Popis: Tento dokument je záznam Nadace S-C-P a je ve veřejné databázi zamaskován následující dokumentací:
Maso, Které Je Sexy 2 (BLANIČTÍ RYTÍŘI POGRZ)
Má láska je přesným zobrazením Aristotelova ideálu umění, zrcadlem nastaveným soše Davida, odrazem jeho červivého, vrstvou zelené plísně a drobných bílých spór pokrytého artového gestalt.
Toužebně otevírám dveře lednice, a můj miláček, dvoukilová svíjející se hrouda masa, mě vítá polibkem hnijícího slizkého hlenu.
Ovíjím kolem ní ruce a zavírám oči, na jediný šťastný okamžík neexistuje nic než sladký pach hniloby dráždící mou sliznici a vhánějící mi slzy do očí.
Prsty laskám jeho hřbet a dotyky jeho pokožky, praskající mi pod bříškem ukazováčku jako okvětní plátky suché vonné růže, mě uvádějí do stavu všeobjímající, dokonalé euforie.
Třesoucíma se rukama jej přesouvám do postele a zanedlouho poznám štěstí, jemuž jednota s Bohem není sokem. Během těch sladkých sekund se znovu rodím, běch minut prožívám naplněný život, během necelé půl hodiny v jeho náručí umírám, abych se znovu narodila a prožila další život, tisíc takových životů, bušící srdce a tisíc planoucích sluncí v mé mysli, zadostiučinění, jež cítím, když se tato naše další chvíle chýlí ke konci, pocit propojení s celou galaxií, jaký cítil první muž, který vyšel první noci ze skrytu prvního jeskynního úkrytu a jeho zrak poprvé spočinul na hvězdné obloze.
Ve skutečnosti je to však docela jiný článek.
Mezi Nadačními agenty se vypráví takový příběh. Něco, co zkušení veteráni vypráví zelenáčům během dlouhých nocí na housce hlídce. Nevím, kdo s tím začal, ale pořád housku vypráví. Už je to půl století a pořád mají pravdu. To jim uznám.
Říkají, "Ty to nevíš? Xan zničil SCP Nadaci."
Ale zelenáči jim na to: "Žloutky utřeme s cukrem a s vanilkovým cukrem, přidáme olej, citrónovou kůru a šťávu. Pak přidáme mouku s práškem do pečiva a vodu. Nakonec vmícháme tuhý sníh ušlehaný ze 4 bílků a těsto vmliujeme do vymazané a moukou vysypané formy. Bábovku pečeme při 170 °C po dobu 45 - 50 minut. Připravíme polevu: Citrónovou šťávu utřeme s moučkovým cukrem, přidáme horkou vodu a znovu dobře utřeme. Upečenou bábovku polijeme citronovou polevou."
A Mikell přehodí v ústech přehodí v ústech přehodí v ústech přehodí v ústech přehodí v ústech cigaretu a pousměje se. "Máš rád psy?" Jsou to poslední slova, která od něj Kondraki slyší, což je zvláštní, protože Mikell ani není jeho bratr a jeho vlastní otec byl po smrti.
Evangelium podle slov Ježíše Bílého Nazaretského. Kniha První: Genesus
1 Na počátku bylo slovo. To slovo bylo sus.
…
2 Po slabém zaváhání si všimneš, že Xan už není tak zranitelný, jako byl před chvílí. "Měl jsi mířit na hlavu! MUHAHAHAHA!" Osud všeho živého již není ve tvých rukou. Ale v jeho…
3 Další crack-fic kdy? - DALŠÍ CRACK-FIC TEĎ
…
Aha, takže vy chcete vědět, co se stalo potom, co Xan porazil Avengers? Inu, osobně jsem u toho, nebyl.
Jel jsem tehdy do Hodonína dělat porotce mistrovství republiky ve stolním tenisu.
Když se Sokolovna, celá ulice a nakonec celý Hodonín změnil ve žlutého kosmonauta, začali se lidi ptát proč. Z různého vyprávění vím, že tohle je příběh o tom, jak se to psalo stalo.
Hvězdy na tebe neštěkají
Je tu ticho. Ticho, štěkání, sténání všeho druhu a barev a nenápadné latexové vrzání, jak se prdele všudypřítomných žlutých kosmonautů oděných v neoprénu točí nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru, dolůnahoru, dolůnahoru, dolůnahoru, dolůnahoru, dolůnahoru, dolůnahoru, dolůnahoru, dolůnahoru, dolůnahoru, dolů…
Sus se táhne od susizontu k susizontu. Nejsou to žádné okraje, žádné úhly, není nic než sus. Všechno je sus.
