Varování před přečtením:
V následujícím příběhu jsou zmíněna témata jako sebepoškozování, problémy s jídlem a panické záchvaty. Jsou to pouze zmínky, ale prosím myslete na sebe, a pokud jste na tato témata citliví, čtěte opatrně, nebo to rovnou zavřete. Dávejte na sebe pozor <3
Hvězdy, tak překrásné, uklidňující, mocné, dlouhověké. Oproti nim jsme tak nepatrní, nicotní, naše existence je v porovnání s jejich velikostí a mocí zcela zanedbatelná. Každý alespoň jednou upřel své oči směrem k obloze, aby obdivoval jejich krásu. Co je na nich vlastně tak nádherné a uhrančivé, že se málokdo dokáže jen tak odtrhnout? Nemáme rádi tmu. Samozřejmě mnozí tvrdí, že ano, ale v naší lidské podstatě, v našich genech, v naší přirozenosti máme zakódovaný strach a nejistotu z neznáma. A tma pro nás toto neznámo zosobňuje. Spoléháme se na zrak více než na jiné smysly, jsme na něm závislí, a proto nechceme žít ve tmě. Hvězdy tuto temnotu potlačují, rozzáří oblohu a zaženou tmu pryč. Můžeme si říkat, jak jsme oproti nim bezvýznamní a malí, ale nemůžeme jim upřít jejich zásluhy.
Jejich pozorování jí přinášelo potřebný klid. Noční vzduch byl svěží, avšak začátek podzimu se stihl již projevit výrazným ochlazením s příchodem noci. Přitáhla si svetr blíže k tělu. Už seděla na tom místě přes hodinu, snažila se do paměti zapsat každičký detail oblohy nad sebou, aby ji pak dokázala co nejpřesněji přenést na papír. Většina lidí by si vzala své malířské potřeby přímo na místo a malovali by v "přímém přenosu", ale ona k těmto umělcům nepatřila. Věděla, že si je dokáže bezchybně zapamatovat. A když měla na obraz více času, jednalo se o mnohem kvalitnější dílo, na které by i skoro mohla být pyšná.
Naposledy přejela nebe nad sebou pohledem, poté se zvedla ze studené trávy a rozhlédla se kolem sebe. Z kopce, na kterém až do této chvíle seděla, měla možnost vidět osvětlenou Prahu. Mrzelo ji, že přímo v Praze se pořádně pozorovat hvězdy nedaly kvůli světelnému smogu a tak podobně. Naštěstí jí rodiče k osmnáctým narozeninám darovali auto, tudíž nebyla vázána na žádné jízdní řády.
Domů dorazila kolem třetí hodiny ranní. Rychle zakreslila do tabulek rozložení hvězd, aby si mohla při malování být jista, že výsledek bude přesnější než fotografie. Nastavila si budík na šestou, aby stíhala do školy, a skoro okamžitě po ulehnutí do postele usnula.
Ráno se nezdržovala přílišným upravováním, oblékla si tenisovou černou sukni, světle hnědé tílko a na to pohodlný černý svetr. Hnědé bíle podbarvené vlasy si stáhla do jednoduchého drdolu, aby jí nelezly do očí. Věci si vždy připravovala před noční výpravou, takže si jen uvařila kávu a zamířila do školy. Dříve školu nenáviděla a pohrdala jí (možná jelikož všichni tam pohrdali její maličkostí), Muchova umělecká škola však byla něco zcela zvláštního. Nikdo příliš neřešil, co ostatní dělají, všichni byli jistým způsobem podivínští a učili se zde předměty, které by člověk jinde nenašel. A přesto pokaždé, když do školy přišla, cítila se jistým způsobem prázdná. Hned u vstupu se pozdravila se skupinkou lidí, se kterými se občas bavila. Bavili se o nezávazných a pro ni nedůležitých věcech. Poslouchala je tak napůl. Omluvila se, že už musí jít na hodinu. Cestou potkala kluka, snažila se vzpomenout na jméno, možná Lukáš? "Ahoj, Moni, přijdeš na tu párty u nás v pátek?" "Jo, jasně, počítám s ní, to bych si přeci nenechala ujít!" A tím jejich rozhovor skončil. Skutečně s tou akcí počítala. Byla zvaná na většinu akcí a na většinu jich i přišla, ale nic moc jí to nedávalo. Znala tolik lidí, a přesto měla problém navazovat hluboká a upřímná přátelství. Věděla, že lidi, vzhledem k její pozitivní povaze, baví s ní trávit čas. Jen málo z nich jí však dávalo něco zpátky. Záleželo jí na jejích kamarádech, ale zároveň jí přišlo nefér, že oni ji neznají. Ne, že by o sobě nikdy mluvit nechtěla, jen se nikdo nezeptal. Stejně se skutečně můžu spolehnout jen na sebe, pomyslela si.
