K Obrazu Svému: Část 5
hodnocení: +2+x

26. listopadu, 1998:

Lament se zachmuřil na sklo, sledoval kostku ve vzduchu za ním se smíšenými pocity úcty a strachu. Bylo to… znepokojivé… vidět to poprvé. Nebyl jedním z vojáků, kteří každý den riskovali životy kvůli té věci. Nebyl ani jedním z hlavních výzkumníků na projektu. Byl jenom někdo, kdo je chtěl udržet v bezpečí. Snažil se a aktuálně selhával.

"Magnetická pole drží, ale koroze se stále šíří. Je to jako plíseň… Mysleli jsme si, že jsme ho měli, dokud včera večer nesežral Grange," poznamenal výzkumník. Rozhlasový systém udělal podivný, kvílivý zvuk a Lament vyskočil, naštěstí při tom ztratil myšlenku.

"Jak se mu to podařilo?" To Sandlemyer promluvil. "Myslel jsem, že na téhle věci máme pořád všechny bezpečnostní protokoly."

Výzkumník pokrčil ramena. "Kvůli tý věci přicházíme o jednoho až dva lidi každých pár týdnů. I tak…"

Lament se zamračil, zase se mu vyprázdnil žaludek. Selhání byl špatný pocit, nehledě na to jak očekávaný, nebo předpokládaný byl. Především pokud šlo o smrti dalších agentů. Věděl, že 106 bude problém, ale nedošlo mu jak velký.

Rozhlas znovu vydal hlasitý, ohlušující skřik, znělo to jako bolestivě hlasitá odezva. "Sakra," zamumlal Lament a zakryl si uši.

"Hm. Pořád nám to blbne," pokračoval výzkumník. "Snažíme se tyhle systémy nahrazovat, ale vypadá to, že je to k nič-"

To že se náhle zapla poplašná siréna přimělo Lamenta poděkovat sám sobě, že si před chvílí zakryl uši. Otočil se a podíval na jednu z obrazovek. "Repulzory se vypínají!" vykřikl. "Evakuace!"

Ale výzkumník již ječel do mikrofonu. Příkaz byl vydán, zrovna když Sandlemyer sáhl po alarmu a spustil jej, poté se všichni tři muži rozběhli k oknu, jenom aby viděli jak se ohromná, rezavějící, kovová kostka řítí na dno zadržovací místnosti, a rozbíjí se.

Rozhlas se znovu zapnul, na chvíli nahlas, poté náhle skončil. A ticho pomalu zaplnil nízký, temný, zlomený smích.

"He. He. He. He. Hee…"


Když byl konečně schopen podívat se nazpět na ten den bez toho, aby se sesypal, byl si Lament jistý že zprávy byly špatně. Že ty hodiny a hodiny nemohly být pouze několik minut. Že dveře do zadržovací jednotky neměly být otevřené. Že celá ta věc nemohla být připravená, jenom aby si to s ním pohrálo. Ale myš nikdy neporozumí motivům kočky.

Někdy má hlad. A někdy si jenom chce hrát.


Lament se rychle otočil a utíkal jak jenom mohl, Sandlemyer byl těsně za ním. Těžce dýchal, bolestivě těžce, v hrudi mu bušilo když zoufale hledal jakýkoliv východ. Alarmy ječely, zbraně střílely do zdí, na nic a na všechno.

Exploze za ním otřásla celým patrem tak, že upadl na zem. Během sekundy mu už Sandlemyer podával ruku a vytáhl jej zpátky na nohy, načež oba pokračovali rovnou chodbou.

"He. He. He. He. Hee."

Rozhlas toho teď byl plný, ozývalo se mu to přes zuby a třáslo s čelistí. "Do prdele," zaklel Sandy, zastavil se, aby nabral dech a podíval se přes rameno. "Kurva. Jde to tudy Lamente. Jde to tímhle směrem!"

Nepokusil se otočit. Jeho trénink se mu vrátil a on utíkal. Nebyli žádní přeživší střetu s 106. Aspoň nikdo, kdo by přežil dlouho. Rovná chodba končila tmavou místností a jak do ní Lament vběhl, vytáhl svůj revolver a vystřelil dvě rány do postupujícího 'muže', načež uslyšel další z těch lámavých, bolestivých zasmání. "He. He. He. He. Hee."

In%20His%20Own%20Image%20-%20Part%205.jpg

He. He. He. Heee. Hehe… He.

