Druhý


kapitola12.png

2red.png



TEĎ

— - —

garden.png

Když nic jiného, byla Zahrada, poklidná. Nedotčená člověkem po stovky tisíc let, s čistou vodou a zelenou trávou a sluncem nad vždy modrou oblohou. Při vzácných příležitostech pršelo a poklid Zahrady se proměnil v melancholii, tichou melodii, která vše obalila jako pokrývka. A při dalším východu slunce déšť utichl a Zahrada se vysušila a vše bylo znovu tak, jak tomu bylo po tisíce generací.

Ale dnes pršelo.

"Ustup stranou!" Zakřičel Aaron kráčející přes pláň k Bráně. Její Strážce stál nehybně a nereagoval na něj jinak, než lehkým nadzvednutím hořícího meče. Aaronovi oči se do Strážce zaťaly a jeho pohled propaloval přilbici obra před ním. Jakmile se špička meče rozzářila a nápor ohně vyrazil proti němu, Aaron vytáhl tenký kovový prut s trojitým podstavcem a modrým světélkujícím koncem. Vyhnul se ohni a když další ohnivá vlna opustila Strážcův meč, Aaron zarazil kotvu reality do země.

Svět se na moment zaleskl a Aaron cítil, jak mu pod nohama vibruje zem. V mysli viděl vlákna, nekonečné triliony vláken, každé nastavené na specifickou notu písně vesmíru. Jejich melodie nebyla koordinovaná, a nikde víc, neż u Strážce, kde píseň zněla jako skřeky a vytí. Jak vrchol kotvy zablikal, vlákna se sjednotila a každé bylo na moment vztaženo do jedné linie. Jak chorál zasáhl Strážce, oheň v jeho meči zajel do těla a složil se do sebe, dokud nezbylo nic víc, než zlomená zuhelnatělá kostra visící ve vzduchu za modrá vlákna.

Aaron se rozběhl k bráně, ale náhle cítil, že je vyčerpaný. Podíval se na sebe a uviděl ruce starce, jehož života se dotkla ruka osudu a nepřirozeně jej natáhla. Kůži měl povadlou a svaly mu s každým krokem slábly. Pokračoval dál a hučení kotvy reality za ním pomalu sláblo, dokud neutichlo docela a jeho tělo se neobnovilo. Když došel k bráně, rozrazil jí a vběhl dovnitř.

Říká se, že tu noc, kdy si Adam El Asem vzal Evu za svou ženu, zdálo se jí o Edenu, když zplodila svého prvního syna. Když dítě vyrostlo, Adam mu chtěl dát do ruky meč a Zahrada mu ho dala. Když Děti Noci a zarmoucení bohové napadli svět Lidí, Zahrada je ukryla. Eden bylo takové místo, i když nekonečné, že nikdo v něm nikdy nebyl daleko od toho, kde být chtěl.

Tak se Aaron Siegel ocitl u kmene stromu věčného života, v kaluži krve a se skleněnýma očima bledého těla Sophie Lightové před sebou. Tmavý potůček krve jí stékal ze zápěstí na zem a vedle jejího těla ležela úzká stříbrná žiletka zbarvená červeně Sophiiným posledním dechem.

Aaronova ruka se třásla, vzduch se mu zasekl v krku a hrozil, že ho udusí. Padl na kolena vedle ní a kapky krve přitom pocákaly její obličej. Kůži měla chladnou, stejně jako tolikrát předtím, pomyslel si a přestože tu již Aaron byl dříve, ucítil jak se mu po zádech plíží známý děs a zasekává se do jeho srdce.

"Smrt!" Zařval, stejně jako kdysi. "Smrt! Zjev se! Vezmi si mě! Vem si mě místo ní!" Odpověděl mu pouze déšť. Každá kapka byla okem tichého pozorujícího boha, který neměl zájem. Aaron se zoufale rozhlédl kolem, zatímco se mu oblečení nasáklo krví a vodou a on hledal odpověď. "Smrt! Dodrž svůj slib! Přiveď ji zpět! Dej mi ji zpátky, sakra!"

