Šestý


kapitola8.png

6red.png


TENKRÁT

— - —

apartment2.png

Arians stál ve dveřích a pomalu kouřil cigaretu. Aaronseděl zastolem kousek od něj a procházel si zprávy z předchozího dne. Za oknem jejich improvizovaného velitelství v Guadalajaře, tančil po ulici průvod směrem k centru města. Okno bylo otevřené, aby dovnitř mohl čerstvý vzduch, ale moc to nepomáhalo.

Arians znovu potáhl z cigarety a nechal kouř vyjít nosem. Vstoupil dovnitř a zavřel za sebou dveře. "Nevím, co jsi čekal. Nepotvrdilo to všechno, co jsme zatím slyšeli?"

Aaron zavrtěl hlavou. "Ano, ano, potvrdilo, ale nerozumím tomu. Zmobilizovali v La Pazu armádu, jak jeto možné?" Znovu si prohlédl zprávu, jako kdyby hledal něco, co přeskočil. "To, co jsme udělali v San Marcu, je mělo zničit, Vinci. Kdo zbyl?"

"Zbyla spousta lidí. Co tím myslíš?"

Aaron se po něm podíval. "Chci říct, kdo zbyl ve velících pozicích? Kdo věděl jak- věděl někdo z nich vůbec, jak se dostat do Oblasti-01?" Hodil zprávu na gauč za sebou. "Nenechali jsme přeci otevřené dveře. Kdo zbyl?"

Arians pozvedl ramena. "Adam Bright možná. Naposledy jsem slyšel, že operuje z té oblasti v Michiganu, ale mohl to být on. Ale nevěděl by jak se dostat do zabezpečené oblasti." Zarazil se a chvíli nad něčím přemýšlel. "Skitter Marshall? Kde skončil jeho tým?"

Aaron si promnul oči. "Ne, ne, Marshall to nebyl. Taky přeběhl, jenom ne k nám."

Chvíli seděli v tichosti s jediným zvukem promenády v dálce. Potom, bez varování, se otevřely dveře místnosti. Arians okamžitě vytáhl zbraň. Aaron se nepohl, ale neveřícně hleděl na postavu ve dveřích.

"Sophio?" zeptal se opatrně.

Sophia Lightová prošla dveřmi a pomalu si stáhla kápi z hlavy. Měla kratší vlasy, než když se naposledy viděli, ale její oči byly stále stejně zelené. Aaron ucítil zvláštní pocit v hrudi, něco co necítil už tolik let. Touhu.

"Ne," zavrčel Arians, "je to Nadační špión."

Sophia obrátila oči v sloup. "Dej tu zbraň dolů, idiote, nejsem tady, abych vás zabila." Srolovala si dlouhé rukavice a ukázala rány na obou zápěstích, které už se dávno zhojily, ale ne úplně. Neměla žádné ukryté zbraně. "Spokojení?"

"Co tady děláš?" zeptal se Aaron.

Sundala si kabát a sedla si na jedinou postel v místnosti. "Posílal jsi zprávu Edwardu Bishopovi," podívala se na Aarona. "O5-13. Stejné melodramatické výrazy jako vždy, věděla jsem, že jsi to ty. Přidal tu zprávu do složky, kterou máme pro ty-" zarazila se, "Děti. Víš, Edward stále věří té lži, kterou všem říkáme."

"A ta je?" zeptal se Arians.

"Že on, nebo kdokoliv z nás, má cokoliv pod kontrolou." Usadila se a zapálila si cigaretu. Aaron ucítil jak mu v hrudi poskočilo srdce. "Vaše povstání se na nás vážně vyřádilo, kluci. Byli jsme rozesetí, bez vedení a všichni naši nejlepší byli buď mrtví, nebo utekli. Dali jsme dohromady hrstku doktorů a nazvali jsme je Rada O5, ale nikdo z nich vlastně nic neřídí." Zastavila se. "Ani já ne."

Aaron se zamračil. "Tak kdo tedy?"

"Nevíme," pokračovala. "Už celé roky se Rada O5 stará jenom o jednotlivé oblasti, ale příkazy přicházejí z Oblasti-01. Někdo tam je. Dlouho dobu jsme si mysleli, že jsi to ty," podívala se na Aarona s měkkým výrazem ve tváři, "ale po chvíli nám došlo, že to musí být něco jiného."

Zaklonila se a zavřela oči. "Vím, že ses tam vrátil. Sledovala jsem tě. Vím přesně, co jsi tam viděl. Prázdné místo tam, kde Frederick-" zmínka jeho jména přinutila Aarona trhnout sebou "-kdysi byl. Obrys na zdi a nic víc." Znovu potáhla z cigarety. "Takže jestli tam nejsi ty a není tam on, pak kdo všemu velí?"

Arians konečně sklonil zbraň. "Proč jsi tady?"

Zabodla se do něj pohledem. "Protože jsme objevili něco, co by nemělo být možné. V Oblasti-19, tom zařízení, co jsme postavili, když jsme přepracovali plány pro tu oblast na Alijašce, byly dveře, které jsme nikdy předtím neviděli. Bylo za nimi celé nové křídlo, něco, co by nemohlo být postaveno bez našeho vědomí." Hořce polkla. "V tom křídle je místnost se sochou. My jsme jí tam nedali. Nemáme záznamy o tom, že by jí tam někdo dával. Zkontrolovali jsme složky a stojí tam jenom že tam "byla převezena". Předtím ta složka neexistovala. Datum v té složce se každý rok mění. A ta socha je jedna z nejodpornějších věcí, které jsem kdy viděla."

Postavila se. "Jsem tady, protože v Oblasti-01 se děje něco, co mění Nadaci. Každý den jsou stavěny nové oblasti a stále nabíráme více a více doktorů o kterých nevíme vůbec nic. Viděli jste, co se stalo v La Pazu?" Oba přikývli. "Ty příkazy nepřišly od nikoho z Rady. Přišly z Oblasti-01. Někdo uvnitř všemu velí a Nadace poslouchá příkazy."

Zarazila se. "Nesouhlasím s tím, co jste udělali a myslím si, že Nadace toho může nabídnout víc, než byste řekli, ale to, co se tu děje musí být zastaveno. Musíme zjistit, co se děje, než bude příliš pozdě."

"Tak proč tam prostě nejít?" Zasyčel na ní Arians.

Chvíli se mu dívala do očí a potom uhnula pohledem. "Nechci tam jít sama."

Aaron a Arians si vyměnili pohledy. "Jestli tam něco najdeme," začal pomalu Aaron, "zabijeme to. Rozumíme si? Nadace nemůže takhle dál pokračovat. Sophio, ty škody jsou větší, než s čím dokážeme držet krok. Znovu jsme se dívali na ta čísla, na ta-" zasmál se nervózně, "-ta co jsme si půjčili od Dr. Brighta a jeho výpočty se shodují s našimi. Nadace destabilizuje naší realitu, Sophio. Williams měl pravdu o těch vláknech, ale teď je to poškozuje. Musíme to nějak zastavit." Setkal se s jejím pohledem očima. "Vám, že jsme vědci, ale tohle… tohle je skříňka, kterou jsme neměli nikdy otevřít."

Otevřela ústa, aby promluvila, ale zarazila se a povzdechla si. Přikývla. "Dobrá. Dostaňte mě dovnitř a můžete udělat cokoliv si myslíte, že musíte."

Arians přikývl. "Ohlásím se velitelství. Budeme potřebovat nějaké rozptýlení, aby po nás nikdo nešel až zabereme Oblast-01."

Uhasil cigaretu o zeď a odešel, přičemž za sebou zavřel dveře. Sophia sledovala jak odchází a když bylkonečně pryč, její pohled se opět stočil na její ruce. Aaron se nepohl.

"Nebyl jsem si jistý, jestli tě ještě někdy uvidím," řekl tiše.

Nejistě se napůl usmála, ale její oči jí zrazovaly. "Ano. Ani já si nebyla jistá." Vzhlédla k němu a Aaron uviděl smutek v jejích očích. "Je to těžké, víš. Tu noc jsem ztratila všechno. Své přátele, svého mentora, svou životní práci. A tebe." Skousla ret. "Nevěděla jsem co dělat. Opustil jsi mě a byla jsem sama na sesbírání částí zpátky dohromady a-"

Hlas se jí zatřásl. "Nevím, proč jsi zabil Fredericka. Je mi to jedno. Možná jsi věděl něco, o čem jsi nikomu neřekl, ale nevím, proč jsi to neřekl mě."

