I přes to se vracím
hodnocení: +4+x
blank.png
Untitled211.png

13.prosinec 2020
Nucený zápis… Jako vždy, když jsem v terénu. Dnes mám sice narozeniny, ale tady v Nadaci se na to nehraje. Nikomu nezáleží na tom, kolik ti je, když tu pracuješ. Hlavní jsou výsledky… A ty se snažím podat co nejlepší už od samého začátku, co mě přijali jako výzkumníka. Je to už 10 let, co jsem pro venkovní svět po smrti, ale i tak mě poslali zrovna sem… A ještě k tomu ke mě přiřadili Dr. Dinnského. Je to zajímavý chlapík. To musím uznat, ale… Občas by mohl mluvit trochu víc.
SCP-130-CS… Studánka… Taky by se tomu dalo říkat Léčivá voda nebo Pramen mládí, ale pro mě je to dar života. Jenom díky tomuto jsem stále tady.
-Dickens

"Hele Dinnský… Je mi jedno, jestli máte vyšší prověrku nebo ne… Pokud se tu nechcete ztratit, doporučuju vám poslouchat mě." pronesla doktorka Dickensová tiše, ale s vážným tónem v hlase.
Odpovědí ji bylo jen přikývnutí hlavou.
Tohle bude zajímavá práce… Blaku, mluv sakra! Přiletělo jí hlavou.

Bylo pro ni zvláštní procházet ta místa, kde vyrůstala, po tak dlouhé době. Přibyly tu nové domy, noví lidé, ale pořád tu jsou ti, na které si matně vzpomínala. A pak je tu dům, kde žila… Přišlo jí divné se tam jen tak zastavit a civět, takže jen prošla okolo. Ale i tak si všimla, že se v podstatě nic nezměnilo. Stále ta samá šedivá brizolitová omítka, ten samý vjezd, ta samá předzahrádka… I když… Chyběl tam smrk, co sama sázela.
Nechci si domýšlet, proč ho dali pryč, i když mám jistou představu.
A taky konečně opravili zídku okolo.

Musela se pousmát. Tolik vzpomínek… Tolik věcí, co tu zažila.

"Takže vy se umíte tvářit i příjemně… Zajímavé…" ozvalo se zpod masky Dr. Dinnského.
Tato poznámka její úsměv z tváře opět kompletně vymazala.

"Zato vy zřejmě nemáte kousek soucitu…" opáčila mu nazpět jedovatě. "Být vámi, nepřitahuji moc pozornosti… Zdejší důchodkyně jsou lepší než to, co nás sleduje v práci. … Za mostem jděte doprava."

Ke studánce se rozhodla nejít po silnici, ale lesem. Je to o trochu kratší, ale oni nepospíchají. Měla vzít jen nové vzorky a zjistit, zda není okolí nijak porušeno. A navíc… Chtěla si to tam trochu užít, když už ji sem poslali. Teda… Užít je trochu silné slovo. Zavzpomínat je výstižnější. Otázkou ale bylo, co tady dělal on. Ty tři díry v jeho masce nikomu moc neříkali.
Proč tu masku vůbec má…? Slyšela jsem, že je anomální… Je to nějaký způsob ochrany…? Chrání to jeho nebo nás ostatní? To byly otázky, co se jí honily hlavou pokaždé, když o něj zavadila pohledem.

Samozřejmě věděla, co se o Dr. Dinnském říkalo, ale pověry a pomluvy nejsou její kratochvíle. Fakta. To je to, co ji zajímá. A když se nad tím zamyslela… Tohle byla perfektní možnost něco zjistit. S jejím tichým povzdechem pokračovali lesem.

Ten čas, kdy se tady proháněla jako malá je dávno pryč. Vzpomínky jí proudily hlavou, zatímco se dívala okolo sebe.
Zdá se mi to, nebo je to tu… Zelené?
Vytáhla telefon a zkontrolovala datum a počasí.
Prosinec… -10°C… Všude je sníh a led… Ale tady se to zelená jako na jaře… Divné…
Dinnský si toho všiml taky.

