Info
Originál: https://scp-wiki.wikidot.com/immemorial
Autor:
Překladatel:
"Paní Wheelerová! Paní Wheelerová!"
Marion Wheelerová právě dokončila plánovanou inspekci SCP-8473 a chystala se jít si zakouřit. Někdo za ní běžel, aby ji zastihl, jakmile vyšla ze zadržovací jednotky. Wheelerová poznala, že je to Dr. Eli Morenová, terénní výzkumník v zácviku. K Divizi se přidala teprve před šesti měsíci.
"Doktorko Morenová, mohu vám s něčím pomoci?"
"Umm." Morenová nervózně proplétala prsty. Byla o hlavu vyšší než Wheelerová a o polovinu mladší, měla neupravené vlasy a až příliš tlusté brýle. Chyběly jí zkušenosti, ale byla velmi chytrá a učila se velmi rychle. Za další rok bude mezi nejlepšími lidmi, které Divize má, nebo které kdy měla. Wheelerová se na to těšila, nic neměla radši, než kompetentní lidi.
Ale jak se chvíle ticha prodlužovala, ten den úplné kompetence se zdánlivě posouval do budoucnosti. "Doktorko Morenová, obvykle od svých zaměstnanců očekávám, že dojdou k věci o trochu rychleji."
"V lese za Oblastí je— kámen," vyhrkla Morenová. "Je kolosální. Velký jako mrakodrap, zastiňuje Slunce. Víte, o čem mluvím?"
"Ano."
"Ale nikdy dříve jsem ho neviděla. Nechápu, jak je možné, že bych ho nikdy neviděla. Vrhá stín přes celou Oblast. To tam… byl celou dobu?"
"Ano."
"To protože jsem—"
"—protože jste si ráno vzala svoji první rutinní dávku operačních mnestik, ano."
Morenovou to rozrušilo. "Takhle to funguje? Něco tak obrovského může být přímo před námi a my to prostě nevidíme?"
"Jo." Wheelerová se podívala na hodinky a v duchu si přeházela rozvrh. Tahle "pauza na cigaretu" se protáhne na zbytek odpoledne. Plánovanou prohlídku SCP-3125 necháme, kde je. Návrhy na povýšení překontrolovat až po tělocvičně. Večeře… tímhle tempem absolutně ne…
Morenová, dusící se pod tíhou všech otázek, na které se musela zeptat, konečně řekla: "Co to je?"
Wheelerová pokynula směrem k chodbě nalevo, naznačujíc, že se chystá někam jít, a že Morenová by ji měla následovat. "Ukážu vám to."
*
V databázi to bylo SCP-9429. Morenová záznam nečetla, neměla přístup.
Kámen byl jednolitý kus prastarého, zvětralého, temného basaltu ve tvaru vertikálně postaveného kvádru velikosti 91 na 91 na 147 metrů. Velmi lehce se nakláněl k severu. Jeho pravidelné úhly dávaly jasně najevo, že to byl vytesaný objekt, lidmi stvořený artefakt. Tyčil se v lese na východ od Oblasti-41 a kompletně dominoval, nebo spíše likvidoval, výhled z hlavního bloku Oblasti. Objemem byl mnohem větší než celá Oblast, včetně všech podzemních pater. Byl gigantický, absolutně nepřehlédnutelný. Wheelerová musela uznat, že myšlenka toho, že by si jej kdokoliv po jakoukoliv dobu dokázal nevšimnout, byla více než jen trochu znepokojivá.
Wheelerová vedla Morenovou po krátké lesní cestě vedoucí ke kameni a poté doprava po jeho obvodu, do jeho stínu. Byl deštivý den a voda tekla jak z vrcholu kostky, tak z jehličnanů okolo. Zvuky padajících kapek dohromady zněly jako neustálý bílý šum, přehlušující všechno ostatní.