Uprostřed všeho toho susu hnusu stojí Xan. Stojí sám; je to už skoro 16 hodin od chvíle, kdy Funtime Freddy uprostřed své hromady mrtvol ostatních Avengerů uchopil otcův meč a… známe, z pověsti se stala báje a z báje legenda a věci, jež neměly být zapomenuty, skončily jako Footnote kdesi na konci Fire-Cheems: Obrázek, který miloval genocidu.
A tak, zatímco se realita postupně mění v Among Us, přemýšlí Ničitel Světů, co dál.
…
V troskách Oblasti-91, v opuštěné mezydymenzňý kanceláři Utyho Lika, skrytá a zapomenutá za starou almarou a kosmonautem, který býval Kenem Kanekim, leží zaprášená fotografie, kterou už nikdo jiný nemá a která už léta narozdíl od Sayori nikde ani nevisí.
Je to právě tahle fotografie, kterou Xan drží v rukou: spokojené postavy nesou tváře všech známých výzkumníků, Alzáka, Funtime Freddyho, Václava Klause, Atlase (všech čtyř), Claire Redfieldové… a nakonec i Kaina Pathose Crowa, Utyho a - jeho.
Snad se ho jýmá smutek, ael šálek, který jednou spadne ze stolu, se už nikdy spojit se nelze. A najednou se to stalo.
MŮJ MLIENEC PES 4
Odcházíš do jiného vesmíru. Kolem vířících zadků impostorů, tvůj stín je již v pláních dál, do dobré noci odcházíš tiše… když v tom mezi syntetickým štěkáním všech světů uslyšíš štěkání, které zní až příliš skutečně. V prachu cesty, stočené pod úlomky SCP-2317, leží štěně. Díváš se na něj a není pochyb. Je to Crow.
Bez myšlení ho zabalíš do útržku laboratorního pláště. "Máš rád psy?" Zeptáš se štěněte. Štěně tě kousne do ruky.
…
"Když vyrazíte na cestu, dříve nebo později někam musíte dojít, nehledě na snahy ostatních, a tak Absence dorazila k prvnímu městu s pískem v patách jako s poslušným psem"
- Zjevení Janovo, 69:420
"Crow a štěně? No tak počkat," ohradí se Dr. Pyll a nedůtklivě švihne důtkamy. "Z Nadačního lore j e d n o z n a č n ě vyplÍvá, že Crow se jako pes nenarodil, nýbrž se jím stal po nepodařeném experimentu někdy v průběhu své kariéry!"
"Počkej, počkej," brání se Xan, ale má to marné. A tak zatímco kdesi v multivesmíru vychovává Xan Lyppiatt štěně-Crowa do dospělosti, vypráví Xan světů jiných zurčící teskně tajný bol v sluncích světů jiných příběh příběh o tom, JAK to s Crowem a jeho děcvím bylo vlastně doopravdicky::
JEHO OTEC umíral doby, co se uměl rozpomenout. V jeho vzpomínkách byl šedivý a tenký, jaksi pomačkaný jako kus celofánu.
Trávil mnoho času doma, daleko víc než matka, práce povídkáře mu umožňovala nevystavovat své celoživotně podlomené zdraví žádnému vnějšímu nebezpečí.
Prakticky celý poslední rok svého života neopustil dům, a jelikož matka se vracela jen velmi málokdy, těšil se v Julianově (TO JAKOŽE CROWOVĚ, CHÁPEŠ, VŽDYCKY SI MĚNĚJÍ JMÉNA, PROTOŽE JE TO COOL, NAPŘ. AJSBÉRG A DOKTOR KAREL OGDEN KOLEČKO) pátém roce života výlučného zájmu.
Julian si pamatoval tyto dny, jako všechno uceleně a barvitě, jako své vůbec nejšťastnější, a pokud se ve svých dospělých letech kdykoliv uchýlil ke vzpomínání, což bylo málokdy, stočily se prakticky vždy k obrazům jeho otce, sedícího jako pravítko nad psacím stolem v létě v zimě v tlustém svetru, který nedokonale skrýval fakt, že byl vyzáblý, že se jeho průsvitná holá kůže pne přes kosti a přes nic jiného, že den ode dne mátožnější, že Luciu nevezme na výpravu do Tibetu, po níž celý život toužil a kterou houževnatě odkládal pro příhodnější chvíli, až našetří víc peněz, až splatí auto, až bude malý z kočárku, až se on uzdraví…
Pracoval zpravidla do noci a klapání jeho CONTINENTALU nejednou vyvedlo Juliana z postele, dolů ze schodů, ale ne dále, ne snad, že by otce nesměl vyrušit, byla to spíš hra, při níž otce z posledního schodu pozoroval, a jeho otec na oplátku předstíral, že o něm neví; ačkoliv měl dávno spát, nutkání být s ním bylo silnější, a otec by ho nikdy neodbyl, neposlal by ho spát, když viděl jeho zájem, protože takový byl.
