15. března 2004
Oslnivé světlo proniklo štěrbinami jeho přivřených očí. Točila se mu hlava, svět postrádal balanc a uprostřed toho všeho narůstal šimravý pocit na kůži přeležené ruky. Pomalu, ale jistě začínal rozeznávat zvuky a jejich významy. Do reality jej plně vytrhlo až zazvonění oznamující konec hodiny a následnou přestávku.
Měl krásný sen z minulosti, který se rychle měnil na hořkosladkou iluzi, dokud nezmizel v horkém proudu nemastné neslané reality přítomnosti.
Někdo do jeho napůl spícího těla rozloženého na lavici strčil. "Vole, zvedej se, jde sem Doubrava!" Ten hlas poznával, patřil jeho kamarádovi, Tadeášovi. Jeho hlas byl stále vzdálenější a zachytil v něm trochu rozhořčení. Asi to zase trochu přehnal a podařilo se mu znovu usnout při hodině.
Přiblížily se kroky a on otevřel oči dokořán, takže jeho citlivé zorničky zalil čerstvý příval žárovkového světla. Napočítal sekundu, dvě a potom rychle promrkal skrze pálivý pocit. Doufal, že se jeho zorničky dostatečně rychle stáhnou, aby neměl učitel příliš poznámek. Potom se zaklonil do židle a předstíral zívnutí. Silueta vyššího muže už se přiblížila, když si začal uklízet prázdný pomačkaný sešit a několik rozházených propisek, z nichž pouze jedna při dobré vůli psala. "Bihary, na slovíčko." Oslovil ho učitel a Bihary k němu vzhlédl, jakmile si všechno zastrčil do svého provizorního batohu s rozbitým zipem.
"A-ano, pane." Vykoktal ze sebe spíše schválně než z rozpaku. Potřeboval se dostat do role vyjukaného ospalého studenta, nad jehož rozmarem by se mohl učitel slitovat. Bylo to o hodně lepší než přiznat, že na sobě včera do noci testoval vlastnoručně vyráběné omamné látky, které následně plánoval prodávat na školním kampusu.
"Další dlouhá noc? Bihary, není mi nic do toho, co děláš po nocích, ale tohle není poprvé, co jsi na mojí hodině spal. Je všechno v pořádku?"
Hledal v učitelově hlase sebemenší náznak něčeho podezřelého, ale zdálo se, že si ničeho nevšiml. I tak Bihary zdráhavě odvracel zrak a nervózně se zasmál. "Omlouvám se, pane. Už se to nebude opakovat."
Doktor Doubrava, lehce oplácaný holohlavý učitel teorie umělecké grafiky, si povzdechl. "Bihary, jde mi jenom o tvoje dobro. Zkoušel jsi třeba pít kafe?"
"Ehm… ne, já- kafe nepiju."
"No, jak myslíš."
Bihary Staněk stál na rohu dvou ulic, kde se mísila stará betonová cesta s ještě staršími kočičími hlavami. Měl na sobě černý, slabě potrhaný a vytahaný kabát, který ale rozhodně nebyl dost zničený na to, aby si mohl dovolit jej vyhodit. Mimo Imantu se cítil nesvůj, ale byznys byl byznys a na Imantě si nemohl kazit pověst. Kromě toho, umělci i smažky z Díry měli svoji vlastní líbeznou ódu, podle jejíchž tónů skákali jak vycvičení psi. Specialita podniku byla eso. Pět es všech barev a tři králové k tomu. Bihary sice neuměl hrát poker, ale věděl, že jeho matroš stačil sotva na plnou ruku.
Ale pro obyčejné pražské feťáky to bylo dost. Člověk jen musel vědět, jak udělat něco speciálním, aniž by to bylo okaté. Jak lidem lhát a tvrdit, že jeho vysoce anomální prášek do pečiva se strouhankou, je ve skutečnosti nová odrůda pervitinu. Za prodej si účtoval minimum a svoji pověst mezi místními stavěl na tom, že ho nikdo neznal. Konkurence na normální straně Opony sice byla větší a nenabízela moc šancí, ale zato nedokázala chytit někoho, kdo mohl přijít, prodat pár gramů a zmizet jako pára nad hrncem. Byl chytrý, vynalézavý a věděl, jak nevyčnívat.
