"Kurva, nestíhám!"
Edward, celý rozcuchaný a roztěkaný, popadl svou tašku plnou rychle naházených tužek, sešitů a knížek z vybledle červeného sedadla metra a hodil si ji na záda. Při svém prudkém pohybu mu z ucha vypadlo sluchátko, ve kterém měl puštěný dosud nevydaný cover Sabiny na 「Hacking to the Gate」. Díky své opěvované schopnosti Kudasai1 ho dokázal ze Sabiny úspěšně vytáhnout, což se mu asi povedlo jenom proto, že za ni jednou musel zacálovat útratu v Díře, jinak by jí už nenalili. A že to nebylo zrovna levný. V tu chvíli se moc dlouho neznali, prakticky jen od vidění, ale Ed byl její hudební tvorbou přímo fascinovaný, takže mu přišlo, jako kdyby platil drink nějaký celebritě. To, že mu na konci dne z karty zmizelo asi osm tisíc, se dozvěděl až doma, ale v tu chvíli to už bylo tak trochu jedno.
Ve chvíli, kdy opustilo malé sluchátko jeho oblast slyšitelnosti, vrátil se jeho dosud rozostřený a rozpixelovaný zrak částečně do normálu. Jeden z aspektů Sabinina coveru byl totiž její experiment na úpravu vnímání, jenž dal přes oči "retro filtr" a na jejich okraj jakési neidentifikovatelné pohybující se geometrické obrazce. Ten koncept se Edovi velmi líbil, když ho uslyšel od podnapilé Sabiny v Díře, takže si to prostě musel zaopatřit. Ano, přišel o většinu barev a ty obrazce byly docela otravný, ale opravdu měl pocit, že je v nějaký videohře a dostal debuff efekt.
Sluchátko dopadlo s lehkým plesknutím na zem. Ostatním v metru by to nemohlo být více jedno, takže se nemohl spolehnout na dobrotivost lidské rasy. Zasraní Pražáci, pomyslel si Ed a rychle se kousnul do prstu tak, aby spustil lehký čůrek krve. Následně nakreslil podivný obrazec vzdáleně připomínající šipku přímo nad spadlým sluchátkem, na což sluchátko zareagovalo s poskočením o asi 2 metry do výšky, díky čemuž ho chytil a nasadil si ho zpátky do ucha. To všechno stihl udělat v rámci pár sekund, protože se mu to stávalo poměrně často.
I přes svůj mistrovský trik ale stále nestíhal. Svůj upravený zrak měl zase zpátky, teda aspoň do konce stopy, ale to mu nijak nepomohlo s tím, že tak trochu zapomněl, jak se aktivuje portál na paralelní linku metra. Na Imantu totiž nevede přímá linka, ale takzvaná paralelní, což byl uměle vytvořený konstrukt, do kterého mohl člověk libovolně vstoupit za splnění určitých podmínek. Podmínky obvykle obsahovaly kroky jako "buď v metru", "buď v pohybu" a "dotkni se něčeho velmi specifickým gestem ruky". Způsob zamýšlený Edem se aktivoval v lince B ve směru na Černý most. Jediné, co musel udělat, bylo chytit se dvacetdvojkou náhodného držadla mezi Hloubětínem a Rajskou zahradou. Háček byl v tom, že zapomněl, co sakra dvacetdvojka znamená.
Víte, tyto gesta se také mohla aktivovat ve více lidech, takže stačilo, aby někdo gesto udělal za vás a držel vás přitom za ruku. A na to Ed poslední měsíce spoléhal, protože ho vždycky někdo na Imantu doprovázel, ale dneska tomu tak nebylo. Vojtěch přespal na baru, jak by se dalo od štamgasta očekávat, a Lucka měla ranní hodinu, takže nemohla vyčkávat, až se Ed vyspí do růžova. Měl jsem si prostě přivstat s Luckou, do prdele už, problesklo Edovi rychle hlavou, když se mermomocí snažil přijít na to zatracené gesto. Malíček přes prostředníček? Ne, tak palec přes klouby na malíček? To ani nejde, píči už.
Vagón už začínal zpomalovat ve znamení blížící se zastávky, na což začal Ed ještě víc panikařit. Náhodně proplétal prsty své pravé ruky a nervózně vyklepával nohou SOS. Do stanice měl přijet každou vteřinou! Co má udělat? Rozkopnout dveře a doufat, že se portál nějak aktivuje? Zařvat "mellon!" přímo přes celý vagón? Rozbrečet se a nestihnout hodinu? Tolik možností a nemohl si vybrat. Jeho rozespalý mozek pracoval na plné oprátky, když si konečně vzpomněl na blbej vtip Vojty, komentující to stupidní gesto.
"Dvacetdvojka? Šedesátdevítka by byla příjemnější, ale sedm prstů nemám."
Zkurvená binárka. Dal prsty v pěst a následně je zase rozevřel krom prsteníčku a palce. Zkontroloval si, jestli to vypočítal správně a dotkl se držadla u dveří. Na konci tunelu už prosvítalo světlo stanice, ale portál se aktivoval a hodil roztřeseného Eda do jiného vagónu, který se od toho původního odlišoval jen hustotou cestujících a invertovanou barvou interiéru. Díky bohu, oddychl si Edward a posadil se do modrého sedadla. Měl dobrých pět minut, než se rozevřou dveře a oslní ho, tentokrát neonový, nápis "Náměstí svaté Imanty".
Sice se konečně dostal na cílovou zastávku metra, ale stále hodně nestíhal. Stal se tím otravným spěchajícím členem společnosti, co prostě musel vyběhnout eskalátor v "levém pruhu" a narazil pomalu do všech lidí, co se slušně drželi vpravo. Bylo mu to sice blbé, ale neměl na výběr. Hodina mu začínala za deset minut a tímhle tempem by tam dorazil tak o pět minut později, což byl ještě sice přijatelný výsledek, ale nechtěl být ten divný člověk, co do místnosti vstoupí s příchodem učitele. Proklínal se za to, že se nevykašlal na každodenní litování rozhodnutí předešlé noci, i když prostě jen celý den koukal v posteli na M*A*S*H. Příhodně mu zrovna přeskočila stopa a začala hrát znělka probouzející v něm stoupající odpor k tomuto seriálu.
Proletěl turniketem, div ho netrefiv, a vyběhl schody vstříc bělostné záři podzimního nebe. Venku bylo na podzim docela teplo, ale asi se stále nacházel v období babího léta, takže to nebylo moc překvapivé. Jeho vizáž byla… No, splňovala základní požadavky oblečení, takže si asi nemohl stěžovat, ale nedala se s čistým srdcem označit za zcela normální. Každý, kdo ho uviděl, si asi myslel, že zešílel, nebo má čunibjó2 syndrom. To mu ale mohlo být celkem jedno, hlavně že nebyl nahý.
Na ulici ho ovanul teplý venkovní vzduch. Bylo větší teplo, než čekal, zkřivil svůj vystresovaný výraz reakcí na odporné teplo. To ho ale nemohlo zastavit, takže se dál nezvratnou rychlostí proplétal mezi podivnými jedinci, kteří si říkali umělci, a studenty v moderním trendy oblečení. Občas jeho zrak zachytil výrazný výstřih mladé slečny nebo fakt, že neměla podprsenku, ale nemohlo ho to zastavit. Ne, že by měl koule na to nějakou z těch dívek oslovit. Mohl ale snít, no ne?
Po velmi intenzivním kličkování a lehkým nadávání na otravná lidská stvoření konečně dorazil před Muchovku. Zbývaly mu dvě minuty do začátku hodiny a cesta kampusem trvala tak čtyři. Kdyby ale přeřadil z normálního běhu na pětku, tak by to možná mohl stihnout! Ed se ušklíbl, strčil si sluchátka do kapsy, škrtnul podrážkou boty o zem a vyběhl neuvěřitelnou rychlostí vpřed. Na chodbách nikdo nebyl, takže nemusel zpomalovat. Nebo, to si aspoň myslel, nedokázal udržet přehled o svém okolí, když si stále jen opakoval, že to prostě musí stihnout včas. V tom ale do někoho vrazil a s hlasitým plesknutím spadl na zem.
"Kurva!" zařval z plných plic Ed, ignorující fakt, že je na školním pozemku. "Fakt se omlouvám, ale musím—"
Zastavil se, když zahlédl zmatený pohled ospalého Vojtěcha. Co tu dělá? Však má hodinu se mnou! zakřičel si v mysli Ed a hodil na něj naštvaně tázavý pohled. Ten sebou ani nehnul, jenom zvedl prst a ukázal na Eda. "To jseš Stand User nebo co?"
Asi nastal čas k ohlédnutí se na dnešní ráno. Po každodenním litování sebe samotného se náš hlavní hrdina uráčil podívat na Bakaláře, kdy že to má vlastně hodinu. A světe div se, tak za hoďku a půl. Jo, to byl docela problém, pokud započítal cestu a další menší problémy, jako "sehnat si oblečení" nebo "vyčistit si zuby". Takže bez sebemenšího přemýšlení vyskočil z gauče, na kterém spal, popadl poblíž ležící kalhoty, triko, bundu a klobouk, nějak se do toho všeho nasoukal, naházel všechno z blízkého stolu do tašky a už pádil s kartáčkem v puse ke dveřím. Ten problém byl v tom, že byl jednou nohou stále v limbu, takže neměl dostatek mozkových buněk na rozpoznání detailů jeho oblečení. To mu došlo až v metru, kde se na něj všichni s odporem zmateně dívali.
Ty kalhoty měl nejen malé, ale byly zářivě fialové. Triko měl naopak moc velké a bylo bledě oranžové, na kterém měl ještě oblečenou sytě červenou bundu. A aby toho nebylo málo, tak měl na svých rozcuchaných vlasech puntíkovaný bílo růžový klobouk a černou tašku. Všechno, krom tašky, sebral Lucce. Nejen, že vypadal jako naprostý idiot. Nikdo by se ani nedivil, kdyby stál v cestě Džótarovi na jeho výpravě do Egypta.
