Jedenáctý


kapitola3.png

11red.png


TENKRÁT

— - —
college.png

"Tohle," začal muž v předu místnosti, když odkryl snímek projektoru s mnoha barevnými tečkami, "je Vesmír. Všechno, co kdy bylo, nebo bude, na co můžeme dosáhnout, je na tomto snímku. Pokud víme, tohle je všechno. Celá naše existence."

Vypnul projektor a na moment byla v místnosti tma. Když se světla vrátila, objevil se snímek namalované Země z dálky.

"Tohle je, samozřejmé." Řekl muž a vycentroval snímek. "Téměř každá živá bytost o které víme, se narodila a zemřela na tomhle kameni." Zastavil se pro efekt. "Podle mě to je docela pěkné místo k žití."

Znovu přehodil snímek a osazenstvo se lehce zasmálo.

"A tohle… je atom. Nebo alespoň, jeho reprezentace. Technologie nám zatím neumožňuje vidět tyhle věci, ale máme docela dobrou představu o tom, jak vypadají. Atomy jsou, stavební kameny, základní částicí ve Vesmíru. Tedy, pokud víme. Možná existují ještě menší částice a možná jsou i ty složeny z něčeho ještě menšího. Je složité říct, kde to končí, ale musí to být něco naprosto základního… že? Něco, co nejen, že tvoří ostatní stavební prvky, ale zároveň umožňuje jejich existenci. To je to, co jsme hledali."

Světla se vrátila a muž se otočil. Na jeho bílém plášti stálo modrými písmeny "Felix Carter Ph.D". Na červeném nose mu seděly kulaté brýle a šedivé vlasy měl sčesané do strany.

"Když jsme přišli za, ehm, Mezinárodní Akademií Existenčních Věd, měli jsme jediný cíl. Chtěli jsme objevit důvod proč. Nechtělo se po nás vysvětlení, n-nebo zjištění toho proč, no, důvodu proč. Naším cílem bylo objevit část našeho vesmíru, která určuje to, proč jsme to, co jsme. Dnes vám s radostí oznamuji, že jsme to dokázali."

Natáhl svou ruku muži, který přišel na pódium. Byl vysoký se zastřiženými hnědými vlasy a černým oblekem. Usmíval se a mával publiku, které tleskalo před ním, když byl představován.

"Tohle je Dr. Frederick Williams z Královské Vědecké Konzervatoře. Díky jeho asistenci a financím se nám, ehm, podařil náš průlomový objev."

Oba chvíli čekali, než se světla ztlumí, a poté projektor ozářil zeď snímkem. Byl to slabý obraz plný statiky, ale to, co na něm bylo, viděli všichni jasně. Jednu bílou čáru napříč snímkem, která na obou koncích bledla.

"To, na co se díváte, je vlákno," pokračoval Dr. Carter. "Teprve jsme tomu tak začali říkat. Neměli jsme ponětí, jak to bude vypadat, když jsme začínali. Podařilo se nám ho přimět k manifestaci za pomocí několika silných energetických impulzů na malý kousek ozymandiové blány. Tato metoda byla převzata od Dr. Adama Brighta a jeho týmu ve Spojenýh státech, který pracuje na podobném projektu s cílem izolování něčeho, čemu říkají tachyony, tedy základní stavební jednotky času. Zjistili jsme, že přenastavením našeho vybavení, dokážeme zařídit, aby se stalo něco, co se dít nemá."

Snímek se změnil. Na dalším obrázku byla struktura, která byla rychle přitahována do středu vlákna. Na dalším snímku bylo vlkáno pryč a budova byla prohnutá a rozpadala se.

"Tohoto jsme byli svědky. Tím, že se jedno z těchto vláken objevilo pouze na malou chvíli, jeden ze základních stavebních kamenů základů našeho vesmíru, a že jsme s ním jen lehce manipulovali, jsme zvýšili gravitaci v oblasti o více, než sedm tisíc procent. Řeknu to znovu. Manipulovali jsme s fyzikálními zákony našeho vesmíru, za pomocí jasného světla a kamene."

