I přes to se vracím

Info

Název: I přes to se vracím
Autor: DrDickens
Ilustrace: DrDickens
Zvláštní poděkování: Blakedin za svoji ochotu spolupracovat a svěřit mi do rukou svoji postavu. DÍKY PŘÍTELI!
Text písně: original song (hudba, slova a ilustrace) EmpathP - Secret Garden (Dá se najít na YouTube.)
Taky je někde v textu ukrytý odkaz na Blakedinův příběh, co na tohle navazuje. Tak hodně štěstí s hledáním!

---

Kapitola první

13.prosinec 2020
Nucený zápis… Jako vždy, když jsem v terénu. Dnes mám sice narozeniny, ale tady v Nadaci se na to nehraje. Nikomu nezáleží na tom, kolik ti je, když tu pracuješ. Hlavní jsou výsledky… A ty se snažím podat co nejlepší už od samého začátku, co mě přijali jako výzkumníka. Je to už 10 let, co jsem pro venkovní svět po smrti, ale i tak mě poslali zrovna sem… A ještě k tomu ke mě přiřadili Dr. Dinnského. Je to zajímavý chlapík. To musím uznat, ale… Občas by mohl mluvit trochu víc.
SCP-130-CS… Studánka… Taky by se tomu dalo říkat Léčivá voda nebo Pramen mládí, ale pro mě je to dar života. Jenom díky tomuto jsem stále tady.
-Dickens

"Hele Dinnský… Je mi jedno, jestli máte vyšší prověrku nebo ne… Pokud se tu nechcete ztratit, doporučuju vám poslouchat mě." pronesla doktorka Dickensová tiše, ale s vážným tónem v hlase.
Odpovědí ji bylo jen přikývnutí hlavou.
Tohle bude zajímavá práce… Blaku, mluv sakra! Přiletělo jí hlavou.

Bylo pro ni zvláštní procházet ta místa, kde vyrůstala, po tak dlouhé době. Přibyly tu nové domy, noví lidé, ale pořád tu jsou ti, na které si matně vzpomínala. A pak je tu dům, kde žila… Přišlo jí divné se tam jen tak zastavit a civět, takže jen prošla okolo. Ale i tak si všimla, že se v podstatě nic nezměnilo. Stále ta samá šedivá brizolitová omítka, ten samý vjezd, ta samá předzahrádka… I když… Chyběl tam smrk, co sama sázela.
Nechci si domýšlet, proč ho dali pryč, i když mám jistou představu.
A taky konečně opravili zídku okolo.

Musela se pousmát. Tolik vzpomínek… Tolik věcí, co tu zažila.

"Takže vy se umíte tvářit i příjemně… Zajímavé…" ozvalo se zpod masky Dr. Dinnského.
Tato poznámka její úsměv z tváře opět kompletně vymazala.

"Zato vy zřejmě nemáte kousek soucitu…" opáčila mu nazpět jedovatě. "Být vámi, nepřitahuji moc pozornosti… Zdejší důchodkyně jsou lepší než to, co nás sleduje v práci. … Za mostem jděte doprava."

Ke studánce se rozhodla nejít po silnici, ale lesem. Je to o trochu kratší, ale oni nepospíchají. Měla vzít jen nové vzorky a zjistit, zda není okolí nijak porušeno. A navíc… Chtěla si to tam trochu užít, když už ji sem poslali. Teda… Užít je trochu silné slovo. Zavzpomínat je výstižnější. Otázkou ale bylo, co tady dělal on. Ty tři díry v jeho masce nikomu moc neříkali.
Proč tu masku vůbec má…? Slyšela jsem, že je anomální… Je to nějaký způsob ochrany…? Chrání to jeho nebo nás ostatní? To byly otázky, co se jí honily hlavou pokaždé, když o něj zavadila pohledem.

Samozřejmě věděla, co se o Dr. Dinnském říkalo, ale pověry a pomluvy nejsou její kratochvíle. Fakta. To je to, co ji zajímá. A když se nad tím zamyslela… Tohle byla perfektní možnost něco zjistit. S jejím tichým povzdechem pokračovali lesem.

Ten čas, kdy se tady proháněla jako malá je dávno pryč. Vzpomínky jí proudily hlavou, zatímco se dívala okolo sebe.
Zdá se mi to, nebo je to tu… Zelené?
Vytáhla telefon a zkontrolovala datum a počasí.
Prosinec… -10°C… Všude je sníh a led… Ale tady se to zelená jako na jaře… Divné…
Dinnský si toho všiml taky.

"Já měl za to, že je zima…"

"Ona JE zima. Je prosinec."

Ale jejich okolí, i když bylo zimní období, tomu vůbec neodpovídalo.
Tohle je divná zima. Vůbec celý tento rok je divný.

Jak se pomalu blížili k východu z lesa, začínala se mezi listím stromů rýsovat známá budova.
Je to tady… Pomyslela si a postupovala více obezřetně. Tohle se jí nijak nelíbilo.
Všude mráz a les okolo Kapličky je zelený? V tom něco bude.
Dinnský vypadal pořád stejně. Těžko říct, co se, mu honí hlavou

Došli k malému kostelíku a ona vyšla po schodech ke dveřím.
Opravili fasádu… A i Ježíš s křížem jsou v o něco lepším stavu… Je fajn vědět, že se tu o to starají.
Zkusila vzít za kliku dveří.
Zamčeno… Jako obvykle…
Nakoukla tedy alespoň klíčovou dírkou. Jen díky světlu z oken viděla trochu z interiéru kaple.
Stále stejné… Jsou věci, co se nemění, heh? Alespoň něco…
Oddálila se od dveří a znovu se rozhlédla po okolí s lehce zamračeným výrazem.

"… … … Tohle ale není normální."

"Vy to tu znáte, doktorko… Takže doufám, že máte nějaké vysvětlení…" Nechal se Dinnský slyšet.

Dickensová sestoupila ze schodů od vstupu do kaple a pomalu obcházela okolo zdi ke studánce.
"Vypadám jako bych věděla, co se tu děje?"
Dalších několik schodů a… Nic.
Co to sakra?!
Studánka tam sice byla, ale voda v ní už ne. Doktorka zůstala stát jako opařená.

"Ne… Ne ne ne… Tohle…. Tohle není možný."

"Hmm?" Dr. Dinnský jí nakoukl přes rameno.

Odmítám věřit tomu, že by studánka vyschla. Je tu už od nepaměti a i když bylo vedro na umření, tady byla chladná voda vždy.
Když se vzpamatovala, udělala několik kroků k místu, kde mělo být něco, co tu není. Klekla si a sáhla na dno studánky, ale místo ledové vody nabrala jen hrst oblázků.
Optickou iluzi můžu tedy vyloučit.
Dinnský ji tiše sledoval. Předpokládala, že stále přemýšlel nad jejíma rukama. Z nějakého důvodu se jí zdál být jimi fascinovaný.

Po chvíli rozmyšlení z kapsy vytáhla malou baterku a zkusila nakouknout do díry, odkud kdysi voda tekla. Kromě toho, že viděla vodní řasy, nenašla nic.

"Oooh… Nečekal jsem, že byste byla nějak… Uh… Vybavená."

Tiše zaklela, pomalu se narovnala a schovala baterku zpět do kapsy. Tato jeho poznámka ji nijak nepřekvapila. Pohledem zavadila o výklenek s Pannou Marií uvnitř. Obvykle u ní bývala spousta svíček a umělých květin a sama soška byla krásně barevná a udržovaná, ale teď… Výklenek byl prázdný stejně jako studánka a chudák Marie byla oprýskaná. Její prázdné oči na Dickensovou hleděli z tmavého místa a vypadalo to, jakoby jí po tváři stékaly slzy.

Nikdy nebyla věřící, ale tohle na ni udělalo dojem. Ne v tom dobrém slova smyslu, ale dojem to byl. Ustoupila o několik kroků vzad a polkla na prázdno.
Nevěděla, co ji to napadlo, ale omluvila se sošce Marie a urychleně vyběhla po schodech nahoru ke vstupu do kaple. Dinnského po cestě chytla za ruku a tak nějak ho táhla za sebou.

"Hej! Dickensová, co to sakra děláte?"

Srdce jí bušilo snad až v krku. Začala před vstupem do kaple přecházet sem a tam a přemýšlela, co to bylo.

"O-Omlouvám se… A-ale… Ale t-t-ta socha…" Jako obvykle nervozita udělala svoje.
Výborně… Nejen, že utíkám odkud bych zřejmě neměla, ale teď ještě koktám. Nádhera.

"A co s ní?"
Nikdy ji nepřestane udivovat, jak může reagovat takto…nezúčastněně.

"Vy jste to neviděl Dinnský? Jak vypadala? Jak jste si toho mohl nevšimnout?!" vysypala ze sebe rychleji, než by měla.
Stále si také uvědomovala, kde byli, takže na něj ani nezvýšila hlas. Spíš naopak. Křik šeptem. Na tohle ale Dinnský neodpověděl.

Po chvíli se rozhodla sednout si na blízkou lavičku. On ji v tichosti následoval. Zřejmě si myslel něco o tom, že by se opravdu mělo zhodnotit, kdo pro Nadaci pracuje.
"Je možné, že nějak zastavili tok vody z pramene? Že by voda prosakovala jinudy ven? Je možné, že by to byl důvod, proč je les okolo zelený a živý? Jak ale zastavili vodu? Neviděla jsem tam žádný špunt nebo něco… Ale je fakt, že by to mohlo být dál, než vidím… Třeba je k pramenu nějaký vstup z vnitřku kaple? Je fakt, že jsem nikdy nebyla uvnitř… Je to možné… Ale pořád… Jak mohli zastavit vodu…? Ten tlak by to vytlačil ven… Nebo by si to udělalo jiný průchod…"
Přemýšlela nahlas, aby měl muž vedle ní alespoň ponětí o tom, co by se mohlo dít. Ani nevěděla, jestli o tomto SCP četl záznam.

Její tok myšlenek byl zastaven cizím lehce rozklepaným hlasem.

"Dobrého dna, ste v porádku?"

Zvedla hlavu a před ní stála postarší paní, která sjížděla pohledem z její depresivní formy na o dost vyššího muže s dřevěnou maskou.
Chudák paní…
Matně jsem si vybavovala. Měla pocit, že bydlela kousek od obchodu, ale nebyla si 100% jistá.

"Ah… A-Ano. Jsem v pořádku. Děkuju."
Pousmála se na ni.
"Jen… Jsem trochu zmatená… Měli jsem za to, že tu je studánka. Víte, četli jsme tu pověst o Cyrilu a Metodějovi a …"

Paní smutně pokývala hlavou.
"Ba ba… Bela tu studánka. Je to ale rok, co přestala tyct voda."
Zdálo se, že ji tohle trochu uklidnilo, ale ani tak si nepřestala Dr. Dinnského prohlížet.

Jak je krásné zase slyšet tohle nářečí. Jsem si jistá, že až se dostanu zpět do Oblasti, tak budu zase mluvit takto.
Taky doufám, že je Dinnský alespoň trochu nervózní. Dám tomu přesně 10 minut a bude to vědět celá vesnice. Do 30ti minut i okolní vesnice. Hodina a půl do toho, aby o něm vědělo celé město.
Krásný tah od vedení, že mi sem dali zrovna tohoto chlapa.

Paní pokračovala v jejím vyprávění.
"Jednó sem přišli spravovat oltár a křiž a potem, co odjeli, voda pomaly mizla. A asi po měsicu bela preč úplně."
Vyslechli si (tedy alespoň ona si vyslechla) příběh o tom, co se tady dělo. Prý tu byli lidé z památkového ústavu, hygienici a i nějací vědci z ciziny, aby přišli na to, co se tu děje. Nikdo nic ale neobjevil. Po té se s paní rozloučili, ona se pomodlila u Ježíše a zase odešla.

Dr. Dickensová napsala zprávu vedení, aby jim dali nové pokyny.
Ten den už dolů ke studánce nešla. Dinnský se ale jen tak ze zvědavosti (nejspíš) šel podívat na sošku ve výklenku. Ta Panna Marie ji jistě bude nahánět ve snech ještě hodně dlouho.
Přišla ale konečně na to, proč nikdy neměla ráda obrázky a sochy svatých.

Pořád se na tebe dívají a i když mají úsměv… Připadáš si souzen.

Kapitola druhá

14.prosinec 2020 6:30
Přišly nové pokyny. Máme se spojit s vedením města a památkáři, aby nám umožnili vstup do kaple.
-Dickens

Přísahám, že jestli tohle vyřeším, najdu si někde nějakého kněze a vyzpovídám se ze všech svých hříchů. Zatím mám zkušenosti jen s exorcismem a zpěvem náboženských chorálů. Tohle bude novinka.

Po snídani, kde Dickensová oželela Dinnského absenci, mu šla zaklepat na dveře pokoje.
"Dinnský… Pokud u sebe nemáte nic, co by se dalo považovat za vhodnou snídani, dole v jídelně je švédský stůl. A ne. Ten váš nutriční nápoj, nebo co to vlastně je, nepovažuju za kvalitní a vydatnou snídani."

Dinnský jí odpověděl z druhé strany dveří.
"Není to nutriční nápoj… Je to kefírové mléko. A s lítostí vám musím oznámit, že nemám v plánu se tam ukazovat."

Zamračila se a opřela o stěnu vedle dveří.
"No… To není ta odpověď, kterou jsem chtěla slyšet, drahý kolego. Ale aspoň vím, že jste přes noc neumřel. Za hodinu máme schůzi se starostou. Cesta na radnici nám zabere asi… 15 minut, když nebudeme pospíchat. A pokud opravdu nechcete, abych se vám vloupala do pokoje a nakrmila vás násilím, tak se najíte."

Notnou chvíli bylo ticho. Zřejmě přemýšlel.
"A kdybych odmítl, svázala byste mě?"

Tohle doktorku překvapilo. Vždy si myslela, že je to chladná osoba, ale s touto odpovědí to spíš vypadá na tichého, kalkulujícího perverzáka. Tiklo jí v koutku.
"Vy si myslíte, že bych na vás použila lano…? Ne ne ne Blaku… Kdybych opravdu chtěla, tak se nejspíš nepohnete z místa vůbec a to bych se vás ani nemusela dotknout. A navíc lano? Pfft. Jak zastaralé."
Tak teď se ukaž Dinnský…

"S vámi to bude ještě zajímavé. 15 minut, říkáte… Připravte si témata, týkající se práce nebo naše společné cestování proběhne v absolutní tichosti. Zbytečné tlachání si nechte pro doktora Pilla."

Okamžitě to vzala zpět… Je to chladný člověk, co akorát testuje ostatní. Jeho nepředvídatelnost je v podstatě předvídatelná. Jen se musíte napojit na jeho vlnu.
Tohle bude zajímavá spolupráce… Buď on rozebere mě… Nebo já jeho. A já chci mít jeho psychologický rozbor na svém stole!
"Ale samozřejmě, drahý kolego… Mám spoustu otázek… A při cestování po městě bude spooooousta času."
Byla si jistá, že pochytil ten podtón, kterým to řekla.

14.prosinec 2020 8:30
Spolu s Dr. Dinnským jsme vyrazili z hotelu k radnici. Doufám, že nám umožní vstup do kaple.
-Dickens

Bez toho, aniž by se na něj podívala, započala zcela nevinnou konverzaci.
"Slyšela jsem, že jste měl co dočinění s náboženskými anomáliemi. Co je na tom pravdy?"

Dinnský nahnul hlavu lehce na stranu směrem k ní.
"Ano, to je pravda. Zastával jsem funkci konzultanta."

Následovalo několik dalších otázek na jeho práci, jeho názory ohledně některých pracovních postupů a pak přišla otázka "Káva nebo čaj, co máte raději?"

"Záleží v čích rukou je to připravováno….nejsem vybíravý, ale káva se srká brčkem lépe." odpověděl Dinnský obratem ruky.

"Ale… Oboje je kapalina, tudíž by to nemělo mít dopad na srkání brčkem. Nebo je v tom rozdíl?"

Na její zcela logickou otázku odpověděl na jeho způsob nechladně a možná až trochu vyčítavě.
"Káva chladne rychleji pokud je zalitá mlékem, čaj je nutné pravidelně chladit… Chcete snad abych si opařil jazyk? Budete se o mě následně starat? Napíšete za mě výpověď, že úraz na pracovišti byl zaviněn čistě náhodou?"

Dělá si srandu..? Jinak si to nedokážu vysvětlit. Záznam o zranění kvůli opařenému jazyku. Za co… Proč já…
"Pokud berete opařený jazyk jako zranění, se kterým se nedá vykonávat práce..? Pak nejspíš ano, postarala bych se o vás, Blaku. Ovšem nepředpokládám, že byste měl nějaký větší problém, když vezmu v potaz míru vaší výřečnosti. A taky silně věřím, že kvůli opařenému jazyku není potřeba vyplňovat žádné záznamy o zranění. Nejste dítě Blaku. A pokud jste za tou maskou opravdu chlap, tak se mi tady nerozbrečíte, protože to trochu štípe a na pár minut by vám to znecitlivělo onen orgán, se kterým umíte tak mistrně zacházet. Ovšem na mě tyto řeči opravdu nemají vliv." odpověděla mu doktorka trochu dopáleně.
Myslet si může, co chce, ale takto ji opravdu nezlomí. Starala se o mladšího sourozence a sestřenice. Tohle jsou přesně ty věci, které na ni používali oni.

"Tak proč se tak urputně snažíte mít poslední slovo? Proč se snažíte mít tak navrch? Je to snad vaše obrana před mužským pohlavím? Člověk by nad mými řečmi mávnul rukou a nechal by to být. Vy? Vy chcete zvítězit…Vaše reakce jsou dojemné, čímž potvrzují mé teorie…"
Tohle byla další novinka. I on se dokáže trochu víc zapojit do konverzace, když se dá správný podmět. Pro jeho smůlu to musí být zřejmě podnět argumentace. Byla zaskočená a on po chvilce dodal lehce dotčeně.
"Moment, vy pochybujete o mém pohlaví? To je mi novinka… Chcete se o tom snad přesvědčit? Nebo vám stačí mé upřímné slovo?"

"Uhm… Nesnažím se mít navrch… Jen se vás snažím trochu pochopit… A pokud jste zapomněl… Já opravdu nejsem ten, co by měl problémy s mužským pohlavím. A uh…"
Věnovala muži vedle ní krátký pobavený pohled.
"Mám snad pochybovat? Myslím, že stavba těla, hloubka hlasu, pohyby a vyjadřování mi stačí jako důkaz…"

Dr. Dinnský jí jen suše odsekl.
"Nechte si ten pohled pro někoho, koho budete přitahovat. Stále jsme v práci. Udržte své hormony na uzdě, jak jsem řekl…"
Načež si ji preměřil pohledem a nevěřícně zakroutil hlavou.
"…zbytečné papírování nemáme zapotřebí."

"Prosím vás… Jako bych něco takového potřebovala…"
Zastavila před vstupem na radnici.
"… Být sama v klidu a soustředit se na práci je důležitější."
Dodala tiše se sklopenou hlavou, takže jí nešlo vidět do obličeje. To, čeho si ale Dinnský mohl všimnout bylo jemné klepání rukou, když sahala po klice.

Jen, co po ní sáhla, Dinnský jí stál přímo za zády a znemožňoval otevření dveří.
"Emoce… Jsou odporná věc, obzvlášť když tím člověka doslova ovládají… Slabiny, které v cizích rukou poslouží jako zbraň k vašemu zániku. Obzvlášť ve vyšších křeslech… Řekněme, že slabé články vyhledávají… Pokud vás tato práce emočně ničí, měla byste změnit prostředí. Ne, že bych měl starost o vaše mentální zdraví… Upřímně mě nezajímá vaše, či jiných emoční stabilita. Důležitý je výzkum, na tom jediném záleží. Pokud spolu máme spolupracovat, abychom tím zajistili přínos výzkumu a naší práci… Doporučuji vám se kontrolovat. Nebude to pro vás velký problém, že ne? Mrtvola by neměla nic cítit…"
Stále ji nechtěl nechat otevřít dveře. Vyčkával… Jako nějaký predátor. A i ona věděla, že zraněné zvíře se hlídá snadněji.

Zhluboka se nadechla a otočila se čelem k němu.
"Od doby, co jsem v této branži podávám dobré výsledky. Nehledě na moje emoce. Moje výsledky jsou perfektní. Jako psycholog ani jako učitel nováčků jsem prozatím nezklamala."
Začala zcela klidně.
"Takže pokud spolu máme spolupracovat… Zavřete hubu."
Přitáhla si ho za límec kabátu aby měl oči ve stejné výšce.
"Tohle je můj případ. Moje rodný město. Vy jste byl přidělen jako doprovod. Tak to mám napsané v papírech. Tak mě laskavě nechte dělat moji práci! Myslíte si, že máte navrch? Naopak. Mohla bych si lusknout, kontaktovat pár lidí a vás by už nikdy nikdo nenašel. Ne v lesích okolo… Ty vaše tři díry v masce mě nijak nezastrašují. Ty povídačky o vás mě nezajímají. Ale jednu musím uznat. Jste hulvát Dinnský. A pokud nechcete, aby tady opravdu nějaká mrtvola byla, tak toho necháte. Rozumíme si?"
S tímto ho pustila a čekala na jeho odpověď.
Že si do huby nevidí… A já si na začátku přála, aby mluvil.

"Není jiná cesta… Jinak by mě zabil… Silní přežijou." Prohlásil šeptem tak tiše, že mu bylo sotva rozumět.
Poté se nepatrně narovnal. Stále ji sledoval, jak vyčkávala na jeho odpověď. Stačilo by tak málo, aby opravdu vybouchla. Pro něj jistě lákavé. Možná až moc. Ale oba si byli jistí, že bude jiná příležitost… Pokud tomu okolnosti budou nakloněny. Tohle by si užili jistě oba.
Pro teď ale konec zábavy. Však se říká, že v nejlepším je třeba přestat.