"Já měl za to, že je zima…"

"Ona JE zima. Je prosinec."

Ale jejich okolí, i když bylo zimní období, tomu vůbec neodpovídalo.
Tohle je divná zima. Vůbec celý tento rok je divný.

Jak se pomalu blížili k východu z lesa, začínala se mezi listím stromů rýsovat známá budova.
Je to tady… Pomyslela si a postupovala více obezřetně. Tohle se jí nijak nelíbilo.
Všude mráz a les okolo Kapličky je zelený? V tom něco bude.
Dinnský vypadal pořád stejně. Těžko říct, co se, mu honí hlavou

Došli k malému kostelíku a ona vyšla po schodech ke dveřím.
Opravili fasádu… A i Ježíš s křížem jsou v o něco lepším stavu… Je fajn vědět, že se tu o to starají.
Zkusila vzít za kliku dveří.
Zamčeno… Jako obvykle…
Nakoukla tedy alespoň klíčovou dírkou. Jen díky světlu z oken viděla trochu z interiéru kaple.
Stále stejné… Jsou věci, co se nemění, heh? Alespoň něco…
Oddálila se od dveří a znovu se rozhlédla po okolí s lehce zamračeným výrazem.

"… … … Tohle ale není normální."

"Vy to tu znáte, doktorko… Takže doufám, že máte nějaké vysvětlení…" Nechal se Dinnský slyšet.

Dickensová sestoupila ze schodů od vstupu do kaple a pomalu obcházela okolo zdi ke studánce.
"Vypadám jako bych věděla, co se tu děje?"
Dalších několik schodů a… Nic.
Co to sakra?!
Studánka tam sice byla, ale voda v ní už ne. Doktorka zůstala stát jako opařená.

"Ne… Ne ne ne… Tohle…. Tohle není možný."

"Hmm?" Dr. Dinnský jí nakoukl přes rameno.

Odmítám věřit tomu, že by studánka vyschla. Je tu už od nepaměti a i když bylo vedro na umření, tady byla chladná voda vždy.
Když se vzpamatovala, udělala několik kroků k místu, kde mělo být něco, co tu není. Klekla si a sáhla na dno studánky, ale místo ledové vody nabrala jen hrst oblázků.
Optickou iluzi můžu tedy vyloučit.
Dinnský ji tiše sledoval. Předpokládala, že stále přemýšlel nad jejíma rukama. Z nějakého důvodu se jí zdál být jimi fascinovaný.

Po chvíli rozmyšlení z kapsy vytáhla malou baterku a zkusila nakouknout do díry, odkud kdysi voda tekla. Kromě toho, že viděla vodní řasy, nenašla nic.

"Oooh… Nečekal jsem, že byste byla nějak… Uh… Vybavená."

Tiše zaklela, pomalu se narovnala a schovala baterku zpět do kapsy. Tato jeho poznámka ji nijak nepřekvapila. Pohledem zavadila o výklenek s Pannou Marií uvnitř. Obvykle u ní bývala spousta svíček a umělých květin a sama soška byla krásně barevná a udržovaná, ale teď… Výklenek byl prázdný stejně jako studánka a chudák Marie byla oprýskaná. Její prázdné oči na Dickensovou hleděli z tmavého místa a vypadalo to, jakoby jí po tváři stékaly slzy.

Nikdy nebyla věřící, ale tohle na ni udělalo dojem. Ne v tom dobrém slova smyslu, ale dojem to byl. Ustoupila o několik kroků vzad a polkla na prázdno.
Nevěděla, co ji to napadlo, ale omluvila se sošce Marie a urychleně vyběhla po schodech nahoru ke vstupu do kaple. Dinnského po cestě chytla za ruku a tak nějak ho táhla za sebou.

"Hej! Dickensová, co to sakra děláte?"

Srdce jí bušilo snad až v krku. Začala před vstupem do kaple přecházet sem a tam a přemýšlela, co to bylo.

"O-Omlouvám se… A-ale… Ale t-t-ta socha…" Jako obvykle nervozita udělala svoje.
Výborně… Nejen, že utíkám odkud bych zřejmě neměla, ale teď ještě koktám. Nádhera.