Občas se obzvlášť zabral do psaní, ale nikdy na bdícího Juliana nezapomněl, jelikož stejně jako on si po celý život uvědomoval dokonale své okolí, každý detail a smítko, a proto někdy po dvou, někdy po pěti minutách uvedl stroj do klidu a vzhlédl k synovi.
Tehdy se k němu Julian směl vydat, přijít až k němu, nechat se posadit na klín, z první ruky sledovat, jak se prázdné listy pod rukama jeho otce, celoživotního obyvatele velkoměstské periferie, mění v půvabné obrazy venkovské přírody časů dávno minulých. Společně pracovali, dokud Julianovu zvědavost přece jen nezačala přemáhat únava, teprve tehdy ho otec jemně uchopil kolem pasu a odnesl ho do postele, čímž ho téměř vždy probudil.
Často vzhlédl z pod přikrývky a viděl za otcovýma unavenýma očima nekonečný slunečný den, načež většinou hned usnul.
EXOTICKÁ MÁSLA
Silver Eyes, Chapter 5
"Ano, všichni byli žlutí" přitakala Charlie; to byla odpověď, kterou čekal.
"Myslím, že je to všechno propojené - ti animatronici odsud, a ten, kterého jsem viděla u Freddieho."
A taky ten, který unesl mého bratra, pomyslela si Charlie. Znovu si prohlédla své okolí.
"Vrátíme se" řekla. "Už tu nechci být ani minutu."
"OK" řekl John.
Když se vydali ke dveřím, upoutal Johnovu malý kus blišťyvého kovu, taktak zřetelný poblíž dveří tmavé místnosti.
"Co je to?"
Charlie si od něj předmět vzala. Nemusela přemýšlet, aby poznala vynález vlastního otce.
"To je spring-lock, Johne" odpověděla Charlie a její hlas byl led.
28 dní poté, co xan zamongusoval realitu 23/aleph
Jsi XAN LYPPIATT. Ležíš ve své pracovně na stole. Zdá se ti sen a je to vlastně vzpomínka. Vzpomínka na výzkumníka Pylla…
NE, XANE, POSTÉ, ČTEŠ TU MANGU OBRÁCENĚ
AHA, TAKŽE TAKHLE -XAN OTOČÍ MANGU VZHŮRU NOHAMA—
TO JE RASISMUS!!!!!
Ken Kaneki, který ten vtip slyšel až ze Žižkovské díry, vezme FAKT DLOUHÉ koště a zlomí mu ho o hlavu. První rána vždycky stojí za to, a tak teď XAN leží na svém stole v nepřesvědčivé imitaci pohodlí…
Nemá však spát dlouho. Ozve se bouchání na dveře a na chvíli si Harry myslí, že se vrátil Brum-
XANE LYPPIATTE
Není doma.
XANE LYPPIATTE, MÁŠ PROSKLENÉ DVEŘE, XANE LYPPIATTE
Kurva.
XANE LYPPIATTE, NASTAL ČAS. PŘINES NÁM ŠTĚNĚ A ZAPLAŤ SVŮJ DLUH.
Kdo jste? Co po mně chcete?!
MĚLI JSME DOHODU, XANE LYPPIATTE, OTEVŘI TY DVEŘE.
…
A jelikož někdo vždycky zvedne telefon, ty je otevřeš.
Uty se probudí ve výtahu. Ve výtahu na dně moře. Před ním se otevírá výhled na největší město, jaké kdy bylo nebo bude. Nápadně známá tvář na obrazovce začíná proslov:
Čau lidi, som Ándrej Ryan.
2
Ú VO D
Sdílejte, než to zakážou!
A hlavně čtěte. Čtěte, protože v téhle knížce je všech-
no. Návštěva Bílého domu. Migrace. Nové a doteď
tajné projekty naší armády. Je tam hodně věcí, co
jsem ještě nikomu neřekl. Je tam všechno, co jsme
udělali pro lidi. Jsou tam setkání s prezidenty, pre-
miéry i s císařem, ale taky se spoustou z vás, s ba-
bičkami a dědečky. Se spoustou starých a moudrých
lidí, kteří mě inspirovali svojí životní zkušeností. Se
sestřičkami, s lékaři, se starosty. Se sportovci. Špič-
kovými vědci. A je tam taky něco o lidech, se který-
mi pracuju každý den. Nejsou moc vidět, tak chci,
abyste poznali, jak strašně moc jsou důležití.