"Obklopuje ho slabé antimemetické maskování," vysvětlovala Wheelerová jdoucí po lesní cestě, Morenová následující kousek za ní. "Pro většinu lidí je efektivně neviditelný. Určitě už jste byla na vrcholu jedné z těch místních skal. Odtamtud byste ho měla jasně vidět, ale pokaždé jste ho přehlédla, to je normální. S tím maskováním souvisí další efekt, který maže lidem vzpomínky poté, co ho navštíví. Ten je o mnoho silnější, vaše mnestické léky s tím ani nehnou, ani ty moje."
"Takže na tohle všechno zase zapomeneme?" Zeptala se Morenová.
Wheelerová zvedla malý otlučený notýsek a levnou modrou propisku. Morenová pochopila, sama u sebe měla poznámkový blok a pero. Potlačení informací bylo komplikované spektrum, někdy byla psaná poznámka jediný způsob, jak dostat slova ven ze zóny, která potlačuje vzpomínky, elektronická data, rádiové vlny a dokonce i zvuk. Kromě povinného "terénního mobilu", který u sebe měl každý zaměstnanec Nadace, nosila spousta agentů Antimemetické Divize ze zvyku nějakou kombinaci instantního fotoaparátu, mechanického páskového diktafonu, poznámkového bloku, vysílačky…
Morenová však nepředpokládala, že by něco z toho dnes potřebovala.
"Jeden z vedlejších účinků toho samozřejmě je," Wheelerová pokračovala, "že si přesně nepamatuji cestu. Mohli bychom sem dát cedule, ale z nějakého důvodu na to nikdy nedojde… To už není antimemetický efekt, ale stará dobrá lenost… ah, tohle vypadá jako cesta nahoru."
Došli k průchodu ve straně kamene. Ve skutečnosti to nebyl průchod, ale ohromně hluboká rýha táhnoucí se od vrchu kostky až k zemi. Při pohledu nahoru byl vidět tenký výřez zataženého nebe, před nimi schody. Wheelerová šla po schodech nahoru a Morenová následovala. Několik minut vyšlapávaly v tichosti. Morenová se několikrát zastavila a zapsala si jednu nebo dvě poznámky, shrbená, aby chránila papír před deštěm. Pak musela zase rychle dostihnout Wheelerovou, která šla stálým, lhostejným tempem.
Po nějakém čase Morenová přestala počítat schody, výřez zatočil o devadesát stupňů doleva a schody pokračovaly nahoru. Wheelerová se tu zastavila, pár schodů nad Morenovou, a začala se vyptávat.
"Tak, co jste zatím zjistila?"
"Co je tohle za místo?" Zeptala se Morenová.
"To řekněte vy mně."
"Uhm." Morenová na chvíli zaváhala, nebyla si jistá, kam tím Wheelerová míří. Prohlédla svoje poznámky. "No, tedy. Z geologického hlediska je tenhle kámen cizinec. Nejdříve jsem si myslela, že na tomhle místě se nacházela hora, kterou lidé opracovali do tohoto tvaru, ale ten materiál sám sem nepatří, liší se od všech těch hor okolo. Člověk by musel cestovat alespoň pět set kilometrů, aby našel takový basalt. Takže musel být vykopaný někde jinde, možná ho tam i opracovali, a pak byl přesunut sem."
Wheelerová neřekla nic, ale její řeč těla naznačovala, že Morenová je na správné cestě.
"Což není možné," pokračovala, "Celý tenhle kámen je jeden kus. Podle jeho rozměrů a hustoty odhaduji, že váží minimálně tři miliony tun. A to je váha teď, po opracování. A to není možné. Lidská civiliuzace nedokáže přesouvat objekty takové velikosti, ne v jednom kuse. Nemáme technologii, která by toho byla schopná."
"Přesně tak."
"Takže jak se sem dostal?"
"To je dobrá otázka."
Morenová čekala. Na tu dobrou otázku neměla odpověď, takže se nechala podat a čekala, než ji Wheelerová řekne.