"Jsem rád, že si rozumíme, doktorko Dickensová. Až budete připravená vyrazit, dejte mi vědět."
Nechal ji konečně otevřít dveře. Zkontrolovala čas. I s touto menší zastávkou přišli včas.

Netrvalo dlouho a jednání se starostou začalo. Ano… I on byl, stejně jako všichni okolo nichž prošli, více než znepokojení faktem, že Dr. Dinnskému nevidí do obličeje. Na doktorčiny kostěné ruce nikdo nebral ohled. Příjemná změna.
Na konci jednání jim starosta dal kontakty na památkáře, co se zabývají touto oblastí. Dinnský celou dobu mlčel. Jestli je to dobře nebo špatně jí teď nezajímalo. Práce byla důležitější a ta se mohla opět posunout kupředu, jelikož bylo odsouhlašeno jejich zkoumání kaple. Teď jim akorát stačilo sehnat památkáře a klíče.

Když vyšli ven z radnice, Dr. Dickensová se na Dr. Dinnského ani nepodívala a hned za vstupem vytočila číslo, co jí starosta dal.
Cítila pohled na svých zádech, ale okázale to ignorovala a snažila se sjednat schůzi. Bohužel… Nejbližší možný termín byl další den v 10. Po ukončení hovoru opět schovala telefon a konečně se otočila na doktora za sebou.
"Mám pro vás jednu dobrou a několik špatných zpráv… Co chcete slyšet dřív..?"

Dinnský překřížil ruce a po chvilce řekl "Začněte tou, která komplikuje výzkum."

Přikývla a spustila.
"S památkáři se můžeme setkat nejdřív zítra v 10 ráno. Což ovšem znamená, že momentálně máme celý den… A jelikož nechci, abyste tady zabloudil… A věřte mi… Zdejší lidi neradi radí. Budeme nuceni ho trávit spolu."

"Není nad to strávit čas s lidmi… Budu vám důvěřovat a tudíž nechám na vás, jak si přejete strávit náš společný čas. Než však začnete s návrhy na trávení času, toto bylo několik zpráv v jednom nebo… Jsou tu další, které mi chcete sdělit?" zněl znuděně… Skepticky…
Asi ji opravdu nemá rád.

S mu povzdechem odpověděla.
"Ta první byla ta nejdůležitější, co se práce týče. Ty další byly ty ostatní, které jsem chtěla sdělit, nebo připomenout. Nač ztrácet drahocenný čas. Že ano, doktore…"
Možná by si ho mohla začít i dobírat…? Možná taky ne… Nerada se hádala… Ale je snadné ji naštvat. Tohle by nebylo dobré, pokud mají společně práci dokončit.

"Budu to brát jako lichotku… Takže nějaké návrhy?"
Tohle znělo až moc podezřele. Dinnský byl v jejím hledáčku…
Dávejte si pozor.

"Tak nějak pochybuju o tom, že jste se pořádně nasnídal… Takže… Tady na náměstí je spousta kaváren a restaurací…"

"Máte až podezřele velkou starost o to, zda jsem se, dle vašich slov pořádně nasnídal…"
Viditelně se oklepal.
"Pokud na tom trváte, najím se tedy v soukromí."

Na to mu už jen přikývla a otočila se zase zády k němu.
"Jen bych byla nerada, kdybyste někde zkolaboval. Obavám se, že nemám tolik síly, abych vás dotáhla osobně do nejbližšího Nadačního zařízení na ošetřovnu. Něco mi totiž říká, že byste nebyl zrovna nadšený z obyčejné nemocnice."

"Humorné, zapomněl jsem se smát… Abychom se tedy ušetřili nepříjemností, jdu se nasnídat. Vymyslete program." opáčil Dinnský suše.

Sjednali si čas a místo setkání.
Tedy… Přesně za 30 minut zpět u kašny.
Jak se řeklo, tak se stalo. Dr. Dickensová tam stála už za 20 minut a vychutnávala si první cigaretu za den. Po chvilce přišel i Dr. Dinnský.
"Tímto místem prochází 17. poledník… Barokní pumpa a kašna mají vývody přímo na něm. Teď v zimě ani jedno samozřejmě nefunguje. Taky bych ráda poukázala na morový sloup. Už si ale nepamatuju, kdo ho stavěl… Nevadí. Toto město je v katastru zavedeno už od 14. století a náměstí jako jedno z mála v republice má atypický tvar trojúhelníku. Kdyby se spojily všechny vrcholy tohoto trojúhelníku pomyslnými osami… Protnuly by se přímo uprostřed kašny."

"Zajímavá úvodní řeč. Sama jste s studovala historii svého rodného bydliště nebo se informace šíří jako rodinné dědictví?"
Dr. Dinnský se rozhlížel po náměstí. Kupodivu nezněl tak znuděně ani podrážděně, ale ona předpokládala, že pro vyjádření vyššího zájmu hold nebyl stavěný.

"Učila jsem dějepis na jedné ze zdejších škol…" Jednoduchá odpověď. "Ale tyto věci mě i baví. Třeba ten fakt, že za dob nacismu zdejší rolníci, přeběhlíci a paragáni vyhnali Němce za hranice města a drželi to tady dokud nepřišli Rusové."

Dinnský pokýval hlavou. Asi mu došlo, odkud má doktorka ten přístup k nováčkům a mladším členům jejich kolektivu.
"To zní velmi zaujatě. Inu, proč vlastně ne. Rodné město snadno přilne k srdci, když jej provází… Vzpomínky…"
Zahleděl se na padající sníh a po chvilce ještě dodal
"Doufám, že tím nekončí historická prohlídka města."

Doktorka se tiše uchechtla.
"Neříkám, že mám tohle město moc ráda… Když to tady poznáte lépe, přestane vás to bavit… No… Pokud vás to opravdu zajímá… Můžu vás tu provést a sem tam přidat nějaký absolutně nezajímavý fakt."

"Pokud si takto představujte, že spolu budeme trávit čas… Nemám námitky."
K uchechtnutí se Dinnský nijak nevyjádřil.

"Myslím to vážně… Nevím, co vás zajímá… Nevím, co vás baví. S takovou se vymýšlí program špatně. Můžu taky nabídnout kino, muzeum, vojenský prostor, park plný feťáků, kteří by se dali snadno využít jako pokusná morčata…"
Podívala se bokem a vydechla obláček kouře. Tohle bude složité, ale nějak to půjde.

"Ach ták. Takže se budeme poznávat navzájem. Jak milé. Jaká to lidská touha poznávat jeden druhého."
Chvíli přemýšlel. Zřejmě sám nevěděl, co by ho mohlo zajímat.
"Abych vám vyšel vstříc… Zajímám se o historii náboženství nebo historie Islandu a křesťanství… Takový koníček z dob vysokoškolských… Což nezapadá do vaší nabídky… Asi neutrální varianta by byla muzeum… Ač park plný feťáků nezní špatně… V zájmu vědy a výzkumu, samozřejmě."

"Touha poznat někoho s kým má člověk spolupracovat je naprosto přirozená. Co se týče vašich zájmů… Je tu několik zajímavých kostelů… Zdejší muzeum se specializuje spíš na přírodu a zvyky, které už pomalu vymírají… Pak tedy asi skončíme v parku u těch feťáků…"
Pokrčila Dickensová rameny a zase se na něj podívala. Teď je to na něm. Ona mu dala na výběr.

"Staré zvyky, které kdysi položily základní kámen civilizace… Jsou nahrazovány novými, složitějšími, nesmyslnými zákony nežli zvyky, které jsou v porovnání s těmi původními… Směšné. Řekl bych. Vývoj však nezastavíme… Moje osobní vsuvka. Nicméně, toto je vaše pole působnosti. Veďte a já budu následovat."

"No budiž."
Usmála se mile a rozešla se směrem ke kostelu.

Takto spolu strávili polovinu dne. Ona ho vodila po městě od památky k památce. Záměrně volila místa, co byla nějak spjata s náboženstvím a sem tam se ho zeptala, zda by k tomu nemohl něco dodat.
Dokonce mu nabídla takové to dětské ovocné pitíčko v krabičce s brčkem. Samozřejmě byl skeptický a začal se s ní dohadovat, ale nakonec si to vzal, zkontroloval datum spotřeby, tiše zamumlal něco jako díky a schoval si to.
Ke konci jejich památkové tour - okolo 15:00 se opět rozešli na náměstí u kašny s půl hodinou na oběd. Doktorce bylo jasné, proč nechce, aby jedli spolu. To by snad došlo i tomu největšímu tupci.

Po obědě se Dinnský zcela nenápadným způsobem snažil naznačit, že by bylo hezké projít si park, když už Dickensová zmínila, že tu nějaký je.
Samozřejmě, Blaku… Jak bych ti mohla odepřít pokusná morčata…

V parku si Dinnský našel pětičlennou skupinku feťáků a začal s nimi komunikovat. Kupodivu ne tak arogantně jako se svými spolupracovníky. Ty lidské trosky se s ním bavili bez jakéhokoliv problému. Nejspíš jim ani nedošlo, že mu nejde vidět do obličeje. Dickensová to jen v tichosti sledovala z povzdálí a dělala si mentální poznámky. A pak se to zvrtlo. Zřejmě je něčím naštval a oni se na něj chystali sesypat jako smečka vlků. Doktorka nevěděla, co tím Dinnský zamýšlel, ale tohle bylo moc.

A dost!
Feťáci se zastavili v pohybu a Dinnský skoro nereagoval. Nic neříkal. Krom toho, že se jednoho z nich snažil udeřit a pak po nich ještě hodil sněhovou kouli. Pak se pomalu otočil vzad, zatímco se Dickensová dostala až k němu.
"Tvoje práce?"

Dala mu pohlavek.
"Samozřejmě! Pro tohle jsem tě sem nevzala Blaku. Záměrně vyvolávat hádky a rvačky. Že se nestydíš."

"Snad sis nemyslela, že se tu nechám unudit. Že bych tu náhodou dohnal ten 72 hodinový deficit…" upravil si vlasy "Takže mi si už tykáme? Fajn. Mimochodem, doufám, že umíš rychle běhat."

"Jenom 72 hodin?" začala se smát "A ano, kupodivu zvládám i běh." odsekla mu a naprosto v klidu odcházela, protože počítala s tím, že většina z nich ztratí rovnováhu a zbytek se prostě vytratí.

"Neměla bys důvěřovat všemu, co ti řeknu…" prohodil Dinnský tiše. Než se ji však rozhodl následovat, vychutnal si pohled na ty lidské trosky, které opravdu popadali k zemi jako kuželky.

Ona pokračovala dál směrem z parku s rukama v zaraženými hluboko v kapsách.
"Myslíš si, že ti věřím, Dinnský..? Uvidí se…"
Zbytek dne už proběhl bez zbytečných incidentů snad kromě malého kárání z doktorčiné strany a jeho argumentování.

14.prosinec 20:00
Od vedení města máme povolení k výzkumu, ale potřebujeme ještě vyjednávat s památkáři. Zítra se dozvíme víc.
Taky prosím o zproštění viny, pokud se Dr. Dinnskému cokoliv stane…
- Dickens

Kapitola třetí

15. prosinec 2020 6:30
Po snídani jsme se s Dinnským domluvili, že by bylo lepší vyrazit trochu dřív. Přeci jen je zapotřebí se přesunout do jiného města. Přesun by měl trvat asi 30 minut, když bude volná cesta. Pokud nebude… Tak asi hodinu.
-Dickens

"Kormidlo je tvoje…"
Prohlásila Dickensová s unaveným výrazem ve tváři. U snídaně na ni nezbyla žádná káva a tak neměla moc náladu. Dinnský se k tomu nevyjádřil, jen ji tiše sledoval. Bůhví, co se mu zase honilo hlavou. Když zapadla na místo spolujezdce, pokrčil rameny a usedl za volant.

Silnice nebyla tak volná, jak si představovali, ale doktorka to tam znala dost dobře, takže se rozhodla Dinnskému trochu pocuchat nervy za volantem a poradit mu alternativní cestu.

Dinnský tomu ovšem nevěnoval pozornost. Poťukával prsty na volant a díval se po okolí. Přes dodávku v pruhu vedle nich toho ale moc neviděl, před nimi stál kamion a na stranu spolujezdce se raději ani nedíval, protože tam seděla ona. Po chvíli si zkontroloval hodinky, zhluboka se nadechl a uráčil se otočit hlavu doktorčiným směrem.
"Takže… Nějaké návrhy?"

"Děláš si ze mě srandu…? Dobrou půlhodinu jsem se snažila ti vysvětlit, že by bylo fajn jet jinudy a ty se zeptáš až teď? Co když to nestihneme? Já nevím, jak vypadají ty další cesty a kdyby…"

Nenechal ji to dokončit. "Dickensová… Zeptal jsem se? Zeptal. Takže kudy…?"

Žena vedle něj si promnula spánky, aby se uklidnila a znovu mu vysvětlila, že kousek odtud je sjezd. Už takto několik aut okolo nich projelo v odstavném pruhu, tak proč to neudělat taky, ne? Dinnský samozřejmě oponoval. To by nebyl on, aby do toho nezačal šťourat. Dickensová měla neskutečnou chuť ho vyloženě vykopnout z auta a sednout si za volant místo něj.
"Víš co, Blaku? Udělej to jak chceš, ale zpomalení práce bude na TVOJE triko."
Zašmátrala v tašce a vytáhla krabičku cigaret a chtěla si zapálit.

"Dobře… Pojedu, ale dej to zpátky do kapsy."
Doktor zařadil a vjel do odstavného pruhu, zatímco doktorka naštvaně schovala krabičku zpět do tašky, co měla u sebe.

"Naviguj, nerváku. Není čas."
Prohodil Dinnský posměšným tónem, když sjel z dálnice. Naschvál jel blízko krajnice, takže se Dickensová zdálo, že každou chvíli sjede do pole.

"Jestli to uděláš, zabiju tě, Dinnský. Nehodlám řešit proraženou vanu, ani zlomenou poloosu, ani nic jiného, co by se autu mohlo stát!"

"Tik tak, tik tak… Čas běží…" Pokračoval doktor tiše.

"BLAKU NEDĚLEJ SI ZE MĚ SRANDU!"

"Tik tak, tik tak… Kudy kam?"

"VPRAVO! JEĎ DO PRAVA!"
Vykřikla doktorka a když se auto konečně vrátilo do svého pruhu pokračovala.
"Na křižovatce rovně a na další vlevo."
V duchu ho proklínala, nadávala mu do všeho možného i nemožného. Během této krátké chvíle ho v mysli zavraždila snad padesáti různými způsoby.

"A pak že to nejde. Vlevo, křižovatka vpravo, a pak rovně…"
Na to mu doktorka věnovala pohled á la Děláš si ze mě prdel?.
Dinnský pokračoval v jízdě, jak mu řekla. Zdá se, že se dobře bavil, zatímco jeho spolujezdkyně poztrácela nervy někde na cestě za nimi.

"Přísahám Blaku… Jednoho dne ti tu masku omlátím o obličej a budu se u toho smát… Hodně nahlas." pronesla Dickensová tiše s pohledem upřeným na palubní desku.

"Nepřísahej, neznabohu. To je urážka, nežli výhružka… Navíc… To by bylo zbytečné papírování… Zase… Hlavní pointa výhružky je, že má v dotyčném vyvolat strach… Tak mě nenuť se zasmát."
Jeho hlas byl naprosto klidný, ale byl tam malý náznak něčeho, co by se dalo považovat za pobavení.

"Popravdě tohoto bych se zhostila s radostí. A možná… ale jen možná by bylo zajímavé slyšet tvůj smích. Jelikož ho nejspíš nikdy nikdo neslyšel… Nahraju si to a dám si to jako budík. 100% by mě to probralo."
Ona se automaticky adaptovala na jeho styl mluvy. Tedy sarkasticky.

Nepodíval se na ni. Jen tiše odpověděl "… To máš pravdu…"
A pak už neřekl nic. Přemýšlel nad tím, kdo ho poslední slyšel smát se. Následující poznámku ohledně smíchu a budíku si hodlal schovat na později.

"Mám pravdu, že by mě to probralo? Tak děsivé to snad nebude, ne?"
Pousmála se Dickensová, která stále sledovala palubní desku.

Při této poznámce se Dinnský dostal z tranzu.
"Ach ták… Ty mi chceš být blíž? Ale ale, ty jedna…"

Překvapeně se n něj otočila. Opravdu to řekl?
"Prosím..? Ne! Já jen přemýšlela nad novým zvukem budíku. Toť vše, drahý kolego."
Otočila se zpět k oknu, něco si nesrozumitelně zamumlala pod nos a koukala ven.
"Na další křižovatce rovně a pak vpravo… Dostaneme se na hlavní."

"Už se mě pokoušeli sbalit na ledacos, ale s touhou budit se se mnou… Tedy s mým hlasem… Taky je ti takový horko?"

Otočila se zpět k němu s nuceným úsměvem.
"Oh proboha… Tobě je horko? To snad neeee…"
A natáhla se, aby přidala teplotu na vytápění auta. Uvař se…

"Existuje procento žen, 16-17%, které si svého partnera vybírají převážně za pomoci čichu. Mužské pižmo by pro danou ženu nemělo být agresivní, a ani ne příliš slabé. Díky tomu si chtějí zajistit samce, který je schopen nejen oplodnit její vajíčka, ale také se o ni a její potomky starat. U mužů je to odhadem 5%, hlavně z nedostatku testosteronu…"
Biologické okénko. Jak pozorné od něj.
"…Ač jsem mírně polichocen, rád bych však podotknul, že ač jsme mimo hlavní budovu, jsme stále v zaměstnání… A nerad bych na pracovišti vytvářel… Zbytečné dohady. Nerad bych o ty šance připravil i ostatní…"
Byl sarkastický pořád, nebo to dělal naschvál? To Dickensová netušila.

"Blaku… Já… Znám biologii… A tohle je… Uhm… No… Já se nebudu vyjadřovat. Nechme to u toho, že je mi zima… Budeš to topení muset přežít. Navíc tohle je možná taky důvod, proč muži používají kolínskou, že ano… Taky je tady jedna otázka. Proč si pořád myslíš, že bych zrovna s tebou něco chtěla mít, hmmmmm? Protože kdybych sesumírovala to, co se stalo… No, to, jak jsi mě nenechal otevřít dveře na radnici a v podstatě jsi mě přišpendlil mezi sebou a těmi dveřmi… Pořád na mě máš nějaké narážky… Ať už si to uvědomuješ nebo ne. A taky mi děláš naschvály."
Sama sobě uznala, že tohle ji docela zajímá. Jakpak jí asi odpoví?

"Sama si nabíháš… Dáváš mi tolik příležitostí, že mám snad pocit, že jsi úplně… Zkouším, co vydržíš. Jestli mám být upřímný. Moji podřízení jsou jako šutry, už to není taková zábava. Pověst už mám… A ti nevěřící, slepí a tupí… Dostanou lekci. Ale ty stále nemáš dost…"

Má pocit, že jsem co? Úplně vymletá? Jaký pocit?
Honilo se jí hlavou, ale místo toho, aby se zeptala, řekla úplně něco jiného.
"Oh tak to se omlouvám… To jsem samozřejmě nechtěla…"
A po chvilce dodala tiše
"Jenom si v mysli dělám psychologický profil… Zatím nic moc."

"Co nadělám… Jsi prostě nenažraná. Hádám, že ve tvém stanovém profilu vyjdu jako kompletní opak toho, kým jsem…"
Opáčil Dinnský suše, zatímco se snažil najít cestu k jejich cíli.

"No nevím… Na to se přijde až se dostaneme zpátky do Oblasti. Mimochodem… Asi na třetí křižovatce bychom měli zahnout vlevo a pak na druhé parkoviště."

Natočil k ní mírně hlavu.
"Toto je tvé pole působnosti. Pojedu kam mě nasměruješ. Tedy pokud máme ještě nějaký čas…"

Doktorka zkontrolovala hodiny na telefonu.
"… Máme čas… Proč?"

"Oh, kdo z nás tu byl ta hysterka? Jen jsem tě chtěl ušetřit dalšímu zbytečnému náběhu… Což jsi už udělala, takže-"

"Byli jsme v koloně… A ty jsi nechtěl přejít na moji alternativní cestu…"
Skočila mu do řeči. Ano, věděla, že mu to vadí a ano, bylo jí to úplně jedno.

Zaparkoval auto a vypnul motor, načež se k doktorce natočil celý.
"Působím na tebe dojmem starce s pokročilou sklerózou? Tohle je taky alternativa… Dorazili jsme na místo určení, máme čas a ty máš o sobě masivní přesvědčení o tom, že mi vidíš do až do žaludku. Win-win, jak by řekl Lector."

Nechápavě se na něj podívala.
"Stařec se sklerózou…? Neamyslím si. A kde jsi vzal to, že ti vidím do žaludku…?"
I když… Možná máš pravdu… Kdo ví, co se skrývá za tím dřevem, co nosíš…

"Jen tak hádám… Nenažraná ženská." Vystoupil auta a protáhnul se. Musel přiznat, že toto byla zajímavá zkušenost. Roky už se takhle nepobavil s někým tak… Obyčejným. Většinou lidé sklopili zrak a šli mu z cesty, ale ona? Ona šla rovnou proti zdi… A pak že výlet do pustiny nebude zábavný. Pomyslel si s úsměvem na rtech, který ovšem kvůli masce nešel vidět.

Vyjednávání s památkáři nebylo zrovna jednoduché a rozhodně netrvalo krátkou dobu. Tolik dohadování. Tolik potíží…
Začali jsme jednat v 10 ráno… Odcházeli jsme naprosto vyčerpaní, ale s pocitem vítězů chvíli po čtvrté odpoledne.

"Ty klíče si máme vyzvednout ještě dnes…?"
Zamumlal Dinnský unaveně směrem k Dickensová.

