Incident Nula - Část 1
hodnocení: +1+x

Telefonát, stejně jako spousta špatných věcí v životě, přišel v jednu hodinu ráno.

Adrian zaskuhral a otočil se v posteli. Jen nerad se odloučil od Beatrixina tepla a její vůně. Jedna jeho ruka zašmátrala na nočním stolku po telefonu a málem přitom převrhla napůl vypitou sklenici vody na román Johna Grishama. Zvedl hovor, přerušil tak sérii otravných elektrických tónů a přitiskl si ho k uchu. "Andrews," promluvil z polospánku. "O co jde?"

Na druhé straně bylo chvíli ticho. "Omlouvám se, Adriane," promluvil tichý, jemný hlas. "Asi mám špatné číslo. Tady Neil Ghost. Hledám Maddoxovou."

"Co?" Adrian se podíval na telefon, který držel v ruce. Sakra, opravdu zvedl Beatrixin mobil. "Ne, ne, máte správné číslo," řekl. "Hned vám Beatrix předám."

Ztlumil hovor a otočil se zpátky v posteli ke své spící milence. "Beat," zašeptal.

"Nech mě," zamumlala a přetáhla si peřinu přes hlavu.

"Nemůžu. Volá Ghost."

"Neil? Co sakra chce?" zeptala se Beat z pod peřiny.

"Netuším a nezajímá mě to." Andrews jí vložil telefon do ruky. "Já jdu do koupelny. Dej mi vědět, jestli je to něco důležitého."

Beatrix lehce zaskuhrala. "Maddoxová," odpověděla do mobilu. "… ne, Neile, nechci vysvětlovat, proč má Andrews můj telefon v jednu hodinu v noci, není to vaše věc…"

Adrian zívl a vstal z postele. Vstoupil do koupelny a na moment si hodlal odskočit, přičemž hleděl na veliké zrcadlo za záchodem. Kdokoliv ho tam dal rozhodně nezvážil, jaký efekt může mít na muže močícího ve stoje…

…Ne, že by se měl za co stydět, to ne, ale i tak to bylo dost na to, aby se cítil nesměle.

Radši se zahleděl na svůj obličej. Obličej třicetiletého psychologa s výcvikem zabijáka. Oči muže, který viděl hrůzné věci a přežil. Tělo, kdysi měkké, nyní zocelené do podoby vojáka.

Jeho oči. Jeho obličej. Jeho tělo.

Domočil, spláchnul a umyl si ruce v umyvadle. Když skončil, máchnul mokrýma rukama ve směru zrcadla a pozoroval, jak kapky rozostřily jeho odraz.

"Kéž bys to byl nedělal," řekla Beat. "Zanechává to skrvny." Stála ve dveřích do koupelny s ustaraným výrazem.

"Promiň," omluvil se. "O co jde?"

"Neil," začala Beat a ukázala při tom na telefon. "Chce mluvit s náma oběma."

Adrian se zamračil. Poklepal si na zápěstí prsty levé ruky. Nepřítel?

Zaklepala hlavou a ukázala prázdnou dlaň. Nerozumím. "Počkej," řekla nahlas."Dám vás na reproduktor." Stiskla tlačítko na telefonu a položila jej na polici v koupelně.

"Á konečně," promluvil Neilův hlas. "Slyšíte mě?"

"Ano, slyšíme," řekl Adrian. "O co tedy jde?"

Adrian zaslechl, jak si Neil na druhé straně povzdechl. "Máme problém."


Nízké šumění vysavače bylo jediným slyšitelným zvukem, kromě automatických oznámení přes letištní interkom. Byla za to ráda. Vybrala si tohle letiště právě proto, že bylo nejmenší ve městě - létaly odsud hlavně soukromá letadla. Pokud vše půjde dobře, nebude na tom záležet, ale jestli se něco pokazí, bude mít snad pár minut náskok.