Ale neřekla ji. "Co dalšího?"
"Jsou do něj vyřezané ornamenty," řekla Morenová, ukazujíc na stěny pasáže. "Nějakým nástrojem. A všimla jsem si, že na vnějších stěnách taky. Jsou hodně zvětralé počasím, ale tu a tam můžete mezi špínou zahlédnout jasný, pravidelný vzor. Přímo tady, vidíte? Malinkaté vertikální obdélníky. Vypadají jako… Textový kurzor na starém terminálu."
█ █ █ █ █ █ █ █ █ █ █ █ █ █ █
█ █ █ █ █ █ █ █ █ █ █ █ █ █ █
█ █ █ █ █ █ █ █ █ █ █ █ █ █ █
"Nebo typografické ukončení důkazu," Navrhla Wheelerová.
Morenová mrkla. "…Ano. Je to rovnoměrný vzor, velmi detailní práce, bylo by k tomu zapotřebí dobré nářadí i podle dnešních standardů. Myslím, že ten vzor má pokrývat celý vnější povrch. Pokud to tak je, tak s tím, jak jsou ty čtverce drobné a ten kámen obrovský, jich původně musely být stovky milionů."
"Správně," potvrdila znovu Wheelerová. "Ještě něco dalšího?"
Morenová chvíli přemýšlela. Pohlédla vzhůru do deště, přemýšlela nad tím, jakou atmosféru ten kámen, nebo spíše skulptura, vyvolává. Osamělou, tichou, opuštěnou, úctyhodnou… zastrašující. A trochu děsivou. Ale s tou zastrašující, děsivou atmosférou nepřicházel žádný pocit nebezpečí, žádná hrozba.
"'Považovali jsme se za mocnou kulturu,'" řekla nahlas.
Wheelerová to slyšela, ale na nic dalšího už se nezeptala. Zjevně spokojená se otočila a pokračovala nahoru po schodech. Morenová následovala.
Cesta ještě několikrát zatočila, tvořící nepravidelnou, hranatou čmáranici. Morenová už si žádné poznámky nedělala. Když došly na vrchol, měla pocit, jako by jí měly vybuchnout kolena.
Vyšly poslední schod a proti světlu přimhouřily oči. Stály na mokré, větrné, lehce nakloněné rovině, pod nohami více těch miniaturních vyrytých čtverců. Okraje nebyly označené, temně šedý povrch prostě končil jako rovná čára nedaleko od nich, horizont přes něj nebyl vidět. Morenová pocítila lehkou závrať, obzvláště kvůli tomu, že se povrch lehce nakláněl směrem k jednomu rohu, a kluzký basalt pod nohami byl od deště stále vlhčí.
Nahoře stál malý shluk nadačního vědeckého vybavení. Robustní, nepromokavá zařízení seděla pod plátěným přístřeškem. Na stole stál opotřebený terénní počítač, byl vypnutý. O kus dál stál naftový agregát.
Wheelerová vybavení ignorovala a kráčela jiným směrem. Nedívala se na Morenovou, pozorovala oblohu a hrála si se zapalovačem, ačkoliv se nic zapalovat nechystala. Ve skutečnosti to byl maličký propanový hořák, původně určený k zapalování plynových sporáků. Dala jí ho matka před tím, než zemřela, to si však Wheelerová už nepamatovala.
Morenová chvíli čekala, ruce překřížené na prsou, aby se v dešti zahřála, a oblečení čím dál tím více promočené. Nešla se schovat pod přístřešek, protože Wheelerová to taky neudělala. Cítila, že se něco má stát. Wheelerová byla na venek většinou vyrovnaná a nečitelná, ale teď vypadala znepokojená, dokonce rozrušená. Plně se soustředila na plamen zapalovače, zdálo se, jako by se jí nechtěla podívat do očí, jako by nechtěla začít s další částí čehokoliv, co tohle mělo být. Orientace? Úvod? Zkouška ohněm?