Než si stihl Ed všechno srovnat v hlavě, tak se Vojtěch prolomil v kolenech, naklonil se dozadu a rozevřel ruce. K tomu nahodil tázavý výraz, jako kdyby chtěl, ať mu schválí použití Standu. Ed byl silně vystresovaný, zmatený, ztrapněný a unavený, takže nevěděl, jak má sakra zareagovat na jeho debilitu. Vojta otevřel pusu a, podobně ignorujiv fakt, že jsou na školním pozemku, zařval: "Za Waru—"
Ed s rychlostí kulky vstal a silou tisíce ran ho praštil do břicha. Vojtěch zmlknul a sesunul se poražený k zemi. Jeho výraz jako by říkal: "Proč, bratře?" ale to ho ani trochu nezajímalo. Na někom si frustraci vybít musel a jeho otravná povaha byla prostě tak moc na ránu, že nemohl odolat.
Jen, co Vojta popadl dech, tak ho Ed vytáhl za límec košile nahoru a velmi podrážděně se ho zeptal: "Co tu kurva do prdele děláš? Však máme hodinu, do psí kundy!"
Vojtěch byl opět viditelně zmaten. Nebylo moc obvyklé, že by Ed nadával a ještě smutnější bylo, že tak trapně. To ale nebylo jádrem problému, protože podle výrazu dokázal Ed odtušit, že Vojta nemá nejmenší páru, o čem do háje mluví.
"Co meleš? Vždyť nám hodina minulej tejden odpadla."
COŽE? proletělo hlavou Edovi. Spěšně ho pustil na zem, i když byl nižší než on, a v mobilu si zapnul Lepší rozvrh. Jo, měl pravdu. Hodina odpadla. Ale ještě ráno tam byla… No já jsem kus vola pomyslel si už uvolněně Ed. Ano, ráno tam hodina ještě byla. Háček byl v tom, že se koukal na stálý rozvrh, ne na aktuální. V tom aktuálním skutečně hodina odpadla, což znamenalo, že nemusel vůbec spěchat. Vlastně měl dvě hodiny volno.
Ed se plácl do čela. Vojtěchovi rychle došlo, co se asi stalo, tak se mu začal nahlas smát. Bylo to sice dětinské, ale ten hlupák tu byl Ed. Jak mohl být tak moc slepý?
Po chvíli Ed zvedl zrak a pohlédl na stále smějícího se Vojtěcha. Praštil ho ještě jednou, tentokrát slaběji, aby zavřel klapačku. Ten opravdu přestal, ale v vzápětí na to se zase zeptal: "Ale co to oblečení, vole?"
"No, myslel jsem si, že solidně nestíhám, tak jsem vzal to, co bylo nejblíž. A čirou náhodou to bylo Lucky, no," odpověděl odevzdaně Ed. Doufal, že ho během dne Lucy neuvidí, protože pokud ano, tak by si pravděpodobně vysmála plíce, což by byl pak vopruz uklízet.
"Tak pán fakt spí s Lucy, no heleme se!" řekl Vojtěch. Nešlo z jeho výrazu určit, zda záviděl, byl naštvaný nebo si z něj prostě jen chtěl udělat srandu. Vojtův vztah s Luckou byl totiž velmi… Zajímavý, dalo by se říci, a Ed doteď nevěděl, jestli ji Vojta pomalu balí, nebo to byla jeho ex.
"Co? Ne. Přece víš, že u ní přespávám, dokud si nenajdu byt a nějakou tu brigádu. Nebo ti to snad už alkohol vymazal z hlavy?"
"Brzdi, okej? Ty jseš tu ten, co každý ráno vidí bohyni plodnosti a krásy, ne já."
Jeho nechutnou poznámku se Ed prostě rozhodl ignorovat a prohlásil: "Hele, mám nakonec asi dvě hoďky volna. Nemáš čas? Nemám co dělat a do knihovny se mi teď nechce."
Ve chvíli, co chtěl Vojtěch odpovědět, zakručelo Edovi hlasitě v břiše. Už asi 12 hodin nic nejedl, takže měl vlastně i docela hlad. Předtím ho to tolik netrápilo, protože měl plné ruce práce s promenádováním se v "kostýmu" na veřejnosti, ale teď by i docela rád něco zakousnul. Vojtěch to beze slova pochopil, přičemž jenom dodal: "Stačí ti školní kantýna?"
A tak se vydali cestou po kampusu školy do kantýny. Muchovka byla docela velká umělecká škola, takže měla několik budov, park a amfiteátr na přednášky a případné divadelní inscenace. Budovy obsahovaly tělocvičnu, posilovnu, knihovnu, všemožné i nemožné druhy učeben a taktéž i kantýnu, do které právě s Vojtou mířili. Vařili tam docela dobře na poměry školních jídelen a člověk měl dokonce na výběr, takže si vlastně neměl na co stěžovat. I tak si raději kupoval nějaké to sladké pečivo v místní pekárně.
Cestou míjeli spousta individuí. U některých si ani Ed nebyl zcela jistý, že se jednalo o lidskou bytost. Někteří měli barevné paruky, jiní zase barvy po celém těle, další měli kolem sebe podivnou ionizující červenou auru a tak dále. Člověk by tu hledal normální lidskou bytost jen těžko, ale stejnak měl tak trochu pocit, že sem patří. A ne, nemohl za to jeho podivný kostým.
Z Edových myšlenek ho vytrhl milostný pár u stromu v parku. To, co viděl, mu zcela vyrazilo dech. Nevěděl, jestli to bylo tím, že nikdy naživo neviděl tak intenzivní projevy vzájemné lásky, nebo byl prostě cíťa, ale nemohl od nich odtrhnout oči.
Dívka byla opřená zády o strom, u kterého ji prakticky držel její partner levou rukou. Pravou rukou ji něžně držel za šíji, naklánějiv její drobnou hlavu do pozice vhodné pro francouzský polibek. Dívka se nebránila a taktéž ho držela ve stávající pozici, akorát ona ho jednoduše držela objetím. Oba vášnivě pohybovali jazykem sem a tam, mlaskaje u toho snad na celý kampus. Jako kdyby ignorovali celý svět a byli polapeni v zápalu vášně.
Ed fascinovaně pozoroval líbající se pár, když vtom partnerova ruka sjela dolů po těle dívky, až do citlivých částí a začala se jich velmi intimně dotýkat. Byli do toho evidentně hluboce ponořeni a to Edovi stačilo k tomu, aby od nich konečně odtrhnul zrak. Vskutku zážitek, pomyslel si. Vojta pravděpodobně viděl Edův zaujatý výraz, ale rozhodl se zdržet komentáře. Dost ho bolelo břicho.
I přesto zbyla v Edově hlavě jediná otázka. Co cítili? Co je mohlo přinutit se chovat takhle? Nevnímali své okolí, jen sebe navzájem. Jako kdyby okolní svět zcela neexistoval a byli tu pouze oni a nikdo jiný. Na tuhle otázku mu ale asi nikdy nikdo nedá odpověď.
S Vojtou prošli dobrou polovinu kampusu, aby se konečně dostali do Edem dlouho očekávané kantýny. Jeho žaludek mu dával jasně najevo, že pokud brzo něco nesní, tak začne trávit sám sebe, což by mohlo být krajně nepříjemné. Proto, jenom co prošel dřevěnými zdobenými dveřmi kantýny, okamžitě vystartoval k pultu s jídlem. Vojtu nechal daleko za sebou, neměl čas se jím zaobírat. Ten se jenom pousmál a ve svém tempu zamířil k jednomu z volných stolů.
U pultu překvapivě nebyla žádná fronta. Ed tedy zabrzdil až o pult samotný a kvůli nedostatku staminy to asi minutu rozdýchával. Kuchařka Linda, které všichni říkali jednoduše Linda, na Eda s pobavením koukala a trpělivě vyčkala, až splatí svůj kyslíkový dluh. Oběd se ještě nechystal, takže nemusela pracovat v kuchyni, a tak jako obvykle prostě u pultu luštila křížovky. Ty pomalu odložila na stůl před sebou, ne kvůli Edovi, ale protože neměla nejmenší ponětí, co doplnit do dalšího políčka.
Japonská lovkyně perel na tři…
"Vypadáte, že si nevíte rady. Je to ama," odpověděl ještě rozdýchaný Ed. Držel se pultu, lehce naznačujiv, že kdyby tam momentálně nebyl, tak si prostě lehne na zem. I když ráno běžel prakticky celou dobu, tak to běžec opravdu nebyl. V jeho případě by se asi dalo říct, že mu došly síly během ranního zbytečného sprintu. Kuchařka se na Eda zmateně podívala, protože ji do očí konečně praštilo jeho vzezření, potom na křížovku a zkontrolovala políčka. Sedělo to. Okamžitě vzala propisku a vepsala to do políček.
Byl pomalu mistr v luštění křížovek. Ed, jako každý druhý, jezdil velmi často na chatu, kde bez svých knížek, které si často zapomínal doma, a internetu, kde neustále projížděl nějaké nekalé stránky všeho druhu, prostě neměl co dělat. Zbývalo mu jenom pár možností: jít se projít, pomoct s něčím rodině nebo luštit se svým starým dědou křížovky. Volba byla jasná.
Linda se rozhodla radši nezmiňovat jeho oblečení, aby ho případně neurazila. Dalo by se říct, že se na Muchovce jako Stand User oblékal každý druhý, ale Ed byl jedním z mála, co se oblékali poměrně běžně. Za normálních okolností aspoň.
"Díky," poděkovala Linda. "Štvala jsem se s tím už dobrých deset minut. No nic, co to dneska bude, mladý pane?"
