Dvanáctý



kapitola2.png

12red.png


NĚKDE JINDE

— - —

office.png

V místnosti bez světla, či zvuků, seděl muž za stolem a četl. Bývaly časy, kdy by mu tma vadila, ale ty už jsou dávno pryč. Teď mu tma připadala příjemná. Barvy ho rušily při práci.

Otočil na další stránku záznamu, přestože nepotřeboval 'vidět' slova, aby je přečetl. Staré zvyky, zamyslel se. S každou další větou se jeho klid měnil na chladný, vypočítavý záměr.

Otevřely se dveře. Do místnosti vnikl pruh světla a ozářil muže za stolem. Světlo posvítilo na jeho předloktí a odkrylo starou jizvu. Instinktivně si jí rukou zakryl.

Vzhlédl od čtení. Ve dveřích stála váhavě žena. Až teď si všimla, že jeho obličej je zkřivený hněvem.

Přinutil se zklidnit a pokývnul jí aby vešla.

Udělala dva kroky a promluvila: "Slyšel jsi to?"

"Ano." Zavřel záznam před sebou. "Už víme, kdo to byl?"

"Ještě ne." Rozešla se, ale potom se zastavila, jako kdyby jí zastavil nával větru. "Ať už Věž našel kdokoliv, udělal to pomocí mnestik a těch je omezené množství. Najdeme ho."

"A co Kontrakt?"

Žena neodpověděla.

Povzdychnul si. "Felix?"

"Nenašli jsme ho. Jestli spadnul, nebo byl shozen, možná pořád ještě padá. Musíme předpokládat to nejhorší."

Muž se postavil s očima zabodnutýma na klouby svých rukou. "Nechápu, jak se mohlo něco takového stát. Nerozumím, kdo by to udělal. Kdo by to mohl udělat. Ví ten někdo vůbec, co provedl?" Podíval se na ní. "Tohle je špatné."

Její výraz se nezměnil. "Zbytek Rady byl varován. Jenom jsem se zastavila, abych se ujistila, že to víš." Udělala další krok a její ruka padla na jeho stůl. "Možná… možná že kdybychom-"

"Ať už chceš říct cokoliv, neříkej to." Jeho hlas byl prázdný, jakoby se něco dralo ven. "Ať už to byl kdokoliv, měl jenom štěstí."

Její tvář se zkřivila. Viděl, že je unavená. Bylo něco, co mu chtěla říct, něco co chtěla vyslovit. Místo toho zavřela oči a přikývla.

Natáhl se přes stůl a vzal její ruku do svých. Jeho dlaňe byly jako hrubá kůže. Její byly jako z ledu. "Vím, že jsi unavená. Já vím. Bože, já to vím. Já…"

Přinutil se přestat. Nadechl se, otočil její ruku a přejel po jizvách na její dlani a předloktí. Vypadala tak křehce. "Nemůžeme teď přestat. Teď se nemůžeme vzdát."

Její oči byly zavřené. "Já vím."

“Teď jdi. Jdi zpátky do Zahrady. Víš jak dovnitř. Budeš tam v bezpečí. Já svolám úderné jednotky a zjistíme, co se děje. Zavolám tě, až bude po všem."

Stiskla mu ruku a otevřela oči. "A co ty?"

Usmál se. "Já jenom vyřeším tenhle problém a přijdu pro tebe."

Přešel kolem stolu a objal jí, jako ona objala jej. Po chvíli ticha otočila hlavu k němu. "Já—"

Zazvonil telefon.

Zachmuřil se a pustil se jí. "Omlouvám se. Já…"

Její výraz ztvrdnul. Pustila ho s přikývnutím. "Já vím." Bez dalšího slova se otočila k odchodu a nechala ho tam samotného.

On se natáhnul a zvedl telefon.


TEĎ

— - —

tokyo.png

"Účetní." Anthonymu ten titu přišel legrační. "Mají jen jednoho?"

Olivia se zasmála. "To je hodně matematiky. Musí to být nějaký super šprt"

"Prašprt," řekl Adam, aniž by vzhlédl od obrazovky laptopu.

Jeho poznámka si vysloužila prázdné výrazy zbytku týmu.