"…Eeeeh… Jo. Ale… Ale napřed bychom se měli najíst…"
Podívala se na něj s omluvným výrazem.
"Začínám mít hlad…"

V dlouhé odmlce de ozvalo hlasité kručení žaludku ze strany doktorky Dickensová.
"To slyším…"
Zněl pobaveně, i když byl mentálně vyčerpaný z konfrontace pochybných existencí, které je obrali o tolik drahocenného času.
"Kam tedy?"

"Hehe… He…"
Lehce se začervenala a sklopila pohled k zemi. Tohle rozhodně neplánovala.
"No… Pokud si to dobře pamatuju… Tak… Někde v okolí je několik čínských restaurací… Ale nevím kde přesně."

"Copak, snad ti tím nebourám plány nebo iluze? Mě stačí kafe… Nebo silný černý čaj."
Odpověděl doktor věcně, aniž by okomentoval cokoliv jiného.

"Škoda, že jsem nestudovala něco jiného… Občas by mě zajímalo, jestli vůbec máš žaludek a několik dalších komponentů, které normální lidé mají."
Lehce se na něj zamračila.
"Opravdu nemáš hlad? Naučil jsi se čerpat energii vesmíru?"

Pokýval hlavou ze strany na stranu. Možná se snažil vymyslet vhodnou odpověď. Nebo se spíš snažil udržet doktorčinu pozornost, aby znovu zaslechl onen chtěný zvuk… A dočkal se. Tentokrát hlasitější. Promnul si ruce.
"Máš hlad za nás za oba, jak tak slyším. Navíc jsem si na vlastní kůži ověřil, že hladová žena je daleko víc agresivnější, než žena nedoceněná nebo… Přecitlivělá."

"Teď tak nějak nevím, jestli si to mám brát osobně. V mém případě by byl spíš problém být bez kávy… A já JSEM bez kávy, takže… Jdeme. Tečka. Domluvila jsem."
Doktorka chytla Dinnského za zápěstí a táhla ho směrem, který vybrala.

"Nervózní… Bez kofeinu… Hladová…" Nevzdoroval. Dickensová se chovala, jako když matka táhne dítě od hraček ke stolu… Jak směšné. Zajímavější bylo, že ačkoli s ní držel tempo, jeho zápěstí nepouštěla. Měl tedy příležitost k detailnějšímu prozkoumání jejího kostěného doteku. Studený, bez pulzu, ale pevný. Jak dlouho jí ten stisk ještě vydrží?

Pro jeho odpověď… Vydržela to dlouho. Respektive, dokud nenašla první restauraci. Čínská… Přesně, jak řekla předtím.
"Ha! Tady je to."

"Hah… Ještě, že mám vlastní brčko…"

"Budeš srkat kung-pao brčkem? Wow…"

"Řekl jsem, že nemám hlad. Kafe nebo čaj postačí. Najím se v soukromí…"
Zabručel doktor a nejspíš se na ni i zamračil, ale to samozřejmě nešlo vidět.

Dickensová ho zkoumala pohledem.
"Po tom, co ses ptal, jestli bych tě svázala první ráno, se teď stydíš…? Ale prosím tě…"

"Udělala bys to, abys mě udržela na místě?" Viděl jí ten záblesk v očích. Trefa… A teď řekneš co? Pomyslel si s lehkým pokýváním hlavy.

"Stejně, jak jsem řekla předtím… Nemyslím si, že bych potřebovala lano… A myslím si, že jsi to viděl v parku… Nemýlím se? Ale pokud bys chtěl… A lano sehnal…"
Zasmála se. A možná by to opravdu i udělala. Jen pro to pobavení.

Možná to byla reakce, na kterou čekal. Možná to byla zrovna jedna z těch reakcí, které u této výzkumnice neočekával. Naklonil hlavu ke straně, čímž v ní vzbudil větší nejistotu. Jako obvykle u všech, co se na něj dívali déle jak pár vteřin.
”Takže… Mě taky testuješ?"
Nepatrně jí pozvedl levou ruku. Zblízka si dovolil prohlédnout na první pohled čisté kosti. Poměrně lehké a… Třesoucí se… Pak k ní konečně zvedl svůj zrak.
“Kdybych ti teď zlomil prsty… Chovalo by se to stejně, jako typická zlomenina?"

Úsměv jí zůstal na tváři a upřeně ho sledovala. Chtěl ji snad vyděsit? Chtěl vidět, jak se chová, když je v bolestech? Vyděšenou ji už viděl, takže to byla spíš ta druhá možnost.
"Taky…? Ty mě testuješ…? Samozřejmě, že ano… Co jiného bys taky dělal, že…?"
Hlas se jí trochu třásl. Bylo to zimou? Nebo snad strachem? Těžko říct. Pořád na tváři měla úsměv, ale její oči byli jakoby mrtvé.
"Kdybys mi zlomil prsty… Byla by to nejspíš poslední věc, kterou bys kdy udělal… Ale ano… Chovalo by se to jako normální zlomenina. Až na pár maličkostí… Svaly, vazy a kůže ti obvykle drží kosti tam, kde mají být… Já je nemám… To, co by se zlomilo, bych musela nést zabalené v nějaké látce, momentálně by to byla asi šála, v tašce. Doufám, že to uspokojilo tvou touhu dozvědět se něco víc…" Vytrhla mu svou ruku z jeho a vešla do restaurace.

Dinnský jí však nenásledoval. Co chtěl vědět, dostal… A k tomu ještě mnohem víc.
"Poslední věc, kterou bys udělal… Jaké to vzpomínky…"
Z náprsní kapsy u kabátu vytáhl malý zápisník a začal si něco zapisovat, pak si vyznačil poznámku rozvést. Celá tahle akce mu přišla jako ironie osudu. Až příliš anomálií spojené s náboženstvím se tu třely o sebe. A pak… Ona byla jeho součástí… Není divu, proč mu byla už od prvopočátku proti srsti (víc než kdokoliv jiný), zároveň ale nevěděl proč a chtěl vědět původ čehosi… Teď už však věděl. Sednul si na nejbližší lavičku a stále sepisoval. Po nějaké době se zvednul a šel si pro kávu do nedaleké kavárny. Když se vrátil, Dickensová stále nebyla nikde k nalezení. Ne že by mu chyběla… Ale nějak si zvykl na dětinský rozruch.

Mezitím, co si Dinnský zašel pro kávu a bůhví co dělal venku v té zimě na lavičce, si Dickensová našla tiché místo v zadní části restaurace. Nepospíchala. Ať si venku klidně zmrzne, parchant jeden. I když… Při mém štěstí mě bude otravovat ještě hodně dlouho. Dokud se nedozví všechno, co chce. Přemýšlela doktorka a pomalu jedla svoji ne zas tak velkou porci. Samozřejmě si k tomu objednala i kávu. Konečně. Z nedostatku kofeinu, nikotinu a hromady stresu ji bolela hlava. Alespoň to kafe do sebe teď dostanu… Popravdě byla trochu zvědavá, jestli by pro ni přišel, kdyby tam zůstala sedět o něco déle, než by měla.

Dává si načas. Povzdechl si doktor, když dopil kávu a dopsal si poznámky. Začal padat sníh. Bude si ale muset zapálit… Takže by to nemělo dlouho trvat. Venku byl celkem klid. Možná až moc velký klid, což ne vždy znamenalo něco dobrého… Na který bod zatlačit, aby… Subjekt došel do bodu zlomu? Dinnský nahlédl do svých poznámek a začal se utápět v myšlenkách a teoriích. V tom ho ale zastavila další myšlenka. Nebo možná čeká, až si pro ni přijdu? Je snad dítě? Možná si tak připadá, když pověřili mě jako dozor… A děti si rády hrají… Hmmmm…

Vytrvej, nádech… Výdech… Možná bych si mohla objednat ještě jednu kávu…? A zákusek? Mají tady zákusky? Doktorka prohlédla menu a ono opravdu. Objednala si tedy ještě jednu kávu a k tomu něco sladkého. Momentálně pro ni neexistovalo nic jiného než její malý chrám o velikosti stolu pro dva, kde po chvíli stál nový šálek voňavé kávy a talířek s jablečným koláčem. Slušně poděkovala a s blaženým úsměvem na rtech se pustila do zákusku. Stejně jako předtím nepospíchala. Proč by taky? Není to tak, že by Dinnskému chyběla. Nikomu by nechyběla. Možná několika jejím studentům, ale to se dá přehlédnout. Vždyť každý den někdo z pracovníků Nadace odejde na věčnost. Dickensová se sice usmívala, ale její myšlenky byly zahalené závojem temnoty. Nikdo nevěděl, že člověk jako ona (pokud ji vůbec brali jako člověka), převážně usměvavá s vlídným slovem, myslí na takové věci. Jako psycholog věděla přesně, co by měla dělat, ale nemohla si pomoct. Neměla se ani komu vypovídat. Měla jen sebe, svoji práci a svoje myšlenky.

"Nervy v kýblu?" Ozval se známý mužský hlas.
Ani si ho nevšimla přicházet. Nikdo z personálu restaurace. Prostě tam zjevil. Jeho specialita, kterou vytáčel všechny v Nadaci, včetně samotné Rady.
"Aby tě to množství cukru nerozdovádělo ještě víc. Výzkum ještě neskončil."
Sednul si naproti ní, aniž by o ni zavadil pohledem. Dal si nohu přes nohu a ruce měl zaražené v kapsách.
"Začala jsi mi chybět…" Teprve teď jí věnoval svůj prázdný pohled.

Popravdě se ho ani nelekla. A to bylo snad poprvé, co se nelekla, když na ni někdo takto vybafl.
"Kdybych měla nervy v kýblu, nejspíš bych si toho všimla…"
Nedívala se na něj, veškerou její pozornost měl totiž zbytek koláče, co s naprostou přesností a bez toho, aniž by se ulomil kousek vedle, ukrojila malou vidličkou a šoupla do úst. Chyběla jsem mu… To určitě…
"Nepovídej… Myslela jsem, že by ti mohly chybět leda tak testovací subjekty…"

"A máš pocit, že jsi pro mě něco jiného?"
Úděl výzkumníků. Všechno a všichni jsou jenom subjekty. A pod střechou Nadace? Všichni jsou označeni… Očíslováni… Některým bylo vymazáno i jméno, někteří si ho směli ponechat. Někteří jsou pro zbytek světa po smrti, někteří mají rodiny a poměrně šťastný život.
"Sama jsi to přiznala… Nejsem překvapen." Na rozdíl od většiny má aspoň výdrž dokončit výzkum… Ne všechny výzkumy však končí dobře… Dinnský věděl, že si je toho Dickensová moc dobře vědoma. Ne všechny její výzkumy dopadly na výbornou.

Doktorka k němu konečně zvedla pohled a promluvila tichým hlasem. Její úsměv zmizel. Zůstala jen strohá maska bez jakéhokoliv výrazu. Dickensová si občas připadala jako stroj. V podstatě jím byla, ale na rozdíl od strojů dokázala alespoň předstírat.
"Podívej se na mě Blaku… Vypadám jako někdo, kdo je zvědavý na blbý kecy…? Jako bych toho neměla dost tam. Nepotřebuju to i tady. Ale kdo já vůbec jsem na to, bych ti tady říkala, co máš a nemáš dělat. Jsi dost vyspělý na to, abys moc dobře věděl, co je vhodné… Ale počkat… Doktor Dinnský je přece ten, kdo na pracovišti nedělá vtípky a vyžaduje to i od ostatních. Víš… Čas od času je ale důležité trochu přepnout… Trochu se uvolnit… Samozřejmě dodělám svoji práci… Ale nech mě si v klidu vychutnat to, že nejsem 24/7 zavřená mezi železobetonovýma stěnama. Byl bys tak laskav?"

"Laskav?" Ty jsi stále nepochopila s kým máš tu čest… "Hodný, srdečný, shovívavý, přátelský…ne. To nejsem a nebudu."
Neznělo to jako výhružka. Nezněl jako někdo, kdo by ji varoval před nebezpečím. Byl jaký byl a jedna prosba… Ani první ani poslední nic nezmění…
"To bys to měla moc snadný…" Zapsal si rychlou poznámku a opustil prostor.
Až příliš mnoho myšlenek mu zahltilo mysl… Tak zbytečné…

Samozřejmě… Jak by mohl… Dickensová sklopila pohled. Nevěděla, jestli se má smát nebo brečet. Ten chlap jí pomalu doháněl k šílenství. Dobře… Nádech… Výdech… Soustřeď se… Pět věcí, co vidíš… Stůl… Koláč… Kafe… Vidlička… Kosti… Čtyři věci, co slyšíš… Svůj dech… To, co dělají v kuchyni… Tichá hudba v pozadí… Auta někde venku… Tři věci, co cítíš… Káva… Jablka… Koření z kuchyně… Dvě věci, co můžeš ohmatat… Stůl… Tvrdé dřevo… Vidlička… Kovová… Poslední jedna věc, co můžeš ochutnat… Koláč… Sladký… Trocha skořice… Perfektní vyvážená chuť… Nádech a výdech… Je to v pořádku… Ten chlap jednou dostane, co si zaslouží… Třeba ne ode mě… Třeba ne od nikoho, koho znám, ale dostane… Doktorka se uklidnila, snědla poslední kousek koláče, rychle dopila kávu, zaplatila a vyšla ven, kde si zapálila. Na Dinnského nebrala ohledy. Je venku? Je. Může si tedy zapálit.

Tlačit na body…dokud se nerozpadnou. Dokud se nevzbouří, dokud neotočí… Lidé jsou úžasná stvoření… Když ucítil zápach cigarety, lusknul prsty. Jeho teorie byla kompletní.
"Když vzplane oheň, přichází kouř…" Řekl si sám pro sebe, když se nepatrně ohlédl přes rameno, aby si zkontroloval, jak daleko od něj Dickensová stojí.
Sledovat měnící se charakter živých subjektů, jen po určité dávce tlaku… Pozorovat pomalý rozpad… A jeho výzkum ještě zdaleka nebyl u konce…

Trvalo jí zhruba tři minuty, než dokouřila. Nedopalek zhasla o blízký koš a vyhodila ho.
"Ty klíče… Není to daleko. Pokud chceš, nemusíš tam chodit. Můžeš počkat v autě…" Nepodívala se na něj, když procházela okolo. Na telefonu měla zapnuté mapy a sledovala cestu, kudy by měla jít. Naštěstí pro ni nebylo složité se orientovat v mapách jako pro většinu ostatních žen. Možná to má po rodičích? Nejspíš… Zdědila po nich dost. A většinu z toho nesnášela skoro tak moc jako sama sebe. Možná by si sama měla najít psychologa.

"Najednou se mohu rozhodnout? Jako dozor musím být přítomen u celého průběhu výzkumu. To by se reporty a posudek vyplňovaly obzvlášť špatně." Následoval jí v rozměru dvou kroků.
Po dávce cukru a nikotinu bylo mělo být nebezpečí vyloučené… I když… U nepředvídatelných subjektů, žen především, bylo třeba počítat i s odchylkami.

"Jak jinak… Máš dohlížet na průběh výzkumu, nebo na mě…?" Nedokázala si doktorka odpustit jedovatou poznámku.
Dinnský byl u ní na velmi VELMI tenkém ledě. Měl by svá slova volit velmi obezřetně. Teď už měla přesný obrázek toho, co se mu honí hlavou. A to ani nemusela vidět jeho výraz. Měla hned několik slov, jakými by ho mohla popsat, ale do zápisu to přece nemůže napsat takto… Ne… Ona si počká, až se jí ti nahoře zeptají, jaká byla jejich spolupráce. Vždy se jí ptají, tak proč by to neudělali teď? A pak jim předloží celý šanon jejích poznámek s varováním na velmi ostrou řeč, která se k dámě rozhodně nehodí. Bez dalších slov pokračovala dál v cestě, aniž by mu věnovala byť jen špetku pozornosti. Takový lidé by neměli pracovat s dalšími lidmi.

"Dle slov z vyšších křesel… Mám dohlížet na celkový průběh. Koho a proč? Neptal jsem se. Nemá cenu se ptát… Odpověď si musím najít během výzkumu. A pak se zeptají, jestli nastaly komplikace, z tvé nebo mojí strany." A cyklus pokračuje. "Je to jako stezka odvahy… Příliš mnoho strachu nebo jiných nevyžádaných emocí, následuje selhání. A oni na takovou příležitost čekají…" Jako kdyby tomu rozuměla. Pomyslel si doktor. Takových zbytečných debat, dohadů a tajných schůzek se musel zúčastnit… Protrpět každou jejich počínající paniku… A přesto byly fascinující… Na vrcholu dění… A i tak mají strach… Od doby co… Dinnský se dotkl dřeva na své tváři…
"Jsou nejistí, když jim komplikace přerůstají přes hlavu… Ty které nemůžou ovládat…"

Dr. Dickensová se na okamžik zastavila a natočila hlavu trochu k němu.
"Samozřejmě. To je přirozené, že se člověk cítí nejistý, když mu něco nejde dle plánu. Je přirozené, že se člověk cítí nejistý, když něčemu nerozumí… Ale ty, Blaku, zřejmě chápeš naprosto všechno a proto jsi tak klidný, ať se děje cokoliv… Jediné, co tě snad vyvádí z míry je to, že bych ti mohla přidělat nějaké papírování navíc, kdyby se něco stalo."
Povzdechla si a znovu se rozešla kupředu. Proč se s ním vůbec bavím? Problesklo jí hlavou. Tuto myšlenku zase zahnala, protože pro dobro tohoto výzkumu spolu musí BOHUŽEL komunikovat a tak nějak vycházet.

"Ale je to zábavné pozorovat někoho tak mocného… Být bezmocný…" Skoro by se ironicky zasmál, když pocítil pálení jizvy na krku.
"Jinak s nezbytným papírováním počítám od chvíle, kdy jsme se střetli. Co by mě vyvedlo z míry… Třeba náhle vyznání citů? Změna gravitace. Co já vím…"
Takhle konverzace vedla do mrtvého bodu. Ač Dickensová toužila po klidu, tak se stále nutila do prázdné konverzace. Takže v sobě něco potlačuje… Odpor… Nenávist… Strach… Bude toho víc.

Zato ona se nad tím suše uchechtla. "Vyznání citů? Jakých..? Změna gravitace? Pochybuji… Blaku… Abych řekla pravdu a zároveň se vyvarovala jakýchkoliv slov, co bych neměla mít ve slovníku, protože se snažím být slušná… Štveš mě. Neskutečně."
Schovala telefon s mapou do kapsy.
"Ale pro dobro tohoto úkolu si nasadím masku milého člověka a budu se snažit, aby to skončilo úspěšně… Co ty na to…? Možná bys to mohl vyzkoušet taky. Alespoň na jeden celý den… 24 hodin… Nic víc po tobě už nikdy nebudu chtít. Platí?" Jakoby takové obchodování mělo cenu… Stejně by to nevydržel a sklouzl zase ke svému způsobu. Ona to věděla. Ale i tak si to nemohla odpustit.

"Inu… Teď jsi mi vyznala své city… Můžeš si to zaznamenat do svého rozboru. Ať máš pro příště jasno." Začalo to ještě jednodušeji než na začátku… Není to až moc snadné? Nezábavné… Otravný… Ale taková výzva? Ač hloupá a prostá… Proč ne. "Já už jednu masku mám… Ale výzva může být zajímavá zkušenost. 24 hodin… Tedy den a noc… A pokud nám budou podmínky nakloněny, čas by vyprchal v moment, kdy bychom měli uskutečnit návrat do útrob Nadace… Podmínky znáš… Ale co z toho budu mít já? Falešná laskavost a ohleduplnost…" Pokrčil rameny. "Pro mě nudná a nepoužitelná v praxi…"

Dickensová se otočila čelem k němu a šla pozpátku. Byla to rovná ulice bez přechodů, takže si to momentálně mohla dovolit.
"No… Řekněme, že krom toho, že bych po tobě už nikdy nic nechtěla, pokud bych neměla rozkaz, samozřejmě… Bych pro tebe mohla být testovacím subjektem. Není to tak, že bych na to nebyla zvyklá… Žádná změna by to nebyla." Na konci svého krátkého proslovu se na Dinnského usmála. Ano, byl to milý úsměv jako obvykle, ale její oči říkali něco úplně jiného.
Šlo více než poznat, že tohle je jí úplně jedno… Ale Dr. Dinnský by tak mohl možná dostat to, co tak moc chce… Odpovědi.

"Řekněme, že jsem na hraně zájmu. Na druhou stranu, co to znamená pro mě, konkrétně. Jaký přístup a vystupování si ode mě představuješ nebo spíš…vyžaduješ?"
Doktor schválně zrychlil tempo, aby je odděloval sotva krok a půl. Zvýšíme sázky. Pod maskou se lehce usmál.
"Ať vím s čím pracovat… Laskavé chování si každý z nás představuje jinak… A navíc… Když to jeden z nás poruší, nastane exemplární trest ?

"Pro mě za mě… Jenom se chovej jako člověk, co má city… To by mi mohlo stačit. Občas projevit soucit… Zklamání… Radost… Takové ty základní emoce, co by měl mít každý…" Pokrčila rameny a dál ho sledovala svým mrtvým pohledem.
"Mimochodem… Co si představuješ pod pojmem… Exemplární trest..?"
Tohle ji sice trochu zaujalo, ale pořád ne natolik, aby to projevila na svém výrazu.

"To není zábava, když nekooperuješ…"
Dinnský popoběhl, aby šel hned vedle ní a stále sledoval ten její divný úsměv.
"Takže výzva zní, že po dobu 24 hodin se k sobě budeme chovat s citem."
Prsty naznačil pomyslné uvozovky á la králíčky.
"A pokud to jeden z nás nedodrží po dobu intervalu, vítěz určí trest. Zároveň já dostávám příležitost, abys ty byla mým testovacím subjektem… Což nejde k sobě… Abych se k testovacím subjektu choval s úctou a respektem… V tom zřejmě tkví ona pointa… Dobrá tedy, tak si to odstartuj… Je to především tvůj nápad."