"To je velmi dobrá otázka." Ed zkontroloval denní menu. Byla tam nějaká bageta, jež dováželi z velkoobchodu, takže její kvalita byla velmi pochybná. Párkrát předtím si ji objednal a i když na prvních pár kousnutí chutnala dobře, tak mu jeho trávicí systém po několika hodinách sdělil, že se mu to nelíbilo, a chodil kvůli tomu celý den na záchod. Rozhodl se ji proto ignorovat. Dále tu byly nějaké koblihy, donuty, bagely a šátečky. Nic z nabídky ho přímo neoslovilo, ale po dalším zakručení si prostě objednal tři koblihy. 7,80,-? Se snad posrali, ne? okomentoval cenu jedné koblihy. Protože stále neměl brigádu, tak se spoléhal na své těžce našetřené peníze ze svého rodiště, ale ty docela rychle docházely. Bylo podivné, že se tomu stále divil, když zaplatil osm litrů za náhodnou amatérskou zpěvačku. Nebyl zrovna dobrý s penězi.
Tak jako tak vytáhl padesátku a položil ji na pult. Přiobjednal si ještě nějakou tu kolu, protože po tom běhu měl i docela žízeň. Kuchařka do kasy naťukala ceny jednotlivých položek a ta se s cvaknutím otevřela. Dala do ní Edovu padesátku a vrátila mu osm korun spolu s čerstvě vytištěnou účtenkou. Následně z pultu vytáhla tři pocukrované koblihy s meruňkovou marmeládou a skleněnou láhev Coca Coly z ledničky. Koblihy dala do plastikového sáčku, jenž předtím utrhla z velké role. Ed všechno vzal a drobnosti strčil do kapsy skoro až zářících kalhot. Byly mu tak těsné, že mohl obsah svých kapes bezpečně určit jen podle pohledu. Co se ale dalo dělat. Ne, že by se ho někdo opovážil okrást, když vypadá jako klaun.
Ed se rozloučil s Lindou a vyrazil směrem k již sedícímu Vojtovi. Prošel kolem pár obsazených stolů, jejichž konverzace se týkaly témat všeho druhu. Učitelé se bavili o nějakých delikventech ve svých třídách, skupinka vysokoškolaček o nějaké legendě, týkající se dívky, která se pro rychlý přístup k Díře bodala do ruky, a banda mladých kluků o nějaký nahý holce, kterou viděli na Imantě pozdě v noci. Kluk velmi barvitě popisoval celou její postavu, od pihy pod levým okem až po její přesné míry hrudníku. Kde to sakra sehnal? Velmi zvláštní schopnost, poznat u holky míry jen podle pohledu, pomyslel si Ed.
Když si sedl ke stolu, tak mu z ruky okamžitě zmizela kola. Vojta byl asi zase švorc, takže s Edem šel jenom kvůli pití zdarma. Edovi to už ani nepřišlo divné či otravné, takže mu kolu prostě rezignovaně nechal. Dodal jen, že by se taky rád napil, a se sáčkem se posadil naproti zloději jeho vychlazené koly.
Ed spěšně otevřel sáček, přičemž ho málem z nedočkavosti roztrhl, a vyndal z něj jednu koblihu, kterou okamžitě strčil do pusy. Muselo být zajímavé ho pozorovat, jak se cpal. Mlaskal, jakoby se nechumelilo, jenom aby ukojil svůj hlad. Všechny koblihy spořádal za minutu. To mu bude muset stačit. Poté se napřáhl ke kole, kterou měl před sebou položenou Vojta, a dopil ji. Vojta mu nechal třetinu původního objemu. Ten hajzl, zanadával si Ed.
"Kde je Lucy? Dneska má ranní hodiny?" zeptal se Vojta. Ed přikývl a utřel si ubrouskem pusu. Měl ji celou od cukru.
"Ach tak. Asi by ses jí měl vyhnout, s tímhle outfitem bych se jí nedivil, kdyby na tebe vytáhla pepřák nebo tak něco."
"Sím tebe, vždyť víš, že takový věci s sebou nenosí. Ale jo, asi bych se před ní neměl promenádovat. Vlastně, nemáš nějaký oblečení navíc?" Ed se na chvíli odmlčel. "Proč se vůbec ptám, vždyť ty máš sotva hlavu na krku."
"Ná-ho-dou dneska náhradní oblečení mám. Cestou z Díry jsem se stavil v prádelně, kde jsem už měl nějakou tu chvíli vypraný džíny a triko. Pokud mi zaplatíš úhradu, tak možná…" Ed se podíval na vypitou kolu a znova na Vojtu, tentokrát s výhružným pohledem. Vojtěch se rozhodl neodporovat: "Fajn, tumáš," a vytáhl z batohu černé džíny a triko s potiskem Be just yourself.
"Dík, jdu se na záchody převléct. Jen tak mimochodem, kde že jsou?"
"Vole, chodíš sem už půl měsíce a stále nevíš, kde jsou hajzly? Povzdech. Když vyjdeš z kantýny, tak hned vpravo, však jsme je míjeli," odpověděl lehce otrávený Vojta. "Počkám tu na tebe, stejnak nemám co další hodinu dělat."
Ed vstal od stolu a zamířil na záchody. Opět míjel ty samé skupinky, přičemž jediná změna byla v tématu vysokoškolaček, které se pro změnu bavily o nějakým magorovi, co rozbil hubu náhodnýmu ochlastovi v Díře. Jo, městský legendy jsou fajn. Teda, dokud jedna z nich neřekla, že třeba byl ten magor sexy jak Ted Bundy. Zas z toho ztratil víru v lidstvo a s nevyřčenými slovy, Ten Třetí Impact vlastně nezněl tak špatně, pokračoval v cestě na záchody.
Když rozevřel silně poškozené komunistické dveře toalet, tak si oddechl, protože vevnitř nikdo nebyl. Bez toho, aniž by nad čímkoliv přemýšlel, vběhl do kabinky a zamkl se. Byl překvapený, protože bylo sklopené prkýnko, ale nezkoumal to. Ten cosplay na Dia ze sebe chtěl dostat co nejdřív, tak se svlékl a následně oblékl půjčené oblečení od Vojty. Bylo vyprané, takže krásně vonělo po aviváži, což byl příjemný bonus. Zhluboka se nadechl a chtěl otevřít dveře kabinky, když vtom dovnitř vešlo několik lidí. Normálně by prostě kabinku otevřel a při cestě ven pozdravil, ale zarazily ho jejich hlasy. Byly totiž dívčí.
Ed sebou trhl. Nemohl si čirou náhodou splést záchody, že ne? Určitě odbočil vpravo, jak mu říkal Vojta a další dveře tam nebyly. Asi ale bylo zbytečné přemítat nad svou chybou a radši začít přemýšlet, jak se odtamtud sakra dostat. Neměl moc možností. Prakticky jen "počkat si" nebo "vyletět z kabinky a odmítnout spolupracovat". Jo, druhá možnost nebyla zrovna lákavá, takže se rozhodl pro taktický ústup a sedl si na záchod.
Věděl, že by neměl šmírovat, ale protože neměl, co dělat, tak se pomalu zaposlouchával do konverzace dvou dívek. Po krátké chvíli mu došlo, že jeden hlas dobře znal. Patřil Lucy, asi jí skončila hodina a chtěla si zajít pro snídani. Díky bohu, že jsem se převlek', pomyslel si Ed s úlevou. Druhý hlas byl znatelně vyšší, takže si ji představil jako malou holku. Pravděpodobně Lucčina kamarádka z hodin… nauky o úplném vyvolání? Ne, nauky Orwellovy dystopie, nebo něco z jejího oboru fotografky? Ed byl stále zmaten názvy některých přednášek, protože se dost vyhýbaly normě. Pochyboval, že splňovaly standardy ministerstva školství. Ne, že by ho to překvapovalo. Jedna z hodin, na kterou se musí dneska dostavit, se nazývá mystické umění italských členů podsvětí. Neměl ponětí, o čem má být, ale Vojtův popis zněl "ten učitel to popisuje tak barvitě, že jako bys cítil ten zlatej vánek Benátek".
Dívčí duo vedlo konverzaci o nespecifikovaném muži, kterého Lucka potkala. Nezacházely moc do detailů, hlavně protože byla Lucy dost vyhýbavá, avšak zmínila, že ho potkala v Díře a že možná přijde i na její dnešní směnu. To se dalo čekat, je to barmanka, konstatoval Ed. Podle Eda malá dívka na Lucku neustále naléhala, že ona ji také říká všechno o sobě a ona na oplátku jí vůbec nic. Takhle to pokračovalo několik minut, načež konečně odešly, aniž by doopravdy jedna z nich šla na záchod. Ed vyčkal ještě půl minuty, aby zajistil, že ho neuvidí, a vyplížil se z kabinky ke dveřím. Rychle je otevřel, akorát ho nečekalo zrovna milé překvapení.
Stála přímo před ním Lucka. První nechápala, co se dělo, na což navázala svým proslulým zabijáckým pohledem. Ed si za ní všiml dalších dveří, nalevo od kantýny, které vedly na pány. Já ho fakt… chtěl si zanadávat Ed, ale na to nebyl čas. Hloupě se usmál a utíkal do kantýny, co mu jen nohy stačili. Tam doběhl k Vojtovi, chytl ho za košili a donutil ho vstát. Ten rychle pohlédl na svůj mobil položený na stole, až komicky ladně si ho strčil do kapsy bundy, a nechal se Edem vést. Vojtovi po chvíli Edovy absence totiž došlo, že mu asi řekl špatně strany, takže byla možnost, že na někoho narazí. Ed ale neotálel a vyrazil napříč k druhému východu z kantýny, který vedl do parku.