Aaronův obličej zbledl. "Chtěl jsem ti to říct. Připravoval jsem se na… na to, co jsme plánovali a řekl jsem Vincovi, aby to všem řekl." Naklonil se k ní. "On ti to neřekl?"

Zamračila se. "Ne. Neřekl. Ale ani ty ne. Měl jsi každou příležitost mě komunikovat, znal jsi všechny kanály, ale nic jsi neudělal. Uběhlo třicet let, Aarone. Třicet let a od tebe nepřišlo nic, ani slovo o tom, že jsi naživu." V koutku oka se jí objevila slza, kterou si otřela rukavicí. "Když jsem tě s Vincem viděla v San Marcu, myslela jsem, že vidím ducha."

"Omlouvám se," řekl Aaron tiše. "Myslel jsem, že jsi odmítla mou nabídku a-"

"Odmítla bych jí," řekla s jedovatostí v hlase. "Zasvětila jsem svůj život Nadaci, projektu, který jsi ty byl až příliš ochotný jenom tak zahodit. Všechno, na čem jsme pracovali. Všechny naše snahy."

Aaron se opřel do křesla. "Williams byl-"

"Já vím, co byl," vyštěkla, "ale mohli jsme se s ním vypořádat. Když jsi ho zabil a rozhodl ses, že začneš řádit po celé zemi, ničit naše konvoje a napadat zařízení, ohrozil jsi práci, kterou jsme dělali spolu. Pamatješ si proč jsme jí dělali? Záleží ti na tom vůbec? Náš svět je nemocný a jestli nenajdeme příčinu, bude se to jenom zhor-"

"Náš svět byl nemocný kvůli Williamsovi," řekl Aaron, "on byl zdroj, to on byl-"

"Ale teď jsme tady, třicet let po smrti Fredericka Williamse, a víš co se tam venku děje?" Zarazila se, aby si zapálila další cigaretu. "Víc nevysvětlitelných událostí každý den. Další artefakty a monstra v zemi, každý den. Proč pořád máme další anomálie, jestli byl Administrátor jejich zdroj, Aarone?"

Aaron neodpověděl. Sophia si povzdechla, posadila se dál na postel a přitáhla si nohy k tělu. "Možná bych ti tenkrát věřila," řekla tiše. "Možná bych tě poslechla, ale za posledních několik desetiletí jsem neviděla nic, co by mě vedlo k závěru, že jeden muž měl na svědomí všechny paranormální události světa. Je v tom něco hlubšího a neskončí to tím, že zabijeme jednoho muže. Zastavíme to výzkumem a vyšetřováním a jediná skupina, která na to momentálně má zdroje, je Nadace."

Aaron neodpověděl. Seděl se sklopeným zrakem, zatímco Sophia dokuřovala cigaretu.

"Nezastavím tě od toho, aby udělal to, co chceš udělat," řekl prázdně. "Ale než něco uděláš, musíš se rozhodnout, co vlastně chceš."

Podívala se zpátky ke dveřím. "A jestli to on chce taky."



TEĎ

— - —

jungle2.png

Jeli přes noc. Olivia a Calvin se střídali za volantem, zatímco Adam spal na zadním sedadle. Nepromluvili spolu ani slovo, dokud nedorazili k cíli. Byl to malý zapadlý hotel v malinkém městečku na okraji džungle, několik kilometrů od hlavní cesty. Zabočili a zaparkovali u čerpací stanice, kde Calvin vystoupil, aby se setkal s jejich kontaktem v hotelu. Bylo ráno, slunce ještě nevyšlo a všichni byli unavení.

Agent, se kterým se setkali v hořícím městě, jim nedal jenom mapu, ale klíč k pokoji s číslem na cedulce. Calvin vstoupil dovnitř a vyšel po schodech do druhého patra ke dveřím se stejným číslem, jako měl na klíči. Tiše, aby nevyrušil nikoho, kdo možná poslouchá, odemkl dveře a vstoupil.

Tenký pruh světla z lampy venku si našel cestu mezi žaluziemi, ale jinak v místnosti panovala tma. Calvin zavřel dveře a udělal několik opatrných kroků dovnitř. Uprostřed kroku se zarazil, když uslyšel cvaknutí pistole.

"Vyje Černý Měsíc?" řekl hlas na duhé straně zbraně.

"Je to jediná věc, která vyje," odpověděl Calvin.

Malá stolní lampička se rozsvítila proti zdi. Na židli seděl Kowalski s pistolí v ruce a po tváři mu stékal tenký proužek potu. Oddychl si, když mu došlo, že do místnosti vstoupil Calvin.

"Díky Bohu," řekl a otřel si čelo. "Nevím, jestli bych někoho dokázal zastřelit, i kdybych musel. Cíle, jasně, ale lidi?" Ušklíbl se. "Rád tě znovu vidím, Calvine."

Calvin nevěřil svým očím. "Kowalski? Co ty, ze všech lidí, tady děláš? To nemohli poslat nikoho jiného?"

Zavalitější muž se zamračil. "Víš, taky jsem kdysi byl agent. Možná už je to pár let, ale asi bych pořád něco svedl." Nepříjemně se zatahal za košili. Oba věděli, že to byla lež. "Ale ne, jsem tady, protože je tu něco, co chci, abys věděl. Naše zdroje tvrdí, že američané přistávají na pláži poblíž toho místa, odkud jedete. Oficiálně jsou tady proto, aby potlačili povstání, ale jejich počty na to nesedí."

Něco Calvinovi naskočilo v mysli. "Stíhačky. Včera večer jsme je viděli."

Kowalski přikývl. "Přiletěli z lodi Gerald R. Ford, která je nakotvená pár kilometrů od pobřeží. Je tu ještě něco, co bys měl vědět," pokračoval, "mezi ostatními je i jedna loď, která se neshoduje s žádnou americkou lodí, kterou známe. Má na sobě americkou vlajku, ale myslíme si, že jde o Nadační torpédoborec, možná loď Scranton nebo Wormwood. Tak či onak, to nejspíše znamená jedinou věc."

Calvin přikývl. "Šestý člen Rady."

Kowalski přikývl nazpět. "Pokusí se vás vykouřit ven, Calvine. Můžeme vás odsud dostat, jestli chcete, ale…" znovu se zašklebil.

Calvin věděl proč. Američan byl možná nejznámější člen Rady O5, ale nejspíše taky ten, ke kterému se nejhůře člověk dostane. Jeho zapojení do armády Spojených Států nepochybně vedlo k jejímu rozmachu a technologickému pokroku. A na oplátku fungovala armáda jako ocelový štít kolem něj. Mimo Spojené Státy byl alespoň zranitelný, i když si sebou přivedl armádu. Byla to jejich jediná příležitost.

"To, co jste doposud udělali, bylo naprosto úžasné, Calvine," začal Kowalski a opřel sedo židle. "Nikdy jsem si nemyslel, že se někdo dostane takhle blízko, ale tenhle je jiný. Nemůžete udělat nic chytrého, abyste ho obelstili. Je to kladivo a vy jste hřebík."

Calvin se zamračil. "Oceňuji tvojí důvěru."

"Myslím to vážně," řekl Kowalski a náhle si na něm Calvin všimnul něčeho nového, nové kvality, které si nikdy dříve nevšimnul. Něčeho přísného a autoritativního. "Odvedli jste úchvatnou práci, ale musíte jí odvádět i nadále. Možná budeme mít další šanci až se postaráme o ostatní. Možná to tak bude lepší. Ale právě teď jste jenom tři lidi v jeepu v jihovýchodní Asii a celá americká armádní divize je jenom několik hodin cesty odsud." Povzdychl si. "Mrtví jste nám k ničemu."

Calvin na chvíli zaváhal a zvažoval, co Kowalski řekl. Než se mohl rozhodnout, druhý muž pokračoval.

"Ještě jedna věc, Calvine. Naši agenti zjistili, že se z Oblasti-19 přesouvá zabezpečený trezor na tu loď. Ať už je v něm cokoliv, určitě to chtějí použít proti vám."

"Kdybys byl mnou, co bys udělal?" zeptal se Calvin.

