Návrat Domů


hodnocení: 0+x
blank.png
hod.png

Vietnam, 1969


Když otřesy ustaly, Jai se pomalu vytáhl ze zákopu.

Poté, co se vyškrábal z jámy, se na chvíli zastavil, aby se vzpamatoval, a opakovaně si opakoval, že to, čeho byl právě svědkem, není skutečné. Teď už mohl plně vidět spoušť, která byla napáchána na vesnici, v níž se nacházeli, a okamžitě toho litoval. Nedokázal si racionálně vysvětlit žádný jiný rozumný pocit, zvedl hlavu, otevřel ústa a jen tak z plných plic vydal táhlý výkřik.

Vypálené zásobníky a nábojnice rozházel po zemi kolem sebe jako konfety z přehlídky. Těla Vietkongu, civilistů i mariňáků byla náhodně poházená po vesnici, jejich krev a občasné části těl se mísily a tvořily jakýsi zvrácený, makabrózní umělecký projekt, jehož plátnem byla země.

Z mohutného požáru stoupal dál do vesnice hustý dým, který zakrýval část bezmračné oblohy temnou clonou. Většina zdejších budov se jednoduše proměnila v hromady doutnajících trosek a nad oblastí se rozhostilo ponuré ticho. Jai neslyšel nic, kromě větru, který mu pomalu foukal do uší, a vlastního dechu.

Takový pocit ještě nikdy nezažil. Bylo to něco většího než nervozita z vyklízení tunelů Vietkongu a úzkost z bloudění zrádnou džunglí při nočních hlídkách. Byl to jakýsi zvrácený pocit, jeho nitro a mysl se otáčely, jak se snažil racionálně si vysvětlit, co se právě stalo, navzdory tomu, že to porušovalo všechna pravidla logiky, kterým kdysi věřil.

Cítil se nemocný, zmatený a unavený, ale především měl strach.

Ještě před půl hodinou na místě, kde stál, stávala vesnice. Jaiova četa byla na rutinní misi, jejímž cílem bylo prozkoumat aktivity Vietkongu v oblasti, kde po dosažení obvodu vesnice narazili na malý odpor a pokračovali v boji. Pak se svět začal silně otřásat, a když samotná země začala ničit vesnici i jeho četu, Jai sebral všechny síly, které mu zbyly, a ukryl se v zákopu a čekal, až otřesy ustanou.

Přežil, ale byl sám. Žádná vysílačka, žádný seržant Gibson, který by mu přišel pomoct zpátky na nohy, nikdo jiný než on… a ta věc, o které věděl, že je pořád tam venku.

"Perrymane?!"

Nebo možná ne.

Jai zamířil ke zdroji křiku. Prstem na ústa naznačil blížícímu se mariňákovi, aby zmlkl - aby ta věc nezjistila, že jsou ještě naživu.

Byl to vojín Cody Parsons, kulometčík jeho družstva, kterého Jai znal už od výcvikového tábora. Byl to vytáhlý blonďatý běloch s bandaskou nábojů na krku a červeným šátkem a přiběhl k němu se stejnou vervou a elánem, jaké měl v sobě při výcviku rekrutů, a prakticky se vrhl na Jaie, když vykřikl úlevou. "Do prdele, chlape! Všichni jsou kurva mrtví. Viděl jsem… viděl jsem, jak PL pohltila ta věc… ach, Bože… všichni jsou mrtví… mrtví, mrtví, mrtví…"

Cody se nadechl, vydechl a chytil Jaie za ramena, jako by ho chtěl uklidnit, i když Jai věděl, že Cody sám potřebuje trochu uklidnit. Kývl hlavou, jako by něco hledal. "Dobře, Perrymane… musíme odsud kurva vypadnout!"

Jai, který stejně moc nemluvil, si dál zdůrazňoval prstem přes rty. Cody přikývl, jako by rozuměl, a pak pokračoval, tentokrát tónem tišším. "Co to sakra bylo, chlape? Nová komunistická zbraň? Nějaká VC věc?"

Upřímně řečeno, nedokázal se vzpamatovat, co to bylo, a tak Jai zavrtěl hlavou.

Cody slyšitelně polkl. "Dobře, ehm… ehm… kurva. Já nevím, kam… oh!" Ukázal směrem k jihu vesnice. "Odtud jsme přišli, ehm… odtamtud můžeme odejít. Pojďme."