Ed se po velmi intenzivním rozhovoru s Vojtou posadil na lavičku v parku, přičemž Vojta ho následoval, ale s ještě větší bolestí břicha. Po chvilce ticha plynule pokračovali v konverzaci, jakoby se nic nestalo. Bavili se o všem možném, o Edově panikaření v metru, o jejich dnešních hodinách, o Vojtěchově naprosto nulové schopnosti oslovit ženu, což neřekl napřímo ani jeden z nich, ale Vojtěchovy historky o interakcích s něžným pohlavím na Edovi takový dojem zanechaly. V jednu chvíli Vojta několik minut básnil o tom, jak to včera totálně natřel nějakýmu trapnýmu kouzelníkovi svým nejnovějším karetním trikem z hodin nauky odmítání přírodních zákonů a úkazů. Jejich konverzace trvala asi tak hoďku, dokud Vojtovi někdo nezavolal s hlasitým vyzváněním intra písničky Hooked on the Feeling, ze kterého i na ztišenou hlasitost šlo slyšet Kde kurva jseš? Máme hodinu!. Vojtěch vyskočil a rozloučil se, načež zamířil do jedné z budov kampusu.
Vojta s Edem totiž nebyli v tom samém ročníku a ani na stejném oboru, takže měli jen pár společných hodin. Ed za to byl jenom rád, protože by se beztak mohl opět opakovat incident se záchody, kdyby s ním byl dostatečně dlouho. Měl ho rád, ale byl to prostě debil.
Ed ještě nějakou tu chvíli seděl, načež se rozhodl, že půjde už do třídy. Vytáhl mobil a při cestě kontroloval upozornění od rána, na která se ještě nestihl podívat. Internet Historian vydal nový video, Lucka Edovi poslala nějaký snap, na který se radši nepodíval, vyšel nový chapter One Piecu… Nic stojící za řeč. Takže prostě jen otevřel svou apku na mangu a přečetl si tu čerstvě vydanou kapitolu při své cestě do učebny.
Dalších několik hodin Ed prostě jen chodil na přednášky a psal si poznámky. Čas se neuvěřitelně vlekl a Ed tak neustále kontroloval hodinky. Občas si otevřel mobil, aby znova uviděl upozornění na snap od Lucky, načež si ho zase strčil do kapsy. Bude lepší a bezpečnější se jí chvíli vyhýbat. Nicméně, po podivné a již zmíněné hodině mystického umění italských členů podsvětí, krátké hodině implozivních účinků každodenních předmětů, dlouhé hodině analýzy kulturního dědictví anonymního internetového fóra 4chan a několika dalších nudných hodinách mohl konečně kolem čtvrté odejít ze školy. To už měli zavřeno v knihovně, takže Ed neměl na výběr, než se vydat pomalu domů. Pro změnu se chtěl dostat z Imanty jiným způsobem, což mohlo, ale nemuselo, být kvůli ranní eskapádě s gestem. Slyšel o magickém průchodu uprostřed panelové hokejky, kterou prostě stačí proběhnout při máchání s rukama nad hlavou. S tím by neměl mít problém, aspoň v to doufal.
Na Imantě bylo, jako ostatně vždycky, plno, takže se musel zase proplétat mezi návaly lidí. Tentokrát ale hrála živá hudba přímo z centra Imanty. Pravděpodobně se chtěli předvést místní umělci nebo studenti z Muchovky. Byl to nejrychlejší způsob, jak o sobě dát vědět světu. Teda, pokud nejste špatní. V tom případě je to jednosměrná jízdenka do propadliště dějin. Ale zrovna právě hrající kapela dávala příjemný rytmus do Edova bloudění skrze davy lidí.
Po chvíli se konečně dostal na druhou stranu Imanty, ze které to měl tak 15 minut pěšky. Ed si nasadil sluchátka s právě hrajícím soundtrackem z End of Evangelion, sklopil hlavu a potichu šel kolem obchodů v anomální čtvrti napojené na náměstí. Procházel kolem obchůdků s trdelníky, kterých bylo překvapivě, i v prapodivné polo-existující čtvrti Prahy, hodně, stánků, které prodávaly velmi zvláštně vypadající tarotové karty za nehorázné ceny, různých malých hospod, do kterých kvůli obrovské konkurenci v podobě Žižkovské díry nikdy nechodil, několika steampunkově oděných náboženských fanatiků, jež neustále všem kolemjdoucím doporučovali svou rozbitou víru, nebo tak nějak, a nakonec i několika kaváren, přičemž jedna zaujala jeho zrak. Přímo u okna totiž seděla na něj mávající postava, kvůli které na chvíli zastavil. A nemýlil se, byl to Jarda.
Jardu Ed potkal asi před týdnem, když si četl, pro změnu nějakou klasickou literaturu, v nejspodnějším patře Muchovské knihovny. Normálně by knihovna měla jako nejspodnější patro přízemí či menší sekci ve sklepení, ale nedalo se moc říct, že by se Muchovka zrovna držela norem. Proto měla knihovna několik podzemních pater, ve kterých se Ed často ztrácel. Chodil tam několik týdnů a stejnak každý den nacházel nové a nové podzemní chodby do nižších pater. Postupem času se z toho stal koníček. Jednoho dne však dosáhl konce, Oddělení staroklasické literatury a výpočetních strojů. Nebo, dál se aspoň nemohl dostat. Dveře vedoucí do nižšího patra byly pokreslené podivnými symboly, kvůli kterým dostával závrať, takže se nemohl dostat ke klice. Třeba s tím coverem dojdu dál, náhodně si pomyslel Ed.
Nicméně, když si tak poklidně četl vydání Moby-Dicka ve staroelfštině, kterému z nějakého důvodu rozuměl, tak ho znenadání přerušilo hlasité naštvané brblání vzdálené o několik polic s knihami dál. Zvědavý Ed tedy položil tlustou knihu na stolek a vydal se za zdrojem podivného šelestu. Když konečně zahnul do správné uličky, tak narazil na spousty rozházených knížek o retro počítačích a na podivného muže s neupravenými černými vlasy a hlavně oblečeného do laboratorního pláště.
"Hledáš snad něco?" zeptal se opatrně Ed. Nevěděl, jestli to není náhodou šílený vědec posedlý okurkami nebo retro auty, takže postupoval s nejvyšší opatrností.
Ona podivná osoba se otřásla, pravděpodobně leknutím z Edovy náhlé otázky a otočila se na Eda. V obličeji se zdál zcela normální, měl lehké strniště a zakalené zelené oči. Zdál se vyděšený, ale ve vteřině nasadil triumfální výraz, načež se nahlas až šíleně zasmál: "MUHAHAHAHAHA! Konečně na mě poslali svého agenta, co? No co se dá dělat, můj výzkum IBM 5100 prostě nejde zatajit!"
Ed byl vzezřením a onou osobou pobaven, a protože okamžitě poznal referenci, tak v podobné intonaci hlasu odpověděl: "No aby ne! Je to přece volba Steins;Gatu!"
V tu chvíli triumfální výraz z obličeje neznámého zmizel. "Cože?"
He? To nebyla reference? pomyslel si zmatený Ed. "Cosplayjuješ Okabeho, ne?"
"O čem to mluvíš? Já si tu jen prohlížím starý počítače. V normálních knihovnách tyhle knížky nemaj."
Tak počkej. On se chová úplně stejně, obléká se totožně a hledá tu stejnou věc, ale on ten seriál nezná? To je opravdu taková náhoda možná?
A tak poznal Jardu. Jarda byl velmi zvláštním člověkem. Neustále se choval šíleně, dramaticky, komicky či tragicky, přičemž skoro vždy jako by z oka vypadl nějaké popkulturní narážce. Ale vždycky to byla náhoda. V jednu chvíli snad chodil do Díry oblečený v obleku a neustále balil nějaké holky? V životě neviděl HIMYM. Nosil snad bundu se škorpiónem na zádech, choval se tajemně a pouštěl si synthwave? Nikdy neviděl ani fotku Ryana Goslinga. V jednu chvíli dokonce nosil bílou paruku a košili s černými kalhoty, neustále citoval Bibli, ale i přesto neměl ani ponětí o Evangelionu. Byl to prostě jen velmi labilní týpek, jenž i přes svou vyšinutost a naprostou neznalost filmů… Byl fakt fajn chlap.
Okamžitě se skamarádili a pokud měl Ed chvíli volna, tak se s ním prostě sešel. Navíc měli spolu spoustu společných hodin na Muchovce, což je ještě víc sblížilo. Proto, když uviděl mávajícího Jardu v příjemně vypadající, do středověku laděné, kavárně, tak neodolal, schoval si sluchátka a hned šel pozdravit svého kamaráda.
Kavárna, ve které se ocitl, byla zevnitř nádherná. Interiér byl doopravdy laděný do středověkého stylu. Třeba přes nahrubo naříznutý kus dřeva sloužící jako stůl i židle byl přehozený kus kožešiny, aby měli zákazníci na čem měkkém sedět. Na stěnách kavárny byly umístěny všechny možné i nemožné doplňky, třeba obrovský meč, spíš připomínající kus opracovaného kovu, vikingskou helmu, různé plátěné zbroje a tak podobně. Opravdu to dávalo místu příjemný pocit, takže pochopil, proč si Jarda vybral zrovna tenhle podnik. Ed, po rychlém prohlédnutí interiéru, zamířil ke stolu, u kterého už nadšeně vysedával Jarda.
"Jak se máš, Edwarde?" zeptal se Jarda. Ach tak, dneska se budeme oslovovat takhle, rozumím, mentálně si poznamenal Ed.
"Mám se velmi dobře, Jaromíre, zrovna mi skončila škola. Co ty?"
"Jo, ujde to. Ale poslední dobou se mi dějou fakt ujetý věci. Chceš nějaký slyšet?"
"A proč ne. Jen, ještě před tím, už sis něco objednal?" zeptal se Ed. Náhle dostal chuť na nějaké to kafe.
"Jojo, už mi to nesou," řekl a ukázal na mladou blonďatou servírku, jak ke stolu nese velký džbán s kávou a dva hrníčky. Asi si Eda všimli, tak mu přinesli taky. Velmi milá obsluha.
