Info
Originál: https://scp-wiki.wikidot.com/icky-ichabod
Autor:
Překladatel:
| Předměstí Salemu, Oregon. 1988 |
|---|
Pršelo, ale jen mírně, ozývalo se něžné klapání kapek na její deštník. Vzduch byl chladný a svěží, nebe bylo šedé, ale ne černé, kapky vody visely z větví borovic jako skleněné ozdoby, zatímco si ptáci v přírodní sprše čechrali peří.
“Je to docela pěkné sousedství, co říkáš?” zeptala se Icky procházející po chodníku, jejíž fialové zbarvení tváře bylo tentokrát vybledlejší než obvykle, aby nepřitahovala pozornost ke své bozomorfní povaze.
“Pořád je to teritorium Nudných. Moc si to tu nezamiluj,” odpověděl nevrle Manny s šálou a kloboukem zakrývající jeho obrácený obličej.
“Jsi nějaký mrzutý. Měl bys mě s sebou brávat častěji. S lidma mi to jde líp. S mojí pomocí bys možná nemusel strkat tolik dětí do pytle,” zavtipkovala a přátelsky ho dloubla do ramene.
“Nestrkám děti do pytle,” odpověděl, nicméně jeho provinilý tón dal najevo, že to co řekl, platilo jen pro onu specifickou věc. “Podívej, jestli zvládneš tohle dítě přimět, aby s náma šlo dobrovolně, skvělé, ale pamatuj si, že hlavní důvod, proč jsem tě vzal, je jako záloha. Dětští ohýbači reality jsou nepředvídatelní a nemůžeme riskovat přitáhnout na sebe pozornost, když jsme takhle venku.”
“Neboj se. S dětmi to umím, obzvlášť s těmi magickými,” ujišťovala ho. “Udělám z té holky pětihvězdičkové číslo, ani nemrkneš.”
Zahnuli za roh a narazili na malý park s osamocenou holčičkou běhající okolo jeho vybavení a povídající si sama se sebou hlasitým a poučujícím hlasem. Ze začátku si Icky říkala, že je divné, že si hraje v dešti, ale pak si uvědomila, že uvnitř parku nepršelo.
“To je ona?” usmála se.
“To je ona,” přikývl. “Můžeš jít první.”
Přišli k přední bráně a všimli si, že je zamčená. Visela na ní cedule, na které stálo ‘Království královny Sofie – jděte pryč!’. Vnitřek parku byl pokrytý nespočtem hraček, obalů od cukroví, balónků vznášejících se nahoru a dolů a dokonce tu byla fontána plná čokoládového mléka.
“Je to tu jako malá Klaunská alej,” zasmála se Icky. “Promiňte? Mohli bychom prosím mluvit s královnou Sofií?”
“Kdo se opovažuje obtěžovat největší kouzelnickou královnu v Zemi!” řekla dívka rázně a vyrazila směrem ke vchodu s plastovou hůlkou v ruce. Měla zrzavé vlasy, bylo jí něco okolo osmi let a vypadala, že se už nějakou dobu nemyla. Její zářivá tutu sukně a Care Bare tričko byly pokryté hlínou, čokoládou a dost možná další hnědou substancí.
“Jen ponížená členka Cirkusu, vaše veličenstvo. A její společník,” odpověděla slušně Icky a uklonila se.
“Poklekněte, pokud nechcete čelit mému hněvu!” vyhrožovala Sofie, a hlasitě si říhla. Icky bez váhání vyhověla, ale Mannymu se moc nechtělo. “Řekla jsem pokleknout cizinče!”
“Výborně, další náročný ohýbač reality,” zamumlal a poklekl na jedno koleno.
“Nyní vysvětlete, proč jste narušili moje věčné hrátky!” přikázala Sofie.
“Samozřejmě vaše veličenstvo. Pocházíme z komunity magických lidí, jako vy a -”
“Já jsem jediná kouzelná holka na světě!” zakřičela Sofie. Částečně hrdostí, částečně bolestí.
“Vážně si to myslíš?” zeptala se Icky. “To kvůli tomu jsi tam tak sama?”
“…Ostatní lidé se mě bojí. Děti, moji rodiče, dokonce i policie a vojáci v černém přede mnou utíkali,” vysvětlila. “Je lepší, když prostě zůstanu tady.”
“Já se tě nebojím zlato,” odpověděla Icky a do tváře a očí se jí vrátila zářivá fialová. “Já jsem taky kouzelná. Stejně tak on.”