Kowalski se zasmál. "Naštěstí pro nás pro oba, nejsem ty, protože já už bych tu nebyl." Zarazil se. "Já t ovidím takhle. Nemáte šanci, když proti nim půjdete. Je jich proti vám tři tisíce na jednoho a to se na to koukám pozitivně. Upřímně, nevím ani jestli by vám prošlo plížení. Tahle armáda strávila posledních čtyřicet let vyháněním lidí z úkrytů na středním východě. Není šance, že by vás nenašli."

Znovu se zarazil. "Víš, jednou jsem O5-6 potkal, ještě předtím, než jsem se dostal do Delty, když jsem sloužil v úřadu. Nevím jestli věděl, kdo jsem, ale jestli ano, nic s tím neudělal. Nemyslím si, že na celém světě existuje arogantnější a drzejší člověk, než on. To jak mluví přímo křičí, že to on sám vystavěl nejmocnější vojenskou velmoc světa." Zasmál se. "Možná to věděl, to netuším. Nemyslím si, že ho přechytračíš, Calvine. Myslím že vyhrajete tak, že ho přinutíte udělat nějakou hloupost."

Calvin přikývnul. "Možná. Tak nebo tak, nevidím jinou možnost. Další šanci nedostaneme a všechny další snahy budou o to těžší, když se ho teď nezbavíme."

Kowalski se postavil. "Souhlasím. Nezávidím ti tvou situaci, ale nemyslím si, že existuje někdo kvalifikovanější."

Oba prošli dveřmi, které Calvin opatrně otevřel a vysloužil si Kowalskiho tázavý pohled. "Nechci nikoho vzbudit."

Kowalski se zasmál. "Ale ne, toho se neboj. Celé tohle městečko je opuštěné. Zaslechli, že se něco děje a včera v noci utekli z domovů."

Když vystoupili z budovy, slunce už pomalu vycházelo nad korunami stromů a jeho paprsky osvětlovaly mlhu kolem. Adam byl vzhůru a seděl v jeepu s jednou rukou položenou na kovovém kanistru, v němž bylo Kopí. Olivia obešla vůz a skoro až povyskočila, když je uviděla.

"Delto?" Vypadlo z ní. "Co tady děláš?"

"Obávám se, že doručuji špatné zprávy." Kowalski se zahleděl na Calvina s pochybami v očích. "Buď opatrný, Calvine. Jste velmi blízko."

Bez dalšího slova se Kowalski otočil a vyrazil po bahnité cestě, dokud nezmizel v dálce. Olivia se otočila na Calvina. "Co tím myslel?"

Calvin se usmál. "Šestý člen Rady je známý jako Američan. Je to starý generál Unie, jeden z těch duchů, který odmítá umřít. Taky je velmi jednoduché ho najít, má kancelář v Pentagonu."

"Takže, co jsou ty špatné zprávy?"

"Co se špatných zpráv týče, O5-6 je poblíž, jenom kousek od nás."

Olivia pokrčila rameny. "To nezní tak špatně. Aspoň to nemáme daleko."

Calvin neurčitě zagestikuloval. "Ne tak úplně. Kowalski říká, že se sebou přivedl americkou armádu. Přistáli na pláži ve městě a nejspíše směřují do vnitrozemí a hledají nás."

Adam zbystřil. "Kolik je armáda?"

Calvin se zamyslel. "Přibližně deset tisíc mužů na divizi. A budou mít leteckou a námořní podporu. Ty letouny, co jsme včera viděli, byly nejspíš jejich." Sehnul se a zadíval se na kámen vedle své boty. "Jestli máte nějaké nápady, jsem jedno ucho."

"Co říkal ten Delta?" Zeptal se Adam.

Calvin se uchechtl. "Říkal, že je to hajzl. Což je vážně nečekaný na někoho, kdo sebou bere invazní armádu, kamkoliv jde, já vím." Povzdychl si. "Každopádně si musíme udrżet náskok. Vidím to tak, že se vydáme dál na sever a najdeme místo, kde budeme moct počkat přes noc. Uvidíme, co udělají."

Souhlasili a společně se v jeepu vydali po blátivé cestě k horám na severu. Nějakou dobu viděli kouř stoupající v dálce nad koruny stromů, ale když se obloha zatáhla a z nebe začal padat déšť, svět kolem nich se ponořil do jednotného odstínu šedi. Cesta se rychle proměnila z jaksi průjezdné stezky na nepřekonatelnou bažinu. Jeli několik hodin a zastavili jenom jednou, v opuštěné čerpací stanici u cesty, aby doplnili benzín v téměř prázdné nádrži. Den přešel v noc a nakonec se cesta proměnila ve štěrkovou silnici vedoucí do hor.

Dorazili na menší vyvýšenou mýtinu, ze které byl dobrý rozhled na několik kilometrů nad korunami stromů. Jeep zaparkovali mezi několik stromů. Když zkonstatovali, že automobil není vidět z cesty, ukryli se před deštěm do menšího skalnatého ústěnku. Calvin si vzal první hlídku a všichni tři se tu noc střídali.

— - —

clouds.png

Slunce vysvitlo během Oliviiny hlídky a všichni tři začali společně balit svůj provizorní tábor. Největší déšť opadl, ale stále lehce přetrvával a obloha byla matně šedá a pokryta mraky. Zatímco Calvin pokračoval v balení, Adam stál na kraji srázu a tiše hleděl na oblohu.

"Naštvalo tě tam nahoře snad něco?" Zeptala se Olivia, když šla kolem s karimatkou v podpaží.

Adam zatřásl hlavou. "Nesnáším zataženou oblohu. Je to hnus." Ještě chvíli propaloval pohledem mraky a poté zalezl ke svému počítači v jeepu. Olivia vrhla pohledem po Calvinovi, který protočil oči v sloup.

V dálce uslyšeli prasknutí a poté další. Někde v srdci džungle se rozeznělo rachtání a ze své vyvýšené pozice, uviděla skupinka padající stromy a kouř z motorů, jak si něco razilo cestu k nim. Calvin zaklel a vzhlédl k nebi. Vysoko na obloze zahlédl něco malého bílého a kovového, co zmizelo mezi mraky stejně rychle, jako se to objevilo. Byl to dron.

"Sakra, dobře, je čas zmizet," řekl Calvin a naskočil do jeepu. "Vypadá to, že nás našli."

Sjeli dolů ze srázu zpět na promočenou bahnitou cestu směrem na sever. V zatáčce zahlédli, jak se mezi stromy vynořuje velké kovové vozidlo a zaměřuje na ně svým dlouhým kanónem. Calvin stočil volant do prava do keře a těsně se tak vyhnul ráně z děla, která zasáhla cestu a rozprskla všude bahno a suť. Calvin stočil volant zpátky a nasměroval jeep na cestu směrem na západ, kterou pokračovali dál.

Hluk válečné mašinérie za nimi pomalu přehlušoval zvuky pralesa i jejich vlastního motoru. Nad hlavami zaslechli helikoptéry a stíhací letouny a někde poblíž slyšeli tanky a těžké stroje, které během pronásledování srovnávaly džungli se zemí. Nakonec stromy začaly ustupovat a jejich jeep vjel do otevřené krajiny.

"Kruci," zaklel Calvin, když se rozhlédl kolem, "jsme tu moc na ráně."

Bzučení vrtulí přerušilo jeho myšlenky, když se kolem nich najednou objevilo šest helikoptér. Calvin šlápnul na plyn a rychle přejel kolem blízkého kopce a do úzké skalní prolákliny. Jedna z helikoptér přelétla nad nimi a spustila palbu. Calvin s jeepem najel na kamennou stěnu a Olivia vylezla na zadní sedadlo s odstřelovací puškou. Opřela jí o kovový rám vozidla a zamířila.

"Zastav," okřikla Calvina, který přitisknul brzdu k podlaze, dokud úplně nezastavili. Helikoptéra se obrátila k dalšímu náletu, ale náhle se rychle stočila doleva, když Olivia vystřelila pilotovi mozek z hlavy. Adam se na ní užasle podíval.

"Nejsi umělkyně?" Zeptal se jí.

Olivia pokrčila ramena a přebila "Bývala jsem, ale tohle dělám dýl."

Calvin sjel k okraji prolákliny a ostře zahnul do malého průjezdu mezi dvěma strmými útesy. Když míjeli jeden z útesů, objevila se další helikoptéra a Olivia znovu vystřelila. Kulka minula pilota, ale trefila rotor, což způsobilo, že se letoun rychle propadl z oblohy a z dohledu. Calvin znovu protočil volant a ještě jednou, aby projeli přes propast a poté byli z hornatého terénu venku. Před nimi se cesta stáčela kolem vyprahlé země, přes travnaté kopce přímo do pustiny. Calvin sundal nohu z plynu, aby zastavil auto na kopci.

