Dickensová v duchu odpočívala vteřiny, zatímco v kostěných rukách míchala karty. Její ochranka stála vedle zavřených dveří a nečinně jí pozorovala. Byla očekávána návštěva. Předem domluvená na přesně dobu, která byla již dávno pasé. Nebylo to nic neobvyklého. Nejednalo se o žádnou mimořádnou schůzku, proto nebylo třeba spěchu. Dickensová však byla netrpělivá. Neměla ráda nedochvilnost a přítomnost ochranky jí znervózňovala o to víc. Jako by si z ní dělal srandu, jako by nebyla pro něj dostatečně důležitá na to, aby dorazil včas.
Hlasitě si povzdechl a odhodila balíček karet na stůl. Z náprsní kapsy vytáhla cigaretu, vložila si jí mezi rty a pokusila ji zapálit. Vysloužila si tím nemilý pohled od svého dozoru. Nejenže jí kouřila přímo pod nos, ale i v pracovním prostoru, kde měla jasný zákaz kouření.
„Co? Jestli ti to vadí, můžeš jít na chodbu," cekla nespokojeně Dickensová, když se jí nedařilo zažehnout plamínek. Dozorkyně si neodpustila jízlivý úsměv, když se Dickensové nedařilo zapálit si, ale i přesto vyšla z místnosti. Jenom na krok, na dvě minuty. Ač se nesměla vzdálit od svého cíle na tři metry, stále jí měla na očích a v případě potřeby mohla okamžitě zasáhnout.
Jako ochranka, mentální opora a výživový poradce jí stála po boku už třetí měsíc. Od nešťastné události, kdy si Dickensová vydupala podmínky návratu – ochranku na dobu neurčitou nebo přesun do jiné Oblasti – jí byla přidělena ochrana, která jí stála po boku dnem i nocí, což se Dickensové ke konci dne sakra vymstilo. Každodenní přehled o každém jejím kroku, činnosti, schůzek a rozhovorů, všude musela být. Trvalo měsíc a půl, než si na vyžádanou pozornost zvyknula. Další měsíc trvalo, než jí začala považovat za svoji asistentku nebo oporu v nelehkých momentech slabosti.
Dozorkyně, k štěstí Dickensové, se nedotazovala zbytečných podrobností ohledně jejího stavu či jeho zapříčinění. Svoji práci měla jasně danou, strukturovanou a musela podat nejlepší výkon, nehledě na to, že Dickensová nebyla vůbec jednoduchý zaměstnanec. Spíš by se mělo říct pacient, a nejen proto, že byla na vozíku.
„Návštěva je taky kuřák?" zeptala se opatrně dozorkyně, zatímco se rozhlížela po prázdné chodbě. Neslyšela žádné blížící se kroky, a to potencionální sezení již dávno mělo probíhat.
„Petro, prosím tě! Ten? V žádném případě. Posledně mi zlomil cigaretu. Kdybychom tehdy byli o samotě, zlomila bych mu nohu." Podařilo se, zažehla velmi slabý plamínek a zapálila si zchátralou cigaretu.
„Ách ták. Tak to musí být pořádný prevít," prohlásila Petra nadšeně.
„A to jsi ho ještě neviděla. Pokud se tedy ukáže," přemítala si, kdy se vlastně naposledy viděli. Ohledně události měla kompletní okno. Vyřadila jí z provozu na půl roku, a nyní se pomalu snažila vrátit zpátky do běžného režimu. Dokázala by se do plného provozu vrátit daleko dřív, ale její mentální stránka nebyla dostatečně připravená vrátit se…sem. Jakmile dokouřila, Petra se vrátila do místnosti a nenápadně zapnula klimatizaci, „možná jsem o sobě neměla dávat vědět."
Netrvalo dlouho a velmi lehké zaklepání doznělo na plechový dveří. V Dickensové výrazně hrklo, čehož si všimla i dozorkyně. Nehledě na ohlášenou návštěvu, vyčkávala na souhlas. Když Dickensová výrazně kývla, návštěva byla vpuštěna dovnitř.
Jakmile doktor Dinnský vešel dovnitř, okamžitě se zaměřil na neznámou ženu, která se jej chystala šacovat. Ustoupil o krok zpět.
„To si vyprošuji-" ohradil se Dinnský.