Spěchali přes zbytky osady, opatrně přeskakovali a obcházeli těla, která se válela po okolí - ostatní si pro ně mohli přijít, kdyby chtěli. Jai věděl, že jejich záchrana je v tom stromořadí. Tahle vesnice byla prokletá, ale pro jednou byl rád, že se vrací do džungle. Potřebovali se jen dostat pryč, sledovat trasu, aby se dostali zpátky na základnu… a možná…

grrrrrrrrrr

Jaiovi spadl kámen ze srdce. Zase se to dělo.

grrrRRRRR

Slyšel to dřív, než to viděl: dunění země, pohyb tisíců tun zeminy a kamení a pak nadpozemské sténání, které otřáslo jím i vším kolem. Ze středu vesnice se náhle vyhrnula hora hlíny a zahladila vše, co v osadě ještě stálo. Ačkoli se země neprolomila, stačil jediný pohled na kopec, aby bylo jasné, že ať už je pod ním cokoli, je to mohutné… a míří to přímo k nim.

GRRRRRRR

Jai běžel jako o život a slyšel opakované praskání kulometné palby, zatímco Cody na něj křičel, aby pokračoval. Pokračoval ve sprintu, jak nejrychleji ho nohy dokázaly tlačit, a neodvažoval se ani ohlédnout na vesnici nebo na svého přítele. Po době, která mu připadala jako celá věčnost běhu, se konečně dostal k hranici stromů a otočil se, aby naposledy spatřil svého přítele, než se po něm slehla zem.

Bylo to, jako by se kolem Codyho ovinula sama země, přílivová vlna kamení, hlíny a suti, která mariňáka během několika vteřin obklopila. Viděl, jak se v zemi otevřela zející prázdnota, a jediným švihem dolů byl Cody pryč a mohyla se rozplynula v zemi, jako by se ponořila do vody.

Než vše opět utichlo, Jai opět vykřikl.


"Podepište se tady a budete moci jít."

Jai zamrkal, když se dostal z transu. Podíval se na muže v civilu, který se nad ním zlověstně tyčil. Pak se otočil na svého partnera, dalšího fyzicky impozantního bělocha stojícího přede dveřmi, jehož oči byly zakryty neprůhlednými leteckými slunečními brýlemi.

Oba muži byli zjevně vojenští strašáci - sluneční brýle a střihy na hlavě to prozrazovaly -, ale Jai si nebyl jistý, proč tu vlastně jsou. A navíc, proč tu byl on? Co se právě stalo? Kde byl?

"Já…"

Muž nad ním pokračoval a jeho tón teď zněl poněkud frustrovaně. "Vojíne Perrymane, podepište se tady." Jeho prst přejel přes desítky řádků drobného písma na formuláři před Jaiem, než se usadil na tučně vyznačeném křížku nad dlouhou černou linkou, na kterou pro zdůraznění poklepal. "A můžete jít."

Jai znovu zamrkal. "…Co… co?"

Muž u dveří si hlasitě povzdechl. "Kriste. Vážně doufám, že vás ve sboru naučili číst. Ven s tím, člověče."

Agent, který se tyčil nad Jaiem, se otočil ke svému partnerovi a svraštil obočí. "Už viděl nějakou sračku. Dej mu trochu času, Zmiejewski."

"Zatímco my ztrácíme ten svůj s tímhle negramotným n…" Odmlčel se a znovu si povzdechl. "Prostě mu dej ten zatracený fraktál, Watkinsi. Viděl toho příliš mnoho na to, abychom ho nechali jen tak jít."

"A ty si myslíš, že tomu někdo uvěří, natož od něj?" Watkins ho s polovičním úsměvem vyzval. "Polovina chlapů, co odsud odjíždí, tvrdí, že v džungli viděli věci, které nebyly skutečné." Gestem ukázal na Jaie. "Tohle je jen další z těch příběhů."

Jaiův pohled přeskakoval mezi oběma vojenskými strašáky. O čem to sakra mluvili? Fraktál? Vidí příliš mnoho? Pak se jeho pozornost vrátila k papíru - drobné detaily se po druhém přečtení sečetly jako hodinky.

Nebyli tu proto, aby mu pomohli, to ne. Byli tu proto, aby ho donutili mlčet.

"Proč ne?" Zmiejewski si založil ruce. "Šel jsi do špatné vesnice, viděl jsi pár sraček, které jsi vidět neměl, a máš štěstí, že jsi naživu. Teď podepíšeš tenhle kus papíru, který tě v podstatě dostane domů o rok dřív, pokud budeš mlčet. Je to výhra pro všechny."

Jai zíral na černý znak na vrcholu formuláře, orla vnuceného na obráceném pentagramu. Nebyl si jistý, co je to za agenturu, ani co si o tom má myslet, ale nehodlal jen tak předstírat, že zapomněl na události, které se odehrály za posledních čtyřiadvacet hodin.

Opravdu?