Letenku měla v kapse a zavazadlo sedělo vedle ní. Jedinou další věcí, kterou u sebe měla, bylo prázdné, stříbrné pouzdro na pistoli. Hodiny říkaly, že do odletu zbývá dvacet minut, stejně jako předtím a ještě třikrát předtím.

Bojovala s potřebou vstát a přecházet. Přilákání jakékoliv pozornosti by bylo špatné. Přestože jí bilo srdce a potily dlaně, zůstala sedět na té pitomé židli se skloněnou hlavou a snažila se vypadat, jako unavená cestující, co se vrací domů po dlouhé době, co byla pryč. Unavená ze světa, z dobrodružství… Jediné, co chce, je jít domů a spát ve vlastní posteli…

… a…

Kroky. Jasné dupání těžkých bot na linoleu. Upřela pohled na chodbu před sebou a srdce se jí málem zastavilo.

Naproti jí šel muž a žena.

Všechny její plány na útěk se rozpadly. Už nemělo cenu utíkat, jen by umřela vyčerpaná.

Pevně se zapřela, zatímco se kroky přibližovaly. Zastavily se přímo před ní. Dva páry těžkých, černých, armádních bot. Jeden pár mužské velikosti dvanáct a druhé ženské velikosti devět.

Vzhlédla k jejich majitelům. Obličej Adriana Andrewse byl vyzáblý a jeho hnědé oči neustále vypadaly, jakoby se díval do dálky. To bylo normální. Nošení tepláků a pyžama nebylo pro něj. Adrian se rád oblékal, jako učenec, kterým kdysi býval. Košile s knoflíky, nóbl kalhoty bez nití. Pořád ale chodil, jako akademik. S rukama v kapsách, což u trénovaných vojáků nebývá zvykem.

"Ahoj," zašeptala.

"Ahoj, Iris," odpověděl Adrian a slabě se usmál. "Víš, proč jsme tady, že jo?"

Iris Thompsonová, 15 let, (rovněž známá, jako SCP-105) se schoulila do klubíčka a začala se třást. "Jo," promluvila tence a ztěžka, protože měla vyschlo v puse. "Jste tu, abyste mě přivedli zpátky."

"Jo," přikývl Adrian. "Proto jsme tu."

Iris těžce polkla. Měla sucho v krku. Srdce jí stále bušilo. "Dok… doktor Dantensen," promluvila. Její zoufalý hlas jí zrazoval. "Četli jste jeho zprávu, ne? M-moje s-schopnosti jsou pryč. Ne- nedokážu… Už nedokážu to, co předtím…" Zhluboka se nadechla. "Už nejsem… nejsem SC—"

"Iris," přerušila jí Beatrix. "Nech toho. Víme, že Dantensen falsifikoval ta data. Neil ho právě teď vyslýchá. Do rána odhlasuje Rada O5 stažení příkazu k tvému propuštění…"

"A co když se pletete?!" vykřikla Iris. "Co když má Dantensen pravdu a já opravdu už nemám svoje schopnosti? Co uděláte, zavřete mě nadosmrti do cely?"

Její hlas se odrážel po prázdném letištním lobby… Až podezřele prázdném. Rychle se kolem sebe rozhlédla. Bylo to tam úplně prázdné. Žádný údržbář, který by vysával koberec. Žádná postarší paní prodávající v osamělé kabince letenky.

Byli tu jen Beatrix, Adrian a ona.

"Iris," řekla Beatrix. "Poslouchej mě." Poklekla na jedno koleno před mladší dívkou. "Já vím, že život v oblasti je těžký…"

"Je to zasraný peklo."

"Pozor na jazyk.." Vyrušil Adrian.

"Mohli byste být na chvíli oba zticha a nechat mě mluvit?" vyštěkla Beatrix.

"Nechci s vámi mluvit," promluvila Iris. "Chci jít domů."

Z interkomu se ozvalo slabé cinknutí. Skrz široká okna bylo vidět malé letadlo přijíždějící k bráně.