„Standardní postup. Před kontaktem s mou svěřenkyní jsem povinna zkontrolovat, zda nejste ozbrojen,“ ochranka byla nepřístupná. Buď po jejím nebo okamžitý odchod.
„Kecy v kleci-" zaměřil se na její označení na žluté pruhu kolem paže, „tady není taková divočina, abych byl nucen mít u sebe zbraň."
Dickensová jenom tiše nahlížela na dění a škodolibě se usmívala. Konečně někdo další trpěl její stanoviska. Po celou dobu Dinnského vzpírání a odmítání se nesmírně bavila. Hned jí to zlepšilo den. Dobrých pět minut trvalo, než si doktor nechal domluvit a nechal se prohledat. Petra provedla prohlídku přesně podle stanovených předpisů a bez nálezu ustoupila, „a pak že to nejde." Nedoufala v nic, ale pobavila jí jeho přehnaná reakce. Typická pro osoby, které mají co skrývat.
„Dal jste si načas milý kolego," pronesla Dickensová jízlivě. Dobrá nálada se jí stále držela, „ale dorazil jste."
Dinnský se bez dalších slov posadil a držel si ochranku v zorném poli. Neměla visačku ani jmenovku. Jediné, co mohlo určit její zařazení byl žlutý pruh kolem paže nesoucí číslo 22. Nebyla žádný zelenáč. Byla ve střehu a sledovala každý jeho pohyb. Nejenže se nechtěl účastnit této pochybné schůzky, ale přítomnost ochranky ho odrazovala.
„Tak proč jsem tady?"
„Copak doktore? Nesedí se vám dobře? Chcete polštářek?" hlavní bylo využít jeho diskomfort na maximum. Taková malinká nenápadná pomsta, „během mojí absence se toho muselo stát! Tak jdu rovnou ke zdroji…tedy nechala jsem zdroj, aby došel ke mně. Vy víte obecně nejlíp, co se kde děje."
Dinnský se zarazil, „vaše absence?" naklonil hlavu ke straně, „ne, že bych vás postrádal."
To Dickensové srazilo hřebínek. Z jízlivého úsměvu se stal pochmurný škleb. No jistě, pomyslela si psycholožka, tady byla doma. Hloupé řeči, blbé poznámky a kompletní nezájem o její bytí. Jako by se během půl roku měl svět otočit vzhůru nohama. Nebyla zas tak naivní, ale mohla snít. Tací si její přítomnost nepřáli. Naopak tu byli tací, kteří jí do nevlídného světa doslova donutili, i kdyby na smrtelné posteli musela spáti.
Po očku se koukla na Petru, která jí celou dobu pozorovala. Nebyla si jistá, zda zrovna tento jedinec by měl znát celý příběh.
„Měla jsem…nehodu," začala opatrně, „vyřadilo mě to z provozu na pár…týdnů."
„Pár týdnů?" evidentně nebyl přesvědčen, poznala to okamžitě. Měl jízlivý tón ve hlase, výraznější než obvykle. Bylo třeba změnit téma. Už tak řekla dost.
„Čas plyne jako voda, když je hodně práce! Ale dost o mě, kvůli tomu jsem vás nezvala," na stůl položila hromádku karet, které do chvíle jeho příchodu míchala. Rozložila je jako vějíř před sebe na stůl, „jak moc věříte v osud, kolego?"
Dinnský si rozmýšlel svou odpověď, zatímco nenápadně kontroloval pozici ochranky, „osud jako takový je pouhý blud. Člověk si dláždí svou cestu sám…"
„Ano, ano. Nic jiného jsem od vás neočekávala," jeho slova jí neodradila. Měla plán a ten chtěla dneska započít. A potencionálně nasadit brouka do hlavy, „a co kdyby to bylo dneska jinak?" z vějíře vytáhla zcela náhodnou kartu položenou na úplném konci hromádky.
„Obě-šenec?" Dinnský opět nakláněl hlavu na druhou stranu, karta byla obráceně, „hah, vážně? Kvůli tomuhle se sem táhnu přes půl oblasti?"
