Výlety Do Pekla
hodnocení: +1+x
blank.png

V poslední místnosti byla další změť odříznutých prstů, pokrývající její stěny jako vnitřnosti slona po výbuchu bomby. Části té masy si postupně prohmatávaly cestu do lékařské skříňky jako rozrůstající se plíseň, zatímco zbytek se plazil po schoulené siluetě na nosítkách. Na Wheelerův příchod masa ostře zareagovala a otočila se směrem k němu. Wheeler na poslední chvíli s otočením zabouchl dveře, na které z druhé strany vzápětí dopadla hlasitá, vlhká rána. Dveře ji udržely.

Wheeler zakopl o svoji vlastní nohu a opřel se o protější zeď. Ten tvar ležící na nosítkách patřil člověku, nikoliv mrtvému tělu, ale živoucímu člověku s jedním okem otevřeným, jehož tělo bylo postupně rozebíráno a zpracováváno do podoby dalších prstů. Rostly mu z krku. Wheeler to neviděl. Myslel si, že to viděl, ale zároveň věděl, že něco takového vidět nemohl.

To byl konec. Wheeler se vrhl za roh chodby. Všechny ostatní dveře byly zablokované nebo zamčené. Byli v podzemním patře, takže ani žádná okna. Žádná průchozí ventilace.

Z druhého konce chodby byly slyšet dva další výstřely, v tom uzavřeném prostoru byly ohlušující a ozývaly se ještě několik sekund. Hutchingsonová sprintovala zpoza rohu se zbraní v ruce a rychle ho dostihla. "Našel jste nějakou cestu ven?" zeptala se ho, zbytečně, jeho výraz jí říkal, že nenašel vůbec nic.

"Je to tu zamořené," řekl Wheeler. "Každá místnost, každé schodiště… Je to absurdní."

Na konci chodby se hlavní masa vynořila zpoza rohu. Z téhle vzdálenosti vypadala jako pohyblivá, osmitunová hromada shnilé bramborové kaše, tuku a kroutících se červů. Byly v ní prsty jak z nohou, tak z rukou, malé zuby a kusy kostí. Měla v sobě dvacet průstřelů, ze všech tekla krev, ale pokud to mělo nějaké životně důležité orgány, musely být někde jinde v budově, žádná z kulek to ani v nejmenším nezpomalila, ani nijak nepozměnila jeho pomalý, metodický lov. Neuvěřitelně to smrdělo, tvořivě nechutným způsobem. Jako koncentrovaný nemocniční odpad.

V přerušovaném intervalu se to vrhalo kupředu a pokrývalo u toho stěny rudým slizem. Zhruba za půl hodiny se k nim dostane, přimáčkne je ke zdi a pohltí je, aby je mohlo také zpracovat.

"Myslím, že tohle je konec," poznamenal Wheeler třesoucím se hlasem. "Děkuji vám za pokus."

Hutchingsonová sama tam jen stála se sklopenou zbraní. Sledovala, jak ta věc přichází, pomalu jako parní válec. Chodbu zaplňovala skoro až ke stropu.

Zbývaly jí dvě kulky a přemýšlela, co s nimi. Střílet do masy samotné je jako střílet do pudinku. Dala by cokoliv za granát. Ani požární sekera by nebyla na škodu. Možná by to nedokázala zastavit, ale se sekerou by o sobě mohla dát vědět, mohla by tu věc donutit alespoň trošku litovat.

"Asi existují i horší osudy," pokračoval Wheeler, neschopný přemoci potřebu mluvit, "než se nechat digitizovat tou věcí. Moc jich ale nebude."

Hutchingsonová po něm hodila pohledem, jako by mu poprvé za těch nabitých šedesát minut, před kterými se potkali, skutečně věnovala pozornost. "Stoupačky," řekla.

"Cože?"

Odstrčila Wheelera stranou. Za nimi byla zeď natřená na bílo. Byl na ní zámek a tenká svislá mezera. Krátkou chvíli zvažovala, kterou část zámku rozstřelit, a stiskla spoušť. Za vysokým panelem zavěšeným na pantu byla ne moc široká, zaprášená a zrezivělá šachta bez výtahu, kterou vedly nechutné trubky a elektrické rozvody mezi patry. Podívala se nahoru. Sotva místo pro jednoho člověka.

"Umíte lézt?" zeptala se Hutchingsonová. Aniž by čekala na odpověď, sundala si sako, mezi zuby si strčila baterku a vrhla se směrem nahoru do temnoty. Po chvíli strkání přišel další výstřel. Dveře stoupačky o patro výš.

"Ne," zmohl se konečně Wheeler. "Ne, neumím lézt!" Masa se ho téměř dotýkala, byl ohromený jejími pohyby, jejím až příliš povědomým hmatáním.