Co že to říkala o tom "dojít k věci"?
"Je to památník," řekla Morenová.
"Hhn." Wheelerová zaklapla zapalovač a zastrčila si ho do kapsy. Zjevně to na ni udělalo dojem, ale jen mírný. "Přesně tak. Samozřejmě, to jsem vám prakticky řekla sama, když jsem zmínila—"
"Kolik už bylo antimemetických válek?"
To ji dostalo. "Sakra. Takže pomalu nastupující drama je u konce. Někdo vám to řekl? Nebo jste četla záznam?"
Morenová se dívala do země. "Uhm. Ne. Vážně jsem tohle místo nikdy neviděla. Byl to jen odhad."
"Vypadáte, jako že se stydíte," řekla Wheelerová. "Stydíte se za to, že jste přišla na správnou odpověď o třicet minut dříve, než jsem čekala. Myslíte si, že jste mě ztrapnila. Že? Eli. Dívejte se na mě."
Podívala se.
"Na téhle úrovni musíte pracovat dál. Nezpomalujte kvůli mně, ani kvůli nikomu jinému. Opravdu, je to důležité."
"Řeknete mi, proč tu jsme?" Zeptala se Morenová a doufala, že tentokrát už naposledy. V jiné části její mysli právě začal smrtící proces výpočtů.
*
"Ten problém," řekla Wheelerová, "je, že všichni lidé na světě se spolehlivým přístupem ke kvalitním mnestikům pracují pro mě, přímo tady. A divize má žalostně málo lidí. Včetně mě a vás je nás tu celkem čtyřicet, a čtyřicet párů očí prostě není dost. Nemůžeme zároveň sledovat takový kus světa, jaký bychom potřebovali. A je děsivě velké procento světa, na které se žádný člověk ještě pořádně nepodíval. Pro jakoukoliv formu antimemetického výzkumu je to nesnesitelně omezující. Antimemetická biologie, antimemetická paleontologie, kosmologie, archeologie… Všechny tyhle obory sotva existují, zatím nejsou nikde."
"Nicméně jsme viděli města, která téhle kultuře patřila. Jedno nebo dvě stále existují. Našli jsme je jen díky hloupému štěstí. Výzkumník z Divize si vzal dovolenou, jel přes Nevadu se svojí obvyklou dávkou stále v oběhu… a zahlédl něco na obzoru. Tak nějak. Fyzicky to jsou ruiny a obklopují je silné antimemetické účinky, které téměř znemožňují je studovat, dokonce i nám. Velké a jednoduché věci, jako tenhle kámen, přežily lépe, ale i tak… Myslíme si, že tenhle kámen je jedna z posledních věcí, kterou postavili před tím, než vymřeli."
"Byli to lidé. Měli pravděpodobně o moc pokročilejší technologie, než máme my dnes. Existovali před desítkami tisíc let, možná stovkami tisíc, jistí si tím nejsme. Není jednoduché zjistit, co se vlastně stalo, protože celý jejich kulturní memeplex je smrtelně ozářený. Základní aspekty jejich kultury, věci, které vytvořili, za které stáli a kterých si nejvíce vážili, už nikdo nikdy nemůže znát nebo šířit."
"Máme za to, že se do jejich kultury vkradla myšlenka, vůči které neměli obranné mechanismy. Komplex myšlenek. Memepletický scénář konce světa třídy Keter."
Wheelerová utichla. Pár mocných chvilek nechala znít jen kapky deště.
"…A my jsme na to prostě zapomněli?" Zeptala se Morenová. "My, kteří jsme zbyli. My, kteří jsme přežili válku a stali se z nás moderní lidé. Vy a já a všichni ostatní jsme udělali co? Odvrátili oči, odešli a 'přenesli se přes to'?"
"Ano."
Morenovou na moment přemohla závrať a zavrávorala na místě. "Stovky milionů lidí zemřely a my jsme prostě zapomněli? Tohle jste mi chtěla ukázat? Tohle si mám zapsat?"