Vydechl nosními dírkami. Jeho jednotka si zasloužila něco lepšího. Cody si zasloužil něco lepšího. Musel se všech těch ztracených duší tak či onak zastat. "Ale moje četa…"

"Tvoje četa byla zabita ve vietnamské léčce - ty jako jediný jsi přežil - a tebe vyzvedly speciální jednotky a vrátily tě zpět na základnu. Hrozná událost," odpověděl Zmiejewski jakoby posměšně. "Za tohle dostaneš přinejmenším Purpurové srdce, možná Bronzovou hvězdu."

"Nemůžu jen tak předstírat, že jsem na to všechno zapomněl, člověče." Jai si zamumlal pod nos. "Nemůžu tyhle sračky hodit pod koberec. Musím to lidem říct - zaslouží si vědět, co se stalo."

"Opravdu?" Zmiejewski ho vyzval a zvedl obočí, když kráčel ode dveří ke stolu. "Myslíš, že by ti v nějakém dokonalém světě uvěřili? Myslíš, že by uvěřili tvé historce, že sama země ožila a sežrala tvou jednotku? Myslíš, že by tě to někam dostalo, vojíne Perrymane?"

Jai zalapal po dechu. Nebyl si jistý, co jiného má dělat, natož co říct, a tak prostě řekl, co měl na mysli. "Kdo jste?"

"Kdo jsme my?" Zmiejewski se vysmál. "My jsme ti, co musí řešit případy podobných sraček, jako je tenhle, kdy nám lidi vyprávějí historky o UFO a malých šedých mužíčcích, kteří se tu procházejí - nebo ve vašem případě o zemi, která doslova požírá lidi."

Složil ruce v bok. "Všechno je to falešné, ale někdo se tím musí zabývat. Mohli bychom být v terénu a sbírat informace o Vietkongu nebo dělat jiné vzrušující věci, ale vy nás momentálně obtěžujete, takže bychom s parťákem velmi ocenili, kdybyste ten papír podepsal." Hlas se mu zadrhl. "Pokud tu ovšem nechceš zůstat dalších pět let."

Jai znovu zamrkal na obsah papíru. Musel všem říct pravdu o tom, co přesně se s touhle válkou děje, že na světě jsou věci, které přesahují jeho chápání, a že jejich vláda je příliš ignorantská na to, aby to uznala.

Ale možná neměl šanci - koneckonců Zmiejewski měl pravdu. Kdo by mu věřil?

Neochotně vzal pero, podepsal se a položil ho vedle papíru. Watkins formulář popadl hned po podpisu, zasunul ho do manilové složky a se Zmiejevským v závěsu zamířil ke dveřím.

"Do prosince budete venku, vojíne Perrymane," řekl Watkins. "Předem vám děkuji za vaši službu. Prozatím na shledanou."

Po tomto tajemném rozloučení oba muži bez okolků odešli a nechali ohromeného Jaie v místnosti samotného.

***

hod2.png

Atlanta, 1970


Jai tento dům viděl naposledy v roce 1965, kdy Dr. King zahájil svůj pochod ze Selmy do Montgomery a kdy se poprvé vydal na Parris Island. Tehdy byl o něco menší a o něco hloupější než teď.

O pět dlouhých let později byl zpátky a ten malý domek byl úplně stejný. Zdálo se, že má trochu nudnější barvu, trochu menší rozměry, ale z větší části se od doby, kdy poprvé odešel, vůbec nezměnil.

Uplynulo pět let a on nezapomněl na bezpečí, které v tom domě cítil. Matka pro něj byla tolik potřebným odpočinkem od světa plného nenávisti a stresu, majákem jasnosti a klidu, na který se mohl vždy spolehnout, a ramenem, o které se mohl opřít, když mu bylo zle. Její dopisy, jakkoli přicházely pomalu, mu neustále připomínaly, že tu pro něj někdo je.

Za pět let se však mohlo hodně změnit - Jai to jistě sám zjistil. Byl větší, o něco chytřejší, ale všiml si, že se stal tišším a spoluvinnějším - koneckonců být tichý a poslušný bylo v dnešním světě lepší než být hlasitý a hrdý. Doktor King a Malcolm X se to naučili na vlastní kůži. Opravdu platilo staré rčení, že "čím víc se věci mění, tím víc zůstávají stejné", vzhledem k tomu, jak se zdálo, že věci u nás doma stagnují?

Jai byl v podstatě vyhozen z metaforické pánve rovnou zpátky do ohně.
Nejnaléhavější otázkou teď bylo, jak se přizpůsobí životu doma. Posledních pět let se učil střílet, zabíjet a přežívat a podobné činnosti se pro něj staly stejně snadné jako dýchání. Kde by se mu teď takové dovednosti hodily?

Seděl tedy tiše v autě a sledoval vchod do malého předměstského domu. Motor stále běžel, zatímco on přemýšlel o svém dalším plánu akce a v hlavě si procházel scénáře.