Seděl vedle Sophiina těla celé hodiny, bolestivě se nadechoval a doufal, že se probudí, někde před dávnou dobou na místě daleko odsud. Každý nádech byla zoufalá otázka a každý výdech stejně prázdná odpověď. Až později si povšiml zbarveného kusu papíru v její pravé ruce. Opatrně jí rozevřel pěst a otevřel roli papíru s elegantně zapsanou zprávou-

Aarone-

Nejsem, kým jsem byla, když jsme se poprvé setkali. Pokaždé, když jsem po boku Smrti kráčela po tiché cestě zpátky k tobě, byla jsem méně tím, kým jsem bývala kdysi a již nepoznávám to, čím jsem se stala. Omlouvám se, ale už déle nemohu pokračovat v této existenci.

To já jsem dala Calvinu Lucienovi naši poslední vodu z Fontány a vtiskla jsem mu do ruky tvé Bezbožné kopí. Viděla jsem jeho cestu a červené vlákno, které ho vede k tobě. Myslela jsem, že bych mohla vidět, jak zlomí tvé přesvědčení a mohla bych tě znovu mít pro sebe. Napravit chybu, kterou jsem udělala, když jsem tě před všemi těmi lety vyslala na tuto cestu, ale nezvážila jsem, jak málo ze Sophie Lightové zbylo.

Nic už teď nestojí mezi tebou a tím přesvědčením. Doufám, že ti tohle dodá nějaký klid a šanci odejít a dožít zbytek života tak, jak jsme kdysi mohli. Chci to pro tebe, i když vím, že to nic nemění. Pořád na tebe čeká a ty se s ním stejně setkáš.

Možná se znovu uvidíme. Možná na tebe budu čekat na druhém břehu.

-Sophia

-než ji zmačkal v ruce. Jeho dech teď byl těžký a ostrý, oči mu hrozily vypadnutím z důlků. Pomalu se postavil a oklepal. Poté šel Zahradou tak dlouho, že to mohlo být i tisíc let, až na místo, kde tráva nebyla zelená a voda nebyla čistá. Už na tom místě jednou byl, když ho Pokušení táhlo k nekonečnu a Účel mu zadržel ruku. Obloha ztmavla a déšť zesílil, zatímco flóra kolem něj umírala. Pokračoval dál, za poušť Starého Edenu k bodu označenému kráterem, který se táhl skoro míli na všechny strany.

Půda pod jeho nohama byla tvrdá a hrubá a jeho kroky se ozývaly jak pokračoval dál se slzami na obou tvářích. Když došel na dno kráteru, přešel k jeho epicentru. Tam, ležící na místě, kde byla po deset tisíc let, byla pomačkáná podoba anděla s rozbitým a pomačkaným brněním. I přes slabou vrstvu popela, která zakrývala její rysy, byla zárící slova na přilbě jasně čitelná: Jitřní Hvězda.

Nedaleko od toho místa leželo něco lesklého v hlíně a peachu, napůl zabořené v zemi, ale lesknoucí se, jako kdyby to bylo nové. Zlatý meč vyzařující teplo a sílu. Aaeon k němu přišel a vytáhl ho ze země, jako kdyby nic nevážil. Oči se mu zatemněly a jeho přesvědčení ho ovládlo. A náhle byl pryč. Kus papíru s elegantně zapsanou zprávou dopadl na zem a rozpustil se v dešťové vodě.


TEĎ

— - —

001.png

Pod touto horou, říkal deník, drží Rada O5 svou hlídku. Strávil jsem mnoho let studiem této struktury a pokusy o proniknutí do jejích hlubin, s žádným úspěchem. Dovnitř vede jenom jeden vchod, hlavní brána, kterou střeží Nadační Rudá Pravá Ruka. Uvnitř této struktury najdeš své poslední dva členy Rady, kteří nebyli viděni na veřejnosti od vzniku Nadace. Je názorem tohoto autora, že jediné duše, které dokáží vstoupit do této tiché pevností, jsou samotní členové Rady O5.