Obecenstvo znovu zatleskalo. Po chvíli zdvyhl Dr. Carter ruku, aby jej utišil.

"Kompletní verze našeho, ehm, výzkumu bude k dostání již brzy, jakmile naše sesterské projekty dokončí své studie. Do tří měsíců budeme prezentovat své objevy a… a uděláme první krok ke světlejším zítřkům!"

— - —

V lobby auditoria stál později Dr. Williams a promlouval ke skupině výzkumníků spolu s Dr. Carterem a jeho týmem. Dva muži k nim přišli a jeden mu podal ruku.

"Dr. Williamsi," oslovil jej muž, "je mi potěšením, se s vámi setkat. Moje jméno je Vincent Arians, z Oxfordu. Jsem opravdu ohromen vaší prací."

Vyšší muž se usmál. "Pan Arians, samozřejmě. Vždy se rád setkám s dalším absolventem." Poté se podíval na druhého příchozího. "A váš přítel?"

"Aaron Siegel," řekl onen muž a po Ariansovi i on podal svou ruku. "Z Cornellu."

Dr. Williamsovi se rozšířili oči. "Ten známý fyzik. Musím říct, že jsem napůl očekával, že tento objev učiníte před námi, Dr. Siegele."

Aaron se usmál. "Naneštěstí se naše práce v poslední době obrátila jiným směrem. Museli bychom nejdříve vyřešit správnou geometrii, abychom mohli vyřešit atomy. Vaše výsledky jsou velmi impozantní."

Dr. Williams jej očima zkoumal. "Ano, Dr. Carter odvedl výbornou práci. Je škoda, že bude diskreditován, opravdu do projektu vložil hodně."

Arians překvapeně zamrkal. "Počkat, on- co?"

Než mohl kdokoliv něco říct, přišla ke skupince žena s tmavýma očima, krátkými černými vlasy, modrými šaty a dlouhými černými rukavicemi. Přišla zezadu k Dr. Williamsovi, položila mu ruku na rameno a něco mu zašeptala do ucha. On přikývl.

"Pánové, obávám se, že už musím jít." Zastavil se uprostřed odchodu. "Ach, promiňte. Pane Ariansi, Dr. Siegele, toto je Dr. Sophia Lightová. Úzce spolupracuje s Dr. Carterem a zbytkem týmu tady v Londýně."

Žena se usmála a přikývla. "Potěšení na mé straně."

Aaron přikývnul, zatímco Arians se pokoušel zpracovat, co právě zaslechl. Williams chvíli něco hledal v kapsea poté vytáhnul bílý lístek se symbolem tří šipek.

"Tady je moje vizitka, Dr. Siegele," řekl. "Ať vaše kancelář zavolá na tohle čístlo, dokud budete ve městě a můžeme si sjednat pořádnou schůzku. Pane Ariansi, vy se samozřejmě můžete také připojit. Naše organizace stojí na prahu opravdu neskutečných věcí a hledáme ty nejlepší mozky světa, aby nás k nim zavedly." Pozvedl ramena. "Jen něco na zamyšlení. Uvidíme se později, pánové."

Dr. Williams si nasadil čepici a kabát a následoval Dr. Lightovou ze salónu.


TEĎ

— - —
balcony.png

"Kdysi dávno se jeden muž vzbudil a nepamatoval si vůbec nic o tom, kdo byl, nebo jak se na toto místo dostal."


Olivia se proplížila na balkón ateliéru a zpoza ucha si vzala malou cigaretu. Chvíli v kapse hledala zapalovač, když uslyšela jak se za ní otevírají dveře.

"Víš, tohle tě jednou zabije." Anthony Wright nevypadal jako muž, který by byl zvyklý na oblek a kravatu. Nosil je, jako kdyby to byla vězeňská uniforma. "Já o tom vím svý," přidal a ukázal jí poloprázdný balíček žvýkaček.

"Anthony!" Oliviina štíhlá postava k němu přišla s lehkostí elegantního nože. Pevně kolem něj obtáhla ruce a objala jej. Přestože se svého zlozvyku vzdal již před pěti lety, Anthony pořád nějak smrděl tabákem.