Po hodinách se vydala do blízkého parku. Nikdo sem nechodil, jelikož o něm nikdo nevěděl. Většina studentů totiž čas venku trávila v parku, který přímo patřil ke kampusu. Tenhle schovanější a mnohem menší jí připadal útulný. Nacházelo se zde pouze pár stromů, jedna lavička a uprostřed malá kamenná kašna zdobená vyrytými ornamenty. Stačilo projít uzoučkou uličkou hned vedle školy a člověk jako by se ocitl v jiném světě. Utichl zde i šum hovoru, který byl na pozemcích školy jinak všudypřítomný.
Vyndala si své malířské potřeby, tabulku ze včerejší noci a začala malovat. První obraz jí zabral pouze hodinu. Použila obyčejné barvy. Mnoho lidí by i tak obdivovalo, s jakou lehkostí a plynulostí byly tahy štětcem prováděny. Pro Moniku to znamenalo pouze uvolnění. Uvolnění emocí, které nosila zamčené v sobě. Necítila přílišný žal ani vztek, cítila toho prostě jen příliš najednou. Potřebovala pauzu. Od všeho kolem sebe. Ale v dnešním světě, kde každý člověk někam spěchá, si to nemohla dovolit. Nemohla si dovolit pauzu, protože by jí ostatní utekli. A tak místo toho malovala, dávala průchod svému umu. Malovala hvězdy, které jí připomínaly svobodu, které ji chápaly a kterým se alespoň v malé míře dařilo držet pohromadě její polámanou duši. Vytáhla druhé plátno a s ním i nový inkoust. Tenhle však nebyl tak úplně obyčejný. Nejprve si předpřipravila pozadí. Když se na něj příliš dlouho dívala, opět se vrátil potlačovaný strach, jelikož ta tma ji stravovala, snažila se ji pohltit. Její myšlenky se vracely zpátky a dělaly přemety, snažila se je udržet v přítomnosti. Otevřela tedy lahvičku s křišťálově čistou tekutinou a nechala spadnout první kapky, které jako by prozářily temnotu. Zahnaly chmury její mysli a pohřbily minulost zpátky hluboko pod povrch jejího vnímání. I přes prvotní dojem čisté kapaliny se na plátně objevily barvy. Ne konkrétní popsatelné, které by patřily na naše známé spektrum, ale čistší, zářivější, měkčí, příjemnější. Ty barvy braly dech a člověk je nedokázal popsat, dokonce ani nedokázal vstřebat ten dojem, který z nich měl. Něco tak nadpřirozeného, nádherného, dechberoucího, co v našem známém světě nemohlo existovat, a přesto to tu bylo.
Pomalu tvořila z inkoustu hvězdnou oblohu přenesenou přímo na plochu před ní. Po dokončení díla dlouze a roztřeseně vydechla a rozplakala se tichým pláčem. Ronila slzy za každou hvězdu na jejím plátně. Všechnu svoji pozornost přenesla pouze do myšlenek na ně. Na to nekonečno, které Vesmír nabízel. Kéž bych tak mohla být svobodná jako hvězdný prach. Jenomže nebyla, svazovaly ji povinnosti a sliby, které se zapřísáhla dodržet.