Calvin četl dál. A s tímto, drahý čtenáři, tě opouštím. Souhrnem času a energie, jež jsem věnoval pozorování a pochopení těchto třinácti osob, zapsaným do těchto stránek. Zda-li ti tyto informace přinesou užitek, nebo smůlu, už je na tobě. Co se mě týče, já si užiju vzdálenost mezi mnou a jimi. Pokoušet se o něco jiného by bezpochyby vedlo k hroznému konci.

Navždy tvůj, stálo na konci, Ukulele.

Calvin zavřel deník a položil jej na zem vedle sebe. Odpočíval na stráni, jedné z mnoha, jež se sbíhaly v údolí pod ním, a přímo před sebou viděl ohromné ocelové dveře Oblasti-01. Slunce se akorát začalo přehupovat přes horizont, ale Calvin viděl cestu před sebou jasně. Byla to točitá cesta vedoucí k bráně nejstřeženějšího zařízení Nadace, jehož bezpečnost nebyla nikdy narušena.

Svůj telefon zničil před několika dny, když tam zanechal Adama, obával se, že by ho Povstání mohlo sledovat. Už se nesměl rozptylovat. Byl příliš blízko svému cíli. Od jeho osudu ho oddělovalo jenom půl míle vzduchu a sto stop tvrdého kamene. Oliviino tělo zanechal v blízké jeskyni ukryté před živly a slídícími zraky. Učinil tak s omluvou a slibem. Napravím to. Vrátím se pro tebe.

Zanechal na místě deník, sebral Kopí a začal sestupovat. Jak noc sestupovala na údolí a na obloze procitly hvězdy, Calvinovi došlo, že neslyší nic jiného, než zvuky cvrkajícího hmyzu a šustění větru. Nic jiného se nepohlo. V tichosti kolem slyšel ve své hlavě Adamův hlas, který se mu nekonečně odrážel v mysli. Prosím, Calvine, prosím. Prosím nedělej to. Prosím neopouštěj mě.

Pomalu došel ke dveřím a dával si pozor na své okolí. Ale neviděl, ani nezaslechl ani stopy po živé duši a o krátkou chvíli později už stál před dvěma nedotčenými ohromnými osamocenými kusy oceli. Natáhl k jednomu z nich ruku a lehce zaváhal, ale poté zatlačil. Dveře, které byly možná desetkrát vyšší, než on, se otevřely bez jediného zaskřípání.

Vstoupil do místnosti uvnitř, kde si jeho oči přivykly na slabší světlo. Dveře za ním se zavřely a on stál v masivní místnosti s tunely a schodišťmi do všech stran. Ve středu místnosti stála kabina výtahu, ke které Calvin opatrně došel. Poznal, že byla stará, ale nádherně vyrobená. Bylo v ní jediné tlačítko, ale vyžadovalo k aktivaci klíč. Odstoupil od něj a pokračoval dál.

Na konci místnosti byly další dveře, tentokrát označené Nadačním logem se třemi šipkami. Byly těžké a dřevěné se zdobeným kamenným rámem zdobeným detailními kresbami. Monstra a zázraky, věže táhnoucí se do nebe a jiné vedoucí hluboko pod zem.

Rasa humanoidů uctívající mrtvého boha.

Masivní stroj ležící hluboko pod zemí.

Tmavé a prázdné oči.

Obličeje zvířat beze jména.

Kovový oblek ze záhadné budoucnosti.

Tyčící se police knih vedoucí do temného nekonečna.

Tyto motivy a mnoho dalších zdobilo rám dveří, ale Calvin si rámu nevšiml. Všiml si muže, který stál před ním.

Toho muže neznal, ale něco na něm mu připadalo povědomé. Byl vysoký, téměř nemožně vysoký, více než dva metry. Celé jeho tělo bylo pokryté kovovými pláty, které se mu ohýbaly kolem těla jako kdyby byly látka. Dráty pokrývaly povrch brnění a ocelové trubičky vybíhaly ze zad. Nejdříve si Calvin vůbec nemyslelx že je to muž. Ale za elegantní helmou uviděl modré lidské oči, které Calvina sledovaly z dálky.