Servírka se s Edem pozdravila a každému dala hrníček. Následně do nich pomalu nalila z džbánu kávu, pousmála se, otočila na podpatku a chtěla odejít. Jarda ji však náhle zarazil.
"Počkejte, počkejte, prosím," řekl Jarda. Zvednul šálek s kávou, velmi intenzivně přičuchl k čerstvě nalité kávě a napil se jí. Na obličeji mu okamžitě vyvstal široký úsměv a podíval se na servírku: "Slečno, to vám musím říct. Omluvte, ale vy tu máte zatraceně dobrou kávu."
Vážně?
Servírka se na něj zmateně podívala, ale nakonec se pousmála, poděkovala a odešla. Jarda byl sice velmi čilý a zábavný chlapík, ale cizím lidem přišel prostě jen jako podivín. Ed se jim ani trochu nedivil.
"No nic, když tu máme už tak dobrou kávu, viděl jsi ty nádherný stromy v park—"
"Chtěl jsi mi něco povědět, Jaromíre," přerušil ho ostře Ed. Nemohl si dovolit se zase ponořit do jeho nevědomého roleplaye. Když ho naposledy nechal, tak mu dobrých několik hodin povídal o nějakým němčourovi, kterého vykopli z cirkusu či co, a že plánuje pomstu. To už nehodlal znova poslouchat.
"A jo, tak poslouchej. Okej, to jsem takhle šel po Imantě při cestě z Mekáče a co nevidím - nějaká vyšinutá zrzka s blondýnou pobíhala s vozíkem plným všeho druhů masa. A tím nemyslím, že měla takovej ten malej plastovej vozík z Albíku. Myslím ten velkej nerezovej. Člověk by se hned zeptal, na co všechno to maso sakra potřebuje? Tolik masa by stačilo pro celej regiment, ale od pohledu bych neřekl, že má zrovna hodně přátel. Byla tak trochu šiblá," řekl a zakroužil ukazováčkem kolem spánku. Ne, že bys ty měl zrovna co říkat.
"Tak jsem se jí na to chtěl zeptat, ale hned se mi ztratila z dohledu. Jo, na Imantě není zrovna dvakrát neobvyklý, že ti někdo zmizí přímo před očima, ale holku s dvaceti kily masa bych snad nepřehlíd', ne? Tak jsem chvíli bloudil kolem, abych se jí mohl tedy zeptat, ale nakonec jsem skončil v nějakým divným komunistickým baráku. A tam to bylo teprve schízo, Edwarde Norwine." Tak teď i příjmení, jo?, řekl si v hlavě Ed, ale i přes svůj cynismus ho ta historka docela zaujala. Jarda měl podivné štěstí na všechny ty super neobvyklé příhody z okolí a Eda to jednoduše fascinovalo. Usrkl si tak ze své kávy, která byla fakt nic moc, a odpověděl: "No povídej, Jaromíre Zdráhale," aby pokračoval ve své historce.
"Okej, ale teď se to bude fakt blbě popisovat. Víš, jak nám Václav v Díře povídal o tom čajovým dýchánku s Kloboučníkem Gilmórem? Ty šílený scenérie, barevný stíny a tak? Jo, taky jsem si myslel, že si prostě jen dal Specialitu z Díry, ale ten barák, Edwarde Norwine, byl přesně z té jeho historky. Ani jsem nevěděl, jak jsem prošel dveřma, nebo jestli jsem se propadl kanálem, nebo tak něco, ale octl jsem se tam. Na čajovým dýchánku. A nevím, jestli to Václav neuměl jen dobře popsat, nebo se mu to vykouřilo z hlavy, ale bylo to ještě šílenější, než jak nám to vyprávěl.
Ta místnost byla úplně jako z pohádky. Říkám tomu sice místnost, ale vevnitř ses cítil, jako bys byl úplně v jiný dimenzi. Stíny svítily všemi barvami a zpívaly hitovky Michala Davida, slunce kouřilo tak dlouhou dýmku, že kouř z ní tvořil tančící mraky s rozesmátými ksichtíky a měsíc si normálně kecal u stolu s Kloboučníkem, prej, že má volno. Jo, taky tam byl ten obrovskej stůl, kterého když ses dotknul, tak začal bručet a nadávat, že ho zas někdo osahává. Bylo to úplně na hlavu.
Kloboučník mi pak řek', že jsem dostal pozvání a že mám být poctěn. Já samozřejmě byl, že, a tak jsem mu poděkoval pořádným úklonem. On mi ale polil týl horkým čajem. Samozřejmě jsem chtěl ucuknout v bolesti, ale místo toho jsem vylítl dva metry do vzduchu a přistál na stropě. Normálně jsem chodil po obloze, fakt že jo! A ten politej krk nebolel, spíš mi to bylo fakt příjemný.
Tak jsem si tak seděl a culil se s mráčky a u toho srkal čaj. Ty chutě, Edwarde Norwine, ty chutě! Jako kdyby si na mém jazyku uspořádal cukřík s medem veselku a tančili tanec lahody a pohody. Byl jsem z toho celej vyjukanej. Kloboučník mezitím jedl stromoví s ospalým Joe a bavili se o tom, jak minule měli mejdan s Morfeem v zámku snů.
Když jsem ale dopil ten skvost nazývaný Kloboučníkův čaj, tak jsem najednou spadl z oblohy a bouchl se do hlavy. Byl jsem asi nějakou tu chvíli mimo, protože když jsem se pak vzbudil, tak jsem ležel v nějakým ušmudlaným komoušským pokoji s loupající se červenou barvou na oknech. Proč by někdo barvil okna, Edwarde Norwine? Není to hloupé? Ale to je jedno, pak jsem si sbalil své saky paky a vyšel z toho pokoje. Měl jsem ale svázaný tkaničky od bot, takže jsem hodil hubu. To jsem se ale najednou objevil na Imantě za doprovodu hlasitých fanfár."
Ed měl dokořán otevřenou pusu. Tak takovou blbost Jarda z huby ještě nevypustil. Pamatoval si, že se Vašek, známý Jardy, zmiňoval o nějakým Kloboučníkovi jménem Gilmór, ale to je asi tak všechno. Bylo až děsivé, do jakých detailů popisoval toto bizarní dobrodružství, takže mu to málem uvěřil. Pak si ale vzpomněl na rozhovor Lucy se svým šéfem, který omylem zaslechl při návštěvě Díry s Vojtou, a zvědavě se zeptal: "Hele, Jaromíre Zdráhale, nekoupil sis před tím nějakej balenej čaj od starýho Žida s jarmulkou na rohu Imanty?"
Jarda chvíli přemýšlel a následně zvedl ukazováček ve znamení, že si vzpomněl: "Jo, fakt že jo. Koupil jsem nějakej Earl Grey za pakatel, prej už ho to nebaví a prodá mi poslední kousek. Tak jsem si jeden koupil. Bylo to chvíli před tím, než jsem viděl ty holky. Když jsem si ho ale doma chtěl dát, tak mi z tašky zmizel. Asi jsem ho zapomněl v tom baráku, o kterým jsem mluvil."
Takže se Ed nemýlil. Ten starý Žid, kterého zmiňoval, se jmenoval Gilgeforc Mórril a byl to velmi starý umělec. Podle všeho ho kdysi dávno při vydání zaujala Alenka v Říši divů a hrozně si oblíbil postavu Kloboučníka, tak se rozhodl vytvořit drogu, která by ho v něj proměnila. Často ji dával do sáčku s čajem, což se později stalo prakticky jeho značkou. V jednu chvíli byl jeho čaj tak populární, že soupeřil se Specialitou podniku populární Žižkovský díry.
Ale podle Jardovi historky už se svým čajem navždy skončil. To znamená, že se šéf od Lucky už nebude muset bát možného návratu konkurence. I když byla Díra na Imantě proslulá jako největší hospoda/podnik/klub pro Umělce tohoto podivného uzavřeného světa, tak se musela starat o svou konkurenci v podobě podomních prodejců, jako byl právě Gilmór, nebo jiných populárních podniků poblíž. Pravděpodobně nejvýraznějším konkurentem byl strip klub U Prsního dvorce, jenž pravidelně přebíral převážně mužské studenty. Tento strip klub byl vlastně tak populární, že byl jediným bodem v časoprostoru, do kterého se z Žižkovské díry nešlo nijak dostat, ať byl člověk umělcem sebelepším. Nikdo pořádně nevěděl, jak to v Díře dělají, ale při každém pokusu o přesun do Prsních dvorců se obrátila pro onu osobu gravitace a zůstal tak na stropě. Odtamtud ho Franta sebral, vykopl na ulici a vyléčil mu tak střevní potíže, jak už bylo pro něj zvykem.
Strip klub U Prsních dvorců byl velmi zvláštním podnikem. Ed v něm ještě nikdy nebyl, neboť tam jednoduše neměl s kým jít. Vojtěch se překvapivě držel svých zásad a do jiných hospod nechodil, Lucy tam měla jako zaměstnankyně Díry tak trochu nevyřčený zákaz vstupu a Jardu tenhle typ zábavy moc nezajímal. Ne, že by se tam chtěl Ed mermomocí podívat, ale… Aspoň nahlédnout by tam chtěl. Podle historek náhodných ožralů tam každý zažije takovou sex show, kterou ještě nikdy nikdo neviděl. Po optání se na detaily však okamžitě zbledli a odmítali dál spolupracovat. Eda zajímalo, proč tomu tak bylo.
Ed s Jardou nakonec v kavárně pobyli tak hoďku, přičemž vedli konverzaci o nějakým divným zvířecím profesorovi z Muchovky, kterého nedávno potkal. Ed mu to moc nevěřil, ale vyslechl si ho. Konverzace s Jardou byly přece jen vždy plné napětí a zábavy, protože pokud Jarda něco opravdu uměl, krom dělání nezáměrných referencí, tak povídání historek. Nebylo to překvapivé, když vzal Ed v potaz, že studuje obor písemnictví, u kterého se to asi tak nějak očekává. A tak si povídali o neuvěřitelných příhodách, dokud ke stolu nepřišla drobná zrzka.