Počkat, co to sakra dělám? Pomyslel si Jai. Snažím se to snad naplánovat jako nějakou misi?

Zavrtěl hlavou a hlasitě si povzdechl, což se mísilo s frustrací a nedůvěrou: byl ve vojenském, ne v civilním módu. Proboha, Jaii, vždyť jsi její tvář neviděl celé roky. Prostě jdi, člověče.

Jai vypnul motor svého auta, vystoupil z vozu a vykročil k domu. Zazvonil na zvonek a čekal s rukama složenýma za zády. Téměř okamžitě uslyšel za dveřmi hlasité štěkání, které postupně sílilo, a následně frustrované mumlání ženy za dveřmi. Mluvila jižanským tónem a mumlala si něco ve smyslu "Už aby platila ty zatracený účty".

Dveře se otevřely a odhalily malou, obrýlenou černošku středního věku, jejíž vlasy byly zahaleny do šátku. "Dobře, co chceš teď, už jsem zaplatila…" Pak se jí rozzářily oči. "Aha."

"Ahoj."

Skvělý způsob, jak se znovu představit, Jai. "Ahoj"?

Žena se na Jaie podívala, jako by ho nikdy předtím neviděla, zlomek vteřiny si ho prohlížela nahoru a dolů, než jí spadla čelist. Náhle muže objala a vykřikla směsicí radosti a překvapení. "Panebože, Jai! Můj miláček! Jsem tak ráda, že jsi v pořádku zpátky doma!"

"Jo." Jai řekl jasně a objal ji zpátky. "Jsem zpátky, mami."

"Oh, lemme getchu inside," zatáhla za dveře a umožnila Jaiovi vstoupit do domu. Uvnitř bylo stejně nezměněné prostředí jako venku, ale Jai si všiml, že je tam ještě jedna známá tvář: malý pes, který se na něj díval.

Poté, co psa poplácal, se ohlédl na matku. "Jojo se ani trochu nezměnil, mami."

"Jo, ten mrzutý vořech čekal každý den, až se vrátíš domů," odpověděla Jaiova matka a vrátila se k synovi poté, co se věnovala něčemu, co se vařilo v kuchyni. Pokračovala i přesto, že v tu chvíli nejspíš blábolila. "Zůstaneš tady přes noc, zlato? Omlouvám se, že je tu takový nepořádek a tak krátké oznámení - mám tu hosty. Johnsonovi, oni, ehm, zítra taky přijedou - vzali se, víš! A když už jsi zpátky a tak…"

Pak se náhle zarazila. Jai zmateně zíral na matku. I Jojo byl zmatený a zticha. "Mami?"

"Přece tady nezůstaneš jeden den a hned odejdeš zpátky k mariňákům, ne?" Jeho matka se zeptala, její tón byl méně žoviální než předtím a tentokrát vážnější. "Vždycky jsi mluvil o tom, že se k nim přidáš, že budeš sloužit vlasti, abys získal respekt svých bílých přátel, a když jsi zpátky a já stárnu…" Její hlas se začal ztrácet, ale Jai pochopil, na co naráží.

Povzdechl si. "Mami, jsem tady, abych zůstal… a chci zůstat. Nevím, co budu dělat, jakou práci dostanu, jak to zvládnu, ale do armády se nevrátím. Nevrátím se do Vietnamu. Ne po tom, co jsem viděl."

Jaiova matka se zamračila. "Chudáčku, co se stalo?"

Jaiovi se honilo hlavou, jak hledal alibi. Vzpomněl si na Zmiejewského a Watkinse, dva vojenské špióny, kteří ho po incidentu ve vesnici donutili podepsat to NDA. Myslel na Codyho Parsonse, svého kamaráda ze základky, který byl možná jediným důvodem, proč tu Jai ještě stál. Myslel na svou četu a na desítky dalších mariňáků, s nimiž se spřátelil, jen aby je všechny zničila ta věc z vesnice.

Zmiejevského slova na něm ulpěla jako zápach mrtvoly - myslíš, že by ti uvěřili?

Jai byl rozpolcený. Věděl, že svět si zaslouží vědět, co se ve vesnici stalo, ale zároveň si to možná nezaslouží. Možná stačila nevinnost někoho, jako byla jeho matka, aby mu řekla opak, a možná bylo lepší, aby o takových strašných věcech nevěděli.

"Miláčku?" Matka to zopakovala. "Co se stalo?"

"Promiň, mami, já jen…" Svalil se na pohovku a začal mluvit. "Je to válka. Nevím, proč tam jsme, bojujeme s Vietnamci, s lidmi, které vůbec neznáme a nerozumíme jim. Viděl jsem umírat tolik lidí, mami, ztratil jsem tolik dalších, že mi ani nestojí za to se tam vracet. A ta vesnice…"

"Jaká vesnice?"

