Konečný plán útoku
hodnocení: +6+x
blank.png

Pico Wilson seděl ve středu své hromady mrtvol.

Sochař si povídal s Malířem. Malíř si povídal se Skladatelem. Skladatel si povídal se Stavitelem. Stavitel si povídal se Sochařem. Střihač seděl na vrcholu svého trůnu, s nikým neprohodil ani slovo a nikdo ho neprohodil s ním. Byl jedinou osobou v místnosti, která doopravdy poslouchala. Všichni, kromě něho, žadonili po pozornosti.

“Říkám vám, že je musíme zesměšnit červama v hlavě a písničkama! Nikdy to z hlavy nedostanou, budou uvěznění ve vlastních hlavách!”

“Ne, doslova použijeme jejich umění do reklam a bilboardů! Korporizace uměleckého vyjádření zabije jeho původní myšlenku!”

“Můžeme kolem nich doslova nechat vyrůst galerii, to je ultimátní ukázka síly! Přinutíme je vstoupit do něčeho tak fádního, jako je prostá galerie!”

“Vytvoříme sochy umělců, které přijdou na výstavu a budou tvrdit, že to oni jsou ti skuteční umělci! A ti skuteční nebudou vědět, co mají dělat!”

Střihač se příliš nevěnoval jejich dohadování. Připadal si, jako by byl obklopen roztěkanými děcky, pomyslel si, zatímco vytrhnul jednomu ze svých subjektů žebro a zabodnul mu jej do nohy. Jak je vůbec Kritik dokáže udržet na uzdě?

Odpověď na tu otázku vstoupila do dveří. Konverzace okamžitě ustala a všechny neshody byly odloženy stranou. Všechny hlavy v místnosti se otočily na Uklízeče.

Uklízečova postava byla vysoká, zahalená dlouhým černým kabátem, který mu sahal až po kolena. Uklízeč bylo rozhodně 'to', jeho přítomnost nebyla podobná lidské, ale spíše neměnné síle reality. Jeho obličej byl zakrytý plynovou maskou a nosilo to černou látku, na kterou se bolelo podívat. Tam, kde se to pohlo, světla blikala a zhasínala, fyzické objekty se zdály nehmotné a průhledné, nemožné bylo jistotou a jistotu nebylo možné mít. Uklízeč prošel místností a dřevěná podlaha pod jeho ohromným tlakem vrzala. Zastavil se u hromady mrtvol. Střihač se zadíval přímo do černých jamek jeho masce a okamžitě se mu obrátil žaludek, stáhnul jícen, srdce mu začalo být rychleji a chlupy na rukou se postavily. Poprvé v životě Střihač pocítil lásku. Buď tu, nebo strach. Nikdy předtím necítil ani jedno a z toho, co slyšel to byly podobné pocity. Věděl, že jeden způsobuje přitahování a ten druhý odpuzování a přesto tam stál nehnutý a naprosto ohromený bytostí před sebou. Nahlas řekl jedinou věc, o které věděl, že z je z uměleckého hlediska objektivně pravdivá.

“Jsi překrásný.”

Bezcitně nabídnul Uklízeči zlomené žebro s úsměvem na tváři a třesotem v rukou. Uklízeč naklonil hlavu na stranu, jako by byl zmatený, poté si vzal žebro a zastrčil jej do vnitřní kapsy kabátu. Silně zastřený, téměř mechanický hlas se ozval z plynové masky a přesto všichni rozuměli každému jeho slovu.

“Netušíš, co mi nabízíš. Z tohoto žebra bych mohl vytvořit Evu.”

Střihačův úsměv se nějakým způsobem roztáhl ještě víc.

“Mám tě tedy považovat za svého Jahveho, svého Jehovu, svého pána a boha?”

“Nejsem bohem. Jsem pouhou rukou.”

“Pak tedy rukou boží!”

“Jsem svou vlastní rukou. Snad jen Nikdo by se považoval za boha.”

“Ano, to rozhodně.”

Malíř a Skladatel si vyměnili pohledy, Stavitel si prohlížel svoje nohy a Sochař neměl nic lepšího na práci, takže se rozhodl konverzaci přerušit.

“Povídejte si jinde. Máme práci.”