"A sakra," zanadávala Olivia.

Mezi nimi a pustinou stála vojenská vozidla. Stovky vojenských vozidel, všechna se zbraněmi namířenými na jejich jeep na pahorku. Nad nimi kroužilo několik helikoptér a Calvin si povšimnul i dronů ve vysoké výšce nad nimi. Někde mezi hromadou tanků a útočných vozů, se rozezněl klakson a otevřely se dveře osobního vozu. Zevnitř vystoupil muž a zavřel za sebou dveře.

Byl vysoký, ramenatý a měl slušný plnovous a knírek zastíněný širokým kloboukem. Oblečený byl v hnědém saku s červenou košilí a džínami a na nohou měl vysoké, lesklé lakované boty. Vystoupil z řady namířených hlavní a zamával jejich jeepu, aby sjeli z kopce.

"To je on?" Zeptal se Adam, který dopředu hleděl ze zadní sedačky.

Calvin přikývl. "Vypadá to tak."

Olivia shlédla na muže před nimi. "Co máme v plánu?"

Calvin bubnoval prsty na volantu. "Mohli bychom ho zkusit přejet, kdybychom to stihli, než zaleze zpátky do auta. Ale myslím, že tak daleko bychom se nedostali." Očima zkoumal řady kovových děl natočených jejich směrem. "Nebo můžeme ujet směrem, kterým jsme přijeli, ale nevidím to slibně."

"To není moc dobrých možností, šéfe." Usmála se Olivia.

Adam se naklonil dopředu. "Myslím, že kdyby nás chtěli zabít, už by to udělali," řekl. "Možná tam prostě zajedeme a budeme improvizovat?"

Calvin se k němu otočil. Na sekundu svým ocelovým pohledem propaloval Adamovu hlavu, ale potom se zasmál.

"Stojíme tváří v tvář jisté smrti a ty chceš vymýšlet plán za pochodu." Zakroutil hlavou. "Geniální. To se mi líbí. Zatím naše nejlepší možnost.".

Stočil jeep dolů z kopce a zastavil ho několik metrů od muže v kovbojském klobouku. Zaparkovali a Calvin poté vystoupil. Ještě předtím se ale nahnul ke svým dvěma společníkům.

"Jestli se něco stane," začal, "jeden z vás vlezte za volant a ujeďte. Neříkám, že se vám to podaří, ale nikdy nevíte."

S tím se otočil k muži v kovbojském klobouku a přešel k předku auta.

"Bré ráno," promluvil Calvin.

"Bré," řekl usmívající se muž. "Ty budeš Calvin, ten chlapík, o kterém všichni pořád mluví."

Calvin pokrčil ramena. "Možná. Kdo se ptá?"

Muž se zasmál. "Myslíš si, jak nejsi chytrej, co? To se mi líbí. Jmenuju se King, Rufus King. Určitě víte o tom, že jsem člen jedné tajné organizace, ale buď si jistý, že moje loajalita náleží v první řadě mé vlasti. Takže mi věř, když ti povím, že za tebou dnes přicházím, jako Američan a ne jako nějaký muž v černém."

Calvin pozvedl obočí. "Přiznávám, že to jsem nečekal."

Američan pokrčil rameny. "Hele synku, správný muž se musí starat o svoje zájmy. A mě neleží na srdci nic jiného, než pokračující bezpečí Spojených států amerických. Zapletl jsem se do toho proto, že jsem chtěl lépe předvídat podivné a neobvyklé hrozby, a že jsem jich měl to potěšení vidět mnoho. Za tu dobu jsem vypomáhal na projektech, které zesílily bezpečnost našeho skvělého národa, díky nové technologii a dalším výhodám plynoucím z paranormálna."

Sáhnul do své náprsní kapsy a vytáhl krabičku cigaret, z nichž jednu vytáhl a vtisknul si jí mezi rty. Zapálil cigaretu zapalovačem a dlouze potáhl.

"Ano," řekl, "dobře jsme využili naší dohody s Nadací o vzájemné spolupráci. Sakra, ani bych tu teď nestál, kdyby nebylo té dohody. Všechno nám tu dobře klape a doufal jsem, že ještě dlouhou dobu bude."

Tvář se mu zakabonila. "Ale pak jsi přišel ty a sebral jsi naší 'volnou kartu z vězení", když jsi strčil chudáka starého Felixe z útesu. Inu, já sice ještě nějakou dobu neumřu na stáří, ani nemoci, o to se Nadace postarala už dávno. Ale teď jsem zranitelný, a tím pádem jsou zranitelné i Spojené státy. A to, obávám se, nemohu dopustit."

Ukázal na jeep. "Ale, vy máte něco, co by nám mohlo pomoci dohodnout se. Nejsem žádné monstrum Calvine, jsem jenom staromódní kluk z Jižní Karolíny, který zná pár hodně mocných lidí. Nechci prolévat ničí krev jenom tak, takže ti udělám nabídku. Možná tu nejlepší, jakou dostaneš."

Calvin si ho měřil. "Poslouchám."

Američan se znovu usmál. "Co kdybych nechal tebe a ty tvoje dva kamarády odjet zpátky do lesa a vy mi na oplátku předáte to vaše kopí."

"To kopí?" Calvin se zatvářil zmateně. "Proč chcete to kopí?

Američan si odklepnul konec cigarety a rozprášil kolem popel. "To kopí je docela vtipná záležitost. Nedovedu si ani představit, jak jste k němu přišli, protože jsme ho měli zamčený pevně pod zámkem. Nejspíš ani nevíš co to je, nebo se pletu?"

"Vím jak se to jmenuje," řekl Calvin.

"Jasně, ale nevíš co to je." Američan se zasmál. "Když jsme to našli, bylo to ukryté v zaprášené hrobce nějakého prastarého krále. Ale rozhodně je to prokleté. Ztratili jsme spoustu životů ve snaze dostat to z rukou toho bastarda, ale přeskočím detaily. Prostě mi věř, když říkám, že nás to stálo hodně. To vaše kopí je to stejné kopí, kterým bodli do boku samotného Ježíše Krista, to jediné na celém světě, které to mohlo dokázat. Jak se dostalo do rukou tomu Římanovi se už asi nikdy nedozvíme, ale dokázalo to tenkrát a podle všeho to dokáže stále."

"Víš," pokračoval, "to kopí je staré, Calvine. Je to stará magie, kterou už dneska často nevidíš. Ta věc dokáže napáchat víc škody, než jakákoliv armáda, nebo bomba, kterou bych mohl použít. Myslíš si, že jestli Jehova, nebo Cthulhu, nebo podělaný létající špagetový monstrum, slétnou z nebe a rozhodnou se zničit Spojené státy, že máme zbraň, která by je mohla zastavit?" Zakroutil hlavou. "Ne, nemáme. Ale to kopí by to dovedlo. To kopí dokáže zabít bohy, Calvine. Nevím jestli někde na světě existuje nebezpečnější tyč, možná ani v celém vesmíru. A právě teď se jenom válí na zadním sedadle vašeho auta."

Rozpřáhl ruce od těla. "Takže tohle je má nabídka. Dejte mi to kopí, já udělám Ameriku znovu bezpečnou a vy budete moct dál pokračovat se svými životy. Zabíjet členy Rady O5, ničit státní vlády, nebo cokoliv budete chtít."

Calvin to zvažoval. "Chápete, že jste součástí toho, že? Není náhoda, že jste další na řadě."

Američan se uchechtl. "Jsem? Vždycky zapomenu, které číslo mám s vím jenom, že při hlasování jsem někde uprostřed." Znovu potáhl ze své cigarety. "Říkal jsem si to, když jsme ve městě našli ožehlou mrtvolu Zelené. Jenom mezi námi, Calvine, taky jsem jí neměl rád. Měla až moc kontroly nad vším, jestli mi rozumíš. Jsem si jistý, že většina z nás ti připadáme jako blázni, ale ona byla ještě o něco pomatenější."

Povytáhl di kalhoty za pásek. "Ale nepokusím se vás zastavit, pokud mě budete chtít zabít, samozřejmě až poté, co ukončíme vyjednávání s vy mi předáte kopí."