"Jen, ehm, nějaké místo, které jsme měli vyklidit," zalhal Jai. "Spousta mrtvých lidí, ale chci o tom přestat mluvit."

Obrátil se k matce a pokusil se o úsměv. "Říkala jsi, že budeme mít hosty?"


Noc přišla poměrně brzy, a přestože většina jeho přátel a rodiny už dávno spala, Jai byl stále vzhůru a na nohou. Všechny ty dlouhé hodiny nočních misí a dálkových hlídek znamenaly, že usnout v tuto hodinu se bohužel snáze řekne, než udělá. Dokonce i teď mu trvalo poměrně dlouho, než si zvykl na normální civilní způsob života.

Krátká procházka zpět do jeho bytu poskytla Jaiovi tolik potřebný odpočinek od všeho chaosu posledních měsíců. Neměl žádné jiné možnosti, co dělat za práci nebo kde ve městě pracovat, a takové prostředí bylo pro někoho, kdo čerstvě opustil armádu, všechno, jen ne shovívavé. Snad jen díky štěstí se mu podařilo zkonsolidovat peníze, které dostal od armády, a koupit si malý byt, ale i tak mu příležitostné práce mohly pomoci jen do určité míry.

Potřeboval dělat něco jiného - něco, co by ho dlouhodobě uživilo. Bylo to těžké, ale v tuhle chvíli by udělal cokoli, samozřejmě kromě toho, že by se vrátil do armády. Cokoli, jen ne tohle.

Když se blížil ke svému bytu a míjel dvojici černých aut zaparkovaných před komplexem, Jai dál zvažoval své možnosti. Možná by se hodila práce v továrně. Nebo možná…

Počkat.

Zastavil se, otočil hlavu přes rameno, aby se ujistil, že se na něj muži v černých autech nedívají, a pak rychle zmizel z dohledu. Jai se ponořil do uličky mezi svým a dalším domem a prakticky se rozplynul ve stínu, zatímco ze tmy tiše pozoroval dvě podivná černá vozidla.

Do prdele.

Jeho první prvotní myšlenka, co se děje, ho přivedla zpět ke Zmiejevskému a Watkinsovi - dohnali ho konečně ke své poznámce, že ho "ještě uvidí"? Sledovali ho snad celou tu dobu tajně a rozhodli se, že teď je ten správný čas udeřit? Jai vyslyšel jejich žádost a nikomu nic neřekl, ale nestačily jim neurčité zmínky?

Paranoia se rozhořela. Možná se ho snažili úplně očistit a odstranit… nebo šlo o něco jiného. Ať tak či onak, Jai usoudil, že pokud se za rohem chystá něco zlého, chce jít k zemi v boji.

Muži v civilu v autech si ho zjevně nevšimli - nebo se o něj nezajímali -, ale Jai měl teď moment překvapení a rozhodl se ho využít.

Dvakrát zkontroloval prostor kolem sebe rychlým očním průzkumem, aby se ujistil, že je čistý. Jai pak postupoval hlouběji do uličky, až došel ke kovovému schodišti - sadě schodů spojených s každým z nouzových východů -, načež sáhl na bok a vytáhl pistoli.

Jai stoupal po schodech, dokud nedošel do třetího patra, a jeho kroky se nyní staly pomalými a metodickými, když prošel dveřmi nouzového východu a vstoupil do bytu. Chodby byly zcela prázdné a tiché, až na bzučení blikajícího světla nad ním.

Když se však přiblížil ke dveřím, zastavil se a sklonil svou pětačtyřicítku do nízké pohotovostní polohy, když se přesunul ke dveřím a spatřil něco, co ho zaujalo.

Na přední straně dveří byl přilepený hrubě načmáraný vzkaz.

Jai ze zvědavosti jednou rukou sklonil pistoli, druhou sundal vzkaz ze zdi a přečetl si ho.

POJĎTE DÁL, JSEM UVNITŘ VAŠEHO DOMU A SEDÍM NA VAŠEM GAUČI.

NESTŘÍLEJTE PO MNĚ, KURVA.

"Co to sakra?" Jai byl zděšený. Co to bylo za narušitele domu? Kdyby si pro něj přišli, došlo mu, že už by ho dávno sebrali, a kdyby si přišli vzít nějaký jeho majetek, dveře by už byly vyražené. Co je to za člověka, který se jen tak pustí k někomu domů a sedne si na gauč?

Jai jednou rukou zvedl pistoli a druhou pomalu otevřel dveře. Tiše vklouzl do bytu, prošel kolem malé kuchyně a vešel do obývacího pokoje.