„Jistěže! Proč pro jednou nedat nohy na stůl a najít svůj osud v kartách-" to už byl oheň na střeše. Nebo spíš Dinnského nohy, na jejím stole, „ne, nohy dolů!" vzal jí za slovo okamžitě. Proč si nedat nohy na stůl, když nabídka padla? Dickensová ihned litovala svých slov-
„Chcete si rozšířit mou složku? Budiž, ať je po vašem, ale já budu mít pár otázek," zklamaně položil nohy zpátky na zem, „hrajeme? Nebo se vrátím ke své práci."
To nebyl směr, kterým se chtěla Dickensová vydat, ale Dinnský ji nedal na vybranou. Ač to měla být neškodná zábava s možností dozvědět se něco zajímavého, tak se to obrátilo proti ní. I tohle částečně předpokládala. To by nebyl Dinnský, aby z každé situace nevytřískal i něco pro sebe. Polkla poraženou slinu a vzala si karty zpátky do rukou. Začala míchat karty a dívala se Dinnskému do tváře.
„Tak co tě zajímá?" žádný tykání, ať si trhne. Pět minut a už mě sere. Pokoušela se udržet chladnou tvář, ale cukaly jí koutky. Dinnský natáhnul ruku a požadoval balíček karet.
„Co se stalo, že jste skončila v kripl káře?"
Dickensová mu neochotně předala balíček. Nepředpokládala, že by jí je zničil nebo dokonce sebral, ale u něj si nebyla jistá ničím. K jejímu štěstí si je začal prohlížet, stejně jako zvědavé dítě v předškolním věku.
„Jak jsem řekla, nehoda během…výkonu povolání. Vymklo se to kontrole," odpověděla Dickensová vyhýbavě. Po očku konstatovala stav s Petrou a zároveň i Dinnského, který ač věnoval pozornost ilustracím na kartách, tak bedlivě poslouchal. Snaží se mě vyvést z míry, říkala si Dickensová. Ochranka byla v případě nutnosti připravena vyvést Dinnského z místnosti, kdyby ji dala povel. „Vrať mi ty karty, ať můžu začít."
„Ale jistě, ještě abych vás zdržoval s prací," vrátil jí karty. Přemýšlel, jaký pohyb zápěstím by musel udělat, aby jí karty propadly skrz kostěné ruce, „když vy marníte tu mojí."
„Však práce na tebe počká…" zamrmlala tiše a karty rozložila do čtyř na pohled stejných hromádek, „tak, vyber si hromádku."
Doktor se nerozmýšlel dlouho. Vybral si levou hromádku karet, „pamatujete si něco z toho incidentu? Kdo nebo co to bylo?" ostatní hromádky šly stranou a vybraná byla přesunuta doprostřed stolu.
„Nic moc. Měla jsem otřes mozku, ztratila jsem nemalé množství krve…ani nevím jak…" vzpomínky byly bolestivé a nejasné. Ač jí způsobovaly nemalou mizérii, sama se chtěla dopátrat celého příběhu, který jí proklouzával mezi prsty, „řekněme, že si pamatuju moment, kdy jsem se probudila na lůžku. Co se dělo předtím…mám prostě okno. A možná je to tak lepší. Číslo od tří do třinácti tě poprosím."
Dinnský se skoro nehýbal. Zřejmě byl pohlcen ve vlastních myšlenkách. Škoda, že nedokázala číst myšlenky. Zajímalo jí, co si o její nepříjemné situaci myslí. Pokládal jí smysluplné otázky, na které by sama ráda znala odpověď. Jaké štěstí – ztráta paměti, vskutku originální.
„Sedm. A vrátila jste se až během ctihodné návštěvy ze zahraničí?" z dané hromádky Dickensová vzala sedm prvních karet a rozložila do tří řad.
„Jen tak tak. Ne že by se mi chtělo, ale…" pohlédla na svou ochranku, která si s ní vyměnila pohled, „byla jsem donucena. Abych se zařadila do kolektivu. Vážně díky, slečno Vlčková,“ tehdy se nechtěla s nikým bavit nebo být viděna, ale nevyhnula se ani jednomu, „Petru mi přiřadili jako dozor a výpomoc, aby můj návrat byl co možná nejsnazší."
Po celou dobu byla sledována nejedním párem očí. Pečlivě volila svá slova, „no tak, vyber si. Osud ve vlastních rukách." Doktor se dlouho nerozmýšlel. Bez dalších slov, Dinnský otočil levou kartu ve druhé řadě.