"Tvým testovacím subjektem se stanu až po uplynutí 24 hodin téhle výzvy… Pokud vyhraješ, můžeš si k tomu určit ještě jednu cenu navíc…"
Vytáhla telefon z kapsy a zkontrolovala čas.
"Za 5 minut bude pět. Takže… Začneme v celou?" Podívala se na něj. Tohle bude… Hodně zajímavé.

"Cena navíc… Lákavé… Dobrá tedy. Začneme v pět." Přikývl Dinnský.

Za těch pět minut se dvojice výzkumníků dostala před budovu, kde si měli vyzvednout klíče od kaple. Byli jim předány hned na vrátnici, takže nebylo potřeba se s někým dalším dohadovat a domlouvat.
Cesta k autu proběhla v poklidu. Ani jeden z nich nepromluvil. Dr. Dickensová se mírně usmívala a Dr. Dinnský… Těžko říct za tou maskou. Beztak přemýšlel, jaký trest by si na ženu vedle něj vymyslel.

Jízda autem byla tichá… Ani jedno slovo nepadlo za celou dobu jízdy. Dinnský jel dokonce tak klidně, až si Dickensová začala myslet, že to je úplně jiný člověk. Po zaparkování na hotelovém parkovišti se na něj doktorka podívala. V očích jí šlo doslova vidět, že má v plánu něco nekalého.
"Taaaaaaak, Blaku… Hádám, že k tej studni dneska už nechceš, co?"

"Dneska už ne. Nechal bych si to na zítra. Jestli to vyhovuje tobě, samozřejmě. Jaké máš plány na dnešní podvečer, večer, noc? Smím-li se ptát." Nepatrně jí věnoval pohled. Ruce pustil z volantu a vyčkával.

"Nooooo… Ve zdejším divadle dávají Hamleta… A popravdě mám Shakespeara hodně v lásce. Taaaakže, pokud by ti to nevadilo, doprovodil bys mě?" Nasadila ten nejsladší úsměv, jaký před ním kdy udělala.

A taky to byl ten nejfalešnější, co kdy viděl.
"V divadle jsem roky nebyl… Jestli si nepotrpíš na přehnaně společenský oděv, který stejně nemám… Tak bych tě mohl… Doprovodit." Hamlet… Raději bych Romea a Julii… To byla taky tragédie…

"Ne… Myslím, že není potřeba přehnaně společenský oděv… Taky nemám šaty. Nesnáším šaty a dobrovolně bych si je nikdy nevzala. Navíc je docela zima." Lehce se zamračila nad myšlenkou šatů. Pak se oklepala. "Eh…"

"Hlavní účel oblečení je, aby ses v nich cítila dobře. A máš pravdu… Šaty v takový zimě." Žádný… Poznámky… Ticho… Řekni něco… Mlč… Heh.
"Kolik času potřebuješ na přípravu?"

Dickensová se zamyslela. "No… Osobně mi stačí pár minut… Nejsem zrovna náročná na přípravu… Ale pokud bys byl raději, kdybych vypadal trochu víc… Reprezentativně… Dej mi čtvrt hodinky."

Reprezentativně… Huuuuh… Dělá to naschvál. Ty hade… "Na mým názoru nezáleží, obleč se prosím tak, aby ses cítila dobře a pohodlně. Já se pokusím udělat totéž. Za přibližně 15 minut, ti zaklepu na dveře… Vyhovuje?"

"Okay~" Pronesla zpěvným hlasem a vystoupila z auta. Urychleně vešla do hotelu, vyběhla po schodech a zavřela se v pokoji. Jen počkej… Jen počkej…

Dinnský ještě chvíli vysedával v autě. Po chvilce přemýšlení, se ale taky vydal do svého pokoje, aby se připravil a asi za 15 minut klepal na dveře pokoje, kde byla Dickensová. Určitě zaslechl klapání podpatků, jak se blížila ke dveřím. Prohodili několik slov a vydali se na cestu.

"Pamatuješ si cestu k radnici?" Podívala se na něj doktorka s úsměvem.

"Popravdě… Ne… Bude lepší, když povedeš ty." Odpověděl jí, aniž by se na ni podíval. I když jí nabídl rámě jako správný gentleman, zdál se jí poněkud nervózní. Občas zrychlil… Jeho ruka byla vyloženě ztuhlá, jak ji držel.
Takto došli až k divadlu, kde se ho pustila. Dinnský jí pomohl z kabátu a pokud po cestě vypadali jako zvláštní pár… No teď tak vypadali určitě. Oba měli oblekové kalhoty, Oba měli zelený svršek. Dokonce i podobný odstín. Zatímco on šel uložit kabáty do šatny, ona vyzvedla lístky. Následně se přesunuli k baru, kde si objednali pití a když byl správný čas, šli obsadit svá místa.

Celé představení skončilo okolo půl desáté večer. To už v sobě měla doktorka 5 skleniček ginu s tonikem a byla v dobré náladě.
"Blakuuu? Z jakého materiálu je ta maska?"

"Je dřevěná…" odpověděl jí Dinnský s povzdechem. Nevěděl, co by od ní teď mohl čekat.

"Oooo… Vypadá tak hladce. Můžu si sáhnout?" Dickensové se rozzářily oči.

"…Nemyslím si, že by ti to bylo příjemné na dotek." otočil k ní hlavu a začal ji cvrnkat do brýlí.

"Ale no taaaak… Blakuuuuuu… Je to jenom dřevo ne? Co bych asi tak mohla udělat dřevu? A proč si hraješ s mýma brýlema? Chceš si je vyzkoušet?" pořád se nenápadně natahovala po masce.

"Já si nehraju s tvými brýlemi… Padají ti… Pořád jsme ve společnosti… Je mi jedno jestli jsi dobře naladěná nebo ne. Buď si je schovej, nebo si je udrž na nose." Bravurně se vyhýbal všem jejím pokusům. Nevěděl, čemu věnovat pozornost víc. Jestli jejím rukou, brýlím, nebo aby neztratila rovnováhu.
"Navíc není mi příjemné, když na ni někdo sahá…" odpověděl pravdivě Dr. Dinnský.

"To je nefér…" otočila se Dr. Dickensová směrem, kterým šli a nafoukla tváře jako uražené dítě. Pořád se ho ale držela, protože namrzlá dlažba nebyla moc přívětivá vůči jejím podpatkům.

Dinnský se za maskou pousmál a ačkoli byla jeho hlava plná rozporuplných myšlenek, volnou rukou ji poplácal po hlavě, jako by byla štěně nebo něco. V tom to ale přišlo. Jedna noha jí podjela a ona s tichým vypísknutím sjela k zemi. Ani si neuvědomila, že mu cestou dolů zavadila o onu masku, které se chtěla tak moc dotknout. Doktor naštěstí pohotově zareagoval a chytil ji, ale… Už byla na zemi.
"… … Sakra… O-Omlouvám se." zamumlala Dickensová tiše a zvedla k němu pohled. Dinnský byl blíž, než předpokládala. Dělilo je v podstatě jen několik centimetrů. Polkla na prázdno a její tváře nabraly růžovou barvu. Nevěděla, jestli má mít strach a nebo se smát.

"…Rozšířené zorničky, zrychlený tep, nával krve do tváří… Ztráta rovnováhy…" Šeptal si sám pro sebe nehybně. Bez dalších slov ji zvednul zpátky na nohy i s její kabelkou. Upravil jí brýle na nose a dal kabelku do rukou.
"Zavři oči a zhluboka dýchej. Napočítej do deseti." Zněl klidně, jistě, spořádaně.

Neudělala to. Sklopila hlavu, oprášila ze sebe sníh a po chvilce zase jen šeptla tiché "Děkuju…" znovu polkla a pomalu se vydala dál. Snažila se nekulhat, ale její kotník si řekl ne. Sakra… Sakra… Blbej nápad… Blbý boty… Blbá dlažba… Sakra!

"Počkej. Tvůj kotník… Je namožený. Zastav se a sundej si ty boty…"
Zatáhl ji za zápěstí, aby jí znemožnil další krok.
"Jestli máme dokončit zítřejší výzkum, budu tě muset odnést na hotel a obvázat jej. Spolupracuj a nedělej scény. Prosím."
Dámy a pánové, Dinnský poprvé řekl ono kouzelné slovo. Tohle by se mělo zaznamenat, protože to nikdy nikdo další neuslyší.

"Zítra to bude v pořádku… To jsou účinky toho SCP… Bude to fajn. Přísahám."
Otočila se na něj s mírným úsměvem, ale se slzami v očích. Bolelo to. To opravdu popřít nemohla.
"I když bych se těch bot zbavila moc ráda… Až si je vezmu příště, tak se jim nejspíš zlomí podpatek. To se bude ostatním líbit…" Teď se i zasmála. Jo… Přesně tak… To bude podívaná pro všechny. Hlavní atrakce dne…

"Zítra to bude v pořádku, pokud budeš respektovat moje pokyny." A dost. S kryplem nebudu pracovat. Na nic se jí neptal. Popadl ji do náruče, tak že skončila jako princezna.
"Jednou jsem tě varoval. Ne-pří-sa-hej. Urážíš mě tím." Rozkázal chladně.
Nehodlal dělat kompromis. Už jí měl v rukou. A hotel byl už jenom kousek. Jestli nebude dělat problémy, neskončí oba na zemi.
"A mlč. Narážky, připomínky a omluvy si nech na hotel." Není lehká… To zvládneš… Dýchej a soustřeď se.

Samozřejmě chtěla namítat, ale jeho chladný tón v hlase ji zastavil. Dokonce se ani nesnažila dostat z jeho sevření. Spíš naopak. Chytla se ho jako klíště, zavřela oči a sama pro sebe si pořád dokola opakovala
"Není to vysoko… Je to v pořádku… Nic se neděje… Není to vysoko… Je to v pořádku… Nic se neděje…Není to vysoko… Je to v pořádku… Nic se neděje…"

"Nepustím tě, slyší mě? Je to jen pár centimetrů. Za chvíli tě postavím na zem."
Přidal do kroku, aby už byly v uličce k hotelu. Jediné štěstí pro ně pro oba bylo, že nikoho nepotkali. No, možná na druhém chodníku, ale to se nepočítalo. Nikdo mu nezkřížil cestu. I když se snažil udržet chladnou mysl, kdyby sebou jenom blbě škubla, bylo by zle. Takhle neposiloval za poslední rok… Asi by se k tomu měl vrátit. Zhluboka si povzdechl, když se dostali do hotelu.
"Teď se drž, musím vytáhnout klíč z kapsy."
Doslova vykopnul dveře a opatrně ji položil na postel.
"Můžeš se pustit. Už nespadneš. Sundej si kabát a boty."

Doktorka měla problém se teď pustit, nakonec se jí to však nějak povedlo. Srdce jí bilo jako kolibřík a byla bílá jako stěna. I tak se dostala z kabátu a boty v podstatě jenom skopla na zem. Mlčela. Dívala se na svoje klepající se ruce. Hlavu měla prázdnou. Tohle jí ještě nikdo neudělal. Respektive už dlouhou dobu ji nikdo nenesl. A rozhodně ji nenesl nikdo, komu by kompletně nevěřila.

Experiment verze druhá… Stimulovat mozek, navodit bezpečí, zabezpečit subjekt. Proletělo Dinnskému hlavou. Přehodil jí deku přes ramena a část hlavy, tak aby viděla a zároveň byla zahalená. Skoro jí do toho zabalil. Do třesoucích rukou jí dal malou čokoládovou tyčinku.
"Postarám se o ten kotník. Sněz to a snaž se uklidnit. Bude to trvat jen chvíli."
Vzal hadr a vymáchal jej ve studené vodě, a vzal si malý kufřík ze svého zavazadla. Lékárnička. Klekl si před ní a opatrně prozkoumal kotník.
"Je nateklý. Zchladím to a natřu to…"
Pak se na okamžik zarazil a pohlédl na svou pacientku. Mohl bych… Ne… Teď ne…

Dickensová mu věnovala pohled, když jí přehodil deku přes hlavu a do rukou vrazil tyčinku.
"Nemusíš to dělat… Víš o tom…?"

"Nemám ve zvyku dělat věci, které nemusím nebo nechci. Když na to mám lidi, nechám to na nich. Navíc, bych byl přeci hulvát a necita, který by se nedokázal postarat o zraněnou ženu."
Provedl zákrok přesně a rychle, aniž by v ní vyvolal bolest. Teď nastala otázka na kterou potřeboval znát odpověď…
"To SCP… Dokáže vyléčit jakékoliv zranění?"

"SCP-130-CS… Je to ta studánka… Její voda dokáže nějakým způsobem vrátit čas na zraněné části těla a regenerovat ji… Vyrostla jsem v té vesnici, kde to je. Byla jsem s tím ve styku každý den. Ta voda se ve vodovodu vesnice míchá s obyčejnou konzumní vodou, co je dodávána do domácností. Dlouhověkost… Rychlé hojení zranění… A… Moje ruce…"
Pohled jí zase sjel na její ruce.
"Heh… Hehehe… Není to ironický…? Psycholog, co by sám potřeboval k někomu zajít..?"

Tink tink~ Děsivý zvuk. Zazní pouze ve chvíli, kdy teorie a předpoklady doktora Dinnského dojdou finále. A skládačka byla kompletní. Žádné další slovo nevyřkl. Čelem masky se dotkl holeně doktorky Dickensová a zhluboka vydechl. Mohla pocítit příval velkého palčivého chladu po celé noze, který okamžitě ustal.
"Vyvýším ti nohu a budeš odpočívat nebo spát. To je mi jedno. Zítra by ti to SCP mělo kompletně navrátit zdraví, ač by stačily dva až tři dny v klidu… Chceš zůstat tady nebo do svého pokoje?"

Lehce sebou cukla a přejel jí mráz po zádech.
"C-Co? B-Blaku… C-Co to bylo…? A… N-Nemusí to být… Nemusíš se… Bát… Zítra ráno to už bude v pořádku… Bylo by, i kdyby ses o to nepostaral."
Snažila se znít nevyděšeně. Ten zvuk… A opravdu je jeho dech… Chladný…? Položila mu ruku opatrně na vlasy. Nasaď úsměv. Buď tím, kým bys měla být… Usmála se a lehce mu vlasy rozcuchala.
"Díky… Takto se o mě dlouho nikdo nestaral. Myslím, že jsi už vyhrál naši malou sázku, takže můžeš přemýšlet, co bys rád."

To byl ale špatný tah. Jakmile mu sáhla do vlasů, okamžitě jí chytl za kostěné zápěstí a pevně jej sevřel.
"Nedotýkej se mě. Tam ne… Rozumíš?!"

Dickensová sebou znovu cukla a zůstala na něj hledět. Ruku z jeho sevření však nedostala. Nevydala ze sebe ani hlásku. Šlo moc dobře vidět, že ji teď vyděsil. Přiměl ji jedním pohybem lehnout si a hbitě jí vyvýšil kotník s obvazem. Nepřestala ho sledovat. Ať udělal jakýkoliv pohyb. Ať s ní samotnou pohnul jakkoliv. Byla jako hadrová panenka. Jen její oči ho sledovali. On neřekl nic. Jenom přešel k oknu a zahleděl se z něj ven.

Dokonce jí steklo pár slz. Ale tomu nevěnovala pozornost.
"… … Nechtěla jsem…" Ale nedořekla to.

"Jdu se nadechnout. Do 10 minut jsem zpátky."
Odešel. Chvilinku jí trvalo, než se trochu uklidnila. Zvedla se z postele, upravila rozházené povlečení a pomalu, opatrně přešla k oknu.

"Nedožiješ se dne tvého prvního sněhu…"
Venku byl klid. Chlad, prázdno a ticho. Bylo to jedno z mála dětských přání, které v něm skoro vyhořely… Padající sníh… Směšné, řekli by všichni ostatní. Nechal si pár vloček spadnout do dlaně a sledoval jak se okamžitě rozpouští. Pak nabral hrstku sněhu z blízké lavičky a vymodeloval z něj úhlednou kouli, pak následně další. Postavil je na sebe a pak na lavičku. Jeden malý sněhulák. Mohl být lepší… Ale na první pokus dobrý. Studený sníh byl na ruce příliš agresivní. Vrátil se zpátky do pokoje, kde doufal, že najde spící nebo aspoň předstírající spánek Dickensovou v posteli s obkladem kolem kotníku.

Ano, byla tam. Ale neležela v posteli. Seděla na křesílku blízko okna zabalená do deky, kterou přes ní dal předtím. Vypadalo to, že se dívá ven, ale přes vlasy, co jí spadly do obličeje nešlo nic vidět. Ani odraz ve skleněné tabuli okna nic neukazoval. Byla tam v klubíčku a kdyby nebylo pohybu ramen při tom, jak dýchala, člověk by si mohl říct, že je to jen špatná Halloweenská dekorace soudě podle jejích kostěných prstů, které šly jako jediná část jejího těla vidět.

Jen co za se sebou zavřel dveře a spatřil Dickensovou v křesle, tiše si povzdechl, ale neřekl nic. Naklonil hlavu mírně na stranu a snažil se vymyslet řešení. Po minutě čistého zírání se odebral do rohu pokoje, který sloužil jako kuchyňský kout. Uvařil vodu a připravil dva hrnky, jedno kafe a jeden čaj. Oba stejně vypadající hrnky položil na stolek vedle schované Dickensové. A jednu čokoládovou sušenku, která mu zbyla ze snídaně. Sám se odebral na postel s knihou. Lehnul si vzhůru nohama tak, že mu hlava visela přes okraj a samotné nohy si opřel o zeď. Pozice L řeklo by se.

"Blaku… Co jsi zač…?" Ozval se doktorčin teď trochu chraptivý hlas asi po deseti minutách, kdy v místnosti bylo slyšet jen otáčení stránek Dinnského knihy. Ani se nehnula, takže by tomu ostatní zřejmě nevěnovali pozornost, ale Dinnský… Ten si mohl být 100% jistý, že to opravdu řekla ona. Proč měla chraptivý hlas? Pláč? Nebo je jen už pozdě a ona si ho vymluvila? Bylo jí řečeno, že má spát nebo alespoň odpočívat, ale… Opravdu si myslel, že by usnula u něj v pokoji…?

"Na to ať si odpoví každý sám… Sám nevím, co bych odpověděl. Ztratil jsem o tom přehled… Před lety."
Nenechal se vyrušit ze čtení v takto nestandartní poloze. Poznal na ní, že je psychicky unavená a alkohol tomu jen dopomohl. Možná emoční šok spojený se strachem z nejisté výšky…
"Odnesl bych tě do tvého pokoje, ale takhle mám přehled…" Zasekl se a otočil stránku. Jako by se vrátil v čase… Nech vzpomínky spát, nevrátí se… Čeká až zavolá… Ať jsou od sebe… Je tak v bezpečí..

"Hmm…"
Pomalu spustila nohy z křesílka, vstala, poskládala deku, kterou následně položila tam, kde před chvílí seděla.
"To je v pořádku… Dojdu tam sama… Nenech se rušit…" Přešla přes pokoj, k místu, kde měla boty a kabát.
"Dobrou noc, Blaku… Přemýšlej o mém trestu."
A pomalu šla ke dveřím. Už ani nekulhala.

Jak bylo doktorovým dobře známým zvykem, než stihla Dickensová otevřít dveře, už jí stál za zády.
"Tudíž naše malá hra končí. To, co se odehrálo je čistě mezi námi. Zaváhej, jenom trochu a zničím tě. Doporučuji ti zapomenout, pro tvé vlastní dobro. O tvém trestu se rozhodnu až zpátky v Nadaci." Sáhnul na kliku.

Doktorka nehnula ani brvou. Ne… Neděsil ji. Dokáže se adaptovat až příliš rychle.
"Zapomenout..? To se dá těžko, Blaku… Musel bys mi dát amnestika… Pokud by ovšem fungovali na něco, jako jsem já…" Třeba ho to trochu vyvede z míry… I když… Pochybuju.

Než jí ale pustil ven, sklopil tvář a zašeptal. "Děkuji, že jsi mi připomněla jaké to je být… Naživu. Hezká příležitost vypnout." Poté otevřel jí dveře a nechal ji vyjít.

Když jí zašeptal do ucha, přejel jí trochu mráz po zádech. Měla tendence se ohnat, ale neudělala to.
"O totéž můžu poděkovat i já tobě… Hádám, že se konečně nebudu muset nijak přetvařovat… Díky."

"Počínaje zítřejším ránem se všechno vrací k normálu. Odpočiň si, čeká nás práce." Zavřel za ní, čekal až zazní zvuk odemknutí a následné uzamčení vedlejších dveří.

Než se za ní jeho dveře kompletně zavřeli, věnovala mu prázdný pohled. Jakoby se dívala spíš skrz něj. Mohla bych být sama sebou..? Možná… Možná… Rozhodnu se přes noc… Kdo z nás bude na konci litovat…? Po tom, co vešla do svého pokoje, za sebou zamkla. V naprosté tichosti odložila kabát a boty, sedla si na postel a sundala obvaz. Zbytečnosti…

15.prosinec 2020 23:15
Ano, vím, že jste mi zamítli přistup k informacím ohledně mého kolegy, ale i tak vás žádám znovu. Není možné spolupracovat řádně s někým, o kom nevíte vůbec nic.
- Dickens

Kapitola čtvrtá

16.prosinec 2020 6:30
Včera jsme po dlouhé debatě s památkáři dostali povolení ke zkoumání a klíče od kaple. Při příznivých podmínkách se nám podaří zjistit co se děje a přinejlepším to i napravit.
- Dickens

Byla to dlouhá a tichá noc. Dinnský se vrátil do své pozice L a dočetl zbytek knihy. Vypil oba hrnky a přemýšlel, co bude dělat dál. Při pohledu na prázdné křeslo se mu vrátilo mnoho nežádaných vzpomínek… Je pryč… Nech to být… Sednul si ke stolu a začal psát. Poznámky? Záznamy? Reporty? Jedním listem to neskočilo. Skoro svítalo, když práci dokonči. Chvíli na listy hleděl, pak je všechny vzal a v koupelně je všechny spálil. Možná jindy… Bude to očekávat… Napíšu mail… Až se vrátím… Nebudu psát, nečeká na mě…

Dickensová nespala. Psala celou dobu záznamy, poznámky a začala si dávat dohromady poznámky o Dinnském. Nepřemýšlela. Vytěsnila veškeré zvuky okolí a ztratila se v černobílém světě písmen. Když přišlo ráno, zavřela už třetí poznámkový blok, dala si rychlou sprchu a nachystala si věci, co by mohli být potřeba. Dnes si vzala brýle, aby alespoň trochu skryla ty kruhy pod očima, co jsou každý den tmavší a tmavší. Její snídaně se skládala z hrnku kávy a studování historie a rozložení budovy, do které se dnes konečně dostanou. Poprvé a snad naposledy uvidím její interiér… Po snídani se zastavila u doktorových dveří a zaklepala.
"Dinnský, jsi vzhůru..? Je čas."