"Miláčku, už musíme domů, začíná se stmívat," řekla zrzavá slečna. Jmenovala se Amálie a byla to Jardova přítelkyně. Ano, přítelkyně. Bylo velmi zvláštní, že si tento typ člověka našel druhou polovičku nebo že o ni vůbec stál, ale bylo tomu tak. Amálie nebo taky Amy, jak jí říkali známí, byla milá studentka asi o dva roky starší než Ed. Byla velmi malá i na ženu, měla dlouhé zrzavé vlasy až po konec zad a, pokud si něčeho Ed všiml opravdu hned, tak měla velmi malý objem hrudníku. Pokud by ji někdo náhodně potkal v hračkářství, tak by to ani nikomu nepřišlo divné a asi by se jí i zeptali, jestli nehledá maminku, což byl ale velmi špatný nápad. Ed si vzpomněl na jeho první střetnutí s Amálií, když ji potkal, jak si s Jardou procházejí hororovou sekci v knihovně. Jarda se o ní předtím nezmínil, a kvůli jejímu vzhledu se Ed Jardy zeptal, jestli je tahle sekce opravdu vhodná pro děti jejího věku. Jo, neudělal zrovna dobrý dojem. I přesto mu jeho blbé poznámky Amálie odpustila a měli spolu docela i přátelský vztah. Jen už nikdy nesměl zmiňovat její výšku.
"Ou, čau Amy, jak se daří?" optal se Ed, kterého si pravděpodobně Amálie ani nevšimla.
"Á, Ed! No jo, docela v pohodě, jen jsem ráno nestihla zápočet, takže to budu muset dořešit," odpověděla usmívající se Amy.
"Jo, to nasere."
"Hele, promiň Ede, ale ukradnu si Jardu, oukej? Ještě musíme dostavět nábytek z IKEI, co jsme si nedávno objednali. Nebo, tady pan lenoch to měl udělat hned po tom, co mu skončí přednášky, ale jako obvykle se na to vykašlal," řekla lehce naštvaná Amálie. Jarda nebyl zrovna ukázkový přítel, ale Amy bez sebemenších pochyb miloval, jen to nedával moc najevo, což bylo dost neobvyklé na jeho tak impulzivní charakter.
Ed kývl a Amy donutila Jardu vstát. Nebyl z toho zrovna nadšený, ale nechtěl ji ještě víc naštvat. Navíc byla překvapivě silná. Rychle zamával Edovi a na stůl hodil dvě ušmudlané stovky z kapsy od roztrhaných džín. Pak už jen zmizel ve dveřích vedoucích ven. Eda to pobavilo. Ženy si opravdu umí stát za svým.
Ještě chvíli v kavárně zůstal a projížděl si nejnovější příspěvky na českém Parawatchi. Moc tam nechodil, ale ještě nedopil kávu, tak jednoduše neměl co na práci. Bylo vždycky zábavné číst si o laicích, co neustále postovali o umění a přitom o něm vůbec nic nevěděli. Sice k nim asi ještě před měsícem patřil, ale na to se snažil nemyslet. Náhodně tak otevřel právě běžící vlákno o "divných místech na Žižkově".
Bježíš 18/9/2017 (Pondělí) 17:36:16 #15674682
Zdravíčko, panicové.
Dneska jsem se tak procházel po Žižkově, samozřejmě stále bez dotyku ženy, a náhodně jsem narazil na nějaký grafity s obrovskou kozatou ženskou. Byl jsem tak trochu na sračky, takže mě nenapadlo nic lepšího, než jebnout čelem do jejího gigantického dua mlíkáren. A co se nestane, najednou mrknu a jsem v nějakým fajnovým strip klubu a přede mnou ta ženská z grafity, ale naživo! Nejlepší moment mýho zkurveně smutnýho života.
sáčkund69 18/9/2017 (Pondělí) 17:48:52 #15648935
» #15674682
>samozřejmě stále bez dotyku ženy
průměrný uživatel parawatch
77SedmSedmSedm77 18/9/2017 (Pondělí) 17:50:36 #25764682
Actually se mi stala dost podobná věc. Já jsem taky procházel Žižkov a narazil jsem na vypadlou dlaždici. Samozřejmě, jako spořádaný člen společnosti, jsem pod ní hodil žvýkačku, aby potom už nevypadla, a dokopal jsem ji zpátky do původního místa. A v ten moment, co pořádně zapadla, jsem sebou praštil o zem v nějaký zaplivaný hospodě. Všichni vypadali tak nějak divně. Měli na sobě divný hadry a obarvený vlasy, jak nějací trapáci z umělky, a neustále si zpívali nějakou pojebanou říkanku, ze které mi bylo šoufl. Jeden cápek furt něco mrmlal o svým spisovatelským umu, nebo co to kurva mlel. Fakt šílený. No, nakonec jsem si prostě objednal pivo a nějakou Specialitu podniku. Fakt těžkej trip, brácho.
X_x_koňomrd_x_X 18/9/2017 (Pondělí) 17:53:34 #73159935
» #25764682
>buď on
>dostaň se do náhodný hospody na žižkově
>zfetuj se
sáčkund69 18/9/2017 (Pondělí) 17:56:00 #15648935
» #73159935
nebyl to prostě crackhouse?
Ed pobaveně četl konverzaci cizinců na online fóru a srkal už vychladlé kafe. Když zjistil, že ho dopil, tak zavolal servírku, dal jí dvoustovku a řekl, ať si drobné nechá. Dostala dýško v hodnotě asi 120 korun, neboť nejen, že si Ed nechtěl nechávat peníze od Jardy, ale taky tak nějak vnitřně cítil, že za tu trapnou chvíli předtím by si to zasloužila. Servírka peníze s úsměvem přijala a odešla. Ed také neváhal, vstal a vyrazil pryč z kavárny. Musím sem pozvat nějakou holku, je to tu fakt pěkný, pomyslel si Ed.
Slunce už nedominovalo modré obloze, ale pomalu se blížilo na západ, značivši příchod šera noci. Ne, že by se noci bál, spíš ji dokonce preferoval, ale stejnak chtěl být co nejdřív doma. Ten M*A*S*H se sám neshlédne, že, řekl si sám pro sebe a nasadil si sluchátka s coverem Sabiny na 「Losstime」 od kapely Creepy Nuts, která mu hodila přes zrak neonový filtr. Tenhle dostal jako bonus k předešlému coveru, protože si asi Sabina uvědomila, že by bylo blbý mu dát jen jeden song za tu nehoráznou pálku.
Zamířil směrem k již naplánovanému průchodu v hokejce. Cestou míjel jeden z mnoha průchodů do Díry, ze kterého znenadání vyletěl Vojta s cárem papíru v pravé ruce. Eda nepřekvapilo, že byl zase v Díře, ostatně tam byl skoro pořád, ale i tak byl z jeho životního stylu docela zklamaný. Vlastně se divil, že mu stále fungují játra.
"Ty vole, zdar Ede!" zvolal Vojtěch.
"Co se děje? Není na cestu domů ještě brzo?" optal se sarkasticky Ed. Byl by rád, kdyby aspoň jednou za týden spal u sebe v bytě, ale tušil, že tohle není ten případ.
Vojtěch přiběhnul k Edovi a ukázal mu zmačkaný cár bílého papíru: "Čum! Týpek v Díře říkal, že když si to vytetuju na prdel, tak se budu moct teleportovat do Díry, když si useru! No není to sick as fuck?"
"To se mi nějak nezdá, hele," řekl pobavený Ed.
"To Lucy říkala taky, ale vy se v tomhle nevyznáte, oukej? Ten týpek říkal, že studoval 20 let tuhle techniku tetování v africký džungli! Takže vy jste tu ti natvrdlí. Anyway, musím to co nejdřív zkusit, takže já mizím, měj se!"
Než ho stihl Ed jakkoliv zastavit, tak už Vojtěch vystartoval směrem k centru Imanty, kde byl nějaký levný tetovací salón. Po několika metrech však zastavil a nahlas na Eda zařval: "Jo, jen tak mimochodem, Lucy už je na cestě domů, tak ji nezapomeň pořádně přivítat!" Poté se začal culit a formulovaz líbající se obličej, načež se zase otočil a vyběhl, tentokrát bez zastavení. Vojtěch tak zmizel ve večerním návalu podivných případů hraniční poruchy osobnosti. Jo, moc ty stereotypní umělce neměl v lásce.
Snažil se nad dalším náhodným tetováním svého kamaráda nepřemýšlet, a prostě pokračoval v chůzi. Míjel čím dál méně lidí a náhle začaly mizet okna z budov, značivši končící uměleckou čtvrť. Sám nevěděl, jak to všechno funguje, ale měl za to, že náměstí svaté Imanty a její okolí bylo vybudováno místními Architekty, kteří byli prostě moc líní na to, aby se štvali s podrobným budováním moc vzdálených uliček. Takže se tyhle části skládaly z budov bez oken a detailních rysů, jednoduchých lamp, které se skládaly z jednoduchých ocelových trubek a žárovek umístěných na vrchu, a nakřáplých opotřebovaných betonových cest.
Ed při své cestě moc lidí nepotkával, neboť se nejednalo zrovna o frekventovanou cestu. Lidé obvykle používali mnohem příjemnější, rychlejší nebo efektivnější cesty, než pěšky dojít k portálu. Proto si pro jednou Ed pečlivě prohlížel okolní chodce, ne protože by od nich něco chtěl, ale jednoduše proto, že se nudil. Většina byla oblečená ve stejně směšných a bizarních oblecích jako v srdci této čtvrti, avšak jeden zaujmul jeho už i docela znavený zrak.