Calvin zatřásl hlavou. "To nemůžu udělat."

Američan se znovu usmál, ale tentokrát měl ve tváři něco zlověstného. Upřímnost z jeho výrazu zmizela.

"Jo, obával jsem se, že to řekneš," řekl a upravil si znovu pásek. "Víš, mohl bych vás zabít přímo tady a teď, naprosto bez snažení. Mohl jsem to udělat včera v noci, když jste se všichni tři krčili v jeskyni uprostřed lesa. Bylo by to jednoduché, Calvine, a upřímně, tohle rozhodnutí mělo být taky. Ale tys nám to ztížil a my teď před sebou máme rozhodnutí."

Povzdychl si. "Nevím, čeho se snažíte dosáhnout a upřímně je mi nějaká ta vaše ideologická válka u prdele. Mě záleží jenom na získání toho kopí a i když by bylo jednoduché prostě si ho vzít, nebylo by to sportovní. A kromě toho," prokřupnul si klouby, "už je to nějaká chvíle a nechci vyjít ze cviku."

Ukázal k obloze za Calvina, který se otočil, aby uviděl helikoptéru Chinook s masivní ocelovou bednou připevněnou ke spodku. "V té bedně," řekl Američan, "je něco hrozného. Vlastně tak strašného, že už se to snažíme zabít celé roky, ale zatím nám nepřálo štěstí." Poklepal se prstem na hlavě. "Stane se tohle. Nechám vás jít. Nechám tě nastoupit zpátky do toho jeepu, dám vám trochu vody a vy odjedete do hor. Potom, po pár hodinách, namířím tu bednu vaším směrem a otevřu jí. Jestli vás nedostane to, co je v té bedně, pošlu svoje kluky a oni se o to postarají a zpátky vezmou to kopí. Bude to jako trénink."

Odhodil Calcinovým směrem nedopalek. "Tak to uděláme. Tak se mi to líbí. Je to daleko víc fér."

Calvin se do něj zabodl pohledem. "Co když na vás teď vytáhnu zbraň a zabiju vás tady?"

Američan se od srdce zasmál. "Právě jsem nad tím také přemýšlel. Víš ten rozdíl mezi tím, jestli se ty pokusíš zabít mě a jestli se já pokusím zabít tebe, je v tom, že já tě definitivně zabiju. Jestli na mě vytáhneš zbraň, tak z tebe a tvých přátel nadělá sedmá divize prach. Nebo, v opačném případě, vyrazíte tam do skal a umřete tam, jenom o něco později. Tak či onak, vaše malá výprava se blíží ke konci. Zbývá jenom rozhodnout, jak chcete, aby skončila."

Calvin tam stál ještě chvíli, než se otočil zpátky k jeepu. Nastoupil dveřmi u řidiče, nastartoval motor a pomalu se rozjel naproti řadě tanků a bojové výzbroje. Vozidla před nimi jim uhnula z cesty a povolila jim vydat se na cestu pustinou.

Když míjeli Američana, položil jim muž ruku na dveře u Calvina. Naklon se dovnitř, usmál se na Oliviu a Adama a hodil na zadní sedačku poloprázdnou polní lahev s vodou.

"Opatrujte se." Poplácal dveře. "Znovu se uvidíme za chvíli."

Calvin sešlápl plyn a jeep vyrazil na dlouhou cestu do hor.

— - —

badlands.png

Jakmile dlouhá řada Američanovy vojenské divize zmizela v dáli, všichni tři si oddechli. Calvin si otřel dlaní pot z čela.

"Dobrej nápad, mladej," pochválil Adama. "Improvizace byla chytrá volba."

Adam ale nebyl nadšený. "Jo, asi…" Zarazil se. "Proč jsi mu prostě nedal to kopí, Calvine?"

Calvin se na něj podíval přes zpětné zrcátko. "Musíme se ho držet. Vzdát se ho nemůžeme."

Adam svraštil obočí, ale další otázka nepřišla od něj, ale od Olivie. "Kde jsi ho našel?" Zeptala se.

Calvin chvíli zůstal zticha. "Když jsem byl mladší, s matkou jsme utekli od mého otce, který hodně pil a když byl zrovna střízlivý, tak nás mlátil. Utekli jsme na venkov k mojí tetě. Často jsme chodili na procházky po lesích a polích, jenom já a ona. To bylo nejšťastnější období mého života."

"Pak jednoho dne," pokračoval, "jsme se procházeli kolem jezera a ona řekla, že v něm někoho rozpoznala. Když jsem se podíval, uviděl jsem těla, možná stovky lidí. Otočila se a přešla k jezeru, vstoupila do něj a zmizela. Šel jsem za ní a slyšel jsem, jak ke mě ta těla mluvila. Našel jsem svou matku , která se na mě usmála a ponořila se do hlubiny. Nikdy jsem jí znovu neviděl. Bojoval jsem s těmi těly celé hodiny a nikdo mi nevěřil, že si mojí matku vzalo jezero."

Povzdychl si. "Nedávno jsem se tam vrátil. Nebyl jsem tam od doby, co mě moje teta poslala na internát. Těla zmizela a cesty k jezeru jsou zarostlé, ale jezero tam pořád je. Když jsem tam stál a něco zvažoval, někdo ke mě přistoupil. Nepa-" zaváhal, "sotva jsem si pamatoval, jak ten člověk vypadal, dokonce i hned poté, co odešel. Nevím jak tu osobu popsat, vím jenom že zněla… znaveně? Prázdně? Jako hlas čkověka, který je už dávno jenom duchem."

"Co ten člověk chtěl?" Zeptal se Adam.

"Ta osoba mi řekla dvě věci. Moje jméno a že jsem agent Povstání. Myslel jsem si, že patřila k Nadaci, nebo GOC, tak jsem po ní vystřelil." Zasmál se. "Teď mi to připadá stupidní, ale netušil jsem kdo to je a pořád to nevím, navíc ke mě přišla ze zadu, no a já… Každopádně kulky prošly přímo skrz ní, jako kdyby tam ta osoba ani nebyla. Řekla mi, že za mnou nepřišla, aby mi ublížila, ale protože mi musela něco dát."

"Následoval jsem jí skrz les dokud jsme nedorazili k místu pod útesem. Mezi námi a útesem bylo husté ostružiní, ale jak jsme procházeli kolem, keře jako kdyby se rozplynuly. Jakmile zmizely, uviděl jsem to. Kovové dveře ve skále se třemi Nadačními šipkami. Ta osoba, ať už to byl kdokoliv, ty dveře otevřela a zavedla mě dovnitř. Byly tam staré zásuvky plné dokumentů a silná vrstva prachu na všem. Vsadil bych se, že tam nikdo desítky let nevstoupil. Ukázala na jedny dveře na konci úzké chodby a řekla mi, že za nimi je nástroj ke zničení Nadace. Řekla, že jestli si vyberu tam jít a vzít si ho, budu muset učinit hroznou volbu, ale jestli to udělám, můžu si ten nástroj vzít."

Olivia se zachmuřila. "Co to bylo za volbu?"

Calvin se zhluboka nadechl. "Když jsem prošel dveřmi, najednou jsem znovu stál u jezera a byl jsem zase kluk na procházce s matkou. Ona- Nemyslím si, že to byl sen. Natáhl jsem se a chytil jsem jí za ruku a bylo to skutečné. Potom-" zarazil se, "-potom jsme znovu došli přímo k jezeru a znovu jsem jí viděl jít k vodě, kde bylo tolik mrtvých těl… Rozběhl jsem se za ní a tentokrát to bylo jiné, protože jsem věděl, co se stane, ještě než to udělala a byl jsem jenom kousek od ní. Mohl jsem jí chytit za ruku, srazit jí k zemi a zabránit jí, aby šla do jezera. Když jsem byl kluk, stuhnul jsem na místě a pak už bylo moc pozdě, ale tentokrát jsem mohl něco udělat. Mohl jsem jí zachránit."

Poklepal prstem o volant. "Ale když jsem k ní doběhl, něco mě zastavilo. Ohlédl jsem se ke stromům za sebou kde stála ta osoba, která mě provedla dveřmi, jak jenom stojí na kraji lesa. Jenom- jenom tam tak stála a tehdy, myslím, mi došlo, že tam vždycky stála. Sledovala mě a v rukou držela tenhle kovový válec." Pokývl k Adamovi, který si protočil válec v rukou. "Najednou jsem věděl, že když k té osobě nepůjdu v tu chvíli, už nikdy stejnou šanci nedostanu."