"Víte, jako pravlk? Z D&D? Nebo ze Hry o Trůny? Nebo…" Adam vzhlédl, zachmuřil se a vrátil se ke psaní. "Sakra, vy lidi jste ale vykopávky."

Anthony potáhl z cigarety a podíval se na Calvina přes místnost."Fajn, takže jak plánujeme najít ty parchanty? Pochybuju, že se zdržujou v místní hospodě. Nejspíš jsou ukrytý někde, kde je tolik anomálních obranných systému , že proti tomu Mordor vypadá jako Kraj." Podíval se po Adamovi, který, aniž by zvednul hlavu, uznal jeho znalosti fantasy.

Calvin přikývnul. "No, teď začne ta těžká část. Náš záhadný agent toho napsal hodně o Radě O5 a trochu o tom, kde žijí a kde se skrývají, ale hodně z toho je situační a nemusí být k užitku. Proto jdeme jako první po Účetním. To on platí účty. Když se ho zbavíme, seznam možných úkrytů se nám rázem zmenší."

Olivia se opřela do židle. "Skvele. Takže musíme najít jenom tohohle prvního. Prvního z těchhle bohů na Zemi, kteří o nás ví. Máš vůbec plán?"

Calvin ukázal vedle sebe. "Mám Adama."

Adam se nahnul k počítači. "Jo, no. Jasne. Jo, dokážu ho najít."

Anthony se uchechtnul. "Tohle bude dobrý."

Adam ho ignoroval. "Účetní je, podle toho, co víme, matematický génius, který se specializuje na statistickou analýzu. Je jako houba, nasává informace, analyzuje je a nachází skryté korelace, které nikdo jiný nevidí. Všechno, co dělá, dělá na základě těchto neviditelnách vztahů. Jeho celá rutina, co nosí, co pije, jeho denní aktivity, to všechno je založené na předpovědích, které odvodil z těchto korelací."

Otočil svojí obrazovku, aby na ní také viděli. V prohlížeči měl otevřených několik záložek. Ta aktuální ukazovala graf aktuálních cen na trhu. "No, asi vám nemusím vysvětlovat, co takový člověk dokáže udělat s obchodem. Analyzuje data rychleji, než kterýkoliv počítač. Dokáže předpovědět vzestup a pokles na trhu zapomocí soupisu příjezdů a odjezdů vlaků. Ale, přestože jeho schopnost vidět tyto korelace je anomální, ty samotné korelace nejsou. Jenom je nemožné, aby si jich někdo jiný všimnul, nebo je rozluštil."

"Fajn," řekl Anthony. "Ale to nám neříká jak—"

"Soupis vlaků," přerušila ho Olivia. Všimla si jedné ze záložek na obrazovce. "V Tokyu?"

Adam se usmál a přikývnul. Otevřel záložku a ukázal všem soupis příjezdů a odjezdů. "Deník ho zmiňoval. Pár týdnů jsem nechal Alexandra zpracovávat data—"

"Alexandra?" Anthony se zmateně podíval.

"Tak pojmenoval svůj laptop," řekl Calvin. "Co jsi objevil?"

"Prakticky, existuje nějaká divná korelace mezi mezinárodním trhem s nemovitostmi a souppisem vlaků v Tokyu každý pátý den třetího měsíce," řekl Adam. "A podle toho, jak je tenhle chlap pořádný, bych se vsadil, že jezdí do Tokya sám, aby si ty soupisy prohlédl, jakmile je vytisknou."

"Počkat." Olivia se naklonila, aby si prohlédla obrazovku zblízka. "Říkal jsi, že je schopný předpovídat věci podle korelací, které nikdo jiný nevidí, že? Nemůže vědět, že nemá být tam, kde bychom ho čekali?"

Adam nakrčil hlavu. "Ptáš se mě, jestli dokáže vidět do budoucnosti?"

"No, ano. Není to prakticky to samé?" Olivia se otočila od obrazovky a zaměřila se na Adama. "Jestli dokáže magicky vidět spojení, která nikdo jiný nevidí, není možné, že mu nějaká informace řekne, že po něm jdeme? Nebo dokonce, kdo jsme?"

"Nemyslím si," řekl Calvin. "Chci říct, že čísla se můžou plést."