"A to je můj let." Iris zvedla zavazadlo a svůj fotoaparát. "Sbohem."

Beatrix vrhla pohledem po Adrianovi a poté směrem k blížícímu se letadlu. Gestem rukou něco sdělila a Adrian jí odpověděl zatřesením hlavy a vlastním gestem. To se jí nelíbilo, ale ustoupila pár kroků dozadu a zahleděla se z okna.

"Dobrá," řekl Adrian klidně. "Zkusili jsme to podle Beatrix. Teď to uděláme po mém."

Hodil Iris do klína fotografii. Byl na ní vidět vnitřní mechanizmus pistole s malou ráží.

Iris se na něj zděšeně podívala.

Adrian vytáhl pistoli a přiložil si jí ke spánku. "Napočítám do tří," řekl, "a potom se střelím do hlavy. Můžeš mě zastavit, když použiješ svoje schopnosti."

Iris se nervózně zasmála. "Adriane, nech toho. To není vtipné."

"Já si nedělám legraci, Iris. Jestli se s Beat vrátíme bez tebe, jsme mrtví. Proč to neurychlit? Jedna."

"Adriane, prosím!" zaprosila a postavila se. "Nenuť mě k tomu…"

"Chceš jít zpátky? Fajn. Ale jestli opravdu chceš domů tak moc, budeš mě mít na svědomí. Dva."

"ADRIANE!" vykřikla. "PŘESTAŇ!"

"Tři."

Ozvalo se prázdné cvaknutí.

Iris padla na kolena s fotografií v jedné ruce. Úderník Adrianovy pistole jí vypadnul z té druhé a s ťuknutím dopadl na zem.

Beatrix byla zpátky téměř okamžitě. Objala Iris a držela si jí blízko u těla, když začala brečet.


Adrian si tiše založil plastovou pistoli zpátky do kapsy a odešel stranou. Jeho ruce se klepaly tak, že skoro nebyl schopen odemknout telefon a vytočit číslo, které neexistovalo v žádném telefonním seznamu na světě.

"Tady Ghost," promluvil hlas z druhé strany. "Podejte hlášení."

"Adrian Andrews, Mobilní Úderná Jednotka Omega-7," řekl. "Agent Maddoxová a já jsme zadrželi potvrzenou humanoidní anomálii. Znovu otevřete složku pro SCP-105 a přepište data o ztrátě anomálních schopností."

"Rozumím, Agente," odpověděl Ghost. "Připravíme zadržovací celu pro váš návrat." Chvíle ticha. "Ještě něco?"

"Byly nějaké—" Adrian se zhluboka nadechl a skousl si ret. "Neile? Řekni Radě O5, že jestli po nás bude někdy zase chtít něco takového, podáme jim s Beatrix oba rezignaci. Tohle byla ta nejhorší věc, co jsem kdy musel udělat a to počítám i pitvání živých koček."

"Adriane, víš, že dělám co můžu. Tenhle poslední incident nepomáhá."

"Neile, Dantensen udělal to, co udělal, protože není dostatečně nelidská stvůra na to, aby se choval k dětem, jako ke zvířatům v zoo! Kradete lidi od jejich rodin, zavíráte je do cel a chováte se, jako—"

"Podívej… Adriane… Rozumím ti. Věř mi, že rozumím. Ale o tomhle nemůžeme mluvit přes nezajištěné spojení. Vraťte se co nejdřív zpátky do Oblasti-17 a pak si promluvíme." Další chvíle ticha. "Udělám co budu moct s Radou O5, ale jestli se Iris nevrátí, nebudu mít žádnou páku. Máte transport?"

"Starej Fritz říkal, že na nás bude čekat s helikoptérou. Odletíme do nejbližší Oblasti a počkáme na další instrukce."