Anthony jí také objal svými velkými pažemi a poplácal jí po zádech. Nakonec se opřeli o stěnu balkónu vedle sebe. Ještě nebylo ráno a měststké ulice pod nimi byly obarveny mandarinkově oranžovým oparem. Zafoukal chladný vánek a přinesl sebou vůni oceánu.

"Jsem ráda, že jsi přijel," řekla mu. Konečně vytáhla svůj zapalovač. Byl to levný kus neonově zeleného plastu, kterýsebrala po cestě na výstavu. Po několika pokusech z něj vypadlo jenom pár jisker.

"Tady." Anthony jí vzal zapalovač z rukou, jako kdyby to byla nebezpečná hračka a vytáhl svůj. Byl starý, ošoupaný a vyrobený z mosazi. Měl v sobě víc zářezů, než jeho majitel. "Nenechal bych si to za nic na světě ujít, holka. I když je to v Seattlu."

Olivia dala oči v slup. Anthonyho zapalovač se rozzářil na první pokus a Olivia seskrčila, aby cigareta v její puse chytla. "Ušetři mě toho, já vím, že si myslíš, že umění je blbost."

"No, dobře, nemůžu říct, že chápu tu Madonnu ze sýra."

Olivia se na něj podívala. "Nelíbí se ti?"

Anthony nevěděl co říct. "Počkat, ta je — tvoje? Teda, ehm…"

Uchechtla se. "Ne. Dělám si srandu. Ta nestojí za nic, stejně jako ten, kdo jí udělal." Znovu se otočila k městu a dlouze potáhla z cigarety. Když vydechla, z nosu jí vyšlehl kouř a začal olizovat spodek balkónu nad nimi. "Jak se má Calvin?"

"Má se dobře. Řekl mi, že se omlouvá, že nemohl přijít, ale—"

"Má moc práce. Já vím. Sakra, já vím." Olivia zavřela oči. "Prostě se toho teď děje tolik."

"Jo… Myslím, že nám to pořádně nedošlo…" Anthony nevěděl co říct. "Potřebovali Účetního víc, než jsme si mysleli. Jakmile o něj přišli, přišli o peníze. Všechno se prostě začalo rozmotávat. Personál zpanikařil, oblasti se rozpadly. Sakra, dva členové Rady tu noc umřeli."

V Oliviině mysli se něco dalo do pohybu, něco na co zapomínala. "Kolik oblastí ještě zbývá?"

"Pořád kolem dvou stovek. Minulý týden jsme zničili Oblast-173. Nebylo tam nic kromě mrtvol a švábů." Zavrtěl hlavou. "Jenom obyčejní švábi."

Olivia se k němu otočila. Poprvé za dlouhou dobu vypadal staře. Staře a unaveně. Vrásky najeho obličeji byly hluboké a jeho oči měly kolem sebe tmavé kruhy.

Znovu ucítila něco ve své mysli. "Jak se držíš?"

"Je to zvláštní," řekl Anthony, zatímco se díval na město. "Člověk stráví celý život bojem s démony, hašením požárů a myslí si, že je to ta těžká část. Tohle je třeba udělat. Tohle je to, co tě zabije. Ale tak to není." Jeho oči se střetly s jejími. "Uklízení popela, skládání věcí znovu dohromady. To je ta těžká část."

Zamračila se. Ten pocit zesílil.

Neber mě špatně. Věci jsou teď lepší." Unaveně se usmál. "Nemusíme ubližovat lidem. Nemusíme je zabíjet. Nemusíme ubližovat dětem, abychom zadrželi noční můry." Jeho oči se znovu zadívaly na město.

Olivia zavřela oči. "Anthony…"

"Nevím, co jsme udělali, ale vyhráli jsme. Svět… je pořád špatněj. Když jdu spát, pořád mám noční můry, víš? Ale každou noc je to o něco lepší. Noční můry ustupují."

Sáhla do svojí kapsy a něco vytáhla.

"Každopádně, omlouvám se za tuhle řeč. Poslyš, Olivio. Na něco jsem se tě chtěl zept—"

Olivia zabodla svůj umělecký nůž, ostrý jako břitva, do srdce Anthonyho Wrighta. Na malý moment bylo v jeho očích vidět zmatení a šok. Potom udělal krok dozadu a chytil se nože. V jeho očích nebylo vidět nic.