Jistě, byl tu ještě někdo - Jai si jen nebyl jistý, kdo nebo co to je. Srdce mu spadlo jako kovadlina, když spatřil tmavou siluetu na místě, kde měl být jeho gauč, a zdálo se, že se na něm rozvaluje, jako by to byl jeho vlastní domov. Tohle bylo ono: čas na vzpamatování.

Sebral všechnu zbývající odvahu, odklopil pojistku na zbrani a zvedl ji, aby na postavu zamířil. "Hej!"

Než však stačil vystřelit, postava vstala a téměř rozmazaným pohybem se vrhla k Jaiovi. Cítil, jak mu pistole unikla ze sevření, když ho silueta bez námahy odzbrojila, a pak se stáhla zpět na pohovku. Neměl čas přemýšlet o tom, co se ještě děje, než mu došlo, že je teď neozbrojený a že to, co sedí na gauči, má jeho zbraň.

Jai ztuhl, když uslyšel šibalské pochechtávání vycházející ze stínu. Černá hmota se pohnula a posunula se na pohovce, když spatřil odlesk své zbraně proti rozptýlenému světlu města venku.

"Takhle byste se k hostům chovat neměl, pane Perrymane." Hlas mluvil s velmi silným exotickým přízvukem, který byl sotva srozumitelný, nejspíš jihoafrický, takže jeho přítomnost zde byla pro Jaie o to více matoucí.

Mužova lhostejnost k nechtěnému vstupu vyvolala v Jaiovi hněv, když se na tmavou postavu zadíval. "Hosté se mi do domu bez ohlášení nevlamují. Kdo sakra jsi?"

Viděl, jak se ze stínu vynořila tmavá končetina a natáhla se po lampě vedle něj. Světlo se rozsvítilo a poskytlo Jaiovi jasný výhled na muže, který právě ležel na jeho pohovce.

Byl to běloch se zrzavými vlasy a působivým plnovousem, přes jeden z prstů měl černý prsten. Byl velký - větší, než Jai kdy doufal, že bude, měl jizvu přes jednu tvář a pronikavé zelené oči, které jako by ve tmě zářily. Stejně jako Zmiejewski a Watkins i Jai věděl, že ten muž je buď bývalý voják, nebo současný, soudě podle jeho čistého oblečení a úhledného účesu, až na ty vousy - knoflíky s maskovacím vzorem a hodinky stačily Jaiovi, aby to poznal.

Muž měl na boku Jaiovu zbraň, hlaveň mířila od něj, ale stále jeho směrem, a zdálo se, že si na stole před sebou vychutnává láhev piva. Druhá, neotevřená, ležela hned vedle.

"Navíc," pokračoval Jai, "proč si myslíš, že můžeš takhle neohlášeně vstoupit do mého domu? Věděl jsi, že půjdu nouzovým východem po schodech, kolem těch chlápků před domem."

Hrál nebezpečnou hru - měl tendenci mlčet, pokud ho nikdo neoslovil, protože měl sklon být trochu agresivní a povýšený, což u bělochů nikdy nedopadlo dobře. Skutečnost, že jeho host byl nyní ozbrojen, mu v jeho případě vůbec nepomohla.

Muž na pohovce si povzdechl a pokrčil rameny. "Víš, mohl jsi prostě požádat ty muže vepředu, aby se prostě uhnuli, abys mohl vstoupit. Jsou docela přátelští."

"K vám lidem se těžko chovám přátelsky, zvlášť k federálům," vysvětloval Jai a vůbec se necítil přesvědčený. "V čem se od nich lišíte?" "V čem?" zeptal se.

Muž gestem hlavně pistole ukázal na neotevřenou láhev. " mám dobré vychování." Pak malým mávnutím pistole pokynul Jaiovi k dalšímu místu vedle pohovky. "No tak, sedni si, sedni si. Schovával jsem ti láhev."

Jai zamrkal. "Co…"

"No tak, sedni si!" Muž se usmál.

Jai se neochotně posadil a sledoval, jak si muž pokládá zbraň na klín a sahá pro něco do kapsy. "Podám ti to." Odklopil uzávěr otvírákem, který si dal zpátky do kapsy, a přisunul láhev blíž ke svému hostiteli. "Tady máš."

Jai si z láhve piva lokl a sledoval, jak muž znovu bere do ruky pětačtyřicítku. Místo aby na něj namířil, jednoduše si hodil zásobník do volné ruky, kde ho položil na stůl. Pak natáhl závěr zpět, aby zbraň vyčistil, sebral náboj, který spadl na zem, a položil ho i se zbraní na stůl.

Jai se na muže při tom upřeně díval. "Kdo jste?"

Muž se odmlčel a napil se piva. "Jmenuji se Hudson. Hudson Croix. Těší mě, že tě poznávám, příteli."