"A co s ní?"
Nikdy ji nepřestane udivovat, jak může reagovat takto…nezúčastněně.

"Vy jste to neviděl Dinnský? Jak vypadala? Jak jste si toho mohl nevšimnout?!" vysypala ze sebe rychleji, než by měla.
Stále si také uvědomovala, kde byli, takže na něj ani nezvýšila hlas. Spíš naopak. Křik šeptem. Na tohle ale Dinnský neodpověděl.

Po chvíli se rozhodla sednout si na blízkou lavičku. On ji v tichosti následoval. Zřejmě si myslel něco o tom, že by se opravdu mělo zhodnotit, kdo pro Nadaci pracuje.
"Je možné, že nějak zastavili tok vody z pramene? Že by voda prosakovala jinudy ven? Je možné, že by to byl důvod, proč je les okolo zelený a živý? Jak ale zastavili vodu? Neviděla jsem tam žádný špunt nebo něco… Ale je fakt, že by to mohlo být dál, než vidím… Třeba je k pramenu nějaký vstup z vnitřku kaple? Je fakt, že jsem nikdy nebyla uvnitř… Je to možné… Ale pořád… Jak mohli zastavit vodu…? Ten tlak by to vytlačil ven… Nebo by si to udělalo jiný průchod…"
Přemýšlela nahlas, aby měl muž vedle ní alespoň ponětí o tom, co by se mohlo dít. Ani nevěděla, jestli o tomto SCP četl záznam.

Její tok myšlenek byl zastaven cizím lehce rozklepaným hlasem.

"Dobrého dna, ste v porádku?"

Zvedla hlavu a před ní stála postarší paní, která sjížděla pohledem z její depresivní formy na o dost vyššího muže s dřevěnou maskou.
Chudák paní…
Matně jsem si vybavovala. Měla pocit, že bydlela kousek od obchodu, ale nebyla si 100% jistá.

"Ah… A-Ano. Jsem v pořádku. Děkuju."
Pousmála se na ni.
"Jen… Jsem trochu zmatená… Měli jsem za to, že tu je studánka. Víte, četli jsme tu pověst o Cyrilu a Metodějovi a …"

Paní smutně pokývala hlavou.
"Ba ba… Bela tu studánka. Je to ale rok, co přestala tyct voda."
Zdálo se, že ji tohle trochu uklidnilo, ale ani tak si nepřestala Dr. Dinnského prohlížet.

Jak je krásné zase slyšet tohle nářečí. Jsem si jistá, že až se dostanu zpět do Oblasti, tak budu zase mluvit takto.
Taky doufám, že je Dinnský alespoň trochu nervózní. Dám tomu přesně 10 minut a bude to vědět celá vesnice. Do 30ti minut i okolní vesnice. Hodina a půl do toho, aby o něm vědělo celé město.
Krásný tah od vedení, že mi sem dali zrovna tohoto chlapa.

Paní pokračovala v jejím vyprávění.
"Jednó sem přišli spravovat oltár a křiž a potem, co odjeli, voda pomaly mizla. A asi po měsicu bela preč úplně."
Vyslechli si (tedy alespoň ona si vyslechla) příběh o tom, co se tady dělo. Prý tu byli lidé z památkového ústavu, hygienici a i nějací vědci z ciziny, aby přišli na to, co se tu děje. Nikdo nic ale neobjevil. Po té se s paní rozloučili, ona se pomodlila u Ježíše a zase odešla.

Dr. Dickensová napsala zprávu vedení, aby jim dali nové pokyny.
Ten den už dolů ke studánce nešla. Dinnský se ale jen tak ze zvědavosti (nejspíš) šel podívat na sošku ve výklenku. Ta Panna Marie ji jistě bude nahánět ve snech ještě hodně dlouho.
Přišla ale konečně na to, proč nikdy neměla ráda obrázky a sochy svatých.

Pořád se na tebe dívají a i když mají úsměv… Připadáš si souzen.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License