"Do prdele," zamumlal znovu Lament. "Dovnitř Sandy," přikázal mu. "Sakra vlez do tý zasraný místnosti!"

Sandlemyer vletěl do místnosti, Lament za ním zavřel dveře a začal ve tmě šmátrat po spínači, poté pod rukou ucítil ledový povrch. Studený kov, kulatý a vlhký. Trubka. A vedle ní další. Sandlemyer zapnul svou baterku a Lament okamžitě poznal místnost, kde byli.

"Krucinál."

Trubky. Gears je zmínil jako možný problém budoucího zadržení, ale nedošlo mu…

Točily se a obtáčely jedna kolem druhé, stáčeli se a zaplétaly. nebylo to tak, jak si představoval-striktní, rovné potrubí-ale namísto toho kovová změť chapadel. "Hledej největší díru," přikázal mu rychle, zamkl dveře a poodešel od nich když začal kov černat a reznout.

"Jdi… Jdi!" vykřikl.

Věděl, že tu bylo víc východů. Jenom jste je museli najít. Najít a zoufale doufat. Oba opět utíkali, světlo baterky se míhalo po stěnách, skákalo a třáslo se zatímco utíkali před strašným, starým mužem.

"Hee. He. He. He. Hee."

Utíkali celé hodiny, udýchaní. A pořád byl slyšet blíž. Blíže a blíže k nim. V jednu chvíli ucítil Lament jak se něco dotklo jeho rukávu a jenom možnost, že to bylo 106 mu prohnalo adrenalin celým tělem. Pokaždé, kdy to vypadalo, že vyhořeli, něco přišlo. Smích. Tlející zápach. Oči ve tmě.

Znovu a znovu. Pronásledováni. Pronásledoval.

A poté, konečně uviděli další zdroj světla. Jednu z Nadačních lamp, které byly vždy poblíž východů.

Oba běželi k ní, plíce jim hořely a Lament si pospíšil k panelu u dveří, kam zadal svůj nouzový kód.

*Zamítnuto*

Hleděl na to. Poté jej zadal znovu.

*Zamítnuto*

"He. He. Hee. He. Hee."

"Lamente… Lamente, co je za problém?!"

"Nejde to!"

*Zamítnuto*

"Hee. Hee. He. Hee. He."

Chtělo se mu brečet. Znovu jej zadal a znovu, mlátil do tlačítek víc a víc. "Zasraná věc! Otevři se, do prdele!"

*Zamítnuto*

Cítil to, spíše než viděl. Byl to skličující pocit, jako když někdo stojí přímo za vámi, dýchá vám na krk. Někdo s nožem, nebo pistolí, nebo drápy, někdo kdo by vám ublížil, zabil vás, řízl a smál se u toho.

"Hee. He. He. Hee. He."

Otočil se. Podíval se na to. Zmačkaný, shnilá kůže. Zapadlé, mrtvé oči. Zažloutlé, vylámané zuby. Řídké, mastné vlasy po stranách hlavy.

Udělalo to krok dopředu.

*Zamítnuto*

"Naser si."

Další.

*Zamítnuto*

Lament se znovu otočil a vyprázdnil zbytek zásobníku do hlavy té věci, bez účinku. "He. Hee. He. Hee. He."

"Kruci… Sakra, my tu umřeme…" Sandlemyer oddychoval.

*Zamítnuto*

Bylo to na dosah ruky když Lament se slzami v očích naposledy zadal kód.

A dveře se otevřely.

Během sekundy byl venku, v únikové komoře, hleděl zpátky. "Sandy!"

Ruka 106 se zavírala kolem Sandlemyerova krku, když procházel dveřmi. Na moment stiskla. Sandlemyerova ruka se natáhla k Lamentovi, tak blízko, žadonila o pomoc, ale když ji Lament chtěl chytit, SCP-106 ho odtáhlo dozadu, stáhlo jej do zákoutí těch trubek, do pekla a zatracení.

Lament pozvedl svou zbraň, rychle zamířil na Sandlemyera a udělal to, co doufal, že by pro něj jiný agent v podobné situaci udělal taky. Zmáčkl spoušť.

Kladívko udeřilo do prázdné komory. A potom byli oba pryč a Lament se opřel o zeď, sjel po ní dolů a zahleděl se do temnoty.

Když ho našli, bylo to několik minut od chvíle, co SCP-106 uniklo z kontejnmentu.


« Vsuvka 4 | HUB | Vsuvka 5 »

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License