"Ano," řekla Wheelerová. "Přesně tak. Zapište si to, je to první věc, kterou se dnes naučíte. Lidé mohou zapomenout na cokoliv. Zapomenout některé věci je v pořádku, protože jsme smrtelníci s omezenou myslí, ale některé věci si musíme zapamatovat. Je velmi důležité, abychom si je zapamatovali. Takže sama sobě napište zprávu, která vás k tomu donutí."
Morenová příkývla. Déšť zesiloval, takže se přesunula pod přístřešek a využila stůl, pár kapek deště však stejně dopadlo na její poznámky. Chvíli rychle a intenzivně psala. Věty byly uspěchané a nekultivované, velké části vyškrtávala. Přemýšlela nad tím, jak bude reagovat, až si to poprvé přečte.
Po chvilce se k ní přidala Wheelerová.
Morenová, s pohledem stále upřeným na její poznámky, položila Wheelerové otázku, na kterou už znala odpověď: "A ta druhá věc?"
Wheelerová řekla:
"Je možné, že jejich kultura měla svůj ekvivalent k Nadaci. Možná dokonce měla svoji vlastní Antimemetickou Divizi. Pokud ano, jejich Nadace a jejich Antimemetická Divize selhala."
"Realita je velká. Nadace je také velká. Máme spoustu Keterů a spoustu scénářů Třídy Keter, konec světa možná bude nakonec problém nějaké jiné divize. Ano, velká část vaší práce je obvyklý výzkum, ta nejbezpečnější laboratorní práce, kterou tu můžete praktikovat. A ano, od té doby uplynuly tisíce let, a možná máme ještě dalších několik tisíc let."
"Ale možná také ne. Možná to bude náš problém. Abych odpověděla na vaši první otázku: byla jedna Antimemetická Válka o které víme. Potenciálně další, o kterých nevíme. A jedna definitivně ještě přijde."
Morenová neřekla nic. Vypadala zděšeně, zlomeně. Byla to správná reakce, a Wheelerová ji moc dobře znala. Tohle skutečně byla součást orientace každého nového zaměstnance Antimemetické Divize. Zodpovědnost takové škály se některým těžce nesla. Měla by se nést těžce.
"Vítejte v Antimemetické Divizi," řekla Wheelerová. "Tohle je váš první den."
*
Morenová ještě chvíli zapisovala. Wheelerová tiše čekala. Déšť stále nepřestával.
"Ale co to bylo?" Zeptala se Morenová. "Jaká to byla myšlenka?"
"SCP-9429-A," řekla Wheelerová. "Samotný memeplex se nám podařilo izolovat v sedmdesátých letech. Máme ho na podstavci v izolované místnosti, druhé podzemní patro. Dnes už je z většiny neškodný, je tak cizí moderní kultuře, že je téměř kompletně nesrozumitelný, něco jako egyptské hieroglyfy. Někdy vám ho ukážu."
"Egyptské hieroglyfy číst umím," řekla Morenová. "Říkáte, že by se nemohl vrátit?"
"V téhle podobě je to vysoce nepravděpodobné."
Morenová ukázala na něco daleko na obloze.
Wheelerová se otočila. Nic tam nebylo, jen zatažená obloha a déšť. "Co tam vidíte? Někteří lidé říkají, že na vysokých dávkách mnestik tu vidí duchy. Máme dokonce i pár záznamů rozhovorů, ale osobně si myslím, že jejich důvěryhodnost je dost pochybná."
"Um. Nevypadá to jako duch. Vypadá to jako… vychrtlý… kaidžu. Monstrum. Sloup postavený z pavouků. Je vyšší než tenhle kámen, alespoň dvakrát. Blíží se. Je to normální?"
"Ne." Wheelerová už v hlavě zběsile odškrtávala seznamy.
"Co to je?"
"Nevím."
"Není to součást orientace?"