Manny si sundal šálu a odhalil svůj obrácený obličej. Sofie si je oba opatrně a optimisticky prohlížela.
“Vy jste… vy jste opravdu kouzelní?” zeptala se tiše.
“Ano, a jsme z místa plného kouzelných lidí,” řekla Icky.“ Místo, kde se tě lidé nebudou bát, kde budeš mít zase kamarády, kde budeš v bezpečí, kde budeš milovaná a naučíš se, jak být s magií ještě lepší. Slyšelas někdy o X-menech? Je to skoro to samé, jenom nejsme superhrdinové. Prostě Cirkus.”
“Ty jsi Klaun?” zeptala se Sofie a její oči se nadšením rozšířily.
“Jsem. Máš ráda Klauny?” zeptala se Icky s širokým úsměvem. Dívka přikývla. “Pokud půjdeš s náma, uvidíš ty nejtalentovanější Klauny všech Světů. Můžeme ti pomoct s tvojí magií. Pokud budeš hodně dobrá, mohli bychom dokonce -”
Z jedné strany Sofiiny lebky na druhou prosvištěla kulka. Jak její tělo dopadlo na zem, všechny balónky odletěly, čokoládová fontána vyschla a uvnitř parku začalo pršet.
“Ne!” zakřičela Icky, prorazila bránu, přiběhla k Sofii a začala ji kolébat v náručí. “Sofie? Sofie! Sofie, zlatíčko prober se! Prosím prober se! Sofie!”
Ať se snažila sebevíc, nebylo nic, co se svojí magií mohla udělat.
“Vezmi ji a jdeme! Je to Geo Sea, musíme zmizet!” zakřičel Manny.
Icky zírala na promáčklou kulku na zemi a všimla si, že se skládá z postříbřeného beryliového bronzu okolo vrstvy telekillu a železného jádra, s ochrannými mikrosítěmi vyrytými do každé vrstvy. Nebyla to jenom Globální Okultní Koalice, byla to Ichabodská kampaň. V průběhu několika desetiletí zabili už desítky tisíc ohýbačů reality, většinou takhle. Odstřelovač, který sestřelil dítě, které nemělo šanci se bránit, nebo vyrůst, aby se něj nějaká hrozba vůbec stala. Aby se z něj cokoliv stalo.
Icky v zuřivosti zařvala. Vytáhla ze země tyč na tetherball a vrhla se směrem, odkud přiletěla kulka.
“Veroniko, ne! Je to sebevražda! Veroniko!” naléhal Mannyho vzdalující se hlas.
Ať byla naštvaná sebevíc, sebevražedná nebyla. Udržovala si co nejvyšší rychlost, nikdy neběžela rovně déle než pár sekund a schovávala se za jakékoliv krytí, na které narazila. Kulky telekinezií ovládat nezvládla. Pokud by se jich do ní dostalo příliš moc, přehlušily by její magii natolik, že by se nevyléčila. Jediná rána do mozku nebo do srdce by ji určitě zabila.
To byl problém; pokud úderný tým nebyl schopný vyřadit Typ Zelená překvapením, spoléhali pak hlavně na velkou palebnou sílu.
Icky pokračovala po trajektorii kulky a na vrcholu kopce uviděla díky dešti obrys desíti maskovaných členů úderného týmu G.O.C. Odstřelovač se ji neustále snažil zaměřit, ale zbytek týmu měl zjevně připravené útočné pušky.
Vytáhla svůj balíček karet a všechny je na úderný tým poslala, než seskočila kanálem do stok. Vědela, že jejich výstroj měla stejnou realitu ukotvující a anti-thaumaturgickou ochranu jako jejich kulky, takže nemířila přímo na ně. Namísto toho, všech padesát čtyři karet zasáhlo dlažbu obklopující úderný tým s takovou kinetickou energií, že se do všech směrů rozletěly smrtelnou rychlostí šrapnely betonu. Slyšela, jak muži v překvapení, bolesti a nakonec zlosti křičí. Minimálně jeden na tom byl pořád dost dobře na to, aby komandoval ostatní, ale byla si jistá, že jich alespoň pár zhmoždila.
Zbytek týmu měl zbraně namířené na všechny průlezy a mříže od kanálů okolo, takže se vydala k průlezu, ze kterého měla dobrý výhled.
Nadzvedla víko a uviděla šest zbývajících členů úderného týmu, jak stojí zády k sobě v defenzivní formaci, viditelných buď proto, že byli pokrytí prachem z betonu, nebo byly jejich maskovací jednotky požkozené.
