Původem americký nadační agent William Orwell, který díky svým znalostem češtiny aktuálně pracoval pro Českou větev SCP Nadace, se unavený vracel na základnu. Měl za sebou 6 hodin bloudění po Praze, během kterých se snažil najít cokoliv, co by naznačovalo přítomnost nějaké prostorové anomálie. Už to bylo víc než měsíc, co Nadace objevila ten zvláštní papír, ze kterého se dozvěděla o Žižkovské díře, avšak za celou tu dobu nenašel on ani jeho kolegové vůbec nic.
Jak tak procházel večerní Prahou, opřel se o zeď obchodu vedle něj, aby si zapálil cigaretu. Když už měl skoro dokouřeno, došlo mu, že na hydrantu, na který se celou dobu nevědomky díval, je něco zvláštního. Vypadalo to, že je na něm něco jako… dvířka. Agent se k hydrantu pomalu přiblížil a zkusil dvířka otevřít. Za nimi byly dva otvory, ze kterých mu do duše zírala bezedná temnota a na zadní straně dvířek bylo napsáno nedokončené dvojverší.
Vyvalily se vlny zdola,
roztáhnuly se v šírá –
"Kola?" doplnil verš nahlas agent Orwell.
V tu chvíli z obou otvorů prudce vystříkly proudy vody soustředěné přímo do jeho očí, čímž ho hydrant krátce oslepil. Pak ucítil kouř, uslyšel někoho zpívat a když si oči pořádně promnul, došlo mu, že už nestojí na ulici vedle hydrantu, ale v nějaké hospodě. První, co uviděl, bylo osvětlené pódium, na kterém však místo vodníka stála nějaká holka, která v angličtině zpívala něco o americké vládě, daňových podvodech, kouzelnících a… sexu? Kdyby agenta před chvílí neteleportoval požární hydrant tím, že mu stříkl vodu do očí, tak by se nad tím možná i pozastavil. Nad celým pódiem visel velký displej s nápisem "ZAHRANIČNÍ PROGRAM ŽIŽKOVSKÉ DÍRY".
Agent si uvědomil, že se mu omylem podařilo dostat se na místo, které už více než měsíc hledal, ačkoliv ho mírně naštvalo, že až po své pracovní době. Napadlo ho, že bude nejlepší zkusit zapadnout, a tak se přidal k malému hloučku lidí, který obklopoval jeden ze stolů poblíž. Na druhé straně stolu byl podle vzhledu kouzelník, který právě telekineticky stavěl pyramidu z karet z několika balíčků. Když byl hotov, začal do ní foukat, mlátit do stolu a máchat kolem ní rukama. Žádná z karet se však ani nehnula.
"Vidíte? Drží jak Žižkovská víra. Teda díra. Teda židovská díra. Teda- kurva!" kouzelník se soustředil, aby konečně řekl svoje sofistikované přirovnání správně, ale byl přerušen hlasitým uchechtnutím jednoho z přítomných. "Co se směješ? Provádím tady náročnou magii, tak se mi trochu zamotal jazyk no, to je strašně vtipné že?"
"Ty vole gratuluju, podařilo se ti postavit telekineticky karty. Kdybys je postavil ručně, tak bych to i ocenil, to aspoň chce nějakou zručnost a trpělivost, ale takhle jsi pomocí magie vytvořil něco, co je doslova horší než ta samá věc vytvořená bez magie. To je docela trapný hele."
"Víš vůbec- ne, to je ztráta času. Jak se jmenuješ?"
"Takže, Vojto, buď mi tady z těch karet teď postav něco lepšího, nebo táhni do prdele."
Vojta položil svůj půllitr a prokřupnul si klouby. Pak udělal ve vzduchu pár gest, které připomínaly hru na neviditelné piano a celá struktura se rozpadla. Vojta se nenechával vyvést z míry kouzelníkovým ironickým potleskem a používáním obdobných gest, začal karty stavět na sebe, až z nich postavil strukturu, silně připomínající mužské přirození. Karty byly ve Vojtově díle seřazeny vzestupně, takže spodní část penisu a koule (respektive trojúhelníky) tvořily dvojky až šestky, střední část penisu sedmičky až desítky a žalud pak kluci, dámy, králové a esa. Vojta si dal záležet i s výskytem karetních barev, takže z pohledu agenta Orwella se levá koule skládala z karet kárových, levá polovina penisu z pikových, pravá z křížových a konečně pravá koule z karet srdcových. Vojta takto barvy pravděpodobně rozložil záměrně, aby byl penis černý a koule rudé. Karty jednotlivých vrstev byly navíc na té předchozí položené jenom polovinou své podstavy, takže z fyzikálního hlediska struktura neměla vůbec držet. Kouzelníkovy karty měly rozměry 4 cm x 7 cm, každé 2 o sebe opřené spolu svíraly úhel přesně 40° a byly stavěny na výšku. Při zanedbání jejich tloušťky pak lze za pomocí trochy trigonometrie určit, že osa Vojtova penisu svírala se stolem úhel přibližně 73° 5' 13''.