Zrovna, když na to pomyslela, zazvonil jí telefon. Naposledy se zhluboka nadechla, otřela si oči a zvedla hovor. "Ahoj, Neli, copak se děje?" Dlouho se nic neozývalo, poté uslyšela trhané nádechy, zřejmě patřící její kamarádce. "Neli, mluv se mnou, potřebuješ něco?" Teď už z reproduktoru slyšela usedavý pláč. "Do háje, Neli, mluv se mnou, prosím tě. Kde jsi?" Tentokrát se dočkala odpovědi: "Doma." Tenoučký hlas na druhé straně přetékal zoufalstvím. "Jsem tam za patnáct minut," odpověděla Monika. Nela zřejmě poté hovor típla. Monika si rychle sbalila všechny věci a zastavila se. Jen na moment, aby nabrala odvahu podívat se Neli do očí a uklidňovat ji, aniž by v jejích vlastních očích byly vidět žal a bolest, které cítila hluboko uvnitř.
K Neli do bytu došla přesně o sedmnáct minut později. Odemkla si klíčem, který jí kamarádka jednou poskytla přesně kvůli těmto případům. Nezdržovala se klepáním a šla rovnou do obývacího pokoje, kde věděla, že svou přítelkyni najde. Posadila se k ní na gauč a probírala se jejími tmavě hnědými vlasy, šeptala slova útěchy, objímala ji, držela ji. Zůstala klidná, aby se měla Nela o koho opřít. A o koho se opřu já? Zaplašila vtíravé myšlenky. Po více než půl hodině se zvedla, udělala čaj, vzala ze skříně něco k jídlu a opět se vrátila na pohovku, aby se postarala, že se kamarádka nají. Já jsem naposledy měla večeři, tedy myslím, musím si pak něco koupit, problesklo jí hlavou, když kamarádka dojedla svoji porci. Zůstala tam s ní ještě nějaký čas sedět, aby se ujistila, že tato epizoda je za ní. Když si byla jistá, že ji může nechat samotnou, opustila její byt a vrátila se pomalu domů, jelikož večer měla jít do divadla s pár spolužáky.
Z cesty si moc nepamatovala, byla naprosto mimo. Snažila se soustředit na uvaření čaje, ale ani to se jí nedařilo. Klepaly se jí ruce. Vždyť se nic nestalo. To nic. Dýchej. Jenomže to nešlo. Cítila, jak se jí stáhly plíce a nemohla se nadechnout. Věděla, co mělo následovat. Posadila se na zem přesně ve chvíli, kdy se celé její tělo nekontrolovatelně roztřáslo. Třas hned vzápětí následovala hyperventilace, nemohla popadnout dech. Z nějakého důvodu jí mysl zabraňovala se nadechnout, dostat jen sebemenší doušek kyslíku do plic, které křičely o pomoc. Pálilo to, vyhrkly jí slzy. Dusila se. Před očima se jí tvořily mžitky, obrysy se začínaly slévat. A potom konečně, po době, co se zdála jako celá věčnost, i když uběhlo pouze pár minut, se jí vzduch prodral dovnitř. Lapala po dechu, snažila se uklidnit dech. Spustily se slzy, opět. Plakala, ubližovala si přílišným přemýšlením a věděla to, jenomže to nedokázala ovlivnit. Věděla, jak si pomoct.
Slíbila si, že to už neuděláš.
Ale když ono to pomůže.
Sáhla po nejbližším ostrém předmětu. Už předem se za to nesnášela.
Když zazvonil zvonek, byla Monika již oblečena do černých pletených šatů s dlouhým rukávem, které odhalovaly záda až k bedrům. K tomu zvolila pouze mírné líčení, tudíž černou linku, řasenku a narůžovělou rtěnku. Na zkrocení dlouhých vlasů použila zlatý skřipec. Ozvalo se zaklepání na dveře. "Už běžím," zavolala, vzala si kabelku a šla se obout do černých lodiček. Zkontrolovala, že má jednu náplast na výměnu, a poté otevřela dveře, přivítala se s přáteli a vydali se na cestu. S rodiči chodila do divadla poměrně často, ale tohle bylo něco jiného. Rozhodli se totiž zkusit divadlo na Imantě. Ani jeden z nich tam nikdy nebyl a lístky je vyšly až nechutně draze, ale v ceně prý byl i welcome drink a nějaký ten raut o pauze. Navíc v této čtvrti umělců mohli jenom těžko čekat něco zcela všedního a obyčejného. Oni ten večer šli na derniéru hry Breuddwyd a ddaeth dyn wir.1 Divadlo sice mělo jméno, ale nikdy neslyšela, že by ho někdo vyslovil. Pravděpodobně kvůli neznámému písmu, kterým byl název psán.
