Posaďte se, milé děti. Dnes vám povyprávim o tom, co se stal- hej, kurva, ty malej harante, ne na mě! Sedni si někam na zem. Kde jsem to- ano, povyprávim vám, proč už do nadačních budov nesmí psi.
Vše to začalo myslim, hmmm… 12- ne, 13 vteřin před třetí minutou po půnoci 21. září roku 2020 v diskuzi na fóru naší větve.
A pak jsem to uviděl. Nebe se rozestoupilo, bůh sestoupil z nebe a odplivnul si na existenci samotnou. Ušima lidstva zazněla nebeská slova: "Xane, to si snad děláš prdel, ne?! Takhle špatnej meme jsem neviděl už přes 5173 let. To nezůstane bez trestu. Máš rád psy?". A s touhle nezodpovězenou otázkou Bůh navždy zmizel. Jakože úplně. Hledáme ho dodnes. Někteří teoretizují, že je mrkev.
Ale něco nám tu nechal. Něco, co nikdy nedostanu z paměti. Nikdy. Celou dobu mě totiž ty debilové tahali s sebou. Teda jenom mojí nohu. Toho idiota nenapadlo nic lepšího, než proměnit ty 3 voly v psy. A tak se to stalo. Nevěděli jsme to, ale byli jsme v prdeli.
Nevim, jestli podle čuchu, kouzel nebo přirozené intuice vyvinuté stovkami tisíc let na evoluci založeném přirozeném výběru, ale ti tři se nedlouho na to setkali u Kolína. Z nějakého nešťastného důvodu jsem tam musel být i já. Zrovna jsem čekal na misi na kolínském hlavním nádraží.
"Kamarádíčku, copáček tadyčku čmuchinkáš?" ozvalo se zaštěkání Utyho.
"Jak to do psý pýčy mluvíž?" Ozvalo se od Kubíka.
"Tyčíčku mášinkáš cočinko řičíkat, mášinkáš ve všemíčku, cočinko řičíčkáš chybičky."
"Furt lepšý, neš mluvyt ve ZdRoBněLyNKácH."
"Hele, držte šukání huby. Já nejsem přeloženej pravo!" Sice to byly jen dvě krátké věty, ale Xan nimi oba dva pejsky na několik vteřin zmátl.
"Notánek, redějíčko měčko pokajdi zádíčka."
"Musýme s tim něco- moment jak sy, poznal že mluvim, s gramatyckíma chibamy?"
"To teď není hmota. Musíme to obrátit."
A tak šli na Slovensko. Proč na Slovensko, ptáte se?
"Proč jsme na Maďarsku?"
"amogus, kvjetináč, 23, drzá tuška, buřt guláž, potdácek."
"Slovineško, místníčká oblástka mjinká tučíčku nejlepšejší zmrzlinečku."
"Oh, já myslel, my jdeme tam protože mašinérie času."
"Prosým, buť uš sticha!" Zavrčel na něj Kubík.
"Majinká alinko pravdičku."
Vešli do oblasti. Nečekaně v ní nebyl jediný člověk. Došli až ke stroji času, kde stál Kain Phatos Crow.
"Vrrr, haf haf!"
"Krowe," pozdravil slušně Kubík.
"Cože? Vždyť-" než to Crow stihl doříct, přištěkl k němu Xan.
"Takhle, pane Crowe, slyšel jsem, že vy jste pes… Vy víte, já dva."
Kain Phatos Crow chytil beze slova Xana za packu a vyrazil. Ozývali se podivné zvuky. Po deseti minutách se jeden z nich vrátil. Oba vypadali stejně. Ale nikoho nikdy nezajímalo, který se vrátil. Xan se od té doby zlepšil a už nikdy nezmínil MMP, takže byli všichni šťastní.
"Nech nás jít!" zavrčel vyčerpaně Xan a všichni 3 vyrazili ke stroji času. Nastavili ho na "Hrubé" a vlezli dovnitř. Nevěděli, že to není stroj času, ale stejně vešli. Vyšli znovu jako 3 muži.
Už nemám čas, takže řekněme, že pak neslavili a nezdemolovali celou slovenskou oblast.
Konec.