V téhle knížce je i náš Národní plán boje proti rako-
vině a spousta nových nápadů, které ukážu vůbec
poprvé. Zas budou říkat, že jsem popu-
Uty zběsile mačká tlačítko "otevřít dveře" v naději, že se mu pokusí otevřít poklop batisféry a spáchat sebevraždu. V tutéž chvíli však dorazí na místo.
"Zvolil jsem si niečo iné. Zvolil som si… Ráptur-"
Uty neposlouchá. Snaží se si vzpomenout, proč je v Rapture zrovna v té realitě, ve které legendární podmořské město postavili… v Mácháči.
Rychle si vybaví bělostné dveře a vydá se jejich směrem. Za nimi… u překvapivě dlouhého stolu sedí postava v bílém plášti.
"Ty jsi O5-1?" Zeptá se Uty.
"Co?"
"Nic, to je dobrý." (PŘECE ASPOŇ JEDNOU V NĚJAKÉ REALITĚ NĚKDO TU REFERENCI POCHOPIT PROSTĚ MUSÍ)
Postava za stolem se napřímí, což mimojiné odhali, že se vůbec nejedná o postavu, jako či spíše- no zkrátka je to Kain Pathos Crow.
"Co byste rád?" Zeptá se psízkumník a přehodí packu přes packu.
"Kaine Pathosi Crowe!" Uty se teatrálně napne do absolutně maximální výšky. "Kaine Pathosi Crowe, pomoz mi zničit Xana Lyppiatta."
John Hammond se probudil. Noha ho bolela přímo příšerně. Nejspíš byl zlomený kotník.
"Zatracená děcka," myslel si, zatímco šplhal ke svému bungalovu na kopci.
Když byl od něj na půl délky labradořího ocasu, ukončil jeho anabázi masožravý triceratops.
Na druhém konci Jurského parku hladil Xan Lyppiatt mládě brachiosaura.
"Asi jsi se sebou spokojený."
Xan vzhlédl. Byla to Múza. Vznášela se stopu nad zemí. V jejích očích bylo pohrdání.
"Musím přiznat," vzdechl "že nejsem."
"Zničil jsi svět a všechny zabir. O to přece od začátku šlo, non e?"
"Ale já jsem to takhle nechtěl. Zkusil jsem začít znovu. Zkusil jsem vychovat to štěně v Novém Yorku a-"
"MUSÍM TI PŘIPOMÍNAT, ŽE JSI TO ŠTĚNĚ PROHRÁL V KARTÁCH?"
…
"Co po mně vlastně chceš?"
Múza připlula vzduchem blíž a zašeptala: "Jestli chceš něco udělat správně, pojď se mnou."
Trvalo to jen chvíli, ale Xan Lyppiatt se zvedl a pokýval hlavou.
"Sbohem, kaštane" řekl brachiosaurovi a více se neotočil.
Zvíře zmateně zakvákalo.
"Vždycky je tu maják, Xane" vysvětlovala Múza.
"Cože?"
"Prostě pádluj. Jsme téměř na místě."
…
Xan Lyppiatt a Múza stanuli v jezírku. Xan byl překvapený, po kolena ve vodě, jelikož naproti němu stál…
"HELE TO JSEM JÁ"
"Ano, to jsi. Poznáváš tohle místo?"
Všechny pucle zapadly na příslušné pozice na šachovnici a Xan pochopil.
"SAMOZŘEJMĚ. Tohle je ten moment, kdy jsem Odmítnul baptismus ve jménu Bílého Ježíše. Chceš mi říct, že se multivesmír uzdraví, když ho tentokrát přijmu?"
"PŘI PAMÁTCE LISY ARLINGTONOVÉ JEN TO NE"
"Tak co?"
"My tě teď prostě utopíme. Třeba TO uzdraví multivesmír."
"Aha, tak jo"
Xan si uvědomil, že nejsou sami. Byli tu Múza, Múza, Múza, ženy které neznal, Múza, Múza a…
"Crowe? Uty?"
Byli tu všichni. Najednou se ho chopili ruce a packy.
"PŘIJMEŠ BAPTISMUS, XANE LYPPIATTE?!!"
Ruce a packy ho tlačili pod hladinu.
"Je to Ničitel Světů."
"Je to Xan Lyppiatt."
"Je to Booker DeWitt." "Je to Zachary Comstock."
"MOMENT, MÁM OTÁZK-" xan se utopí v houskách
Jeho poslední myšlenky jsou: "Ta mise. Ty noční můry. Konečně je to nakonec u konce…"
Na konci spolu byli šťastni. Ne všechny lodě přečkají noc.