Calvin se zastavil s Kopím v ruce. "Kdo jsi?"

"Já jsem Účel, Rudá Pravá Ruka," řekl muž silným baritonem, který se odrážel od stěn.

"Neviděl jsem tě v Jižní Africe," řekl Calvin. "Myslel bych, že budeš stát po boku svých druhů."

"Jsem vůle Nadace," pokračoval hlas, "a zde Nadace přebývá."

Calvin chvíli neodpovídal. Povědomost oné osoby ho zasáhla a náhle v jeho hlase zaslechl něco co rozeznal. "Známe se?" Zeptal se po chvíli.

Postava se nepohla. "Znát mě znamená znát Nadaci," řekl Účel, "moje slova jsou její slova a můj hlas je její hlas."

V mysli Calvin na chvíli zahlédl vzpomínku na kraji vědomí, nejslabší odrwz času, kdy se pohledný Nadační agent s černými vlasy a modrýma očima smál, zatímco odrážel útok skupiny Povstalců. Jak mu to říkali? Lament.

Calvin si v ruce připravil zbraň.

"Co se stane teď?"

"Mám za úkol chránit Svatyni, dokud se O5-1 nevrátí. Nikdo nesmí vstoupit, bez jeho souhlasu."

"On tu není?" Zabručel Calvin polohlasně. Jestli utekl, možná zmizel na druhou stranu světa a potrvá měsíce, než ho znovu najde. Nemohl tuhle příležitost propásnout.

"Ne," řekl Účel bez zaváhání. "Je tady." Bez dalšího slova udělala ohromná postava krok stranou.

Calvin zaváhal s pistolí v ruce. Když se chvíli nic nedělo, uvolnil se. Zbraň založil zpět za opasek a učinil krok dopředu. Každý krok ho přiblížil k neustávajícímu zraku Účelu, který se ani nehnul. Pouze ho sledoval a uhnul stranou. Když měl Calvin projít dveřmi, zastavil se.

"Účeli," peomluvil tiše, "připojí se k nám ještě někdo?"

"Ne."

"Ujisti se, že se tak nestane."

"Jak si přeješ."

Calvin prošel orámovanými dveřmi, znovu se podíval zpátky do očí Účelu a poté zmizel v temnotě před sebou.

— - —

Chodba za dveřmi nebyla velká, ale byla dekorovaná řezbami v kamenných stěnách. V matném světle rozeznával jenom některé tvary, ale každý se zdál být detailnější, než ten předchozí. Rukou přejel po hladkém povrchu a prsty přejížděl po freskách obličejů, budov a bohů. V tichosti tunelu jeho kroky doprovázel šepot hlasů, které byly příliš daleko na to, aby byly slyšet, ale přesto byly v tomto prostoru mezi prostory.

Nešel dlouho. Nakonec dorazil do další místnosti, větší než té před ní, v jejímž středu byl dlouhý oválný stůl osvícený několika světly vysoko na stropě. Stěny lemovaly obrazovky, které přepínaly mezi různými kamerami. Viděl dlouhé chodby, jasná světla a zadržovací oblasti. Doktory a výzkumníky sedící v laboratořích. Bezpečnostní personál u mnoha dveří. A potom monstra z nočních můr přecházející tam a zpět ve svých komnatách. Démony, kteří vylézali zpod vlastní kůže a zase zpět. Nehybné sochy.

A za tím vším byla největší obrazovka ze všech. Když Calvin vstoupil do místnosti, ona obrazovka se rozsvítila a on uviděl sebe. Scény ze svého života, jež ho dovedly do této chvíle. Uviděl jak ho poslali do zadržovacího centra pro mládež jménem Wellwoodské rehabilitační centrum. Viděl moment, kdy se přidal k armádě a kdy za ním přišel agent Povstání.