"Vážně jsi z těch karet právě postavil penis?" přerušil konečně kouzelník ticho, které zavládlo kolem stolu, když Vojta svůj výtvor dokončil.
Vojta pokrčil rameny, vzal svůj půllitr a odebral se k baru, odkud celou scénu pohrdavě pozorovala barmanka, která ho evidentně znala. Krátce na to se karty rozsypaly. Orwell, který si doteď podrobně zapisoval všechny detaily Vojtova umění, ucítil, jak mu někdo dýchá na krk.
Orwell se rychle otočil a jeho zrak se střetl s udiveným pohledem zarostlého, asi čtyřicetiletého, muže, který si jej se zájmem prohlížel. Ani mimo jeho obličej nevypadal muž nijak zvlášť kultivovaně. Měl na sobě zaprášenou mikinu s kapucí a tepláky, za které by se styděl i kdejaký bezdomovec.
"Tebe znám!" vyhrkl muž nadšeně, "ty jsi ten cápek, co se furt motal kolem té policejní stanice. Ty budeš nějaký kriminálník, co? Nevedeš náhodou drogový kartel?"
"Ehm… ne, uhm… omlouvám se, asi jste… uhh… si mě s někým spletl. Já nejsem-"
"Neboj se, tady tě nikdo neprozradí," přerušil ho muž a táhl ho ke svému stolu, "pojď si se mnou sednout."
Orwell si neochotně sedl ke stolu naproti muži, který jim oběma okamžitě objednal pivo.
"Takže, kdo teda jsi?" zeptal se neznámý muž.
Orwell si nemohl nevšimnout, že pivo, které muž naproti němu objednal asi dneska nebude jeho první a usoudil, že střízlivou konverzací ničeho nedocílí. Rozhodl se proto pro riskantní odpověď.
"Tvoje máma."
Alkoholem přiotráveného muže vtip evidentně velmi pobavil a agent si jej tím zcela získal. Po zhruba půl minutě křečovitého smíchu se muž zmohl na odpověď.
"Konečně někdo s inteligentním humorem. Mimochodem, já jsem Hugo. Jsem tak trochu spisovatel."
"Spisovatel?" zeptal se s upřímným překvapením agent, "vy jste napsal nějakou knížku?"
"No, nedá se říct, že tak úplně knížku. Píšu pomalu, ale důkladně. Velice pomalu, ale velice důkladně. Dobře, řekněme, že jsem zatím napsal jenom jedno souvětí, ale bylo to sakra dobré souvětí. Tak dobré, že ani pražská policie prostě nemohla odolat a musela si ho ukrást pro sebe. Sám jsem viděl, jak si to přivezli na stanici. A když jsem to tam pak šel obhlížet, viděl jsem tam nějak často tebe, tak jsem přirozeně usoudil, že jsi asi nějaký vlivný mafián."
"Co přesně to bylo za souvětí?" zbystřil najednou agent.
"Co já vím? Vypadám, jako že si to pamatuju? Byl to naprostý skvost, to mi stačí vědět," odpověděl Hugo a zhluboka se napil piva. "Ale dost už o mě, ty vypadáš, že jsi tu poprvé. Jak ses sem dostal?"
"Postříkal mě hydrant," odpověděl upřímně Orwell.
"Tak to je rozhodně jeden ze způsobů, jak se sem dostat," zasmál se Hugo, "i když dneska už dost neobvyklý."
"Neobvyklý?"