Prodávat omezené zásoby, rychle a nezávazně, hezky pod cenou, aby to dostal rychle z ruky. A nebylo to tak, že by lidem lhal. To, za co si platili, byla pecka, to nejlepší, co si dovolil vyrobit a osobně otestovat, těsně před hranicí toho, aby se odněkud objevila černá dodávka a odtáhla ho tam, kde slunce nesvítí. Byl umělec, stejně jako byl v jeho očích umělcem kdokoliv, kdo dovedl dokonale udělat párek v rohlíku nebo vymyslet vtip, který vždycky rozesměje publikum. Měl své morální zásady, a tak všechy jeho omamné látky postrádaly jakoukoliv návykovost mimo samotný pocit štěstí, nádhery a klidu. Bez toho by to nikdo nekupoval.
Jeho klient se opozdil, což Biharyho znervózňovalo. Když se ani po patnácti minutách nikdo neukázal, rozhodl se, že raději vypadne dřív, než se situace vymkne kontrole. Škoda, pomyslel si, přivýdělek by se mu teď vážně hodil. Procházel ulicemi Prahy s nejistou melancholickou náladou, jakou by nedokázal na povel vytvořit ani ten nejzkušenější krajinkář. Celou cestu měl sklopenou hlavu a pozoroval chodník pod sebou, kromě jednoho známého obytného domu ve staré ulici, kde vzhlédl k oknu ve třetím patře, ačkoliv dobře věděl, že dovnitř neuvidí. Čekal přesně tak dlouho, dokud mu barvy světa kolem nezešedly, zčásti tím, že se zatáhlo nebe, a částečně nevyslovenou lítostí. Pak šel dál. Cestou na Imantu se nad jeho hlavou roztrhla obloha, takže když konečně došel až k Muzeu, měl už kompletně promoklý kabát a zkaženou náladu. O čtyři levotočivé plivance na lavičky v parku později se už plahočil přes náměstí svaté Imanty a zpátky do svého pokoje na kolejích.
Tadeáš, jeho spolubydlící a jediný přítel, zrovna ležel na svojí palandě s pornočasopisem a rychle přes sebe hodil peřinu, když Bihary vešel. Nebylo to zdaleka poprvé. "Čus, Bihi, tak co, dostal jsi?"
Pozdvihl ramena. "Ani ne, Doubrava se jen zajímal o můj spánkový režim."
"Vole, já myslel ty drogy. Kolik jsi za ně dostal?"
Bhary se nevědomky slabě usmál a odložil si navlhlý svetr na věšák. "Tisícovku."
"Jenom? Vždyť jsi to vařil do tří ráno." Tadeáš vypadal zmateně, jako by nedokázal pochopit, proč si pro pouhých tisíc korun Bihary kazil spánkový režim. Bihary mu nechtěl lhát, ale bylo lepší, když si jeho kamarád bude myslet, že se svých chemikálií zbavil. Poslední, co mu scházelo, byl zdrogovaný spolubydlící.
"No jo, kšefty jsou špatný." Neřekl mu jak špatný.
Za pár minut si už oba mladíci dali navzájem pokoj, protože Tadeášovi začínala pozdně odpolední hodina malby, na kterou se přihlásil nedobrovolně. Bihary tím pádem měl jednopokojový byt s koupelnou a kuchyní sám pro sebe, alespoň na dvě hodiny. Ze všeho nejdříve si našel svoje domácí tepláky a potom zašel do kuchyně pro ovoce. Po zbytek dne měl volno a toho mohl využít k nácviku, protože si pomyslel, že nic lepšího stejně nevymyslí.
Kromě toho, že byl relativně dobrým samoučeným chemikem, spočívalo jeho pravé nadání v něčem daleko záhadnějším. Magie. Ovšem říct o něm, že praktikoval temné rituály či uzavíral pakty s entitami mimo tento svět, by bylo stejně zavádějící jako o něm prohlásit, že byl drogový dealer. Bihary sám vyráběl svůj produkt a prodával ho, když měl nouzi o peníze. Stejně tak nečaroval ohnivé koule, ale spíše prováděl karetní triky a optické iluze.