"Ne. Nikdy bych vám nelhala, Eli. Přísahám." Antimemeticky maskovaná entita s tak monstrózním vzhledem, jako popisovala Morenová, měla zhruba nulovou šanci být neškodná. Potřebují posilu. Wheelerová zjistila, že její telefon neměl signál. Věděla, že zkoušet telefon Morenové nemělo smysl. Jediný způsob, jak dostat zprávu ven, byl psaný text. Možná složit vlaštovku a hodit ji z vrchu do lesa?
"Sklání se dolů. Myslím, že se dívá na mě," řekla Morenová, upřeně sledujíc pohybující se objem vzduchu. Wheelerová nedokázala ani vnímat díru v padajícím dešti. "Má obrovskou hlavu, musí být tak deset metrů široká. Všude má… chapadla a pavoučí nohy. Desítky očí. Některá z nich jsou slepá. Někdo na něm sedí."
"Cože? Popište mi toho jezdce."
"Bílý muž, dvacítky, hubený. Džíny, tenisky, špinavé hnědé vlasy, neostříhané. Střelili ho, krvácí úplně všude, ale nezdá se, že by si toho všímal. Jednu ránu má v játrech a další v krku, přímo nad klíční kostí. Usmívá se. A… říká, 'Ne. Nic takového se nestalo.'"
Wheelerová zlomek vteřiny přemýšlela nad tím, jestli byly střelné rány jen přidávat děsivému vzhledu, nebo jestli ten muž skutečně používal nějaký druh komplexních antimemetických schopností, aby dokázal ignorovat smrtelné zranění. A pokud tomu tak bylo, jak k ranám původně přišel. Ale právě teď záleželo na urgentnějších otázkách. "Vidí vás?"
"Ano."
"Vidí mě? Slyší mě?"
Morenová vypadala ohromeně a skutečně vyděšeně. "Chce vědět s kým mluvím."
"Neříkejte mu to. Nedostane o nás vůbec žádné informace, rozumíte?" Wheelerová si vzala z opasku svou vysílačku, nastavila ji na nouzový signál, otočila se a vší silou ji hodila tak daleko, jak jen dokázala směrem k hlavní budově Oblasti 41. S trochou štěstí přistane v lese nedotčená, mimo tichou zónu kolem SCP-9429, a přivolá mobilní údernou jednotku. "Zeptejte se ho, kdo je."
Morenová stála jako zamrznutá na místě, paže přilepené k bokům. "Kdo jsi?… Říká… říká, že už má skoro hotovo. Říká že mě zabije."
"To zrovna. Eli, poslouchejte mě. Poběžíme. Dolů po schodech. Když se dostaneme mimo perimetr, naše vzpomínky se vymažou."
"Nemůžu se pohnout."
Wheelerová chytila Morenovou za ruku. Ani s ní nehnula. "Dejte jednu nohu před tu druhou!"
"Drží mě." Její oči vypadaly, jako by měly vylézt z důlků. Začínala hyperventilovat.
Wheelerová ji pustila a analyzovala situaci. Pavoučí nohy neviděla a ani se jich nemohla dotknout, stejně tak se nemohla dotknout té obrovské tváře, od které Morenová nedokázala odtrhnout pohled. Ani jezdce neviděla. Ale věřila Morenové, že tam skutečně jsou. Reálné pro nějakou hodnotu "reálného". Chytila se za opasek, ale samozřejmě u sebe neměla služební zbraň. Proč by měla? Tohle bylo SCP třídy Safe v Oblasti třídy Safe. Ne, že by to udělalo rozdíl, když ten mýtický jezdec dokázal prostě ignorovat průstřely orgánů. Neměla před sebou dost možností. Kousnula se do jazyka, aby zadržela nadávku.
Morenová vykřikla.
"Eli!" Vykřikla Wheelerová. "Nedívejte se na to. Dívejte se na mě."
"Nemůžu."