Další otázka, kterou musel Jai položit, byla okamžitě zřejmá. "Jak víte, kdo jsem?"

Hudson znovu pokrčil rameny. "Pár drbů tu a tam, nějaké konexe na místech, kde jsi byl. Toho, co se stalo tvé jednotce, je mi taky moc líto, kámo - jednoho mého kámoše kdysi odvlekl dimenzionální šambl." Najednou se opřel nohama o stůl. "Mezi tím, že mě sežrala matka příroda a odvlekla do nějakého meziprostoru, příteli, jsem rád, že jsem naživu."

Jaiovi poklesla čelist. Byl tu konečně někdo, kdo také věděl o věcech jako ve vietnamské vesnici? Byl na vážkách. "Počkej, takže ty jsi věděl o…"

"Vím o spoustě věcí, pane Perrymane," vysvětlil Hudson. "Přirozeně to patří k mému povolání. Věděl jsem i o těch dvou amerických hajzlech, Zmiejevském a Watkinsovi, jak se pokoušeli přeběhnout k jiné organizaci, kterou ta moje nemá tak ráda. Asi se jim moje nabídka nelíbila."

"Jaká… organizace… co?" Jai zvedl obočí. "Jakou nabídku?"

Hudson se znovu usmál. "Víte, pane Perrymane, abych poznal podstatu své společnosti, musím vám to trochu vysvětlit. Víte, lidé byli vždycky drženi v doslovné i metaforické nevědomosti o některých podivných událostech v našem světě. Vždycky jsme byli nevědomí, naši vůdci nám říkali něco jiného, označovali nás za blázny a podobně, ale pár vyvolených z nás ví, že věci nejsou vždycky takové, jaké se zdají být."

"Jako když se ve Vietnamu zvedla země a pohltila mou četu," vložil se do toho Jai. "A co ty ostatní organizace? Ta, ze které byli Zmiejewski a Watkins, ke které přeběhli?" "Ano," řekl.

Hudson přikývl a pokračoval: "Těch vládních organizací je spousta, víte, některé se věnují studiu těch… anomálií, které jsou všude v našem světě. Jiné se věnují jejich ničení. Někdy si daly za úkol držet tyhle věci pod zámkem, zatímco se v nich šťourají, protože v nich vidí hrozbu pro celý svět, ze které by mohli získat nějaké pronikavé vědecké informace."

"A vaše organizace?" Jai se zeptal.

"Moje organizace… no, jsme soukromá vojenská korporace, to za prvé, ale všichni se skládáme z lidí, kteří viděli nemožné věci, chápete. Ostatní se bojí neznámého, my ho přijímáme. Jiní si libují v logice, my ztělesňujeme nelogičnost. Jsme tak trochu tabu, víte - někteří nás nazývají teroristy, jiní špinavými zaprodanci, ale já nás v tomto světle nevidím."

Pokračoval. "Ale dost o mé skupině - pojďme si promluvit o mně a o tobě. Víte, já si uvědomuji nebezpečí těchto anomálií, ale také v nich vidím potenciál pro nový stupeň lidské evoluce - alespoň tak to vidím já. Co kdyby se například pomocí těchto anomálií daly vést a ukončovat války? Co kdybyste jimi mohli nasytit miliony lidí? Co kdyby se s nimi daly léčit všechny nemoci?"

"Já… nechápu, proč si tyhle 'anomálie' zaslouží chodit s námi," zamumlal Jai věcně. "Jedna z těch příšer mi zabila celou četu na jeden zátah - proč si myslíš, že bych s nimi spolupracoval, nebo co mi to navrhuješ? A navíc, proč bych se měl přidat k vaší skupině?"

"Ach, ach, ach! Tady musíš poslouchat," vyštěkl Hudson. "Co kdybych ti řekl, že máme v držení zbraň, která mohla tehdy zachránit tvou četu, hm?" Naklonil hlavu. "Místo toho, abychom ty anomálie zavřeli do klecí a zabalili to, nebo je rovnou zničili, rozhodli jsme se je použít. Ať už tomu chceš věřit, nebo ne, hrajeme s anomáliemi hru na dohánění - jsem prostě voják v tomto boji, chápeš, a já i moji spolupracovníci si to uvědomujeme."

Odmlčel se a svá slova zdůraznil otevřenýma rukama směrem k Jaiovi. "Jakmile si uvědomíme, že můžeme některé z těch anomálií využít k boji s ohněm ohněm, bude ten boj mnohem snazší, hm? Ale abychom to mohli udělat… je třeba zvednout závoj, příteli."