„Nehoda na pracovišti vás vyřadila na řadu týdnů, a i přesto se vrátíte jako mrzák. Musíte svou práci milovat. Chtěla jste se vrátit nebo jste byla donucena?" Dinnský se své příležitosti nepouštěl. Stále se snažil Dickensovou udržet v myšlenkách a přimět jí vzpomenout si na cokoliv. Cokoliv by mu pomohlo dostat se blíž ke skutečnému dění.
„Kolo štěstí a vzpřímené. No panečku," Dickensová na druhou stranu přesunula veškerou svou pozornost ke kartě, kterou si její povedený kolega vybral, „štěstí ti klepe na dveře. Měl bys toho využít."
„Hah, na něco jsem se vás ptal."
„Myslím, že to by stačilo," ochranku mu položila ruku na rameno, „nelíbí se mi, kam vaše otázky směřují, doktore." Vlčková byla připravena vyvést jej z místnosti. Stačil jen povel od její svěřenkyně, který ale nedostala.
„Nech ho být," Dickensová začala listovat ve svých poznámkách.
Dinnský se otočil na Vlčkovou, „přestaň se mě dotýkat a dej si pohov," už tak jí měl plné zuby, a to toho moc neřekla.
Ustoupila do postranní, ale do konverzace se vmísila, „a co to znamená?"
„Kolo štěstí připomíná, že život je plný překvapení. Jednou jsi nahoře, jednou dole. Věci i lidi přichází a zase odchází…prakticky ti to má připomenout, že jít s davem se někdy vyplácí a když v tom proudu narazíš na překážku, můžeš ji buď obeplout nebo se zdokonalit a překonat. Jelikož je karta vzhůru…čeká tě nejspíš nějaká zkouška…tvoje cesta je hrbolatá, ale ne nepřekonatelná." Dickensová obohatila svými znalostmi oba naslouchající. Byla na sebe pyšná, pač si převážnou většinu pamatovala, „to je hezký osud. Čeká na tebe zkouška, kolego? Sezení s vedením? Sraz s osobami z dob minulých?"
Dinnský se zamyslel. Očekával v blízké budoucnosti změnu či střet o takových rozměrech, že by to dokázalo dát věci do pohybu? „Možná? Kalendář mám nabytí schůzkami, daleko smysluplnějšími než tato…znáte to, práce, za kterou mě platí."
Poznámku o smysluplném sezení Dickensová ignorovala. Měla šanci dostat drahé informace, ač zaobalené v roušce tajemství. Mohla si je alespoň domýšlet a tím zaměstnat svou už tak ponurou představivost, „a nechceš zjistit jakým směrem to bude směřovat?“ sesbírala všechny karty a balíček nabídnula Dinnskému, který na ně tupě hleděl, „stačí jenom myslet na danou událost, která tě čeká. Nebo osobu, se kterou se chystáš mít sezení. Někdy neuškodí být připraven, hmm?"
Co mohl ztratit? Už tak tupá zábava nic neříkajíc jej obírala o čas, že pár posledních minut mohl zatratit. Otázkou bylo, co ho vlastně očekávalo za zajímavou událost? Pro tentokrát ponechal racionální názory stranou. Vzal si balíček, „jestli takhle probíhá každé vaše sezení se zaměstnanci, tak to se nediví, že-“ než však stačil dokončit větu, všimnul si Vlčkové, jak si k němu nebezpečně nakročila, „že se povídá, co se povídá."
„Hmm? Co se o mě povídá?", vyhrkla Dickensová, zatímco Dinnský mlčel. Řekl už dost.
Do role vyslýchajícího se usadil sám, tak proč se namáhat, „z tebe taky něco dostat. Zamíchej je dle libosti. Pak mi je vrať a postup bude stejný." Karty zamíchal a vrátil jí je. Dickensová je opět rozdělila na hromádky a opět jej nechala vybrat. Dinnský následoval jiný postup – vybral si vrchní hromádku a číslo zvolil deset, z nichž si vybral pravou z první řady.
