Info
Originál: http://www.scp-wiki.net/in-the-clutches-of-life
Autor:
Překladatel:
Žena seděla na křesle vedle nemocniční postele a sledovala, jak se hrudník jejího otce zvedá a znovu klesá. Monitor srdečního rytnu pípal do rytmu písničky hrající v jejich sluchátkách. Přála si svoji poslední návštěvu strávit povídáním, ale s člověkem v bezvědomí to nebylo jednoduché. Pomyslela si, že by se stejně opakovala konverzace, která se odehrála během jejích dvaceti tří posledních návštěv.
"Ahoj."
"Ahoj, známe se?"
"Ano, jsem, uh… jsem tvoje dcera."
"Dcera? Když mám přeci dva syny!"
Chvíle ticha.
"No, ano, měl jsi dva syny. Ale máš i mě."
"Kde jsou?"
"Erik je momentálně na akci, takže nemůže přijít. A Tony… Tony už tu s námi bohužel není. Ale já tu pořád jsem."
"Erik a Tony? Myslel jsem že moji chlapci se jmenovali Andrew a Joseph."
"Ne, ale— to je jedno."
"Nemohla by jsi mi zavolat sestru? Myslím že moje postel potřebuje ustlat."
"Jasně, tati."
Vstát a odejít.
"Počkej, jak jsi říkala, že se jmenuješ?"
"Joyce. Pojmenoval jsi mě Joyce."
A pak dojít pro sestru. Joyce si tímhle procházela při každé návštěvě. Až na to, že ji pokaždé píchlo u srdce a přála si, aby její otec znovu usnul. Ale tentokrát se její přání splnilo. Uvědomila si, že dvacet čtyři je o dost hezčí číslo, než dvacet tři. Škoda, že nebude mít tu šanci.
Deset zkušených vojáků se přibližovalo k zaprášenému skladu nedaleko přístaviště. Vlny rozbíjející se o kamenité pobřeží hrály ve prospěch MTF Iota-10, zakrývajíc každý jejich zvuk. Tým utvořil řadu podél zdi u vstupu.
Kapitán Erik Michaels na rozkaz zvedl dva prsty a palec. Tři
Založil palec do dlaně. Dva
Jedna.
Michaels vykopnul dveře a Marquez hodil oslepující granát. Tým si zakryl uši a otočil se zády ke dveřím přesně ve chvíli, kdy granát explodoval —PRÁSK!— Za zvuku palby zbraní vtrhnuli dovnitř.
Několik stráží padlo na zem, několik dalších se krylo za bednami s logem Marshall, Carter a Dark. Ti ostatní schytali dávku kulek přímo do hrudníku.
Písnička v Joyciných sluchátkách dozněla a ona se zvedla z křesla. Podívala se na sestru, která se přátelsky opírala o rám dveří. Nemohla si vzpomenout, jak dlouho už tam stála, mohly to být minuty, hodiny…
"Už je čas."
"Ano… já vím," Joyce odvětila. Znovu se otočila na svého otce. Držel jeden ze svých polštářů, jako se malé dítě drží své plyšové hračky.
"Dobře. Už jdu," řekla sama sobě.
"Řekneme vám, až bude po všem." zavolala sestra po Joyce, která napůl vyběhla z místnosti. Joyce odmítala plakat, ale klepala se. Posadila se do čekárny a houpala sem a tam, snažila se uklidnit. Ve své každodenní práci už si prošla horším, ztrácela lidi, už dokonce ztratila i svoji rodinu. Ale působí to o dost méně reálné, když jsou roztrháni nepopsatelnými stvůrami nebo podlehnou kognitohazardu.
"Proč tohle musí být tak…" Smutné? Těžké? Nevyhnutelné?
"Proč to jen musí být tak skutečné…"
Michaels vystrčil hlavu zpoza vozíku a vystřelil několik kulek na muže naproti němu. MC&D musela od posledního nájezdu najmout víc bezpečnostních složek. Už teď mu v zásobníku zbývalo několik posledních nábojů, zbytek jeho týmu na tom také nebyl dobře. Rychlým pohledem po místnosti napočítal dvanáct zbývajících vojáků. Promluvil na vojína kryjícího se vedle něj.