Ztěžka polknul. "Tak jsem se otočil a došel jsem k té osobě na kraji lesa. Vzal jsem si ten válec a když jsem se otočil zpátky k jezeru, ona už byla pryč." Dlaní si pomohl dostat něco z oka. "Pak si pamatuji, že jsem znovu stál na břehu jezera jako dospělý muž, ale v rukou jsem držel ten válec. Vždycky jsem ho měl, od toho dne, kdy jsem jako chlapec byl poprvé u jezera."

Všichni seděli několik dlouhých sekund v tichosti, než Calvin pokračoval. "Ta osoba, ať už to byl kdokoliv, za mnou znovu přišla k jezeru a řekla mi moje jméno a že jsem agentem Povstání. Zeptala se mě, jestli si jí pamatuju, tak jsem řekl, že ano. Ta osoba mi dala ještě něco. Dvě lahvičky s vodou. Když jsem se zeptal, kdo je, neodpověděla, ale něco na tom, jak se na mě dívala bylo… nesmírně smutné. Vzal jsem si lahvičky a ona mi řekla, že je jí to líto. Když jsem mrknul, už byla ta osoba pryč."

"Bože," řekl Adam a opřel se do sedadla. "Omlouvám se. Myslel jsem, že je to jenom hodně dobré kopí."

Calvin se uchechtnul. "Ono to je hodně dobré kopí. Viděl jsi, co to udělalo s těmi lidmi na schodech ve městě." Zatřásl hlavou. "Nedivím se, že ho Strýček Sam tak moc chce." Podrbal se na bradě. "Jakmile mi došlo, čeho je to kopí schopné, dal jsem ho Knihovně do úschovy. Je to nejlepší místo na uložení něčeho, co nechcete, aby někdo někdy našel."

Olivia přemýšlela nahlas. "Počkat," začala, "jestli ti ten člověk dal to kopí, když jsi byl kluk a potom ty lahvičky, tak kde jsi vzal ten deník?"

"Jo aha. Nelhal jsem, když jsem říkal, že jsem ho ukradl," řekl Calvin s pobavením v hlase. "Dostal jsem informace od jednoho z našich kontaktů v Koalici, že ten deník má u sebe Skitter Marshall, protože se ho snaží rozluštit. Taky jsem věděl, že bude v minulé jaro v Berlíně dva dny před Von Marr Gala, takže jsem se rozhodl objevit na stejném chodníku, kde vystupoval z auta a vrazit mu."

"Vrazit mu?" Zeptala se Olivia. "To jako, že jsi ho praštil? Sakra, Calvine, není Skitteru Marshallovi tak 90 let?"

"Jop, naprosto ho to odrovnalo," řekl Calvin s úsměvem. "Ale neboj, jsem si jistý, že se taky někdy napil z fontány mládí, takže je pořád v docela dobré kondici. Když byl mimo, sebral jsem mu deník z kapsy kabátu."

"Neměl náhodou i nějaké bodyguardy?" Zeptala se Olivia.

"No tak počkat," přerušil je oba náhle Adam s výrazem náhlého zjištění. "To je to, co jsi po mě chtěl?

Calvin se rozesmál. "Jo a bylo to perfektní. Nechal jsem Adama, aby jim zblbnul GPS, takže byli o celou ulici mimo a neměli ponětí, co se děje. Jediný člověk tam, kromě Marshalla, byl jeho řidič a toho jsem praštil taky."

Adam obrátil oči v sloup. "Chtěl jsi, abych hacknul Google Maps, protože jsi chtěl praštit nějakého staříka?"

"Samozřejmě," řekl Calvin a zuřivě přikývl. "Taky jsem mu sebral peněženku."

— - —

mountains2.png

Po pár hodinách se obloha vyjasnila. Adam se vyklonil z auta, aby se podíval na oblohu a usmál se.

"Konečně," řekl s důraznou úlevou v hlase. "Jasná obloha."

Calvin se k němu otočil. "Užíváš si počasí?"

Adam rychle vytáhl svůj laptop a na střechu jeepu umístil anténu. "Předtím jsem měl nápad, ale chtěl jsem si něco napřed ověřit." Chvíli očima přejížděl po obrazovce a potom se mu rozzářil obličej. "Hele, Delta říkal, že Američan je zbrklej parchant, že jo?

Calvin na něj upřel zrak. "Nenadávej, mladý muži. Ale jo, to je to, co tak nějak řekl, myslím. Proč?"

Adamovi jezdili ruce po klávesnici. "Myslíš, že by porušil Čínskou soverenitu?"

Teď se Calvin zatvářil překvapeně. "Možná. Co máš na mysli?"

"Dobře, dobře, dobře… A taky jsi říkal, že Delta říkal, že naše nejlepší možnost je přimět Američana, aby udělal nějakou hloupost, že jo?"

Calvin upřel oči v sloup. "Přejdi k věci."

"Okej," Adam pomalu přikývl. "Fajn, dobře. Ano. Tak jo, i já mám tragický příběh z dětství, který nám teď pomůže."

Calvin a Olivia se oba zasmáli. "Dobrá," řekl Calvin. "Zkusíme to."

"Jsme totiž docela blízko městečku, ve kterém jsem vyrůstal," pověděl jim Adam. "Moji rodiče sem imigrovali, když jsem byl dítě a skončili jsme v jedné z horských vesniček poblíž."

"A proč že tam máme jet?" Zeptala se Olivia.

"Prostě mi věřte," řekl Adam. "Neříkám, že je to perfektní plán, ale jestli myslíš, že je Američan dost zbrklej a hloupej na to, aby se svojí armádou vylezl na tu horu, tak to zkusme."

Navedl Calvina směrem na cestu vedoucí na východ. Slunce pomalu zapadalo za obzor a než se naděli, uslyšeli ozvěny motorů helikoptér v dáli. Krátce poté je doprovázeli i zvuky pásů a kol a potom něco dalšího. Byl to hluboký, kňučivý zvuk podobný naříkání raněného zvířete. Tyto zvuky je pronásledovali, ale nezdálo se, že by se přibližovali, dokud jejich jeep nezahnul z cesty do malé, tiché a zdánlivě opuštěné vesnice. Calvin zaparkoval a všichni tři vylezli z auta, opatrně směrem k centru městečka.

"Privet?" Zvolal Adam. "Haló? Je tu někdo?"

Na obzoru se v posledních paprscích zapadajícího slunce objevila vrtule helikoptéry, a tak se ukryli do jednoho z domů. Byl prázdný.

Olivia se rozhlédla po místnosti, zatímco Calvin sledoval situaci z okna. "Co se tu stalo? Všechno je pořád na místě, jako kdyby odsud někdo odešel a všechno tu nechal."

Adam se zachmuřil."Nevzali jsme nic."

Náhle zaslechli hlasité řinčení z náměstíčka venku. Něco se za oknem pohlo a Calvin s Oliviou oba vytáhli zbraně. Adam je zarazil.

"Oba dva se teď musíte uklidnit," řekl, "aspoň na chvíli. Na nic zatím nestřílejte."

Vyplížili se zadem z domu a sledovali okraj srázu za řadou domů až na konec cesty, tam kde slyšeli ten zvuk. Přeběhli přes ulici k domu. Přední dveře byly do kořán. Adam se nahnul dovnitř a vytáhl z batohu svou svítilnu. Namířil jí dovnitř a rozsvítil.

Ve vzdáleném rohu místnosti stála postava. Byl to menší, zakulacený muž oblečený pouze v hustém špinavém hávu. Měl bledou pleť, která byla místy hodně červená. Pomalu se pohupoval na místě a Calvin si všimnul něčeho zvláštního na jeho tělesné stavbě, ale nedokázal to nějak popsat.

Adam udělal krok dovnitř s rukou nataženou před sebou. "Otče Bramimonde?" Promluvil na muže v ruštině. "Jste to vy?"

Muž se otočil k Adamovi. Pravá polovina jeho obličeje se nafoukla, jako kdyby se něco pod kůží chtělo dostat ven. Když uviděl Adama, na tváři se mu objevil úsměv.

"Á, naše ptáčátko," ozval se muž. Mluvil ztěžka a každé slovo doprovázely sliny. "Vítej doma."

