Info
Originál: http://scp-wiki.net/in-his-own-image-epilogue
Autor:
Překladatel:
21. září, 2011:
Lament se vzbudil když někdo zaklepal na dveře. Přemýšlel. Znovu snil. Nebylo to dobré, ale bylo to jaké to bylo. Zamířil zbraní na dveře, pohlédl na zásobník, aby věděl přesně kolik má nábojů, kdyby potřeboval jeden pro sebe, nebo pro přítele. Černá uniforma členů ochranky ho zklidnila.
"Je tam někdo naživu?"
Lament přemýšlel nad odpovědí, ale nejspíše by místnost zapálili, aby si byli jistí. Na únik 940 se odpovídalo ohněm. Oblast-37 byla kompletně přizpůsobena a přestavena, ale infrastruktura Oblasti-19 znamenala, že každá místnost se musí prohledat zvlášť.
"Tady!" zavolal.
A deset minut na to byl čistý, lépe ozbrojený a najedený poprvé za dva dny. Byl bez problému eskortován z té části Oblasti a když seděl na ošetřovně, opřený o zeď, zatímco mu léčili zranění, našel opět sílu zvednout se a postavit. Ale neudělal to. Skulil se ke zdi, zavřel oči a spal.
Lamenta vzbudilo zatřesení ramenem, jeho ruka okamžitě vystřelila k boku pro zbraň, aby zastřelil a okamžitě zabil, dokud se nepodíval a nerozpoznal obličej. Pomalu si oddechl a opřel se o zeď. "Kurva, Dodridgi."
"Vstávej chlape. Jde se na výslech."
"K čertu s tím," Lament se pomalu, ale jistě zvedal. "Proto nesnáším aktivní službu…" stěžoval si, poškrábal si rameno a přikývl, že je připravený. Následoval jej chodbou do jídelny pro kafe a jídlo. Ti dva rychle jedli, sotva mluvili.
"Pořád mluvíš s tou prastarou holkou z dvacet trojky?" zeptal se ho Lament.
"Jo," odpověděl prázdně Dodridge.
Lament žvýkal svůj sandwich. "Je sexy?"
"Jo, je sexy."
"Přemýšlíš o přeřazení zpátky k ochrance?"
Dodridge svěsil ramena. Lament přikývl. A dojedli v tichu.
Výslech zabral možná čtyřicet minut. Byla to obyčejná diskuze. Kdy jste byli vy dva upozorněni? Jak dlouho vám trvalo dostat se do oblasti? Kdy jste se rozdělili? Dokázal jste se dostat k nukleární hlavici na základně, agente? Podařilo se vám obnovit zámek v křídle s SCP-682, agente? Podařilo, agente? Zvládl jste to, agente? Proč ne, agente? Agente?Agente?Agente? Bla bla bla.
Až do konce výslechu si Lament neuvědomil, že Djoric byl jedním z přítomných. Zamával mu. Djoric se mu na chvíli zadíval do očí, poté odvrátil zrak a odešel. To mu připomnělo Sandyho, vzpomněl si na to, jak spolu ti dva seděli, smáli se a probírali spolu nápady. Vzpomněl si na výraz v obličeji SCP-106, když jeho kamarád mizel v temnotě trubek. Vzpomněl si, jak teď vždy počítá náboje.
Dodridge prolomil ticho. "Půjdeme na pivo, Lamente?"
"Ne, chlape. Díky."
"Jak myslíš. Já teda jdu,"řekl Dodridge.
Lament se zasmál. "Pozdravuj za mě Alici."
"Jo, jasně, parchante."
Lament se usmál, Dodridge mu ukázal prostředníček a poté byl pryč. Chvíli postával v chodbě, přemýšlel, jestli tu Sophie stále někde je. Ztratili kontakt jeden o druhém, když byl ve službě, ale taková byla prostě práce. Proto půjde Dodridge do Oblasti-23 na plný úvazek. A on skončí… To sám nevěděl.
Povzdychl si a zahnul v chodbě, šel bez cíle, ale nebyl překvapen, když znovu stanul před kanceláří, kde se ukrýval po dva dny. Otevřel dveře.