„Hmm, obrácený měsíc. Iluze, strach a úzkosti tě mohou během události doprovázet. I když s tím pracuješ, tak tě to vyčerpává a ubíjí. Zřejmě budeš nucen čelit svým emocím, který se snažíš skrývat. Ale neztrácej naději, příteli, obrácený měsíc se tě pokusí kontaktovat a ty se budeš muset poprat s odpověďmi. Měl bys naslouchat vnitřnímu hlasu a nenech se ovlivnit druhými."
Asi slyšel víc než dost. Zívnul a vstal, „tak já asi půjdu. Osud mě očekává."
„No moment," Dickensová bouchla do stolu, „já chci taky nějaký moudra. Co se tu dělo? Něco, co by ovlivnilo mojí práci?" odpověď byla prostá – všechno a zároveň nic. Ne, že by neměla dostatečnou úroveň k tomu znát většinu novinek odehrávající se mezi zdmi, ale většina z nich byla…prostá a spíše nepodstatná. Dinnský chvíli otálel a hledal v místnosti bod na který by se zaměřil, aby našel čas najít vhodnou odpověď, „a co se o mě povídá?!" vyštěkla Dickensová netrpělivě.
„Postavili nám do vchodu SCP-057-CS."
„A to je?"
„Pianino."
„A to je špatný?"
„Říkám do vchodu, takže nikdo neprojde. Tam ani zpět. A pro kripl káry tu je jedna nová plošina." To byla pozitivní zpráva, ač se jí týkala jen částečně. Dlouho se nedostane ven. Možná se do té doby stihne dát do kupy a půjde ven po vlastních nohách.
„To nezní špatně."
„A to jsem sotva začal," když se dal do řeči, tak se vším, „na hromadnou žádost zprovoznili víc kuřáckých koutů."
Dickensová se zaradovala, „takže i na mém patře? I když…já se pokouším přestat…"
„Jaká smůla, že jeden máte hned za rohem. Tsk, nemilé," Dinnský jí její touhu přestat s kouřením nežral. Jednou kuřák, navždy kuřák, „co se o vás povídá? Že jste dotěrná, až některé zaměstnance přivedete k slzám. Anebo že s nimi pracujete jako s parchanty. Na psychologa se může dneska dostat kde kdo."
Vlčková startovala, ale Dickensová začala mávat rukama.
„Občas to tu je jako v mateřské školce. Včetně tebe, milý kolego-"
„Bůhů, můžu pokračovat? Nebo mám odejít v tom nejlepší?"
Dickensová zpozorněla, „v nejlepším?"
Dinnský navodil radostný tón, jako by se jí tím vysmíval, „zvýší se počet povinně odseděných hodin s psychologem. Budete mít času si pokecat a vyslýchat spratky z mateřinky, no není to super?"
Mráz přeběhnul Dickensové po zádech. To rozhodně super nebylo, to bylo na nejvýš příšerné. Co když se to bude opakovat? Co když jich je víc a jenom vyčkávají na příležitost?
„Nepotěšil jsem vás? Ztrácíte barvu ve tváři," zaměřil se na pomalu chápající Vlčkovou, „no co stojíte? Kolabuje vám svěřenkyně." Jak ho míjela, hrubě ho odstrčila do pozadí. To si dovolila dost. Přistoupila k Dickensové a něco jí zašeptala.
„J-Jsem v pohodě," nezněla tak. Dinnský zasáhnul citlivý bod, aniž by se o to snažil.
„Myslím, že vaše schůze skončila. Žádám vás, abyste opustil místnost," nemusela říkat dvakrát. Dinnský se otočil na podkladku a bez dalších slov opustil pracovnu. Jakmile se za ním zavřely dveře, Dickensové stav se vrátil do normálu. „Nemyslím si, že to byl dobrý nápad…"
„Ale kušijte," uklidňovala svou ochranku, „jen dělá jak je nad věcí. Nic neví. Nebyl tam. A pochybuji, že se znají." Ač Dickensová byl jasně přesvědčená, že Dinnský v jejím případě nehraje sebemenší roli, Vlčková nebyla tak snadno přesvědčená.
„Mě překvapuje, že mu tak věříte. Je tu něco, co bych měla vědět?"
„Nevěřím mu ani slovo. Je to prevít, hajzl a manipulátor. A složka stále nekončí…no nic, asi je čas vrátit se k rozdělané práci."
Vlčková si nechala názor pro sebe. Dickensová o něj stejně nestála.