Otevřel dveře a z části vykoukl. Půlka masky stačila.
"2 minuty…"
Dveře nechal pootevřené. Zalepil obálku, dal na ni známku a schoval si ji do kapsy u kabátu. Nahmatal v náprsní kapse zápisník pro případné poznámky a byl připraven. Vyšel beze slova ven ze dveří a zamknul za sebou. Netečně zkontroloval stav kotníku doktorky Dickensové. "Můžeme jít."

Dickensová na sobě měla staré, ale stále dobře zachovalé a vyčištěné přezkové kanady, takže z toho kotníku moc vidět nešlo. Přeměřila si muže před sebou pohledem.
"Máš na sobě věci, co se nebojíš si zašpinit…? Nevím, jak to vevnitř vypadá." po chvilce ještě dodala "Co já se vůbec starám. Jdeme."
Pohodila si s taškou, co měla přes rameno a vydala se směrem ven. Její krok byl více než stabilní.

"Na celou akci jsem se připravil tak, abych se mohl zasvinit. Neměj starost."
Následoval ji bez dalších slov. Pokrčil rameny, když klasifikoval její kotník jako funkční. Aspoň žádné papírování…

"Pokud ti nevadí… Dnes bych ráda řídila já. Až ke kapli se s autem nedostaneme, ale vím, kam to zaparkovat, aby to nevadilo nikomu."
Zastavila se u auta, nastavila ruku a čekala, až dostane klíček.

Dinnský nahmatal klíče v kapse, ale než jí je předal, chvilku nad tím zauvažoval. Ušetřil si jedovaté poznámky o ženských za volantem nebo poznámku o jejich třesoucích se rukou. Dal jí klíček a beze slov usednul na místo spolujezdce. Bylo to poprvé, co za něj řídila žena… Nějak se necítil jistý, ale tak změna je dobrá věc… Pokud není v rukou sociopata…

Myslí si, že jsem špatný řidič… Typické. Převzala si klíčky a bez dalšího slova nastoupila a nastartovala. Počkala až si sedne a dokonce se i připoutal. Samozřejmě… Poznámky si nechala pro sebe. Počkat cože? To je na tom tak špatně, že se i…
"Opravdu Blaku… Myslíš si, že mi dali řidičák jenom díky tomu, že jsem na ně zamrkala a slušně poprosila…?" Ne, tohle si nemohla odpustit.

Ta je správně jedovatá… To musela být produktivní noc… Ehem… "A to jde?" Zněl překvapeně. Ne, že by měl strach, ale nerad nechával řízení někomu jinému. Obvykle jenom dělal řidiče… Měl jsem jít spát…
"Připoutat se je základní věc, kdykoliv nasedneš do auta. To, že to neděláš ty… Není můj problém."

"Ale no tak… Nejsme náhodou oba po smrti…? Trocha adrenalinu… Připomenutí života.." Nedívala se na něj přímo. Kdepak… Periferní vidění jí bohatě stačilo. Na tváři se jí objevil sadistický úsměv, když zařadila a vyjela z parkoviště.
"Co myslíš… Kdyby nebe a peklo opravdu existovali… Kam by ses dostal…?"

"Klinická smrt a mentální smrt jsou dvě rozdílné věci." opáčil jí. Otázka samotná byla však zajímavější než její řidičské výkony.
"Hypoteticky, v mé oblasti bádání existuje nebe a peklo, laicky řečeno. V potaz se však musí brát myšlenka očistce. Tři fáze, kam se přesune duše potom, co opustí pozemské vězení… Všichni skončíme v pekle. Po smrti jsme všichni ztrestáni… Neexistuje cesta k věčnému klidu. Já bych skončil v očistci… Kde ti jsou neustále servírovány tvoje chyby a neřesti… A pořád se opakují… V pekle tě jenom trestají… V očisti, tě mučí nad tebou samým… Asi jsem se nechal trochu unést…"

Její řidičský výkon byl až moc klidný a bezchybný na to, jak se předtím tvářila.
"Hmm… Kdysi mi kdosi řekl… Že pokud jednoho krásnýho dne umřu… Čeká na mě v pekle speciální místo… Na rozdíl od toho člověka nesdílím jeho ideu… Pokud mám někde skončit, tak na rozcestí… Budu souzena jako ostatní… Ale nikam se nedostanu… Ani jedno místo není tak lákavé, abych se tam hrnula… Být věčně souzena… Za všechno… Za každou stupidní chybu… Za každý stupidní slovo…"
Kdyby měla kůži, tak by jí zbělela na kloubech rukou, jak pevně svírala volant.

Lepší téma za volant jsi zvolit skutečně nemohla… Povzdechl si. Depresím nepropadal, ale z ní to přímo sršelo.
"Takových tu bylo… A stejně přijdou další. Buď ti budou smrt přát nebo ti k ní pomůžou… Záleží na tom, jak velká svině jsi…" Nezapomínej, kdo drží volant… Bylo by to zbytečný…
"Kam tato konverzace míří? Jaký typ sebevraždy je nejspolehlivější? Pád z výšky…"

"Botulotoxin…" řekla naprosto klidně a uvolnila stisk volantu. Vypadala zase klidně.
"A ne… Nezáleží na tom, jak velká svině jsi… Záleží na tom, jaké máš možnosti a jak moc jsi vychytralý…"

"Každý má jiný přístup… Každý máme svou pravdu." Jestli se chce zabít, tak až potom, co si půjdeme svou cestou… To prošla psychologickými testy? Možná je zavedli nedávno… "Kolik testů podstupuješ během roku?" Zastavili se na křižovatce. Špatná otázka?

Podívala se na něj s mírným úsměvem.
"Myslíš, kolik testů já dělám ostatním během roku? Nespočet. Nebylo by vhodné, kdybych si já sama vyhodnotila test. Nebylo by to objektivní. Testy musí vyhodnotit někdo jiný. Moje odpověď tedy je… Dělám si testy stejně jako ostatní. Ale není nikdo, kdo by se zhostil vyhodnocení. Smutné."
Otočila se zase zpět a připravila se na zelenou.
"Opravdu… Ať jsem se ptala kohokoliv, kdo má psychologickou školu a ví, co má dělat… Však si to udělej sama, ne? Nejsi náhodou sama psycholog? Yey… Sorry, tohle nemám v popisu práce." Auto se dalo znovu do pohybu.

Další informace navíc, které je třeba zpracovat. "Žádné nadstandartní výslechy, prohlídky, testy, jako dozor kupříkladu minimálně jeden člen Rady?"
Nechtěl být příliš konkrétní. Pokud byla anomální… Měla by mít speciální dozor. Pokud ano… Po celou dobu byli sledováni… Nebo… Jeden měl sledovat druhého. Bez udání důvodu. Špinavá práce… Přece si nezamažou ruce…

"Blaku… Nejsem tak blbá, jak vypadám… Jestli narážíš na to, že jsem částečně anomálie… Ano… Jsem… Byla jsem tři roky zavřená v cele… Jsi šťastný? Ne, nikdo nás nesleduje… Proč by to dělali, když mi na krk dali tebe… Nebo mě dali na krk tobě? Kdo ví… Co se týče tohoto… Po každém výzkumu v terénu chodím na kobereček… Když nejsem venku, jednou za půl roku si mě zvou na kobereček… Je mi to jedno… Zvykla jsem si, že jsem jenom přebytek, co se jim hodí jednou za čas." Blinkr vpravo… Odbočka do vesnice.

"Tak máš kvality, které se jim hodí, jinak by se tě dávno zbavili. Amatéři nechodí na kobereček, když drží hubu a krok." Na chvíli umlkl, když vjeli do vesnice. Rozhlížel se po krajině a do větru dodal "Co já vím, nejsem psycholog…" Než dojeli na dané místo, nepronesl další poznámku. Jsi unavený? Znuděný? Není to zábava, když jedná jako já… Těsně před výstupem z auta si nemohl odpustit jednu nepodstatnou poznámku… "Jenom…jednou za půl roku?" Vystoupil z auta a zabouchnul dveře.

Teď už byla naprosto v klidu. Mohla si být jistá, že ho neposlali jako špeha… A i kdyby… Co už. Víc to stejně podělat nemohla. Zaparkovala nedaleko od kaple, ale pořád dost daleko na krátký rozhovor. Vystoupila z auta. "Ooooh~ ty chodíš častěji?" Uchechtla se, když si brala tašku. "No to víš, ne každý si ze všech okolo sebe dělá pokusný králíky, můj drahý příteli ve zbrani. Ode mě mají zprávu po každém testu nováčků… Zřejmě jim to stačí."

"A já ty nejlepší kousky zchraňuji… Někdo tu daň zaplatit musí…" Kaple nebyla daleko, ale očekával další salvu dotazů, od nenažrané doktorky. Místo bylo velmi poklidné… Skoro až tak, že by očekával vpadnutí do zad… Nikdo tu není… A zároveň je… Příliš mnoho hlasů…

"Zachraňuješ hmm? Teď budu znít asi dost… Blbě… Ale… Tomu se dá těžko věřit…" Zaplatit daň… Co je moje daň, kterou platím..? Proč vůbec musíme platit, když pracujeme pro někoho, kdo si vzal za úkol záchranu světa a vůbec všeho…? Pokud je to teda pravda… Zase si přehodila tašku přes rameno, zamkla auto a rozešla se směrem ke kapli.

"Nezachraňuji, přebírám. Dokaď jsou k něčemu užiteční… A mě především. Nehledej v tom nic, než lepší pracovní výsledky…" Nevykládej jí všechny naše strategie a plány… Všichni to vědí, pokud je pomalá v chápání… Není, ty to vidíš… Sleduje nás… Ne…

"Jo tak… Tak to potom asi má nějaký smysl…" prohodila spíš jen tak do větru a volnou rukou se snažila najít klíče v kapse. "No tak…."

"Vždycky to má smysl… Využívat slabé…" Byl lehce pobaven dětinskou snahou nalézt klíče ve vlastní kapse. Nos klíče na krku, když si sama nevidíš do kapsy. "Až budeš chtít pomoct, řekni."

"V pohodě… Jenom se to tam zaseklo…" Po chvilce klíče vytáhla. To už byli skoro před dveřmi. "Připraven…?"

"To je otázka… Ano jsem připraven. Dávej si bacha na kotník." Mám se třikrát nadechnout pro tvůj dobrý pocit? Nebo tě držet za ruku?

"Já jen, že je to tam určitě zatuchlý a bůhví co všechno… Předem tě varuju… Bude tam pavouk? Vypaluju to tam."
Dickensová mluvila zcela klidně, zatímco odemykala, pak zabrala za kliku a ono nic.
"Okay… Takže jinak." Shodila na zem tašku a zabrala oběma rukama. Teď už se to konečně pohnulo. A jak řekla předtím. Vyvalil se na ně na oba zatuchlý vzduch a prach ze vnitřku kaple. "Eh…"

"Mmmmm, vůně zatuchliny po ránu. Lepší jak kafe. Ještě, že jsem nesnídal…" Oklepal se nad myšlenkou, že se teď bude muset ponořit do útrob letitého zápachu…
"Takže až uvidím pavouka… Nemám tě varovat?" To bude řev… "Dáma první."

"Pokud se ti bude chtít mě varovat…" Zase si vzala tašku a vešla dovnitř.
"Ooooh… Jo tak takto to vypadá vevnitř… Nic moc… Myslela jsem, že to bude… No… Zdobnější…" Komentovala, zatímco přejížděla pohledem sem a tam. Někde tu bude vypínač… Musí tu být vypínač… Vždyť odtud občas šlo světlo…

Dinnský se rozhlížel spolu s ní. Ne, že by hledal vypínač… Možná chtěl najít toho pavouka. Vytáhl záhadno odkud baterku a zamával jí kolem.
"Zdobnější? To dávno vykradli. Pokud to nezachránili památkáři a nemají to v archívu… Podle síly zatuhnutí zámku a celkové tíhy zatuchlého prachu, se sem několik dekád nikdo nedostal… Není tu co, by tu vzali nebo poškodili…"

"Blaku… Nemáš tušení, o čem mluvíš… Tato kaple se otevírá každý rok na svátek Cyrila a Metoděje… A taky na Vánoce… Každý rok…" Pronesla tiše a konečně zapnula světla. "Budiž světlo…"

"Budiž moje plíce…" Tohle byl jiný stupeň zatuchlosti. Až skoro každý nádech bolel na plicích. Popravdě, bez toho světla to vypadalo lépe.
"Tak za poslední roky tu na Vánoce a svátek Cyrila a Metoděje někdo zapomněl. Tak deset let to bude. Zapírat nemusíš, sem nepáchla duše léta." Světlo nebylo nic moc, ale bylo silnější než jeho baterka. Vypnul jí a schoval do kapsy. Polil jej nepříjemný chlad na krku.

Doktorka se pořád rozhlížela.
"Ale… Žádnou plíseň tady nevidím… Divný…"
Otevřela tašku a vytáhla z ní menší koženou brašnu, ve které se začala přehrabovat. "Nedokážu si představit, že by zdejší zapomněli na zrovna tyhle svátky… Tahle kaple stojí na místě, kde prý Cyril s Metodějem kázali, když přišli k nám na Moravu… Oni na to jsou extra hrdí…"

"Ale, ale, ale…" Znělo to jako výsměch. "Takže tady máme zlost na samotné svaté nebo nám tady vymřeli věřící… Nebo že by kletba? Ještě tohle k naší práci."
Žádná plíseň ani rostliny…Takže zdechlina, a pak že nebude sranda. "Taky nevidím plíseň… Tak tu na nás může čekat třeba i mrtvola nebo jiná podobná chuťovka." Nebo třeba hnízdo pavouků…

"No… Ve studánce zmizela voda… Ta paní říkala, že to tady prý někdo přišel opravovat a pak prostě postupně přestala téct… Ale les okolo je krásně zelený… Podle mě se nějak pokusili zastavit tok, ale zapomněli na fakt, že voda si vždy najde cestu… Neviděla bych v tom nic tak… Surrealistického jako je kletba… Mrtvola by byla zajímavá…. To neříkám… Ale mrtvoly smrdí jinak… Nehledě na to, že by tady byl létavý hmyz a ten tu nevidím… Zavři dveře, prosím…" Během této řeči si sundala kabát a šálu, které položila na svou tašku. Vyhrnula si rukávy svého černého roláku a z kožené brašny vytáhla gumové rukavice a natáhla si je na svoje kostěné dlaně.

Dinnský se otočil ke dveřím a podezíravě si je prohlížel. To jak s nimi zápasila bylo komické, ale co když… Nemůžou nás tady zamknout… Má klíče…
"A jsi si jistá, že je pak následně otevřeš?" Než však stihla zasyčet jízlivou poznámku Bububu… to bude průser…, dovřel je tak, aby vypadaly jako zavřené a do škvíry vložil svou malou baterku. Nevěřil tomuhle místu, tomuto prostředí. Nepůsobilo na něj přívětivě nebo alespoň neutrálně jako všechny jiné opuštěné kaple, kostely, chrámy, zříceniny…
"Tak jestli je průtok odkloněn… Otázka by zněla pak proč by sem někdo lezl a zamezil tomu, ač práci nedotáhl…" Nebo podělal… Kdyby vodu otrávil udělalo by to větší škodu…

"Co já vím…? Jestli chceš taky rukavice, vem si je…" Vytáhla si baterku a do kapes v kalhotách si narvala sáčky, petriho uzavíratelná sklíčka, balení vatových tyčinek, pinzetu a malé špachtličky. Pak se vydala k oltáři.
"Takže opravovali oltář hmmm… Koukneme se, copak s ním udělali… Nátěr? Nebo snad něco jiného…? Podle rozložení by za ním měla být padací dvířka do suterénu…"

"No neodmítnu…" Vzal si rukavice a poodešel bokem, aby se nepletl Dickensové do práce. Za každou její pronesou větou se na ní částečně podíval, zda náhodou netápe… Ne že by jí přispěchal na pomoc, aniž by o ni požádala. Tohle byla její práce. Mohl podat svůj názor, ale to bylo zřejmě všechno. Párkrát se dotkl zdí, některá místa byla měkčí než jiná. "Nepovedená rekonstrukce? Úmyslné poškození?"

Zrovna odebírala vzorky barev na sklíčka. "O rekonstrukci jsem nikde nenašla ani zmínku… Jenom pozdější pokusy o vyšetření toho, co se tu stalo… Asi bych tady neměla brát jméno boží nadarmo, ale Bože… To je puch…" Na okamžik se podívala od oltáře směrem k Dinnskému.

Až po dlouhé minutové odmlce se k ní otočil čelem, uštědřil jí svůj prázdný a strnulý výraz.
"Dvakrát jsi byla varována… Ráda si hraješ s ohněm…" Řekl to tak ostře a zároveň potichu, že se jeho slova odrážela od všech zdí, dokud kompletně nedozněla… Skoro jako kletba…
"Budiž ti odpuštěno, protože v tomhle nám žádný svatý nebo boží stvoření nepomůže." Obrátil o 180 stupňů. Jak svůj postoj, tak svůj zrak.

"Oh urazila jsem tě…? Hrůza…"
Otočila se zase k oltáři a jala se odebrat další kousek barvy, když v tom se zasekla.
"Počkat, počkat, počkat… Máme to tady, ale zajímavou zelenou barvičku… Ohoho~ Jaké to překvapení… Pokud je to tedy ona…"

"To já dřív urazím tebe… Moment, ty jsi vlastně řídila. Tak už se stalo…" Prohlásil Dinnský do stěny, když se pomalu přesunul za Dickensovou a z dálky nahlížel na její skvostný objev. "Moc pěkný…"

"Nesahej na to… Pokud je to to, co si myslím, je tu problém navíc…" Zvedla se od oltáře a přešla zpět ke svojí tašce, ze které začala vytahovat provizorní chemickou laboratoř. "Koukneme se na to~ Ty mi prozradíš, co jsi zač, že ano~ No jasně, že jo… Jenom mi nikam nespadni…" Povídala si s kouskem barvy na sklíčku, jakoby jí to snad odpovídalo.

"No to by nebylo ono nebýt problému navíc… Šahat na to určitě nebudu."
Udělal krok zpět a z větší dálky pozoroval dění. Měl chvilkama dilema, na koho doktorka mluví, ale byla do toho tak zapálená, že jí v tom nechal. Když prováděla jeden a ten samý pohyb, vrátil se zpátky ke svému osobnímu průzkumu.

Doktorce trvalo nějakou chvíli, ale sestavila si aparaturu a začala s rozpouštěním hoblinek barvy. Tiše si u toho broukala Salve Regina a sem tam přidala nějakou poznámku typu "Rozpusť se, ty mrcho mrňavá."

Tak aspoň, že má o zábavu postaráno… Plést se do práce jiným… Pomyslel si Dinnský, pořád mu byla zvláštní zima v oblasti krku… Na dotek nebyl studený a přesto…

Po značné chvilce se Dickens narovnala a protáhla se.
"Jak jsem si myslela… Je to ona… Pokud s tou barvou budeme ve styku delší dobu… No… Řekněme, že to nebude hezký… Taky by bylo fajn najít ta padací dvířka, aniž bychom se museli přímo dotknout oltáře…" Nyní zelený roztok pečlivě zavřela na sklíčku a schovala do kožené brašničky.

Dinnský jí už ale nějakou chvíli neposlouchal, takže zcela přeslechl její nový poznatek a návrh nového cíle. Samotný oltář stál na dřevěném podstavci, který měl asymetrický tvar… Což vypadalo velmi nevhodně… Proč by byla hrana na jedné straně širší než na druhé? Letmo hrany prohmatal a zavadil o… Páčku? Něco cvaklo.

Oba se v tu chvíli na sebe podívali. Dickensová nevypadala nadšeně a zároveň byla překvapená. Ten typický pohled co to bylo.
"Tak jsem to zmáčknul, nemáš zač… A ta stěna je na určitých místech měkká. Konec hlášení."

Nevěřícně na něj zůstala hledět.
"C-Cože jsi to udělal? Jen tak jsi to zmáčkl? Tak jsi magor?! Co když by tam byla nějaká past nebo něco? Jsi ty normální?" Hlas jí chvilkama přeskočil o oktávu výš, zatímco se rozešla směrem k němu. "A jaká stěna… Kde?"

Nehnul se ani o krok.
"Chtěla jsi otevřít padací dvířka, aniž bychom se museli přímo dotknout oltáře… Tohle byl logický tah. Nepoměr stran je vidět z tohoto úhlu a tady obvykle bude stát přednosta nebo farář, mechanismus je přímo na úrovni nohy… Takže pokud by chtěl zmizet během mše nebo bohoslužby. Podobné mechanismy zaváděli už ve 12. století, aby kněz v případě nebezpečí bezpečně unikl nebo se dočasně schoval, ale byly poměrně hlasité. Postupem času to vymakali, takže během modlitby, nikdo nic neslyšel."
Až teprve teď se přesunul k oné prapodivně měkké zdi. "Tady, tady a tady jsou ty místa měkká a vlhká, jako by byla čerstvá… Ale nemám nic na rukavici."