Uklízecí četa už tady byla, vrátila věci tam, kde mají být. "Gearsův stůl byl zpátky na místě, stejně jako jeho starý stůl. Bylo to děsivě… stejné. Příliš podobné. Příliš strnulé. Bylo to jako před čtyřmi lety.
"Agente."
Otočil se, podíval se přes rameno a ruka mu sjela nervózně k pistoli, chvíli ji tam držel, než si spojil hlas.
"Dr. Gearsi."
Vypadal stejně. Plešatá hlava. Jemný, bezvýrazný obličej. Čisté, studené oči.
"Slyšel jsem, že jste se zde ukrýval během úniku."
"Ano, pane." potvrdil Lament.
Gears přikývl, poté přešel ke svému stolu, posadil se a otevřel složku. "Pokud máte čas, mám tu malou hrozbu úrovně dvě, kterou bych s vámi rád projednal."
"Mám na to povolení, pane?" zeptal se Lament.
Když se na něj Gears podíval, představil si úsměv. Byl to zvyk, který si osvojil. Předstíral emoce, které tam nikdy nebyly.
"Mohu vám ho obstarat, pokud chcete, agente."
Lament přikývl. "Samozřejmě, doktore."
"Dobrá tedy. Mohu se s vámi sejít dnes po obědě."
Lament souhlasil, cítil jakýsi povědomý pocit, který mu zkroutil žaludek. Podíval se na muže a přemýšlel jestli jeho nový asistent zemřel během útoku. Jestli se zabil tak jako Iceberg. Nebo jestli utekl jako on.
"Samozřejmě, doktore. Možná promluvím se svými nadřízenými v Oblasti-14 a uvidím, jestli nebudu dočasně přeřazen, pokud potřebujete výpomoc."
Gears neodpověděl, ale Lament to ani nečekal. Otočil se, prošel dveřmi na chodbu, podíval se doleva a doprava a odešel do átria. Možná tu Sophie pořád někde je…
Gears sledoval, jak agent odchází, přál si, aby mohl udělat… něco. Cokoliv. Byl vlastně… rád, že ho má zpátky. Dokonce byl nadšený. Ale to nikdy neukázal. Nikdy se neusmál. Nikdy mu nepogratuloval.
Nic.
Odemkl a otevřel svou levou spodní zásuvku, tu, která byla téměř prázdná, až na pár tajných zpráv. Byla to jeho složka 'zničit', místo kam dával věci, které byly moc citlivé a musely být kompletně vymazány. Byla tam jenom jedna věc, která vydržela déle, než týden. Potichu sáhl do zásuvky a vytáhl plastový pytlík. Byl v něm kousek papíru, zakrvácený na vybledlé hlavičce. Podíval se na něj a znovu si jej přečetl, tak jako již stokrát předtím.
Stalo se to. Konečně se to stalo. Viděl jsem Agentku Shellyovou jak jde chodbou a dělá tu věc s bokem.
Jenom jsem to sledoval, potom jsem to dal do Záznamů. Neslintal jsem, ani jsem nic nepodnikl. Cítil jsem to, cítil jsem to uvnitř, tu podivnou chtíč, ale nebyl důvod s tím něco dělat. Ani mě to neštve, vážně, jenom… nic.
Věří mi s moc věcmi, hlavně protože nikdo jiný to nevezme, nebo to je možná část toho. Díval jsem se do složek. Díval jsem se na to a poslal žádost o staré kopie. Vím co se stalo a co chtějí.
Je uvězněný, uvnitř, cítí, ale nereaguje na to. Co může být horší? A co pro ně může být lepší?
Oni ví co dělají. Typ osobnosti. Ti co jsou vnímaví. On byl nehoda. Nehodlám si to udělat záměrně.
Vím že to budeš ty, kdo tohle najde. Řekni jim, že je mi to líto. Prosím? A pokud pořád máš nějakou duši, varuj toho dalšího.
-Iceberg
Gears dlouho hleděl na dopis a na chvíli si byl téměř jistý, že cítil jak mu po tváři teče slza, ale když se toho místa dotkl, bylo suché. Naprosto suché.
Položil dopis zpět na dno zásuvky a stál. Podíval se na stůl vedle svého, jež byl prázdný poslední čtyři roky. A cítil lítost.
Ale nebylo to vidět.