Hudson sledoval, jak se Jai nepříjemně posunuje, a usmíval se. Jai se podíval na podlahu a podvědomě cítil, jak se mu Afrikáncovy oči zabodávají do lebky, protože mu utkvěla zmínka o "závoji". "Zmiejewski a Watkins mi řekli, že by mi nikdo nevěřil, kdybych jim to řekl. Mohl by to být ten závoj, o kterém mluvíte?"

"Tak trochu. Nikdo ti neuvěří, to jo." Hudson přikývl a vypil poslední zbytek piva, když se odmlčel. "…ale to neznamená, že je to nemožné. Vezmi si třeba svou milou maminku - ta by našim historkám rozhodně nevěřila… ale kdybychom jí ukázali empirický důkaz, kdo by řekl, že se nenechá přesvědčit? V tom je právě ten závoj - lidé jsou spíše dezinformovaní než mimo mísu."

Naklonil se dopředu. "Víte, poslání mé společnosti je trojí: bojovat za nejvyšší cenu, ukázat světu, co se skutečně děje za maskou tajemství, a ukázat světu, o kolik víc by mohl být, kdybychom neznámé přijali, místo abychom se před ním skrývali."

Hudson se náhle rozesmál. "Tohle všechno zní jako spousta pseudofilozofických žvástů, a já nejsem žádný filozof, příteli. Jsem jen voják, který potřebuje při svých operacích pomocnou ruku."

Jai pomalu přikývl. "Myslím, že rozumím. Stejně tu nemám moc co na práci a povídat si s lidmi, kteří zažili stejné sračky jako já, by bylo fajn. Kromě toho je to v podstatě to samé, co jsem dělal u mariňáků."

"Ano… ano." Hudson vydatně přikývl. "Spousta mých nováčků se naučila osvojit si podobný způsob uvažování o neznámém jako já. Co se týče tebe… mám pocit, že moje společnost by mohla odpovědět na tvé konkrétní otázky," natáhl prst k Jaiovi. "Vím, že jsi vstoupil do armády, abys získal respekt svých bílých spolubojovníků, kteří s tebou zacházejí jen jako s méně než lidským hovnem. Vím, jak to pro tebe dopadlo. Co kdybych ti řekl, že můžeš bojovat v desegregované jednotce za vyšším účelem, než je, já nevím, umírání v džungli?"

Jai zamrkal. "Pokračuj."

"Nabízím ti šanci na vykoupení, Jaii. Šanci konečně světu dokázat, že jsi víc, než si možná myslíš. Šanci dokázat těm kreténům Zmiejewskému a Watkinsovi, že se mýlí, když ostatním řekneš o nemožném a vyděláš na tom malé jmění." Hudson se odmlčel. "To by se ti líbilo, že?"

Jai přikývl. "Kam bychom šli?"

"Do Rhodesie," vysvětlil Hudson. "Je to na sever od mé rodné země, vy Američané jste o ní nejspíš nikdy neslyšeli. Tamní vláda je ke mně a mým lidem… přívětivá a já pro ně v podstatě taky pracuju, ale je to tam trochu hektické. Země má sice plné ruce práce s tím, že na ni většina světa uvaluje embargo a bojuje s komunistickými teroristy, ale zároveň vede válku proti dalším 'anomáliím', a v tomto boji by se nám hodila vaše pomoc."

Hudson vstal, postavil prázdnou láhev od piva k Jaiovu kuchyňskému dřezu a pak napochodoval zpátky ke gauči. "Pokud bys mou nabídku přijal, byl bys tam poslán a osobně vycvičen do rychlosti. Nejenže bych tě naučil lépe střílet, ale naučil bych tě i lépe přežívat v podivných podmínkách. Ve Vietnamu jsi měl štěstí, ale příště už bys ho mít nemusel."

Sáhl do kapsy pro vizitku s černě natištěným textem a položil ji na stůl. "Pokud se ke mně chcete připojit, zavolejte mi na číslo na vizitce," vysvětlil Hudson. "Nechám vás o tom přemýšlet, pane Perrymane."

Jai přikývl. Chvíli si prohlížel logo na kartě: nepodobalo se ničemu, co kdy viděl. Uvnitř většího, černého kruhu se nacházelo malé červené kolečko a z červeného kruhu vycházelo osm černých čar, na jejichž vrcholu byly vytištěny Hudsonovy kontaktní údaje.

Jai sledoval, jak muž míří ke vchodu do bytu. Než však odešel, zastavil se a otočil se k Jaiovi, když si položil prst na bok hlavy. Oba dva spolu nenavázali oční kontakt, ale Jai věděl, že se na něj Hudson stále dívá. "Přemýšlej o tom."

Otevřel dveře a vzápětí odešel, takže Jai zůstal sám doma a na stole před ním ležela napůl dopitá láhev piva a nenabitá pistole.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License