"To mi došlo," zavolala ze shora Huthingsonová. Objevila se ruka. Lidská s obvyklým počtem prstů. "Nahoře je čisto. Pojďte, jsem zapřená. Pozor na tu hranu tady, je ostrá. Dělejte!"

Wheeler si nechal sako na sobě a zapnuté, byla to jediná část téhle situace, nad kterou měl ještě plnou kontrolu. Musel vyskočit, aby dosáhl na ruku Hutchingsonové. V té chvíli, kdy skočil, se po něm masa vrhla přes posledních pár metrů a chytila ho za nohu.

Viděl sám sebe zemřít.

Jeho upocená ruka začala Hutchingsonové okamžitě vyklouzávat. Podepřela se druhou rukou a s naštvaným zavrčením s ním trhla o patnáct nebo třicet čísel nahoru. Na zlomek vteřiny ho pustila a bleskurychle ho pevně chytila za zápěstí. Tahala dál. Masa se svírala kolem Wheelerovy nohy jako agresivní, dravý tekutý písek. Vyjekl a kopal ji svou druhou nohou, dokud mu konečně nestrhla botu. Masa se na vteřinu stáhla, jen aby si uvědomila, že její úlovek není živé maso. To už ale Hutchingsonová Wheelera povytáhla o další půl metru a Wheeler se začal nohami odstrkovat od trubek. Masa se vrhla znovu, ale nedosáhla a nezdála se být dostatečně inteligentní na to, aby lezla za nimi. Plácala sebou kolem, zkoumajíc své prostředí, botou úplně zmatená.

Hutchingsonová trhla Wheelerem přes dveře šachty do chodby. Ošklivě si poškrábal žebra a vylezl po čtyřech se slzami na krajíčku. Nezemřel. Stále viděl sám sebe, jak umírá. Nějakou chvíli zůstal na čtyřech a zpracovával, co se právě stalo.

"Do prdele!"

Hutchingsonová už stála na nohou a nevypadala, že by to pro ní byla výrazná námaha. "Musíme se dostat na střechu, tam se mi snad podaří vyslat signál."

"Chodíte často do posilovny?" Lapal po dechu Wheeler, zatím co seděl na zemi. "Trénujete na takovéhle výlety do pekla?"

"Jo."

"To je báječné," řekl Wheeler, "protože já hraju na housle. Není to až tak fyzicky náročné. Oproti ostatním kariérám, myslím. Když jste říkala, že jste z krajského zdravotního inspektorátu, to byla obrovská lež, že?"

Hutchingsonová otázku ze zvyku ignorovala a netečně čekala, než se muž vzpamatuje.

"Tohle je ztřeštěné," konstatoval Wheeler. "Tohle je absolutní šílenství." Kůže ho svrbila a jeho mozek zaplavovaly groteskní vize. Nakonec se dechem vzpamatoval a postavil se na nohy. Stál křivě, takže si sundal druhou botu a pro symetrii ji hodil do stoupačky.

"Musíme se dostat na střechu," Řekla znovu Hutchingsonová.

Wheeler dlouze mrkl a zaostřil na něco za rohem, něco na zdi, na co Hutchingsonová ze své pozice nedohlédla. "Dobře, vteřinku." Šel k červenému panelu a něco z něj vytáhl. "Zbraň nám nepomáhala, třeba budete mít větší štěstí s tímhle."

Byla to požární sekera.

*

Po představení v zákulisí šlápl na rezavý hřebík a šel si na pohotovost pro preventivní injekci proti tetanu. Zatímco čekal, všiml si, že více než polovina lidí v čekárně se držela za své částečně nebo kompletně uříznuté prsty. Nehody s kotoučovou pilou, prsty zabouchnuté do dveří u auta, zaseknuté v pantech, rozdrcené strojem v práci. Žádná z těch zranění spolu nesouvisela. Očividně nastala nějaká epidemie úrazů, což by mělo být nemožné. Když se na to zeptal místních lékařů a sestřiček, zdálo se, jako by vůbec nevěděli, o čem mluví.

A pak uviděl, jak jeden z prstů utekl. Následoval ho, jak se plazil po podlaze dlouhou chodbou do pootevřených dveří ve vzdáleném rohu nemocnice, které kromě něj nikdo nevnímal. A pak do druhé budovy, ve které nebyli lidé žádní, jen stovky a tisíce kroutících se, prozkoumávajících, pomalu se množících a prodlužujících prstů.

Zabouchl dveře a marně se snažil najít někoho, kohokoliv, ať už doktora nebo pacienta, komu by ukázal, co právě viděl. Našel telefonní automat a vytočil tísňovou linku. Nechápajícího dispečera prosil o zásahovou jednotku pro hubení škůdců nebo biologickou karanténu nebo psychickou podporu nebo cokoliv.