Vrhla po nich víko takovou silou, že jednoho z nich dekapitovalo a pravděpodobně zabilo člena týmu za ním. Rychle uhýbala palbě zbytku úderného týmu, ale nepokoušela se schovávat. Po několika sekundách běhu uslyšela jejich pušky bezmocně cvakat, kvůli vyčerpání zásobníků.
“Přebít! Přebít!” řval velitel, ale Icky už byla u nich. Přetáhla velitele po hlavě tyčí na tetherball a připsala si další dekapitaci.
Připadalo jí to ideální, vzhledem k názvu Ichabod.
Poslední tři vytáhli svoje sekundární zbraně, ale Icky přistála na zem a jedním máchnutím tyče jim podlomila nohy. Jednomu propíchla hrudník, druhému ukopla hlavu a na třetího skočila a začala mu nelítostně mlátit hlavou o zem.
“Chcípněte-vy-zvrhlí-zkurvení-děti-vraždící-zvrácení-zkurvení-genocidní-odporní-zkurvení-nacističtí-nechutní-zkurvení-parchanti! Chcípněte! Chcípněte! Chcípněte!” křičela dokud z hlavy, kterou držela, nic nezbylo a mlátila holou dlažbu. Svěsila hlavu a začala vzlykat, ale pak za sebou uslyšela zasténání. Jeden z členů úderného týmu, ten druhý kterého trefilo víko od kanálu, byl pořád naživu. Jeho hledí bylo roztříštěné a Icky teď mohla vidět jeho oči.
Ne že by si toho všimla, nebo ji to zajímalo. Vytáhla tyč na tetherball z hrudníku jedné z mrtvol a ohnala se s ní, s úmyslem rozdrtit mu lebku.
Jakmile se s ním tyč dostala do kontaktu, proměnila se na písek.
Zaskočená, poodstoupila od muže, nejistá si tím, co se právě stalo.
“To, tos udělal ty?” zeptala se mírně.
Muž si sundal svoji, teď už zbytečnou, helmu a vytřepal si písek ze svých blonďatých vlasů. Po obou začaly stékat karmínové pruhy, jak se déšť v jejich okolí proměnil na krev a v ten moment si byla jistá, že to dělá on.
“Zrádce!” zakřičela a vrhla se na něj vyrvat mu průdušnici. Bez jediného pohybu se přenesl pryč z její cesty, jako by tam vůbec nebyl. Pokynem ruky přivolal blesk, aby se jí nadobro zbavil.
Díky tomu, kdo byla, Icky sebou lehce škubla a vyvázla jen s rozcuchanými vlasy a potrhaným oblečením.
“Á, to tu ještě nebylo,” zamumlal muž. “Co všechno na tebe budu muset použít?.”
Sáhl po svojí sekundární zbrani a zjistil, že ji nemá. Icky ji vzala, když kolem něj probíhala a teď mířila přímo na něj. Vystřelila, protože věděla, že byl proti těm kulkám stejně bezmocný jako ona. To by fungovalo, kdyby ho zastihla nepřipraveného, ale kapky krve před ním se okamžitě srazily do půlmetru tlusté stěny, dost silné na to, aby kulky zastavila.
Ve frustraci zahodila zbraň a přeskočila zeď, na jejíž druhé straně zjistila, že byl pryč. Lépe řečeno, že stál na místě, kde před chvílí stála ona a kouřil cigaretu.
“Víš, vážně, vážně kurva nesnáším, když mě vy zrůdy nutíte používat proti vám moji vlastní zrůdnost” řekl. “Je to tak pokrytecké. Radši o sobě přemýšlím jako o muži svých zásad.”
Znova se proti němu rozeběhla a tentokrát na krvi uklouzla. Začala se kolem ní srážet, připevnila ji k zemi a omotávala se kolem jejího těla jako anakonda. Nemohla nabrat dostatek síly, aby se osvobodila, ani dostatek magie, aby přemohla cokoliv se jí to chystal udělat. Začínalo být těžké dýchat.
“Měla ses nechat zastřelit zlato. Tohle nebude příjemné.”
Pořád bylo něco, co mohla udělat. Ačkoliv nenáviděla pozici ženy v nesnázích, bylo to rozhodně přijatelnější než smrt.
“Hej,” vychrčela ze sebe. “Slyšel jsi někdy o Muži s Obráceným Obličejem ze Zneklidňujícího Cirkusu?”