Doktorka se lehce zamračila a podívala se na barvu pořádně zblízka.
"Hmm… Proč by dávali takovou barvu na stěnu…?"
Vylovila v kapse další sklíčko a odškrábla kousek ze stěny. S tím se hned vydala ke svojí provizorní chemické stanici.
"Té zelené na oltáři se říká Schloss Grün. Ve 14. století ji dávali snad na všechno, co chtěli mít krásně zelené… No… Bohužel je tam hlavní příměsí Cuprum Hydrogen Arsenicum… Eeeeh… Jak se to řekne česky… No… To… Prostě je tam Arsen."
Během tohoto monologu rozpustila bílou ze stěny a snažila se přijít na to, co to je zač.

"A že by takto trestali nezbedné občany, pokud by se dotkli oltáře? Zasaženi božím trestem… A v reálu arsenem. Není to trochu moc drastické, na tak malou vesnici? Každé nezbedné dítě se toho mohlo dotknout… Zrovna tak fanatik… Možná, že tím chtěli něco skrýt? Nejen pod dvířky, ale i na stěně…"
Podíval se na ni Dinnský. Tohle musí přidat ke svým poznámkám. Takže nejen učitelka, ale i chemikářka…

"Nevím… A nehodlám se potýkat s nějakým kognitohazardem nebo tak… Na to by bylo potřeba zavolat někoho jiného. Co vím, je ale to, že by se to odtud do vody dostat jen tak nemělo… Takže voda bude s největší pravděpodobností v pořádku… A co se týče… Té barvy na stěně… K tomu bych potřebovala… Lepší vybavení. Ale pravděpodobně… Se jedná o barvu, která se musela rozpouštět olejem. Proto… Proto to vypadá jako mokré a je to měkké, protože olej usychá mnohem pomaleji… A v tomto prostředí? To by neuschlo snad nikdy. Co to je za barvu teď ale říct nezvládnu. Nestudovala jsem výtvarnou historii." Opět schovala pečlivě zavřené sklíčko do tašky a protáhla se. Tentokrát jí hlasitě ruplo v zádech. Ouch… To mám z toho, že se pořád nad něčím hrbím.

Au… Oklepal se Dinnský, když slyšel ten zvuk. Ne, že by na to nebyl zvyklý, ale když se to rozlehlo zrovna na tomto místě, znělo to… Velmi bolestivě.
"Nemám nikoho k dispozici se znalostmi výtvarné historie… A i kdyby… Není tu signál."
Další teorie potvrzena, další díra a nyní už bez signálu. Asi by si měl pro příště zjistit detailnější informace, než přistoupí jako dozor k dalšímu terénnímu výzkumu.
"Co dál? Kde jsou ty dvířka?"

"Jo… Taky nikoho neznám… Ale není problém se to později naučit… Venku před kaplí bys signál měl chytit… A… Je čas otevřít dvířka… Jen pro upozornění… Mám jen jednu masku s filtry… Může tam být cokoliv…"
Vytáhla z tašky pod kabátem jednu masku a přešla k němu.
"… Tak jo… Kdo z nás to otevře pořádně…?"

"Řekněme… Že toto neslouží jako dekorace, ale jako ochrana před vnějšími vlivy."
Dinnský se jemně dotkl masky na svém obličeji, když pak následně ukázal na ochrannou masku v jejich rukou. "Ty si ji vezmi, já to zkusím otevřít."

"Ale dýchat musíš… Takže… Jakmile se otevře poklop… Bylo by fajn, kdyby ses pokusil zadržet dech a pak otevřel dveře a vyšel se nadýchat čerstvého vzduchu… Ano?"

Nad touto žádostí zakroutil nevěřícně hlavou, ale bylo to nejrozumnější řešení. Raději toto, než vzbudit víc nežádoucích otázek.
"Souhlasím, nikam se nežeň. Počkej, až se vrátím… Pokud se do minuty nevrátím… Inu… Nouzový plán jsme nestanovili. Tak improvizuj." Pokrčil rameny a připravil se na otevření poklopu.
"Buď tak hodná a odpočítej to, ať se stihnu nadechnout."

"Pokud se do minuty nevrátíš, tak se postarám o to, aby tvoje tělo nikdo nenašel… Neboj… Mám tady dostatek chemikálií na to, abych vytvořila něco, co by tě rozpustilo v řádu minut." Usmála se na něj a nasadila si masku. "Na tři… Připrav se… Raz… Dva… Tři."

Nadechl se a zadržel dech, jakmile vší silou otevřel dvířka. Nebyly těžké, ale se zadrženým dechem a nemožností okamžitého nádechu… Maličko výzva. Svaly mu stále fungovaly, což byla dobrá zpráva pro ně pro oba. Jakmile otevřel dvířka dokořán, okamžitě vyšel ven z kaple. Baterku jako zarážku nechal na místě. Ještě aby se nedostal dovnitř, co by bylo lepšího? Poodešel pár kroků a vpustil vzduch do plic. Ochrana proti vetřelcům… Já jsem vetřelec… Tak proto… Minuta uplynula a pomalu se vrátil do kaple.
"Stále žijem?"

Dickensová zrovna lámala light stick a chystala se ji hodit dolů.
Jestli si předtím mysleli, že to v tom kostele páchne… Teď to bylo mnohem MNOHEM horší. Doktorka se nechtěla moc hýbat, protože věděla, že jakmile se pohne rychleji, než by měla, tak by na ni dolehla nausea a musela by ven taky. Proti smradu hold filtry nefungují.
"Je… Je to… Oh bože…. Je to fajn… Jenom… Hm… Snažím se… Dýchat co nejmíň…" V podstatě šeptala. S každým slovem se jí zvedal žaludek, ale nějak to zvládla.

"Až se budeš chtít vystřídat řekni…" Dvojitá vlna hniloby jím hnula až o krok. "Tady nám nepomůže… To jestli…Ehhh… Nestál bych u toho dlouho…"

Hodila dolů light stick a čekala, až dopadne na podlahu. Při dopadu to udělalo čvachtavý zvuk. To jí rozhodně nepřidalo. Musela si sednout a pomalu se od díry do podzemí odsunula.
"Asi… Asi potřebuju na vzduch…"
I přes masku šlo vidět, jak zbledla a snaží se, aby vydržela co nejdéle.

Vzal ji za rameno a odtáhl trochu dozadu.
"Zpátky na nohy a padej na vzduch…" Nahlédl nad ní dolů na osvětlenou část. "Ten mech ti neuteče, pokud nás nebude pronásledovat…"

"J-Jo… Jo…"
Trochu se jí už i točila hlava z toho, jak se snažila spíš nedýchat. Malý příjem kyslíku není dobrý.
"Tohle jsem… Nevypočítala… Promiň…"
Vyklopýtala před kapli, kde si sundala masku a několikrát se zhluboka nadechla. No sakra… Tohle nebude jenom zatuchlina… Tohle byl i smrad rozkladu… Nikdo u kaple dnes nebyl… Okolo bylo hrobové ticho. Ale tahle vesnice byla dost klidná, takže to předtím považovala za normální. Teď jí to ale přišlo až moc.
Podívala se na Ježíše na kříži, vedle kterého stála a oklepala se. Zase ten prázdný pohled, co tě soudí… Znovu se několikrát nadechla, získala zpět svoji barvu a vrátila se dovnitř.

"Komplikace jsou tolerovány. Pojďme to nějak ukončit, jinak to nerozdýcháme."
Dinnský nehodlal přistoupit na to, aby sestoupili do větších útrob, ve kterých nedokážou vydržet ani pár vteřin, bez toho, aniž by je začaly pálit oči nebo samotné plíce… Nedávalo to smysl. Usazenina, prach, hlína… Tohle musela být pořádná zdechlina. A jestli se stala součástí útrob kaple… Není potom divu, že se to někdo snažil tak precizně zamaskovat. Jestli ten olej neabsorboval přebytečný zápach a byl tak nasáklý, že už to nešlo víc… A zelená barva to uměla uhrát na usazeniny a pořád tu nehrál roli ten arsen…
"Nebo to můžeme nahlásit jako komplikace, na které nemáme vybavení nebo znalosti. To se občas stává…"
Což by se zase proneslo dál a v zcela jiném znění… Ale tak pověr se může šířit najednou víc…

Dickensová se na Dinnského podívala a zakroutila hlavou.
"Blaku… Hodláš to tady zabalit, aniž bys to dokončil? Wow… A já myslela, že stahuju ocas, když jde do úzkých…"
Povzdechla si a začala přemýšlet. Pokud něco říkal, šlo to úplně mimo ní. Když tam vyliju voňavku, bude to jenom horší… Existují věci, co ale eliminují nežádoucí pachy… To se mi ale nepovede vyrobit s tím, co tu mám za vybavení… Okay fajn… Pokud dolů nesleze on, slezu tam já… Když mě něco sežere, alespoň bude mít klid, ne? Hahah… Ne. Takže jinak… Ať chci nebo ne, oni čekají, že to vyřešíme… Dinnský ví o náboženských věcech a jeho pověst ho předbíhá mílovými kroky… Učení ani psychologie mi tady nepomůžou… Jenom chemie… A znalost místa… "Půjdu dolů." Tak jsi debil? Buď se tam udusíš nebo tě tam něco sežere. Podívej se na to. Je tam tma jak v pytli! Umřeš tam… Smiř se s tím. Amen s tebou… Vtipný… Moc vtipný. Nádech, výdech. Ale ne moc, nebo vrátíš kafe. To dáš… Zvládneš to… Musíš.

"Zastavovat tě nebudu, je to tvůj výzkum. Jen jsem chtěl ušetřit zdraví nás obou." Povzdechl si Dinnský.
Proč by znova riskoval své zdraví? Za co? Nadace mu udělala takovou pověst, která je všechny jednou přivede k záhubě. Jedno však nechtěl, utéct z boje dřív než nějaký započne. Nemohl doktorce prozradit, že se mu po celou dobu dýchalo mnohem lépe než jí samotné. Heh, díky za ty dary… Nebuď sprostý… Mohl by to tam vydržet, ale pořád tohle nebyl jeho výzkum. Byl dozor, práci měla odvést ona… A její ženská pýcha a Rada by nesnesla, kdyby selhala.
"Předtím ale…" sundal si šálu a jeden konec jí uvázal kolem zápěstí. "Ušetříš vzduch v plicích, když nebudeš mluvit. Až toho bude moc, nebo budeš ztrácet vědomí, zatáhneš. Tam dole na to budeš sama, ale jenom na určitou vzdálenost. Máš něco na co zaznamenáš prostředí? Telefon, kameru…"

Dickens se chvilku dívala na šálu okolo svého zápěstí.
"…. Mám… Telefon. Mám baterku… I něco, čím bych se mohla teoreticky bránit… Čekej, že uslyšíš, co tam dole je… A když se něčeho leknu, nejspíš poletíš za mnou dolů."
Připravila se na seskok dolů. Nevypadalo to moc hluboké a hned pod vstupem byl mech… Pokud to byl opravdu mech.
"Tak jo… Jdu na to. A vážně… Opovaž se zdrhnout, jinak si tě najdu a zakroutím ti krkem, až se od tama dostanu. Klíče od auta mám stejně u sebe."
Sklouzla přes okraj tak, že visela za ruce a pak se pustila. Ozvalo se čvachtnutí a po chvilce i její znechucený hlas. "Ale no tak…"
Rozsvítila baterku a koukla nahoru, jestli tam Dinnský pořád je.

"Baf." Ačkoli doktorovi baterkou posvítila přímo do otvorů v masce, nic za nimi nebylo.
"Jestli zařveš kvůli pavoukovi, znám jednoho sběratele exotických kusů…"
Zamával druhým koncem šály. "Kdybych byl takový poseroutka, za kterýho mě máš, nepřijal bych místo v Nadaci. Jsem tu, jasný? A ty nedělej hrdinku a až toho bude příliš, okamžitě se vrať."
Sklonil hlavu dolů, aby si mohl obohatit nejen plíce ale celkový zjev. Vzhůru nohama to všechno vypadalo daleko líp než ve skutečnosti.
"Schválně jestli najdeš Valdu…" Suché vtipy byly jeho specialita, obzvlášť v takových chvílích, jako byla tahle.

"Ha ha ha… Kdo je Valda?" přidržela baterku pod bradou a rozhlížela se okolo, zatímco vytahovala telefon a zapínala nahrávání. Nebyl to jenom mech… Byla tam voda asi po kolena, taky ztrouchnivělé a plesnivé hromady něčeho, co nejspíš kdysi dávno byly police s knihami. Opět vzala baterku do ruky a udělala pár kroků dál. Ozvalo se tlumené křupnutí a ona se okamžitě koukla, do čeho šlápla.
"… … … Oh… O-Oh… D-Dobře…Dobře… Do tohoto jsem nikdy šlápnout nechtěla."

"Tak co? Nenechávej si detaily pro sebe." Zatahal ji Dinnský za šálu, aby měla stále pocit jistoty, že tam s ní pořád je.

"Myslím… Myslím, že tohle byl… Pes…? Možná…? Nebo něco podobnýho… Omylem jsem tomu rozšlápla hlavu… Bože, to je nechutný…" Oklepala se a zvedla nohu z rozšláplé lebky toho ubohého tvora. "Blaku, mám to na botě… Mám ten humus na botě!"

"No, Haf není Valda… To máš za půl bodu. Ale humus bych si dal… Vyfoť to a otři si nohu o nějakou stěnu."
Měla šourat nohama, ne dělat obří kroky, ač byla po kolena ve vodě a dalších sračkách. Brr, tak jestli do tohodle budu muset vlézt… To bude drahý.
"Dokaď máš aspoň trochu stabilní půdu pod nohama, tak nehysterči. Popiš, co je to za sajrajt."

Znova se podívala jeho směrem. Mám ho stáhnout dolů…? Uvidíme, kdo by se bavil, huh? Ne ne ne… Jen klid… Potřebuješ někoho, kdo tě pak vytáhne nahoru…
"Je to… Mozek, Blaku… Rozšlápla jsem mu hlavu… Co jinýho by to sakra mohlo být!?"
Snažila se v té vodě tu botu trochu omýt, když těsně vedle ní něco vyplulo na hladinu. Ozval se její křik a pak hlasité šplouchnutí. Jediné, co zůstalo nad vodou byla její ruka s telefonem.

Další signál Dinnský nepotřeboval, sklouznul dolů nohama napřed a díky šále Dikensovou ihned našel a vytáhl nad hladinu. Mrskala sebou jak ryba na suchu.
"Dobrý, dobrý! Nešij sebou!"

Vykašlávala tu snad stoletou hnusnou vodu a snažila se popadnout dech, zatímco ze sebe sypala jednu nadávku za druhou. Kousek od ní plavalo oko a kus něčeho nerozeznatelného. Nejspíš to byl další kus mozku toho zvířete, co tam pošlo.

"Uuuuu, čau Valdo. Díky tobě jsem vyhrál sázku."
Všimnul si plavajících zbytků mrtvoly, a pak pozornost nasměroval na Dickensovou.
"Trochu jiný kafe… Hlavně nezvracej… A dej mi ten mobil." Vzal jí telefon z ruky, zatímco ji přidržoval a nahrával okolí a plovoucí zbytky.

"My jsme se o něco sázeli..? Nemyslím si. Už si vzpomínám, proč jsem se odtud chtěla odstěhovat… Jsem celá mokrá… Do háje…" Pořád trochu kašlala. "Pro tvoje potěšení… Ta voda je hnusná… Nechutnej ji…"
Nějak se mu vymanila z držení a zvedla baterku, co pořád svítila pod vodou. Alespoň si vyzkoušela, že ta značka vodotěsnosti není jenom na okrasu.
"Pod vodou jsem si všimla nějakých trubek… Jestli to byli trubky…"

"Ne ne, a já si chtěl dát pořádný dva loky…" Zatopený archív… S Valdou pod nohama. "No tak se koukneme na ty trubky, ne? Třeba najdeme zbytek přátel."
Opatrně našlapoval a přitom pod nimi drtil další a další kosti… "To nezní jako jeden Valda… Budiž…"

"Na to, že by to měla být… Eh… Posvěcená půda, mi to tady teď přijde jako jedno velké obětiště… Tudy… Tady někde by měly být…" Když už byla mokrá, tak si tam klekla a začala se hrabat v tom, co tam bylo usazené. Krom mechu, bahna a dřeva, vytáhla několik kostí a jednu docela slušně vybělenou lebku. "… … Chceš suvenýr..?"

"Takových u nás máme. S odérem žumpy s dovolením odmítnu."
No ruce do té břečky neponořil. Nechal doktorku, ať si hraje. "Ale je zachovalá? Nebude tu dlouho… Že by onen nešťastný opravář?"

"Posviť mi na ni pořádně… Koukneme se na to…"

Posvítil jí na to baterkou z mobilu.
"Nejsem patolog, ale voda… Ještě takto hnusná, by to měla rozložit… Za určitě dlouhou dobu… Takže bychom tu měli funkční obětiště? A vědí to ti památkáři?" Začínal mít neblahé tušení. Naštěstí sem dolů neskočil nepřipraven.

"Nevím, jak dlouho je ten chudák po smrti, ale tohle bude mužská lebka… Má širší čelisti a větší nadočnicové oblouky… A rozhodně to byl dospělý člověk… Nevím jak starý, ale dospělý byl. Nemyslím si, že by to památkáři věděli… Ale… Zajímalo by mě, kdo jiný má klíče od kaple… Protože… Proč by jezdili až sem, když mají taková místa poblíž..? To bude někdo z okolí…" Položila lebku bokem a hrabala se dál, dokud nenarazila na ony trubky, o kterých mluvila. "Aha! Mám je."

"Kult? Kupříkladu? Olej ve stěnách, arsen v oltáři, jedna jistá mrtvola pod kaplí, kdybychom hledali asi najdeme zbytky dalších… A možná jenom zvířat a tento… Je nějaký čmuchal… Uuuu možná tím chtějí vyvolat prastarého boha." Dinnského sarkastický tón v hlase doktorku z míry vůbec nevyváděl. Naopak ji to teď i nějak… Pobavilo a uklidnilo.

"Ale proč a jakého…? Tohle je mimo moji kompetenci… O tomto nic nevím…"
Zatímco byli tam dole, ozvalo se zaskřípění dveří a pak těžká rána.
"… … …"
Dickensová se zhluboka nadechla. Na ten puch si už zvykla. Maximálně bude přiotrávená. Co z toho. Nebylo by to poprvé a určitě ani naposledy.
"Řekni mi, že jsi to slyšel… A řekni mi, že to nebyly dveře… Prosím…"

"Slyšel. A zřejmě byly…" Naklonil se k ní blíž, aby si vychutnal počínající paniku v jejich očích. "Nadechni se… Nebo možná ne. Zajistil jsem dveře a poklop."
Padací dveře byly stále otevřené, šlo skrz ně světlo… Takže někdo se domákl, že byli uvnitř kaple.
"První teorie toho, kdo nás tu zavřel? Kult? Místní spratci? Památkáři? Hmmm?"

Odstrčila ho od sebe trochu dál.
"Ne ne ne, Blaku… Teď ne… Chceš mě vyděsit? Okay… Fajn.. Ale počkej s tím, až to skončí, byl bys tak laskav? Vlastně pardon… Pan Dinnský není laskavý a hodný a milý. Pan Dinnský si vychutnává strach svých obětí. Kdybys sem neskočil, řekla bych, žes to byl ty, kdo zabouchl dveře, ale teď mám smůlu. Hold to budu muset hodit na někoho jiného. Škoda." Zavrčela na něj, zatímco se brodila pod poklop.

Sláva nazdar výletu… Dinnský jenom pokrčil rameny a než se vydal za ní, prohlédl si některé, alespoň na první pohled trochu zachované kousky knih… Sotva na ně posvítil, rozpoznal, že jsou to jenom prázdné schránky, které kdysi nesly stránky. Ne že by ho nenapadlo, udělat maličko rozruch… Ale to by blbý kecy poslouchal po celou cestu zpátky…

Dickenová se snažila vyskočit a chytnout okraje, aby se vytáhla nahoru. Marně.
"Fajn… Tohle je ta část, kdy opravdu lituju, že jsem malá…" Zamumlala si pro sebe a otočila se čelem do místnosti. Skenovala každý kousek. Kdyby se veškerý ten humus a ty police nahrnuli sem… Po tváři se jí rozlil úsměv.

"Až bude princezna chtít nahoru, stačí poprosit jednoho hulváta, který se tu brodí ve sračkách, jenom proto, že uklouzla na mrtvole… Huh, to zní dobře. To zapíšu do záznamu."
Poblikával na ni jejím mobilem, zatímco od ní byl jen pár kroků. A ještě stále měla uvázanou jeho šálu kolem zápěstí… Teď už to byl jenom promočený zničený hadr…

"Ustup, hulváte. Princezna jde zbořit knihovnu… Hehehehehe~"
Prošla okolo něj s oním úsměvem na tváři. Občas se sama divila, proč ji vlastně nechávají pracovat, když vědí… Oni moc dobře vědí… A i tak…
Sundala si teď už stejně zničené rukavice, odvázala šálu ze zápěstí a obvázala si ji okolo pasu. "Neboj, nakonec ji možná dostaneš zpátky.."
Chytla se police a zabrala. Na to, že nemohla otevřít dveře…

"Tu-tu-tutudú… Tak šup, chci ven. Kde to vázne?"

"Neprovokuj mě..!" S tím to celé strhla a jen tak tak uskočila stranou. Ona už mokrá byla, takže jí to nevadilo. Akorát si otřela obličej a brýle. "Heh… Ahahah… Hahahahahaha! ANO!"

"Bavíš se dobře? To na tebe ta stoka má zajímavý účinek. Nejsi sjetá? Abych se nezačal bát o vlastní zdraví…"

"Jsem… Na-pros-to… V pořádku." Teď se snažila ten kus dřeva posunout trochu blíž k díře ve stropě. "Jenom… Kousek…" V takové situaci nebyla už hodně dlouho. Ne, že by měla strach. Možná se tak tvářila, ale opak byl pravdou. Byla nadšená. Můžeš se hýbat! Jsi venku! Konečně se něco děje! Konečně můžeš zase jednou něco udělat!