Adam si muže prohlédl. Ze své pozice viděli Olivia s Calvinem výraz rezignovaného smutku na Adamově tváři. Nakonec se mu podařilo slabě se usmát.

"Otče," promluvil Adam, "kde jsou všichni? Odešli snad všichni?"

Muž popošel blíž k Adamovi. "Ne, ne, ptáčátko. Pořád jsou tady. Jsou všude kolem nás. Nemoc si pro ně přišla, stejně jako přišla pro mě." Přejel si nateklou rukou po nafouknutém červeném břiše. "Časem přijde pro nás všechny. Čas mého vzestupu již téměř nadešel."

Z venku uslyšeli stejný zvířecí skřek, jako předtím a i tentokrát jim přejel mráz po zádech. Adam se otočil od zvuku zpátky ke starci, který teď táhnul svou nateklou nohu po podlaze k němu. Adam řekl něco rusky Bramimondovi, který ze sebe dostal ztěžka odpověď. Adam se otočil k ostatním.

"Je tu něco, co byste oba měli vědět," řekl a vytáhl z pouzdra pistoli. "Když jsem byl mladší, lidi tu začali onemocňovat. Nikdo nevěděl proč a žadné léky nezabíraly. Když byl člověk dlouho nemocný tak se… změnil."

"Jako on?" Zeptal se Calvin a ukázal směrem k Bramimondovi.

Adamův výraz ztvrdnul. "Otec Bramimond byl jeden z posledních, co se drželi. Lidi, kteří onemocněli byli posláni do okolních hor, aby nenakazili další, ale oni stejně nějak onemocněli. Jednou se tu objevila Nadace a přinutila nás, co jsme zbyli, uklidit okolní hory, ale…" něco ho přerušilo. Calvin a Olivia se otočili směrem ven.

Po cestě do hor stoupala po kamenité cestě kolona tanků. Vojáci ve vozidlech i mimo ně tvořili dlouhý, točící se zástup kam až oko dohlédlo a v čele toho všeho stál na svém automobilu Američan s úsměvem na tváři a dlouhým černým bičem v ruce. Napřáhl ruku a s ohlušující ránou švihl bičem do stvoření, které lezlo před ním.

Bylo to masivní a jaksi plazovité, ale mělo to příliš mnoho očí a nechutně zelenou kůži. Dlouhou mastnou srst to táhlo po zemi s každým krokem. Tlama připomínala krokodýla, ale jeho zuby vypadaly jako hadí. Pokaždé, když Američan udeřil tvora do zad bičem, zařval tvor v agónii. Když se přiblížil k vesnici, vytáhl člen Rady O5 ze svého vozu megafón a zapnul ho.

"Seš pěknej parchant, Calvine!" Zakřičel do megafónu a jeho hlas se rozezněl po celém pohoří. "Myslel jsem, že budeš chytřejší a zůstaneš na cestě, kde budeš moct jet dál, dokud ti nedojde benzín, ale teď jsme tady a ty jsi uvězněný v horách. Už nemáš kam utéct, chlapče."

Znovu práskl bičem a netvor zavyl bolestí. "Tohle je ten můj problém. Nějak se mi nedaří ho vyřešit. Neříkám, že vám se povede líp, ale já to vidím tak, že tu před sebou mám dva problémy a odejdu odsud s jedním. Který to bude, to nechám na vás."

Seskočil z automobilu a plácnul do boku netvora, který zlostně zavrčel. Ukázal na skupinku před sebou bičem a něco nestvůře řekl. Potom, skoro až nuceně násilně netvora několikrát rychle švihnul. Ten rozhněvaně zavyl a vyrazil přes malou hliněnou cestu k místu, kde stáli Adam, Calvin a Olivia. Otočili se k útěku, ale něco, co vstoupilo na ulici, upoutalo jejich pozornost a přimělo je zaváhat.

Otec Bramimond stál nehybně mezi nimi a útočícím plazem. Stvoření dál běželo k nim, ale poté zaváhalo a zastavilo se těsně před starcem. Nahnulo se k němu, aby si ho obezřetně prohlédlo. Z hlubin jeho tlamy uslyšeli slova nesená hlasem hlubokým a zkrouceným jako kořeny starého stromu. Něco, co nepatřilo do tohoto světa, ale co zde přesto nešťastně stálo před nimi.

"Co… co je to?" Netvor udělal další krok kupředu. "Co je tahle… špína."

Otec Bramimond zavrávoral, ale podařilo se mu udržet se na nohou. Z místa, kde stáli, uviděli jak se mu něco pohybuje těsně pod kůží. V některých místech se mu kůže začala trhat a krev mu pomalu tekla z uší. Do široka roztáhl náruč a usmál se.

"Byl jsem povznesen," řekl odporným, roztřeseným, orgasmickým hlasem.

"Hej!" Zakřičel Američan ze svého vozu. "Proč sakra to zdržení, ty pitomá ještěrko-"

Než mohl dokončit větu, kůže otce Bramimonda se rozevřela od vrcholu jeho hlavy dolů k rozkroku. Oči se mu nafoukly a praskly. Jeho usměvavý obličej se napnul a roztrhnul ve dví a jeho torzo se rychle začalo zvětšovat. Plaz se stáhnul překvapením. Ta věc, která bývala otec Bramimond padla k zemi a začala se svíjet, jako hmyz snažící se dostat z kokonu. Po chvíli se přestala pohybovat a městečko utichlo.

Potom se ozval další zvuk, daleko strašnější, než skřeky toho plazovitého monstra. Přišel z hromady masa na zemi a začal se odrážet v okolních horách. Znělo to napůl jako umírající zvíře a napůl jako člověk křičící v agónii. K tomu zvuku z hromady masa se náhle přidal nespočet dalších z návrší a skal kolem nich.

Hromada masa se znovu začala pohybovat až zní vylezla stvůra. Byla pokrytá krví a tekutinami, celá růžová a červená a žlutá. Její obličej, pokud se tomu tak ještě dalo říkat, byl protáhlý a neměl žádné rysy. Mělo to mnoho končetin a několik dalších tomu vyrůstalo ze zad a viselo kolem boků. Volná kůže otce Bramimonda ležela odhozená na zemi, ale jeho nenávistné maso zlostně zavylo.

Země pod nimi se zatřásla, což bylo doprovázeno neomylným zvukem drolící se skály a náhle se blízká tvář útesu rozpadla. Padající kameny rozvířily oblak prachu, ale když se prach usadil, za ním byla pouze tma. Z té temné hlubiny podzemí vyšly další skřeky a potom další z blízkých hor. Další masitá kreatura se objevila na střeše jedné z chat a za ní další. Poté stovky. Poté tisíce a všechny křičely a svíjely se v pekelném tanci ve světle zapadajícího slunce.

Potom se ozval výstřel a jedna z těch bestií se zhroutila bezvládně z jednoho z kopců. Všechno utichlo a všechny oči se upřely na tvora, který se skutálel dolů a narážel do balvanů, až se nakonec zastavil mezi dvěma chatami u strmého srázu. Chvíli ležel bez pohybu, ale potom se jeho svaly znovu začaly stahovat a netvor se zvednul na nohy. Vydal hrůzný skřek, ze kterého tuhla krev v žilách a poté se nepřirozenou rychlostí začal přibližovat k vojákům. Následovaly další výstřely a zavytí mnoha tvorů současně, načež se celá horda masa a svaloviny vrhla ze svahů proti sedmé divizi.

V čele řady stál ještěr, který se teď, s nenávistí v očích, otočil zpět ke svíjejícímu netvorovi, kterým býval otec Bramimond. Ještěr se pokusil zakousnout do stvoření svými dlouhými zuby, ale netvor před ním se pohyboval příliš rychle a proklouznul kolem ještěra. Jeho dlouhé masité končetiny se přisály k boku masivního ještěra, který řval a škrábal kolem sebe, zatímco jej masitý netvor začal obalovat. Země pod nimi se zatřásla a začala se propadat. V mezerách byly vidět vlasy, maso a oči otočené vzhůru, podlité krví a plné nenávisti. Tlusté šlachovité úponky začaly vylézat ze země a pach střelného prachu zaplnil vzduch kolem, zatímco stále více netvorů slézalo z hor a opouštělo jeskyně.