"Omlouvám se," zašeptala Olivia a strčila jej přes okraj římsy.

A svět skončil.



TEĎ

— - —
motel.png

"Náhle k tomu muži promluvil hlas: ‘Tvé druhé přání je splněno. Teď tvé třetí a poslední přání.’"


"-se. Notak, notak, vzbuď se-"

Světlo se protáhlo skrz její víčka. Olivia cítila bzučení v uších.

Někdo jí tahal za ruce.

“Vzbuď se, vzbuď se—”

Otevřela oči a okamžitě toho litovala. Ostré sluneční ppaprsky se jí zabodly do očí a přinutily jí, aby je znovu přivřela. Olivia si jednou rukou začala protírat levé oko. "Kde… kde to jsem?"

Muž s ní přestal třást a upadl do židle. "Sakra. Díky bohu."

Olivia si dál protírala oko a pomalu se její zrak přizpůsoboval. Ležela v posteli v nějakém levném motelovém pokoji. Ventilátor vedle ní bzučel, přes záclony dovnitř prosvítaly sluneční paprsky. Místnost voněla po kokosovém oleji.

Adam seděl vedle její postele. Vypadal, jako kdyby několik dní nespal. Jeho laptop stál na nočním stolku spolu s pistolí.

Olivia zamrkala, aby se lépe probrala. "Adame? Co se—"

"Kolik si toho pamatuješ?"

Olivia se chytla za čelo. Mnula si obočí, jako kolečka v nějakém obrovském přístroji. Pokusila se vzpomenout na události, které jí sem dovedly. Poslední, co si pamatovala bylo…

"Měla jsem nějaký sen. Byl tam Anthony, ale bylo to— několik let od teď. Bylo to celé špatně. Nebylo to skutečné. Bylo to jako skutečné, ale…"

Adam přikývnul. "Něco bylo špatně, že?"

"Jo." Olivia zavřela oči a snažila se vytáhnout sen ze svého podvědomí. "Nekouřil, ale měl zapalovač. Byli jsme v Seattlu, ale cítili jsme vůni oceánu. A čím víc jsem nadtím přemýšlela…"

"Tím víc ti docházelo, že je to lež."

Přikývla a otevřela oči. Adam se soustředil na svůj laptop.

"Nevím jak, ale nějak mi došlo, že jediný způsob, jak—"

"Jo." Adam jí přerušil. Snažil se s ní nenavazovat oční kontakt. "Já vím."

Olivia se zamračila a posadila se v posteli. "Adame?Chceš… chceš si o tom promlu—"

"Jsem v pohodě. Už jsme z toho pryč." Vytáhl složku na počítači. "Nepamatuješ si, jak ses sem dostala, že ne?"

Olivia z akroutila hlavou. "Ne."

"Já taky ne. Naštěstí si myslím, že jsme pro to měli plán." Dvakrát kliknul na soubor. Obrazovku zaplnil obraz Calvinova obličeje. Jeho stoický výraz na ně hleděl a za ním bylo vidět něco, co vypadalo jako kancelář. "Calvin nahrál na Alexandru video spolu s instrukcemi k přehrání, kdybychom se našli a, ehm… nevěděli nic o tom, jak jsme se sem dostali."

Olivia přelezla na kraj postele vedle Adama, který stisknul 'Spustit'.

Objevilo se okno vyžadující dvě hesla. Na jednom stálo 'ADAM' a na druhém 'OLIVIA'.

"Je to zakódované?" zeptala se Olivia. Zachmuřila se a pohlédla na obrazovku.

"Asi. Nepamatuju se… Ale napadá mě, co bych použil jako heslo," řekl Adam a zadal něco do kolonky se svým jménem. Jakmile zmáčkl enter, rozsvítila se jeho kolonka zeleně. Podíval se na ní.

Olivia si zamyšleně skousla spodní ret.

"Olivio?"

Ucítila něco ve své mysli

Bez přemýšlení sebrala z nočního stolku Adamovu pistoli a třikrát ho střelila do hlavy.