Viděl jak trénuje s dalšími agenty a jak ho Delta povýšila. Jeho první setkání s Anthonym. První setkání s Oliviou. Všichni tři jak se setkali s Adamem. Dlouhá čára brutality a agónie ho dovedla sem. V každé scéně se na sebe díval, jako kdyby stál v pozadí. Calvin měl náhle nepříjemný pocit. Uviděl, jak se netlačí dopředu, jak si myslel, ale je tažen kupředu za dlouhé vlákno, které se táhlo mezi ním a nekonečnem.

Viděl, kde vlákno začalo a sledoval ho k jeho konci. Přes celý svět, na okraj Smrti a zpátky, až sem, do téhle místnosti. Přes celou místnost, zs dlouhým stolem, na schodech seděl muž.

Měl na sobě kalhoty od obleku a nejspíše si před chvílí sundal jeho zbytek. Jeho bílá košile byla zbarvená krví na hrudi a rukávech a po tvářích mu stékaly tmavé prameny zaschlých slz. Na schodech vedle něj něco leželo zabalené v jeho saku, ale Calvin nepoznal co. Udělal k němu krok, ale muž se nepohnul.

"Ty jsi O5-1?" Zeptal se, i když znal odpověď.

Slyšel, jak muž něco říká, ale nerozuměl mu. "Cože?"

"Aaron," řekl znovu muž. "Jmenuji se Aaron."

"Aaron," zopakoval po něm Calvin. "Aaron Siegel? O5-1?"

"Ano."

Calvin přikývl. "Druhý člen Rady. Kde je?"

Aaron neodpověděl, ale i přes celou místnost Calvin ucítil, jak se ochladilo.

"Takže zbýváš jenom ty?" Zeptal se Calvin.

"Ano," odpověděl Aaron. "Jenom já."

Calvin vytahl pistoli a okamžitě vystřelil pět ran po muži na schodech. Byl si jistý, že všechny trefí cíl, ale když se k Aaronovi dostaly, zasyčely ve vzduchu a na moment zazářily, než zmizely. Vystřelil znovu se stejnou reakcí. Přestal střílet.

"Postav se, Aarone Siegele," řekl, zandal pistoli a ze zad si sundal kopí. "Dokončíme to."

Muž se nepohl. "Kde jsi vzal to kopí?"

Calvin neodpověděl. Po chvíli se muž před ním zasmál. "Co je k smíchu?" Zeptal se ho.

Asron si protřel oči dlaní. "Cestoval jsi polovinu života, aby ses dostal na tohle místo a našel mě a chceš mě zabít kopím?" Smích ustal. "Ani nevíš proč jsi tady."

"Jsem tady, protože až tě zabiju, zabiju Nadaci. A až zabiju Nadaci, vesmír se začne léčit. Jste rakovina."

Aaron se líně postavil s napůl otevřenýma očima a podíval se na Calvina přes místnost. "Ne, ne. Jsi jako já, naplněný přesvědčením, které tě táhne dál. Nebyl to osud. Nebylo to předurčené. Byla to čirá, nepopsatelná síla nezadržitelné vůle. Ty támhle a já tady. V triliardě světů a miliardě vesmírů, bychom se pokaždé našli tady. Přesvědčení mě dovedlo na toto místo, stejně jako tebe."

Zastavil se před posledním schodem u svého saka. "Dvě nezastavitelné síly razící si cestu jedna k druhé bez ničeho mezi nimi." Otočil se a sáhl po svém saku, ze kterého vytáhl lesklý zlatý meč. Jak jej držel v ruce, unikl z meče ztrápený výkřik a meč zahořel jasným bílým plamenem. Ve světle meče viděl Calvin Aaronovi oči. Byly jeho vlastní.

"Nezbývá nic víc, Calvine Luciene," řekl Aaron a sklonil meč. "Buď se dnes tvé přesvědčení zlomí, nebo se zlomí to mé a jeden z nás musí zemřít."

Calvin přikývl. "Ukončeme to."




- ZPĚT -


2.png
Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License