"To udělejte," řekl Ghost. Nastala dlouhá pauza. "Jestli ti to nějak pomůže, myslím, že máme aspoň dobrou šanci přimluvit se za větší socializaci méně nebezpečných humanoidních anomálií. Můžeme tenhle incident použít, jako demonstraci toho, že izolace nepomáhá jejich emočnímu stavu…"

"Nech si to na potom. Technicky vzato jsem pořád na dovolené. Andrews konec."


Nikdo si nevšiml neoznačené černé helikoptéry na helipadu, ani tří pasažérů, co do ní nastupovali. Vše bylo tak, jak mělo.

Adrian odnesl její zavazadlo a Beatrix pomohla Iris nastoupit do helikoptéry. Pohyby dívky byly bez jiskry. Zasmušilé. Žádné překvapení.

"Kam to bude?" zeptal se pilot, když Adrian nastoupil po obou ženách.

"Je mi to u prdele." odpověděl Adrian. "Prostě nás dostaň k nejbližší Nadační Oblasti tak rychle, jak to půjde."

"Takže Yellowstone," řekl pilot. "Za pár hodin jsme tam."

"Fajn. Jestli mě budete potřebovat, budu vzadu."

Adrian odešel z kokpitu a posadil se v nákladním prostoru helikoptéry. Iris byla schoulená a objímala svoje kolena. Naštvaně se na něj podívala a potom nastartovaly rotory.

"Nenávidí tě, víš to, že jo?" Beat se posadila vedle Adriana. Vrtulník se odlepil od země.

"Dokud je naživu, může mě nesnášet, jak se jí zachce."

"Nepromluvíš si s ní?"

"K ničemu by to nebylo. Nenávidí mě. Ty si s ní promluv."

"Proč mám já být ta, kdo bude utěšovat naštvanou mladou rebelku?" postěžovala si. "Ty jsi tu trénovaný psycholog."

"Jo, ale ty jsi ženská. Nemají ženy být, však víš, od přírody starostlivé, nebo tak?"

Beat ho praštila do ramena. Silně. "Kreténe. Za to budeš všechno papírování o téhle misi vyřizovat sám." Přešla na druhou stranu a posadila se vedle Iris, která se od ní odtáhla a natlačila se na okno.

Adrian si povzdychl a vytáhl malý červený deník ze své kapsy. Sundal víčko z pera a začal psát

Mise úspěšná. Zapisuji jako "horší, než šance, že vás zabije SCP-173". To bude v záznamu vypadat dobře…


"Agente Andrewsi?"

Adrian se vzbudil. Zrak měl rozmazaný a bolelo ho tělo, jak celou dobu seděl v jedné pozici. "Andrews," ohlásil se do interkomu. "Co je?"

"Chtěl jste přeci, abych vám řekl, až budeme deset minut od základny, abyste mohl zavolat do Yellowstoneské hory? No… Budeme tam za deset minut."

"Jo, jasně." řekl Adrian. "Počkejte, jdu do kokpitu."

Odepnul si bezpečnostní pás a přešel do přední části helikoptéry. "Máte sluchátka navíc?"

"Mám," odpověděl mu pilot. "Támhle, kde sedá velitel jednotky."

"Díky," řekl Adrian a nasadil si sluchátka. "Přepojte mě do Oblasti."

"Do jaké Oblasti?" zeptal se pilot.

"Oblasti…" Adrianovi se zvrásnilo obočí. "Já… Já si nemůžu vzpomenout. Kam to letíme, pilote?"

"Já… Nejsem si tak úplně jistý, pane," odpověděl zadumaně pilot. "Přísahal bych, že…"

Adrian se podíval z čelního okna. Zmrzla mu krev v žilách. "VYTÁHNĚTE TO!" zařval.

Před nimi zablikala sněhem pokrytá hora, jako nahrávka na VHS ve špatné kvalitě a potom explodovala.


Incident Nula
« Část 1 | Část 2 | Část 3 | Část 4 | Část 5 »

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License