"Ano. Dřív byla jediná oficiální cesta, jak se do Žižkovské díry dostat. Najít v Praze přesně nějakou takovou anomálii s návazností na umění a aktivovat ji. Většina lidí, která zjistila, jak tohle místo funguje, se sem pak pomocí svých pochybných schopností šťourání se v prostoru dostávala po svém a i dneska sem většina lidí chodí neoficiálně. Ti, kteří ale tyhle schopnosti neměli, byli odkázaní na bloudění Prahou a hledání neustále se měnících maskovaných průchodů, což, jak si asi umíš představit, byl celkem porod."
Hugo se odmlčel a napil se piva. Orwell všechno, co mu Hugo říkal pozorně poslouchal a snažil se si toho co nejvíc zapamatovat. Než se však stihl na cokoliv zeptat, Hugo pokračoval.
"Nedávno sem přišli nějací tři cizinci. Nevím, co byli zač, ale vedení z nich muselo být dost posrané, protože chvíli po tom, co se ti tři zfetovali, je barmani dost organizovaně odklidili pryč. Jeden z nich tu nechal tohle," ve vitríně, na kterou Hugo ukázal se blyštila obskurní změť ozubených koleček, pružin a dalších kovových součástek. Než si ji však Orwell stihl pořádně prohlédnout, Hugo pokračoval, "nádhera, co? No, každopádně s sebou měli nějaké klíče, se kterýma když odemkli dveře, dostalo je to na nějakou jejich základnu nebo co, nevím toho moc, protože když se jich tak moc bálo vedení, přirozeně jsem si taky držel odstup. To, co chci říct, je, že vedení se to strašně líbilo, a tak udělali stejné klíče, které všechny vytváří průchod do Žižkovské díry. Díky tomu se způsob, kterým ses sem dostal ty, už skoro nepoužívá," řekl Hugo a napil se piva, očividně spokojený s tím, kolik informací byl schopný ve svém stavu předat.
"A jak se dají ty klíče získat?" zeptal se Orwell.
"Stačí se tu tak zhruba pětkrát ukázat, aby tě tu začali považovat za stálého zákazníka a pak si ho koupit na baru. Jeden stojí nějakých 450 korun, což je…" Hugo najednou bůhví odkud vytáhl kalkulačku a díky tomu, že z nějakého neznámého důvodu přesně znal kurz amerického dolaru, přepočítal částku na dolary, "zhruba 20 dolarů a 60 centů."
"Proč to přepočítáváte na dolary?"
"Nejsi snad Američan?"
"No… jsem, ale jak to víte?"
"Jak asi? Máš divný přízvuk."
"Přízvuk? Jaký přízvuk?"
"Americký."
"Hmm… jo, to asi dává smysl," uznal nakonec Orwell Hugovu nezpochybnitelnou logiku.
"No každopádně pokud jsi debil jak já a víš, že je budeš ztrácet, můžeš si koupit balíček tří klíčů za 1270 korun, což tě vychází na 433.3 periodických korun na 1 klíč, což je míň než 450," Hugo se na sekundu odmlčel ale pak znovu dychtivě popadl kalkulačku, "v dolarech tě to za jeden klíč vychází na nějakých 19 dolarů a 84 centů, což, věř tomu nebo ne, je míň než 20 dolarů a 60 centů. Dokonce je to výhodnější s jakoukoliv měnou světa, no věřil bys tomu?"
Hugo ukončil svoji chvilku účetnictví a vypadal neuvěřitelně nadšeně tím, k čemu dospěl. Pak se opět zhluboka napil piva a vyměnil svůj prázdný půllitr za téměř plný půllitr agenta Orwella, který mezitím se zájmem pozoroval sklenici klíčů na poličce za barem.
"Ty klíče se samozřejmě nesmí dál rozprodávat. Zároveň je nesmíš používat odkudkoliv jinud, než z ulic Prahy. Kdykoliv někdo ten klíč použije, projde támhletěmi dveřmi," řekl Hugo a ukázal na dveře za agentem Orwellem. Vedle nich stál ohromný, svalnatý muž. Hugo pokračoval, "u nich stojí Franta, náš vyhazovač. Ten má takovou krabičku, která ti tvůj klíč zkontroluje a pokud zjistí něco nekalého, Franta ti klíč zabaví, vyhodí tě ven a dostaneš sem celoroční zákaz vstupu. Možná to zní drsně ale bezpečnost je potřeba."
"To chápu," odvětil Orwell.
"Franta je ale jinak hrozně skvělý člověk. Má takovou jednu," Hugo se naklonil směrem k Orwellovi a ztišil hlas, "zvláštní vadu."