Adam zatřásl hlavou. "Ne, má tak trochu pravdu. Čísla se nepletou. Jsou to jenom data. Ale on si nemůže být ničím jistý. Jenomdělá předpovědi, které mají různou pravděpodobnost. To je ten háček. Může vědět, že dnes je 75% šance, že na něj někdo zaútočí. Může vědět, že bude 30% šance, že to budepět lidí, 25% šance, že čtyři lidi, 20% šance, že tři… a tak dál."

Anthony si promnul spánky. "Hele, musíme vážně mít tuhle lekci pravděpodobnosti, abychom ho zabili? Chápu, že je chytrej, ale pokud vím, soupis vlaků nezastaví kulky."

"Ale kulky neezastaví někoho, kdo tam ani nebude," řekla Olivia. Otočila se zpátky k Adamovi. "Takže, dokáže předpovědět extrémně komplikované systémy podle náhodných kusů dat. Že?"

Adam přikývl. "Ano."

Olivia se na zbytek týmu ďábelsky usmála. "V takovém případě vím přesně, jak ho porazíme."

— - —

Černé auto zastavilo na kraji silnice ve finanční čtcrti Tokya. Muž, který vystoupil ven, byl tak neobyčejně obyčejný, že za normálních okolností, by ani jeho nedostatek neobyčejnosti, nebyl nic víc, než obyčejný.

Jeho špičkový oblek a tmavé brýle perfektně ladily se všemi v okolí., jeho kůže měla odstín jantarového zlata. Přestože věděl, kolik je hodin, zkontroloval si hodinky, zavřel dveře auta a udělal tři kroky na chodník. Vozidlo odjelo.

Účetní byl muž preciznosti. Spal přesně sedm hodin, když se vzbudil, bylo to s přesností na minutu. Každý jeho krok byl propočítaný, každý byl předem určený. Nedělal žádné chyby, nehrál na šance a počítal s každou důležitou možností.

Proto, když si poprvé všimnul mladého muže, který šel proti němu po ulici, začal okamžitě jednat. Muži bylo kolem dvaceti let, měl krátké vlasy, kabát a slovanské rysy, kdyby si měl tipnout. Podle barvy jeho bot Účetní odhadl, že je tu, aby ho zabil. Podle aktuální tržní ceny broskví, Účetní odhadl, že není sám.

Udělal krok doleva. Zástup byznysmenů právě vyšel z blízké restaurace, což mezi něj a možného vraha, postavilo alespoň patnáct lidí. Jeden z nich byl Japonec kolem padesáti let. Kluhal a pomalu plašatěl. To znamenalo, že druhý vrah byl v okně třetího poschodí malého obchůdku s vínem přes ulici.

Účetní si upravil hodinky, aby odrážely sluneční světlo do toho okna. Odstřelovač byl na sekundu oslepen. Ani jeden z vrahů ho neviděl, jak vstupuje do blízké kancelářské budovy.

"Kurva. Pitomej záblesk," Anthony zasupěl do mikrofonu. "Vidíte ho?"

Adam se proplétal davem a chytal se za hlavu. "Ne. Ztratil jsem ho. Předpovídá všechno, co děláme. Myslím, že musel zajít do té budovy s modrými okny. Jdu tam."

Olivia vykoukla zpoza rohu a dotkla se komunikátoru v uchu. "Calvine, mám jít s ním?"

Nastala krátká pauza, než Calvin odpověděl. "Ano."

Olivia doběhla k finanční kanceláři. Adam se propletl několika lidmi a následoval jí.

Uvnitř bylo třípatrové otevřené loby z mramoru. Do každého patra se táhlo velké schodiště a několik skleněných výtahů. Adamovi oči prohledávaly všechna patra.

"Ve kterém patře je?" zeptal se Adam.

Olivia ho chytila za ruku a zatáhla stranou. "V žádném. Tudy."

Oba dva se rozběhli nadruhou stranu budovy k nouzovému východu do zadní uličky. Olivia otevřela dveře a vyběhla ven s Adamem v patách. Jakmile se ocitli na ulici, přivítala je tlumená střelba.

"Sakra!" Olivia strčila Adama mezi dvě popelnice a sama se skrčila vedle něj. Vytáhla malé zrcátko, aby v odrazu viděla na ulici za nimi.

