Část II.
Specialista
3. července, 2004
"První!" Vykřikl třináctiletý chlapec s pískovými vlasy sedící na nízké větvi dubu, zatímco sledoval jak se druhý, o něco mladší chlapec, pokouší vylézt za ním. Bylo příjemné ráno v přírodě, tráva byla pokrytá rosou a slunce se pomalu dralo na oblohu.
"Ale já jsem byl dneska na řadě se schováváním," řekl mladší kluk.
"Smůla, znáš pravidla. První na stromě se schovává."
"Ale ty jsi vždycky první! Já tě nechci hledat."
"No, můžeme se potom vyměnit. Až mě najdeš…" Odpověděl mu jeho starší kamarád ve snaze ho přemluvit.
"Slibuješ?"
"Jasně," usmál se na něj. "Otoč se a napočítej do dvaceti… ne, ne, ne… do třiceti!"
Mladší kluk si povzdechl a začal počítat. Bylo to trapných třicet sekund, kdy pouze zíral na kůru stromu u cesty, zatímco se jeho starší kamarád běžel ukrýt do lesa o kus dál, protože to bylo jediné místo v okolí, kde se dalo ukrýt.
"Už jdu!" Zvolal slavnostně.
Ze všeho nejdříve prohledal houští, stromy a došel až k malému kopci v lese, ale nikoho nenašel. Potom ho napadlo hledat v keřích, protože tam se jeho kamarád ukryl posledně. Ale starší chlapec pořád nebyl k nalezení. Takže už věděl, kde se musel ukrýt. Ale není to fér, slíbil mu, že se tam nebude schovávat. Jeho kamarád přeci ví, že se toho místa bojí.
Netrvalo dlouho, než došel ke staré opuštěné chatě na kraji lesa. Kdyby byl starší a viděl nějaké horory, možná by ho napadlo, že vypadala spíš stereotypně. Nikdo v ní nežil už dlouho před tím, než se oba chlapci narodili a dveře byly vždycky odemčené. To nebylo tak děsivé, spíše to byla známka toho, že je tak nechali nějací zloději, když z domu před lety odnesly veškeré cenosti, pokud tam tedy vůbec nějaké byly. Samotná chata byla zevnitř docela malá a nebylo tam moc nábytku, což znamenalo málo skrýší.
Zatáhl za kliku dveří, které s vrzáním odhalily pohled na prázdnou chodbu, kde se nikdo neskrýval. Na jejím konci přecházela plynule do obývacího pokoje, kde stálo pouze staré zaprášené křeslo. Chlapec pomalu prošel chodbou, protože věděl, že až svého kamaráda najde, bude se moci schovat on. On si vybere nějaké mnohem lepší místo.
Naneštěstí měla stará chata mnoho vymlácených oken a podlaha tedy byla přímo posetá střepy. To bylo jedno z mála opodstatněných nebezpečí tohoto místa a také to byl důvod, proč jim rodiče zakázali chodit dovnitř. Ale rodiče tu teď nebyli a jeho kamarád rád neposlouchal jejich zákazy.
Aspoň dovnitř svítilo světlo rozbitými okny. Zkontroloval dveře do kuchyně, ale nešly otevřít. Napřed ho napadlo, že je to zvláštní, ale potom mu došlo, že jsou prostě staré a možná je rozbil někdo ze starších dětí z okolí. S kamarádem nebyli jediní, kdo sem občas zavítal.
Poslední zbývající místo byla koupelna… a podkroví, ale tam by se přeci neschoval. Ani jeho kamarád by nelezl tam nahoru. Vešel do koupelny, kde se dalo skrýt prakticky jenom ve vaně za závěsem. Odtáhl ho a šokem ztuhnul. Někdo se ukrýval ve vaně, ale nebyl to jeho kamarád. Byla to dívka, o pár let starší, než oba chlapci. Na ramena jí spadaly tmavé vlasy a vypadala stejně zmateně, jako on.
"Kdo jsi?" Zeptala se dívka. V jejím hlase byl slyšet slabý náznak strachu, ale také naštvání. Držela se za bok.
"Máma říkala, že nemám mluvit s cizími lidmi," odpověděl a uvnitř ucítil pocit hrdosti, když konečně mohl použít naučenou větu.
"Co tady děláš?" Zeptala se znovu, tentokrát o něco klidněji. Všimnul si, že má na sobě černý přiléhavý oblek a vypadala jako tajní agenti z filmů.
Zarazil se. Měl by jí říct o svém kamarádovi? Ještě ho nenašel a ona ho možná viděla. Možná taky hrála na schovávanou a nějaká její kamarádka jí tu bude za chvíli hledat. Nakonec nervózně promluvil, "hrajeme tu na schovávanou."
Dívka si oddechla a zastrčila svou pistoli zpátky do batohu ve vaně, což ze svého úhlu chlapec nemohl vidět.