ꯊꯤꯌꯦꯇꯔꯗꯥ ꯌꯥꯑꯣꯔꯤ꯫
Dorazili na místo přesně ve chvíli, kdy se otevřely už na pohled těžké mahagonové dveře zdobené řezbami zobrazující výjevy magických nereálných tvorů. Monika musela ocenit neuvěřitelný um, s jakým tyto detaily byly vyvedeny. O svůj postřeh se podělila se svými přáteli, kteří s ní nemohli jinak než souhlasit, čímž začala vášnivá debata o řezbářském umění jako takovém. Ani si nevšimli, že došli k oficiálnímu vstupu, musel je na to upozornit uniformovaný zaměstnanec, který potřeboval zkontrolovat jejich lístky. Všichni v pořádku prošli dovnitř a při odchodu se omluvili za zdržování. Najednou jako by se ocitli o pár století zpátky. Tato barokní stavba se mohla pyšnit neuvěřitelně živě vypadajícími sochami, vlastně i malby jako by dýchaly. Jako by vnitřek vstupního sálu byl jevištěm a kamenné plastiky či malované postavy herci. Stropní malba připomínala otevřené modré nebe, na kterém pluly nadýchaná bílá oblaka a na nich se vezla mýtická stvoření z bájí a pověstí. Klenutý strop podpíraly mramorové sloupy. Vše bylo pokryto malými zlatými ornamenty. Zlato bylo všude, kam se jen člověk otočil. I přesto, že zvenku se jednalo o nenápadnou budovu, která kromě zajímavých dveří neupoutala vaši pozornost, interiér působil tak bohatým dojmem, až z všudypřítomného lesku přecházel zrak. Ještě jedna věc všechny návštěvníky velmi zaujala, nikde v dohledu nebyla jediná lampa či jiné světlo napájené elektřinou. Prostor byl osvětlen svíčkami ve svícnech, stojících na nízkých stolečcích po obvodu celé vstupní haly a nejvíce světla šlo ze svíček zasazených v křišťálovém čtyřpatrovém lustru, který byl zavěšen uprostřed sálu a vystupoval ze stropu ve víru zlatých prstenců. Broušené sklo odráželo světlo všemi možnými způsoby, tmavé stíny tančily se svým třpytivým protějškem po každé části pokoje a dodávaly celému prostoru ještě o to živější výraz.
Prošli do hlavního sálu, který byl ještě působivější než předchozí místnost. Kdyby se jí ale někdo zeptal, jak vypadal, popis by jim dát nedokázala. Stejně jako by nedokázala říct, o čem byla hra, kterou zhlédli. Šlo o zážitek na celý život, a přesto si vybavovala pouze pocity, jak ohromující, magické a krásné to bylo. Pamatovala si tváře herců, ale zbytek se jí sléval v jedno. Jistě věděla pouze to, že v divadle rozhodně nebyla naposledy. Domů došla jako omámená, elektrizující energie projížděla jejím tělem ještě dlouhé hodiny.
Zapnula si vyzvánění na telefonu, odpověděla na pár zpráv od kamarádů, popřála tetě k svátku a potom zavolala domů. Domluvila se se svým sedmnáctiletým bratrem na návštěvě u ní a rovnou mu slíbila, že mu půjčí byt na jeho oslavu osmnáctin s kamarády. Pak ještě napsala Nele o své návštěvě divadla a opatrně se optala, jak se cítí. Pustila si preludia od Fryderyka Chopina a konečně si po více jak dni udělala pořádné jídlo. Hudba se linula bytem a alespoň v tu chvíli zaplňovala to prázdno v jejím srdci, které se tak usilovně snažila nevnímat. Po večeři si dopřála dlouhou horkou sprchu, vydezinfikovala si rány na předloktí a znovu je zalepila. Měla chuť si náplast strhnout a porušit nově vznikající kůži znovu. Rychle opustila koupelnu a šla si lehnout. Nedokázala usnout, i když její tělo i duše odpočinek nutně potřebovaly. Věděla to, cítila tlak uvnitř celého těla, potřebovala se uvolnit. Nechala volně stékat po tvářích potoky slz, které ji nakonec ukolébaly ke spánku.
