K Obrazu Svému: Část 4
hodnocení: +1+x

8. listopadu, 1998:

In%20His%20Own%20Image%20-%20Part%204.jpg

"Zamítnuto, agente."

"Zamítnuto, agente."

Lament vzhlédnul na tři doktory sedící před ním, polkl a olízl si rty. "Nerozumím, madam?"

"Zamítnuto," zopakovala. Znal jenom dva ze tří doktorů u stolu: Sortse a Vanga. Žena veprostřed k němu zrovna mluvila, profesionálně a flegmaticky.

"Smím se zeptat proč?"

"Ne," odpověděla prostě, zavřela složku, podívala se lehce do stranu, aby se vyhnula očnímu kontaktu. Vypadala na moment skoro mateřsky, jako když chce říct svému dítěti, že pejsek kterého mělo tak rádo je teď v Nebi a 'ne, je to v pořádku, nebreč.'

To nebylo fér. Postupoval tak jak měl. Všechny formuláře vyplnil, všechno by mělo být jasné.

"Smím se alespoň zeptat, kým?" zeptal se

Na chvíli byla ticha, byl to Sorts, kdo se naklonil dopředu. "Jste si vědom toho, že nadřízení musejí schválit přeřazení?" zeptal se.

Lament otázku ignoroval. "Nemám kvalifikaci na výzkumného asistenta," znovu zaútočil. "Byla to…" Opatrně zvolil slova. "… nešťastná shoda náhod, neměl jsem tu pozici dostat. Všichni to víte. Nemám diplom. Nemám na to autorizaci."

"Sakra, synku," zaklel Sorts. "Dáváš pozor?"

Lamentův hlas se podvolil a vkradl se do něj hněv, klid se změnil v pevnost. "Tak proč tam k sakru pořád jsem?"

"V tomto… specifickém případu byla udělána výjimka," řekla žena. "Problém vaší autorizace byl přehlédnut, spolu s vaším tréninkem. Je tu Jižní Cheyennská, pokud si chcete dodělat vzdělání a máme několik skupin, které vám pomohou s kvalifikací."

Frustrace. Hořkost. "Kým?"

Vydechla a podívala se na Lamenta, zastrčila si pramínek vlasů za ucho. Mateřský pohled byl zpět. "Není to jasné?" zeptala se. Palička uhodila na bubínek.

"Toto sezení je u konce."


Vůbec nevychladl, než dorazil do kanceláře a trvalo mu slušnou chvíli, než vstoupil dovnitř. Kdy to udělal, hněv se vrátil a Lament se přistihl, jak zírá na Gearse, než konečně promluvil naostřeným hlasem. "Proč?"

Hleděl na něj lhostejný a klidný výraz doktora, který odpověděl. "Vaše schopnosti jsou více, než dostačující pro práci, kterou děláte, agente."

"To není to, co myslím, sakra!" řekl a otočil se k němu zády, nechtěl se na něj dívat. Nechtěl vidět jeho obličej, radši si představil zklamání a kajícnost, které věděl, že by tam nenašel. "Vy víte, co myslím."

Gears byl na chvíli ticho. "Byl jste dočasné řešení," řekl prázdně. "Po nehodě Doktora Iceberga-"

"Sebevraždě."

"-nehodě, jsem potřeboval někoho, kdo by pokračoval tam, kde on skončil, což byl kontejnment SCP-106. To bylo a bude mým primárním cílem. Kontejnment je vaše specializace. Jakmile najdeme řešení, pokud stále budete chtít přeložit, nebudu vám bránit."

Lament tam seděl, pomalu a hluboce vydechoval. Nevěděl co měl očekávat. Co čekal. Logika a přímočarost nebyly vždy tím, čeho se mu v těchto situacích dostávalo.

"Dobrá," zkonstatoval Lament, hruď ho pořád ještě tlačila.

"Pracuje se vám dobře s asistentem výzkumníka Sandlemyerem?" zeptal se Gears.

To… to byla nečekaná otázka. "Je to můj nejlepší přítel, pane," přiznal Lament. Nemělo smysl lhát.

"Pracuje se vám s ním dobře?" zeptal se znovu Gears.

"Ano," řekl Lament s výdechem, zajímalo jej, kam tím mířil. "Před vaším nařízením o nevyzrazování, jsem s ním hovořil o několika projektech."

"Dobrá tedy," odpověděl Gears. "Informuji Dr. Djorica, že nám bude následující dva týdny vypomáhat s 106. Prosím vás, abyste mu co nejdříve objasnil všechno potřebné."

"Já… Ano, pane," zamumlal překvapený Lament, který zapomněl jak pořádně artikulovat.

"Můžete jít, agente. Užijte si volný den."


"Nevím…" řekl Lament potichu nad šálkem kávy v Sandlemyerově kanceláři. "Myslím, že se mě snaží udělat šťastným, nebo tak něco…" navrhl.

"Nemyslel jsem si, že on se stará," odpověděl Sandy a trochu se při tom zasmál.

Lament pohlédl na druhého muže. "Není takový," řekl. "Není… mechanický, nebo robotický, nebo… On je jen…" Na dlouhou chvíli se zasekl. "Chladný."

Sandy pokrčil ramena. "Jak myslíš. Ale já nemám žádnou specializaci v kontejnmentu, kámo. A nejsem si jistý proč mě tahá na palubu, nebo co čeká, že budu dělat."

Lament jej napodobil rameny. "To ani já…"

Podíval se po místnosti, na různé poličky zaplněné nahodile složkami, knihami a papíry. Slabé, žhavící žárovky. Tahle kancelář mu připomínala domov. Útulná. Zabydlená. Pocit to byl dobrý.

"Uvidíme se ráno, Sandy," řekl Lament a odložil svůj šálek na stůl.

"Tak čau, Lamente. Hej! Tohle bude sranda, ne? Jako když si tu byl ty s námi na pár týdnů."

"Jo," odpověděl Lament. "Určitě." Přál si, aby tomu mohl věřit.


« Vsuvka 3 | HUB | Vsuvka 4 »

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License