"No, tak jdi někam jinam, tohle místo už je zabrané." Řekla trochu naštvaně, ale spíše otráveně.
"Ale… neviděla jste mého kamaráda?" Zeptal se, jako kdyby pořád čekal, že se schovává někde za dívkou.
"Kluku, já tu nikoho neviděla," poznamenala a v duchu litovala, že si vybrala na odpočinek právě tohle místo.
"Ale-" Náhle ho přerušilo hlasité zaklepání na dveře koupelny. Chlapec zpanikařil a rychle se otočil, protože se bál, že možná přišli rodiče a najdou ho tu. Místo toho uviděl svého kamaráda, který měl na tváři široký úsměv a prohlásil. "Mám tě! Vyhrál jsem!"
Kluk byl náhle zmatený. "Ale, já jsem přeci hledal tebe."
"Hehe, ne, chtěl jsi se schovávat, pamatuješ?"
"Jo, ale říkal jsi…" Nezáleželo na tom, určitě to byl jeden ze vtipů jeho kamaráda. On to nepřizná. "To je fuk, Filipe…"
"Co jsi vůbec dělal v koupelně? Vždyť je to ta nejhorší skrýš," zasmál se jeho kamarád Filip.
"Jen jsem mluvil s-" Otočil se. Dívka byla pryč, jako kdyby tam nikdy nebyla.
"Mluvil s kým? Nikdo tu není."
"Ona- Byla přímo tady!" Jak mohla zmizet? Vždyť stál u dveří…
"Ona? Holka? Ty sis vysnil nějakou holku ve vaně?" Utahoval si z něj Filip.
"Ne… Nic to nebylo." Řekl rychle, aby zakryl to, co muselo být očividné. Že se mu to celé jenom zdálo. Ale připadalo mu to tak skutečné.
"No, tak pojď, Olivere. Máma už určitě bude mít hotový oběd." Řekl Filip a vydal se směrem ven z chaty.
To už byl čas na oběd? Musel Filipa hledat déle, než si myslel…
Po zbytek dne až do noci přemýšlel nad tou dívkou. Nemohla jenom tak zmizet, to nebylo možné… Nebylo to normální…
Alison se nadechla čerstvého vzduchu. Ležela uprostřed mýtiny v lese a lehce se jí třásly ruce. Vedle sebe měla svůj batoh. Skok pomocí Průchodu je jedna věc, ale udělat krátce potom ještě jeden a to navíc když ležíte ve vaně, bylo něco nevídaného i na její standardy. Kéž by jí tam ten kluk nevyrušil, ale co už, stejně se tam chtěla zastavit jenom na chvíli.
Zkontrolovala ránu na boku, která se pomalu hojila, ale bohužel ještě nebyla v perfektním stavu. Podařilo se jí vyškrábat na nohy, aby si mohla prohlédnout své okolí. Průchod nemohla použít na cestu zpátky, jednak protože na to byla slabá a také kvůli tomu, že tenhle specifický Průchod nemohla otevřít. Mohla ho použít jako výstupní bod, ale na cestu zpátky nebyl stvořený.
Alison si pečlivě prošla svůj plán. Pořád se jí nelíbilo, že musela fungovat jako poslíček, ale je pravda, že málokdo jiný by to zvládl a tohle byl relativně jednoduchý způsob, jak získat informace. Informace o jejím otci. Ať už je kdekoliv.
Každopádně, dopis měla stále v batohu, stejně jako polovinu zásobníku v pistoli, náhradní oblečení, trochu zásob a svoje osobní věci. Ze všeho nejraději by se vrátila do Knihovny, nebo někam, kde to znala… Oblast-91 jí nic moc neříkala, i když to očividné samozřejmě chápala. Je to nadační oblast. A to jí stačilo. Neznala ani toho 'Slavíka', kterému měla dopis doručit. Popravdě řečeno, jediné, co jí dávalo smysl, bylo doručení dopisu napříč čas a prostor do jiného vesmíru. Co že je tady teď za rok? 2004?
No to je jedno, raději na to nebude myslet. Ne teď. Tady je v relativním bezpečí, ale brzy se setmí a měla by vyrazit. Někde tady poblíž by mělo stát malé výzkumné nadační zařízení, které dohlíží na ten Průchod. A odtamtud by to měl být jenom kousek k Oblasti-91…
Nebyl to kousek. Ukázalo se, že se Alison někde přepočítala, protože tohle nebyl ten správný vesmír. A do Oblasti-91 to nebyl kousek. Ne že by na tom záleželo, protože tahle Oblast-91 byla stejně jiná…
Nebyl v ní žádný 'Slavík', kterému by mohla doručit dopis, nebyla dokonce ani v České republice. Stála v Anglii a měla svoje vlastní starosti.