"Turnere, kryj mě."
"Kam se chcete dostat, seržante?"
"Vidíš tu bednu tam?"
"Vidím."
"O co se vsadíš, že je to jejich dodávka zbraní?"
Turner otevřel svá ústa aby promluvil, ale Michaels ho gestem umlčel.
"To byla řečnická otázka. Nikdy mi neříkej šance."
"Jdeme na to."
Michaels se usmál a rozběhl se naproti svému cíli zatímco ho Turner kryl svými posledními kulkami. Jeho nohou vystřelila prudká bolest, čistý průstřel, adrenalin v krvi ho však donesl až k bedně. Michaels odřízl popruhy a ustřelil zámek, bok dřevěné bedny odpadl na zem. Jeho úsměv se lehce zvětšil.
"Takže, všechno v pořádku?" Joyce pohlédla nahoru na Nikla, "Promiň, chtěl jsem se jen podívat, jestli jsi v pohodě. A v autě začínalo být dusno."
Niklo se posadil vedle Joyce. Dobrovolně se nabídl že jí odveze zpět domů, až bude po všem. Pravděpodobně by nebyla v dobrém stavu k řízení.
"Trochu pomáhá že má jméno, ne jen číslo," Niklo pokračoval.
"Ty nepomáháš."
"Promiň, jen jsem tě chtěl trochu dostat na jiné myšlenky."
"Můžeš… můžeš prostě být zticha? Prosím?"
"Jasně, promiň."
Niklo pozoroval Joyce, která se dál houpala na židli. Nasadila si sluchátka, ale tentokrát si nepustila žádnou hudbu. Chtěla se jen izolovat od hluku místnosti kolem, chtěla mít iluzi toho, že je sama.
"Jsi si jistá že tu musíme být? Můžeme prostě—"
"Řekla jsem sklapni! Ty se sem nejdeš podívat na smrt svýho táty, já ano, tak drž hubu!" Čekárna náhle utichla. Joyce se s bledou tváří rozhlédla kolem. Její pohled přistál na dveřích v momentě, kdy do nich vešla sestra.
"Umm… Paní Michaelsová?
"Ano?"
"Doktor si s vámi potřebuje promluvit."
Michaels sebral jedno ze čtyř zařízení. Po rozmotání drátů, plastového krytu a trubic se mu ho podařilo zprovoznit. Za pár sekund poruší všechna pravidla, která mu na tréninku nacpali do hlavy.
Vstal zpoza bedny a zmáčkl spoušť. Necítil žádný zpětný ráz, ani neslyšel žádný zvuk, uprostřed muže před ním se ale náhle objevila velká díra.
A znovu.
Michaels zamířil. Než stihl vystřelit další ránu, kulka roztrhla jednu z trubic zařízení. S křikem padl na zem a pokoušel se chytit za kus těla, který mu náhle zmizel.
Joyce skoro běžela, když dveřmi vtrhla do pokoje jejího otce.
Místností zněl dlouhý, vysoký tón, pulz na monitoru byl pryč.
Joycin otec otočil hlavu směrem k ní.
"My se známe?"
Poté, co střelba ustala, byl budovou stále slyšet Michaelsův křik. Křičel i přes veškerou ztrátu krve, i přes díru na místě, kde bývala jeho levá plíce, křičel. Svět okolo něj se točil, ale cítil to, cítil všechno, a cítil bolest, strašnou bolest.
Michaelsův tým ho odnášel pryč. Nikdo nevěděl co s ním dělat. Budovou se ozývaly výkřiky a vzdechy ostatních s kulkami v hrudích, hlavách, nohou, plicích, očích nebo srdcích, kteří všichni sdíleli stejný osud. Všichni se svíjeli ve spárech života.
V ten den Smrt
se kosy vzdala
a na cestu se vydala.
Lidem tiché dala sbohem,
ze světa živých zmizela.