Po dlouhé pauze ho telefon přepojil na buďto velmi odměřeného a nezaujatého člověka, nebo působivě přirozeného robota. Hlas na druhé straně mu řekl, ať počká u telefonu, že někoho brzy pošlou. Po přibližně čtvrt hodině dorazila osobně Marion Hutchingsonová.

Ukázal jí ty dveře. Udělali pár kroků dovnitř a Hutchingsonová začala na červy ve tvaru prstů mířit nějakou svítilnou nebo skenerem. Za nimi něco uchopilo kliku a dveře se s tichým cvak zavřely. Otočili se, spatřili to a utíkali.

*

Hutchingsonová si postupně sekala cestu posledním schodištěm plným masa. Byli už skoro na střeše. Tahle část toho podivného zamoření nejspíš nebyla pohyblivá, přesto ale kolem sebe děsivě šmátrala.

Wheeler stál tři kroky za ní, z části kvůli tomu, aby ho nepraštila při nápřahu, ale také aby se nemusel dívat. Byla to příšerná jatka, ale Hutchingsonovou to sotva vyvádělo z míry. Metodicky sekala dál, dokud po schodišti netekly vodopády krve a vnitřností, ve kterých oba stáli po kotníky. Jako by na zahradě zastřihovala keříky.

Švih. Křup.

Wheeler se celý klepal a sotva vnímal. Kdyby nestál nehnutě uprostřed schodiště, tahaly by ho zbývající prsty za rukávy a za vlasy. Za dalších pár minut by mu možná dokonce došlo, že tohle všechno se skutečně děje. "Je to strašné, je to šílenství," opakoval si znovu a znovu.

"Co jste to tam použil za slovo?" Zeptala se najednou Hutchingsonová.

"Mmm?"

Čvacht. "Neusínejte mi tu. Když se na nás ta hromada valila chodbou. Říkal jste 'digitizovat'?"

"…Um." Zdálo se, že se trochu probral. "Ano. Um, ale v tom původním slova smyslu—"

"'Digit'1 znamená 'prst', takže 'digitizovat' znamená 'proměnit v prsty'. Teďka mi to došlo." Usmívala se, poznal to z jejího hlasu. Křup. "To je skvělý."

"Když myslíte."

"Co hrajete za hudbu?"

"Um. Jakou byste chtěla? Dneska v noci— myslím včera v noci— Kriste, včerejší koncert byl Prokofievův Houslový Koncert číslo 1. A samozřejmě ještě pár dalších, ale to byl pro mě hlavní chod. Až tam jsem se do toho dostal."

Hutchingsonová přestala sekat a otočila se. Podívala se mu přímo do očí. "Ta skladba je příšerná."

"Ano, je obtížná," přiznal Wheeler jasně.

"Ne takhle, je chaotická. Nedá se to poslouchat."

"Můžu vám zahrát cokoliv máte ráda," konstatoval Wheeler.

Hutchingsonová tu možnost chvilku zvažovala. "Bach. Zahrál byste mi Bacha?"

"Stačí mi dát do ruky housle."

Hutchingsonová ještě chvilku přemýšlela. Usmála se a přikývla. A sekala dál.

*

Konečně otevřeli dveře na střechu a vysílačka Hutchingsonové chytila signál. Všechno nahlásila. Mluvila rychlým sledem zkratek a klíčových slov, které Wheeler většinou nepochytil. Poznal však své jméno a "hazmat" a několikrát opakované slovo, které mu znělo jako jedna značka kazet: "Memetix".

Slunce už skoro vycházelo. Křídlo nemocnice, na kterém stáli bylo o pár pater nižší než její hlavní budova, takže na střechu shlížely řady jasně osvětlených oken, zatímco oni ze střechy shlíželi na dvě obrovská parkoviště, zeleň, silnici a jasně rudou oblohu, za kterou se slunce zrovna chystalo na úsvit. Hutchingsonová rychle zjistila, že na střeše není žádná úniková cesta. V případě požáru se ze střechy utíkalo po schodech, kterými právě přišli, takže budou muset čekat na helikoptéru. Nebo, pravděpodobněji, na méně romantický dlouhý žebřík.

"Posily jsou na cestě," řekla Hutchingsonová. "Jsou až ve vedlejším městě, takže to možná pár hodin potrvá. Přivezou nářadí na dekontaminaci, antibiotika, deky, tunu formulářů na vyplnění, prostě všechno. Ale hlavně kafe."

Wheeler vydal neurčitý zvuk patřící někomu, kdo potřebuje kafe a po kávě drink. "Bože, další koncert mám dneska," řekl. Seděl na tlusté stěně na okraji střechy, promnul si oči, promnul si bolavé nohy a síly ho pomalu začínaly opouštět.