"Jakou?"
"Jednou mi to četl se svého zaměstnaneckého záznamu. Bylo to nějak, že při aplikování fyzické síly na živý subjekt, má tato síla na onen subjekt vždy výrazné léčivé účinky, nebo tak nějak. Prostě si představ, že máš zlomený nos. Franta ti dá přes hubu a tvůj nos je jako nový. Máš zánět slepého střeva? Franta tě kopne do břicha a jsi vyléčený. Jsi slepý? Franta tě jebne do ksichtu a najednou vidíš pomalu i budoucnost. Máš uříznutou nohu? To už ti Franta bohužel nepomůže. Ale i tak, není to super?"
"To zní popravdě úžasně, ale proč teda nepracuje ve zdravotnictví? Proč tady dělá vyhazovače?"
"Vnější svět zkrátka Frantovy léčebné praktiky neuznává. Dřív dělal vyhazovače v nějakém obyčejném baru, odkud ho ale vyhodili po tom, co tam někdo dostal infarkt a Franta ho zmlátil. To že mu tím zachránil život, samozřejmě nikdo nebyl schopný pochopit. A to mohl být ještě rád, že ho nezavřeli."
Orwell se znovu podíval na Frantu, který se teď díval jeho směrem a jeden z barmanů mu něco šeptal.
"Teď pracuje tady," pokračoval Hugo, "naučil se nějaké základy anomálních oprav dveří a je připravený vyhodit jakoukoliv špínu, která by sem zvenčí prolezla. Jako jsou třeba ti z toho vězení."
"Vězení?"
"Jo, v podstatě jo, oni tomu říkají nějak jinak, ale je to jenom velké vězení pro lidi, jako je Franta. Nějaká nadace, nebo co. To byli nejspíš ti lidi, kteří se tak motali kolem té policejní stanice po tom, co tam vzali ten můj papír," zasmál se Hugo, naprosto lhostejný k tomu, odkud si původně člověka před sebou pamatoval.
Pak se opět napil piva a teprve až půllitr položil zpátky na stůl, se jeho úsměv vytratil. Teď už i jemu konečně došlo, co před chvílí šeptal telepatický barman Frantovi, proč se Franta pomalu blíží směrem k nim a že člověk sedící před ním není žádný kriminálník. Agent Orwell mezitím rukou zajel pod kabát, kde se konečky prstů dotkl zbraně. Pak ho ale někdo ohromnou rukou chytl za rameno a otočil. Před sebou asi na půl vteřiny uviděl Frantu, než ho jeho pěst odpálila dva metry daleko.
Orwell s úžasem zjistil že na místě, kde měl ještě před pár sekundami aftu, byla nyní jen hladká, měkká tkáň a taky že ho přestal bolet jeho shnilý zub, se kterým se mu nechtělo jít k zubaři a teď toho poslední dva týdny litoval. Pak si uvědomil, že by se měl asi bránit, ale to už za ním stál Franta a plnou silou ho odkopl směrem k východu. Byl to úžasný pocit.
Frantovy příjemné léčivé schopnosti však neměly dveře, kterýma agent Orwell proletěl a ani chodník, na který se roztáhl. Franta byl ale dobrák a nechtěl, aby se agentovi něco stalo, a tak vyběhl ven a brutálně ho zmlátil. Pak se omluvil všem kolemjdoucím, vzal dveře ležící opodál, vrátil se zpátky dovnitř a nasadil je zpátky na jejich místo.
Orwell se ke dveřím rozběhl, sotva se vzpamatoval. Byly zamčené. Měřiči, které u sebe měl, nezaznamenal sebemenší odchylku a když se podíval klíčovou dírkou, uviděl jen prázdnou chodbu, nijak nepřipomínající místo, odkud ho před chvílí doslova vyrazili. Poté si uvědomil, že je necelý kilometr od místa, odkud se do Žižkovské díry původně dostal a po chvilce intenzivního běhu na toto místo dorazil. Kovový fanoušek Erbena tu pořád stál, ale nic jako dvířka už na něm nebylo. Ani Orwellovy měřiče nich nezachytily.
Agent pokračoval ve své přerušené cestě na základnu. Přemýšlel, jestli o tomhle vůbec někomu řekne. Vše, co si odnášel, byl podrobný popis konstrukce anomálního karetního penisu.