Bihary si z kapsy vytáhl opotřebovaný špagát s lodním uzlem. Hbitými pohyby ho bez dívání rozvázal a kolem prstu si obtočil jeden z jeho konců. Soustředil se na provaz, který předtím rozložil na posteli, propojil v mysli oba kusy lana a poté sledoval, jak se červený provaz stáčí podle jeho vůle ve vzduchu, kolem nastraženého ananasu. Byla to obtížná práce, ale jeho mysl byla rozbouřená a vázání uzlů mu vždy připadalo uklidňující. Stáčivý pohyb utahovaného provazu na kůži, pevnost správně spojeného uzlu. Bihary obtáčel tenký špagát kolem své dlaně tak, aby dokonale obtočil celou nataženou dlaň. Jeho cílem byl uzel, který by zabránil v sevření pěsti, pouze takové malé cvičení pro kouzelníka jeho kalibru.
Zakoupený provaz byl pevný a přesto jemný, určený k tomu, aby byl cítit na kůži. Přesto se mu zdál špagát v ruce jaksi jemnější, ačkoliv už s ním převázal tolik uzlů, že byl téměř na odpis. Známost provazu byla něčím, co si vždy choval blízko k srdci. Všechny jednoduché uzly ovládal od pěti let, všechny pokročilé od sedmi. Když mu bylo třináct, dovedl svázat dospělého muže provazem, aniž by se dotkl lana, muže, nebo čehokoliv jiného než svého špagátu. To všechno pod deset sekund.
Když po pár minutách obtočil svou dlaň, zkonstatoval, že stále může trochu pohnout palcem, tudíž tento design nebyl dokonalý, ale blížil se tomu. Ve vzduchu přitom visel pouze neurčitý tvar převázaného červeného lana, který dokonale svazoval ananas. Nebyl to dokonalý testovací subjekt, ale co měl umělec dělat, když ho opustila múza.
V tu chvíli se mu zježily chlupy na krku a uslyšel za sebou posměch až příliš známého ženského hlasu.
"Stále ještě tě neopustila touha hrát si s provazem?"
Patřil jeho sestře, nepředvídatelnému stvoření, které nikdy nepřicházelo ve vhodnou chvíli. Hlas se mu zachvěl a ananas spadl na postel. "Edino, co tu chceš?"
"Přišla jsem za svým bratrem, ale netušila jsem, že tu najdu sexuálního devianta. Nevěděla jsem, že je Laura udělaná do shibari."
Bihary se proti své vůli začervenal a zaťal trochu víc pěst, ale odpověděl své sestře klidně. "Moje ex nemá s tímhle nic společného."
Protože byl špatný hráč pokeru, ani si neuvědomil, že Edině hraje do karet. "Naopak, myslím si, že na ni pořád myslíš a doufáš, že ji ohromí tvoje svazovací schopnosti." Lehce se zasmála dívčím smíchem, ze kterého mu bylo nevolno. "Víš, jenom protože jsme sourozenci, tak tě nepůjdu udat, až Lauru svážeš někde v lese."
Neudržel se, kolem ní nesvedl ovládat emoce. "Co tu opravdu chceš?!"
"Páni, Bihi, jen jsem si dělala srandu. Teď mám strach, že svážeš někde v lese mě." V jejím hlase byl slyšet strach a domýšlivost, ale ze všeho nejvíc faleš. Věděla, že jí Bihary nic neudělá, protože to nesvede. Byla lepší než on a věděla to.
"Každopádně mi malý ptáček vyslepičil, že jsi zase prodával." Lehce natočila hlavu do strany. "Něco jsme si o tom říkali."
Bihary něchtěl tohle řešit. Nechtěl se bavit se svou šílenou sestrou a už vůbec nechtěl řešit její zákaz prodávání drog. "Nic jsem neprodal," řekl popravdě.
"Fajn, věřím ti, ale stejně si vezmu to, co jsi chtěl prodat, i když jsi to nesvedl."
Nesvedl. Jako kdyby toho nebyl schopný. Jako kdyby to neudělal už mnohokrát. Jako kdyby se Edina nerozhodla, že je její bratr příliš nebezpečný sám sobě a jí, když prodává tolik nelegálních látek. Nic jí na to neřekl.
"Ale no tak, nehraj uraženého. Můžeš si za to sám, když neposloucháš. Obzvlášť teď, když-"
"Ano, proč teď?" Bihary se zvedl ze svého sedu a zahleděl se svojí sestře do očí, očividně naštvaný, ale ochotný ten vztek usměrnit k něčemu lepšímu. Chtěl znát její motivy.