Muž se správně otočeným obličejem se nesmyslné otázce zasmál, ale zbledl, když poznal pocit, že se mu něco cizího prohání mezi myšlenkami.
Zdravím Francisi, zašeptal hlas bez skutečného zvuku.
“Pak slyšel on o tobě,” usmála se Icky.
Infohazard. Vystavila ho nějakému infohazardu. Jeho tep najednou vystřelil, zatímco se snažil rychle vymyslet, co dělat, ale na podobnou hrozbu nebyl připravený. Muž s Obráceným Obličejem se mu dostal do hlavy a hledal cokoliv, co by proti němu mohl použít.
A netrvalo mu dlouho, to najít.
Muž spatřil Lilly, bohyni, které se Francis celý život bál - ne, to nebyla pravda. Miloval Lilly. Věděl, že miloval Lilly… Muž viděl neustálé pohrdání, nekončící kritizování, zlomyslné nadávky - všechno to, protože pro ni nebyl dost dobrý. Pokud by jen mohl být tou osobou, kterou si zasloužila, byla by milejší… Muž viděl útoky, tresty, mrzačení - jeho vina. Jeho vina. Všechno jeho vina…
Muž dokonce viděl, jak ho znásilnila a dělala to, o čem se Francis vždycky bál, že se někdo dozví.
Muž se smál.
Smích Muže s Obráceným Obličejem se ozýval Francisovou lebkou. Bylo to to jediné, co slyšel. Muž se smál Francisově bezmocnosti, jeho slabosti, jeho selhání být mužem. Muž se smál tomu, jak byl Francis uvnitř své tvrdé skořápky ubohý. Muž se smál, smál a smál, dokud ve Francisově mysli nezbylo nic, kromě smíchu a ohlušujících, ponižujících myšlenek.
Déšť se proměnil zpátky na vodu. Icky byla volná a zrádce zkolaboval na zem do fetální polohy, zakrytý neproniknutelným ontokinetickým kokonem. Převaloval se tam a zpátky, držel si hlavu a vzlykal, zatímco prosil Lilly, aby mu neubližovala.
Icky přiběhla rozbít kokon a skoncovat to, ale uslyšela v hlavě Mannyho hlas, který jí říkal ať ho nechá být a uteče. Přes to, jak moc ji štvalo nechat ho být, skoro ji zabil a bylo asi nejlepší využít příležitosti a utéct.
Stejně si neodpustila, na něj před útěkem plivnout.
O několik hodin později, Icky poklekla na mělký hrob, který spolu s Mannym vykopala pro Sofii v Národním lese Mount Hood. Přeměnila jeden z balvanů na náhrobek. Stálo na něm ‘Zde odpočívá královna Sofie, věk neznámý ale příliš mladá, oběť Ichabodské Genocidy. Nechť najde klid v místech, která leží za tímto světem a nechť nám její ztráta navždy připomíná, proč bojujeme proti Paličům Knih. Spěte sladce, Vaše Veličenstvo’.
“Je mi to líto. Je mi to tak líto,” plakala Icky. Manny si klekl vedle ní a položil jí ruku přes rameno. Opřela si o něj hlavu a on jí utřel slzy.
“Je to krásný náhrobek. Určitě by se jí líbil,” řekl jemně. “A i když to tvoje riskování života neschvaluju, je dobré, žes ji dokázala pomstít a že je na světě o devět Paličů knih míň.”
“A co ten poslední? Ten Zrádce?” zeptala se.
“Nebude si nás pamatovat. Vzal jsem mu to,” odpověděl Manny. “Ale byl na mě moc silný, než abych způsobil nějaké trvalé požkození. Doufám, že se s ním už nepotkáme. Má nějaké vážné problémy.”
“Je mi u prdele, co je jeho výmluva. Je to monstrum,” zasyčela Icky, ale pak vyčerpaně povzdechla. “Díky, žes mě tam zachránil. Máš to u mě.”
“Udělala bys pro mě to samé,” přikývl Manny. “Měli bychom vyrazit. Jestli se brzo nevrátíme do Cirkusu, Fuller za náma pošle Stretchyho.”
Icky slabě přikývla. Políbíla si prsty a pohladila s nimi náhrobek. Pak se Zrůda a Klaun postavili a za doprovodu dopadajících kapek deště a uschlého jehličí opouštěli narychlo, avšak s láskou vytvořený hrob.