Uklízeč se otočil na Sochaře.

“Omlouvám se Sochaři. Přejděme k věci. Bavme se o pátku.”

“Fajn. Hádám, že si taky chceš poslechnout plán. Chci tě připraveného v případě, že se něco podělá, nejlepší bude, když na všechno dohlédneš ze střechy jedné z blízkých budov.”

“To jsem měl v plánu. Režisérka mě o to požádala před svou nehodou.”

“Super. Každopádně si myslím, že by bylo zajímavé, kdybychom na to šli z více úhlů. Všichni máme nápady a všichni si myslíme, že máme ten nejlepší… proč nezkusit všechny naráz?”

Malíř ho zastavil.

“Pořád se musíme nějak organizovat, jinak si budeme všichni překážet pod nohama.”

“Pravda. Takže všichni, kromě Uklízeče, samozřejmě, napište svoje nápady na papír, napište si rozvrh a všichni se nějak přizpůsobíme. Tady.”

Sochař rozdal všem v místnosti papír a tužku. Všichni začali zapisovat poznámky a Uklízeč je v tichosti pozoroval. Střihač dopsal a začal svůj papír skládat do malého origami květiny. Mezitím znovu promluvil k Uklízeči.

“Takže, jak vypadáš pod tou maskou?”

Uklízeč se otočil. Sochaře to zamrzelo, ale pokračoval v tom, co dělal.

“Pod maskou jsem něco jiného.”

“Sundaváš si jí někdy? Jako třeba, když se potřebuješ poškrábat na nose?”

“Sundavám si masku, když mě není třeba.”

“A potom co?”

“A potom nejsem sebou.”

Střihač se podrbal na hlavě.

“Ale ty jsi ty.”

“Moje já, které jsem, není mé jediné já. Tohle je moje já, které nosí masku. Obličej pod tímto obličejem se nejspíše považuje masku, která mě zakrývá.”

“Ou, takže je to jako rozdvojená osobnost. To je trochu klišé, ale já mám co říkat, co?”

Uklízeč zůstal zticha.

“A ty nic na pátek neplánuješ?”

“Moje role je jiná. Já nejsem umělcem.”

“Všichni jsou umělci.”

“Já nedovedu tvořit.”

“Ne všechno umění je o vytváření věcí. Sakra, podívej se na mě.”

Střihač vytrhnul jednomu subjektu ledvinu a přejel po gumové tkáni prstem.

“Nechci být umělcem.”

“Jsi tedy kritik?”

“Já nesoudím. Pouze pozoruji.”

“To je hloupost. Pozorování je vždycky o souzení. Vybíráme si věci, které si zaslouží naši pozornost a ten výběr to je rozsudek.”

Uklízeč zůstal zticha. Sochař položil svou tužku na stůl, když dopsal detailní soupis svého díla.

“Přestaň otravovat Uklízeče. Podej mi papír, jestli jsi skončil.”

Střihač po něm hodil svou papírovou kytičku, kterou Sochař začal se špatně zakrývaným hněvem rozebírat.

“Takže ty po nás uklidíš?”

“Přesně tak.”

“Nehledě na to, jak velký nepořádek naděláme?”

“Přesně tak.”

“Kdybych na město hodil atomovku, uklidil bys to?”

Malíř ho přerušil.

“Neházej na město atomovku.”

“Buď tak laskav a neříkej mi, co mám a nemám dělat!”

Uklízeč si přiložil na bradu ruku v rukavici. Několik minut to přemýšlelo a Střihačův úsměv se celou tu dobu stále více roztahoval.

“Ano.”

“Jak?”

Uklízeč zůstal zticha.

“Ale notak, nenapínej mě. Jak bys to udělal?”

Uklízeč se znovu otočil ke Střihačovi. Skrze Picovo tělo se prohnala stejná vlna přirozeného šoku, jako když to poprvé uviděl. Po zádech mu projel ledový záchvěv a na malý okamžik ztratil cit v končetinách.

“Fajn, to je fuk. Hádám, že to budu muset zjistit hezky postaru.”

Malíř zakřičel hlasitěji, než předtím.

“NEHÁZEJ NA MĚSTO ATOMOVKU!”