A svět skončil.



TEĎ

— - —
office2.png

"Muž se nad tím chvíli zamyslel a, když neviděl jinou možnost, vyslovil své poslední přání: ‘Dovol mi vzpomenout si na všechno, co jsem zapomněl.’"


"Olivio?"

Olivia otevřela oči. Ležela na posteli v malé, povědomé kanceláři. Byla tu knihovna plná knih s koženými přebaly a široký, naleštěný stůl.

Calvin stál nad ní. Vypadal vzdáleně, jako vždycky, ale v jeho výrazu byla vidět i starost.

Olivia mu okamžitě vrazila koleno do břicha.

Calvino se zlomil a přepadl dopředu. Olivia se skulila z postele a přešla ke stolu, kde šáhla do tajného místa v jedné zásuvce. Olivia byla v této kanceláři již stokrát předtím. Pokud jí dobře sloužila paměť, byl tajný úložný prostor přímo… tady.

Když se Calvinovi podařilo popadnout dech, Olivia už mu na srdce mířila pistolí.

Calvin zvedl ruce a udělal krok dozadu. "Olivio…"

"Drž hubu." Oči se jí zůžily. "Nech mě přemýšlet."

Calvin nic neřekl.

"Někdo si hraje s mojí hlavou. Už jsem to zažila dvakrát. Jednou s Anthonym a jednou s Adamem. Pokaždé ze mě chtěli vytáhnout nějakou informaci," přemýšlela nahlas. "Pokaždé mi došlo, že je něco špatně. Detail, který nesedí. Anthonyho zapalovač. Adamův počítač je Alexandr, ne 'Alexandra'. A čím víc o tom přemýšlím, tím víc…"

Calvin začal dávat rucedolů. "Olivio, poslouchej—"

"Řekla jsem buď zticha," vyštěkla na něj. "Dobrá. Pokaždé se to celé sesypalo, jakmile mi došlo, že je něco špatně. Pokaždé byl jediný způsob, jak z toho vyváznout…" Zrychlil se jí dech.

Calvin o krok couvnul.

"Musím tě zabít," zašeptala.

"Olivio. Fajn, okej, jen nedělej nic unáhlenýho. Promluvíme si o tom, dobře?"

"Já jsem si to promyslela. Anthony, Adam, teď ty — jsi jenom další sen. Další…" Našpulila rty. "Lež. Jsi lhář. Ten Lhář. Ty jsi ten Lhář."

"Olivio." Calvinův tón začalznít urgentně. "Prosím, poslouchej mě. Možná máš pravdu. Někdo si hraje s tvojí hlavou. Ale já to nejsem. Já nejsem Lhář."

"Tak jak…" Prst se stáhl kolem spouště.

"Poslouchej. Jenom mě poslouchej, jasný? Pomáhala jsi mi s výzkumem. Usnula jsi u mě v kanceláři. Teď jsi se vzbudila a míříš namě zbraní." Calvin dál držel ruce zdvyžené. "Říkala jsi, že se to vždycky sesype, když si všimneš něčeho zvláštního, ne? Všimla sis něčeho…?"

Olivia se zamračila. "Ještě ne. Ale…" Její oči přejížděly po kanceláři. Všechno vypadalo tak, jak mělo. Narozdíl od předchozích dvou snů, tohle místo znala. Ale co to znamenalo…?

"Říkala jsi, že to začalo snem s Anthonym, potom Adamem. Zamysli se nad tím. Kdybych byl vážně Lhář, zkoušel bych Calvina, jako dalšího?"

Oliviin dech zpomalil. Nic nebylo mimo. Nic jí nepřipadalo, jiné…

"Jednou možná. Podruhé to může být náhoda. Potřetí je to vzorec," řekl Calvin. "Myslím, že se tě Lhář snaží dohnat k tomu, abys mě zabila."

Její sevření na zbrani povolilo.

"Říkala jsi, že z tebe chtěli dostat informaci. Jakou informaci?"

"Já… s Anthonym nevím. Říkal, že se mě chce na něco zeptat. Adam chtěl heslo, ale nevím…"

"Heslo?"