Edina poprvé za celou tu dobu nevypadala, jako drzé dítě s vyplazeným jazykem, ani jedovatý had s tím samým. "Ty to nevíš?"
Zajímavé, pomyslel si Bihary. "Nevím co?"
"Páni, ještě, že jsem tu pro tebe, ty jsi fakt hrozný dealer. Jak můžeš existovat, když jsi takhle neopatrný…"
"Mohla bys mě pro jednou neurážet a prostě mi to říct?" Povzdychl si.
Edina uhla pohledem a přešla k jeho stolu, kde věděla, že přechovává cokoliv, co hodlá prodat. Bihary ji chytil za ruku a vysloužil si její zakloněný úsměv.
"Na ulici se šíří zvěsti. Do pohybu se dalo něco velkého a prý zmizelo několik známých dealerů tady na Imantě… Nikdo je už pár týdnů neviděl."
"Já na Imantě nic neprodávám, nejsem hlupák."
Stále vážně, ale zdaleka ne naléhavě dodala: "I specialita podniku zdražila… O dost."
Teď byla řada na Biharym, aby si do ní píchnul. "Taková řádná milá holka jako ty a vyzná se v ceně drog? Co by tomu řekla matka?"
Bihary okamžitě věděl, že neměl tuhle kartu vytahovat. Měl si ji nechat na ruce a pokud možno ji nějak diskrétně zašít zpátky do balíčku, zatímco by se nikdo nedíval. Jejich rodina byla ožehavé téma, dost možná proto, že jeden pro druhého představovali poslední fragment rodiny, co jim zbyla. Kromě toho, Edina jejich matku nesnášela ještě když byla naživu. Její temperament se okamžitě změnil. "Matka by se udávila na levným alkoholu. Znova."
Povzdychl si a rezignoval, protože nedokázal vyhrát hádku se svou sestrou. "Dobře, přestanu si vydělávat prodejem chemie." Vytáhl zpoza zad balíček drog, jako kdyby ho tam celou dobu ukrýval a věděl, že tenhle trik by udělal dojem na kohokoliv jiného, kromě Ediny. Ta si pytlíček vzala a zastrčila si ho do kabelky. Zpátky vytáhla několik bankovek různých barev, uspořádaných v úhledném balíčku, který postavila na stůl. Bihary nechtěl její peníze. Nevadilo mu sice, že byly vydělané ještě horším způsobem, než jaký používal on, ale ten fakt, že jeho sestra na tom neviděla nic v nepořádku. On nesměl prodávat drogy, ale ona mohla vydírat a krást, jak se jí zachtělo. Bez přemýšlení si peníze vzal.
"Hodný hoch," poznamenala zlostně a poplácala Biharyho po tváři. Letmo se rozhlédla po místnosti, snad proto, aby načerpala inspiraci pro další jedovatou poznámku. Potom se otočila na podpatku a odešla z místnosti, ale ještě než za sebou zavřela, dovolila si poslední slova: "A vyvětrej tady, smrdí to tu jak v tom nevěstinci, kde matka chcípla."
Bihary chvíli stál a prostě jen sledoval vybledlé barvy okolního světa. Až po několika sekundách si uvědomil, že mu píská v uchu. Zhluboka se nadechl a vydechl. Těžce usedl do židle a zahleděl se do stropu. Cítil vztek? Edina byla hrozná sestra, ale byla poslední rodina, co mu zbyla, a i když byla jedovatá, myslela to vlastně dobře. Prodej drog byl nebezpečný, to pochopitelně… Vztek to nebyl. Cítil smutek? Připomínka smrti jejich matky, stejně jako vzpomínka na jeho stále nedávný palčivý rozchod mu sice nahnaly jakýsi slaný závan slz do očí, ale smutně se necítil, ne. Cítil frustraci? Protože nedokázal ani prodat dost materiálu na to, aby si vydělal na základní potřeby, nebo že nebyl dostatečně dobrý v tom jediném, co si sám vytyčil jako hranici úspěchu? Že ve škole usínal z vyčerpání, byl pozadu se vším, včetně svých uzlů, a že nemá dost sil na to, aby změnil svou existenci? Ne, ani tohle to nebylo.