Kus za nimi, kde se ulička napojovala na hlavní ulici, stáli dva muži v oblecích a mezi nimi si Účetní kontroloval hodinky.

"Hm. Tohle půjde," řekl. "Máte přibližně minutu, než budu muset odejít na vlak. Takže, co pro vás mohu udělat?"

Olivia si prohlížela jeho odraz v zrcadle. Adam se na obraz zamračil. "Jenom tam tak stojí," zašeptal. "Mohli bychom prostě—"

Olivia se dotkla komunikátoru. "Calvine, máme to zkusit?"

Calvinova odpověď přišla téměř okamžitě. "Ne."

Olivia se podívala po Adamovi. "Jen ať mluví."

Adam přikývnul. Otočil se ke straně popelnice a zavolal. "Vy jste Účetní, že?"

"Víte, mám i profesionální titul. A jméno, kdybyste raději—"

"Víme, kdo jste," zavolal zpátky Adam. "Jsme tady, abychom vás zabili."

"Ano, to vím. Jsem tady. Tak pojďte. Zkuste to."

Olivia pokynula Adamovi, aby pokračoval.

"Ehm. Ale víte proč vás chceme zabít?"

"Dvacet devět sekund. Nejspíše jste ti, o kterých jsem slyšel dnes ráno. Jste zodpovědní za zrušení našeho kontraktu se Smrtí. Předpokládám, že mě chcete zabít kvůli nějakému ideologickému sporu."

"Ideologickému sporu?" Adamův hlas skoro poskočil o oktávu. Olivia mu položila ruku na rameno. "Víte vůbec na kolika mrtvolách je vaše organizace postavená? Kolik lidí umře každý den, abyste vy mohli dál všemu velet?"

"Nikdy jsem nikoho nezabil. Samozřejmě, ty jsi určitě už někoho zabil. Kolik? Deset? Sto? Zajímal jsi se někdy, o jejich jména?" zeptal se Účetní a znovu si zkontroloval hodinky. "Byli mezi nimi nějaké děti? Jenom se ptám."

Adam se vzepřel jejímu stisku. Sevřela ho pevně. "Nedělej to," zašeptala. "Chce tě rozhodit."

"Parchant," Adam zasyčel. Sevřel pistoli tak pevně, že ucítil krev v žilách. "Jako kdyby nikdy nikoho nezabil—"

"No, jestli se mě nepokusíte zabít, asi budu muset odejít předčasně," řekl Účetní a znovu se podíval na hodinky. "Sedm sekund."

"Zmeškáme svojí šanci," procedil Adam. "Musíme—"

"Ne, Calvin řekl—"

Adam už se stavěl na nohy a Olivia po něm skočila. Chytila ho za nohy a shodila ho znovu k zemi. V dalším momentu s uličkou prohnalo ohlušující prásk. V popelnici za nimi se objevil kráter o velikosti pěsti, přímo tam, kde byla před chvílí Adamova hlava.

Z díry sálal kouř. Adam i Olivia na ní hleděli, zádami natlačeni na druhou popelnici.

"Sakra," zašeptal Adam.

"Odstřelovač," odpověděla Olivia.

"Jedna," ohlásil Účetní. "Všichni k zemi."

Ulicí se ozvalo několik dalších výstřelů a vzdálených výkřiků. Olivia a Adam zaslechli zvuk rozbíjejícího se skla a další zvuky střelby.

Anthonyho hlas se ozval z komunikátoru. "Kryju vás. Jděte."

Olivia a Adamvyběhli ze dveří. V dálce se rozezněly sirény a zvuk skučících pneumatik, jak automobil i s Účetním, odjížděl pryč.

— - —

Někdy Účetní přemýšlel nad tím, jaké to bylo, žít v neustálé nejistotě. Existovat ve světě, kde nemůžete všechno předvídat podle dat předsebou. Představoval si, že to musí být hrozné a k nevydržení. Jako být uvězněn v noční můře, kde nic nedává smysl. Ta myšlenka často vyvolávala pocit lítosti.

Teď lítost necítil.

Když přicházel na nástupiště, zkontroloval si hodinky a znovu se zamyslel nad událostmi v té uličce. Přehrál si ty události v hlavě třiadvacetkrát, a ani jednou nedávaly smysl. Neřídili se žádným vzorcem.