"Budete tam," řekla Hutchingsonová. "Ta horší část už je za vámi. Na civilistu jste si vedl dobře. Už jsem viděla daleko horší."

"Horší než tohle?"

Hutchingsonová neřekla nic.

"Pardon." Wheeler znovu otevřel oči. Ukázal směrem k bláznovství, kterému právě unikli, požárním dveřím a všemu, co bylo za nimi. Tam dole to pořád bylo. "Vy jste viděla daleko horší než tohle?"

Hutchingsonová opět neřekla nic.

"Co to je? Co se tu stalo?"

Hutchingsonová nejprve neodpovídala. Přešla sem a tam po střeše a celou minutu koukala na vycházející slunce.

A potom, k Wheelerově a částečně i k jejímu překvapení, se k němu vrátila a řekla:

"SCP-4051, což je číslo, které jsme téhle situaci právě přiřadili, má určitou vlastnost, která téměř znemožňuje inteligentním organismům ho vnímat. Je to druh maskování. Není neviditelné, je to psychický blok. Informace o něm mizí do nikam, jsou potlačeny. Lidé okolo téhle budovy chodí celý týden. Nevidí, co zakrývá okna. Prochází okolo těch dveří dole a neuvědomují si, že jsou otevřené dokořán. Mohlo to tu být desítky let. Naši lidé to nakonec všechno dají dohromady."

V tom vysvětlení našel Wheeler něco, čemu skoro rozuměl. "Takže… živoucí fnordy?"

Tohle Hutchingsonovou na chvíli zarazilo. Chápala tu narážku. Četla ty knihy před lety za mlada. Ještě než se přidala k Nadaci. Ale nikdy ji nenapadlo si spojit fnordy a práci, kterou dělala. Za celou dobu, co pracovala u Nadace, ji to ani nenapadlo. Ta ironie byla tak silná, že to bolelo.

"Jo," řekla.

"Ale vy je vidíte," řekl Wheeler.

"Mám na to speciální výcvik," odpověděla Hutchingsonová, aniž by zmiňovala pilulky, které brala.

"A já je také vidím."

"Vypadá to, že máte mírnou imunitu proti fenoménům, co ovlivňují paměť," vysvětlila Hutchingsonová. "Je to vzácné, ale stává se to. V takhle rušné nemocnici musel dříve nebo později skončit někdo jako vy." A vyváznout živý, řekla si v hlavě. "Ale pointa je, že… tohle zamoření, SCP-4051, je jako sněhová vločka. A tím nemyslím, že je speciální a jedinečné. Myslím tím, že je součástí obrovské vánice."

"Pracuji pro nezávislý vědecký institut se speciálním zaměřením na zadržování nebezpečných anomálních fenoménů. Máme celosvětový mandát, ohromné zdroje a… neuvěřitelnou zodpovědnost. My… jsme ti, kteří tu vánici sledují. A střežíme si svůj malý táborák. Říkáme si Nadace."

Wheeler se na ni teď plně soustředil. Cítil se napjatě a obnaženě, zranitelný vůči nadpřirozeným silám, před kterými by z podstaty měl utíkat, ale zároveň byl fascinovaný. Hutchingsonová měla skoro až nadpozemský pohled na věc. Jako by nestála na stejné planetě jako všichni ostatní.

"Takže nejste od FBI," řekl. "Myslím, ani od FBI. Ty jsem tipoval jako druhé."

Hutchingsonová ohrnula nos. "Nesnáším to jejich divadlo."

"Nepamatuji si, že bychom se bavili o divadle," řekl Wheeler škodolibě.

"Dělají úplně všechno špatně," řekla Hutchingsonová. Očividně narazil na citlivé téma. Naštvaně šoupala nohama. "Nemají dost lidí, nevěří si. Netráví zdaleka dost času papírováním. Papírování zachraňuje životy. Ale co mě na nich štve nejvíc, nesnáším to jejich chození okolo horké kaše. Jak dlouho už, pět let? Je to nucené, je to fraška." Vrhla pohled na Wheelera. "Není zapotřebí tak dlouho čekat, jen se musíte rozhodnout. Buďto do toho půjdete, nebo ne. A pak do toho najednou jdete."

Wheeler pečlivě studoval její výraz "Myslíte?"

"Ano," řekla Hutchingsonová a znovu se usmívala. "Jo, myslím."

Z dálky začínalo být slyšet rychlé dunění. Hutchingsonová zdroj zvuku postřehla jako první a ukázala na něj. "Posily jsou tady. Tak to vypadá, že jsme přeci jen dostali helikoptéru."

Následuje: Ojai

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License