“Huh… Kazišuku.”

Sochař konečně rozložil původně složený papír.

“Co to kurva má být?”

Ukázal to všem přítomným. Jediná slova na celém papíru byla napsaná krví a stálo tam 'MRTVOLY PRO TRŮN Z MRTVOL'.

“Já bych řekl, že jsem to vystihnul přesně.”

“Hodláš prostě vystavovat hromadu mrtvol?”

“Jo.”

“…víš ty co? Klidně. Je to jednoduchý, je to děsivý a některý lidi určitě radši utečou. Je to dokonalý. Dobrá práce, Střihači. Jsem rád, že tě tu máme.”

“Střih střih střih.”

“Ne. Nesnaž se z toho udělat nějakou svojí hlášku. Prostě ne. Vy ostatní jste skončili?”

Stavitel a Malíř podali svoje papíry. Skladatel už dávno před nimi podal svůj seznam písniček. Sochař všechny jejich plány prošel.

“Tohle je dobrý. Fakt slušný… Bořku, budeš muset svůj plán trochu posunout, aby ses nepletl Robbovi, protože jestli budeme tu tvojí galerii mít v uličce, začne blokovat jeho reklamy.”

Stavitel navrhnul řešení.

“Můžeme nechat tu galerii napodobit okolní dekorace, cokoliv co uděláte může dovnitř. Vlastně víte co, kašlu na to, prostě dám kolem všeho, co uděláte, okna.”

Malíř souhlasně přikývnul.

“Zítra ráno vám pošlu plány, do večera to stihneme.”

“To zní dobře.”

Sochař pokračoval.

“Jak jsem říkal, Střihač jede svý mrtvoly a Sam je v pohodě, protože zvuk se s ničím… i když vlastně vnitřní akustika Bořkovi zvládneme. Já budu v cajku, páč moje věci jsou pohyblivý. Bude to těžký pánové, ale nejsme amatéři. Máme plán. Po tomhle už nikdo nezapomene, proč jsme my ti cool. Uvidíme se zítra.”

Sochař si urovnal papíry, založil je do malého stohu a poté odešel z místnosti následovaný Stavitelem, Skladatelem a Malířem v tomto pořadí. Střihač ulehl do své hromady mrtvol a Uklízeč jej pozoroval. Z hromady se ozval hlas.

“Proč? Proč po nich uklízíš?”

Z masky vyšel chrapot.

“To je má role.”

“Kdo ti dal tuhle roli?”

“Kritik.”

Střihač vykouknul z hromady.

“Jak ovládá někoho, jako jsi ty?”

“Mám svobodnou vůli. Následuji ho dobrovolně.”

Střihač se zakabonil.

“Nikdo, kdo následuje instrukce, není skutečně svobodný.”

Uklízeč zůstal zticha.

“A on ví, kdo doopravdy jsi?”

“Jsem kdo jsem kdo jsem.”

“A ty víš, kdo doopravdy jsi?”

Uklízeč zůstal zticha. Střihač se zasmál.

“Jsi jako pták v kleci, ale klec je ze skla a ty jsi nosorožec. Ani ti nedochází, že se můžeš osvobodit, že ne?”

“Mám svobodu.”

“Ne. Ne nemáš. Chudinko. Ty jeden chudáčku.”

Uklízeč se otočil ke Střihači, kterému znovu znecitlivěly ruce a vyschlo v puse. Ale jeho výraz se nijak nezměnil.

“Mám více svobody, než si dokážeš představit. Svobodu od tužeb, svobodu od emocí, svobodu od všeho. Můžeš se osvobodit od ostatních, ale já mám svobodu od sebe… Nastal čas k odchodu.”

Uklízeč opustil místnost jediným krokem a zanechal tak Střihače ležícího v hromadě vnitřností. Ten si olíznul krev na palci a vyplivnul jí na zem. Lhalo to, bylo to zmatené. Uklízeč nebyl svobodný.

Tak to nejde nechat, pomyslel si Pico.

Bude to muset osvobodit.

Všechna vyložená monstra na bitevním poli jsou otočeny do Bojových pozic a jejich pozice již nelze změnit.
« Cool Děcka | Hub | Páteční Výstava »

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License