Na jazyku cítil něco, co by se dalo přirovnat k chuti syrové skořice a popela. Stejně tak mu připadalo všechno kolem. Cihlově červené až kakaově hnědé, ale monotónní a vybledlé. Zároveň nasycené až přepíjející barvou a zároveň prázdné, jako pouhý nákres skutečného světa kolem. Bihary teď skutečně litoval, že mu Edina vzala ty drogy. Docela rád by odboural falešnou realitu kolem sebe a ponořil se do světa, který si alespoň na nic nehraje.
Ale Bihary neměl po ruce nic, čím by si mohl na chvíli odpočinout. A tak se zkrátka raději pustil znovu do pletení uzlů, ačkoliv měla Edina pravdu a on to nedělal zdaleka jenom proto, že by ho to bavilo. Chtěl cítit stabilitu lana… toužil po pevném objetí, které mohla přinést pouze milovaná osoba, nebo stažený provaz.
Tam, kde byl Bihary dobrý v pletení uzlů, byla Edina excelentní v pletení hlav lidem. Zatímco její vrstevníci se učili násobilku, ona samu sebe učila tomu, jak lhát a číst lidi. Když došlo na volení specializovaného formátu studentské práce, vybrala si Edina téma "emoční manipulace tancem", ale i to byla zástěrka jejího pravého motivu. Ano, chodila na balet, dokonce v něm byla i nadprůměrně dobrá, ale její cíl nikdy nebylo hezké představení, které by diváka rozbrečelo. Chtěla se zkrátka dozvědět, jaký rozsah emoční manipulace má dívka jejího věku v krásných šatech, toť vše.
Edina nebyla zákeřný had, ani vychytralá liška. Byla spíše jako ropušnice, taková ryba, co napodobuje kus kamene, takže když se někdo splete a šlápne na ni, dostane se mu smrtelné dávky jedu. A pro všechny kolem to potom vypadá jako chyba toho, kdo špatně šlápl. Edina byla překrásná dívka, taková neposkvrněná květina, kterou všichni obcházeli širokým obloukem, aby se jí něco nestalo. Ve skutečnosti se někteří pouze báli přiblížit, protože Edinu znali, nebo si to alespoň mysleli.
Každý takový nešťastník tušil, že si vydělává něčím nečestným, ať už to byla krádež nebo vydírání. Edina sama tyhle zvěsti šířila a několikrát dokonce zkusila své štěstí a pečlivě naplánovala situaci, ve které by mohla někoho připravit o peníze, čistě proto, aby se taková zvěst dostala dál. Přirozeně byla příliš chytrá na to, aby jí někdy něco dokázali a tak se všechno, co by vám o její pověsti řekli na MUŠce, točilo jako loď kolem vodního víru pravdy, která ale nikdy docela nezaplula pod vodní hladinu.
To byl ideální předpoklad, ve kterém se mohla Edina svobodně pohybovat jako někdo, koho každý znal, ale nikdo o ní moc nemluvil. Holka z příběhů, která ale přeci nemohla být doopravdy taková nestvůra, jak se povídalo. Konec konců to všechno bylo trochu moc přehnané, skoro, jako kdyby si to všechno někdo vymyslel jenom proto, aby pošpinil její pověst.
Nikoho akorát nenapadlo, že ten někdo byla ona samotná.
Každý věděl, že Edina Staňková je nebezpečná holka. Každý ale také věděl, že když jí bylo šestnáct, ukousla Edina nos jednomu bláznovi z Díry, co se jí pokusil podstrčit něco do pití. Všichni si pamatovali to, jak Edina zvládla pět chlapů najednou, ačkoliv u toho vlastně nikdo nebyl. Kromě toho byla Edina konvenčně atraktivní a jakmile si začala všímat toho, jak účinným rozptýlením dovede být její hrudník, rozhodla se naučit svádět lidi. Její světlé blonďaté až bílé vlasy a okouzlující úsměv dělaly divy aniž by se přímo snažila.
Nade všechno tohle byla Edina ještě krutá. Pravda byla taková, že nenacházela potěšení ve světě často, protože většinu času byla příliš zaneprázděná tím, že byla dokonalá. Její známky byly perfektní, její vzhled nádherný, její pověst přesně taková, jakou chtěla… ale nic z toho by jí nebolelo, kdyby o to přišla. Byla to součást fasády, kterou si vybudovala kolem sebe, aby mohla skutečně dělat to, co jí vlévalo krev do žil. Pro co stálo za to vstávat z postele.