"Snažíš se spustit nějaký skrytý mechanismus nebo nám to celé hodit na hlavu?"

"Ještě pořád nejsi tak mokrý a zašvihaný jako já… Taky to tak může zůstat… Chci navršit co nejvíc toho dřeva. Vypadá to jako dub… Doufám, že to je dub… To znamená, že by to mělo vydržet… Doufám… Pak by nebylo složité ani pro jednoho z nás se dostat nahoru. Nebudeš mě muset zvedat ani tahat…" Ale ono to bylo těžší, než si myslela, i když… Trochu s tím hýbla.

"Takže abychom si to zopakovali…"
Stále jí zasahoval do její práce. Pointu to mělo, ale proč tak zbytečné protahování, mohl jí udělat stoličku nebo něco.
"Už jsem celkem rozcvičený."

"Zůstaneš čistší… Sušší… To byla moje pointa… Nevím, jak jsi na tom ohledně nemocí, ale nemusíme pak chcípat oba."

"Takže ta konverzace v autě byla co? Poslední vůle? Maximálně z toho budeš mít střevní potíže." Proč by Nadace nechala chcípnout někoho, kdo jim donáší zprávy o všech uchazečích? Kdo stojí za finálním výběrem uchazečů?

"Tím jsem myslela být nemocný… Blaku… Znáš ten pocit ne? Teploty… Kašel… Smrtelná mužská nemoc rýmička…" Povzdechla si doktorka.
"No fajn… Alespoň jsem upustila trochu frustrace… Jaký máš nápad…?"
Přelezla opatrně police a zastavila se až před ním.

"Nápady? Záleží, co na mužích oceňuješ přednostně, ramena, ruce… To bych ti mohl nabídnout, abych ti udělal stoupák. Nebo mám jít první, abych odnesl možné útoky?"

"Eeeeeh… A víš, že jsem nad tímto nikdy nepřemýšlela…? Ramena… Jo jo… Cool… Masáž by se hodila… Ruce… Hmmmm… Tak akorát, aby mě objali… To by šlo…"
Samozřejmě si z něj dělala srandu, ale tvářila se naprosto soustředěně, jakoby nad tím opravdu začala přemýšlet.
"Oh oh! Už jsem na to přišla! Záda… Ten všemi ženami očekávaný tvar dorita… Víš, co tím myslím ne? Oh bože… Deltové svaly a velký zádový sval v perfektním rozpoložení… Hmmmmmmm."
Sjela Dinnského pohledem.
"Jaký máš záda, drahý příteli?"

"Dost odolný nato, aby udržely ženu tvého vzrůstu…"
Na balící hlášky a blbý řeči byl příliš pohlcen nepříjemným zápachem, který zřejmě Dickensové lezl na mozek.
"Na to prohlídnout si, jak jsem stavěný, jsi měla včera času dost. Tvá smůla."
Prošel kolem ní, div jí nesrazil ramenem.
"Tak uhni, vylezu první."
Z okolního smetí a všemožné havěti si udělal stoupák. Pootevřel poklop a vykoukl ven… Žádné zvuky, žádní vetřelci.

"Si myslíš, že jsem tě jako sledovala? Proč bych to dělala? Kromě tvojí křivé kravaty a rozházených vlasů jsem si ničeho nevšimla." To si myslí, že sleduju všechno? No ano, ale tohle jsem fakt nezkoumala. Možná jsem měla? Cítil by se líp? Sledovala ho, jak se souká otvorem nahoru.

Všechny jeho řeči byly jenom hra, aby myslela na cokoliv jiného, než na plovoucí zbytky z mrtvoly a že je celá upatlaná stoletou špínou. Brr, pokud budu muset jet spolu s ní v autě, nacpu ji do kufru… Když se vysoukal nahoru, odpudivý zápach nezmizel. Ještě se několikrát rozhlédl. Pak se podíval za Dickensovou dolů.
"Tak, co? Chceš nahoru? Nebo máš ještě další poznámky, které si zapíšeš do psychologického rozboru mé maličkosti?"

"Nechal kolegyni v žumpě… To by se krásně vyjímalo na samostatném řádku v hlášení."
Prohlásila sarkasticky, vylezla na jím vytvořený stupínek a natáhla k němu ruce.
"No tak… Ukaž se, siláku."

Vzal doktorku za ruce a pomalu ji vytáhl ven. Byla těžší než posledně… Šlo to ztuha, protože se musela tiše chechtat, jako někdo kdo se extrémně baví… Nebo je sjetý. Jedno nebo druhé. Potom co ji vytáhl, si lehl na zem a zhluboka se nadechnul. Což na jednu stranu neměl dělat… No na druhou… Hah, jsme venku… Což takhle vzduch… Chvíli… Musel jsem opět tahat ženskou…

Doktorka zůstala chvíli klečet vedle něj a tiše se uchechtávala.
"Ale no tak… Snad nejsem tak těžká, ne? Na druhou stranu… To vodou nasáklé oblečení dělá asi hodně… No, co naplat…"
Pomalu se zvedla a vydala se ke svým věcem, co tam překvapivě zůstaly. Nikdo se toho ani nedotkl… Takže… Jak se zavřely ty dveře? Opatrně, aby na ničem nezůstalo to svinstvo prohrabala tašku, zatímco si zase broukala. Tentokrát Ave Maria od Schuberta. Byla jí neskutečná zima, takže tam stepovala, aby se alespoň trochu zahřála.

Dinnský si z podlahy všimnul, jak poskakuje na místě. Vtipné.
"Měli bychom jít, jinak z těch hadrů promrzneš a Nadace ztratí přehled o talentovaných nováčcích, protože se budeš válet v posteli." Vstal a zavřel poklop. Teď už jenom čerstvý vzduch.

"S prominutím… Napřed se přesleču… Jo a… Byla bych ráda, kdyby se mi vrátil mobil."
Vedle tašky už měla hromádku čistého oblečení. Myslela na hodně věcí. Sice ráno nepředpokládala, že by se brodila mezi mrtvolami… Počítala jenom s vodou… Maximálně. Za to chudák Blake kalhoty na převlečení po ruce neměl. Hold to budou muset vydržet. On s mokrými nohavicemi a oba s neskutečným zápachem.
"Tady… Můžeš si vzít moji šálu…" Měl štěstí, že si nepotrpěla na přehnaně ženské věci. Její šála byla světle šedá bez jakéhokoliv vzoru.

"Milé, s tou mojí chceš dělat co?" Vzal si šálu a vyslechl žádost, odvrátil zrak a z kapsy vytáhl její telefon. Stále ještě nahrával, byl poměrně horký.

"Tvoji šálu… No… Asi ji nechám vyčistit a když bude stále nepoužitelná, pořídím ti novou. To zní fér, ne?"
Převzala si telefon a vypnula kameru. To bude záznam za všechny prachy… Zvedla k němu pohled a čekala, jestli pochopí, že by měl vypadnout, protože se hodlá převléct.

"No, nechám to na tobě. Kdybys zahlédl pavouka, křič. Nepřijdu."
Vytáhl svou malou zástrčku v podobě baterky a otevřel skřípající dveře. Venku si stoupl zády k nim a stále je držel… Pro její klidný pocit. Je snad na ní něco, co nechce abych viděl? Ženský strach… Z neakceptace… Sebe sama… Teď se může podívat, jaký tvar mají moje ramena… Ty ty její řeči bereš vážně? Ani trochu… Dávám jí jenom příležitost, ať má profil komplet…

Sledovala ho, počkala si, až odejde. Hmm… Docela ujde… Ale pořád to není to dorito, co jsem měla na mysli… Pak postupně vyměnila mokré oblečení za suché. Tak příjemný pocit… Samozřejmě tady bylo hodně věcí, co nepotřebovala, aby ostatní viděli. Její ruce… To místo, kde se mění jen na kosti… Spousta jizev z toho, co se jí stalo. Tetování na zádech… A hlavně ta věc, co jí kdosi kdysi vyril do kůže.
"Okay… Už můžeš…"
Mokré kusy narvala do tašky a začala rozkládat svoji aparaturu. Její výraz… Neutrální.

Dinnský zatím chytal do plic čerstvý vzduch. Nikdy by si nepomyslel, že za něj bude takto vděčný. Začal mu chybět nonstop ventilační systém v Nadaci…
"A teď si budeš hrát? Hezký hračky." Prohlásil, když vrátil zástrčku zpátky a přistoupil k doktorce. Z výšky ji zaujatě pozoroval.

"Hm? Hrát?"
Pečlivě to skládala do tašky na to mokré oblečení. Stejně všechno bude muset vyčistit, tak to nemá cenu skládat někam mimo.
"Oh ty myslíš tohle? Nevím proč… Ale vždycky to sebou nosím… A vidíš? Hodilo se to."

"Nepopírám, že jsi byla připravená. Překvapila bys mě, kdybys nebyla."
On měl vždy po ruce jenom baterku, zápisník a telefon. Víc v terénu nepotřeboval, pokud byl jenom dozor.
"Jsme tady hotovi?"

"Překvapila bych tě, hmm… Zajímavé…" Schovala poslední kus aparatury, zavřela tašku a oblékla si kabát.
"My tady nemáme dál co dělat… Venku se spojím s vedením a řeknu jim, co tam dole je. Snad sem potom pošlou někoho, kdo to vyčistí… Možná znovu vysvětí… Možná i zrenovuje tak, jak by měl… Co já vím…" Přehodila si tašku přes rameno a až teď se na muže kousek od sebe podívala. "Díky za spolupráci, doktore Dinnský. Nebude vám vadit, když cestu zpět odřídím zase já?"

"Popravdě budu rád, protože… Nevím proč, ale začínají mě bolet ruce." Poklepal rukama a vyšel ven dřív než ona, nezapomněl na baterku.

"Z čeho to asi tak může být, hmm?" V podstatě zašeptala a vyšla za ním, zatlačila na dveře a ty s hlasitým cvaknutím zapadly na svoje místo. Poté zamkla a podívala se okolo. Možná se sem vrátím ještě později… Možná… Pokud mě sem pustí… Vytáhla z kapsy telefon a vytočila jedno z mála čísel, které tam měla.

Zatímco si doktorka řešila svůj telefonát, Dinnský si nabral sníh a snažil se aspoň z části umýt nechutné nohavice. Zápach stejně nezmizel, ale aspoň to na první pohled nevypadalo, že se brouzdal ve zbytku mrtvol a dalších pozůstatků.

Netrvalo to dlouho a doktorčin telefon byl zase v kapse. Zůstala ale stát na místě a naštvaně podupávala nohou. "… Parchanti…"

"Kašlou na to? Řekli, ať se vrátíme a že se na to možná někdy podívají?" Neotočil se, když opět tvořil malého sněhuláka.

"Ne… Nekašlou na to… Pravidelně odtud odebírali vodu, aby ji mohli používat na ošetřovně… A ty… Ty se můžeš vrátit zpátky." Vytáhla z kapsy kabátu krabičku cigaret a hned si jednu zapálila. "No… Já tu musím zůstat."

"A smím vědět proč? Mě bylo řečeno, že mám dělat dozor, dokud se nevrátíme do Nadace." Plány se mohou měnit… Ale ne, když je dostanete od Rady, pod výhružkou, že bez ohledu na komplikace musí být přítomen. Proč? Na to se raději neptal. "Navíc mi žádná informace o předčasném ukončení nedorazila."

"Nevím, Blaku… Já.. Já nevím… Nevím, co se jim honí hlavou. Nevím proč… Řekli, že se můžeš vrátit… Ne, že se musíš vrátit." Pousmála se. "Tohle rozhodnutí je zřejmě jen na tobě. Ti, co se tu o to postarají přijedou až zítra… Co kdybychom se vrátili na hotel…? To… To zní jako fajn nápad, ne? Stejně… Stejně je potřeba to sepsat… A je tady zima…" Zvedla si límec kabátu a pomalu se rozešla od kaple pryč.

"Hmmmm." Doktor dokončil sněhuláka a nechal jej pod mohutným stromem. "A stále chceš řídit?" Stačilo mu několik delších kroků, aby se jí zařadil po boku.

"V autě je topení… To bude fajn."

Bez dalších slov se oba přesunuli k autu. Dinnský usedl na místo spolujezdce, zatímco Dickensová hodila tašku do kufru a usedla za volant. Rozepnul si kabát a uvolnil šálu, připravil se na přísun tepla. Hned jak nastartovala, ovanul je vzduch z větráků. Napřed byl studený, ale postupně se ohřál.
"….Jo… Tohle je fajn… Máš nějaké požadavky? Můžeme se po cestě na hotel stavit v nějakém obchodě…" Stočila k němu pohled.

"No nevím, kam by mě s těmi odpudivými nohavicemi pustili. Nic v zásadě nepotřebuju. Jestli ty někam potřebuješ…" Ghhhh, fouká to na mě… Na, lepší… Lepší…

"Ne… Já ne…"
Auto se pomalu rozjelo a tak byli zase na cestě.
"Můžu ti na hotelu vyprat věci, jestli chceš…" Bylo by to fér, když jsi dolů skočil kvůli mě…

Oooooooooo…Ty jedna… Tobě pohled nestačil? Ty chceš i moje prádlo? Takhle to nemyslela… "Tak jsou to jenom kalhoty… Zasviním tím společné pračky v Nadaci… A zase zavolají hygienu… Když se postaráš o tu šálu, to mi bude asi stačit." Cesta byla poklidná. Rozhodně víc než kterékoliv jiné jejich společné cestování.

Tomuto se musela zasmát.
"Jo, máš pravdu. Zasviníme pračky v Oblasti. To budou strašně rádi." Čtyři dny hmmm? Zvykla sis rychle na jeho presenci. I na ten suchej humor… Čtyři dny…

Když zaparkovala před hotelem a vypla motor, podala mu klíčky. "Tak… Odteď jsou tvoje. Pokud se rozhodneš odjet, budeš auto potřebovat."

"Tak dík… Kdybych náhodou chtěl utéct. Pro tebe dojedou speciálně zabezpečovacím transportem?" Vzal si klíčky a dal si je do kapsy u kalhot, na které nesmí zapomenout. Jaká škoda, že mu nejde vidět do obličeje…

"Možná? Třeba mě zase šoupnou za katr? Zničila jsem tam jednu knihovnu… Chápej… Zločin.."

"Třeba to nebude tak horký… A když bude… Tak co, jsi přece zvyklá ne?" Vystoupil z auta.

S povzdechem si vystoupila taky. Na druhou stranu… Tohle trochu zabolelo, ale měl pravdu. "Přesně tak…" Šla si vzít tašku z kufru. Přece nemohla nechat tenhle radioaktivní odpad na zadní sedačce.

Dinnský se potřeboval zbavit těch těžkých kalhot. Jen co si vzala věci, zamknul auto a rychlým krokem si to směřoval do pokoje. Dickensová šla už o něco klidněji. Oba potřebovali sprchu. Ale nehledě na to, kolik mýdel nebo sprchového gelu použili pořád to nebylo ono.
Dinnský měl chuť svoje kalhoty spálit… Dickensová se naopak rozhodla pečlivě opláchnout trubičky, kádinky a sklíčka, co měla v kapli s sebou. Následně se snažila vyprat i jeho šálu.

Po tom, co se dnes stalo, doktora přešla chuť cokoliv dělat. Ležel v čistém oblečení v pozici L na posteli a přemítal si v hlavě celý tento výzkum. Bylo mu jedno, že na něj jde studený vzduch a měl mokré vlasy… Dickensové veškeré tohle čištění aparatury a praní šály zabralo dvě hodiny. Vydala se z pokoje, zastavila se před Dinnského dveřmi, zaklepala a čekala… A čekala…

"Kdo je?" Nechtěl vstávat… Bylo toho tak moc, že měl sundanou masku… Ano i obličej potřeboval trochu vzduchu.

"Promiň, že ruším… Jen… Jsem se chtěla omluvit za tu šálu… Zdá se, že ji nedokážu zachránit… Koupím ti novou." Posmrkla doktorka za dveřmi. Zdá se, že promrzla dostatečně, aby dostala rýmu.

"Pffff…" No což, válel se dost dlouho. Dinnský si nasadil masku a šel ke dveřím. Za dveřmi zaslechl posmrkávání a jedno tlumené kýchnutí. Odemkl a pootevřel dveře.
"Nevadí, je to jenom kus hadru. Zbav se toho. Pokud na tom trváš, zkus při výběru zachovat materiál a barvu." Přejel si ji pohledem od hlavy až k patě. "Promrzla jsi… Máš něco čím to zaženeš?"

O něco menší žena se na něj usmála a prohrábla stále mokré vlasy.
"Jen je mi to trochu líto… Zaprvé… Vypadala hezky… Zadruhé… Je zničená kvůli mě… A jo… Mám… Paralen a kapesníky… Ty jsi v pohodě?"

Měl chuť se zasmát.
"Nesmíš lpět na věcech, především hadrech… Taky to byl jenom dárek. City jsem k tomu nechoval. Nesejde na tom… Kdybych ji nevyužil, tak tě v těch sračkách nenajdu. Počkej chvíli…" Dveře nechal dokořán. Jestli vejde nebo ne, nechal na ní. Nejprve zavřel okno, volba tílka a tepláků byla asi trochu málo na tu zimu.
A ona poslušně čekala u dveří. Trochu si prohlížela jeho pokoj. Noc předtím tomu nevěnovala nijak pozornost, ale zdál se jí trochu větší.
Dinnský sáhl do batohu a vyndal malou krabičku. Horký nápoj s citronem.
"Dej si je a zalez. Ještě abych poslouchal, že jsem nedohlídl na tvé zdraví. Žádný držky."

"Co? Co co? Proč bys to měl poslouchat? Stejně to bude všechno především na mě, ne?" Převzala si krabičku a prozkoumala ji. "Ale… Uhm… Děkuju…" Nebyla fanouškem těchto věcí, ale tak… Říká se, že darovanému koni se nemá hledět na zuby, ne?

"No… Já… Mohla… Mohla bych chvilku zůstat u tebe..? Pochopím, pokud ne. Jen…"
Sklopila hlavu dolů a v rukách točila krabičkou.
"Nechci být sama…"

Ten pohled… Vypadá jako… Ne nevypadá… On by… Dinnský chvilku v mysli přemítal všechny scénáře, které by mohly nastat, kdyby ji nepustil dovnitř a naopak pustil. Nakonec odstoupil z prahu a nechal ji beze slov vstoupit. Jeho další krokem bylo uvařit vodu jak pro svou kávu, tak její nápoj.

"Děkuju…" Zašeptala a prošla okolo něj. "Nebudeš o mě ani vědět… Sednu si zase do toho křesla a budu potichu…"

Neřekl nic. Jediné, co vstoupilo do ticha, bylo cvaknutí rychlovarné konvice. Připravil jí a sobě hřejivé nápoje, tedy kafe pro sebe a její hrnek položil před ní, když se usadila do křesla. On sám zaujal pozici L na své posteli, zatímco jeho káva pomalu chladla na nočním stolku. Vzal si již přečtenou knihu do rukou a začal číst od náhodné stránky. Po celou dobu přemýšlel nad oním pohledem, který v něm vzbudily dávno zapomenuté vzpomínky.

Dickensová seděla nehnutě na křesílku a sledovala dění na ulici za oknem, po chvilce se viditelně uvolnila a natáhla se pro hrnek, co jí Dinnský přistavil na stolek vedle.

Dlouhou dobu tam jen tak seděli v tichosti, dokud doktorka nenavrhla, že se jí může zeptat na cokoliv a třeba se dozví něco víc. Věděla moc dobře, že Dinnský prahne po odpovědích. No samozřejmě to nezůstalo jen u otázek. Doktor Dinnský si hold nemohl odpustit svoje rýpání a pro jeho smůlu šťouchl do vosího hnízda. Žena se mu v křesílku rozbrečela. Litovala? Ne… Na jednu stranu takto ze sebe dostane všechno, co v sobě držela několik let. Ale on prostě přestat nemohl. Vybouchla. Odstrčila ho od sebe a vyčetla mu několik věcí. V jejích očích šlo vidět, jak je naštvaná a znechucená jeho chováním. Dokonce ho skoro i udeřila, ale sama se donutila zastavit. On za to nestojí…

Proběhla výměna několika dalších ostřejších slov a ona opustila jeho pokoj. Po chvíli mohl slyšet velmi zřetelné zabouchnutí dveří od vedlejšího pokoje.

16.prosinec 2020
Objevili jsme spolu s Dinnským několik znepokojivých věcí ohledně kaple, pod kterou se nachází pramen SCP-130-CS. Na oltáři se nachází zelená barva s příměsí arzenu. Nejsem si jistá proč. Nepředpokládám však, že by se tak někdo snažil pramen otrávit. Z oltáře se barva nijak nemůže dostat k pramenu. Dále pak na zdi je několik míst, kde byla použita barva ředěná olejem. Na určení sloučenin však nejsem dostatečně vybavená. Rozbor bílé barvy dodám později.
Další mnohem znepokojivější věc byla nalezena v suterénu kaple. Zdá se, že bylo sklepení použito jako masový hrob nebo obětiště. Bližší prozkoumání ovšem nebylo možné provést vzhledem k zatopení místnosti a nánosu usazenin a pozůstatků těl. Byl pořízen kamerový záznam. Bohužel je velmi nekvalitní. Proto přidávám pouze zvukovou stopu.
- Dickens

Kapitola pátá

17.prosinec 2020 5:00
Netuším, koho pošlou, ale je lepší být nachystaný na cokoliv.
Dnes by se měla kaple "vyčistit".
-Dickens

Když se doktorka ráno vracela po snídani do svého pokoje, nezaklepala na dveře svého kolegy, který s ní trávil poslední 4 dny skoro každou chvíli už od chvíle, kdy do tohoto města přijeli. Nevěděla, jestli je vzhůru a i kdyby byl, teď už ho nemuselo zajímat, co se děje. Zašla do svého pokoje, sbalila si veškeré věci, které už nebude potřebovat, což bylo… V podstatě všechno. Nechala si venku jen menší koženou brašnu s její aparaturou. Zkontrolovala čas.
"6:00… Ta cukrárna se otevírá až v 7… Hmmmm…"
I tak opět potichu opustila svůj pokoj a zamkla ho za sebou. Zvedla si límec kabátu, protože její šálu měl stále Dinnský a opustila hotel.