Olivia přestala mířit na Calvina, ale pořád pistoli pevně držela. "Jo." Přinutila se zpomalit dech. "Okej. Okej, jen… dej mi chvíli, dobře?"

Calvin dal ruce dolů, ale dál si držel odstup. "Dobře. Ale, to nedává žádný smysl. Ty neznáš žádné heslo, které by Lhář mohl chtít. Nechtěl i něco jiného?" Potom se zarazil a pokračoval. "Nechtěl tvojí kopii toho deníku, že ne? Máš ho pořád?"

Olivia zatřásla hlavou. "Ne, nechtěl a jo, pořád ho mám." Jednou rukou přejela po zápěstí na druhé ruce, kde byla vidět malá boule pod kůží. "Pořád ho mám."

Lhář se usmál. "To vidím."

A svět skončil.



TEĎ

— - —
hospital.png

"‘Legrační,’ řekl ten hlas a splnil muži jeho poslední přání. ‘To byla ta první věc, kterou jsi po mě žádal.’"


Olivia se cítila, jako kdyby někdo její pusu obalil tenkou vrstvou křídy. Měla na jazyku slabou chuť peprmintu.

Přinutila se otevřít oči a poté je okamžitě zavřela. Jasné pronikavé světlo jí zářilo přímo do obličeje a zvláštní pulzující pocit ve spánku zvyšoval na intenzitě.

Byla někde na nemocničním lůžku. Olivia se ani nemusela podívat kolem, aby to poznala, prostě to cítila. Nesnášela nemocnice. Napočítala od desíti k jedné a pomalu přitom otevírala oči, aby si přivykly na světlo.

Ano, bylo to lékařské zařízení a ona byla přivázaná k lůžku. Skvělý. Vedle ní leželo několik kusů sterilního, komplikovaného vybavení. Většina z toho občasně zapípala. Zvedla hlavu tak, jak jí to nylonová pouta dovolila, aby si prohlédla okolí.

Obličejem k zemi leželi před ní, v kaluži krve, doktor a zdravotní sesta. Poblíž nich seděla postarší žena v čistém bílém obleku a držela pistoli. Dívala se na Olivii.

Olivia mrkla. Spletla se, byl to mladý muž se zářivě zeleným čírem. Měl záplatovanou zamazanou bundu a v levé ruce držel zkrvavený nůž.

Znovu mrkla. Byla to osoba, u které si nebyla jistá pohlavím. Měla okrovou barvu kůže a obličej plný piercingů. Na sobě měla hodně kožených pásků a šaty. Místo nože držela osoba baseballovou pálku s kousky vlasů a masa.

Znovu mrkla. Seděl tam muž se zuby, jako noži na steak a drápy, které by dokázaly rozřezat ocel. Znovu mrkla. Byl to Anthony. Znovu. Seděl tam Adam. Znovu. A byl to Calvin.

Mrkla znovu.

Byl to Lhář.

"Jak se cítíš?"

Olivia se podívala na svoje zápěstí. Uviděla čerstvě zašitou ránu, která se táhla odzápěstí až k loktu. V mysli se jí objevila vzdálená vzpomínka.

Olízla si suché rty a zalhala. "Ani… ani to moc nebolí."

"I tak. Dej si na to pozor. A ber antibiotika." Levá strana Lhářových úst poskočila vzhůru. "Něco by ti na to předepsali, ale obávám se, že zemřeli dřív, než to stihli."

"Kdo…" Olivia se podívala na postavy na zemi. "Co se děje? Kdo je to?"

"Pracovali pro mě a zajali jsme tě," řekl Lhář. "Přivezli tě sem na… zpracování. Abychom zjistili, co víš a jestli máš ten deník. Nebo, jestli víš, co je uvnitř." Jeho rty se zastavily s výrazem pobavení. "Víš, po tak dlouhé době jeden zapomene, že ten deník vůbec existoval. Když ten agent přeběhl a pověděl nám, co je v něm, jeden by si řekl, že uděláme všechno pro to, abychom se ujistili, že jeho obsah bude k ničemu. Ale… zvyk je železná košile."