Často přemýšlela nad tím, co přesně to vlastně bylo. Nebyla zlá, tudíž nechtěla postavit celý svůj světonázor na tom, že ráda ubližuje lidem, protože to by bylo nechutné zjednodušení problému. Při jednom svém hlubokém zamyšlení došla k názoru, že za to může její matka, stejně jako za všechno špatné v jejím životě. Edina se vyžívala v kontrole. Cokoliv mohla ovládat, to chtěla. Nejeden kluk skončil se zlomeným srdcem, když na tuhle pravdu přišel příliš pozdě. Podvědomě Edina tušila, že je zkrátka příliš dokonalá na to, aby se nechala postrkovat nedokonalými lidmi kolem sebe. A nejlepší způsob, jak přimět lidi k tomu, co chtěla, byla kontrola.
Takže manipulovala, lhala, usmívala se a ukazovala výstřih. Když musela, srovnala lidi do latě, vydírala, ničila vztahy, podporovala závislosti, půjčovala peníze a za temných nocí přemýšlela nad tím, jak utáhnout oprátku kolem těch neposlušných. V tom spočíval základní rozdíl mezi ní a Biharym, který vnímal provaz jako symbol svobody, něčeho pevného, co navozuje bezpečí a klid. Bihary vázal záchranné lano, Edina spřádala zákeřnou síť.
"No a potom se začervenal. Myslím, že mu pořád chybíš… vlastně to je slabé slovo, myslím že na tebe nedovede nemyslet." Zasmála se a lžičkou nabrala trochu šlehačky ze svého šálku horké čokolády. V kavárně bylo takhle pozdě docela prázdno, ale Edině to nevadilo, alespoň mohla Lauru zdržet o něco déle.
Naproti ní, oblečená v zástěře brigádnice středověké kavárny na Imantě, seděla krátce ostříhaná černovlasá Laura a v červených očích se jí zračila nenávist. "Proč mi tohle všechno říkáš, Edino?"
"Copak? Myslela jsem, že ti zprávy o tvém milém udělají radost. Přeci jenom ti všechna ta frustrace prospívá, no ne?" Pošťouchla bývalou přítelkyni svého bratra a dávala si přitom pozor. Laura nebyla neškodná, ne jako Bihary, nebo některý jiný nešťastník v jejím područí.
Barmanka zatnula obě pěsti pod stolem a pohlédla blondýně do očí. "Víš dobře, že tě tady nechci vidět, pokud to není důležité. Na tvoje posměšky není nikdo zvědavý, tak vyklop ten svůj jed a potom vypadni."
Edina ji významně pokárala: "Takhle se přeci k zákazníkům nechová."
Laura jí nic neřekla, což Edina vzala jako čin velkého sebeovládání na někoho tak ohnivé povahy. "Dobrá, mám pro tebe práci. Strhnu ti to z dluhu."
"Jakou práci? Můžu ji odmítnout?" Zaskřípala zuby a poté se ladně usmála na zákaznici u vedlejšího stolu, jedinou další osobu v kavárně.
"To jistě můžeš. A já taky můžu poslat tvoje nahatý fotky tvým rodičům. Nebo bys raději preferovala, když si ten tvůj dluh vyberu ve tvé magické esenci?" Zasmála se slabě, jako kdyby to nemyslela vážně, ale Laura nepoznala, zda opravdu vtipkuje. "Po cestě jsem se nemohla rozhodnout, čím přesně ti pohrozit, tak jsem si řekla, že tě nechám vybrat, který Damoklův meč ti pověsím na hlavu. Přeci jenom chci být férová a jsme přeci kamarádky."
Lauřin oheň z jejích očí na chvíli vybledl. "To nemyslíš vážně…"
"Ale ovšemže ne, Lauro. Za kamarádky bych nás nikdy seriózně neprohlásila. To bychom musely být na stejné úrovni."
Laura zatnula pěsti a Edina se na ní přes stůl usmála. "Takže bereš?"
"Ani nevím, co po mně chceš!" vykřikla na ni náhle barmanka, až se u vedlejšího stolu dívka lekla.
Edina sledovala každou vrásku grimasy jejího zatnutého obličeje, krásnou pleť dívky, kterou její bratr miloval, která se s ním rozešla kvůli Edině. Připadalo jí rozkošné, jak štěká, když nemůže kousat. Ale Edina si nemohla dovolit ji dál provokovat, už tak byla na hraně, a přeci jenom psa můžete tahat za ocas jenom chvíli, než ho to přestane bavit.