To ovšem Alison nezjistila, až dokud nedorazila na místo, kde měla oblast stát. Na jejím místě byla elektrárna. S povzdechem se tedy Alison vypravila do nejbližšího města, kde zapomocí osvědčených magických metod, nalezla další Průchod. Trvalo jí to jenom tři dny.
Nakonec se ukázalo, že je jeden Průchod na vršku strážní věže z 16. století v historickém centru města. Zaklepala tím, že nakrmila hejno všudypřítomných hladových holubů a než se naděla, svět kolem ní se znovu zatočil. Už bylo na čase.
6. července, 2004
Byl večer a venku již padla tma. Oblastní ředitel zrovna dopsal záznam do svého odobního deníku a připravoval se podat hlášení Radě O5, když ho napadlo, že by se mu to dělalo mnohem jednodušeji s flaškou whisky. Ředitel Slavík, jak mu všichni říkali, přestože většina zdejších zaměstnanců věděla, že je to falešné jméno, byl starší a ustaraný muž a jako takový miloval alkohol.
Většina lidí, kteří u Nadace vydrží delší dobu, si vypěstuje nějaký způsob, jak se vyrovnávat s tím, co se každý den děje. Samotná Nadace to podporuje ve formě amnestik, ale ty fugnují jenom když jste na nižší pozici, protože lidi ve vedení si musí všechno pamatovat. Kromě toho si Slavík stejně myslel, že whisky je daleko elegantnější řešení. A taky měl rád tu chuť.
Zvedl se ze svého pohodlného křesla a přešel ke skříňce u okna kanceláře, jako mnohokrát předtím. A stejně jako mnoho nocí předtím, i tentokrát se těšil klidu a tichu noční oblasti. Proto byl naprosto vytržen z míry, když za sebou zaslechl otevření dveří.
Byl to ostrý zvuk, jaksi nepatřičný nejen proto, že narušil chvíli ticha, ale něco v něm bylo nepřirozené. Slavík ani na moment nepochyboval o tom, že byl jedinou osobou v budově, která si narušitele všimla. Ředitel si nalil z lahve svého oblíbeného nápoje a poté se tiše přesunul ke stolu, aby si osoba, která s ním stála v místnosti nevšimla, že o ní ví.
Naproti němu u dveří postávala neurčitá postava, tak obyčejná vzhledem, že ani nestála za popis, snad kromě tvídové čepice na hlavě. Dívka pod čepicí si prohlížela kancelář oblastního ředitele, držela se za bok a v druhé ruce svírala dopis, kvůli kterému prošla přes tři vesmíry, nechala se postřelit, teleportovala se z vany a nakrmila spoustu holubů. To všechno za malý příslib od toho, kdo dopis napsal, že jí tenhle ředitel Slavík dá informace o jejím otci.
Alison to připadalo jako výhodná výměna.
Po chvíli Slavíka přestalo bavit předstírání, že kdysi dávno neprošel výcvikem proti antimemetickým anomáliím a odkašlal si. Alison se na něj instinktivně podívala a zjistila, že si s postarším mužem hledí do očí. Byl by to docela trapný moment, kdyby si Slavík již před chvílí nevzal dvě skleničky a nenabízel jí teď jednu nalitou.
Alison chvíli váhala, ale nakonec nabízenou whisky přijala. Sice měla hroznou chuť, ale aspoň kvůli tomu na chvíli zapomněla na bolest v boku. Slavík si svůj nápoj trpělivě vychutnával. Nakonec však promluvil.
"Kdo jste a proč jste tady?"
"Mám vám něco předat." Alison položila na stůl tenkou obálku, která jako zázrakem stále vypadala dobře i po několikadenní cestě napříč problémy. Byla bílá a bez označení. Slavík po obálce obezřetně sáhl, ale Alison jej zarazila. "Napřed bych chtěla nějaké informace."
"Co byste ráda slyšela, slečno?" Slavík se usadil do křesla a napil se. Alison v tu chvíli došlo, že její přestrojení je naprosto zbytečné a sundala si čepici.
"Chci informace o někom, kdo pracuje pro vaši Nadaci. Jmenuje se Charles Gears."
Ředitel Slavík se chvíli zamyslel. "Dr. Gears… ano, znám to jméno, ale tady ho nenajdete. Pracuje v Oblasti-19, to je na druhé straně světa…"
"Kde přesně?"
Jejich pohledy se střetly. Alison na své straně měla něco, co Slavík s každým rokem služby pomalu ztrácel. V jejích očích se zračilo odhodlání.
"Napíšu vám adresu, ale napřed se chci podívat na ten dopis."
"Poslužte si, je to pracovní doporučení."
"Doporučení?"
"Prý máte nějaký problém a potřebujete specialistu."
13. července, 2004
Dva muži popíjeli o přestávce kávu na chodbě Oblasti-91.
"Kdo že je ten novej?"
"Nemám ponětí, nějakej doktor Ikea, nebo tak něco."