Olivia si nepamatovala na nic poté, co zabili Účetního. Lhář si musel všimnout jejího zmatení. "Dali jsme ti amnestika. Vlastně několik dávek. Víš, že je to moje primární funkce v Nadaci? Udržování opony. Ujistit se, že si nikdo nepamatuje nic, co by neměl."

Lhář si poklepal na zbraň na stehně. "A samozřejmě, nahradit ty mezery uvěřitelnými lžemi."

"Proč jsem pořád naživu? Proč vůbec máme tuhle konverzaci?"

"Protože ty a tví přátelé jste s tím počítali. Protože jsi měla ten deník. Nebo, alespoň jeho část na podkožním disku na zápěstí."

"Nerozumím."

Lhář se usmál. Přestože Olivia nedokázala rozpoznat jeho rysy, pořád viděla únavu v jeho tváři. "Ne všechny kognitohazardy jsou anomální."

Klíčová fráze problikla její myslí. Byo to jako kdyby najednou našla kousek skládačky, o které ani nevěděla, že jí skládá.. V mysli jí vytanul přesný obraz a vzpomněla si na všechno.

"Býval jsi jedním z nás," zašeptala. "Býval jsi součástí Povstání. Součástí třetí Delty. Slyšela jsem, jak o tobě mluví Anthony. Sam… Sam Biel. Vždycky říkali, že tě Nadace mučila týdny, ale ty jsi nikdy nic neprozradil. Já to… já to nechápu."

Lhář zavřel oči a přikývnul. "To je pravda, ale nic jsem neprozradil proto, že nebylo co prozradit."

Povzdechl si. "Byl jsem vysazen s cílem najít anomálii v Bengálském zálivu. Naše loď ztroskotala v bouři a mě se zasekla noha v síti a stáhlo mě to ke dnu. Plul jsem v temnotě, kde se moje oči pomořily do Prázdna a vyprázdnily. Našli mě o několik měsíců později a Nadace mě poznala. Věděli, co dokážu. Dali mě Sedmičce, té čarodějnici, která mi dala novou identitu. Lež ve kterou jsem mohl věřit." Otevřel oči, postavil se a přešel k Olivii. "Tvůj přítel Calvin to určitě zjistil z deníku, chytrý to člověk. Tvoje kopie obsahovala jenom jeden záznam, ten s mým jménem. Vidět ho poprvé po tolika letech… bylo to jako kdybych se konečně vynořil z té vody."

Lhář začal rozvazovat Olivii. "Vyčistil jsem cestu k východu. Bude čistá ještě deset minut. Až se dostaneš ven, najdi šedou dodávku na parkovišti. Dveře budou odemčené a klíčky najdeš v přihrádce na rukavice. Budou tam instrukce, mapa a flesh disk."

"Flesh disk?" Olivia se posadila s podivným pocitem v končetinách po dlouhé době bez pohybu. Rukou jí projížděla palčivá bolest.

"Obsahuje důležitá data ohledně lokace vašeho dalšího cíle. Archivářky." Lhář poodstoupil. "Z nás všech je možná nejvíce zmatená. Řekni svým přátelům, aby byli opatrní."

Olivia přikývla, rozpohybovala nohy a potom se zeptala. "…a co ty?"

"Co já?" zeptal se Lhář a zasmál se. "Já nejsem bez viny. Možná, že jsem zapomněl kdo jsem, ale pořád jsem všechna ta rozhodnutí dělal já. Tam venku mě nic nečeká. Jestli mě Nadace nezabije okamžitě, strávím zbytek života utíkáním kvůli tomu, co vím. A já nechci utíkat před pravdou. Pravda mě osvobodila." Posadil se zpátky do své židle a zbraň si položil na klín. "Už jdi, nemáš moc času."

Olivia se natáhla a chytila Lháře za ruku. Nepodíval se na ní. Když odcházela, naposledy se ohlédla a na malý moment měla pocit, že rozpoznala jeho obličej. Potom vyběhla do chodby směrem k východu.

Až když došla ke schodišti, uslyšela jeden osamělý výstřel.




- ZPĚT -


11.png
Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License