypadalo normálně a právě těm věřili lezci nejmíň.

“Má to skleněný strop,” poznamenala Veronika.

“Správně. I kdyby se vám podařilo ho prorazit, probodá vás nespočet střepů. Je to vysoce realistické,” odpověděl Hasseflax. “Pokud je to na vás moc, máme ještě třeba Kominický Seskok. Vezmeme vás na vrchol jednoho z těch velkých komínů a necháme vás dovnitř něj provést bungee jumping. Zpátky nahoru vás ale vytáhneme jenom až to tam dole zapálíte. Nebo odtamtud můžete skočit do našich Sebevražedných Sítí, což jsou sítě, kterými v Továrně chytáme sebevrahy. Je to poměrně běžná praktika.”

“Dobře, teď už jste akorát vzorově zlí,” poznamenal Manny. “Máte něco, co nás udrží nohama na zemi?”

“Na Jezeře Odpadu jsou loďky,” řekl Hasselflax a ukázal na rezavě červené jezero s obdivuhodným množstvím odpadu v něm plovoucím. Na jezeře plavalo několik ocelových lodí, ale všichni jejich pasažéři se zdáli kvůli výparům v bezvědomí. “Pak samozřejmě pracující lidé jsou podívaná sama o sobě, víte, o čem mluvím?”

Než mohla Veronika nebo Manny odpovědět, Hasselflaxova vysílačka se probrala k životu.

“Zpráva všem Famózním Fragmentátorům Famózního Fragmentu Fabriky: Sekce Farma Fabriky se až do odvolání zavírá. Několik hostů, kteří zjevně podmínky, ve kterých dobytek žil, pokládali za nelidské, se pokusilo zvířata osvobodit. Ztráta potenciálních zákazníků je sice politováníhodná, nicméně naši účetní spočítali, že to pro nás bude ve skutečnosti výhodné, jelikož prasata nebude tento týden nutné krmit. To je vše.”

“Zajímalo by mě, jak dobře naši účetní spočítali výdaje za tyhle věci oproti normálním sluchátkům.” Zamumlal Hasselflax a zakroutil hlavou. “Podívejte, budu k vám upřímný. Nejbezpečnější atrakce tady je Výrobní Linka. Jen si sednete na pás a kocháte se.”

“Děkujeme,” uklonila se znovu Veronika, chytla Mannyho za ruku a odváděla ho ke zmíněné atrakci. “Manny, vidíš dovnitř těchhle Fabrikátorů? Co jsou zač?”

“Nejsem si jistý. Určitě nejsou jedna propojená síť, takže to nejsou Eidolonité. Rozhodně to nejsou lidi, ale ani nemrtví. Upřímně, nejblíž k nim jsem kdysi cítil obyvatele Alagaddy, ale víc ti toho neřeknu.”

Zanedlouho byli oba rychle přijati na Výrobní Linku. Ze začátku vypadala docela obyčejně: jenom řada vozíků, které jezdily po výrobním páse. Jakmile měli v pořádku postroje, poslali je po pásu do zchátralé budovy.

Zevnitř se zdálo, že se dřív používala jako nějaké skladiště, jehož mechatroničtí roboti, kteří kdysi pracovali u pásu, byli hrubě a levně předěláni na groteskní animatroniky. Byli protáhlí, zmačkaní a náhodně pokroucení do všech směrů, takže z nich při každém pohybu vystřelovaly jiskry, které na stěnách tvořily obludné stíny. Mávali do určitého rytmu, který skoro připomínal hudbu, zatímco přehrávali jednu přednahranou frázi pořád dokola:

“Dřící pracovník je šťastný pracovník.”

“Nejzábavnější mezidimenzionální místo na všech iteracích Země,” ušklíbla se Veronika. “Hej, není Disney členem Rady 108? Jak bys řekl, že tohle zvládají?”

“Prostě to nedává žádný smysl,” řekl Manny, napůl Veronice a napůl sobě. “Továrna dovnitř nikdy nikoho nepouští, právě, aby nevyšly na povrch věci jako pracovní podmínky a obchodní tajemství. Jsou něco jako zlá verze Willyho Wonky. Proč by pro veřejnost otevírali zábavní park, obzvlášť tak levný, že je prakticky zadarmo? Co z toho mají?”

“Jasně, může za tím být nějaký zlý, důmyslný plán, nebo to taky může být prostě špatné obchodní rozhodnutí z jejich strany. Obě možnosti jsou vcelku pravděpodobné,” řekla Veronika nonšalantně a pořídila fotku jednoho z mávajících robotů. K jejímu překvapení byl záblesk doproveden nelidským ale zároveň velmi nerobotickým skřekem a ze stínů začaly vykukovat páry zářivých jantarových očí.

“Gremlini; dělají pro Továrnu mechatronickou práci,” řekl Manny.

"Dobře, teď vážně začínám přemýšlet, proč toho o Továrně tolik víš" odpověděla Veronika. Jedno z těch impovitých stvoření docupitalo k vozíku a chytlo se za její kameru. “Pusť to ty malý, odporný pidižvíku!” křičela, zatímco ho kopala svým vysokým podpatkem. Gremlin se pořád nepouštěl, a tak ho Manny praštil do obličeje.

To ho sice odpálilo z vozíku, ale zároveň to naštvalo všechny ostatní gremliny. S křikem a řevem se všichni najednou vrhli na vozík. Veronika schovala kameru a vytáhla svoje karty. Ty kolem ní utvořily fialovou auru, ze které jednu po druhé vrhala na jejich půlmetrové útočníky, čímž je anomální silou odrážela zpátky. Jeden z nich ji ale oběhl a chytil pod krkem. Manny se jí snažil pomoct, ale několik z nich ho obklopilo a připevnilo k zemi. Podařilo se mu uvolnit pěst a začít je nemilosrdně mlátit. Během boje si z hlavy srazil klobouk, načež se všichni gremlini najednou zarazili a v šoku zalapali po dechu.

“To je on! To je Muž s Obráceným Obličejem! Ale to znamená…” gremlin chytil Veroniku za kabát a přitáhl si ji k sobě. “Kde je Principál? Kde je Fuller?”


Recepční administrativních kanceláří Famózního Fragmentu náhle zvedla hlavu, když zaregistrovala, jak do místnosti vešel muž s červeným, sametovým kabátem, kloboukem a mahagonovou holí s diamantem na špičce.

“Mohu vám pomoct pane?”

“Ano, rád bych mluvil s tím, co tady tomu velí.”

“Máte domluvenou schůzku?”

“Muž mého postavení si nepotřebuje domlouvat schůzku.”

“A vy jste?”

“Herman P. Fuller ze Zneklidňujícího Cirkusu Hermana Fullera, potěšení na mé straně!” řekl automaticky Fuller. “Sakra, měl jsem být v utajení.”

“Samozřejmě pane Fullere, omlouvám se. Máte pravdu, skutečně nepotřebujete mít domluvenou schůzku. Támhleten výtah vás zaveze přímo do Správní Kanceláře. Jen stisknete to horní tlačítko.”

“Jsem vám zavázán, mon cher,” kývnul Herman. Odtančil do čekajícího výtahu a svou holí stiskl horní tlačítko. Zatímco výtah nečekaně hladce stoupal, sjel Fullerův zrak na jméno vedle zářícího tlačítka, které právě zmáčkl.

SPRÁVCE ZAŘÍZENÍ – ALOYSIUS FULLER

“U všech shnilých corndogů.”

« Akt I | Hub | Akt III »

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License