---

Procházela se po tichém zasněženém náměstí. Tolik vzpomínek jí proudilo hlavou a někde hluboko na všemi těmi obrazy z její historie hrála stále do kola jedna píseň, ke které ale nedokázala přiřadit slova.

Studna… Kašna… Morový sloup… Vánoční strom, který postavili den předtím… Několik lidí, co zívali při tom, jak otevírali své obchody. Nemyslela si, že by mezi nimi byl někdo, koho znala kdysi…

Odbyla sedmá. Ručičky na hodinách zaujaly svou pozici. Pomalu přešla k cukrárně, kde kdysi každý volný víkend vysedávala a četla knížky. S povzdechem vstoupila dovnitř, nad dveřmi se rozezněl zvonek a paní za pultem k ní vzhlédla.

Dickensová slušně pozdravila a zapadla ke stolku v zadní části cukrárny. Rozhlédla se. Moc se toho nezměnilo. Měla krásný výhled na celou cukrárnu a z okna na náměstí. Po chvíli k ní přišla obsluha a ona si objednala Latte a cheesecake.

Když se potom vracela k hotelu, všimla si několika malých sněhuláčků. Povědomé… Oh… OH! Tohle jsme si nedomluvili…

---

Jedna hodina utekla a ona opět stála před hotelem. S cigaretou v ruce sledovala, jak se blíží dvě dodávky.
Dinnský se objevil vedle ní, zrovna když vyhazovala nedopalek do koše. "Tak je to tady, hm…?"

Dickensová si povzdechla a otočila se k němu s otráveným výrazem. "Asi tak jako když jsi mi byl v patách, když jsem si dělala nevinný výlet po náměstí…"

Muž vedle ní naklonil hlavu na stranu. "Nevím, o čem to mluvíš…" zněl pobaveně.

"Ooooh… Opravdu..?" Ukázala na malého sněhuláčka na lavičce přes cestu. "Ti malí zmetci byli všude, kudy jsem prošla… Opravdu nevíš, kde se tam vzali..?"

Dinnský pouze pokrčil rameny a už nic neřekl, protože dodávky zaparkovali a pomalu se z nich soukalo několik mužů v černých kombinézách. No aspoň někdo je teple oblečený… Aaaah… Chybí mi moje šála… Doktorka se jemně otřásla, když jí sněhová vločka spadla za límec.

"Doktorka Dickensová?" přistoupil k ní velitel jednotky.

"Jo… To jsem já." přikývla mu.

Muž si ji vzal o kousek bokem, aby s ní projednal vše, co bude potřeba udělat. Samozřejmě dostal zprávu, ale i tak si chtěl být jistí. Po několika minutách ji pustil s tím, aby si vzala potřebné věci, že se přesunou ke kapli, kde na ně čeká ještě jedno auto. Tři vozy…? Není to moc? No… Co je mi po tom.

"Doktore Dinnský… Věřím, že jste dostal zprávu o tom, že již nemusíte doktorku Dickensovou doprovázet. Od teď je pod naším dozorem." zaslechla, když procházela dveřmi zpět do hotelu pro svoji připravenou tašku. To, co řekl Dinnský jí už bylo záhadou. Dveře se za ní zavřeli a ona neslyšela nic. Nemohla si ale nevšimnout, jak si je oba ti zakuklenci prohlížejí.

Když se po chvíli vrátila, uvedl ji velitel jednotky do dodávky. Dinnský tam už nestál, ale ona si byla jistá, že ji bude sledovat i tak. Vsadím se, že nás bude sledovat… Nás? Neblbni… Mě bude sledovat… Co kdyby se stalo něco jeho pokusnému morčeti? Bylo by mu tu jedno. Nasedla do auta a tašku si položila na stehna. Dveře dodávky se zavřely a ona byla obklopená dalšími čtyřmi chlapi, kteří ji sledovali bedlivěji než babičky z oken v její dědině. Najednou jí začala chybět i nepřívětivá přítomnost doktora Dinnského. A stále jí v hlavě hrála ta písnička beze slov.

---

Dodávka se s trhnutím zastavila. A já si myslela, že nic horšího než šílený Dinnský za volantem neexistuje. Doktorka si povzdechla a ani si nestihla otevřít dveře, protože jí je otevřel někdo jiný.
"Díky…" Zabručela nespokojeně a vystoupila i se svojí taškou. "Než půjdete dovnitř, chtěla bych vás upozornit na silný zápach… A když říkám silný, myslím tím silný." oznámila suše veliteli, který jí na to přikývl. Nic víc od něj nedostala. Jenom přikývnutí. Příště si važ toho, co ti dají na krk, huso. Připomněla si v duchu a vydala se po kopci ke kapli. Byla asi v polovině, když se rozhlédla a koutkem oka si všimla parkujícího auta, co měli s Dinnským vypůjčené. Hah. Je tady. Jak jsem si myslela.

Když se blížili ke dveřím, vytáhla z kapsy klíče.
"Chcete je vy, nebo mám odemknout já..?"
Byla překvapená, když jí řekl, že si je má nechat a odemknout. Udělala, jak jí bylo řečeno.
"Prosím… Je odemčeno. Minule mi to dalo docela zabrat otevřít, takže… Pokud byste mohli…"
Ustoupila o několik kroků dozadu, protože věděla, co za smrad tam uvnitř je.

Všechno to schytal agent, který otevřel.
"To je síla… " podíval se na doktorku "Jak jste to tam mohli vydržet jen tak..?"

"Tlachání si nechte na později. Masky nasadit! Operace čistka. Jdeme!"

Opravdu tomu dali krycí název Čistka? Dickensová se uchechtla a vešla pomalu za nimi.
"Jen klid, pánové… Co bude potřeba určitě udělat jsou stěny a oltář. Na oltáři je barva s příměsí arsenu. Ta zelená. A na zdi… To netuším. Nemám tady dostatečné vybavení. To nejhorší je dole." přešla ke kazatelně a hledala onu páčku, o které předtím mluvil. Nahmatala ji a ozvalo se cvaknutí. Člověk se něco naučí každý den… Díky, Blaku. Poděkovala mu v duchu.
"Pod těmito dvířky… Dnes mě tam ale nedostane nic. Takže… Hodně štěstí."
S tímto doktorka urychleně přešla až ke dveřím, odkud sledovala dění venku. Druhá skupina agentů tam zatím spojovala trubice k čerpadlu, aby se zbavili vody ve sklepě. A u stromů venku dřepěl Dinnský a stavěl si malého sněhuláčka. Jednu chvilku k ní pootočil hlavu, jakoby cítil její pohled na svých zádech. Hned se však otočil zpět ke sněhu a dělal, že tam není.

Agenti mezitím otevřeli poklop a bylo více než slyšitelné, že se jim ten puch nezamlouval. Zvládla jsem to já… Zvládl to on… Vy to zvládnete taky. Proletělo Dickensové hlavou. Prošla kolem jí skupina s dlouhou trubicí, ketou spustili do podzemí.
"Dávejte si prosím pozor. Jsou tam kosti a bůhví co ještě! Jo! A chci trochu vody jako vzorek!"
Těžko říct, jestli ji poslouchali nebo ne. Čerpadlo se s hučením rozjelo a hadice sebou začala házet. Ten, zvuk, co to vydávalo nebyl příliš příjemný.

---

Bylo to zdlouhavé. Na doktorku až moc. A ona u toho musela být… Proč? Vyšla před kapli, vytáhla si cigaretu a zapálila ji. Dostala pokyn, že teď nesmí dovnitř, protože budou seškrabávat tu olejovitou barvu ze zdi. Kdyby pod tím něco bylo, ať je jako výzkumník v bezpečí. Šla si sednou na lavičku, zatímco si broukala tu písničku, která jí v hlavě hraje už od probuzení a ke které se jí stále nedařilo přiřadit slova.

"Tak… Je tam něco na těch stěnách?" ozval se za ní Dinnský a ona nadskočila.

Nečekala, že by s ní mluvil. Ne, když si má držet odstup, protože ona je přeci pod dohledem támhle těch statných chlapíků se zelenými mozky.
"Nevím… Vyhnali mě ven. Co myslíte vy, doktore?" nasadila profesionální tón a zvedla k němu pohled.

"Možná…" pokrčil doktor rameny a sedl si vedle ní.

A bylo ticho…

Dinnský si nechával svůj názor pro sebe. Oba měli jistou představu a ani jeden ji nechtěl říct nahlas. Díky cigaretovému kouři neměl chuť dýchat. Znovu. Co bylo horší? Ten humus v kapli nebo tohle? Každé má něco.

To doktorku unavovalo ještě víc… Taky byla víc v klidu. Když dokouřila, opřela se do lavičky a povzdechla si.
"Aaaaaach jo… Je to dlouhý… Je to dlouhý…" zavřela oči "Měla jsem v noci spát…"

"Myslel jsem, že jste dávno zapomněla co je to spanek. Podle vašich kruhů pod očima."
On sám si dopřál pár hodin spánku, ale bylo to jak za trest. Příště radši udeří hlavou o zeď přímo.

Dickensová se hořce uchechtla.
"Pravda… Spánek? Naposledy jsem ho provozovala na střední. Blažená léta se spánkem." stále oči neotevírala.
"Je tu příjemně chladno… Spalo by se tu dobře…" její hlas byl jen o trochu hlasitější než šepot.

"Na povrchu se spí jinak než 10 metrů pod zemí…"

"Hmm…"
Byla její odpověď s mírným pokýváním hlavy a chvilku na to spokojeně oddechovala. Zajímavé bylo, že se jí od úst ani nezvedal obláček páry, jak dýchala.

Těchto drobných detailů si Dinnský všimnul už dřív, ale nevěnoval jim velkou pozornost. Jiná biologická funkce organismu… Spíš ho zajímalo, jak by naopak snášela žár…

A v její mysli stále hrála hudba beze slov…

---

Sklep byl v tomto mezičase už skoro bez vody. Je až překvapivé, jak výkonnou výbavu mají agenti, zatímco ti dva dostali jako auto starý křáp a ještě k tomu se Dickensová musela odpřísáhnout, že se tomu nic nestane.

Několik agentů seskočilo do sklepení. A začali to tam vyklízet - teď už ručně.

Ve speciálních pytlech se na světlo světa dostalo několik rozložených těl. Byl mezi nimi i onen rozšlápnutý pes, kvůli kterému se Dickensová koupala. Převážně šlo o zvířata plus dvě lidská těla- muž a žena okolo 30-ti let.

Pod nánosem rozloženého dřeva, bahna a mechu byl na zemi nalezen obrazec, který využívají satanisté pro umístění obětiny. I na stěnách pod vrstvou slizu byly nákresy a rytiny, co tomu nasvědčovaly.

---

Jedna skupina úderných jednotek se věnovala úklidu a následnému zpečetění sklepních prostor.

Další dvě skupiny se staraly o prostory kaple. Žádné kognitohazardy nalezeny nebyly. Celý prostor byl zkotrolován pro možný únik jedovatých látek.
Oltář a stěny byly kompletně zbaveny nátěru, aby bylo později vše zrenovováno.

Doktorka Dickensová mezitím venku poklidně spala na lavičce. Jednu chvíli se nahla lehce na stranu k doktoru Dinnskému sedícímu vedle ní. Opřela si hlavu o jeho rameno. Vypadala tak klidně. Stejně jako jejich okolí, nebýt tří úderných jednotek.

Dinnskému to připadalo velmi poklidné. Po chvilce dokonce pocítil zvláštní teplo v oblasti ramene ze strany, kde seděla Dickensová. Mírně otočil hlavu.
"Naposledy na střední, he? Jako by už nebylo dost drbů…"
Racionální stránka ho nabádala ji probudit, nemohla mu spát na rameni v nula stupních. Naopak ta iracionální stránka mu zaplnila hlavu vzpomínkami.. Když byl… A měl… "Nevadí, když se opřu?" "Ale neusínej…" "Nene, jenom zavřu oči…"
Byli si blízcí, ale to už je dávno mrtvá historie. Každá iracionální akce z její strany mu ho víc a víc připomínala…
"Ksakru…" povzdechl si tiše, dávající si pozor, aby nevzbudil dřímající doktorku.

Začalo jemně sněžit…

---

Po doktorčných několika hodinách blaženého spánku na rameni Dinnského z kaple vyšli všichni agenti. Velitel se na ty dva na lavičce zamračil a přišel k nim.
Dickensová ale stále spala a Dinnský byl tak zabraný svými myšlenkami, že ho nezaregistroval. Velitel si musel odkašlat, aby získal doktorovu pozornost. Dinnský k němu zvedl hlavu. "Copak, agente… Máte problém?" neodpustil si jízlivou poznámku a cvrnklu Dickensovou do čela.

Ta se se škubnutím probudila a zmateně se rozhlížela okolo. "Co? Co co?"

"Jen klid, doktorko… Na chviličku jste tu usnula." promluvil k ní Dinnský mezitím, co se protáhl a vstal z lavičky.

"Oh… Omlouvám se…" rychle vstala, sklepala ze sebe sníh. "Veliteli..? Stalo se něco?"

Muž ve zbroji ji sjel pohledem od hlavy k patě. "Pro dnešek jsme skončili. Je čas, aby jste se vrátila na hotel. Zítra budeme opět pokračovat." s tímto se otočil a odcházel.

"Tak to moment, chlape…" Dickensová ho chytla za vestu a škubla s ním k sobě. "Tohle je vaše práce! Já tady s tím nemám co dělat. Moje práce skončila včera, takže… Mě necháte v klidu, jasný!? Tady máte klíče a polibte mi s tím prdel!" Doktorka na velitele spustila a bylo jí úplně jedno jak nahlas mluví. "Nejsem váš hlídací čokl, abych tady jenom seděla jak kretén! Doufám, že si rozumíme. Nashledanou!" Vložila mu do ruky klíče od kaple a naštvaně se rozešla pryč.

Velitel se ji snažil zastavit, ale jen co jí položil ruku na rameno, doktorka ho za ni chytla, trošku se zohla a velitel už letěl přes její záda na zem.
"AŤ VÁS ANI NENAPADNE NA MĚ VSTÁHNOUT RUKU!" zkroutila mu onu ruku, kterou měla původně na rameni a jednu nohu mu položila na krk. Dost silně na to, aby měl potíže, ale zase ne tak silně, aby mu ublížila. Ostatní agenti na ni namířili zbraň, ale hned na to je zase sklopili k zemi.

Dinnský teď litoval, že u sebe nemá nic, co by mohl zakousnout. Tohle bylo lepší než cokoliv, co viděl za dlouhou dobu. "Kdo z vás to zmáčkne zodpovídá se Radě… A moc bych jí nedráždil. Kouše…" promluvil nakonec s naprostým klidem v hlase.

"Zítra… Mě necháte na pokoji… Dokud nebudete chtít vypadnout z tohoto města, tak mě prostě nechte být… Tečka. Domluvila jsem." pustila jeho ruku a sundala nohu z jeho krku.
"Doktore Dinnský… Doufám, že vám nebude vadit moje presence v autě. S tímto typem existencí jsem skončila." Neotočila se k němu. Sledovala dva zástupy mužů ve zbrojích před sebou. Její hlas byl stejně ledový jako její pohled.

"Nemám námitky… Klíče mám já, takže můžu zaručit klidnou jízdu." pokrčil Dinnský rameny a vydal se za ní.

"Díky…" konečně mohla v klidu odejít od budovy z ní. Agenti se rozestoupili, aby mohla bez problémů projít. V očích se jim zračilo překvapení a možná i strach.

A možná i nejistota, protože měla Dinnského přímo za zády. Něco jim ukázal, po čemž někteří z nich sklopili zrak. "Není třeba děkovat. Jenom plním rozkazy…" ozval se doktor.

"Děkuju za svezení na hotel… Nic víc." Její hlas byl chladnější než vzduch okolo, zatímco pomalu přecházela silnici k zaparkovanému autu. Bylo jí jasné, kde zaparkoval, tak proč si hrát na to, že neví.

"Jako kdybych něco udělal… Na rozdíl od tebe. Pěkná podívaná…" doktorův hlas zněl trochu uznale a i tak si ji tím chtěl dobírat.

"Nemůžeš čekat, že ti za prdelí bude pořád někdo stát… Musíš se umět bránit… Nesmíš se bát zabít, když k tomu dojde… Nesmíš na sobě ukázat strach… Musíš využít všeho, co víš a všeho, čeho si všimneš. Velitel lehce dopadal na levou nohu, tudíž ji měl nějak pohmožděnou. Položil mi na rameno levou ruku, což znamená, že veškerá jeho váha byla na pohmožděné noze. Je vyšší, takže má výš těžiště. Stačí se přikrčit a využít toho. Rychle… Bezchybně… Znehybnění nebylo potřeba provést. On ví, že by měl velký problém, kdyby mi ublížil." slova z jejích úst plynula, jakoby je měla zakódované. Jakoby jí je někdo vtloukl do hlavy a tohle byl spouštěč. Její pohled byl nepřítomný, když zastavila u auta a čekala, až Dinnský odemkne.

"Vojenský přístup… Učený již od raného věku… Náročné dětství, řekl bych…" otevřel dveře a nastoupil.

---

Cesta proběhla v naprosté tichosti.

Dinnský zaparkoval a vystoupil. Než však dveře znovu zavřel, nahlédl na sedící Dickensovou. "Ale, co já můžu vědět. Jsem jenom necita a parchant, který jenom umí zasáhnout citlivá místa… Aby člověk začal zpívat. Oba odtud odejdeme s novými poznatky." Zavřel dveře a pomalu šel směrem k hotelu.

Nic mu na to neřekla. Mohla by mu to říct, ale neměla proč. Nikdo se nezeptal. Ona navíc nikdy nesložila něco jako slib mlčenlivosti, tak proč to neříct. Vystoupila z auta a opět bez jakéhokoliv slova vstoupila do hotelu.

Dinnský jí byl v patách. V tichosti ji sledoval, zatímco ona vystoupala po schodech lehkým ale pevným krokem.
"Dobrou…" byla jediná slova, které ze sebe Dickensová vydala, než zmizela ve svém pokoji.

A i přes to všechno jí stále hrála v hlavě hudba beze slov…

---

Po další dny, kdy se kaple čistila doktorka neopustila svůj pokoj. Ani jednou nevyšla. Žádná snídaně… Oběd… Večeře… Ani zapálit si ven nešla.

Dinnský se několikrát zastavil před jejími dveřmi a poslouchal, jestli se tam něco děje, ale… Nic nešlo slyšet. Několikrát i zabušil i na zeď a zkoušel morseovku, ale… Stále nic. Tohle chtěl použít jako poslední možnost… Zastavil se před jejími dveřmi a chvíli váhal, jestli to udělat nebo ne. Nakonec zaklepal. Odpovědi se ale ani tak nedočkal. Jestli zdrhla… Bude to problém… Prolétlo mu hlavou a zaklepal znovu. Nic.
"Inu… Doktorko Dickensová… Sice jsem to chtěl říct až bude po všem, ale… Děkuji za spolupráci. Takže… Dobrá práce Dickensová." s tím se obrátil a šel k sobě do pokoje. Mohl slyšet, jak se její dveře otevřely. Ale on už tam nebyl.

"… Já děkuju…" ozval se chraptivý šepot a pak se zase dveře s tichým cvaknutím zavřely.

---

Stále ta hudba… Místy ale bylo možné přiřadit slova.

Další den okolo 8:00 oběma doktorům přišla zpráva, že jejich výzkum oficiálně končí a mají se dostavit zpět do Oblasti.

Doktorka Dickensová měla už dávno připravený kufr a svou koženou brašničku, tak je akorát vytáhla z pokoje a zaklepala na dveře doktora Dinnského. Ten okamžitě otevřel se svou taškou v ruce. Sjel ji pohledem. Byla trochu bledší, soudě podle kruhů pod jejíma očima, které už ani brýle nezamaskovaly celou dobu nespala.

Doktorka mu kývla na pozdrav a pokynula, že můžou jít. Nepromluvila.

Dinnský se za maskou lehce zamračil, ale taky jí kývnul a oba se vydali z hotelu k autu.

Krom zvuku motoru bylo v autě po téměř celou cestu ticho. Když už se blížili k vjezdu do oblasti, začala si Dickensová tiše broukat.

^{He said
"Oh Mary, contrary how does your garden grow?
Come with me, and you'll be the seventh maid in a row."
My answer was laughter soft as I lowered my head
"You're too late, I'm afraid this flower's already dead."
Resetting as I was with blossoms in full bloom…
Never a chance to pause with magic to consume…
A shadow walked behind me offering his hand…
But couldn't understand…
He said
"Oh Mary, contrary how does your garden grow?
Come with me, and you'll be the seventh maid in a row."
My answer was laughter soft as I lowered my head
"You're too late, I'm afraid this flower's already dead."}

Auto zastavilo, oba vystoupili, vzali svá zavazadla z kufru a vydali se ke vchodu.

^{Scattering petals down the road without an end…
Left on the battleground for one I called my friend…
Maybe he loved me as he took me by the hand…
And tried to understand…}

Uvnitř na ně už čekalo několik lidí…

^{I said
"Oh Mary, contrary how does your garden grow?
Stay with me, I can't see anywhere that we could go."
Their answer was laughter as darkness swallowed them up
"One more time. I'll be fine, sometimes kindness is enough."
"Oh Mary, contrary how does your garden grow?
Don't leave me, please don't be the seventh maid in a row."
My answer, a whisper soft as he lowered his head
"Set him free. I'm sorry, this flower's already dead!"}

A velké kovové dveře se za nimi s řinčením zavřely.