"Zvládnete to, Eli. Jste silná."
"Nejsem," křičela Morenová.
"Jste ta nejlepší, kterou máme," řekla Wheelerová. "To si nevymýšlím. Vidíte tu věc, když ji nevidí nikdo jiný. To znamená, že jste chytřejší a silnější. Dokážete s tím bojovat. Vzpomeňte si na trénink proti invazi!"
"Nenávidí nás tak moc," řekla Morenová. "Nedokážu myslet. Nevidím nic. Prosím. Prosím ne."
Wheelerová ji omráčila. Obešla ji, položila jí jednu ruku na rameno kvůli stabilitě a dala jí ránu pěstí za ucho. Morenová se sesunula na místě a padla dopředu na kolena. Wheelerová ji sotva chytila než se její lebka dotknula země.
Ale rána nebyla dost silná. Morenová byla v bezvědomí jen zhruba vteřinu. Cukala sebou když přicházela k době. Bylo to jako probudit se z noční můry do další noční můry. Stiskla ruku Wheelerové. Už nedokázala křičet. Její srdce se zastavilo.
Wheelerová ji položila na záda a začala ji oživovat, ale bez jakéhokoliv vybavení byla šance nastartovat její srdce mizivá.
Nikdo nepřijde. Nehodila vysílačku dost daleko.
Uběhlo téměř patnáct minut než to vzdala.
*
Wheelerová ležela sesunutá proti zdi průchodu, na předposledním schodu, těsně před hranicí pole působnosti SCP-9429, snažíc se vymyslet, co si k sakru má napsat za zprávu.
Co to sakra bylo za věc? Morenové stačilo na ni pomyslet, aby ji zabila. Byla tak dobrá, jako každý z nás. Byla na vrcholu svých schopností a stejně na to nestačila. Jak se dá bojovat s antimemetickou stvůrou, která zabíjí jen ty nejlepší antimemetiky?
Člověk by mohl… postavit nějaký typ kontramemu. Ale při práci by musel být izolovaný od vnějšího světa. Potřeboval by hermeticky uzavřenou, soběstačnou laboratoř velkou jako botanická zahrada. Jako ty, které stavěl Bart Hughes. Jako… tu pod Oblastí 41.
Pane Bože, jak dlouho už s touhle věcí bojujeme?
Za sebou zaslechla šustění. Otočila se. Nahoře na schodech, daleko od ní, stál on. Ten jezdec, kterého Morenová popisovala. Vychrtlý mladík s nepřátelským úšklebem na tváři a ano, dvěma střelnými ranami, ze kterých stálým proudem odtékala krev. Jeho boty byly nasáklé krví.
Zavolal na ni: "Marion Wheelerová! Dlužím vám za to jezero."
Wheelerová se postavila. Nevěděla, o jakém jezeru mluví, ale nic neřekla.
Jezdec ukázal gestem. Modří a hnědí pavouci všech velikostí se vyhrnuli zpoza rohu, zaplavili chodbu až po jeho kolena, běhali přes jeho ramena, a směřovali k Wheelerové. Proud pavouků vydával zvláštní, organický šum, jako šustění vlhkých listů. Musely jich být miliony. Nejspíše by byli podstatně efektivnější, kdyby se jich Wheelerová alespoň trochu bála.
Byla to škoda. Spoustu se toho o této entitě dozvěděla: že mají společnou minulost, že ji osobně nesnáší a že zjevně má lidského mluvčího… a špatnou představivost. Ale měla jen pár vteřin, než ji zaplaví kaskáda pavouků, a to nebylo dost času na to, aby napsala jediné slovo. Morenová tedy zemřela pro nic.
Udělala krok vzad, překročila hranici.
*
Déšť už konečně ustával. Wheelerová si zapálila cigaretu a směřovala k hlavní budově. Už byl skoro čas na její plánovanou inspekci SCP-3125.
Následuje: UDÁLOST NENÁVISTNĚ RUDÁ