V pátek se jí na tu párty ani trochu nechtělo. Poslední týden byly tři ze čtyř nocí bezmračné, takže nenaspala vůbec nic. Věděla, že by se nikdo nezlobil, kdyby svou účast zrušila, na druhou stranu představa prázdného ponurého bytu, ve kterém ji obklopovala samota, také nebyla lákavá. Připravila se tedy na akci, vzala si kabát a vyrazila. Na místě ji přivítala spousta známých i neznámých lidí, z reproduktorů již naplno zněla hudba, pokud se tak dalo tomu zvuku říkat, a alkohol tekl proudem.
Dala si pouze pár skleniček koly s rumem, takže se na rozdíl od většiny hostů rozhodla na noc vrátit domů. I přes prvotní pochyby si akci dost užila, bavila se se spoustou zajímavých a někdy i zvláštních lidí, což považovala za velmi obohacující. Doma si udělala čaj, dala si sprchu a šla si lehnout. Nebo to byl alespoň plán do chvíle, než zapnula svůj telefon a uviděla 37 zmeškaných hovorů od své matky. Okamžitě zavolala zpátky, panikou celá bez sebe, studený pot jí stékal po páteři jako zlá předzvěst a telefon jí z potících se dlaní klouzal. Matka zvedla telefon po prvním zapípání: "Mami, co se děje?" Monika se nezdržovala s formálnostmi. Slyšela svoji maminku na druhém konci vzlykat, plakala. V tu chvíli se její strach ještě prohloubil. "Tvůj…tvůj bratr, on…," trhaně se nadechla, "srazilo ho auto, jeli jsme na pohotovost, ale je ve vážném ohrožení života…," každé slovo bylo doprovázené vzlykem, Moniku to trhalo zevnitř, "měla bys přijet, měla bys tu být." Aby ses s ním mohla rozloučit. To už její matka neřekla, ale ona to slyšela zcela zřetelně, tu nedokončenou větu, tu obavu, kterou si zřejmě nechtěla připustit. "Volám si taxík, jedu tam," zvládla své matce ještě odpovědět.
Byla v šoku, ale možná právě díky němu se nezhroutila, nerozbrečela a nesložila hned na místě, kde zrovna stála. Jako tělo bez duše, spíše mechanicky než vědomě, si zavolala taxík a dokázala muži uvnitř nadiktovat adresu. Muž, který řídil, se neptal, nemluvil s ní. Nebo možná ano, ale ona neslyšela. Hučelo jí v uších příliš hlasitě, tepaly jí spánky, myšlenky se nezastavovaly, a přesto se vracely k jediné. Co když zemře. Cesta pro ni byla mučivě dlouhá. Když se před ní rozprostřel areál nemocnice, už nevnímala vůbec nic. Její emoční hráze hrozily protržením. Věděla to, cítila to. Fyzicky ji bolelo nutit se ke klidu. Bolelo ji hýbat se, bolelo ji mrkat, bolelo ji dýchat. Její mysl deformovala svět kolem ní do neurčitých tvarů, které vytvářely děsivější obraz. Prohlubovala každý stín, v každém zákoutí se skrývali démoni a smrt číhala na každém rohu. Obrazy se tvořily v její hlavě se závratnou rychlostí, její fantazie pracovala na plné obrátky. Nikdy tolik nelitovala své duše umělkyně. Vytvářela past, ze které znala jedinou cestu ven.
Jenomže když obrátila své oči k obloze, ke svému jedinému úniku před temnotou, neviděla hvězdy, obloha stihla zčernat a blížila se bouře. Část jejího já obdivovala paralelu přicházející bouře a té bouře rozpoutané v ní. Cítila zrychlující vítr, rapidní ochlazení, které mrazilo až do morku kostí, vzduch voněl nebezpečím a vzduch jiskřil očekáváním před tím, co se mělo stát. Netušila, zda se tohle skutečně dělo, či šlo pouze o boj uvnitř ní samotné.