Calvin popadl Adama a Oliviu a všichni tři se rozběhli k nejbližšímu vozu, který právě opustili předchozí majitelé, protože byli vtahováni do země ječící hromadou rukou a zubů. Když se přiblížili, rozběhla se k nim jedna z masitých stvůr. Calvin jí silně kopnul, ale jeho noha se zasekla v hnisající hromadě masa a začala se zanořovat do té věci. Z jejího obličeje se objevilo něco jako přísavka, která se začala přibližovat ke Calvinovi, když v tom byla oddělena od zbytku těla střelbou z Oliviiny pušky. Spolu s Adamem potom chytili Calvina za ruce a zatáhli ho dovnitř vozu.

Vojáci se mezitím dali na ústup. Skály se rozevřely a masivní, nestvůrné bytosti z nočních můr si teď přes muže i tanky razily cestu k zástupu amerických vojáků. Helikoptéra ve vzduchu byla zničena odhozeným nákladním vozidlem, a jak se řítila k zemi, sežehla pruh země pod sebou. Nestvůry bublaly a syčely zlostí na plameny, které ovšem nijak nezpomalily záplavu jejich těl, která se probudila v podzemí.

Calvin nastartoval vůz a rychlým pohybem volantu se vyhnul hořícímu vozidlu, které v ten moment narazilo do blízké budovy. Projeli kolem kostela a kolem další řady domů, která vyústila na druhou stranu hlavního náměstí. V dálce viděli oheň a masité stvůry, které řada vojáků zaplavovala palbou v záchvatu čistého strachu. Ale kousek od nich, uprostřed náměstí, se odehrávala naprosto jiná scénka.

Masité monstrum, které kdysi bylo otec Bramimond, narostlo do ohromné velikosti a teď bojovalo s ještěrem, přičemž po sobě oba netvoři sápali drápy a protáhlými končetinami. Na zádech ještěra, s jednou rukou na tlustém řetězu připevněnému k drátu v páteři plaza a druhou rukou na černém biči, stál Američan. Klobouk mu spadl z hlavy a košili měl potrhanou a zkrvavenou, ale agresivita v jeho očích připomínala spíše loveckého psa ovládaného vůní krve a vztekem. Bičem práskl ještěra do zad, aby ho motivoval a smál se u toho, jako blázen.

"Tumáš ty hnusnej masitej gobline!" Zakřičel a zatáhnul řetězem zleva doprava. Do vzduchu zdvyhnul bič a švihnul jím přes hlavu proti masité stvůře, která bývala otec Bramimond, a která zavyla bolestí a stáhla se. Ještěr zabořil svoje tesáky do masa stvůry a všichni zaječeli. Pod plazem se pomalu začaly spojovat menší masitá monstra do moře krve a orgánů, kterým se občasně prohnaly hypnotizující vlny stahů.

Když ještěr strhnul masitou bestii k zemi, znovu uviděli Američana stojícího na jeho zádech, jak si je prohlíží. Oči měl červené chtíčí a nenávistí.

"Vy!" Zavyl a ukázal rukou s bičem jejich směrem. "Vy sráči nikam nepůjdete, dokud s vámi nesko-"

Byl přerušen výstřelem z Oliviiny pušky, kterou si na rychlo sundala z ramene. Člen Rady O5 švihnul bočem a kulku zasáhl ve vzduchu s hlasitým prasknutím. Olivia vystřelila znovu a on její ránu znovu zablokoval. Vystřelila znovu, tentokrát mimo rytmus a bič kulku minul. Američan zavrávoral a pevně stiskul řetěz, zatímco rukou s bičem se držel na hrudi. Když dal ruku stranou, měl jí rudou od krve.

Američan k nim vzhlédl. V jeho obličeji byl vidět výraz překvapení a nevěřícnosti, načež pustil bič a začal si mnout místo, kde ho kulka trefila do srdce a odkud teď vytékal pramínek krve. Calvin měl na chvíli pocit, že chce Američan něco říct, ale než mu mohlo něco uniknout ze rtů, pustil se řetězu a spadl z ještěrových zad do hromady rozzuřených masitých stvoření. Ta se na něj vrhla jako hladové šelmy a začala trhat části jeho těla a připojovat je ke svým. Poté se horda vrhnula na ještěra, který konečně podlehl tíze ohromného masitého stvoření a mnoha tisíců menších, načež byl roztrhán na menší kusy a zatáhnut do země.

Seděli na kraji vesnice a pozorovali scenérii, dokud nebyl poslední kus masa serván z ještěrových kostí a hromada masitých tvorů se znovu nezačala stahovat do hor. Jakmile se poslední masitý netvor stáhl, ještěrova kostra se rozpadla na hromádku prachu ze které vylezla malinkatá ještěrka. Vyplazila se ven, oklepala ze sebe prach, podívala se naštvaně po Olivii, Calvinovi a Adamovi, a poté zamířila pryč mezi skály.

"To byla skvělá rána," řekl Adam, aby prolomil ticho.

"Jo," řekl Calvin do prázdna. Stále hleděl na místo, kde zemřel Američan. Vše, co z něj zbylo, byla rudá šmouha a rozdupaný kožený kovbojský klobouk.

"Adame," začala Olivia opatrně, "ty věci byli…"

"Ano, byli," řekl. "Přátelé, rodina… Lidi, které jsem znal. Jakmile všichni začali onemocňovat, nedalo se to už zastavit. Není to klasická nemoc, ne úplně. Vzduch kolem občas zhoustnul, jakoby byl plný pylu. Možná jsou to spóry. Vdechnul jsi je, pak jsi onemocněl a šel jsi do hor. Moje sestry tam odešly, stejně jako můj táta. Nakonec se objevila Nadace, nacpala nás do oranžových kombinéz a dala nám plamenomety, abychom to zamoření vypálili."

Povzdechl si. "Naše životy už byly tak dost těžké. Když jsme opustili Rusko, tak nás pronásledovali a kdokoliv mohl být ukrytý nájemný vrah. Tohle místo pro nás bylo božím darem a potom přišla tahle pohroma." Na chvíli se odmlčel. "Myslím, že co se mě týče, pokud mi někdo řekne, že se tohle všechno dá zastavit, no… Jo, rozhodně bych s tím souhlasil."

Calvin přikývl. "Anthony by to tak chtěl."

Souhlasili. Calvin otočil volantem automobilu a všichni tři odjeli po cestě do hor, směrem pryč od zkázy sedmé divize.

— - —

Jakmile se jejich auto vynořilo zpoza rohu úzké cesty horami, uviděli v údolí pod sebou město, skrze které vedla cesta, která je měla zavést dále do Číny a k civilizaci. Calvin sledoval cestu před nimi a dával pozor i na sebemenší podezřelý stín, který by před nimi za jasné noci neměl co dělat. Olivia si čistila pušku koncem tenkého štětce a Adam zamyšleně koukal z okna.

"Takže to je sedm, že jo?" Řekl mladík. "Mrtvý muž ve věži, ten matematik, ten s poruchou osobnosti, co unesl Liv, ta šílená hadí žena, ta holka, co se zabila, ten chlapík co se taky zabil, tak trochu, potom Zelená a teď Pan USA." Spočítal si to na prstech. "Počkat, to je osm."

Calvin se zasmál. "Nemáš být dobrej v matice?"

Adam ho zpražil pohledem. "Vzpomínání na traumatické zážitky z dětství mě dneska docela vyčerpaly. Každopádně," pokračoval, "kdo je na řadě jako další?"

"Říkají mu 'Kos'," odpověděla Olivia, aniž by vzhlédla od své práce. "Je to podivín. Deník nezmiňuje, kde se dá najít, jenom to, že 'se prostě vždy nějak sám objeví'. Netuším, co se tím myslí."

Náhle Calvin dupl na brzdu, čímž Oliviu natlačil na palubní desku a Adama shodil na zem. Oba se rychle vzpamatovali a vzali do ruky zbraň, stejně jako Calvin a vystoupili z vozu.

Na cestě před nimi stál menší, podivně vyhlížející muž. Oči byly trochu moc velké v poměru k hlavě, měl zahnutý nos a hezky rozčesané vlasy. Na sobě měl třídílný oblek s kravatou. Náprsní kapsu mu zdobil stříbrný kapesníček s vyšívanou černou korunkou.

Jak k němu Calvin pomalu přistupoval, mužse usmál a vřele rozevřel ruce v pozdravu.

"Hezký večer!" Řekl. "Slyšel jsem, že se po mě brzy budete shánět, nemám pravdu?"




- ZPĚT -


6.png
Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License