Byl to muž v tmavě červeném honosném obleku s bílou košilí a stejně červenou kravatou. Tento typ obleku moc často nevídal, hlavně v takové barvě, neschopen ho přiřadit k vhodné události na jeho nošení. Až moc připomínal barvu krve, poznamenal si v hlavě Ed. To však nebylo to, co zaujalo jeho pozornost. Jednalo se totiž o jeho vlasy a brýle, co vystupovaly z davu. Zlatavě žluté vlasy mu na všech částech hlavy stály zcela v pozoru, jako když člověku naskočí husí kůže. Vypadal tak docela komicky, pokud byste ignorovali jeho velmi vážný a děsivý výraz v obličeji. Na něm, krom mimiky obličeje, totiž seděly brýle, které dosud nikdy neviděl. Zlatavé kulaté obroučky ve čtvrtinách své délky totiž do sklíček vypouštěly kolmé jehlice napojené do mnohem menšího kruhu nacházejícího se v centru čočky. Ed si nebyl jistý, ale uvnitř vnitřního kruhu se podle jeho odhadu nenacházelo sklo, znamenaje, že brýle se tak staly prakticky nepoužitelnými. Jeho zrak musel být silně roztroušen a pokažen, takže Ed nechápal, proč by zrovna tyto brýle muž nosil.
Chvíli ho pozoroval, načež si své pozornosti onen muž všiml. Svůj výraz nijak nezměnil, jen se koncem prsteníčku dotknul dolní čtvrtiny pravé čočky brýlí. Jako v reakci na to, že v právě dotknuté části něco zahlédl, se muž od Eda odvrátil a přistoupil k holé zdi ulice. Ed neviděl muži do tváře, ale náhle uslyšel zvuk otvírání dveří, načež se zeď u muže otevřela, zvouce ho dovnitř. Muž se na Eda neotočil, ale levou rukou naznačil gesto telefonu. V ten samý moment Edovi zapípalo na telefonu neznámé vyzvánění, které jakživ neslyšel. Samozřejmě svůj telefon zkontroloval, snaživ se přijít na původ zvuku, ale nic na první pohled nenašel. Skoro instinktivně se znovu podíval na podivného muže, ale ten byl už pryč. Viděl jen, jak se stěna zavřela. Nenechal za sebou žádnou stopu. Zmatený Ed zatřásl hlavou ve zmatení a radši pokračoval v chůzi.
Nakonec opravdu došel k předem plánovanému průchodu do normální Prahy, pokud se vůbec dala považovat za normální město. Průchod byl v už skomírajícím světle slunce osvětlen lampou vyzařující žlutooranžovou záři do čtvercového průchodu, což vytvářelo iluzi průchodu do jiné dimenze. To byla sice pravda, ale pochyboval, že ten magický portál tvoří prostě lampa. Průchod byl opravdu postaven přímo ve staré komunistické panelové hokejce, pomalu se bortící pod neúprosným zubem času. Specificky tahle hokejka měla detailní okna a vícero barev, takže šlo poznat, že se jedná o modifikovanou budovu z normálního hlavního města. Silně totiž pochyboval, že by si s takovým designem dali tolik práce.
Ed neotálel a proběhl barevným průchodem, přičemž zběsile mával rukama nad hlavou. Překvapivě to fungovalo a po přeběhnutí se ocitl na zcela normálním pražském sídlišti. I v blížící se noci si ještě několik dětí hrálo na silně zchátralém dětském hřišti skládajícím se z pár svařených trubek a koníčků na tlusté pružině z velkovýroby. Ed potlačil vzpomínky na své osamělé dětství a pokračoval po improvizované cestě na zastávku tramvaje.
Během cesty Ed přemýšlel nad celým dnem. Pochyboval, že by se do jeho konce mělo stát něco zajímavého, takže ho pomalu považoval za uzavřený. Teď už jenom skočit do Albertu pro pečivo k tomu kilu vysočiny, co má z nějakého důvodu Lucy v zásobě, sníst takhle improvizovanou večeři a pustit si seroš, který bude asi jako vždycky sledovat až do brzkých ranních hodin. Neměl zrovna zdravý spánkový režim, jako každý druhý v jeho věku, ale moc mu to nevadilo. Teda, obvykle, zrovna jeho dnešní den byl výjimkou.
Když konečně za tmy došel k obchodu, porozhlédl se kolem sebe. Bylo zábavné porovnávat tento tak klidný svět s tím uměleckým. Život tu byl tak nevinný, ochuzen o všechnu roztodivnost Imanty, Díry a jejich okolí. Lidé zde chodili v šedých barvách, snažili se nijak nevyčnívat, aby je nikdo nepovažoval za podivíny. To bylo na Muchovce zcela jiné, tam pokud někdo nevyčníval, tak byl zastaralý a moc normie. Nevěděl, jestli to je jejich moderním pojetím světa jako takového, nebo to byli prostě velmi zvláštní lidé, ale rozhodl se to moc neanalyzovat. Ještě by si mohl začít myslet, že s drastickou změnou svého klidného života, kterou podnikl před ani ne měsícem, udělal chybu.
Stalo se to tak náhle. Hned po nahlédnutí za oponu mu nabídla Lucy přístřeší, dokud se nerozmyslí, co bude chtít udělat. Ona s Vojtou ale už věděla, že když člověk pozná tento odlišný a úchvatný svět, tak se nikdy nebude chtít vrátit do ponurého světa komerce a etických pravidel. Měli naprostou pravdu, protože ani ne po pár dnech jim Ed oznámil, že by se sem chtěl přestěhovat natrvalo. A po několika týdnech vyřizování s rodiči, úřady a nakonec i školou mohl nastoupit v Praze jako student Muchovy umělecké školy, i když až doteď nejevil sebemenší zájem o umění jako takové.
Ed narychlo nakoupil a vydal se k jeho stávajícímu místu odpočinku, bytu Lucy. Rozhodl se to vzít neobvyklou cestou skrze potemnělou část sídliště, kterou ještě pořádně neprošel. Neměl, kam spěchat. Bylo půl deváté a Edward Norwin byl s dnešním dnem spokojený.
Při cestě do Lucky bytu však Ed v postranní uličce něco zaslechl. Normálně by to nechal být a jednoduše by pokračoval ve své ne tak daleké pouti domů, ale něco ho do té uličky táhlo. Zprvu si to neuvědomil, takže jenom lehce našlapoval směrem ke zdroji zvuku, ale pak mu došlo, proč měl tak silnou potřebu se tudy vydat. To, co zaslechl, byl ženský křik a volání o pomoc. A ne jen tak ledajaký. Ten hlas patřil Lucy.
Bez přemýšlení upustil tašku s jídlem a rychle vběhl do uličky. Čím blíž ke zdroji zvuku byl, tím zřetelněji viděl, co se dělo. Ed z toho byl úplně mimo. Lucy obklopovali dva středně vysocí muži, oba byli docela zdatní. Jeden s krátkými blonďatými vlasy ji držel zezadu, jednou rukou pusu, aby nemohla nadále křičet, a druhou jí ohmatával odhalená prsa. Ten druhý s čepicí dřepěl a vypadalo to, že se jí chystá stáhnout kalhoty. Oba se u toho smáli a dodávali odporné poznámky.
Ed neměl slov. Bylo těžké si uspořádat myšlenky v hlavě. Byl strašně vystrašený a nehorázně se potil. Kolena se mu třásla, div mu nepraskla. Nevěděl, jestli je opravdu vyděšený, smutný, naštvaný nebo snad zcela bez emocí. Tolik pocitů se v něm mísilo, že to nedokázal říct s jistotou. Ani jeden z útočníků si ho zatím nevšiml. Pokračovali, nedávali mu sebemenší pozornost. Ani Lucy si ho zprvu nevšímala a jenom sebou trhala, aby se dostala ze spárů těch monster. Když v tom si ho Lucy všimla a podívala se na něj s překvapeným, vyděšeným a napjatým výrazem. V tu chvíli jakoby se zcela zastavil čas.
Již necítil strach. Ani se mu neklepala kolena. Dalo by se říci, že jeho tělo se stalo ledově klidným. Všechny emoce vyprchaly stejně rychle, jako přišly. Zůstala pouze jediná a nefalšovaná emoce. Emoce, kterou v tuto osudnou chvíli již nikdo nedokázal zastavit. Byl to vztek. Čirý a nekontrolovatelný vztek. Ed dal ruku v pěst a vyrazil překvapivou rychlostí vstříc netvorům, jež už nerozpoznával jako lidské bytosti.
Než stihl blonďatý útočník na Eda zareagovat, tak Ed toho s čepicí už skopl na zem. Nečekal ani vteřinu a několikrát ho kopl do břicha, čímž mu na chvíli vyrazil dech. Blonďák hodil Lucy do strany a vrhl se na Eda. Ten však byl na útok připravený. Vyhnul se pravému háku, jenž chtěl útočník provést, a kopl ho do intimních partií. Útočník se zajíkal a chytl Eda za bundu, na což s ním praštil o stěnu. Ed pocítil rychlý nával bolesti, ale adrenalin v krvi mu pomohl tu bolest zcela ignorovat. Napřáhl se hlavou a dal mu čelem do obličeje.
Útočník tento úder nečekal a polo němý poodkročil o několik kroků dozadu. Ed neváhal a rychle mu dal pěstí. Přál by si, aby mohl říct, že ho poté bez sebemenších problémů zmlátil. Ale nebylo tomu tak. Ed se sice snažil vyhýbat jeho pěstím, ale ne vždy uhnul a občas to schytal do nepříjemných míst. Bolest najednou už nemizela a cítil každou ránu. Přemýšlel, jestli protivník nemá v ruce tvrdý kus kovu. Nakonec ale Ed nad mužem vyhrál. Netušil, jestli měl prostě jen štěstí, ale jeho poslední ránou se sesypal na zem a už sebou nehnul.