Správně předpověděl příchod dvou vrahů i pozdější příchod jejich třetího kolegy. Ale podle výpočtů mělo to, že bude stát a mluvit s nimi, přinutit alespoň jednoho, aby vyšel a byl zabit jeho odstřelovačem.

Nic nebylo jisté, to věděl. Každé pravidlo mělo svou vyjímku, každá pravda trochu lži.. Všechno čemu rozuměl bylo pouze přibližným odhadem toho, čemu ne.

Ale šance, že oba vrazi vyjdou z konfliktu bez škrábnutí byla, podle jeho výpočtů, zhruba stejně velká, jako to, že tornádo vezme balíček karet a zamíchá jej v úplně stejném pořadí znovu do balíčku. Bylo to více, než 'nepravděpodobné'. Byl to skoro zázrak.

To bylo to, čeho byl svědkem? Zázrak pravděpodobnosti? Událost tak vzácná a téměř nemožná, jako samotné stvoření života?

Nastoupil do vlaku a ukázal jízdenku. Poté se přesunul do jednoho ze soukromých kupé, zavřel za sebou dveře a usadil se. Jak se za okny začaly míhat siluety města, prošel si všechno po čtyřiadvacáté a pak se rozhodl, že to bude muset nechat být.

Dveře se otevřely. Muž ve středním věku s tmavými, lehce šedivějícími vlasy, vstoupil dovnitř a posadil se naproti němu, sáhnul do kapsy a vytáhl revolver, který namířil Účetnímu na srdce.

Účetní nechápavě hleděl před sebe. Tohle nebylo možné. Nebylo.

Dva zázraky? Za jeden den?

"Jak?" vydal ze sebe.

Calvin sáhnul druhou rukou do kapsy a vytáhl malou, obyčejnou minci. Vyhodil jí do vzduchu a poté jí chytil a ukázal jí Účetnímu.

Orel.

Kolečka v jeho hlavě se začala otáčet. "To…"

"Dokážeš předvídat komplikované systémy," řekl Calvin, "ale jenom když se chovají tak, jak mají. Nedokážeš předvídat, když jsou všechna rozhodnutí sama nepředvídatelná."

"Ale jak jste věděli, že budu—"

"Slyšeli jsme, jak říkáte, že spěcháte na vlak. V okolí byly dvě stanice. Tak jsem si hodil mincí."

Účetní zavřel oči a usmál se. "To je tak nudné. Měl jste štěstí."

"Jo, ale fungovalo to, ne?"

"Ano, fungovalo." Otevřel oči a zaměřil se pohledem na Calvina. "No. Máte mě tady. Co chcete?"

Calvin před něj položil papír a vytáhl propisku. Poté obojí podal Účetnímu před sebou.

"Jména," řekl. "Lokace. Všech."

Účetní si povzdychl. "Chcete po mě jména a lokace všech ostatních členů Rady O5? Co dál, čísla jejich kreditních karet?"

Calvin poklepal revolverem o stůl. "Tohle není ta chvíle na to, abyste si hrál na chytrého."

Účetní se opřel do židle a povolil si kravatu. "Neudělám to. Udělal jste zábavný trik, abyste mě dostal do kompromitující pozice a to je chytré. Ale teď, když jsme tady, vím přesně jak se tohle odehraje. Proč bych zrazoval své kolegy, když mě stejně zabijete?"

Calvin pozvedl ramena. "Je rozdíl mezi zastřelením a tažením za jedoucím vlakem."

Účetní polknul. "To je barbarské a není to příliš pravděpodobné. Nejsme tak daleko od cíle a je tu příliš mnoho lidí. Jestli umřu, bude to vaší zbraní."

"To vám nevadí?"

Účetní přejel jazykem přes zuby. "Samozřejmě, že ano. Nemyslel jsem na smrt již tak dlouho a teď, když tu sedím a hledím na vás, je to hrozivá představa. Ale nebudu škemrat o milost teroristu." Nahnul se blíž. "Rozumíte opravdu tomu, co děláte?"

Calvin neodpověděl. Člen Rady si povzdechl.

"Na co tedy čekáte? Oba víme, co se teď stane."

Calvin zmáčkl spoušť.




- ZPĚT -


12.png
Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License