"Slyšela jsi o těch zmizelých dealerech tady na Imantě?" zeptala se.
"Ne, já se drogám vyhýbám." Laura se zvedla, když si všimla, že zákaznice vedle už dopila svůj čaj a chystala se k odchodu.
"Šikovná holka, drogy jsou špatná věc- počkám tady." Edina olízla lžičku a zaujatě si prohlížela postavu Laury, jako by zkoumala, co na jejím průměrném vzhledu Bihary obdivoval. Viděla její nahé fotky, takže postava to nebyla… Po chvíli zapadlo pár korun do pokladny a Edina si dovolila mluvit teď trochu víc nahlas, když už kromě nich dvou nebyl v kavárně nikdo jiný. "Potřebuju, aby ses na to podívala. Zjistila informace. Jestli se tady na Imantě děje něco velkého, chci o tom vědět."
"Víš," začala Laura za barem, který teď přejížděla mokrou houbou, "na tak mladou holku lezeš, kam nemáš. Tohle zavání nějakým velkým průšvihem a s tím já nechci mít nic společného."
"Tak to je dobře, že nemáš na výběr. A kromě toho, já nikam nelezu. To ty budeš zjišťovat, co se děje."
"Ech, když ti na to kývnu, odejdeš už konečně pryč?" Lauře docházela trpělivost, s čímž Edina počítala.
"Jako pára nad hrncem. A odpustím ti většinu tvého dluhu. Dokonce ti i slíbím, že neukážu tvoje fotky svému bratrovi."
"…tvoje slovo stejně nic neznamená."
Edina začala hrát uraženou, ale rychle toho nechala. "To si vyprošuju… Máš samozřejmě pravdu, ale chtěla jsem udělat hezké gesto. No nic…"
Laura přikývla s hořkostí v hlase. Nedívala se na Edinu, když to říkala. "Fajn, beru to. Zjistím ti něco o těch drogách."
"Super. A že jsem tak hodná, dokonce ti řeknu, kde ten první zmizel."
Barmance se nelíbilo, kam tím směřuje. "Kde?"
"V tom nevěstinci na Imantě."
Na moment se zamyslela. Nevěděla o žádném nevěstinci, už z principu, protože nic takového nevyhledávala, ale napadlo ji, že možná myslela jiný, slavnější podnik. "Touha? To je strip klub. Vlastně spíš noční klub pro dospělé."
"Jsem ráda, že se vyznáš v rozdílech," řekla Edina, jak nejvíce pohrdavě mohla a v jejím hlase byla poprvé za celou konverzaci slyšet upřímnost. "Mně je jedno, co za podnik to je, hlavně zjisti, co potřebuju."
Z kabelky vytáhla malý urovnaný balíček bankovek, daleko víc než stála horká čokoláda. "Zpropitné si nech, ale opovaž se moje peníze utrácet za nějaký úchylárny v tom bordelu." Beze slova se otočila a zmizela, zatímco dívka za barem hleděla na peníze svázané gumičkou. Dala se do počítání a počítala dlouho, než jí došlo, že je to víc než deset tisíc.
Zatímco přepočítávala znovu, ptala se sama sebe, kde bere sestra jejího bývalého přítele tolik peněz a jestli to vůbec chce vědět. Edina byla nepředvídatelná, ale na jedno se člověk mohl vždycky spolehnout. Ze života dovedla udělat peklo. V jedné ruce Laura těžkala balíček bankovek a ve druhé svědomí, které ji sžíralo poslední tři měsíce od doby, kdy jí Edina přikázala rozejít se s Biharym.
Styděla se, že si nechává poroučet od holky, co je o hlavu menší a o rok mladší. Ale věděla moc dobře, že Edina by mohla klidně vypadat jako roztomilé štěnátko a na krutosti by jí to nijak neubralo. Laura spolkla hrdost i vinu a přetáhla si přes hlavu zástěru.
Ještě nikdy ve strip klubu nebyla… ale taky ještě nikdy nevyšetřovala zmizení několika lidí…
Něco jí říkalo, že Edina ji přiměje udělat ještě hodně věcí, které nikdy netoužila dělat…
Frustrace z rozmotaných uzlů | Marnotratný jazýček dušeného plamene »