Ed si oddychl, když v tom zaslechl otevření nože. Ohlédl se na druhého útočníka s čepicí, který se podle všeho zotavil a byl připravený bojovat. Bohužel, on měl nůž a Ed jenom holé pěsti, takže to byl velmi neférový souboj. To ale útočníka nezastavilo a vyrazil na něj plnou rychlostí.
Edovi nezbývalo moc možností. Neměl u sebe žádnou zbraň a byl už vyčerpaný, jak fyzicky, tak mentálně. Pomalu cítil, jak mu dochází šťáva a myslel, že se každou chvíli sesype jako jeho předešlý oponent. Vzpomněl si ale na ustrašený výraz Lucy, díky čemuž získal dočasný druhý dech. Ne, že by byl méně vyčerpaný, spíš jen znovu získal vůli bojovat. Nemohl prohrát za žádnou cenu.
Tentokrát se nesnažil rány opětovat. Dělal něco zcela jiného. Útočník se ho několikrát pokusil bodnout nožem, ale Ed mu neustále mistrně uhýbal. Pouze jednou, při prvním výpadu, útočník trefil holeň, neb zakopl a netrefil břicho. I když, říct, že se mu Ed vyhýbal, bylo lehce nepřesné označení. To, co Ed dělal, byl spíš tanec, jako kdyby se nesnažil přežít, ale zatančit své poslední sólo. Útočník byl zmatený, ale v záchvatu agrese to ignoroval. Po několika výpadech se však Ed šíleně pousmál. "Mám tě".
Po několika dalších krocích útočníka se rozsvítil zvláštní obrazec přímo pod ním. Byl to obrazec vzdáleně připomínající šipku, nakreslenou krví, jež stékala po Edově noze z bodné rány. Útočník neměl ponětí, do čeho se dostal, ale Ed tímto bezkonkurenčně vyhrál. Doposud vyšinutý útočník se podíval pod sebe, na Eda a vylétl několik metrů do vzduchu, načež zase spadl na zem. I přesto, že již nedokázal vstát, tak ho ještě Ed dokopal na zemi, až upadl do bezvědomí.
Z Edovi tváře zmizel veškerý vztek či vyšinutý úsměv. Ve tváři neměl zcela nic, jen nekončící únavu. I přes to se udržel na nohách a došel k Lucy. Byla při vědomí, jen v šoku. Ed ji pomalu nabídl ruku. Lucy nereagovala, takže Ed pomalu vyslovil: "Pojď," a zvedl ji ze země. Bez toho, aniž by o tom komukoliv řekli, se vydali směrem k příbytku Lucy. K jejich domovu.
Ed ležel na gauči s obvázanými ranami a s chladivým obkladem. Všechno bolelo jak čert, ale jemu to nevadilo. Nedalo by se však říci, že byl rád, že vyhrál. Nebyl ani nerad. Prostě jen přemýšlel, že by byl radši, kdyby tomu šlo předejít. Nechtěl totiž ani přemýšlet nad možností toho, že by tam v tu chvíli nebyl.
Lucy si dávala dlouhou teplou sprchu. Kdo by se jí divil? Něco takového však ze sebe jen tak nesmyje. Bylo mu jí líto. Nehorázně líto. Myšlenky na její pocity v tu chvíli ho bolely mnohem víc než jeho rány. Byl z toho celý špatný. Nedokázal na ni přestat myslet. Ne jako předtím, kdy ji měl za velmi milou kamarádku. Cítil, že to není jenom to. Cítil něco víc, ale nedokázal to se svým unaveným mozkem pojmenovat.
Nakonec to vzdal a rozhodl se nepřemýšlet nad ničím. Chtěl spát. Chtěl, aby po probuzení zase nestíhal a mohl si tenhle den zopakovat. Říct Lucce ještě na těch toaletách, ať dneska do práce nejde a ať jde spolu s ním domů. Ale věděl, že to se stát nemůže. Tak strašně moc chtěl, aby mu někdo řekl, že tomu nešlo předejít. Že o tom nemohl vědět. To ho ale nijak neukonejšilo. Nedostane druhou šanci. Nesmí na to myslet.
Ed si sundal ledový obklad a převalil se na stranu ke gauči. Zavřel oči a opět nad tím vším nevědomky přemítal. Přemýšlel nad tím soubojem. Vedl si dobře? Nemohl bojovat lépe? To nevěděl, ale i tak nad tím dumal. Pomalu ho to vedlo jako za ručičku do země nekonečných snů, když v tom uslyšel, jak v koupelně přestala téct voda.
Lucy zanedlouho na to vyšla z koupelny. Šlo slyšet, jak lehoučce nakračuje kolem polo spícího Eda. Pravděpodobně se ho snažila nevzbudit, i když byl ještě zcela při smyslech. Její dech zněl jako lehký vánek proudící lesní krajinou. Tichý, přesto tak hlasitý. Eda to probouzelo, ale neotevřel oči.
Nakonec si sedla k němu na gauč. Slyšel ji několikrát lapat po dechu, jako kdyby chtěla něco říct, ale dlouho tomu tak nebylo. Jen tam tak seděla a dívala se na něj bez jediného slova, užívajíc si pohled na konečně odpočívajícího Eda. Stál si totiž za tím, že Lucy nějak pomůže a že nemůže jen tak spát. Trval na tom, že je v pořádku. Edovy rány ale byly každou vteřinou čím dál horší. Nevěděla, jestli si svá zranění prostě neuvědomoval, nebo ho jen potlačoval, ale ztrácel dost krve a hrozilo, že by se každou chvíli zhroutil. Ošetřila ho a když se zdál konečně aspoň trochu klidný, tak odešla do koupelny. Musela ho nechat se vyspat.
Lucy, i když by měla být velmi otřesená, byla naprosto v pořádku. Nemyslela si, že je nějak poznamenaná, protože jediné, nad čím dokázala přemýšlet, byl Edův výraz tváře, když se za ni začal agresivně bít. Cítila, že to nebylo jen kvůli tomu, aby ochránil kamarádku v nouzi. Nedržel se zpátky, jako by se za každou cenu rozhodl ochránit její uměleckou maličkost, o které měla velmi nevalné mínění. Normálně by stála za tím, že za to nestojí. Proč by za ni někdo bojoval? Ale ten jeho obličej, ten odhodlaný výraz. Asi by se cítila ještě hůř, kdyby mu v jeho odhodlání odporovala.
A tak dále seděla a pozorovala v potemnělé místnosti odpočívajícího čerstvě zletilého začínajícího umělce, kterého potkala teprve nedávno. Byla tma, ale i přesto viděla jeho siluetu tak jasně. Nemohla z něj spustit oči, podvědomě se bála, že kdyby to udělala, tak by o něj navždy přišla.
"Víš, že ses mi už od prvního pohledu líbil?" řekla nakonec a prolomila tak dlouhé ticho.
"Jo, já vím, je to strašný klišé. Láska na první pohled. Ujetý, co? Taky jsem si to myslela a nechtěla jsem si to připustit. Že opravdu mám někoho, na koho doma čekám. Že se s ním chci vídat a prostě se nemůžu dočkat chvíle, kdy se s ním zase potkám. Ale nakonec to byla pravda.
Celý měsíc jsem nad tím přemýšlela. Proč myslíš, že jsem ti jen tak nabídla můj byt jako místo k přespání? Nikdo před tím tu nebydlel ani nepřespával, ani Vojtěch ne, ale toho bych sem stejnak nikdy nepustila," řekla a smutně se zasmála. Ed nevěděl, jak měl reagovat, tak prostě jen naslouchal. Lucy se na chvíli odmlčela, přemýšlejíc nad něčím.
Nakonec pokračovala: "Víš, čím vším si musí projít taková fotografie, než skutečně spatří světlo světa? Není to tak, že prostě si jen vytiskneš fotku a máš to. To je moc jednoduché. Opravdoví fotografové fotí na film. Ten musí po dofocení pečlivě vyndat, a dát ho ve tmavé místnosti, neb film je velmi citlivý na světlo, do lázně z redukčního činidla. To zaručí, že fotografie doopravdy vynikne a půjde vidět i ten nejmenší detail. Po chvíli čekání se film vyndá a přendá do přerušovací lázně, aby mohl film na chvíli spočinout a nechat redukční činidlo dokončit svou práci. Následně se dá do roztoku ustalovače, který doteď velmi citlivý film vyčistí od zbylých vedlejších a nadbytečných odpadů z předešlých kroků. Fotografie se ustálí a následně opláchne, načež je připravena pohlédnout na sluneční světlo, neboť se již nemá nadále čeho bát. Není to zajímavé?
Promiň, asi jsem se lehce zapovídala. To, co jsem tím chtěla říct, je, že se už nebojím si nic přiznat. Můžu už s tím vyjít na světlo. Mám tě ráda, Ede. Mám tě strašně ráda."
Ed neměl slov. Netušil, co by mohl odpovědět nebo jestli vůbec měl odpovědět. Myslela si, že byl snad vzhůru? To byla hloupost, nemohla to vědět. Edovo srdce začínalo bít čím dál hlasitěji. Z ničeho nic se Lucy nahnula nad Eda a do ucha mu pomalu začala šeptat:
"A"
Cítí její jemný dech na svých tvářích. Nejde se zbavit pocitu blaženosti a uvolnění.
"I"
Jeho srdce bije jako o závod. Neví, jestli se mu má každou chvíli zastavit, nebo začít bít jenom pro ni.
"Ši-te"
Je plně uvolněný. Už nepřemýšlí nad ničím jiným než nad ní. Je středobodem jeho bytí a ví, co musí udělat.
"Ru…"
Ed se otočí. Jeho a její rty se spojí v konečnou jednotu. Necítí rozdíl mezi sebou. Cítí jen sebe a ji, jak se spojují prostřednictvím tohoto momentu. Neoddělitelný celek, nejvyšší forma života. Jsou spolu, ale zároveň nejsou. Jsou totiž jeden.
Polibek.
Tak tohle cítili ti pod tím stromem v parku.